Príspevky užívateľa

Jen co zaslechla hlas příchozího, škubla sebou a v okamžiku byla na nohou. Jakoby nic! Jakoby se tady vůůbec neválela. "ah, zdravím, Adaine" pousmála se a moc dlouho nepostála. Hnědá vlčka se usadila, čelem před ním a kukučem upřeným k němu. "byl ses proletět, jako obvykle?" pokusila se poklidně začít konverzaci a co jiného by ji mělo napadnout, než otázka, na kterou je odpověď jasná, aspoň pro ten začátek. Pak jí ale naskočilo něco, na co se jej vlastně může zeptat. "hele nevíš ty náhodou, kde se tak zdržuje Jarumi? celkem by se mi v něčem hodil-" optala se a celkem doufala, že jí podá pro ni užitečnou odpověď.

Budíček brzo a šup trénovat! nebo spíše vyučovat, nejde toiž sama učit nebo trénovat sebe. Artemis si vypůjčila štěňata od Alfy a Amaris, se kterými se taktéž musí seznámit více. prozkoumat jejich stav, záliby, a tak dále.
Nečekala na úplné rozednění, ještě bylo poměrně šero, když si Artemis kráčela v chladném ránu horami s dvěmi vlčaty v závěsu. Musí uznat, že už těď ví, že to s nimi bude teda náročnější! Ale to snad zvládne.
Uši měla celou dobu natočené k nim a hlídala je, aby nijak nevybočovali z cesty či se příliš nezrakvili. Přeci jen to jsou děcka Alfy a ty nechce vrátit ve špatným stavu! celou dobu přemýšlela co s nimi přesněji bude dělat, zároveň jim po cestě občas hodila nějakou tu otázku. "co takhle mi říct, co by jste tak vy dva chtěli dnes provádět?" nadhodila a vyčkávala na jejich odpovědi. Mohla by tak pak přispůsobit i to jejich společný učení- musí si získat především zájem.

"určitě příjdu, budou-li problémy" souhlasila s ním samozřejmě. Je to sice informace, o které ví už stráášně dlouho, ale i tak musí ocenit jeho "starost"
Její nadšení z Feierova nového postavení už nebylo tak viditelné. Jo uvnitř je z toho ráda, ale takhle na venek už to přešlo, když vidí jak je hnědý ne zrovna šťastný. Teda ne že by to u něj byla nějaká novinka, ona ja nabručený vpodstatě furt, ale v tomto mu musí dát za pravdu. "jo, v tom máš pravdu." pokývala a odvrátila na chvíli pohled. Vyslechla si tak jeho další slova. "ovvšem, sezazení by nejspíš bylo o něčem jiném, ale stále v tom zásluha je. Smečka ti natolik důvěřuje, že tě Raymond dal na tuto pozici. A já myslím, že nemohl vybrat lépe." Napřímila hlavu a zase vvěnovala pohled hnědému vlku.

Taky prosím o přívěsek- pro Huntleyho

Tw: krev, smrt vlčat, neumim psat

Den jako každý jiný, normální a bez zvláštností, které by měly hnědou vlčici vyvést z obvyklé rutiny smečkového dne. Tak to ale bylo do chvíle, než se rozhodla vydat ven. Ven mimo hranice smečky, kde už delší dobu nebyla. Venku se už stmívalo, ale to Artemis nezastrašilo v tom, vydat se o dost dále, než obvykle. Potřebuje si vyčistit hlavu. Kdo ví, proč zamířila zrovna do kotliny, ale nyní zde už byla. Kráčela si krajinou, temnota už přebírala vedení nad světem a hnědá vlčka začala vnímat zvláštní pocit… Strach jakoby se jí rozežíral po těle a zažíral hluboko do morku kostí, když mraky odkryly měsíc, který se vyjímal jasnou neobvyklostí. Poprvé její oči spatřily měsíc, jehož barva byla abnormálně rudá. Jeho svit barvil krajinu do nepřirozené krvavé barvy.
Jak si tak kráčela po hnízdiskách havranů, její kroky začaly být poněkud… zmatené a nevyrovnané. Začalo se jí dělat mdlo, načež do pár okamžiků padla k zemi a propadla se vlivem krvavého měsíce do své hlavy.

