Príspevky užívateľa

Lancelot, Báthory

Nastalá opatření jsem plně chápal. Neměnilo to ale nic na tom, že mě to nijak netěšilo. Takovýhle stav byl nudný, únavný a brzdil mě! Území mi začínalo být na trénink příliš malé. Jako bych už znal snad každou jeho skulinku! Mohl bych už po území běhat se zavázanýma očima!! - Počkat! To není špatný nápad! Musím si ho zapamatovat a někdy to vyzkoušet. To teprve bude výzva, zda své území znám opravdu tak skvěle!
Naštěstí ale z té nudy byla cesta ven. A to výprava za informacemi. Pro mé štěstí v doprovodu Báthory a Lancelota. Já jsem jejich záruka, oni zase má. Ideální stav, no ne? Měl jsem radost, že můžu zase vyrazit za hranice. A zatímco moji dva přátelé kráčeli rozvážně, mé nadšení se projevilo na skoro až tanečním kroku provázeném poloskoky. Díky vedru to ale nevydrželo dlouho ani mě. Nakonec všichni vyhledáváme stín, ve kterém ale já výrazněji ožívám.
Když dojdeme k vodě, tělo mi doslova zacuká touhou vběhnout do vody. A tak když Báthory zmíní, zda si nedáme pauzu a Lancelot vstoupí tlapkama do vody... Ze mě se stane chlupatá sonická střela, která v nadšením vběhne do vody. V té rychlosti se mi povede vodu rozstříknout kolem mě.
"Jaká pauza, jde se do vody, ne?" zazubím se vesele. Ve vodě skočím, abych předníma tlapama plácl pořádně do vody - nasměrován na svůj doprovod. Přece je horko a všichni potřebujeme pořádně zmáčet, no ne?! Ve svém řádění se ale zarazím. Světla začne najednou ubývat. Rozhlédnu se kolem sebe.
"Co se to děje?" zeptám se zaraženě. V tu ránu jsem narovnaný, uši našpicované a pozorně se rozhlížím kolem sebe.

I když stojím hrdě, tvá poklona mě potěší. I já na moment maličko snížím zdvořile hlavu. Hned ji ale zase narovnám a rozhodně tě po celou dobu nespouštím z očí. Nevypadáš sice agresivně, ale to se stále může změnit. Je na místě být v pozoru. Když se pak rozmluvíš, našpicuju ouška a pořádně ti naslouchám.
"Hmmm. Ne, o žádných vlčatech bohužel nevím." odpovím nejprve na první otázku. Nad druhou se opět zamyslím, než odpovím.
"Ani tvůj popis mi bohužel nic neříká," zavrtím u toho krátce hlavou.
"Na našem území žádní takový vlci nejsou. A já sám jsem žádné takové ani nepotkal. Je mi líto," dodám ještě, abys měl jistotu.
"říkáš černý vlk s oranžovými znaky, šedý s černými křídly a světle hnědý s rohy? A dvě roční černá vlčata... Budu si to pamatovat. Pokud je potkám, mám jim říct, že je hledáš?" navrhnu. Je to asi to jediné, co pro tebe můžu teď udělat.

"Na nekonečných pláních?" nakloním hlavu mírně ke straně. Zatím jsem s klidným svědomím trénoval jenom na našem území. Přeci jen, tady můžu hodit vše za hlavu a na chvíli se i zamyslet. Venku musím hlídat vše kolem sebe. Ale asi už je čas překročit i tuhle hranici, no ne?
"Děkuji za tip, určitě to někdy zkusím," zavrtím ohonem. Naštěstí pro tebe mě ani nenapadlo, že bych se měl přidávat. Přeci jen je vztah mezi námi pořád ještě takový trošku nejistý. A já jsem rád, že se zlepšuje.
"Dobře. Zkusím na to pamatovat, pokud taková situace nastane," pokývu hlavou. Slibovat, že se tím budu na tuty řídit je zbytečné - protože nelze slíbit něco, co nevím, zda splním. A takové sliby já dávat nechci.

