Príspevky užívateľa

"Oh! Ahoj, Rufe!" pousmála se, když se tu vlček zčistajasna objevil. Zpátky do reality. Brzy začne makačka!
"Celkem dobře, jak se daří tobě?" optala se. Nechtěla moc zmiňovat své trápení ohledně sestry. Tušila, že by to mladíka nejspíše stejně dvakrát nezajímalo. Bude se s tím muset vypořádat sama.
"Co budeme dneska dělat?" zamrkala zvídavě. Byla trošičku nervózní, protože chtěla předvést co nejlepší výkon, ale zároveň tušila, že to žádná sláva nebude, ať již budou dělat cokoli.
Pak si ale čehosi na Rufovi všimla. Jizev. Ty musely být nové, neb co se naposledy viděli, tak je stoprocentně neměl. Na takové věci měla fakt pamatováka. "Proboha, jak se ti to stalo?" ptala se celá ustaraná a šla k němu blíže. "Snad zase neútočili tuláci? Jsi v rámci možností v pořádku?"

Zastříhala ouškem, když slyšela chlapecký hlas. Ohlédla se a spatřila tmavě zbarvené dítko, které bylo ale už na svůj věk opravdu vzrostlé. Nedivila se, kdyby za chvíli přerostlo skoro všechny v Norestu.
"Hm? Myslíš toto?" ujistila se a ukázala na svůj nález. "To je lebka nějakého mladého lišáka. Kdo ví, co se mu předtím stalo. Chceš se podívat blíž?" optala se. Jistě, před chvílí by si pomyslila, že by průměrný nihilský vlk byl znechucen, ale... Něco jí říkalo, že tento kus bude patřit mezi budoucí pubertální drsňáky. Ten vzrůst, tmavá srst a žádný strach z cizího? Nepůsobil jako nějaký strašpytel, ale mohla se mýlit.
"Také zdravím," pousmála se. "Jsem Daphne. A s kým mám tu čest já, mladý muži?" zvídala se. Předpokládala, že by se mu toto oslovení mohlo líbit. Přeci jen, dítka mají ráda, když se s nimi zachází jako s dospělákem. Ona taky nebyla zrovna jiná.

Dnes měl začít trénink s Rufem. Dobře si pamatovala na jeho slova, respektive na jeho nejistotu ohledně toho, zdali tuto práci vůbec zvládne. Nu, nevzdala se, alespoň prozatím. Zkoušku, ceremoniál, naštěstí zvládla, to bylo dobré znamení. Ale zvládne i další nástrahy? Doufejme, že ano. Co by dělala pak jinak? Medika? To snad ne.
A tak trpělivě vyčkávala příchodu Rufa. Bedlivě poslouchala okolní zvuky, nasávala pachy a rozhlížela se kolem. Kdo ví, jestli se za ní pěkný křídlatý vlček už neplíží, že? A asi by nevypadalo zrovna... reprezentativně, kdyby si ho vůbec nevšimla.
Bylo ale těžké být 100% bdělá, když ji opustila sestra. Konečně se setkaly, po takové době, a pak ji opustí? Cítila zradu. A vlastně i vztek, ale nebylo by zrovna dívčí ho projevit, že? A tak ho raději poněkud nezdravě dusila v sobě.
Zbystřila, jakmile slyšela šustění v listí, ale tama proběhla jen myš. Povzdechla si.

Byl pořádný pařák a Delle zrovna byla daleko od svého území, ba dokonce podezřele blízko tomu nihilskému! Inu rozhodla se, že jako špeh by bylo moudré rozšířit své kontakty. A Nihil by mohl být dobrým začátkem, že? To netušila, že zde sídlí jistá léčitelka, která je trochu cáklá a kdyby ji viděla, tak by z její existence udělala čas minulý. Nebo by se o to alespoň pokusila.
Posadila se k řece a začala si v ní máčet tlapky. Jaká to úleva! Nejraději by se omyla celá, ale to by pak... nevypadala zrovna reprezentativně, že?
Vydala se následně dál po řece a vyhlížela nějakou existenci. Místo toho ale narazila na jakousi drobnou liščí lebku. Znamení, že by měla jít pryč? Inu ať to bylo jakkoli, začala si nález hezky prohlížet. Byl to fakt pěkný kus. Možná by jí i slušel? Dumala nad tím tak usilovně, že jí chvíli trvalo, než ucítila cizí pach! Aj! Rozhlédla se a zadoufala, že autora brzy spatří a bude v dobré náladě. A že neuviděl to, jak si zvláštně prohlíží lebku. Tušila, že v Nihilu takové aktivity nebyly zrovna košér.

