Príspevky užívateľa

V klidu si sbírala kvítí, dokud si nevšimla vlčka, který se řítil jako střela. A k tomu jejím směrem! Než stačila jakkoli reagovat, tak mladík se pokusil rychle zabrzdit, ale místo toho se mu podařilo udělat kotrmelec. Au. Delle pustila všechny kvítka na zem a hned přispěchala za vlkem. No, ještěže naboural přímo u ní! Jemně do něj šťouchla packou. "Není ti nic? Jsi v pořádku?" optala se starostlivě. Co když si něco udělal? Třeba si něco vymknul! Nebo nedejbože zlomil!! Celkem se o něj bála.

Stále odpočívala a slunila se. Nejspíše by tak činila ještě nějakou dobu, kdyby si její bystré oko nevšimlo jakéhosi pohybu v houští. Rozbušilo se jí srdíčko. Opravdu tam něco viděla? Měla pocit, že z tama trčí ocas. Ale moc jí nepřipomínal ten vlka. Jenže kdyby tu bylo nějaké zvíře, tak by ho cítila né? Cítila jen pach vlka. Alespoň si tak myslila. Vstala tedy a šla pomalu k onomu houští. Snad toho nebude litovat! Byla moc mladá na to, aby skončila jako něčí svačinka.

Jak byla naprosto fascinována pavoukem, tak si ani nevšimla přítomnosti druhého vlčka. Tedy všimla, ale až byl přímo u ní! Byla celkem překvapená, neb nečekala, že by se teď s někým setkala. Hnedky nahodila úsměv. "Ahoj!" pozdravila příchozího. Byl starší a větší než ona, ale k dospělákovi měl ještě daleko. Nu, starší... Nejspíš ne o moc. "A ne, nerušíš. Jen jsem něco našla!" řekla a ukázala čumáčkem na velmi vzrostlého amplexe, který vajboval na stromě. Byl sotva vidět, jak splýval! Ale pak si Delle něco uvědomila a opět pohlédla na svého vrstevníka, jen její pohled byl pohlcen jakýmsi nevinným strachem. "Myslíš, že je jedovatý?" optala se a zamrkala. Ah, co když je sežere? Co pak? Nebo byl třeba naopak tento černobílý vlček trénovaným vražedníkem děsivých osminohých potvor! To by bylo skvělé.

Procházela se po lese a rozhlížela se kolem. Až na občasné švitoření posledních ptáků tu byl celkem klid. Dokonce i toho dne bylo na podzim teplo! Za to byla velmi ráda. Neměla moc v lásce chladné počasí. A to ještě za svůj krátký živůtek nezažila pravou zimu se sněhem! Ah, to bude nemilé. Ale kdo ví, třeba si Delle najde zálibu v hrátkách se snížkem. Koho by nebavila koulovačka, že?
A co se nestalo! Při svých toulkách narazila na pavouka. A byl opravdu *obrovský*. Největší, jakého kdy viděla. Div nevypískla jak malá holka! Jednalo se o pavouka amplex, to však samozřejmě nemohla vědět. Jen napůl vyděšeně a napůl fascinovaně hleděla na tu velkou bestii. Snad se nezačne bleskurychle hýbat!

Asphodelle polehávala u řeky a odpočívala. Nu, alespoň fyzicky. Její hlavinka si za tu dobu moc neodpočala. Ne, že by byla nějaký geniální přemýšlivec, jehož mozek se nikdy nezastavil! To určitě ne. Spíš v hlavince měla vietnam z toho, co se všechno v jejím životě událo. Ale už naštěstí nebyl tak hlasitý jako předtím. Ale stále tam byl. A stále se zde cítila jako vetřelec, který tu nemá co dělat. Rozhlédla se. Doufala, že tu někdo bude a zároveň doufala, že je tu sama. Tak ráda by se s někým spřátelila! Ale znělo to jako velmi obtížný úkol. Ačkoli nebyla přirozeně introvertní stydlín, tak byla z nových zdejších jedinců tady poněkud nervózní. Snad se to brzy změní!