Sotva co otevřela své oči, naskytl se jí pohled na jeskyni.. na místo, kde přivedla své potomky k životu! Jenže něco bylo jinak… vzduchem se vznášel pach krve a hniloby, což by nebyl až takový problém, kdyby to nebylo až tak extrémně silné. Svou hlavu těžce zvedla a zrakem se zaměřila k místu, odkud to vše přichází. To co zahlédla, ji však trhalo srdce. Naprosto ji to zaskočilo a nedokázala ze sebe dostat jedinou hlásku, jediný zvouček a ani žádný jiný výboj energie. Jakoby byla uvězněna něčím neznámým, co jí zakazovalo jakkoliv zasahovat. Snažila se pohnout, ale nešlo to. Snažila se vystřelit kupředu a ochraňovat, ale nešlo to. Byla nucena pouze sledovat, jak její vlčata- Sankari... Grace… a především Kajl, vlče které jí zemřelo i v reálu, přichází o život. Nad nimi se přímí modrý vlk, Stadley, krev mu kape od tlamy a vlčata naříkají v bolestech. Těla drobných vlčat jsou rozdrásány, nemohou se postavit, naříkají na zemi v strašné agónii a Arty nemůže naprosto nic dělat! Modrý vlk jakoby se jí vysmíval, blíží se opět k jednomu z vlčat, Kajlovi a ukončil jeho uhasínajíci živůtek. Artemis chtěla řvát, chtěla křičet, chtěla se po něm vrhnout a zabít ho! Zabít vlka, který je hrozbou pro její vlčátka! Který je schopen něčeho takového!
Její strach o vlčata v reálném životě způsobil, že si podvědomí v této noční můře trochu více zveličila pohled na Stadleyho.
Nářek štěňat přilákal I vlka dalšího. Hnědý vysoký jedinec přiklusal jako princ na bílém koni, zachránce, který bojuje o životy vlčat, i když nejsou jeho. Artemis sledovala scénu, ve které Feier vyhání vlka modrého, kolem začíná hořet oheň Feierovy magie. Hnědý vrčí a úspěšně zahání modrého do plamenů, ve kterých ho držel. Spálil ho zaživa jako trest, že si dovolil stáhnout packu na malé drobečky.
Artemis se najednou mohla pohnout, okamžitě běžela k tělíčkům, které už nejevily známky života. Propadla v histerický pláč, mezitím co se snažila drobečky oživit. Neúspěšně však. Hnědý vlk, který sice udělal co mohl, ale životy nenavrací jakoby se vypařil. Artemis zůstala sama se třemi tělíčky vlčat, které nadevše miluje. Viděla je zemřít, viděla jak je někdo zabil! Jak je zabil jejich vlastní otec! Promítla se jí její nejhorší noční můra… Že přijde o všechny své malé, že je nedokáže dostatečně ochránit, jako se to stalo teď. Že jí stále musí někdo pomáhat, aby dosáhla chtěného, aby něco dokázala a hlavně aby za ní někdo udělal to, co spadá pod její povinnost. Cítí se naprosto mizerně, vděčná však jednomu jedinému blízkému vlku, který zde dokáže být stále při ní. Feier. "miluju vás" dokázala ze sebe dostat jediné dvě slova vedoucí přímo od srdce, načež jakoby vše skončilo.

