Príspevky užívateľa

Neskutečně jsem se těšil, až napadne sníh. Sice zebe do tlapiček, ale to je vedlejší. Tolik jsem toho slyšel a já se opravdu těšil na to, co vše se dá se sněhem vyvádět. A co všechno vyzkouším. Nakonec jsem se i dočkal. Vyběhl jsem do sněhu a první co, tak jsem trochu komicky zvedal tlapy do výšky. Chvilku mi trvalo, než jsem si na sníh zvykl a pohyboval se dál naprosto normálně. Nestačilo mi ale jen běžet ve sněhu. Začnu v něm poskakovat a skákat do kupek sněhu po hlavě. Někdy se tam na chvilku zaseknu, ale to nevadí - povede se mi stejně se odtamtud vyhrabat. Kde je sněhu méně, tam se rozeběhnu a pak připlácnu předníma nohama k zemi, takže do sněhu vjedu jako radlice. I do stromů sem tam narážím, abych setřásl kupky sněhu z větví. Líbí se mi, jak zpočátku jakoby sněží a až pak žuchne polštář sněhu.
Když mě všechno tohle řádění unavý, tak se stáhnu do stromy krytého prostoru, kde si můžu lehnout a trochu si odpočinout. Rozhlížím se kolem a sleduju celou tu bílou nadílku. Všimnu si, že sházené kupky sněhu tvoří koule. Když se do nich ale pokusím drcnout, většina se rozpadne. Pár jich naštěstí zůstane po kupě. Jako pes začnu kouli honit po okolí. Zprvu mi ani nedochází, jak se koule zvětšuje. Až když je jednou tak velká, tak mi to dojde. Zarazím se.
"Jak jsi tak nabrala na velikosti?" zamručím zamyšleně a obejdu kouli dokola. Sem tam natáhla i nějaké to smítko.
"Hehe, to vypadá, jako když máš oči!" prohlásím pobaveně. Ale zároveň mi to vnukne nápad. S nadšením a soustředěním začnu už cíleně koulet koule, aby nabraly na hmotě. Nakonec je přitáhnu hezky k sobě. Nahrnu do spojnic ještě trochu sněhu a tlapama i čumákem se pokusím sníh uplácat, aby koule nabraly jakýs takýs vzhled ležícího vlka. Hbitě pak odběhnu pro nějaké šišky nebo kamínky, které vmáčknu místo očí a jeden větší kousek místo čumáčku. Odstoupím a zvědavě okukuju své dílo.
"Tlapy!" vyjeknu, když si uvědomím, co mi na všem nesedí. A tak hrnu další a další sníh, dokud není dílo dokonalé! Nadšením si poskočím.
"Paráda!! Musím sem vzít rodiče a sourozence! Tohle musí vidět!" vypísknu s nadšením a jak raketa vystřelím směrem k noře, abych rodinu obeznámil. A i kdybych je nenašel - jsem přeci jen poblíž nory mediků, takže tady bude můj výtvor určitě všem na očích!!

Ráda bych nominovala svoji drahou maminku Ryumee.
Je to úžasně silná postava na duchu, když dokáže tak skvěle vést nejen smečku, ale i rodinu.
Na každém postu je znát, jak těžce se v její dušičce sráží myšlenkové pochody, jak nad vším uvažuje a vše zpracovává.
Je radost číst její posty, ale ještě větší radost s ní hrát.
Líbí se mi, jak vydržela hrát i s mým Asterim a vést ho něžně vpřed, ale zároveň ho nechává, aby na věci zkusil přicházet sám.
Jsem ráda, že je Asteriho maminkou a že můžu mít jejího potomka a objevit její další stránky ❤

Trochu mě překvapilo, jak se nihilský panovník rozpovídá. Ale jsem za to rád. Jako by to atmosféru uvolnilo. A samozřejmě, že při zmínce o květině se okamžitě rozhlédnu. Jsem ale neskutečně vděčný, že nás propustí.
"Děkujeme," krátce skloním hlavu. Už už bych "utekl", ale překvapilo mě, že se mezi nás dostaví i S´Arik samotný. Naštěstí jsme ale propuštění. Krátce na S´Arika pohlédnu, zda se nezlobí, ale nevypadá to! Nadchne mě tenhle fakt natolik, že se mi ocásek rozmává sem a tam. Nehodlám se ale nijak zdlouhavě zdržovat a vypálím mezi vlky kolem. Ale dávám si pozor, abych nikoho nesmetl.