Dostala se sem v rámci zkoumání území smečky. Jakož nováček se tu přec jen toliko neorientovala. A to bylo třeba změnit! Žel byla poněkud... nervózní. Měla pocit, jako kdyby porušovala pravidla, když se tu sama poflakovala! A ještě byla celkem paranoidní z toho, že by tu někdo zaútočil. Stejně jako kdysi. Kdo by ji pak ochránil? Nikdo tu v okolí zrovna nebyl! Nebo byl?
Oklepala se a lehla si. Snažila se vytěžit vše z posledních paprsků slunce. Ráda se slunila. Alespoň něco. Bohužel dny se krátily a jí to samozřejmě tak nějak docházelo. Teplo jí tak bude chybět! Jak jen přežije nadcházející holomráz?

Za tu dobu, co byla ve smečce, zesílila. Už to nebyla taková kost a kůže! A ani už nebyla tolik vyklepaná. Tedy, stále si byla velmi nejistá ohledně své budoucnosti. Nevěděla, zdali tu opravdu může zůstat. A stýskalo se jí po rodině. Stále bylo pro ni velmi těžké akceptovat, že je už snad nikdy neuvidí. Jak tu pak může zapadnout? Všichni se tu už znají a mají rodiny! A ona byla sama samotinká. Bude si holt muset pomoci hlavně sama. Neměla moc na výběr. Už neměla mámu, která by ji vedla za ručičku. Jistě, starala se o ni Artemis, ale to samozřejmě nebylo to samé.
Každopádně na pláni sbírala poslední květinky, co podzim nabízel. Chtěla si totiž udělat věneček. Často takto trávila čas s mámou a sourozenci. Nu, nebyl to dobrá nápad. Tato činnost jí je moc připomínala a bolest převyšovala nad benefity této jinak roztomilé činnosti. Ach jaj. Hlavně zadržet slzičky!

Začalo jí pomalu docházet, co se s ní nejspíše stane. Zůstane tady s nimi. Nikdo ji nenajde. Už nikdy neuvidí svou rodinu a bude... tady. Byla z toho nervózní. Vůbec nic o tomto místě nevěděla! Znala jen svůj domov. Jak moc to tu bude rozdílné? Budou ji mít vůbec rádi? A kdo byl vůbec ten Ray? Co když je to smečka, co je podobně zlá jak tak, co jí zničila domov?
Bylo pro ni těžké plně akceptovat, že se jí život obrátil vzhůru nohama. Stýskalo se jí. Ale nechtěla se tady nahlas rozplakat! Furt to musila v sobě držet.
Alespoň hlas velikána zněl relativně vlídně. Kdyby působil zle a nevrle, nejspíš by se neudržela a slzy by začaly téct proudem.
"Tlapky mě bolí," pípla, "a bříško taky..." Přeci jen, byla pořádně hladová. Bodejť by jí nebylo špatně!

Po chvíli vskutku spatřila jedince, kterého Artemis volala. Byl to jeden z největších vlků, které kdy viděla. Ještě větší jak tatínek! Kdyby chtěl, mohl by ji zblajznout jako malinu. Ani by se u toho nemusel namáhat! Šel z něj respekt. Byl to... vůdce té její smečky? Přešlápla na místě. Sic Artemis řekla, že je hodný, ale... Kdo ví, jak to je.
"D-dobrý den," řekla tiše velikánu. Následně Artemis blíže přistoupila k onomu Feierovi a začala mu cosi povídat. Moc neslyšela, co. Celkem ji to znervóznilo. Plánují s ní něco špatného?