Otevřela svá kukadla, i když ležela bezmocně na zemi. Cítila slzy V očích, naježené chlupy a roztřesené tělo. Je zpět v realitě, v hnízdisku havranů, naprosto zasáhnutá tím, co se jí promítlo. Chce odsud co nejrychleji pryč. S námahou se postavila na rozklepané nohy a urychleně zmizela z tohoto místa. Zdá se, že tady se jen tak nevrátí. V hlavě se jí mísily veškeré pocity a závěry, které si ze snu odnesla. Vše si však ještě musí srovnat, musí se vzchopit a fungovat! Musí být vděčná Feierovi naprosto za všechno a musí chránit nejen vlčata svá, ale i ta, která si adoptuje. A vlastně ne jen vlčata, všechny! Musí být schopná fungovat pro všechny vlky a nebýt bábovka.

Na jeho slova přikývla. Artemis se nehrne do neznámého- vlčata vychovala už dokonce čtyři, takže Asphodelle nebude žádný oříšek.
"jistě, měl by vědět" znovu chápavě kývla. Raymond snad problém vážně mít nebude, když už kdysi přijal vlčata rovnou tři.
"dám jim vědět" pomalu se na náznak Feiera rozešla dále na území smečky, když viděla, že se rozešla i Asphodelle. Nadále Feiera nechala dělat svou lékařskou kontrolu, čemuž pouze přihlížela.

Hranice již byly blízko a očekávaný vlk zde už také byl. Feier stál na hranici, všímala si jeho klasických pohledů léčitele, kdy se snaží zjistit zdravotní stav přítomných. Je mu za to vděčná, mohl by zjistit zda je Asphodelle v pořádku, krom toho, že má po těle květiny. Důležitější teď pro ni ale bylo, aby se malá vlčka nebála vlka skoro metrového a na pohled vcelku děsivého. Sklonila k ní hlavu. “Tohle je Feier, nemusíš se ho obávat. Vypadá strašidelně, ale je hodný” pověděla jí klidně a hodila pobavený pohled na Feiera. Teď už by mu měla vysvětlit, co žádá, i když Feierovi už to musí být jasné… Přistoupila k Feierovi o něco blíže. ”Jmenuje se Asphodelle, údajně ze smečky Moirnénské, o které jsem však nikdy neslyšela. Zdá se, že je ztracená a hlavně hladová” Jednoduše vysvětlila. “Asi chápeš co po tobě chci- Smečka by se jí mohla ujmout, vychovat novou posilu a navíc, vlčic je málo. Samozřejmě by byla pod mým dohledem.” Mluvila k feierovi, spíše tak aby její žádosti malá vlčka neslyšela a nevyděsila ji ještě více. Jedno ucho má však stále natočené k ní, aby měla dohled.

Jen co byla v jeho dostatečný blízkosti, zpomalila a následně u něj i zastavvila. Ovšem že jí hned pobavila jeho otázka, protože to je fakt pokaždé! "oči jsou v pořádku, celá jsem v pořádku" Uchechtla se a zamávala ocasem. No je pravda že s tím celkovým pořádkem troošku lhala, protože se cítí mizerně kvůli Grace, ale to teď nehrálo tak velkou roli, jako chválení Feiera. "Ale co ty? Nemůžu uvěřit, že jsi Beta! Je to boží!" ohonem švvihala ze strany na stranu. Ten fakt, že se poznali tehdá v době, kdy byl Feier omegou a Artemis tulákem je šílený o to víc, když dnes, teď a tady stojí na těchto postaveních!

"ovšem že ano" s menším a stálým úsměvem na tváři pokývala hlavou. "není vůbec zač" bere to už jako samozřejmost. Nemít za sebou smečku, minimálně by ji alespoň něco ulovila, ale takhle to může dopadnout mnohem lépe.
"Těší mne, Asphodelle" broukla a poté se pohledem zaměřila směrem k území smečky, kde ji hodlá zavést.
Předtím je ale třeba ještě ta jedna věc- povolení od Bety či Alfy. Jasná volba byl tentokrát samozřejmě Feier, se kterým si mnohem víc rozumí. "někoho k nám ale zavolám, ano?" zmínila se, aby se Asphodelle případně nelekla. Poté už zvedla hlavu vzhůru a hlasitě zavyla tak, aby se k Feierovi donesla žádost, aby se dostavil k hranicím.
Hlavu sklonila k ní "pojď za mnou" pohodila hlavou a prozatím pomalým krokem se vydala k hranicím, kde by při nejlepším Feier mohl vyčkávat.