Stáhnu se trošku víc stranou, kde není tolik vlků, abych se mohl pořádně nadechnout a vydýchat celou tu vážnou a důležitou situaci s panovníkem. Ne! Nějaký mluvčí nebo vyjednavač ze mě určitě nebude! Tedy, to jsem si namlouval alespoň teď. Ale kdo ví, co mi budoucnost připraví?
Mou pozornost následně strhne zapalování vatry. Přitáhne pozornost všech, tak jak by nemohlo i mou. První vlčice mě trochu překvapí svým vzezřením. A opět ve mě vyvolá menší hlodání nejistoty, zda mezi námi opravdu nejsou nějaké příšery... Naštěstí celé dění tyhle mé myšlenky zaplaší! Vypadalo to nádherně, ale byl jsem trochu zamatený ze slov Roiha. Celkově jsem ale poselství naší smečky ve výsledku pochopil. A to je přeci hlavní. Dozvěděl jsem se tak ale i něco dalšího. Smečky, které se tu vyskytují. To je přeci dobré vědět, no ne? Ale určitě to je nové spíše jen pro mě, o tomhle dospělí určitě vědí.

Když už vatra hoří, je na čase poohlédnout se opravdu po tomhle celém místě. Sotva se ale otočím, vyrazí ke mě nadšená vlčice. Nu co, však zkoumat to tu můžeme spolu, no ne? Navíc, měla pravdu! Oba dva nás zdobila bělostná bohatá hříva vlasů. Začnu také přátelsky vrtět ocasem. Zároveň si pohledem ale pozorně Isarel prohlížím.
"No ano! Jaká pěkná náhoda!" vyhrknu a zacukám ouškama. Překvapí mě, že ač ses dostavila na tuhle slávu, netušíš, o co se jedná.
"Tohle je velká společenská událost. Nihilská smečka pořádá tenhle ples, na který zve všechny z okolí. Setkávají se tu všechny smečky i tuláci. Je to jedinečná příležitost navštívit kousek území smečky," vysvětlím, jak to bylo vysvětleno mě.
"Já jsem Asteri. A ty?"

Jsem rozhodně rád, že nemusím za panovníkem sám. I tak se ale opravdu snažím, aby vše dopadlo dobře. Zprvu se zdá vše v pořádku. Dokud nepromluví Lirtheni. Vaše veličenstvo. S tímhle oslovením mi zacukají uši a srdíčko se mi na moment div nezastaví. Samozřejmě, že jsem to neudělal správně! Nálada mi díky tomu trochu klesne. Abych skryl pohaslou jiskřičku v očích, skloním hlavu zpět ke kožešině. Panovník ostatně vyzval opodál stojícího vlka, aby se o kůži postaral. Ochotně mu ji posunu blíže. I když mi panovník ani Lirtheni nespílají, trochu se obávám toho, že se tak stane od S´Arika. Že dostanu vyhubováno, proč jsem nepoužil správné oslovení. Ne, že by to nebylo na místě, toho jsem si plně vědom. I tak mi samotné vědomí této chyby stačí k tomu, abych si v duchu sám spílal. Vím o sobě, že se snažím zvládat všechno a být u všeho, všechno se naučit a všechno znát. Možná to není v silách jednoho vlčka, ale rozhodně tomu chci věnovat vše. A zkazit důležitý okamžik, to se mi absolutně nezamlouvá. I když to možná ostatní jako zkažené nevidějí. Mám trochu obavy znovu otevřít tlamičku. Ale přeci jen se k tomu odhodlám.
"Jsme vděční za vaše pozvání k téhle úchvatné události." rozhlédnu se kolem. Přeci jen trošku poleví štěněcí zvědavost a okouzlenost.
"Cesta rozhodně stála za tuhle nádhernou podívanou," dodám ještě. V obou větách už je na hlase ale přeci jen znát trochu silnější nervozita, jak na začátku. V hlavičce mi hlodá, zda jsem neřekl něco špatně. Po očku dokonce pokukuji po Lirtheni. Navíc si nejsem jistý, jak slušně zase odejít. Mám říct, že již nebudeme rušit? Nebo by to znělo příliš drze? V tenhle okamžik bych byl raději, kdyby se rozloučení ujala Lirtheni. A jen doufám, že to mé pokukování pochopí.