Tmavozelená planina <-------

Překvapí mě, když mě k sobě přitáhneš tak pevně křídlem. Ale zároveň se mi to zamlouvá. Začnu se tomu vesele smát a čumáčkem se rychle porochním v mizejícím peří, jak křídlo zase stáhneš. Pak už se ale vesele rozeběhnu směrem k noře. Tvá otázka mě ale zarazí a já zpomalím.
"Hmm... Bez vegetace... Takže něco kamenného?" zamyšleně nakloním hlavičku ke straně.
"Přiznávám se, že hory jsem zatím nijak moc nezkoumal. A vyloženě na území jsem jeskyňku nenašel." odpovím popravdě a ohlédnu se na tebe.
"Ale můžeme zkusit něco najít společně!" navrhnu hned s nadšením.
"Potřebuješ hodně velkou? Nebo stačí menší? Potřebuješ ji pořádně krytou nebo stačí lehčí převis? Vlhčí nebo naopak sušší? Se zdrojem vody poblíž nebo je to jedno?" spustím další salvu otázek.

Díky debatě ale cesta utíká rychle. A taky se nijak necouráme. A tak se brzy objevíme u nory. Zvolna zpomalím a zastavím vedle ní.
"Tohle je nora léčitelů. Většinou tu i na někoho narazíš," rozhlédnu se kolem.

I když se snažím vyprostit z trnitého vězení, pořád po očku pokukuju kolem. Přeci jen chci vědět, co to bylo za tvorečka. A taky že ho na moment zahlédnu! čert aby to vzal, bylo to zrovna ve chvíli, kdy se osvobodím. Tvoreček je rozhodně pěkně mrštný. Ale to je jedno. Očividně nejsem jediný, kdo podlehl pasti v podobě trní. Doufal jsem, že když je maličký, tak se mu povede se osvobodit, ale tak to není!
"Počkej, pomůžu ti!" vyhrknu rychle. Bez ohledu na sebe se proderu blíž, abych našel tvorečka. To kvílení mi hodně pomohlo, ale i bodalo u srdce.
"Zastav se, takhle si jen víc ublížíš," prohlásím už jemněji. Když se konečně proderu na místo, odkud se ozvalo kvílení, na moment se zarazím. Nenechám se ale jeho vzhledem dlouho brzdit.
"Pomůžu ti, vydrž," brouknu co nejjemněji. Má jediná zbraň dostatečně silná jsou mé čelisti. A tak neváhám a natáhnu opatrně tlamku blíž, abych mohl předními zuby chytit trní a pokusit se ho přeštípnout.

Velmi pozorně sledudji celou debatu. Pohledem provázím toho, kdo zrovna hovoří. Není v tom jen zvědavost nad tím, zda opravdu příjmou mé přátele. Pohled, který provází hovořící je jiný. Pozorně vnímám každé slovo, tón a zabarvení hlasu, pohled v očích i postoj. Můj pohled je pohled učícího. Vstřebávám vše co vidím a slyším a ukládám si to v mysli, abych věděl přesně, jak v takových situacích postupovat.
V hloubi srdce ale doufám, že veškeré tyhle otázky budou dobře zodpovědězeny. Že můj drahý přítel se sestrou potěší otce i lexe a budou přijati. Věřím tomu, že mohou být dobrými členy naší smečky. Přece bych nepřivedl jen tak někoho? A tak trošku i doufám v trošku té pochvaly. Tak mladý a už přivede dva nadějné členy. No nebylo by to skvělé?! Bylo by to pro mě další ujištění, že se mé kroky ve výběru povolání točí správným směrem.
Když ale dojde na otázku kolem jejich minulosti, všechny mé sobecké myšlenky se vytratí. Stočím pozorný pohled k Lancelotovi, který se ujme slova a poté i k Báthory, když slova dokončí. Je mi líto, čím si museli projít. Že přišli o všechny své blízké. Ale také vím, že jejich odpověď je správná. Bojovat v prohrané bitvě je nerozum. S naprostou jistotou a podporou v očích se zadívám na otce a lexe. S očekáváním, co se dozvíme nyní.

