Príspevky užívateľa

Působila celkem nervózně. Co když by tento vlk vzdělaný v medicíně přišel na to, že by nemoc mohla být vážná, ba život ohrožující? Ale ne, určitě ne. Byl to jen kašlíček. Nic víc. Určitě.
"Ráno mě bolelo v krku celkem dost, ale teď je to lepší," přiznala. To znamená, že je to dobré znamení, ne? Nebo to byl jen nějaký klid před bouří?
Poslouchala alfovy tipy, jak si udržet i při nemoci trochu kondičku. I když sám uznal, že to nebude zrovna vhodné. Nu, ale jistě se o něco pokusí, pokud jí nebude moc zle.
Přikývla. Hurá! Neumírá! "Moc vám děkuji," usmála se mile a následně se dala do práce, hezky bez keců. Začala sbírat kousky dřeva a dávala je na místo tak, aby nezavazely. Kusy nebyly zrovna lehučké, ale taky nebyly těžké natolik, že by se po pár minutách vyčerpala k smrti. Nu, aspoň toto mohlo být pro ni cvičení!

Než se stačila zorientovat, tak uslyšela hlas. No to si robíš srandu! Hned se ohlédla za hlasem a spatřila vlčka podobného věku. Vidno byl z jiné smečky; u nich určitě nežil! Jaké je to asi u nich? Sice se jí nelíbilo toto poněkud neslušné "představení se", ale rozhodla se to dále neřešit. Zvědavě přiťapala za cizincem.
"Stalo se něco?" řekla a jemně se pousmála. Snažila se chovat přátelsky. Jen ať je to hezky awkward! Rozhodně se nehodlala chovat drze nebo jinak vyzývavě. Byla tu přeci jen sama. Kdyby se něco stalo, měla by útrum!

Asphodelle většinu času trávila v noře nebo v jeskyni, aby z ní nebyl nanuk. Na rozdíl od většiny zdejších neměla ohnivou magii, která by ji udržovala v teple, ale pravý opak! Její magie a samotné já milovalo teplé a slunečné počasí. Jaká to smůla, že musila zažít zrovna takovou pekelnou zimu.
Zrovna toho dne se vydala na procházku. A v tom to uslyšela. Naléhavé vytí. Žalostné vytí. Zachvěla se. Co se stalo? Polil ji strach. Chtěla utéci a schovat se, ale věděla, jak by se na takový zbabělý čin zde pohlíželo. Sebrala tedy poslední kusy své odvahy a rozběhla se na místo činu. A spatřila nehybné tělo Artemis. Vlčice, která ji našla a zachránila. A jistě se o ni i následně náležitě starala, dokud ji nemoc neporazila!
"Ne!" zavyla žalostně, přiběhla k mrtvému tělu Art a rozplakala se. Proč? Proč musil být svět tak nespravedlivý? Proč všichni, které měla tak ráda, museli zmizet z jejího života?

Nerada by obtěžovala alfu-léčitele se svými problémy. Jsou přeci důležitější věci, no ne? Ale stále by nerada, kdyby se z toho opravdu vyklubala nemoc, která by ji mohla vážně ohrozit. Rozhodla se tedy preventivně k "otravování".
"Asi něco na mě leze," přiznala se a smutně si povzdechla. Když řekl, že by se neměla moc poflakovat po venku, leda na chvíli, když bude zdravá, tak zvedla hlavu. "Ale co by pak bylo s mým tréninkem?" zamrkala. Dobře věděla, jak byl trénink důležitou součástí zdejšího života. A nerada by něco podcenila, že? Jistě, stále preferovala svůj život nad promrznutím kvůli tréninkům, ale raději by měla ohledně toho konkrétnější vyjádření od samotného alfy.
Překvapeně zamrkala, když Feier řekl, že vlastně z tohoto kraje nepochází. Myslila si, že se tu narodil. Uvědomila si, jak málo toho vlastně věděla o svém okolí.
Dále ho pozorovala, jak začal zacházet se dřevem. Tiše obdivovala jeho sílu. Opravdu! Toto by jen tak někdo nedokázal, že?
"Mohu nějak pomoci?" optala se. Přeci nebylo slušné koukat na někoho, jak dře, což? A hlavně nechtěla myslet na to, jak tato zima je horší jak ty předešlé.

