Príspevky užívateľa

"mám to podobně"
Potvrdila mu. Na cizí území vlezla snad jen jednou. Tehdy v zimě se dostala na území Přízračných a ani neměla tušení, jak se tam dostala. Měla štěstí, že Přízrační nemají s tuláky problémy. To kdyby se zatoulala o kousek vedle, do ignisu, tak by tu asi právě teď nestála.
Nad otázkou sklopila uši a úsměv jí přešel. "upřímně? Já sama už ani nevím" na chvíli se odmlčela, než byla schopna pokračovat "bylo to, jako by jsme opravdu patřili k sobě. Krásné chvilky, ale jen co jsem se dozvěděla o tom, že čekám mladé, vidět ho byla výjimka. Furt se zdržoval a vlastně stále zdržuje pryč a já nevím co si o tom celém myslet" v jejím hlase už rozhodně nešlo slyšet takové nadšení, jako ještě před chvílí, když nebylo tohle téma hlavní.

"třeba ti hvězdofilové od vedle, nebo kytičkáři tam u moře" uchechtla se.
"také si myslím. Koneckonců už jsem zde přes dva roky"
Mávla ocasem a nadále si ťapkala ve chvilkovém tichu. Hlavně není trapné! A to je co říct
"jo! Přesně tak" zasmála se
"taky mě zajímá co z nich vznikne" uchechtla se "i když jejich barvy neuvidím nikdy tak pestře jako třeba ty"
Pousmála se
"to já taky"

Pohledem sjela krátce na Feiera, když promluvil a následně na byliny, které k ní dál. Neměla ani pomyšlení na to, že by měla teď do sebe ještě něco rvát, ale chce-li úlevu, musí. A rozhodně věří Feierovi, že je to něco, co pomůže.
Hlavu tedy odvrátila od vlčinky a do tlamky chytla právě ty byliny.. chvíli je prežvykovala až konečně polkla a měla je v sobě. No žádná pochoutka to není, ale co nadělá...
Na Feierův další pokyn se snažila dělat právě přesně to, co říkal. Křečovitě přikývla, načež rovnou zabrala. Fakt se soustředila, aby už to všechno bylo za nimi. Aby už byli všichni venku. To však ale bohužel ještě neví, že ani po té, to nebude konec.

"to vím" úsměěěv
"můžeš zkusit, ale míč velké šance nedávej"
Pověděla celkem upřímně, ale dál se tím už nezaobírala.
"myslím, že jednou určitě ano! Pokud teda nemáte v plánu s bratrem odtud utéct"
Pověděla, načež se už jen uculila a koukla s úsměvem do země. Chvíli byla potichu, ale pak se musela uchechnout když se zeptal na vzhled Stadleyho.
"noo.. představit si můžeš hnědo modré prcky" koukla na něj. "modrý.. černá hruď a pruh na zádech, bílé nohy a aby toho nebylo málo.. oranžová ofina" pousmála se, nyní ale ne až s takovým nadšením.

"dobře"
Zasmála se
"ale dávejte si pozor hranice si hlídáme pořádně"
Zazubila se. Joo zrovna vede tuláka ke smečce, ale u něj už aspoň trochu ví, že on není nijak nebezpečný... Snad.
Přikývla a vydala se bok po boku s ním směrem ke smečce.
"myslím, že to jde dobře" usmála se

"jo!"
Zazubila se a mávala ocasem.
"doufám, že vás již brzy uvidím prohánět se společně po obloze!"
Dodala ještě. Pak se ale už jen věnovala jeho dalším slovům. O štěňatech.
"já vím.. ale i tak"
Pověděla a pokývala hlavou na souhlas s jeho starostí. Možná by ho normálně okamžitě odmítla s tím, že to zvládne a že má letět hledat bratra, ale teď měly i právě mladí svůj vliv. A nabídku o doprovození prostě přijmula.
"tak dobře" usmála se s vděčností

"ale za zkoušku nic nedáš! Nikdy nevíš, zda se tam třeba často nechodí koukat s doufáním, že na sebe narazíte! A třeba budeš mít zrovna teď štěstí" povzbudila ho, i když mu nechtěla dávat bůh ví jaké naděje. Na druhou stranu nechtěla namlouvat bůh ví co, aby pak nebyl zklamaný že tam není.
"tak na nic nečekej a leť!"
Stihla říct dříve než on položil onu otázku.
"noo.. možná, možná trochu" lehce stáhla uši a koukla bokem "ale když jsem tě viděla a měla v hlavě ty informace.." pověděla tiše

"tak nějak jsem se naučit plavat musela"
Usmála se a trochu zamávala ocasem. Možná ji nedocházelo, že to vyzní zvláštně, ale ona si z toho nic nedělá. Ona sama by to sice mladým neudělala, ale teď to u sebe bere v klidu.
Každopádně nyní dost o ní. Je na řadě Feier, který potřebuje pomoct.
"rozhodně to bude pro ostatní, ale i pro tebe lepší!" pověděla s pohledem na něj. Vidí, že z toho není zrovna nadšeně. Mluví za to dost jeho uši. "ale hlavu vzhůru" znovu do něj čumákem šťouchla "pověz mi třebaa, co ti dělá snad ten největší problém v konverzaci?" zeptala se tak z kraje. Chtěla si prvé více přiblížit jeho názor k věci.