Vůně jehličí a nedávné bouřky mi vlily energii do těla. A ta přece nějak musela jít ven. Poslední dobou už ale přestávám vnímat své okolí. Znám naše území už od útlého věku a co jsem se pustil do tréninků, je to poslední hřebíček do rakve. Znám to tu až příliš. Celé dny trávím venku a jelikož nesmíme mimo hranice, smrskl se můj trénink na naše území. A já netrénuju jen chvilku. Jsem vlastně celý den v pohybu. Střídám běh s lehkou chůzí, ale i s odpočinkem. Přeci jen, i my máme své limity. Ale teď? Teď jsem měl energie na rozdávání a tak jsem letěl lesem jako raketa! Dokud jsem nezaslechl to vytí. Mrknutím oka jsem zastavil a našpicoval uši. Tohle nebylo svolání. A nebyl to nikdo ze smečky!
Prudce jsem odhrábl a doběhl k nejbližšímu bodu hranice, který jsem měl poblíž. A pak už jsem podél hranice pokračoval dál a pečlivě větřil, abych našel cizince. Což se mi i nakonec povede. Maličko se zarazím, ale jen na první okamžik. Narovnám se, pozvednu hlavu a pozorně si cizince prohlédnu. Nechci působit nadřazeně, ale jako hrdý obyvatel našeho území a člen smečky.
"Zdravím. Co tě sem přivádí? Můžu ti nějak pomoct, když voláš?" zeptám se rozvážně. Nemám zkušenost s takovýmhle setkáním. Ano, jako vlče jsem pár tuláků u hranic potkal. Ale teď? Už přece jen nejsem vlče! Brzy už mě bude čekat rituál. Už na mě musí být spoleh a musím umět řešit cizince na hranicích jiným způsobem, než jako kamarádské vlče.

"Možná to opravdu byl ten důvod, proč se magie aktivovala." zamručím zamyšleně. Když vyhrkneš, jak to chceš zkusit znovu, široce se usměju. Jasně, i já bych to rád viděl v akci znovu. Zůstanu stát, když se rozeběhneš vpřed. A to schválně.
"Teď jsem tvůj záchytný bod já!" zavolám za tebou s širokým úsměvem. Na rozlehlé louce se takové body hledají opravdu jen těžko. Ale já? Mě tu rozhodně nepřehlédneš. Jen bude asi zajímavé, pokud se tvá magie trochu sekne a skončíme zamotaní v jednom chumlu, protože se objevíš až moc blízko. Musím se tomu uchechtnout. Tohle bude zajímavý pokus!

Musím se přeci jen maličko uculit, když se tak hezky snažíš vykličkovat z odpovědi. Ale jelikož zmíníš, že svými tréninky jednám dobře, nechám to být. I to je totiž pro mě důležitá informace. A vědět, že nejednám špatně, je moc krásný pocit.
"Na tom pracuju už nějakou chvilku. Snažím se vybírat různé terény, abych si zvykl na všechny možné úskalí a podle toho dokázal reagovat," vysvětlím hbitě mou metodiku. Nakloním u toho hlavičku mírně ke straně. Neříkám ti to jen tak. Je to tak trochu i snaha zjistit, jestli i tímhle jednám dobře. Pozorně ale naslouchám i tvým dalším radám.
"Takže je dobré znát svou hranici. Kdy vím, že ze sebe ještě něco vymáčknu a kdy už jde opravdu do tuhého. Protože když to odhadnu špatně, jsem v háji," zamručím zamyšleně. Je vidět, že nad tvými slovy opravdu přemýšlím a ne že si je jen vyslechnu.
"Dobře. Takže do boje žádné emoce, ale hlavně klid," kývnu hlavou. Na tvá další slova opět přikývnu. K tomuhle tématu už se mi moc vyjadřovat nechce. Opustilo nás na můj vkus v krátké době až příliš mnoho vlků....