Cestou jsem trochu přeskakoval mezi nadšením, fascinací a nejistotou. Tím spíše, když jsem neopatrností vrazil do S´Arika. Taky mi to neváhá vmést do tváře. Snažím se pak od té doby na sebe dávat větší pozor, více se hlídat. I tak se neubráním fascinovanému rozhlížení kolem. Jsem rád, když mě strejda Tim uklidní při mém zaváhání nad vstupem na smečkové území. I tak mám ale na paměti, že to není běžné a nemám to jindy dělat. Teď na to ale myslet nemusím a můžu si užívat té nádhery všude kolem. Krev se mi div nevaří vzrušením. Tedy, až do okamžiku, kdy se opět ozve S´Arik. Je čas! V tu ránu mě fascinace opouští a nastupuje nejistota. Zvládnu to? Neudělám chybu? Neudělám celé smečce ostudu? Neodpustím si lehké váhavé přešlápnutí. Opět mě ale zachrání strejdové - Tim a Hari. Kouknu po nich. Hezky se narovnám v celé své výšce a s elegantností narovnám hlavu.
"Zvládnu!" prohlásím sebejistě. Kouknu pohledem na Lirtheni a kývnu. Společně popadneme náš dar, sobí kůži, se kterou se vydáme k alfovi nihislké smečky. Vnímám pohledy, které jsou na mě upřené, i když si přesně nejsem jist, odkud jsem pozorován. Očima zatěkám krátce po okolí. Dávám si pozor, abychom nikoho a nic cestou nesmetli. To by rozhodně nepůsobilo dost reprezentativně. Když dorazíme před Arrakise, složíme kůži k jeho nohám. Nervózně si olíznu tlamku, ale opět se hezky hrdě narovnám. Mírně skloním hlavu níž v lehké úkloně a zase ji narovnám.
"Zdravím. Dovolte mi prosím jménem Přízračných poděkovat za pozvání na ples. Budeme rádi, když přijmete náš dar." srdce mi tluče jako splašené, ale hlas mám klidný a vřelý. Snažím se, aby mé vystupování smečku nezahanbilo. A tak trochu, abych i zapůsobil. Přeci jen, jak často se poštěstí vlčeti taková důležitá role? Doufám, že jsem řekl všechno správně. A že bude i S´Arik spokojen. Přesto ve mě začne trochu hlodat. Neřekl jsem toho málo? Neměl jsem být uctivější?

když jsem se doslechl o tom, že se koná nějaký ples, okamžitě jsem zpozorněl. Jak už to u mě bývá, chci být u všeho a zažít všechno! A tak se mi taky povedlo rodiče umluvit, že se smím plesu účastnit. Samozřejmě pod podmínkou, že se budu chovat slušně! Měl jsem neskutečnou radost. A čím víc jsem se o plesu dozvídal, tím více jsem se těšil! Trochu jsem se obával z nějakého toho zdobení. Ale naštěstí mi s tímhle přispěchal na pomoc strejda Tim. Byl jsem za to nesmírně rád. I když o něco méně, když na mě navlékl jako pavučinu lehoučkou poloprůhlenou látku. Sice jen přes záda, ale i tak. Připomněl jsem si, jak jsem si zkoušel kůži bílého jelena od toulavého Jaydena. Už tehdy mi to moc nesedělo. Ale tahle látka byla opravdu lehounká a brzy jsem ji přestal vnímat. Obrovskou radost jsem měl ze smečkového náhrdelníku. Připadal jsem si s ním nesmírně důležitě. A když došlo na dozdobování květinami, musel ze mě chudák strýček kvést taky! Samozřejmě, že ze mě začaly padat zase otázky. Už ale ne tak naivní, jako dříve. Ptal jsem se na jejich jména a k čemu jsou dobré.