Pousmála se, když se Cyro dal do jakési hravé pozice. Ještěže nebyla v jeho bezprostřední blízkosti, jinak by dostala facana jeho ocasem! Ale kdyby se tak stalo a uronila by pár slziček, tak by mohl chlapec změknout ještě víc...
"A jsou to teda naši nepřátelé?" zamrkala zvídavě. Hrozilo s nimi nějaké válčení? Intriky? Boje na život a na smrt? Musí vědět vše! Aby věděla, co vše od života tady očekávat...
"Aha!" pousmála se. Tak to vlastně byli taková... velká rodina, že? Ježišku, to bylo takové zvláštní pomyšlení!
"Já jsem z jiné smečky, daleko od Norestu," svěřila se. "Bohužel... už z ní asi nic nezbylo," zamumlala a sklesle sklopila pohled. Ale nechtěla se před hochem tvářit jak nějaká depresivní hrouda. Ne. To nebylo pěkné a už vůbec né žádoucí! Podívala se tedy na vlčka. "Nechtěl by sis zahrát?" optala se nevinně a zamrkala. Přetvářka to nebyla snadná, ale holt k ní dojít muselo.

Asphodelle se snažila být i za tohoto úděsného počasí nějak aktivní. Jistě, vnitřně preferovala, když byla opečovávána jako princezna. Ale bylo jí jasné, že v této smečce se k ní každý nebude jako k malé bezbranné holčičce chovat. Bylo tedy třeba vydávat nějakou aktivitu. Nu, snažila se! Chtěla na území něco malého vystopovat, nejlépe v průběhu najít i někoho, ke komu by se mohla vecpat. To aby měla svědky, že se snaží, víte. Bohužel netrvalo dlouho a spustila se vánice. Tolik sněhu! Nechtěla umrznout, tak se rychle vydala k nejbližší skrýši, a to sice k jeskyni. Honem! Naštěstí na místo dorazila dříve, než by se z ní stal nanuk. Oddechla si.
Jakmile dorazila k vchodu, tak se rychle oklepala a vešla dovnitř. A trochu se lekla, když tam spatřila vlka, kterého tu snad ani ještě neviděla. Na vteřinu si pomyslila, jestli to není snad vetřelec! Ale ne, stále páchl Ignisem. Trochu jí připomněl Cyrana.
"Dobrý den!" pozdravila ho. Nemohla přeci před ostatními vypadat jako nějaký hulvát! Ne, byla to přeci slušně vychovaná holčička.
Samozřejmě si všimla onoho ohniště. Ulevilo se jí. Bude tu teplo! Hurá!

Tato zima byla její první. A v životě by nečekala, že by počasí mohlo být kdy takto studené. Jistě, její srst nebyla nejkratší a řídká taky určitě nebyla. Teoreticky by se nemusela cítit jako chodící nanuk. Ale přesto se tak cítila. A zčásti za to jistě mohly rostliny, co na ní rostly. Ne všechny byly uzpůsobeny na zimní počasí. Pár kvítek na ní dokonce zhnědlo a seschlo. Musela se takových vadných kusů samozřejmě zbavit; nemohla vypadat kvůli nim nějak škaredě! Jako kdyby toho už nebylo přespříliš!
Ležela v noře, schoulená do klubíčka a snažila se trochu nějak zahřát. Byla z této situace celkem frustrovaná. Nemůže být přeci celé dny takto! Musí někdy opět jít trénovat! Ale jak trénovat v takovém příšerném počasí?
Najednou do nory kdosi přišel. Slyšela krůčky. Hned vystřelila na všechny čtyři, když jí došlo, že se jednalo o samotnou alfu. Kdyby se neoklepal, jistě by vypadal jako čtyřnohrej yetti.
"Dobrý den!" pozdravila ho a hned na to ucítila známé šimrání v čumáku. Odvrátila pohled a pčikla. Podívala se opět na Feiera. "Pardon," omluvila se hnedky za kýchnutí. "Je tu hrozná zima... Vždy, když jsem delší dobu venku, tak mám pocit, že umrznu. To tu bývá takové počasí... každý rok?" zvídala se.

