Príspevky užívateľa

Delle by si v životě nepomyslila, že se Rufus kdysi v láčkovce málem utopil. Jaké také byly šance, že? Naprosto minimální! Navíc, i kdyby se nějaký vlk s láčkovkou někdy setkal, tak by určitě nepoznal onen pach. Nebo možná ano, ale jen by si řekl, že je tu někde prostě nějaká kytka.
A tak se skrývala dál a bedlivě naslouchala. Jestli chce zůstat ukryta, tak tu taky nemůže zůstat věčně. Ale tento menší trénink snad nebyl od toho, aby se skrývala navěky věků, že?
Sem tam začenichala, jestli Rufa náhodou neucítí. A tak se i stalo. Nevěděla ale, kde přesně se nacházel a jak moc o její přítomnosti věděl. Přeci jen, byla schována v křovinách. Kdyby nakoukla, mohla by se prozradit. Zadoufala, že pach rostlin, respektive ten láčkovky a vonících keřů, ten její zakryje dostatečně, aby se vydal... dál.
Byla velmi napnutá, ale snažila se být co nejvíce v klidu, co to šlo. Dobře věděla, že když bude nervózní, tak ji načapá o dost snadněji.

Dumala nad tím, jestli bylo vůbec moudré se pokoušet o kontakt s Přízračnými. Přeci jen, Azaryn a Přízrační se nikdy neměli zrovna v lásce. Navíc nyní byla beta, takže veškeré tyto interakce byly jaksi... oficiálnějšími. Její nový post byl však nový, tudíž v jiných smečkách víceméně neznámý.
Věděla ale, že pokud tělo najdou bez její pomoci, tak by je to mohlo dovést ke konfliktu. Azarynský pach u mrtvého Přízračného? To musí přeci znamenat jediné - vraždu!
Cítila se zvláštně. Jistě, s Guláškem neměli zrovna pravidelný kontakt. Jistě, vodila ho hlavně za nos, ale přesto to s ním bylo jaksi jiné než s ostatními. Bylo sotva uvěřitelné, že ho už nikdy neuvidí, nikdy si nepopovídají, nic. Co se mu ale mohlo stát? To byla teprve záhada.
Zpomalila, když se dostala blízko hranic, a zadoufala, že tu někoho potká. A měla pocit, že už někoho v dáli vidí. Přiblížila se. "Zdravím," řekla už z dálky, aby upozornila na svou přítomnost. Ještě jí nedošlo, že shodou okolností narazila na fortis smečky, což jí za okamžik jistě dojde, ale co teprve to, že to byla i Gulášova matka!

Život Delle se velice změnil od doby, co byla náhle jmenována betou. Už se nemohla chovat jako křehká kytička, co potřebuje zachránit. Teď si musila vydobýt respekt u ostatních vlků Azarynu a dobře odvádět svou práci. Byla ale mladá a nezkušená, takže si mnohdy nevěděla úplně rady. Ale nehodlala se vzdát. Zathrian jí věřil, takže si nemohla dovolit ho zklamat.
Dnes si ale mohla dovolit menší procházku po okolí, a tak zavítala směrem k troskám. Bylo to pěkné místo - a navíc zde našla svou druhou ztracenou sestru!
Jakmile dorazila na místo, tak začal průzkum. Uviděla pár předmětů - a to moc hezkých! Už už si chtěla nějaký na sebe zkusit, jak by taky ne, že? Byla sice betou, ale to neznamenalo, že musí být škaredou betou. Náhle si však všimla těla. Zamrkala a hnedka šla blíž to prozkoumat. A nato jí došlo, na co se vlastně dívala. Na tělo Ghu'lasse. Rozbušilo se jí srdíčko a hned do vlčka šťouchla. "Ghu'lassi?" volala na něj. Vlček se ale neozval. Nehnul se. Nic. Byl mrtvý, ale jeho tělo bylo ještě teplé. Jak se to mohlo stát? Hned začala s prohlídkou těla. Nebyla sice žádný medik, ale i hlupák by si všiml některých znamení, že? Gulášek ale na sobě neměl ani škrábanec, nic. Ani nemoc z něj necítila. Jako kdyby prostě... zcela náhle umřel.
Byla smutná. Gulášek byl hodný, fajn vlk. Ano, tak trochu ho zneužívala jakožto speculor, ale... nedalo se. Vlk z Azarynu a Přízračných nikdy nemohli být zcela upřímně spolu. Ale hoch nejspíše ani nevěděl, odkud byla. Nebo se o tom alespoň nebavili.
Chvíli seděla u jeho těla, jako by se snad rmoutila nad jeho smrtí. Následně si uvědomila, že azarynský pach u mrtvého Přízračného asi neudělá zrovna dobrou reklamu. Proto se rozhodla se vydat k hranicím rivalské smečky a oznámit tuto smutnou novinku. A kdo ví? Možná se ještě něco jako speculor dozví. Musila hlavně dávat pozor na to, aby něco nepokazila. Delle ale konfliktní nebyla a vlastně i vypadala zcela nevinně - cožpak by se někdo mohl na takovou nevinnou tvář zlobit?