"T-taky mě těší," vydechla. Artemis se k ní chovala hezky, přesto ji nervozita neopustila. Ráda by věřila, že je hodná. A že už bude dobře. Ale bylo pro ni teď velmi těžké tomu začít plně důvěřovat. Hlavně po takové chvíli.
Polkla, když Art zavyla, aby někoho zavolala. Pomyslila si, že ten, kdo přijde, tak... Ji ublíží. Že to bude někdo, kdo má prsty v útoku na její domovinu!
"Dobře," pípla a šla za vlčicí směrem k hranicím. Bát se mohla, ale jako malý špuntík neměla moc odvahu odporovat dospělým. Nejspíš ji klepne, až spatří skoro metrového velikána!

Tiše si povzdechla. A bylo to. Domů se nedostane. Nenajde nikoho, kdo by věděl, kudy kam. Už nikdy neuvidí svou rodinu. Nebo alespoň to, co z ní zbylo. Byl to hrůzný pocit. Bezmoc. To tu umře sama?
Zbystřila však, když jí cizí vlčice nabídla něco k jídlu. Jak by mohla odmítnout? Měla takový hlad! "To byste pro mě udělala?" pípla a překvapeně zamrkala. "Děkuju..." Možná přeci jen zvládne další den! A možná i ten další! Ale co pak? Bylo to děsivé.
"Já... já jsem Asphodelle," představila se také.

Delle si povzdechla. Nemyslila si, že by její domovina byla tak známá, že by o nich slyšeli i v tomto Norestu. Ale zkusit to musila. Třeba... třeba vlčice bude vědět.
"Říkali nám Móirnérská smečka," svěřila se a polkla. Bušilo jí srdíčko. Za chvíli nastane okamžik pravdy. Jestli opravdu někdy opět najde domov. Nebo alespoň to, co z něj zbylo.
"A jak?" pípla. Jak by jí mohla pomoci? Přeci by si k sobě nevzala někoho cizího. Nebo ano? Zakručelo jí v břiše. Už to byla nějaká doba, co pořádně jedla.

Norest? Veškerá naděje ji opustila. Nic jako Norest neznala. Jak moc musela být daleko od domova? Možná byla na druhém konci světa! Ah, kéž by s ní byli alespoň sourozenci. Co se s nimi asi stalo?
"Smečka," pípla a sklopila zrak. "Kamarádi, rodina... M-máma..." Utřela si packou slzičku. Opravdu se snažila neplakat! Ale bylo toho na ni moc. A dalo se divit? Byla moc malá na to, aby mohla takovou tragédii pořádně zpracovat! Chtěla jen zpátky domů, ale to už byl jakýsi vzdálený sen.

Po chvíli se vlčice, kterou cítila, ukázala. Měla výrazné jizvy přes oko, takže to nejspíš byla nějaká bojovnice. Polkla a trochu bojácně se skrčila. Nevěděla, jestli jí věřit. Ráda by. Ale na světě byli zlí vlci. Velmi zlí.
Začalo jí bušit srdíčko a snažila se, aby nelapala po dechu. Nevěděla, co dělat. Vyhrát nemohla. Sotva dosáhla věku šesti měsíců a už teď byla na svůj věk drobná!
"Já..." začala a snažila se uklidnit. Ale být klidný v takové situaci nebylo zrovna snadné. "Já... N-nevím, kde jsem. Všichni jsou pryč..." hlesla a tiše vzlykla. Jen chtěla domů. Ale tušila, že domov už neuvidí.

Bylo to již mnoho dnů, co byla sama, hladová a vyděšená. Jako půlroční vlče byla sotva schopna si sehnat obstojnou potravu. Byla pohublá. Ale žila. Na jak dlouho? Sama dlouho nevydrží a dobře to věděla. Rodiče už ale neměla. Neměla nikoho a ani nevěděla, kde vůbec je. Neznala to tu. Nevěděla, jak se dostat domů. Pokud vůbec z domova něco zbylo.
Unaveně ťapala v okolí Igny, když v tom cosi ucítila. Její nos samozřejmě nebyl kdo ví jak vycvičen, ale čerstvý vlčí pach poznala. Zalapala po dechu. Někdo tu byl. Možná by ji mohl dotyčný pomoci? Nebo to mohl být někdo, kdo jí ublíží. Jako mámě.