A pak už nastal konečně čas vyrazit. Byl jsem celý nedočkavý a cestou to bylo hodně znát. Ač jsem se poslušně držel s ostatními, neustále mi tlapky tančily právě tou nedočkavostí. Sem tam to vypadalo, jako bych si poskočil, ale zároveň to utlumil, takový divný polonadskočení. Jak jsme se ale blížili k území cizí smečky, tohle všechno opadalo. Začala nastupovat naopak nervozita.
"Opravdu tam smíme...?" zeptám se přeci jen strejdy. Ale přeci jen to tak je. A já tedy pokračuji s ostatními dál. Líbí se mi, jak je udělaná cestička na místo. Jak se blížíme, zůstávám naprosto fascinovaný nazdobenou mýtinkou. Nevím jistě, kam se mám dívat dřív. A tak se párkrát stane, že do chudáků vlčků ze smečky kolem sebe občas vrazím.
"Pardon," pípnu vždycky slušně. Ale neudržím ani oční kontakt, jak mi oči zase hned šmidrají po vší té kráse kolem. Navíc se projevuje má fascinace světýlky!

Když dojde na úvodní slovo místního alfy, přiměju se k tomu, abych se uklidnil. Slušně se posadím na zadek a ocas stočím kolem tlapek. Nechci riskovat, že mi na něj někdo omylem dupne. S nesmírným zaujetím sleduju Arrakise. Je dobré přeci vědět, kdo vede ostatní smečky, no ne? I se mi celkem zamlouvá, jak mluví. Nesnaží se vše zdobit zdlouhavými a zbytečnými slovy. K věci a srozumitelně. A pak se do situace vloží ještě princezna. Našpicuju ouška. Princezna. To je pro mě něco nového. Pozorně si vlčinku prohlížím. Dokud nezmíní ono slavnostní zapálení ohně, nadšením se dokonce i postavím. Ano, kouskem dušičky bych byl rád, kdybych to mohl být já. Ale... nepřijde mi, že by to bylo správné. To, že si stoupnu, neznamená, že bych se hlásil. Je to pouze výsledek faktu, že nedokážu v tuhle chvíli sedět na zadku.

Nesmírně jsem se těšil na zimu. I když vím z poslouchání debat kolem sebe, kolik starostí sebou může přinést, stále mě láká i vše hezké, co sebou může donést. Nejvíc ze všeho se těším na sníh!! Až uvidím, jak se z nebe budou sypat vločky všemožných tvarů. A i když stoupá pomalu venku mráz, v naší noře je stále krásné teplo. Nejspís za to může fakt, že se tu stále zdržujeme celá rodina. Spáváme hezky stulení u sebe a hřejeme jeden druhého. Jen občas mě vyruší meluzína. Když jsem ji slyšel poprvé, celkem jsem se vyplašil, co to je - jestli se nám do nory náhodou necpe nějaká příšera (ano, zase mě napadá příšera). Dodnes se za to stydím! Ale zvykl jsem si na jeji zvuk. Postupem času se mi dokonce i zalíbila. Přicházející zima sebou nese i další zněny. Nádherné barvy podzimu mizí. Stejně jako květiny. Trochu mě to ale mrzí. Trošku mě to přešlo, když jsme k jídlu dostali ryby. Všiml jsem si, jak se šupinky lesknou a hází odlesky. A tak jsem je využil k menšímu dozdobení skal v okolí naší nory. Když se zatím netřpytí sníh, můžou se třpytit skály, no ne?

Vítal jsem každou příležitost, kdy jsem mohl strávit čas s dalšími vlky. Čím dál víc jsem si uvědomoval, jak miluju společnost druhých. Nevyhledávám ji pouze pro dotazy, i když je to vítaný bonus pro mou zvídavou dušičku. Poslední dobou jsem ale i rád za jakoukoliv příležitost vyrazit i mimo hranice smečky. Čím jsem starší, tím víc toho znám. Ale také mě o to víc láká dozvědět se ještě víc. A navštívit i další místa. A přesně to se mi povedlo i tentokrát. Získat ochotného vlčka, který mě vytáhne za hranice. Nebo přesněji řečeno vlčku. S očkama jiskřícíma nadšením se po tobě kouknu. Mladá rohatá vlčinka s roztomilými flíčky kolem očí. Musel jsem se usmát. Nejen, že můžu za hranice, ale i s příjemnou společností. I když... Pro mě je zatím příjemnou společností skoro každý!
"Kam přesně máme namířeno?" zeptám se zvědavě.