Doufala, že by z Mladé vypadl název některé ze zdejších smeček. Bylo by to nejen jednodušší, ale pro malou vlčku i snazší. Arty by ji mohla navrátit zpět, ač se obávala, že tak jednoduché to nebude.
A tak bylo. Název který vlčka zmínila byl pro Artemis neznámý. Móirnérská smečka? O žádné takové ani neslyšela. "Smečka Móirnérská? Taková se zde bohužel nenachází" pronesla s lítostí v hlase a vydechla.
Dřív než ji stačila odpovědět, její uši vystřelily vzhůru za zvukem kručení bříška. "Co takhle dát si něco na zub?" Postavila se zpět na nohy a mávla ocasem. Mohla by jí zavést k jídlu smečky.. samozřejmě s potkáním Feiera či Raymond's po cestě, pro jejich svolení. Neměl by to ale snad být problém, je to přecijen vlče! "mimochodem mé jméno je Artemis" pousmála se a kývla na ni hlavou, aby se také představila. Art by mohla zkusit navést její myšlenky trochu jinam.

V poslední době přišlo mnoho změn- dobrých a bohužel i těch špatných. Jako nejbolestivješí však bere to, že Grace, její dcera odešla ze smečky. Věděla, že to jednou příjde, že si půjdou vlastní cestou ač doufala, že zůstanou.. ale i tak to bolí. Už tak se obává i o Sankariho ah.. potřásla hlavou a povzdechla si.
Ale raději k tomu dobrému- konečně může mimo hranice a dokonce má i svou zbraň! se kterou se však bude muset naučit.
A co je to nejlepšejší z nejlepších?? Feier se dostal na pozici Bety! a to je naprosto úžasný. Je teda špatná zpráva, že se Roo nenašla, ale Feier na postu Bety bude ještě lepší! Ah tak moc mu to přeje. Sice měla i myšlenky, že by tam možná ráda viděla sebe, ale Feier je Feier a s ním tam smečce bude dobře.
Když tak koukala před sebe, všimla si, že právě ten Feier, na kterého tu myslí si to kráčí nedaleko před ní. Oči se jí rozzářily a rozběhla se nadšeně k němu.

Její slova Artemis zabolely o to víc, když z vlčky tak jasně vycházel smutek a strach. Povzdechla si a ze sedu si ještě lehla. Snížila se tak ještě na nižší úroveň, kde by měla lepší možnost vidět vlčce do očí i přes sklopený zrak.
máma.. Artemis jí bylo tak neskutečně líto. Samotinká vlčka se ocitla daleko od domova, odevšech, zdá se. ale pro jistotu se jí hodlá vyptávat dále, zvlášť když zmínila smečku- co když je z některé ze zdejších smeček? Sic necítí žádný náznak známého pachu, ale i tak. "víš jak se smečka jmenovala?" zeptala by se jí klidně i na rodinu, ale to nebude riskovat. Ještě by se jí tu mladá rozplakala úplně. Už tak stačilo vidět, jak si otírá slzičku. Arty měla hned tendenci postarat se o ni jako o štěně vlastní, drží se ale zpátky. "mohu ti pomoct ano?" broukla k ní mile. Chce postupně získat alespoň špetku její důvěry.

