Príspevky užívateľa

Jakmile se Adain začal pohybovat směrem k rysu, tak se dala Delle také na pohyb. Tohle byla skvělá příležitost, kterou nesmí nechat proplout. Teď byla její drobná štíhlá postava výhodou, neboť byla v okolí sotva vidět. Kdyby byla velikán barev své sestry, tak by již nejspíše byla spatřena.
Byla již velmi blízko keře. Očima sledovala Adaina, jak zahání rysa. Snažila se dostat na stranu takovou, aby měl problém ji ve svém zorném poli spatřit. Snažila se využít zdejšího vlnitého kraje ve svůj prospěch.
Rudý vlk ale nebyl ledabylý a i při práci sem tam házel očko na předmětný keř. Delle bohužel neměla žádnou výhodu v podobě nějaké chytré magie. Musela ho odlákat ještě někam dál. Dál od keře. Rys už totiž bude brzy vyhnán.
Lapla do tlamy tlustou, ale krátkou část zlomeného klacku. Ideální na hod. Zaostřila na listoví vedle jiného vzdáleného keře. Napřáhla se, hodila oko na Adaina, který se naštěstí zrovna v tu chvíli neobhlížel, a pokusila se o hod. A ejhle! Vskutku to udělalo zvuk. Pěkně zašustění.

Toho dne se rozhodla vytáhnout svou ségru na menší rodinný trip. Ano, do jisté míry byla mezi nimi rivalita, ale přeci by ji nedávaly najevo tak nahlas! A navíc, v těžkých dobách má být rodina při sobě. Byla v ní síla! A k tomu - kdyby se tu nachomýtla nějaká obluda, tak by na ni nebyla sama. To vlastně bylo nejdůležitější.
Ale v čem ta cestička vlastně spočívala?
"Slyšela jsem, že v okolních jeskyních bývají barevné kameny a krystaly!" vyřkla nahlas. "Myslím, že by bylo super, kdybychom je našly," blýskla očkama. Ozdobit se vzácnými šperky? Která urozená dáma by odolala? No ona určitě ne! Jistě by to znamenalo se o nález podělit se sestrou, ale... to ona přežije. Byla totiž přesvědčena, že jí by to slušelo stejně víc! No jo. Prostě sékry. To však netušila, že ony povídačky byly mylné. Žádné naleziště barevných krystalů v okolí nebylo. Něco jiného ale ano...

Byla to již chvíle, co se vydala na cestu od Azarynu. Holt měla plné brejle ceremoniálem! Nebylo to nic snadného. Závisela na něm její kariéra! Teď bylo otázkou, jak se jí bude dařit i nadále. Hodlala být dobrá. Ale zároveň... nač se předřít? Od těžké práce tu byli ostatní velikáni. Ona tu byla od svého pěkného kukuče.
I proto opět sbírala kvítí, kamínky a další věci, kterými se zdobila. Netrvalo však dlouho a ucítila velmi povědomý pach. Rozbušilo se jí srdíčko. Ghu'Lass? Za tu dobu vlastně skoro až zapomněla na jeho bytí, ale dalo se divit? Bylo to tak dávno! Ale přesto byla z jeho přítomnosti potěšena. Hned se rozběhla po pachu. "Ghu'Lassi!" zvolala, jakmile spatřila povědomý kožíšek.

Zbystřila, jakmile si všimla, že se rudý začal pohybovat. Nejspíš ucítil to samé, co já, pomyslela si. Pomaličku se začala obloukem posouvat na místo. Byla vděčná za svou hnědou srst. Kdyby měla kožich jako sestra, tak by byla podstatně v tomto kraji výraznější.
Stále měla očko na Adainovi. Příliš daleko se neposunul, ale stále se posunul natolik, aby se mohla přiblížit na místo činu.
Na okamžik ztuhla, když uslyšela volání zvířete. Logicky to musil být ten rys, kterého cítila, ale opravdu netušila, že zní takto. Opět se ohlédla směr Adain a vyčkávala jeho reakce. Byla opravdu vděčná ve směr větru, díky kterému zůstala pachem nedetekována. A vlastně tu stejně byl její pach, ale logicky už trochu starší.

