Príspevky užívateľa

Pozorně poslouchám, jak otec přemýšlí nad naší historií i způsobem jak to zapracovat. Vyvalím na něj oči. Tolik scén??!! Zatřesu hlavou.
"Umh... V první scéně tedy budeme zahrávat co přesně? Příchod jednotlivých jedinců na jedno místo?" podrbu se trochu nejistě za uchem.
"Pak by teda Haku pověřil vedením Santina a odchází a smečka se vzbouří. Což teda zachrání Artemisia - ale jak? Pak přijde povodeň - jak tu povodeň znázorníme? Další tedy je putování na nové území. Jak tady znázorníme změnu krajiny, aby to bylo jasné? Další je tedy spojenectví s Nihilem?" kouknu krátce na Roiha.
"Tam bude třeba, aby někdo zahrál někoho z Nihilu. Na ples je nás ale opět málo. Ples probíhal v Nihilu? A jak odlišíme prostor? Další by teda byl konflikt s Ignisem - není nás na to málo? Nebo jak ho provedem? A současnost... Co přesně chceš zahrát jako současnost?" zatěkám pohledem mezi otcem, Roihem a Evarlou. Je znát, že mi hlavička jede na plné obrátky. Mám spoustu otázek, ale aby divadlo vypadalo hezky, je třeba to udělat pořádně, nebo ne? Pohledem vyhledám otce, jako svou jistotu. Obávám se, že ostatní nebudou nadšení z takových otázek a detailů. Z faktu, že bych měl hrát vlčici vyloženě nadšený nejsem. Ale na druhou stranu je to celkem důležitá postava, ne?
"Dobře..." kývnu na nabídnutou roli.

S radostným vrtěním ocásku se otočím na tátu. Po slovech S´Arika jsem začal uvažovat o splétání vlasů do copu - ale ne, když mám trávit čas s otcem! To nechávám vlásky hezky volně a divoce. Ať je hezky vidět, že jsme otec a syn!
"Ano, nádherný den! Moc jsem se těšil, až ta jednotná bílá zmizí a pořádně uvidím, jak vypadá rozkvetlí svět!" nadšeně poskočím. Nemohl jsem se jara dočkat.
"Em. Ne, nebojím. Opravdu mě učil plavat a celkem jsem to zvládl. Jen jsem na tomhle místě měl takovou jednu příhodu," vysvětlím neurčitě. Mávnu tlapou.
"Ale to je jedno." uculím se a pokračuju dál. Jde přece jen o to jedno místo, nic víc.
"Nechci se dnes ničím trápit!" zase si vesele poskočím. Však míst na pití je spousta, nemusíme se vůbec zaobírat tímhle prokletým místem.

S hlavičkou nakloněnou a plně soustředěný do pírka šťouchnu. Jsem tak ponořený do toho zkoumání, že si ani nevšímám, jak se blíží vlčice. Nic se nedělo a tak jsem po peříčku opatrně přejel tlapkou, fascinovaný jeho hebkostí. Po doteku taky v prvním okamžiku nevnímám, ani slova příchozí. Přes tlapku jako by mi tělem projel hřejivý pocit. Jako nezadržitelná vlna se rozleje celým tělem. Nevnímám to ale jako něco špatného - spíše naopak, velmi příjemného. Přesto se mírně oklepu a až pak zvednu hlavu k vlčici. překvapeně zamrkám a zůstanu na ni zírat. Vnímám až její další věty. Jemný a příjemný hlásek upoutá mou pozornost natolik, že mi uši vystřelí prudce vzhůru. Zaujatě si prohlížím šedivý kožíšek. Hlava mi klesne mírně ke straně, zatímco mi srdíčko začne být o trochu rychleji.
"Kdo jsi?" vypadne ze mě fascinovaně.