Mírně stáhla uši dozadu a své kroky zastavila. Nehodlá se přibližovat více, když už teď vidí ten její strach. Štěně, které není plné radosti a naopak je přílíš vystrašené.. To je vždy ten nejhorší pohled. Zažila to tehdá u Caliga, Cyrana a Eirlys, které tehdá našli v horách. Je hrozné jen pomyslet na to, co se tak mladým muselo stát, aby se tak báli. Jak je vůbec někdo schopnej štěně jen tak vyhodit? příšerný! Samozřejmě o této vvlčce ještě neví nic a dělat unáhlený závěry by bylo zbytečný.
Dala ji prostor vyjádřit se. nenutí ji ke slovu a jen v klidu vyčkává. "Jsi na území Norestu, kousek od mé smečky" Vysvětlila jednoduše, když se ujistila, že může mluvit. "pověz, kdo všichni?" zeptala se a usadila se na náznak toho, že pro ní nehodlá být hrozbou.

Už tak dlouho Artemis nevykročila za hranice smečky, tak moc jí to chybělo, že byla naprosto unešená, když se procházela byť jen po místě, které je jí normálně známé. Zde na Igně se jí přeci obrátil život vzhůru nohama, zde ji Alfa přijal! Ah, ale vzpomínkami se nemusí nechat unést, zbytečně to celé dramatizuje... Ještě to bude vypadat, že chce z ignisu vypadnout co nejrychleji to jde, ale tak to vůbec není! Fakt ji jen chybělo okolí.
Artemis se brzo ráno vydala za hranice. Neměla v plánu jít hned někam příliš daleko, držela se u smečky a hlídkovala. Na boku měla zbraň, která drží pomocí jakésiho postroje, aby zbraň nemusela mít neustále v tlamě. Bohužel se jí ale ještě nenaučila používat, tudíž to zatím může sloužit jen pro odstrašování hloupých jedinců.
Na zmíněné Igně si ve svém hlídkování dávala především záležet. U vody se schází hodně vlků, takže je pravděpodobné, že by se zde někdo mohl nacházet. V hlavě si vymyslela jednoduchou trasu po kamenech, po kterých pak přeskákala vodu o něco dále.
Doposud jí zrak napovídal, že zde nenajde nikoho, ale to se přecijen nakonec změnilo, když se Artemis do čumáku zabodl pach cizince. Avšak ne jen tak ledajakého cizince, protože tohle.. tohle je mládě! Jen co si to uvědomila, ihned začala pohledem skenovat každý kout a každou škvíru. Pohybovala se po kamenech a větřila, aby se ujišťovala, že se neplete.
Zanedlouho na to se jí naskytl pohled na mladou vlčku, která si je očividně také vědoma cizí přítomnosti. Vlčka nevypadala zrovna nadšeně, nýbrž vcelku nejistě. S tím ale Artemis musí umět nějak pracovat! Je to vlče! A těch už měla na starost tolik..
Cesta k ní ji stála ještě pár skoků a poté už se po rovné zemi blížila vstříc mladé vlčici. "copak zde dělá, vlčice mladá a samotná?" zeptala se s naprosto klidným hlasem, snažila se jí nijak nestrašit, zároveň to však nebylo žádné ťuťu ňuňu samozřejmě. Tak malá už není a musí být obezřetná ve všech směrech. Protože i s vlčaty se může táhnout nebezpečí.

Už se blížil večer, její dnešní dlouhá a neúspěšná obchůzka území už se blížila ke konci, protože i vyčerpání hrálo svou roli. Chodit celý den v kuse, pouze s malými zastávkami není moc přříjemné i pro natrénovaného vlka, jako je Artemis. Rozhodně ale nemá důvod se z toho zhrouti, jen se těší na zasloužený odpočinek jen co podá hlášení.
Akorát se zdá, že její cestu čeká ještě jedna překážka- Alaric. Vlk kterého rozpoznávala před sebou byl určitě on. Bratr Bety, kvůli které tohle hledání všichni podstupují. jenže u Alarica je to ještě horší- ztratil posledníh svou rodinu. Arty by ho ovšem mohla obejít a jít si po svém, ale taková není! nemůže ho v tom nechat jen tak.. A tak tiše a opatrně přistoupila k ležícímu Alovi, načež sklonila hlavu. "jak je ti?" podala otázku, na kterou je jasná odpověď snad už jen z pohledu na něj.