Delle už bylo jasný, že se nemýlila. Adain musel hlídat onen předmět, jinak by neměl tak naspěch, že? Vydala se tedy po léčbě hned zpátky na místo. Nenápadně, samozřejmě. Při cestě cítila nejen pach Adaina, ale i pach rysa. Doufala, že ho mine. Nerada by se potýkala ještě i s kočkou!
Po chvíli naštěstí v dáli spatřila Adaina na místě. Zastavila se, aby na sebe dál neupozorňovala. Co teď? Rozhodla se rudého chvíli pozorovat. Mezitím bude muset něco vymyslet, či něčeho zneužít. Ale čeho? Rysa sem nalákat nemůže. Riskovat bytí soudruha kvůli ceremoniálu přeci jen nemohla! Hmm... možná by mohla sehnat něco pořádně smradlavého, to by vytočilo kdekoho. Ale v nejbližší blízkosti nic takového nebylo. Tak zatím doufala v zázrak.

Sklesle sklopila uši. Vskutku, nebylo to dávno, co na území zaútočili tuláci a vzali Stadův život. Tragická událost. Bylo svým způsobem hezké, že se typek takto bál o život Delle, ale ona z toho momentálně nadšená nebyla, byla spíše už celkem *zoufalá*. Noha bolela a co víc, ani ceremoniál nedá! Prostě bude pro všechny kytičkovej šášula. A Rufus se jen ušklíbne, že jí to říkal, že na to nemá každej!!
"Dobře," zamumlala. Nebylo s ním smlouvání, respektive jí už nic nenapadlo. Bude holt muset něco vymyslet pak, aby neztratila tvář. Kolik že jí ještě zbývá času? Ani nevěděla.
Nechala se tedy dát na hřbet. Silně si pohrávala s myšlenkou, že by ho prostě pořádně praštila do hlavy, ale tušila, že by to nejspíše nebylo dost na omráčení. Tak třeba příště?

Inu, dostat se z této šlamastyky nebylo snadné. Vlastně to bylo čím dál tím složitější! Ale nesmí to vzdát, že? By bylo pěkně k smíchu, kdyby jako jediná nezvládla ceremoniál. Asi bude třeba trochu přitvrdit. Ale jak?
Povzdechla si.
"Já vím, já vím... Máta mi zranění nezachrání, ale určitě bude pak víc víc snesitelné. Opravdu potřebuju tu bolest utišit, alespoň trochu. Prosím! Já to tu chvíli sama zvládnu..." Přeci jen, i kdyby ji odnesl, tak při cestě stále bude cítit bolest. A cesta to bude dlouhá a drclavá! Pomoc Adaina by jistě přišla vhod, určitě být raději tahán jak jít po svých, ale ani toto by jí bolesti nezbavilo.

"Dobře, dobře," lapala po dechu, páč se snažila potlačit bolístky, co měla. A opravdu to dávala najevo, aby Adainovi ukázala, že to, co prožívá, není jen ledajaké bebí. Byla to hrůza děs! Nemůže přeci celou cestu zírat na to, jak je křehká slečna v agónii? Musí něco vymyslet. A to rychle. Kdyby s ním šla, tak ztratí drahocenný čas, kterého zrovna příliš nebylo.
Polkla a začala pomalu jít směrem k noře, ale syčela u toho bolestí. Už jen existence toho zranění jí vidno přinášela muka. Jít celou cestu do nory by jistě bylo nepříjemné. Nu, alespoň chtěla, aby si to Adain myslel.
Po pár krocích zastavila, aby popadla dech.
"Moc, moc se omlouvám, ale nevím, jestli takto dojdu... Moc to bolí." Utřela si packou slzičky. "Ale... ale viděla jsem tu nedaleko směrem na východ růst mátu. M-moc prosím, neskočil bys pro ni? Je to kousek. Kdybych si tu ránu mohla pomocí ní zchladit, tak by to bylo třeba se mnou lepší..." Delle nebyla žádný medik, ale máta byla přeci pro většinu jedinců stará známá. A kdyby Adain odešel, tak by mohla příležitost prozkoumat okolí.

"Možná... ale kdyby to bylo prokletím, tak by byly magie škodlivé, ne?" zamyslela se. Co když... co když ale škodlivé opravdu jsou, jen to vlk nevidí? Co když každé použití magie vypouští do vzduchu jakýsi neviditelný toxický oblak, který způsobuje přírodní výkyvy, jako třeba byla tato zima? Nebo co když to způsobuje ještě něco jiného, horšího? A dozví se o tom jakmile bude příliš pozdě?
"Dobrodruh! To by bylo něco!" zašvihala ocasem. "I takoví by se cenili! Zkoumat nová zákoutí, zvířata, skrýše... Byl jsi už někdy v podzemní jeskyni?" Kdysi takovou našla, ale neměla odvahu jít hloubš do jejích útrob. Byla tak tmavá a úzká! Ale možná se na jejím konci ukrývá poklad?