Černé jezero bylo jejím novým oblíbeným místem v Norestu. Ráda se zde čvachtala a následně slunila, když měla samozřejmě čas na to se trochu poflakovat, což tak často zrovna nebylo. Přeci jen, Azaryn nebyl zrovna vlídný na flákače, což bylo dobře. Nechtěla být zdejší lůzr.
Mrzelo jí, že odešla její sestra. Cítila se najednou... sama. Opět. Ne, že by neměla žádné kamarády, ale co si budem, rodinu zatím nenahradí.
Rozhodla se najít něco k snědku a po chvíli ucítila pach srny. Pochybovala, že by ji zvládla ulovit sama, ale... Mohla ji najít a následně zhodnotit situaci. Pokud by zvíře bylo již slabé, tak by se o to mohla pokusit, že?
Vydala se tedy po pachu, ale jakmile zvíře spatřila, tak už dávno utíkalo. A v tom ucítila další pach. Pach vlka z Nihilu. Zbystřila. Vydala se ladným krokem k vlčce. Doufala, že se bude jednat o přátelské setkání, byť vyhnala potenciální večeři.
"Zdravím!" pousmála se. Všimla si, že se vlastně jednalo ještě o dítko. O to lépe, že? Děcka si obvykle ráda povídají. "Tu srnku jsi chtěla ulovit ty, že?" zvídala se.

"Synovec, jo?" jemně se zahihňala. Byla to vtipná představa, nazývat bodlák za uchem jako svého synovce. Ale proč v tom fóru nepokračovat, že? "A už má jméno?" pokračovala v úsměvu. Ah, jak byla ráda, že na sebe narazili! Chvíli se obávala nějaké prvotní odtažitosti, ale ta se zatím nedělala.
A pak jí řekl, že je krásná. Podívala se mu překvapeně do očí a zamrkala. Samozřejmě jí došlo, že to nebylo poprvé, co jí to řekl, kdeže.
"D-děkuju!" dostala ze sebe. Ne, nesmí přeci ztratit tvář! Ale nebylo to snadné. Už tak jsou jistě oba barev Rudého náměstí! "Tobě taky stále sluší šáteček!" pousmála se. "A nejen ten..." dodala trochu tišeji a podívala se mu do očí. Vlk by se v nich mohl až ztratit! Pak si uvědomila, jak divně toto působí, a stydlivě na vteřinku odvrátila pohled. Urovnala si packou květinky, co jí rostly na krku. "M-máš moc pěkné oči," vyřkla nakonec.

Byla z této cesty poněkud nervózní. Připomínalo jí to skutečnost, že její momentální domov se brzy změní. Víc v horách, víc na severu. A hlavně - nyní s Mornie, chudákem zjizveným, hledala jakousi smrtící bestii. A co si budem, její fyzično nebylo zrovna vybaveno k případnému střetu. Inu, alespoň byla dost rychlá na útěk, ale stačilo by to? A co Mornie?
"Zatím ne," zavrtěla hlavou a pokračovala dále při cestě. Vlastně ani nevěděla, na jaký pach dávat přesně bacha. Možná upozornit na cokoli, co smrdí po predátorovi?
Oklepala se. Jak svůj čas trávila především na vyhřátých loukách, tak horské počasí bylo... jistě změnou ne zrovna příjemnou. "Moment," zastavila se, "něco cítím." Cítila krev. Polkla a vydala se opatrně za pachem, přičemž se samozřejmě ohlížela za starší zkušenější vlčicí, dokud nenašly pořádně roztrhané jelení tělo. Nebyl to hezký pohled. Pohlédla na Mornie. "Myslíš, že by to mohl mít nimlóg na svědomí?"

