Príspevky užívateľa

Tato zima byla její první. A v životě by nečekala, že by počasí mohlo být kdy takto studené. Jistě, její srst nebyla nejkratší a řídká taky určitě nebyla. Teoreticky by se nemusela cítit jako chodící nanuk. Ale přesto se tak cítila. A zčásti za to jistě mohly rostliny, co na ní rostly. Ne všechny byly uzpůsobeny na zimní počasí. Pár kvítek na ní dokonce zhnědlo a seschlo. Musela se takových vadných kusů samozřejmě zbavit; nemohla vypadat kvůli nim nějak škaredě! Jako kdyby toho už nebylo přespříliš!
Ležela v noře, schoulená do klubíčka a snažila se trochu nějak zahřát. Byla z této situace celkem frustrovaná. Nemůže být přeci celé dny takto! Musí někdy opět jít trénovat! Ale jak trénovat v takovém příšerném počasí?
Najednou do nory kdosi přišel. Slyšela krůčky. Hned vystřelila na všechny čtyři, když jí došlo, že se jednalo o samotnou alfu. Kdyby se neoklepal, jistě by vypadal jako čtyřnohrej yetti.
"Dobrý den!" pozdravila ho a hned na to ucítila známé šimrání v čumáku. Odvrátila pohled a pčikla. Podívala se opět na Feiera. "Pardon," omluvila se hnedky za kýchnutí. "Je tu hrozná zima... Vždy, když jsem delší dobu venku, tak mám pocit, že umrznu. To tu bývá takové počasí... každý rok?" zvídala se.

Asphodelle dneska trénovala běh. Jak viděla, že se ostatní soudruzi snaží a neustále zlepšují své schopnosti, tak i ona nechtěla být zas tolik pozadu. Samozřejmě, že se jí více líbilo být chráněná staršími velkými vlky, ale aby nebyla ostatními brána za neschopnou, tak taky musí trochu máknout. Vocaď pocaď! A jak byla zapálená do běhu, tak si sotva všimla, že překročila hranice své smečky a dostala se na území nikoho. Tady už ji nikdo nezachrání! Po chvíli se zastavila, aby vydechla. Uff! Nu, alespoň se pohybem zahřála, protože dnes byla celkem zima. A ejhle! Začalo sněžit. Když si uvědomila, co se děje, tak zavrtěla ocáskem. Studené počasí sice nenáviděla, ale snížek byl krásný na pohled! Nejraději by začala chytat padající vločky do tlapky, ale nechtěla být za malé mimino. Ale tak, jestli tu nikdo není, tak by to ničemu neublížilo, no né? Začenichala tedy a konečně si uvědomila, že se zaběhla trošičku dále, než měla. Ajeje. Snad toho nebude litovat.

Před hodinkou se vzbudila v noře a rozhodla se, že by měla někoho najít a zeptat se, jestli může s něčím pomoci. Nemůže se přeci furt válet, že? Jistě, stále byla štěnětem, ale třeba i pro někoho jejího věku by se něco mohlo najít. Vylezla tedy z nory a vydala se náhodným směrem, dokud se nedostala ke Smaragdovému údolí. Rozhlédla se a spatřila modrého vlka. Byl by zázrak si nevšimnout tak výrazného jedince! Ještě ho neznala, tak zadoufala, že toto setkání skončí v pořádku. Zašvihala ocáskem a vydala se za soudruhem.
"Dobrý den!" pozdravila ho a jemně se pousmála. "Neruším vás?" Rozhodla se pro vykání, aby vypadala slušně vychovaně. Podle jeho reakce se rozhodne, co dál. Byla by velice ráda, kdyby jí tento dospělák něčemu novému přiučil!

Sotva si mohla zvyknout na podobu smečky, do které se relativně nedávno přidala, tak nastala další velká změna. Alfa a jeho družka odchází. A s ním i vlček, kterého potkala na zaječí pláni! Tiše přešlápla na místě. Stále měla pocit, že tu sotva patří. Většinu vlků téměř vůbec neznala, sotva si zvykla na zdejší zvyky. Bylo tedy celkem přirozené, že vlastně moc nevěděla, co si z proslovu alfy vlastně odnést. Samozřejmě to, že odchází, ano, to pochopila. Ale proč? Co se stalo? Něco určitě. Ale neměla šanci vědět, co, protože oproti ostatním usedlíkům toho věděla pramálo. Chyběl jí celkový kontext. Doufala, že tato situace moc neohrozí stabilitu jejího nového domova. Nechtěla zažívat další nejistoty. Nu, alespoň novým alfou byl zvolen Feier, ten, co jí s Artemis pomohl se dostat do smečky. Působil děsivě a přísně, ale vlastně se k ní v rámci prvního setkání choval hezky. Zadoufala, aby vše bylo v pořádku.