"Ano, průzkum," potvrdím a přikývnu.
"Ale né. Jen do určitého věku se z bezpečnostních důvodů smí za hranice pouze s doprovodem." vysvětlím. Mě osobně to přijde logické. Vlče se přeci jen samo neubrání, pokud by narazilo na někoho špatného. A o vlčecích hloupích nápadech ani nemluvě! Sice se mi nelíbí, jak posměšně jsi prve reagovala, ale zachovávám si chladnou hlavu. Přeci jen, o naší smečce nevíš vůbec nic.
"Ani ne. Území smečky je dost velké, aby nějaký čas na průzkumy vystačilo." pokrčím rameny. Podle tvých reakcí soudím, že budeš nejspíš patřit mezi problematické typy. A tak se přeci jen rozhodnu tě trochu víc sledovat a být obezřetnější. I když to na sobě nenechávám znát a dál tě sleduju se zájmem. Pozorně poslouchám tvou všelijakou odpověď. Poznámku o svobodě se rozhodnu nekomentovat. Ale tvé původní hledání? To je jiná.
"Tady si nejsem jistý, jestli ještě najdeš sníh. Plně se začíná projevovat jaro." zvednu hlavu k vrcholcím nad námi.
"Ale možná nahoře. Nebo v horách za smečkou, ty jsou mnohem rozsáhlejší," pokusím se alespoň poradit, kde by se studený bílý sníh mohl najít.

Předpokládal jsem trochu, že bych vlčici mohl vylekat. I proto jsem se ozval z bezpečné vzdálenosti. Ozvat se ti hned za krkem, tak si na tuty vysloužím leda tak nějaký hryzanec. A nebyl by to dobrý první dojem. Přeci jen se ale otočíš.
"Průzkum," prohlásím jednoduše.
"Můžu konečně za hranice smečky, tak je na čase objevovat nové oblasti." dovysvětlím.
"co sem přivádí tebe?" zeptám se na oplátku a nakloním u toho hlavičku mírně ke straně. Sem tam po tobě přejedu pohledem, zkoumající tvé barvy a kresbu na těle. Zaujmou mě ale nejvíc asi štětičky na ouškách. Vypadají tak roztomile!

Zaraženě na tebe zůstanu koukat. Fakt by mě vůbec nenapadlo, že jsi vlastně vysoko postavený vlk ze sousední smečky, se kterou jsou mírně napjaté vztahy.
"Strejdo, ty jsi samé překvapení!" vypísknu nakonec. Asi se budu muset víc vyptat na minulost našich dvou smeček. Tohle se zdá jako hodně zamotané téma...
"A to je dobře!" prohlásím pevně. Čím víc se o tobě dozvídám, tím jsem raději, že se ti tu líbí a jsi tu spokojený. Se strejdou Timem jste krásný pár a je vidět, jak se máte rádi. A já si teď dám taky záležet, abych ti dával patřičně najevo, že tě mám taky rád! Tím spíš, když jsi na mě tak hodný. Nevadí ti mé nedostatky a ještě mě uklidníš, že se to naučím. Maličko u toho zavrtím ocáskem. Jsou to přesně ta slova, co potřebuju slyšet!
"Co už můžu za hranice, tak se snažím trochu běhat. Tak snad to nebude úplná katastrofa," podotknu trochu nejistě. Přeci jen, ty jsi trénovaný a určitě budeš mít fyzičku mnohem větší.
"Umh... Dobře... Pokusím se," přikývnu, když navrhneš svou proměnu. Je dobře, že se tě stačí dotknout. To mě trochu uklidní.

Jsem vděčný, když do debaty Lancelot vstoupí a potvrdí má slova o jeho sestře.
"Ale kde že! Ty jsi přece taky krásný vlk!" namítnu na jeho slova. Pravda, když je jeden vidí takhle vedle sebe, tak by asi příliš neřekl, že jsou sourozenci. Ale vadí to snad? O mě a Guláškovi by to taky třeba nemusel nikdo tvrdit. Když se Bathory usměje nad mou chválím a ještě mi taky zalichotí, ocásek se mi samovolně dá do pohybu. Mezi námi je trochu nejistá komunikace, ale Lancelot nám to všecho hezky vyvažuje.
"Děkuji. Ah!" otočím se a vezmu z kamínku sušenou květinku, co jsem pro Bathory donesl.
"Zkrášlovat sice nijak nepotřebuješ, ale říkal jsem si, že by se ti mohla líbit. Navíc hezky voní," vysvětlím, když podám vlčici kytičku. Pak se otočím na Lancelota.
"Moje cesta sem? Naprosto v pohodě. území smečky už mám prochozené. Jestli se rozhodnete někdy přidat, ukážu vám ta nejhezčí místa!" uculím se vesele. Na dotaz, jak jsem se měl ale neodpovím hned. Přešlápnu.
"Emh... Pilně. Snažím se na sobě pracovat," rozhodnu se nakonec odpovědět. Proč kazit celou tuhle situaci tím, jak je to doopravdy?