Na tváři se jí rýsoval jasný úsměv. Ten pocit někomu takto pomoct a vidět, jak je nadšený je nenahraditelný.
"přesně tam"
Potvrdila mu.
"možná proto se rozhodl tohle udělat právě tam"
Pověděla a zamávala ocasem.
"chceš se tam rovnou vydat? Myslím že bys měl"
Stále se usmívala při svých slovech, kterými naznačovala, že ho vážně nechce zdržovat a že mu třeba nemusí být blbé, kdyby teď hned vymizel

"ano!" vyhrkla ze sebe a zamávala ocasem. Viděla jak se najednou změnil a opravdu ho nyní zajímá úplně vše. Oplatil jí totiž tu nálož otázek.
"Adain! Adain se myslím jmenoval. A viděla jsem ho u kaňonu" pootočila hlavou tím směrem a nesnažila se to více popisovat vzhledem k tomu co chce dále říci. Jen to ještě chvíli bude muset počkat
"tmavý vlk s křídly, tělem podobný tobě a nevypadal, že by mu něco bylo. Jistě že tě hledá také! Dokonce se rozhodl udělat jakousi značku.. na troskách!" vyvalila na něj opět celkem rychle

Bylo jich kolem strašně moc! Feier, Ikke, Stadley... Každou chvílí jí to o trochu více znervozňovalo.. ne že by se před nimi styděla nebo co, ale.. ale prostě je to zvláštní, stejně jako ta.. atmosféra? V hlavě jí kolovala myšlenka že něco není v pořádku, není přeci úplně blbá. Ale tak či tak neměla na tohle čas! Musela se snažit, aby své maličké měla konečně u sebe.
Pocítila dotek jak Stadleyho, tak Ikkeho, který použil svou magii.. proč? Proč to dělá? Proč zrovna teď? Je to vážně nutné? Co se děje! Ptala se sama sebe v hlavě, když v tom přišla chvilková úleva a Feier k ní zrovna položil prvního drobečka. Teda.. spíše malou drobečku!
Špatné myšlenky byly v tu chvíli pryč a Arty okamžitě začala opečovávat její prvorozenou.. jemně ji čumákem pomohla dostat jí úplně k sobě a začala jí jazykem opatrně čistit.
Má v sobě nyní strašně moc emocí... Neskutečná radost, že na potomka! A že jsou další na cestě! Zároveň ale strach a nejistota z toho všeho ostatního.. bolest! Která neustávala a stále pokračovala.. musela tlačit dále! Ostatní chcou taky ven!

Jakmile se její zakňučení rozlehlou vzduchem, do pár chvil u ní už byli dva vlci.. ne tři.
Vnímala, že se sem jako první přivalil akorát připravený Feier, který se jí snažil uklidnit, což se mu dařilo možná tak.. z poloviny. Ne- ani to ne. Ta bolest je horší, tady slova nepomůžou. I přesto se však nesnažila bolesti plně propadnout, a naopak tu byla snaha vnímat pokyny, které Feier říká. Dokonce jí předvedl styl dýchání a ten se pokoušela dodržovat. Nebylo to teda úplně přesné, ale aspoň něco! Následně jen nepatrně přikývla na prohlídku, kterou chce Feier provést, když v tom si všimla že už tu není jen ona a on, ale už i Stadley.. Stadley, kterého jen lehce cítila, u ní právě ležel a snažil se o to samé co Feier.. uklidnit jí. to se jim snadno řekne!! jediný kdo to nedělal byl Ikke, který se dostavil taktéž před chvílí a jediná slova byl především pozdrav.

Za normálních okolností by si Artemis všimla jakýchkoliv sebemenších náznaků, které si mezi sebou vlci předávají apod. Ale teď vážně neměla na to, skenovat vlkům obličeje, nenapadlo jí proto vůbec nic o tom, že by se mohlo něco dít.. a ta až moc silná bolest? Tu ona nemá jak porovnat, nikdy dříve tohle nemusela podstupovat a rozhodně se s nikým na potkání nebavila že heej to bolí tak a tak.. proto jí tato intenzita nepřišla až tak divná.. co když to tak prostě je, že?