Asphodelle dneska trénovala běh. Jak viděla, že se ostatní soudruzi snaží a neustále zlepšují své schopnosti, tak i ona nechtěla být zas tolik pozadu. Samozřejmě, že se jí více líbilo být chráněná staršími velkými vlky, ale aby nebyla ostatními brána za neschopnou, tak taky musí trochu máknout. Vocaď pocaď! A jak byla zapálená do běhu, tak si sotva všimla, že překročila hranice své smečky a dostala se na území nikoho. Tady už ji nikdo nezachrání! Po chvíli se zastavila, aby vydechla. Uff! Nu, alespoň se pohybem zahřála, protože dnes byla celkem zima. A ejhle! Začalo sněžit. Když si uvědomila, co se děje, tak zavrtěla ocáskem. Studené počasí sice nenáviděla, ale snížek byl krásný na pohled! Nejraději by začala chytat padající vločky do tlapky, ale nechtěla být za malé mimino. Ale tak, jestli tu nikdo není, tak by to ničemu neublížilo, no né? Začenichala tedy a konečně si uvědomila, že se zaběhla trošičku dále, než měla. Ajeje. Snad toho nebude litovat.

Před hodinkou se vzbudila v noře a rozhodla se, že by měla někoho najít a zeptat se, jestli může s něčím pomoci. Nemůže se přeci furt válet, že? Jistě, stále byla štěnětem, ale třeba i pro někoho jejího věku by se něco mohlo najít. Vylezla tedy z nory a vydala se náhodným směrem, dokud se nedostala ke Smaragdovému údolí. Rozhlédla se a spatřila modrého vlka. Byl by zázrak si nevšimnout tak výrazného jedince! Ještě ho neznala, tak zadoufala, že toto setkání skončí v pořádku. Zašvihala ocáskem a vydala se za soudruhem.
"Dobrý den!" pozdravila ho a jemně se pousmála. "Neruším vás?" Rozhodla se pro vykání, aby vypadala slušně vychovaně. Podle jeho reakce se rozhodne, co dál. Byla by velice ráda, kdyby jí tento dospělák něčemu novému přiučil!

Sotva si mohla zvyknout na podobu smečky, do které se relativně nedávno přidala, tak nastala další velká změna. Alfa a jeho družka odchází. A s ním i vlček, kterého potkala na zaječí pláni! Tiše přešlápla na místě. Stále měla pocit, že tu sotva patří. Většinu vlků téměř vůbec neznala, sotva si zvykla na zdejší zvyky. Bylo tedy celkem přirozené, že vlastně moc nevěděla, co si z proslovu alfy vlastně odnést. Samozřejmě to, že odchází, ano, to pochopila. Ale proč? Co se stalo? Něco určitě. Ale neměla šanci vědět, co, protože oproti ostatním usedlíkům toho věděla pramálo. Chyběl jí celkový kontext. Doufala, že tato situace moc neohrozí stabilitu jejího nového domova. Nechtěla zažívat další nejistoty. Nu, alespoň novým alfou byl zvolen Feier, ten, co jí s Artemis pomohl se dostat do smečky. Působil děsivě a přísně, ale vlastně se k ní v rámci prvního setkání choval hezky. Zadoufala, aby vše bylo v pořádku.

Zamrkala. Celkem ji překvapila energie tohoto zvláštního vlčka, respektive takovou nečekala. Také měl zvláštní slovosled, ale to moc neřešila. Dokud ví, co říká, tak dobré. I kdyby jí to štvalo, určitě by si nedovolila cokoli zmínit.
"Já jsem Asphodelle! Těší mě," pousmála se a zavrtěla ocáskem. Samozřejmě neřekla *celé* své jméno. Nač, že? By to znělo jako vychloubání se! I když její jméno nemá vlastně v těchto krajích žádný význam. Bude těžké si na tuto skutečnost zvyknout.
"Nihilské?" zopakovala poněkud zmateně. Jak tu byla teprve krátce, tak se sotva mohla naučit o tom, co všechno za místa tu jsou, jaké smečky, kde se nachází... Takže teď ze sebe nejspíše udělala trošičku hloupounkou. Ale naštěstí onen Cyrano řekl, že ví, že je z Ignisu. Uf! Ještě aby ji někdo opravdu považoval za vetřelce! Přikývla. "Ano... Artemis mě sem vlastně přivedla. Znáš ji dobře?" zvídala se. Zatím moc o vlčici, co se o ní měla starat, nevěděla. A ráda by se dozvěděla více! Třeba co před ní neříkat, na co si dávat pozor a tak.