Zamrkala. Celkem ji překvapila energie tohoto zvláštního vlčka, respektive takovou nečekala. Také měl zvláštní slovosled, ale to moc neřešila. Dokud ví, co říká, tak dobré. I kdyby jí to štvalo, určitě by si nedovolila cokoli zmínit.
"Já jsem Asphodelle! Těší mě," pousmála se a zavrtěla ocáskem. Samozřejmě neřekla *celé* své jméno. Nač, že? By to znělo jako vychloubání se! I když její jméno nemá vlastně v těchto krajích žádný význam. Bude těžké si na tuto skutečnost zvyknout.
"Nihilské?" zopakovala poněkud zmateně. Jak tu byla teprve krátce, tak se sotva mohla naučit o tom, co všechno za místa tu jsou, jaké smečky, kde se nachází... Takže teď ze sebe nejspíše udělala trošičku hloupounkou. Ale naštěstí onen Cyrano řekl, že ví, že je z Ignisu. Uf! Ještě aby ji někdo opravdu považoval za vetřelce! Přikývla. "Ano... Artemis mě sem vlastně přivedla. Znáš ji dobře?" zvídala se. Zatím moc o vlčici, co se o ní měla starat, nevěděla. A ráda by se dozvěděla více! Třeba co před ní neříkat, na co si dávat pozor a tak.

Vyčkávala odpovědi, zdali rohatý vlček náhodou nevěděl, jestli není tato osminohá potvora náhodou jedovatá. Bohužel nevěděl jistě. Přikývla. Jeho následný návrh zněl opravdu moudře! Alespoň když vezmeme k úvahu, že to jsou ještě malí špunti. Kdejaký jedinec jejich věku by i tak začal frajeřit a riskovat svůj holý život!
"Máš pravdu," uznala tedy. Radši na něj nesahat! Kdo ví, co by udělal! Možná... možná i pouhý dotyk by je otrávil? Hrůzná to představa! Ale ne zdaleka tak hrůzná jako skutečnost, že předmětný pavouk zčistajasna zmizel. Úplně zatajila dech. Sakra!! Kde může být? Hned se rozhlédla kolem, ale nikde nic. Koukla se pod packy, poskočila, ale taky nikde nic. Měla pocit, že jí svědí celé tělo, jako kdyby po ní lezl! Ale nemohla se samozřejmě podívat. Úplně se zhrozila! Hned se otočila zády k Zaťovi a zeptala se. "N-neleze po mně?" Zněla celkem nervózně. Celkem dost. Ale možná se jí to jen zdálo. To by byla alespoň ta lepší možnost...

"Opravdu?" chtěla se ujistit. Vypadalo to celkem bolestivě! Ale určitě byl tento vlček o dost silnější jak vypadal. Obecně zdejší vlci působili velice silně a odolně! Bude taky taková, až trochu povyroste?
"Ne, ne, neublížil jsi mi!" zavrtěla hlavou. Ale bylo to celkem o fous! Stačil kousek a už by do ní narazil. A to by asi bolelo sakra hodně.
"Vytrvalostní trénink?" zopakovala a zvídavě zamrkala. "Takže tu máš někde v okolí ještě svého... trenéra?" Nenapadlo jí lepší slovo. Ale prostě si pomyslila, že na tréninky tu obvykle bývá více vlků! Ale tady to zatím působilo tak, že šel sám na vlastní packu.

Delle byla blízko jeskyně. Už delší dobu ji chtěla pořádněji prozkoumat a až teď se k tomu pořádně dokopala. Hurá! No, hurá. Bohužel její první pořádné setkání s jeskyní nepůsobilo tak vesele. Uvnitř už byla jakási vlčice, která lapala po dechu. Rozbušilo se jí srdíčko. Co když se jí něco vážného děje? Ah ne! Hned přiťapala k chlupaté vlčici. "Jste v pořádku?" pípla starostlivě. Snad nepůsobila moc vlezle! Ale jestli se něco dělo, tak opravdu chtěla pomoci. Jenže jak by mohla malá půlroční vlčice jakkoli zachránit situaci? Asi jen těžko. Nu, alespoň se cení snaha, no ne? Lepší jak čumět a sedět na zadku jak pecka!

"Aaahh!" vypískla a uskočila dozadu. Až pak si všimla, kdo to vlastně byl. Opravdu se jednalo o zvláštně vypadajícího vlka. Byl vysoký, měl na čele několik rohů a sakra dlouhý ocas! A jakési zvláštní výstupky na rameni. Zpočátku se toho děsila, ale po chvíli se jí to vlastně začala svým způsobem líbit. Vypadal tak silně a drsně!
Z toho úleku se každopádně dosti zastyděla. Jistě by byla rudá jak rajče, pokud by kožuch měl měnit barvy! Ale i její pohled jistě mluvil za vše. Zamrkala a párkrát stydlivě uhnula pohledem. "A...ahoj!" pozdravila ho nakonec.

