Príspevky užívateľa

Byla z této cesty poněkud nervózní. Připomínalo jí to skutečnost, že její momentální domov se brzy změní. Víc v horách, víc na severu. A hlavně - nyní s Mornie, chudákem zjizveným, hledala jakousi smrtící bestii. A co si budem, její fyzično nebylo zrovna vybaveno k případnému střetu. Inu, alespoň byla dost rychlá na útěk, ale stačilo by to? A co Mornie?
"Zatím ne," zavrtěla hlavou a pokračovala dále při cestě. Vlastně ani nevěděla, na jaký pach dávat přesně bacha. Možná upozornit na cokoli, co smrdí po predátorovi?
Oklepala se. Jak svůj čas trávila především na vyhřátých loukách, tak horské počasí bylo... jistě změnou ne zrovna příjemnou. "Moment," zastavila se, "něco cítím." Cítila krev. Polkla a vydala se opatrně za pachem, přičemž se samozřejmě ohlížela za starší zkušenější vlčicí, dokud nenašly pořádně roztrhané jelení tělo. Nebyl to hezký pohled. Pohlédla na Mornie. "Myslíš, že by to mohl mít nimlóg na svědomí?"

Trhla sebou, jakmile uslyšela známý hlas. Cyrano! A musí mě vidět zrovna takto! Zrudla. Ah, proč jen ona?! Doufejme, že toto setkání nebude trapnější, než už bylo. Pohlédla na něj. Jak byl oproti ní skoro až gigantický, tak dostával od deště a vichru trošku větší zásah jak ona.
"Nevím!" řekla nešťastně, protože zvuk deště tak nějak přehlušil její myšlenky. A nejen déšť! Dnes prostě nebyl její den.
"Vážně?" hlesla. Naděje! "Dobře!" pokývala hlavou a rozběhla se za Cyrem. Snažila se běžet co nejrychleji to šlo a zároveň se příliš neumazat od bláta, co se vlivem deště tvořilo. Musela si přeci jen nechat ještě alespoň kapku... důstojnosti.
Po chvíli spatřila siluetu Nejvyššího stromu. Samozřejmě! Kam jinam taky mířit, když ze Syslího háje toho moc nezbylo? Úlevou vydechla. Bylo skvělé mít nějaké přístřeší.
"Díky," pousmála se na vlčka, "a pardon, že mě musíš vidět zrovna takto," zahihňala se, byť jí do smíchu tolik nebylo, spíš jí bylo... trapně. Musela před ostatními přeci vypadat perfektně!

----> Nejvyšší strom

Než se vzpamatovala, začalo pršet. Nešťastně si povzdechla. Ah ne! Proč zrovna teď? Rozhlédla se. Honem se někam schovat! Ale kam? Rozběhla se náhodným směrem. Vlčice měla naštěstí vidno více štěstí jak rozumu, neb spatřila ústí jeskyně. Skrýš! Místo, kde může přečkat toto počasí! Zadoufala, že není obsazena nějakým medvědem či nedejbože něčím děsivějším. Vlezla dovnitř. Uvnitř ale nebyla žádná bestie, ale druhý vlk. Vlk, který byl poset nehezky vypadajícími jizvami. Chudák. Každopádně toto setkání bylo pěkně awkward, neb určitě ani jeden z nich netušil, že tu najdou živou duši. A co to? Dotyčný rohatec byl cítit Přízračnými!
"Oh-" vydala ze sebe překvapeně, přičemž se následně ozvalo velmi hlasité blízké zahřmění. Snad žádný blesk nezasáhne nějaký strom!
"Navrhuji pro dnešek uzavřít příměří," zazubila se, byť jí do smíchu dvakrát nebylo. Samozřejmě narážela na mezismečkové vztahy, které nikdy nebyly zrovna... nejvřelejší, řekněme. Ale ať už měl tento vlk na Azaryn jakýkoli názor, tak určitě nestála o žádný zbytečný souboj. Ale kdyby bylo třeba... tak se určitě ubrání.

Po chvíli k němu doběhla a vydýchala se. Netušila se, že se takto ještě setkají. Jistě, byli vlastně sousedy, ale... po zimě se mohla nejedna věc změnit. Nemusel ji ani přežít, že? Ale byl tu, vidno živ a zdráv.
"Ahoj!" usmála se a hnedky si zblízka Guláška prohlédla. Vždycky byl tak drobný? "Oh!" vydala ze sebe překvapeně. "Máš něco za uchem!" dodala a hned se snažila packou bodlák zaseklý za Gulášovo ouškem sundat. Inu povedlo se, ale bylo celkem trapné mít packu tak blízko chlapcově tváři. Na vteřinku očkama odvrátila pohled, dokud se nevzchopila. Kdyby to šlo vidět, tak by jistě měla tvář rudou jak rajče! Ajajaj, to nám to zase začíná.
"Je všechno v pohodě? Strašně dlouho jsme se neviděli." Raději tento trapásek hned zakecat, že? No to by jí šlo!