Ani mě nenapadlo, že říct něco takového by mohlo být nepřjemné nebo tak nezvyklé. Ale tvá reakce je víc než všeříkající. Tedy, pro vlka znalého reakcí, nikoliv pro mě. Navíc, sám můj bráška Berry je velmi nejistý vlček, tak to logicky přikládám spíše téhle variantě. A to není důvod, který by mi zabránil se přiblížit. Drze si tě začnu fascinovaně prohlížet. Ale také vnímám tvou utázku.
"Já jsem Asteri! A ty?" věnuju ti i pohled, jak se sluší i patří. I když jen na chvilku, než stočím pohled pro změnu na tvá křídla.
"Páááni!! Ty máš křídla?? Jako ptáci??" vykulím očka.
"Jak jsi k nim přišel? A umíš létat? Ukážeš mi to?" ozve se na moment mé staré já. Tolik se mi toho zase dere na mysl.

Pokukuju stále po tátovi a tak nějak se snažím udržovat i stejné tempo a stejný pohyb tlap. Což mi samozřejmě tak úplně nevychází, jelikož máme každý trochu jiný typ pohybu. I když se zprvu pohybujeme tiše, nijak mi to nevadí. Je to příjemné ticho, harmonické . Přesto jsem rád, když konečně promluvíš. Okamžitě se na tebe zadívám.
"Hm? Vyrazili jsme na procházku? Ukázat mi prostor i mimo hranice?" zkusím nadhodit. Rozhodně se neobávám, že by má odpověď mohla být špatná. Však chyby děláme, abychom se z nich poučili. A jak se můžeme poučit, pokud ty chyby neuznáme? Pokud je někdo neobjeví? Trochu se zarazím, když dojde na tvá slova ohledně lovu. Ale pozorně naslouchám dál. Tvá další slova ale padají na úrodné pole. Na moment zastavím. To už samo o sobě napovídá, že se v mé hlavičce opravdu něco nachází. Skoro okamžitě zase vykročím.
"Já mám radost ze všeho! Z každého dne, nového kamaráda, nových věcí, které se naučím," vesele se zazubím.
"Hlavně z nových věcí, co se naučím. Učím se moc rád. Jen si nejsem jistý, zda to ostatním nevadí..." trošku se ošiju. Moc dobře si uvědomuju, že mé salvy otázek musí být dost náročné.

Srdíčko mi buší jako splašené, i když mě držíš nad vodou. Mám strach, že přeci jen zase skončím pod vodou. Ale přesto se s tím snažím poprat. Plně soustředěný se snažím přijít na správný pohyb nohou. Tak trochu se přeci jen spoléhám na podporu, kterou u tebe mám. Dokud nevyrazíš o pár kroků dál. Trhnu sebou a na moment vypadnu ze soustředění. Ale prve mě nepouštíš, tak se začnu trochu uklidňovat. Ne však dost rychle. Příliš brzy se naplní má obava a ty mě pustíš. S vyjeknutím kolem sebe začnu zase mlátit tlapama. Ale dolehne ke mě tvůj hlas. S ušima staženýma k hlavě se přeci jen snažím držet tvých pokynů.
Dívat se před sebe... Zabírat tlapam... Jako předtím? Určitě jako předtím! blesknou mi myšlenky v hlavě rychlostí světla. S kníknutím se snažím držet pokynů, ale moc se mi to nedaří. Jedno zlepšení tu ale přeci jen je - daří se mi udržet hlavu nad vodou!