Ať už čekala cokoli, jistě nečekala takto, nu, filozofickou odpověď. Bylo to zvláštní. Vlastně ani chvíli nevěděla, jak pořádně zareagovat! Asi se jí nedalo divit. Nebyla typem, co by nějak častěji filozofoval. To ale neznamenalo, že nefilozofovala nikdy, kdeže!
"Domnívám se, že hon za otázkami je celoživotní záležitostí. Nikdy nepřestanou, dokud nepřestaneme přemýšlet," zamyslela se. I ona měla otázky. Jako každý. Ale spíše je potlačovala. Nemohla si neustále zatěžovat hlavu otázkami, na které nejspíše nikdy nedostane odpověď. Už tak si prožila dost smutků a trablí! A navíc... Kdo ví, co by se stalo s vlkem, který našel klíč ke všem informacím.
"Možná jsou otázky, se kterými si hvězdy neporadí, ale... třeba něco jiného ano." Inu nedokázala si představit už to, jak by hvězdy mohly cokoli říci, ale rozhodla se jet na jeho vlně. Třeba pak o sobě prozradí něco více, že?
"Děkuji," zahihňala se jemně, "vy zas máte pěkné šperky!" Nebyla by to Delle, kdyby jí pořádně na srdíčku onen kompliment nezahřál!

Ah, Delle byla tak šťastná! Jak by taky ne, že? Slunce krásně svítilo, kytičky kvetly a hrály všemi barvami a všude byl slyšet hmyz. Příroda byla krásně probuzená. I proto byla na procházce a v průběhu si sbírala kvítí. A nebyla by to Delle, kdyby se jimi taky nezdobila! A aby toho nebylo málo, tak měla u sebe chvílemi i motýlky a včelky. Snad protože je lákaly smrtící pasti na jejím těle.
Přišla k řece a napila se. Pousmála se. Jaké to osvěžení! Dokonce spatřila i pár rybiček, žel neměla zrovna skills na to je lovit. A navíc by po jejich lovu byla zmoklá jak slepice, tedy naprosto nereprezentativní! A to prostě nešlo. Už tak musela být opatrná, aby nebyla od bláta!
Vydala se následně dal po lese, dokud její bystré oko nespatřilo cosi skoro až blyštivého. Delle nebyla žádná straka, ale zvědavá byla! Vydala se tedy ke zdroji světla trochu blíže, dokud si neuvědomila, že se jedná o křídla. Páni! Absolutně kouzelné! Šla tedy k vlčici blíže a všimla si, jak obdivuje tulipány a cosi jim povídala.
"Zdravím vás! Snad neruším," ozvala se Delle přátelsky a ještě se o trochu více přiblížila. Nebude na ni hučet z dálky, když se s ní baví, no né? "Doufám, že vás neurazím, ale musím říci, že máte opravdu přenádherná křídla! Úplně jako z pohádky!" A panečku, myslela to vážně!

Lapala po dechu. Vypadala opravdu nešťastně. Jako kdyby se měla zhroutit! A jak by ne, že? Vždyť šlo o její budoucnost! Nemohla přeci zmeškat ceremonii pro bojovníky, no ne?
Zpanikařeně přikyvovala na Adainova slova. Ano, jistě. Ikke to zvládne. Následně se pokusila na nožku došlápnout, načež vydala velmi bolestivé zaúpění. "Au, au, au, au!" sykla a začaly se jí vidno hrnout slzy do očí. Ah, tak moc to bolelo! Měla pocit, že jí packa upadne! Co když je to o dost vážnější, než to vypadá? Ah! "Proč musí být nora tak daleko?" zaúpěla nešťastně. Předpokládala, že by v jejím okolí Ikke byl. Jistě, objektivně nora nebyla *tolik* daleko. Ale byli v horách, kde byl poněkud nepřátelský povrch. Hlavně pro někoho, kdo může sotva chodit, že? Doufala, že Adain, takový gentleman!! By byl ochoten pomoc sehnat. "Jestli teda u ní vůbec Ikke je," dodala a popotáhla. No jo, tlapka je citlivé místo.