V klidu si sbírala kvítí, dokud si nevšimla vlčka, který se řítil jako střela. A k tomu jejím směrem! Než stačila jakkoli reagovat, tak mladík se pokusil rychle zabrzdit, ale místo toho se mu podařilo udělat kotrmelec. Au. Delle pustila všechny kvítka na zem a hned přispěchala za vlkem. No, ještěže naboural přímo u ní! Jemně do něj šťouchla packou. "Není ti nic? Jsi v pořádku?" optala se starostlivě. Co když si něco udělal? Třeba si něco vymknul! Nebo nedejbože zlomil!! Celkem se o něj bála.

Stále odpočívala a slunila se. Nejspíše by tak činila ještě nějakou dobu, kdyby si její bystré oko nevšimlo jakéhosi pohybu v houští. Rozbušilo se jí srdíčko. Opravdu tam něco viděla? Měla pocit, že z tama trčí ocas. Ale moc jí nepřipomínal ten vlka. Jenže kdyby tu bylo nějaké zvíře, tak by ho cítila né? Cítila jen pach vlka. Alespoň si tak myslila. Vstala tedy a šla pomalu k onomu houští. Snad toho nebude litovat! Byla moc mladá na to, aby skončila jako něčí svačinka.

Jak byla naprosto fascinována pavoukem, tak si ani nevšimla přítomnosti druhého vlčka. Tedy všimla, ale až byl přímo u ní! Byla celkem překvapená, neb nečekala, že by se teď s někým setkala. Hnedky nahodila úsměv. "Ahoj!" pozdravila příchozího. Byl starší a větší než ona, ale k dospělákovi měl ještě daleko. Nu, starší... Nejspíš ne o moc. "A ne, nerušíš. Jen jsem něco našla!" řekla a ukázala čumáčkem na velmi vzrostlého amplexe, který vajboval na stromě. Byl sotva vidět, jak splýval! Ale pak si Delle něco uvědomila a opět pohlédla na svého vrstevníka, jen její pohled byl pohlcen jakýmsi nevinným strachem. "Myslíš, že je jedovatý?" optala se a zamrkala. Ah, co když je sežere? Co pak? Nebo byl třeba naopak tento černobílý vlček trénovaným vražedníkem děsivých osminohých potvor! To by bylo skvělé.

Procházela se po lese a rozhlížela se kolem. Až na občasné švitoření posledních ptáků tu byl celkem klid. Dokonce i toho dne bylo na podzim teplo! Za to byla velmi ráda. Neměla moc v lásce chladné počasí. A to ještě za svůj krátký živůtek nezažila pravou zimu se sněhem! Ah, to bude nemilé. Ale kdo ví, třeba si Delle najde zálibu v hrátkách se snížkem. Koho by nebavila koulovačka, že?
A co se nestalo! Při svých toulkách narazila na pavouka. A byl opravdu *obrovský*. Největší, jakého kdy viděla. Div nevypískla jak malá holka! Jednalo se o pavouka amplex, to však samozřejmě nemohla vědět. Jen napůl vyděšeně a napůl fascinovaně hleděla na tu velkou bestii. Snad se nezačne bleskurychle hýbat!

Asphodelle polehávala u řeky a odpočívala. Nu, alespoň fyzicky. Její hlavinka si za tu dobu moc neodpočala. Ne, že by byla nějaký geniální přemýšlivec, jehož mozek se nikdy nezastavil! To určitě ne. Spíš v hlavince měla vietnam z toho, co se všechno v jejím životě událo. Ale už naštěstí nebyl tak hlasitý jako předtím. Ale stále tam byl. A stále se zde cítila jako vetřelec, který tu nemá co dělat. Rozhlédla se. Doufala, že tu někdo bude a zároveň doufala, že je tu sama. Tak ráda by se s někým spřátelila! Ale znělo to jako velmi obtížný úkol. Ačkoli nebyla přirozeně introvertní stydlín, tak byla z nových zdejších jedinců tady poněkud nervózní. Snad se to brzy změní!

Dostala se sem v rámci zkoumání území smečky. Jakož nováček se tu přec jen toliko neorientovala. A to bylo třeba změnit! Žel byla poněkud... nervózní. Měla pocit, jako kdyby porušovala pravidla, když se tu sama poflakovala! A ještě byla celkem paranoidní z toho, že by tu někdo zaútočil. Stejně jako kdysi. Kdo by ji pak ochránil? Nikdo tu v okolí zrovna nebyl! Nebo byl?
Oklepala se a lehla si. Snažila se vytěžit vše z posledních paprsků slunce. Ráda se slunila. Alespoň něco. Bohužel dny se krátily a jí to samozřejmě tak nějak docházelo. Teplo jí tak bude chybět! Jak jen přežije nadcházející holomráz?