Trhla sebou, jakmile uslyšela známý hlas. Cyrano! A musí mě vidět zrovna takto! Zrudla. Ah, proč jen ona?! Doufejme, že toto setkání nebude trapnější, než už bylo. Pohlédla na něj. Jak byl oproti ní skoro až gigantický, tak dostával od deště a vichru trošku větší zásah jak ona.
"Nevím!" řekla nešťastně, protože zvuk deště tak nějak přehlušil její myšlenky. A nejen déšť! Dnes prostě nebyl její den.
"Vážně?" hlesla. Naděje! "Dobře!" pokývala hlavou a rozběhla se za Cyrem. Snažila se běžet co nejrychleji to šlo a zároveň se příliš neumazat od bláta, co se vlivem deště tvořilo. Musela si přeci jen nechat ještě alespoň kapku... důstojnosti.
Po chvíli spatřila siluetu Nejvyššího stromu. Samozřejmě! Kam jinam taky mířit, když ze Syslího háje toho moc nezbylo? Úlevou vydechla. Bylo skvělé mít nějaké přístřeší.
"Díky," pousmála se na vlčka, "a pardon, že mě musíš vidět zrovna takto," zahihňala se, byť jí do smíchu tolik nebylo, spíš jí bylo... trapně. Musela před ostatními přeci vypadat perfektně!

----> Nejvyšší strom

Než se vzpamatovala, začalo pršet. Nešťastně si povzdechla. Ah ne! Proč zrovna teď? Rozhlédla se. Honem se někam schovat! Ale kam? Rozběhla se náhodným směrem. Vlčice měla naštěstí vidno více štěstí jak rozumu, neb spatřila ústí jeskyně. Skrýš! Místo, kde může přečkat toto počasí! Zadoufala, že není obsazena nějakým medvědem či nedejbože něčím děsivějším. Vlezla dovnitř. Uvnitř ale nebyla žádná bestie, ale druhý vlk. Vlk, který byl poset nehezky vypadajícími jizvami. Chudák. Každopádně toto setkání bylo pěkně awkward, neb určitě ani jeden z nich netušil, že tu najdou živou duši. A co to? Dotyčný rohatec byl cítit Přízračnými!
"Oh-" vydala ze sebe překvapeně, přičemž se následně ozvalo velmi hlasité blízké zahřmění. Snad žádný blesk nezasáhne nějaký strom!
"Navrhuji pro dnešek uzavřít příměří," zazubila se, byť jí do smíchu dvakrát nebylo. Samozřejmě narážela na mezismečkové vztahy, které nikdy nebyly zrovna... nejvřelejší, řekněme. Ale ať už měl tento vlk na Azaryn jakýkoli názor, tak určitě nestála o žádný zbytečný souboj. Ale kdyby bylo třeba... tak se určitě ubrání.

Po chvíli k němu doběhla a vydýchala se. Netušila se, že se takto ještě setkají. Jistě, byli vlastně sousedy, ale... po zimě se mohla nejedna věc změnit. Nemusel ji ani přežít, že? Ale byl tu, vidno živ a zdráv.
"Ahoj!" usmála se a hnedky si zblízka Guláška prohlédla. Vždycky byl tak drobný? "Oh!" vydala ze sebe překvapeně. "Máš něco za uchem!" dodala a hned se snažila packou bodlák zaseklý za Gulášovo ouškem sundat. Inu povedlo se, ale bylo celkem trapné mít packu tak blízko chlapcově tváři. Na vteřinku očkama odvrátila pohled, dokud se nevzchopila. Kdyby to šlo vidět, tak by jistě měla tvář rudou jak rajče! Ajajaj, to nám to zase začíná.
"Je všechno v pohodě? Strašně dlouho jsme se neviděli." Raději tento trapásek hned zakecat, že? No to by jí šlo!