"Děkuji," usmála se nesmělě. Dle dalších slov usoudila, že moc netušil, proč tu je. Nebo tušil a jen to nedával najevo? Inu, možné bylo vše. Takže zatím bude předstírat, že jde na bellatora. Jaká to vtipná představa! I když, ne každý bojovník musel být metrový svalovec. V mnoha případech se hodilo mít drobnější a podstatně hbitější tělo.
"Čeká, čeká! A co si budeme nalhávat, jsem trochu nervózní. Trénovala jsem hodně, ale i tak! Vlk má pocit, že ať dělá cokoli, tak není dost připravený," povídala. "No každopádně! Trénovala jsem v mezičase i skoky a chtěla bych ti i nějaké ukázat," rozzářila se jí očka. Tohle byla kupodivu pravda. Ale důvodem, proč to chtěla ukázat, nebyla nějaká touha po pochlubení se. Ne, nikoli!
Inu, Delle vyskočila, a to pěkně vysoko, přičemž se ve vzduchu navíc i otočila na jinou stranu. "A ještě toto!" zavrtěla ocáskem. A pak se o to pokusila. Salto vzad! Byl to poněkud šílený pokus, ale to bylo jeho pointou. Nechtěla se zmrzačit. Jen... jen trochu.
Dopadla poněkud těžce a zranila si zadní packu. Byla škaredě odřená a vypadalo to bolestivě. Delle začala nešťastně kňučet.
"Ne, to ne!" vzlykla celá bolavá. "Co mě to napadlo! Jak mám takto zítra zvládnout ceremoniál?" Byla z toho vidno celá nešťastná! Co když se to do zítra nestihne dost zhojit? "M-moc se omlouvám! Ach jo, ach jo... Jsem tak hloupá! Moc tě prosím, nezavolal bys prosím Ikkeho nebo jiného léčitele? Hrozně se bojím!" Chudák ani na tlapku došlápnout nemohla!

Ano, nastal den D. Ceremoniál! Tedy, její začal o něco dříve. A spočíval v nalezení jakési figurky. Jehla v kupce sena. Najít figurku někde na území znělo skoro až nemožně! Hlavně když nebyla kdo ví jak obří. Ale tak, zkouška nemá být zadarmo, že?
Na jihu území nic nenašla, proto se vydala více na sever do hor. Zaujal ji poměrně čerstvý pach Adaina. Nezapomněla na to, že někdo má figurku strážit. Trochu zpomalila krok a začala opatrně našlapovat, aby nedělala příliš podezřelého hluku. Rozhlížela se kolem, jestli si něčeho nevšimne, ale zatím nic. Ale pak si čehosi všimla. Ztuhla. Viděla snad kousek figurky u keře? Keře ještě nebyly tak časně zjara celé zelené, snad proto viděla kousek naděje. Nebo už měla halucinace ze zoufalství. Přeci jen, okolí už tak působilo... užívaně.
Rozhodla se tedy poněkud paradoxně Adaina najít. Bude pro ni o něco jednodušší si s ním pokecat, než být kdo ví jak sneaky. Nu netrvalo dlouho a spatřila ho.
"Zdravím, Adaine! Vlastně jsem tě hledala!" pozdravila ho zvesela. A teď si něco vymyslet, že? "Neruším?" Ah, snad tu jen neztrácela čas!

Jakmile uslyšela o jakési jarní oslavě, tak div nezačala skákat radostí! Ano, někdy stačilo tak málo. Jakmile začalo více svítit slunce a začal mizet sníh, tak měla podstatně více energie jak v zimě, kdy se obvykle hřála u ohně. A tu energii musela hezky využít. I proto se vlastně nabídla jako dobrovolník v rámci organizace. Skládání dříví a oheň vůbec ale nechala Feierovi. To nebyla úplně její parketa. Kytičky a zdobení vůbec, to už ano!
Začala tedy zběžně chystat místečko pro jídlo. Zatím obklopeno především klacky a velkými kapraďovými listy. Zbytek se vyšperkuje, jakmile bude krm na místě.
Dále okolí začala zdobit pár lebkami tvorů, co nalezla v lese, a rostlinami. Měla hbité packy, proto se jí dařilo dělat z rostlin věnečky a podobné ozdoby. Zaměřila se především na ozdobu samotného nejvyššího stromu. Kolem něj byla spousta barevných kvítek. A pak dala před něj svou zbraň. Teda zbraň Artemis, kterou po ní zdědila. To proto, aby se mohla zúčastnit alespoň... spirituálně. A zavzpomínat na ni!
Každopádně nevěděla, co ostatní řeknou na její pokusy. Azaryn nebyl zrovna barevný a květinový. Ale tak, co? Co není, může být! Po té nekonečné zimě snad každý ocení jarní kvítí.