Spokojeně přikývnu a zavrtím u toho ocasem. Když mi něco řekneš ty, rozhodně nemám sebemenší důvod o tom pochybovat. Máš mou plnou důvěru a jistotu.
"Máš pravdu." přikývnu. Proč bys mi říkal tak hezkou věc, kdybys ji nemyslel vážně? Ale já se prostě musel ujistit. Sám sebe vidím jako vlka, co hodně chybuje a pořád ještě není na dobré cestě za svými úspěchy. Slyšet od někoho opak je opravdu povznášející pocit.
"Jdeme!" zahlaholím vesele. Vyrazím kupředu. Cestou si ale neodpustím a drbnu do tebe. Jako první se rozhodnu ti ukázat to, co považuju především za důležité. A to je nora mediků. Kdo ví? Třeba tam i někoho potkáme.

->> Nora alf

"Opravdu? Podělíš se o zkušenost? Abych věděl, na co si dávat pozor?" zeptám se okamžitě. Očividně mé období otázek stále ještě nepominulo, i když se zmírnilo. Ale s ohledem na můj výběr oboru je to dobře, no ne? Musím přeci jen získat maximum informací, o které se mohu dělit dál.
"Zdá se, že boj není tak úplně jednoduchý. Potřebuješ tedy nejen fyzičku a sílu, ale i zdravý rozum. Jak ale odhadneš, jestli je boj předem prohraný?" nakloním hlavu ke straně.
"A jak přemýšlet u souboje?" vyptávám se dál na detaily. Když se vyptávám na tvou drahocenou Anjel, velmi pozorně sleduju tvůj postoj a výraz. Nechci úplně jitřit staré rány a rozhodně plánuju s otázkami vycouvat hned, jak si všimnu, že je něco špatně! Ale... Všimnu si včas?
"Vážně?! To je úžasné!" zazáří mi očka. Rozhodně je znát, že ve mě vzrůstá obdiv i jen z toho vyprávění.
Jezevčici asi neseženu, ale postarám se, abych ji ke hvězdám donesl mák! pomyslím si odhodlaně.
"No... Já doufám, že to hlavně nebude ještě hoooodně dlouho třeba..." zamumlám. Nejen proto, že bych nerad přišel o rodiče. Opravdu bych nerad i řešil něco takového.

"Taky doufám, že léčitele jen tak nebudeš potřebovat. Ale pro jistotu je vždy dobré to vědět," prohlásím s jistotou. Ostatně, nemusíš ho potřebovat ty, ale někdo jiný. Je dobré být připravený.
"Údolí přístupné je. Ostatně, je to jedna z mála cest vedoucích do hor a k Hvězdné jeskyni. Jen do nory bys lézt neměl," uculím se. Ono to je samozřejmostí, ale raději to zmíním. Jeden nikdy neví. Když zmíníš, že popisuju naše území dobře, očka se mi rozzáří. A ocásek sebou začne mrskat sem a tam. Rozhazuju tak vodu, která mi stačila napršet do kožichu a neuschnout.
"Vážně si to myslíš?!" ujistím se s nadšením. Pak se ale také zamyslím.
"Určitě noru mediků. Pak asi Studánku a Hvězdnou jeskyni. To jsou ta nejhezčí místa." přikávnu, jako bych utvrzoval sám sebe.