"Nee! Pomóc!" zavyla v rámci hry, jakmile uslyšela, že ji chtějí sežrat! To je přeci vážná věc! Ale samozřejmě nebyla hlučná, aby si nějaký soudruh nedalo opravdu nepomyslil, že je v nějakém reálném nebezpečí.
Byla ráda, že Plamen měl rozumu natolik, aby kytku skutečně pustil. Chvíli se obávala, že tomu tak nebude, přeci jen, štěňata jsou schopna mnoha věcí. Inu, alespoň to znamenalo to, že Ikke s Adainem svá děcka uměli celkem vychovat. Kdo ví, co z nich vyroste?
Jakmile se na ni děcka vrhla s zcela *nenápadným plánem* ji uvěznit, tak schválně spadla na zem. To byla jejich šance! "Slitujte se nade mnou!"

Dnešek byl plný překvapení. Svolání nečekala a už vůbec ne jeho obsah. Nevysnila by si tak náhlý Feierův odchod. Vlk by si snad pomyslel, že tu bude věčně, ač to samozřejmě nebylo možné.
Věřila, že Zathrian bude dobrým vůdcem. Neměl sice vyšší postavení jako jiní, ale měl to v krvi. Měl silnou osobnost, což považovala za důležité. Měla v něm důvěru. Nevěděla ale, jestli podobný názor sdílí i ostatní. Asi by bylo přirozené, kdyby někdo spokojen nebyl. Nežádoucí, ale přirozené.
To ale nebylo vše. Ještě chtěl jmenovat i betu, a tou se měla stát... ona? Musela potlačit na své tváři jakékoli stopy šoku. Opravdu to slyšela správně? Ona a beta? Nemohla tu ale ztratit tvář, na otázky nebylo čas. Vstala a s co nejvyšším sebevědomím vyšla z davu a posadila se vedle Zathriana.
"Děkuji za tvou důvěru, Zathriane. Slibuji, že jako beta budu dřít více jak kdy předtím a smečku nezklamu," řekla natolik nahlas, aby ji bylo zřetelně slyšet i v davu.
Teď byl čas zjizvit Feiera na uchu. V životě by si nepomyslela, že se něčeho takového účastní, ale asistovala bez jakýkoli námitek. Její pohled byl odhodlaný, ale v hlavě se jí honila spousta myšlenek. Dnes se jí změnil život. Bude si muset vymoci u ostatních respekt. Už to nemohla být hezká roztomilá kytičková vlčice, ale beta silné smečky.
Jakmile byl bývalý alfa zjizven, tak započalo loučení. Zavyla. Doufala, že Feier při svých cestách najde to, co chce. Nebyl to špatný vlk ani špatný alfa. Život jde ale dál. Se Zathrianem nehodlala dopustit, aby kvůli této události byl Azaryn oslaben.

"Neee!" zavyla, když jí Popel lapnul tlapu, pomocí které se chtěla bránit. Snažila se tlapou zatřást, aby vlčeti ztížila jeho pokus se udržet. Kdyby bylo všechno moc snadné, tak by to nebyla zábava, že? Mezitím se plameny dítek jistě dotkly jejího kožichu, k jejímu překvapení je ale sotva cítila. Jen menší teplo, které bylo... dokonce i trochu příjemné. Teplo, to ona ráda!
Silně sebou škubla, když se Plamének chytl za jednu z jejích rostlin. Srandičky a hry, budiž - dokud se to netýká jejích kytek. Cítila, jak se její kytky chtěly *změnit*. Ale musela to potlačit - nerada by dětičky příliš traumatizovala. "Nee, přestaň! Prosím!" vyjekla už jen napůl hraně a Plamenovi na okamžik věnovala vážný pohled - hra pokračuje, ale toto myslela už vážně. Přeci jen, kousání do jejích kytek jí actually celkem bolelo - a co víc! S uhryzanýma kytkama by mohla vypadat škaredě, a to prostě nešlo.