Když vidím, jak nad tím tak nějak uvažuješ, trošku znejistím. O to větší radost pak mám, když na to přeci jen přistoupíš. Ocáskem začnu hned zběsile vrtět ze strany na stranu. Ani mi nevadí, že se netváříš jako jiní.
"Výborně!!" vypísknu nadšeně. Mám obrovskou radost a dobrý pocit, kdykoliv se mi něci zadaří. Tím spíše, pokud je to můj vlastní nápad.
"A proč by jich nemohlo být víc?" zajímám se zvědavě dál. Ouška mám našpicovaná. Vůbec se nesnažím negovat tvá slova, ale naopak o tom všem zjistit co nejvíc. Je na mě vidět upřímný zájem kdykoliv položím svou otázku, ať už je na jakoukoliv otázku.
"Naříká..." cuknu sebou. Kouknu po tobě, jak se ji tak dotkneš. A pak zase na žábu. Popojdu o krok blíž.
"Neutekla... Můžu se jí taky dotknout?" nakloním hlavu ke straně.

V první chvíli mi na mysli přišlo lehké zklamání. Kromě teploty a nevlídnosti počasí zatím zima vyloženě nevystrkuje své drápky. Dupnu si pacičkou, jako by mi to snad mohlo nějak pomoct.
"Tak kde je jaká zima se svou krásou?" houknu kamsi do prázdna. Však příroda je všude kolem nás, tak mě určitě uslyší. Zklamaně se otočím zpět k noře, ale zarazím se. Vůbec jsem si nevšiml, že by se tu vzal nějaký jiný vlk. V zaražení ale dál zůstávám. Přidává se i údiv, díky kterému se mi rozšíří očka. Nejen, že se tu objevil vlk. Ale ještě ke všemu tak NÁDHERNÝ vlk!! Jako by spadl z noční oblohy!!
"Páááni!! Ty jsi nádherný!!" vypadne ze mě, aniž bych si uvědomil, že jsem to řekl nahlas. Stále tak užasle si tě prohlížející vykročím vpřed. Jako bych si snad ani nebyl jistý, jestli jsi skutečný.

Jak se tak dívám do klidné hladiny studánky, začne se mi hlavou honit spousta myšlenek a, jak jinka, i otázek. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju dění kolem sebe. A taky co tu kde jaký vlk dělá. Přitom já sám toho ještě spoustu neumím. Na mysl se mi víc a víc dere, že chci druhé pozorovat a učit se od nich. Chci toho umět a vědět víc. Má touha znát maximum z toho, co je kolem mě začíná opět dotírat. CHCI vědět víc!! CHCI umět víc!!
"He?" trhnu sebou a zvednu hlavu k vlkovi vedle mě. Vůbec jsem si nevšiml, kdy se tady objevil. Zamrkám. Hlavu zase skloním k ušákovi, kterého mi tak velkoryse nabízí.
"Umh... Ne, děkuji," odpovím slušně a stáhnu uši vzad. Stočím pohled zase ke studánce. Pohled, ve kterém se mihne i trochu smutku. Další bod, o kterém nevím zhola nic. Jak se vlastně takový ušák loví? A co ostatní kořist?

Ano, být příliš zahloubaný do vlastních myšlenek nebývá nic dobrého. Ale na našem území jsem se nemusel snad obávat. Leda tak, že zapadnu do nějaké díry. Nečekal jsem ale, že při své zádumčivé procházce na někoho narazím. Trochu ironie, když jde přeci jen o smečkové území. Ale i kdyby ne, nejsem na světě sám, že ano? Přesto mě přítomnost vlčice zarazí a mírně sebou cuknu. Hned k tobě ale zvednu hlavu. Nepamatuju si, že bychom se někdy viděli.
"I ty buď zdráva," zastříhám ušima. Takovýhle pozdrav jsem ještě nepoužil, ale rád zkouším něco nového. A tohle zní celkem hezky. I mi to dokonce vykouzlí úsměv na tváři. Nic hraného, ale opravdového. Přeci jen jsem trochu jako na vypínač, i když už nejsem úplné štěně. Asi to bude můj trvalí povahový rys? Kdo ví.
"My se ještě neznáme, že?" nakloním hlavu ke straně a zavětřím. Cítím z tebe ale důvěrně známí pach naší smečky.
"Já jsem Asteri. A ty?"