"To rozhodně ano! Je nepraktické lovit vysokou jako jedinec!" uchechtnu se. Jo,jo - ve více to bude určitě snadnějí.
"Budu rád i za tvé zkušenosti, o které se podělíš," odpovím se zaujetím. Taky hned našpicuju ouška a pozorně poslouchám každé tvé slovo.
"Rozumím. Zachovat si klidnou a čistou hlavu, nenechat se ovládat emocemi," okamžitě si to převedu tak, jak jsem to pochopil.
"Povíš mi o ní prosím víc? Co měla ráda? Až budeme vzpomínat za zářivé noci na své předky, rád bych sebou přinesl něco, co měla ráda." vysvětlím. Protože předci i naši blízcí si přeci takovou pozornost zaslouží. Posledně jsem vůbec netušil, co se má dít a tak. Ale každá událost spojená s hvězdami se mi pojí s předky. A já bych jednou rád zkusil udělat něco jako malý oltářek... Pro všechny, kteří s námi nejsou...
"Nenene, já určitě ne. Nemyslím si, že mám vlohy na to vést celou smečku." rychle zavrtím hlavou.

Kouknu po tobě, ale pak se začnu smát, když mi dojde, jak to myslíš.
"Díky za poučku, budu na ni pamatovat," uculím se vesele.
"Moře jsem jednou už viděl, asi. Když měl Gulášek rituál. Voda kam až oko dohlédne," stočím hlavu směrem k jezeru. Tak velké opravdu není. I když... Když jsem do něj spadl jako malý, připadalo mi tak!
"Dlouhé jezero a hory jsou dobrý orientační bod. Z druhé strany je na našem území pouze Louka vlčích máků a Jehličnatý les. Planina navazuje na veliký Starý hvozd, kde můžeš najít Dvě nory. Noru smečky a o kousek dál noru, kterou si zabrali léčitelé. Tu bych ti možná asi měl pro jistotu ukázat..." zamyšlím se.
"No. Každopádně. V horách je pak jediné údolí, které vede do hor. Tam mám noru s rodinou a vede do Hvězdné jeskyně. Je nádherná, někdy ji určitě navštiv. Když půjdeš podél hor, tak o něco dál pak ještě narazíš na Půlnoční studánku - taky je moc pěkná." pokračuju s výkladem.
"Takhle je asi trochu těžší si to představit. Ale máš výhodu s křídlama. Když se vzneseš výš, určitě dobře uvidíš rozložení a chytíš se snadno." zavrtím ohonem.
"Tady je nás víc než dost, uvidíš," uculím se na tebe.
"Tak co? chceš nějaké místo ode mě ukázat? zaujalo tě něco?" nadhodím

Potěšilo mě, že jsi mě rovnou neodmítl. Pravda, Hariuha byl pro mě prvotní volba. Netušil jsem tehdy, že dokážeme my dva spolu vycházet takhle v klidu a teď mě to trochu i mrzí.
"Ano, Hariuha už se mnou měl jeden trochu zvláštní trénink. Vypadalo to spíš na lov jeho maličkosti v podobě jelena." přikývnu. A že mi s tím dal pěkně zabrat! Chvilkami jsem váhal, zda je ještě při smyslech. Navíc mi to přineslo vzpomínky z doby, kdy jsem byl zajícem!
"Ale mít zkušenosti jen od jednoho není ideální. Každý má své taktiky, své postřehy. Rád bych znal i ty tvé." zavrtím ocasem. Ač si mě vzal do parády Hariuha, nechci tě odstrčit na druhou kolej, když už jsem tě požádal. Navíc, má slova jsou pravdivá. Každý má detail, který druhé může posunout dál! Zavrtím ocasem i na tvá další slova. Pokud to ocení, pak opět jednám správně!
Chvilku jsem váhal, zda bylo dobré se na Anjel ptát. Ale začal jsi. Visím ti očkama na tlamě a pozorně vnímám každé tvé slovo.
"Musela to být určitě úžasná vlčice. A i když ji neznám, věřím, že by byla určitě minimálně stejně dobrá alfa, jako maminka! Podle tvých slov alespoň ano. A já se pokusím, abych si i já dokázal získat autoritu a budu ke svému povolání přistupovat s láskou a respektem." prohlásím. Pak sebou ale škubnu.
"C-co?! Já?!" vyjeknu překvapeně. Tohle byl obrat, který jsem opravdu VŮBEC nečekal a nikdy by mě ani nenapad!!