Na okamžik byla zmatená, proč o sobě dvojčata nereferují jako o vlcích, ale pak jí to záhy došlo. Musí to být součástí nějaké hry! A tímto ji do ní možná... zvali? Na okamžik ji pohltila nejistota - hoši plápolali jak pochodně. Jistě, jejich ohně museli mít jiné vlastnosti, jinak by les dávno lehl popelem, ale přesto pochopitelně cítila nejistotu. Nerada by uhořela. A co si budem, její tělo je kapánek víc hořlavé.
"Ah ne! Lesní příšery! Co si teď jen počnu?!" zanaříkala zoufale. Ráda by odpověděla dvojčeti č. 1 na to, co to po ní roste, ale to by bylo přeci out of character, že? Teď musí předstírat, že je to chudáček a oni dva velké obludy, co všechno zničí. Ale dvojče č. 2 naštěstí vyřklo, že se jedná o kytky. Ah! Musel už potkat Sassy. Nejspíš také byla obětí těchto... lesních příšer. Hned na to ono dvojče se rozběhlo k ní s touhou ji sežrat. No nejsou vlčata kouzelná? "Aaah!" vyjekla dramaticky a trochu jemněji se packou ohnala po dítku. Okamžik pravdy - popálí se, či ne?

Vskutku se jednalo o její sestru - i hlas měla stejný! Setkání, o kterém už ani nesnila, se stalo skutečností. Byla ráda, že již na tomto světě opět není sama. Pokud se Sass nevypaří do éteru jako nedávno Gen. Ale takto ji osud už snad neztrestá, že?
"Jsem moc ráda, že jsi v pořádku!" vydechla. "Ty taky vypadáš skvěle. Jak se ti vůbec podařilo sem dostat? Všechno sama, nebo ti někdo pomáhal? Muselo to být pro tebe určitě těžké." Pochopitelně byla zvědavá. Sass musela být od starého domova odříznuta už delší dobu. Jak zvládla zimu? Možná na místě, kde zůstala, tak příšerné počasí nebylo. Kdo ví? Ráda si sestry příběh poslechne.

Delle se pořádně zahryzla do mláděte. Rány to jistě byly takové, které nebyly zrovna slučitelné se životem. Po pár okamžicích pustila, na nic nečekala a rozběhla se pryč. Bylo jí jasné, že si pískotu okamžitě všimne mamina. Lepší vzít roha teď a mít náskok, jak později. Navíc po hlavě bojovat s bachyní fakt nechtěla. Útok ze zálohy? *Možná*. Ale spíše preferovala tuto menší svačinku. Neměla tolik strach, neb dobře o sobě věděla, že je dost rychlá a výdrž má dobrou. Ale podělat se může cokoli. Aspoň měla tu svou magii, že?
Inu, jak již bylo řečeno, rychle se rozběhla pryč, a to nevědomky tím stejným směrem, kde kempil Zathrian. Hodlala při cestě pořádně kličkovat. Bachyni trvalo několik sekund si uvědomit, co se stalo - a pak se rozzuřeně vydala zničit pachatele.

Delle se tu procházela s úmyslem se vydat za hranice - snad zjistit nějaké nové informace? Jistě se *něco* muselo v okolí změnit. Něco podstatného. Anebo... taky ne. Přeci jen, léto u nich bylo klidné. Ale kdo ví, že? A navíc, kdyby se vrátila se šťavnatou novinou, tak by si nepochybně přilepšila. Ne, že by byla nějaká hyperambiciózní, ale úplnou nulou také být nechtěla.
Při cestě ale zaslechla jakési pištivé šišlavé hlásky a záhy spatřila i jejich autory, a to sice dvě malá vlčátka.
"Copak tu tropíte, hoši?" zazubila se na ně. Byli už celkem daleko od nory, věděli jejich rodiče, že tu jsou? Sami, bez dozoru? Kdo ví. Když tak je pak odvede zpátky, nebo tak. Podle situace, že?
Existence těchto dítek jí vždy fascinovala. Nechápala, jak mohla vzniknout. Jak to bylo možné.