Před hostinou

"Byla by hloupost nechat se zastrašit vodou. Však jí je všude tolik! Vyhýbat se jí nedá věčně. A umět plavat je rozhodně dobrá vlastnost," vypovím ti, jak to vidím já.
"Neboj. Už jsem nějaké lekce dostal. I tak neplánuju zkoušet další plavání jen tak o samotě," ujistím tě. Dokud si nebudu jist, bude lepší mít při ruce nějakého zachránce, no ne? Zaraženě se na tebe ohlédnu.
"No jo, to by asi taky mohlo znamenat odlišnou smečku, co?" zamyslím se. Na moment se zastavím, abych se mohl podrbat za uchem. Pak ale hbitě zase vyrazím dál.
"Pak je ještě otázka, co magie. Je nějak dědičná? Může smečka, kde jsou vlci s vodní magií mít vlče s magií jinou? Nebo má každý jinou a svou osobitou magii?" vypustím zamyšleně.
"To těžko, u tůňky tolik vlků nebylo," zavrtím zamítavě hlavou.

Zaraženě sleduju, co se to tu kolem tvoří. Všechna ta voda, která se zformuje do určitých tvarů. Popojdu k jedné z překážek a zkusmo do ní šťouchnu tlapou.
"Páni... To je naprosto úchvatné!! To je tvá magie?" ohlédnu se na tebe, ignorující v první chvíli pravý důvod celé téhle tvé akce. Tedy alespoň dkud nepromluvíš a nevyběhneš vpřed. Fascinovaně sleduju, jak proběhneš dráhou.
"Páni!! To vypadá zábavně!" vyjeknu. Zadívám se na dráhu a vzpomenu si, jak jsi tím proběhla. A pak odhrábnu a vyběhnu stejně jako ty. Je to ale pro mě něco nového. Několika toky spíše proběhnu, než že by se mi povedlo mezi nimi prokličkovat. Přeskočit překážku ale takový problém není. A tunelem taky proběhnu bez problémů. I když trochu po něm zatěkám pohledem. Jsem zvyklí na jeskyně nebo vykotlané stromy, ne na vodní tunel!
"Wooow!!" nadšeně poskočím, když jsem na konci a pak se oklepu od vody, kterou jsem nabral při proběhnutí slalomových toků.

Stáhnu ouška k hlavě. Nechce se mi věřit tomu, že by se táta zachoval zrovna takhle. Ale taky nechci znít jako někdo, kdo bere na lehkou váhu tvá slova.
"Ne, takhle se mě opravdu neptal," přiznám, i když kapku neochotně. Vím, že tím jenom přidám do té tvé představy.
"Umh... Můžu se na to zkusit táty vyptat. Přesněji řečeno, co si o tobě myslí a tak?" navrhnu. Mohl bych ti tak říct, jak to táta doopravdy vidí.
"Já?" zarazí mě, jak se rychle přesune téma ke mě a k mému velkému problému.
"Popravdě... Vůbec ne," povzdechnu si.
"Pořád nad tím přemýšlím... Ale... Prostě nevím," další povzdech. Překvapí mě ale tvé prohlášení. Zmateně na tebe kouknu.
"Co? Proč si to myslíš?" zeptám se zmateně. Zatřesu hlavu a znovu se zadívám na přívěsek.
"Co by jsi chtěl ještě najít?" stočím pohled zase k tobě.

Myslel jsem, že jsem sám... DOUFAL JSEM... Ale jak se ukázalo, najít na území smečky klidné místo pro sebe je náročné. Nečekal jsem, že se tu někdo objeví a tak sebou při tom drobném hlásku cuknu. Hned se narovnám a ohlédnu se. Malý moment zůstanu zaraženě koukat na malé vlče.
"Ahoj," vzpamatuju se natolik, abych alespoň pozdravil a nakloním hlavu ke straně.
"Kdopak jsi, malé krásné stvořeníčko?" zeptám se jemně a nakloním hlavu ke druhé straně. Přijde mi na tobě něco celkem povědomého, ale nejsem si vůbec jistý, co by to mělo být. Rozhodně ale vím, že ani na území smečky by takový prcek neměl být jen tak sám. A tak zabloudím pohledem kamsi za tebe.
"Jsi tu sama?"