Při návratu zpět na azarynské území ji náhle dostihl déšť. Silný déšť. A ona byla na otevřené pláni! Netrvalo dlouho a celkem promokla. Frustrovaně zafuněla. Už aby byla někde v suchu. Bohužel najít tady nějaký úkryt byl celkem oříšek. A les byl ještě kus cesty! A nora byla ještě dál! Cožpak se na ni nemůže pro jednou usmát štěstí? Ještě aby ji zasáhl blesk! Teda, hřmělo celkem dost, co si budem, ale takový pech snad nemůže mít nikdo.
Na chvíli se zastavila, aby popadla dech. Běh v tom blátě okolo nebyl přeci jen zrovna snadný.

Jezero i toho dne bylo krásné a plné života. Hodně hmyzu a vodního ptactva. Vlk až měl chuť taky za nimi skočit do vody! Delle si ale něco takového vždy musila dvakrát rozmyslit, respektive by velmi nerada vypadala jako zmoklá slepice. Hlavně ne před někým druhým! Ne, že by tu někoho čekala, ale bylo teplo, takže by se dalo tušit, že by se sem mohl někdo přijít zchladit. Možná někdo... zajímavý? Měla by začít shánět nějaké další kontakty. Teda, přátelství. Přátelství, samozřejmě! Žádné podezřelé motivy navíc! Začala totiž vést filozofii, že aby mohla efektivně lhát, tak sama musí své lži uvěřit. Nebo tak něco. Možná by mohla jít na cestu trochu blíže Nihilu? Musí si přeci jen začít zvykat na svou práci šmíráka.

Do kotliny dorazila poprvé v životě. Neměla ve zvyku se příliš vzdalovat, ale s příchodem teplého počasí čím dál častěji podnikala cesty mimo území. Zdejší hory byly už od pohledu impozantní a fascinující. Neměla ale ambice je nějak zdolávat. Proč taky, že? Hory jsou nepředvídatelné a ona si velice cenila svého života. Možná kdyby tu s někým byla, ale takto? Kdeže!
Posadila se a rozhlédla se. Bylo tu hodně ptactva, které se ale letělo někam schovat. Důvod byl jasný. V dáli se začala shlukovat tmavá mračna. I když, opravdu v dáli? Měla teď spíš pocit, že jsou sakra blízko. A to hřmění! Ah ne! Nerada by taky promokla! Ale kam se teď schovat?

Delle očkem pozorovala napjatě místo, kam hodila kámen. K jejímu překvapení se tam Adain rozběhl a snad tam něco chytal? Lovil? Nu ať to bude cokoli, tak to chvíli jistě zabere. Rozhodla se tedy využít situace a proplížila se ke keři, zatímco byl rudý bojovník zaneprázdněn ušákem. A opravdu! V něm byl předmět, který měla vzít. Hned ho lapla do zubů a hodila očko na lovícího Adaina. Čas jít pryč. Pomalu se odplížila pryč, ale jakmile byla bezpečně vzdálena opačným směrem, tak zrychlila krok. Jestli měla v něčem Delle výhodu, tak to byla její rychlost a mrštnost. Inu Adain měl zase výhodu v podobě letu, ale v lese se velkým vlkům létá poněkud nešikovně. Jakmile si tedy všimla hustšího porostu, tak hned zamířila k němu. Tak, a teď směr smaragdové údolí!

Co si budem, Asphodelle by taky nelelkovala v horách jen tak bezdůvodně. Byly podstatně jednodušší procházky. A bezpečnější. Ale co by dáma neudělala pro něco blyštivého, že? Její sestra byla vidno na stejné vlně, a to jí celkem i potěšilo.
"To ráda slyším," zazubila se. Ale rozhodně by nebyla ráda, kdyby nakonec nic nenašly. Nebo kdyby našly tak málo kamínků, že by stačilo sotva pro jednu! O ně by se porvaly, co si budem.
Každopádně po nějaké chvíli chůze si Delle čehosi všimla. "To by mohl být vchod do jeskyně!" švihla nadšeně ocasem. Že by? Hnedky se rozběhla na ono místo a opravdu! Hned vlezla dovnitř, ale žádné velké zářivé krystaly prozatím neviděla. Oukej, nevadí. Třeba se někde schovávají, nebo jsou hloubš? Nesmí to vzdát!

Jakmile se Adain začal pohybovat směrem k rysu, tak se dala Delle také na pohyb. Tohle byla skvělá příležitost, kterou nesmí nechat proplout. Teď byla její drobná štíhlá postava výhodou, neboť byla v okolí sotva vidět. Kdyby byla velikán barev své sestry, tak by již nejspíše byla spatřena.
Byla již velmi blízko keře. Očima sledovala Adaina, jak zahání rysa. Snažila se dostat na stranu takovou, aby měl problém ji ve svém zorném poli spatřit. Snažila se využít zdejšího vlnitého kraje ve svůj prospěch.
Rudý vlk ale nebyl ledabylý a i při práci sem tam házel očko na předmětný keř. Delle bohužel neměla žádnou výhodu v podobě nějaké chytré magie. Musela ho odlákat ještě někam dál. Dál od keře. Rys už totiž bude brzy vyhnán.
Lapla do tlamy tlustou, ale krátkou část zlomeného klacku. Ideální na hod. Zaostřila na listoví vedle jiného vzdáleného keře. Napřáhla se, hodila oko na Adaina, který se naštěstí zrovna v tu chvíli neobhlížel, a pokusila se o hod. A ejhle! Vskutku to udělalo zvuk. Pěkně zašustění.