Vyčkávala odpovědi, zdali rohatý vlček náhodou nevěděl, jestli není tato osminohá potvora náhodou jedovatá. Bohužel nevěděl jistě. Přikývla. Jeho následný návrh zněl opravdu moudře! Alespoň když vezmeme k úvahu, že to jsou ještě malí špunti. Kdejaký jedinec jejich věku by i tak začal frajeřit a riskovat svůj holý život!
"Máš pravdu," uznala tedy. Radši na něj nesahat! Kdo ví, co by udělal! Možná... možná i pouhý dotyk by je otrávil? Hrůzná to představa! Ale ne zdaleka tak hrůzná jako skutečnost, že předmětný pavouk zčistajasna zmizel. Úplně zatajila dech. Sakra!! Kde může být? Hned se rozhlédla kolem, ale nikde nic. Koukla se pod packy, poskočila, ale taky nikde nic. Měla pocit, že jí svědí celé tělo, jako kdyby po ní lezl! Ale nemohla se samozřejmě podívat. Úplně se zhrozila! Hned se otočila zády k Zaťovi a zeptala se. "N-neleze po mně?" Zněla celkem nervózně. Celkem dost. Ale možná se jí to jen zdálo. To by byla alespoň ta lepší možnost...

"Opravdu?" chtěla se ujistit. Vypadalo to celkem bolestivě! Ale určitě byl tento vlček o dost silnější jak vypadal. Obecně zdejší vlci působili velice silně a odolně! Bude taky taková, až trochu povyroste?
"Ne, ne, neublížil jsi mi!" zavrtěla hlavou. Ale bylo to celkem o fous! Stačil kousek a už by do ní narazil. A to by asi bolelo sakra hodně.
"Vytrvalostní trénink?" zopakovala a zvídavě zamrkala. "Takže tu máš někde v okolí ještě svého... trenéra?" Nenapadlo jí lepší slovo. Ale prostě si pomyslila, že na tréninky tu obvykle bývá více vlků! Ale tady to zatím působilo tak, že šel sám na vlastní packu.

Delle byla blízko jeskyně. Už delší dobu ji chtěla pořádněji prozkoumat a až teď se k tomu pořádně dokopala. Hurá! No, hurá. Bohužel její první pořádné setkání s jeskyní nepůsobilo tak vesele. Uvnitř už byla jakási vlčice, která lapala po dechu. Rozbušilo se jí srdíčko. Co když se jí něco vážného děje? Ah ne! Hned přiťapala k chlupaté vlčici. "Jste v pořádku?" pípla starostlivě. Snad nepůsobila moc vlezle! Ale jestli se něco dělo, tak opravdu chtěla pomoci. Jenže jak by mohla malá půlroční vlčice jakkoli zachránit situaci? Asi jen těžko. Nu, alespoň se cení snaha, no ne? Lepší jak čumět a sedět na zadku jak pecka!

"Aaahh!" vypískla a uskočila dozadu. Až pak si všimla, kdo to vlastně byl. Opravdu se jednalo o zvláštně vypadajícího vlka. Byl vysoký, měl na čele několik rohů a sakra dlouhý ocas! A jakési zvláštní výstupky na rameni. Zpočátku se toho děsila, ale po chvíli se jí to vlastně začala svým způsobem líbit. Vypadal tak silně a drsně!
Z toho úleku se každopádně dosti zastyděla. Jistě by byla rudá jak rajče, pokud by kožuch měl měnit barvy! Ale i její pohled jistě mluvil za vše. Zamrkala a párkrát stydlivě uhnula pohledem. "A...ahoj!" pozdravila ho nakonec.