Tiše se uchechtla. "To ráda slyším." Jak uklidňující, že by nešel hned po jejím krku! Dell sice vypadala jak neškodná kytička, ale bránit se opravdu nebála. Byla na to i cvičena, jinak by to v ohnivé smečce nešlo. Ale samozřejmě preferovala mír nežli krev. Cvik mít mohla, ale geny nezapře. Neměla přirozeně tělo mlátičky.
"A určitě to nebude bouřka na pár minut," odtušila. Ale třeba se mýlila - vlastně v to i doufala. Byla by nerada, kdyby to byl tak silný přívalák, že by to i jejich doupátko utopilo.
Pohlédla na vlka. Nebyl zrovna drobunký, ale měl takové jemné črty. Zajímavá to tvář. Její pozornost však nebyla zdaleka tak silná, protože její mozek se momentálně především soustředil na ten armageddon tam venku. Věděla však, že s ním nezmůže vůbec nic. Magii ovládání počasí opravdu neměla.
"S kým mám vůbec tu čest?" optala se. Doufala, že nějaký smalltalk ji přivede na jiné myšlenky. Nebo to byla chyba? Možná by spíše měla analyzovat, co dělat, když blesk zasáhne blízký strom.

Vánek s sebou přinášel pachy. Normálně by je nevnímala, hlavně, když byla uvnitř této prastaré struktury. Ale jeden z pachů ji skoro až vylekal. Cožpak pozřela něco jedovatého, že se jí zdály věci? Ale pak slyšela hlas. Známý hlas. Hned se za ním otočila. Měla pocit, že viděla duchy.
"Sassy?" hlesla a vytřeštila oči. Nevěřila by, že k tomuto setkání mohlo dojít. Ale došlo. Jednalo se o její sestru, z masa a kostí. Zašvihala ocasem. "Sassy!" řekla už o poznání hlasitěji a šťastněji. Hned se rozběhla k hnědé vlčici. "Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím! Jsi v pořádku?" Jako kdyby ji donesl sám osud. Přeci jen, nebylo to dávno, kdy jejich sestra Genlisea odešla.

Delle již nepochybně slyšela o tom, že se do smečky přidal nový jedinec jménem Sixten. Byla přirozeně zvědavá a chtěla se dozvědět více, nejlépe samotného vlka přímo poznat! Jakmile ucítila pach, který nedokázala přiřadit ke konkrétnímu jedinci, tak se rozhodla této příležitosti využít. Vydala se po pachu, dokud u pramene nespatřila hnědočerného omegu. Šla blíže k němu. "Zdravím! Jste Sixten, že?" vyřkla přátelsky. Byl to už dospělý vlk, žádná máčka. Byla zvědavá na jeho povahu. "Já jsem Asphodelle, zdejší speculor," představila se, aby vlk věděl, s kým se vlastně baví. Zvídavě se na něj podívala. "Jak se vám tu zabydluje?" Všimla si, jak si předtím máčel ve vodě tlapky. Nedivila se mu, bylo vedro. Ona sice byla na vysoké teploty celkem odolná, ale ani ona se nehodlala zbytečně trápit a sama se k této aktivitě přidala.

"Jasně, jasně, chápu" pokývala hlavou na její slova. "Co tě vlastně přimělo se přidat zrovna sem, jestli se mohu zeptat?" optala se a pousmála se. Opravdu ji to zajímalo. Pro nihilskou vlčici muselo být přirozenější jít k Přízračným, ne? Jistě, řekla jí, že Azaryn není plný zlých vlků, naopak, ale... Prostě si myslela, že v tom musí být něco víc.
"Určitě ho nabereš vcukuletu!" řekla povzbudivě. "Předpokládám, že z tebe bude budoucí bellator?" Dobře si vybavovala její energii a motivaci. A to, že jí lov nebavil. Ale kdo ví? Třeba se mezitím rozhodla pro něco úplně jiného. "To ráda slyším. Kdyby se ale něco dělo, tak tu jsem pro tebe, dobře?" řekla přátelsky.

Byla nervózní. Nimlóg byl velmi nebezpečnou bestií, se kterou by se nerada utkala v tváří tvář. Neměla tolik silné magie jako ostatní, aby se mohla potenciálně ubránit. Snad proto tak moc skenovala okolí. Pokud se něco zvrtne, úprk bude snazší, pokud bude znát okolí.
A jak se tedy rozhodla přispět Delle? Samozřejmě nejen samotným stopováním ale i lovem. Bylo totiž třeba bestii přilákat a jednou z možností byl pach kořisti. Podařilo se jí ulovit koloucha. Jistě, pro nimlóga to byla spíše svačina, ale cožpak si mohl dovolit v horách ohrnovat frňák? Po zimě se stále populace kořisti ve zdejších končinách vzpamatovávala, velcí věčně hladoví predátoři jistě i teď berou vše, co se dá. Alespoň v to doufala.