Při návratu zpět na azarynské území ji náhle dostihl déšť. Silný déšť. A ona byla na otevřené pláni! Netrvalo dlouho a celkem promokla. Frustrovaně zafuněla. Už aby byla někde v suchu. Bohužel najít tady nějaký úkryt byl celkem oříšek. A les byl ještě kus cesty! A nora byla ještě dál! Cožpak se na ni nemůže pro jednou usmát štěstí? Ještě aby ji zasáhl blesk! Teda, hřmělo celkem dost, co si budem, ale takový pech snad nemůže mít nikdo.
Na chvíli se zastavila, aby popadla dech. Běh v tom blátě okolo nebyl přeci jen zrovna snadný.

Jezero i toho dne bylo krásné a plné života. Hodně hmyzu a vodního ptactva. Vlk až měl chuť taky za nimi skočit do vody! Delle si ale něco takového vždy musila dvakrát rozmyslit, respektive by velmi nerada vypadala jako zmoklá slepice. Hlavně ne před někým druhým! Ne, že by tu někoho čekala, ale bylo teplo, takže by se dalo tušit, že by se sem mohl někdo přijít zchladit. Možná někdo... zajímavý? Měla by začít shánět nějaké další kontakty. Teda, přátelství. Přátelství, samozřejmě! Žádné podezřelé motivy navíc! Začala totiž vést filozofii, že aby mohla efektivně lhát, tak sama musí své lži uvěřit. Nebo tak něco. Možná by mohla jít na cestu trochu blíže Nihilu? Musí si přeci jen začít zvykat na svou práci šmíráka.

Do kotliny dorazila poprvé v životě. Neměla ve zvyku se příliš vzdalovat, ale s příchodem teplého počasí čím dál častěji podnikala cesty mimo území. Zdejší hory byly už od pohledu impozantní a fascinující. Neměla ale ambice je nějak zdolávat. Proč taky, že? Hory jsou nepředvídatelné a ona si velice cenila svého života. Možná kdyby tu s někým byla, ale takto? Kdeže!
Posadila se a rozhlédla se. Bylo tu hodně ptactva, které se ale letělo někam schovat. Důvod byl jasný. V dáli se začala shlukovat tmavá mračna. I když, opravdu v dáli? Měla teď spíš pocit, že jsou sakra blízko. A to hřmění! Ah ne! Nerada by taky promokla! Ale kam se teď schovat?

Delle očkem pozorovala napjatě místo, kam hodila kámen. K jejímu překvapení se tam Adain rozběhl a snad tam něco chytal? Lovil? Nu ať to bude cokoli, tak to chvíli jistě zabere. Rozhodla se tedy využít situace a proplížila se ke keři, zatímco byl rudý bojovník zaneprázdněn ušákem. A opravdu! V něm byl předmět, který měla vzít. Hned ho lapla do zubů a hodila očko na lovícího Adaina. Čas jít pryč. Pomalu se odplížila pryč, ale jakmile byla bezpečně vzdálena opačným směrem, tak zrychlila krok. Jestli měla v něčem Delle výhodu, tak to byla její rychlost a mrštnost. Inu Adain měl zase výhodu v podobě letu, ale v lese se velkým vlkům létá poněkud nešikovně. Jakmile si tedy všimla hustšího porostu, tak hned zamířila k němu. Tak, a teď směr smaragdové údolí!

Co si budem, Asphodelle by taky nelelkovala v horách jen tak bezdůvodně. Byly podstatně jednodušší procházky. A bezpečnější. Ale co by dáma neudělala pro něco blyštivého, že? Její sestra byla vidno na stejné vlně, a to jí celkem i potěšilo.
"To ráda slyším," zazubila se. Ale rozhodně by nebyla ráda, kdyby nakonec nic nenašly. Nebo kdyby našly tak málo kamínků, že by stačilo sotva pro jednu! O ně by se porvaly, co si budem.
Každopádně po nějaké chvíli chůze si Delle čehosi všimla. "To by mohl být vchod do jeskyně!" švihla nadšeně ocasem. Že by? Hnedky se rozběhla na ono místo a opravdu! Hned vlezla dovnitř, ale žádné velké zářivé krystaly prozatím neviděla. Oukej, nevadí. Třeba se někde schovávají, nebo jsou hloubš? Nesmí to vzdát!