Feier se po kontrole dal zase do řeči a Arty se snažila porozumět všemu co říká. Měl pravdu. Vlčata si solidně razí cestu ven a ji nezbývá nic jiného než jim pomoct přesně tak, jak Feier povídal. Občas se jí z tlamky ozvalo slabé kvíknutí, když bylo něco až nad její síly.. polevit však nemá v plánu- jak by taky mohla

Snažila se, držet si pozornost na řeč jeho těla, aby měla možnost se dát případně na útěk. Jen co by si cokoliv zkusil. Naštěstí se však držel.
"kvůli mému partnerovi? Kvůli někomu jinému? Ne! Kvůli sobě" zavrčela. "to ty jsi se choval nepřípustně a útočil jsi na vyšší postavení. To ty sis zadělal na problémy, tak to nesváděj na cizí" prohlásila vážným hlasem, tak aby to nevyznělo, že se zastává jen Stadleyho. Opravdu to myslí na kohokoliv.
Zavřela oči a snažila se moc nedýchat, když rozvířil prach. Nechtěla aby se jí do očí dostal bordel a zbytek dne strávit pšikáním též nechce. Pouze zavrčela na nyní mizící siluetu okřídlence a sama se tak vydala k odchodu.

Dva měsíce utekly jako voda a Artemis věděla, že onen den již brzy nastane. A aby na to nezapomněla, už pár dní jí provází nepříjemné bolesti, pocity a bůh ví co vše. Držela se proto stále u míst jako je právě zdejší jeskyně, byli zde léčitelé a hlavně žádné riziko že by jí to chytlo někde v lese na kilometry daleko.
Dnes tomu ale bylo jinak, všechno bylo intenzivnější.. fakt moc.. a Artemis věděla, že je to opravdu blízko.
V jedné určité chvíli prerušila své posedávaní u pramene a odebrala se do jeskyně. Něco jí tam prostě táhlo.. ještě aby ne- měla zde rozhodně mnohem větší pocit bezpečí a klidu.
Jak si tak pomalu kráčela do jeskyně a snažila se ještě nepodlehnou tomu všemu, co se teď dělo, všímala si, že zde je Stadleyho pach. Byl tu? Opravdu? Moc to nečekala, ale jak to tak cítí, zmýlila se. Nesnažila se ho však hledat všude možně po jeskyni.. jen si chtěla najít skvělé místo na- šlehla jí najednou vcelku nečekaná bolest, potlačila vyjeknutí a její nohy se tak podlomily... což vedlo k přímému sešupu k zemi. Ze všech sil se snažila dopadnout aspoň trochu v pořádku a asi tomu tak vážně bylo.. asi.
Feiere Feiere Feiere! Dej mi nějaké bylinky.. cokoliv! Cokoliv co to ukončí! nadávala si pro sebe. Feier jistě musel postřehnout, že se něco děje, přeci jen se do jeskyně nijak neplížila a on to pozná.. a když ne on, tak Ikke! I když si ani nevšimla, zda ze vůbec je.. je zde Ikke? Netuší.. hlavně že je zde Stadley.. a Feier..
Každopádně nyní už má pocit že nezmůže vážně nic, mohla jen doufat že to brzo skončí, že už to bude mít za sebou.. že už bude mít u sebe ty tři malé drobečky..
poslední myšlenka jí dávala pěknou představu, která ji aspoň na chvíli dostala hlavou pryč od bolesti, lehounce se musela usmát, ale to moc dlouho nevydrželo. Úsměv zmizel a z její tlamky se ozvalo dlouhé tiché za kňučení.
... Vážně je to tady? Vážně je to vše právě? Opravdu bude mámou? Není to vše jen sen? Sen ve kterém se vzbudím v té nejnapínavější části.. teď teda v té bolestivé.. konec bolesti by byl dobrý, ale co pak? Pak by neviděla svoje drobečky? Že by tohle byla opravdová motivace se tak držet? Hm..

Stála nehybně a mlčela. Nevěděla co mu na to má říct. Jak by taky mohla? Vždyť je to snad první vlk, který si s ní prostě nesedne. Ostatní jsou v její přítomnosti často úplně jiní než by jeden čekal, ale on? On ne. Ten myslí jen na sebe a nedokáže přijmout pomoc. A tohle se do něj taky rozhodla vecpat. Možná by to nechala tak, kdyby se stále nesnažil vyzvracet byliny.
"tak se konečně vzpamatuje a nemyslí stále jen a jen na sebe" zavrčela směrem k němu "my ostatní se ti snažíme pomoct, ať chceš nebo ne, je to nutné a ty? Ty si tady naivně hraješ, že nás nepotrebuješ a přitom si o pomoc vyloženě žádáš! Tak se rozhodni jestli pro tebe něco stojíme, jako přátelé, nebo jsme jen debilni vlci, kteří obstarávají aby ses v klidu nažral!" vyjela po něm a nelituje jediného slova. I když to na ní bylo trochu zvláštní