Toho dne se rozhodla vytáhnout svou ségru na menší rodinný trip. Ano, do jisté míry byla mezi nimi rivalita, ale přeci by ji nedávaly najevo tak nahlas! A navíc, v těžkých dobách má být rodina při sobě. Byla v ní síla! A k tomu - kdyby se tu nachomýtla nějaká obluda, tak by na ni nebyla sama. To vlastně bylo nejdůležitější.
Ale v čem ta cestička vlastně spočívala?
"Slyšela jsem, že v okolních jeskyních bývají barevné kameny a krystaly!" vyřkla nahlas. "Myslím, že by bylo super, kdybychom je našly," blýskla očkama. Ozdobit se vzácnými šperky? Která urozená dáma by odolala? No ona určitě ne! Jistě by to znamenalo se o nález podělit se sestrou, ale... to ona přežije. Byla totiž přesvědčena, že jí by to slušelo stejně víc! No jo. Prostě sékry. To však netušila, že ony povídačky byly mylné. Žádné naleziště barevných krystalů v okolí nebylo. Něco jiného ale ano...

Byla to již chvíle, co se vydala na cestu od Azarynu. Holt měla plné brejle ceremoniálem! Nebylo to nic snadného. Závisela na něm její kariéra! Teď bylo otázkou, jak se jí bude dařit i nadále. Hodlala být dobrá. Ale zároveň... nač se předřít? Od těžké práce tu byli ostatní velikáni. Ona tu byla od svého pěkného kukuče.
I proto opět sbírala kvítí, kamínky a další věci, kterými se zdobila. Netrvalo však dlouho a ucítila velmi povědomý pach. Rozbušilo se jí srdíčko. Ghu'Lass? Za tu dobu vlastně skoro až zapomněla na jeho bytí, ale dalo se divit? Bylo to tak dávno! Ale přesto byla z jeho přítomnosti potěšena. Hned se rozběhla po pachu. "Ghu'Lassi!" zvolala, jakmile spatřila povědomý kožíšek.

Zbystřila, jakmile si všimla, že se rudý začal pohybovat. Nejspíš ucítil to samé, co já, pomyslela si. Pomaličku se začala obloukem posouvat na místo. Byla vděčná za svou hnědou srst. Kdyby měla kožich jako sestra, tak by byla podstatně v tomto kraji výraznější.
Stále měla očko na Adainovi. Příliš daleko se neposunul, ale stále se posunul natolik, aby se mohla přiblížit na místo činu.
Na okamžik ztuhla, když uslyšela volání zvířete. Logicky to musil být ten rys, kterého cítila, ale opravdu netušila, že zní takto. Opět se ohlédla směr Adain a vyčkávala jeho reakce. Byla opravdu vděčná ve směr větru, díky kterému zůstala pachem nedetekována. A vlastně tu stejně byl její pach, ale logicky už trochu starší.

Delle už bylo jasný, že se nemýlila. Adain musel hlídat onen předmět, jinak by neměl tak naspěch, že? Vydala se tedy po léčbě hned zpátky na místo. Nenápadně, samozřejmě. Při cestě cítila nejen pach Adaina, ale i pach rysa. Doufala, že ho mine. Nerada by se potýkala ještě i s kočkou!
Po chvíli naštěstí v dáli spatřila Adaina na místě. Zastavila se, aby na sebe dál neupozorňovala. Co teď? Rozhodla se rudého chvíli pozorovat. Mezitím bude muset něco vymyslet, či něčeho zneužít. Ale čeho? Rysa sem nalákat nemůže. Riskovat bytí soudruha kvůli ceremoniálu přeci jen nemohla! Hmm... možná by mohla sehnat něco pořádně smradlavého, to by vytočilo kdekoho. Ale v nejbližší blízkosti nic takového nebylo. Tak zatím doufala v zázrak.

Sklesle sklopila uši. Vskutku, nebylo to dávno, co na území zaútočili tuláci a vzali Stadův život. Tragická událost. Bylo svým způsobem hezké, že se typek takto bál o život Delle, ale ona z toho momentálně nadšená nebyla, byla spíše už celkem *zoufalá*. Noha bolela a co víc, ani ceremoniál nedá! Prostě bude pro všechny kytičkovej šášula. A Rufus se jen ušklíbne, že jí to říkal, že na to nemá každej!!
"Dobře," zamumlala. Nebylo s ním smlouvání, respektive jí už nic nenapadlo. Bude holt muset něco vymyslet pak, aby neztratila tvář. Kolik že jí ještě zbývá času? Ani nevěděla.
Nechala se tedy dát na hřbet. Silně si pohrávala s myšlenkou, že by ho prostě pořádně praštila do hlavy, ale tušila, že by to nejspíše nebylo dost na omráčení. Tak třeba příště?