Jsem rád, že není problém má hlavička. Opravdu si nejsem jistý, jestli jsme se seznámili nebo zda jsem zaslechl její jméno.
"Já jsem Asteri," odpovím pohotově a zavrtím ohonem. Nakloním hlavičku ke straně.
"Pokud chceme dráhu tady v lese, tak si stačí třeba škrábáním kůry stromů vyznačit, kudy ji chceme vést. PAk bychom se rozhodli kde chceme překážky. A ty bychom mohli postavit z toho, co najdeme v blízkém okolí. Ušetříme si tak námahu. A třeba bychom poblíž našli místa, která nás nadchnou jako možnou překážku," vysvěltím podrobněji, jak to myslím.
"Když přitáhneme všechno sem a pak to budeme tahat zase na jiné místo, tak to bude zbytečná práce." dodám a rozhlédnu se.
"Podíváme se prvně, co mi chceš ukázat?" navrhnu. Znovu se rozhlédnu kolem.
"Možná bychom mohli najít něco, na co se dá kreslit a zaznamenat si trasu," zamručím zamyšleně.

Zpozorním, když začneš mluvit. A co teprv, když zmíníš Azaryn, před kterým mě varoval i táta.
"Ty jsi z Azarynu?" překvapí mě to. I když vím, že se ze smečky může odcházet a přidávat se jinam, přesto bych svého milovaného strýčka netipoval na Azaryn. I když, co já o tom vím, že ano? Sám přesně nevím, proč mi to přijde tak divné. Postupně, jak dál mluvíš, třeštím na tebe očka víc a víc. Na jednu stranu je to fascinující vyprávění. Ale taky... Děsivé a smutné. A mě to nedá, abych nepřišel blíž k tobě a lísavě se o tebe otřu.
"Mrzí mě, že jsi měl takovou minulost. O to jsem radši, že jsi tu s námi a se strýčkem Timem." prohlásím jemně.
"A tak, jak jsi dnes, ti to moc sluší!" dodám ještě. Vše hezky od srdíčka, jak mám ve zvyku. Jsi úžasný vlk. Alespoň tak tě vidím já. A jsem si jist, že čas, který spolu strávíme, to jen podtrhne. Venku jsem zosobnění pozornosti. Protože nejen, že jde o boj - tvé vysvětlování mi přiblíží i další povolání. Což je pro mě další kapka pomoci při budoucím rozhodování.
"Ne. Sice jsem zkoušel sám tak nějak lovit, ale zatím to není žádná sláva," přiznám bez okolků. Proč mlžit falešnými informacemi? Něco neumět přeci není nic špatného. Naopak. Je to důvod se to naučit.

Jsem rád, když vidím stejné nadšení i u Lancelota. Ten čas mezi naším setkáním očividně nezměnil nic na jeho přístupu. Nadšeně poskočím, když ke mě dorazí. Oplatím mu šťouchnutí čumákem.
"I já tě rád vidím!" prohlásím vesele. Pak se ale přeci jen trochu uklidním. Zůstanu klidně stát a přesunu pohled na elegantní dámu, která Lancelota následuje. A i když se snažím působit důstojně, všechno padne!
"Páááni! Ty jsi krásná!! A máš vlásky, jako já!!" vyhrknu naprosto neprofesionálně. Ocásek mi sebou mrská ze strany na stranu. Ale pak zatřesu hlavou.
"Em... Těší mě, Bathory." přeskočím zase zpět do správného důstojného jednání. Rozpačitě stočím pohled zpět k Lancelotovi.
"Našli jste to sem bez problémů?" rozhodnu se raději zeptat, zatímco si v duchu nadávám, že mi to tak ujelo. Chtěl jsem správně zapůsobit a místo toho vypadám jak nevyzrálé štěně...

"dobře. To by neměl být problém," pokývu hlavou. I když... Kamení? Větve budou jednodužší. A já vím o pořádných větvích! Mám tenhle les už prochozený. A zima sebou přinesla nejednu větev, která vzdala boj s těžkými kupkami sněhu.
"Dobře, sraz tu," kývnu a okamžitě odhrábnu. Doběhnu k jedné pořádné větvi, kterou si pamatuju. Chytím ji za jeden konec a začnu za ni tahat, abych ji odtáhl na smluvené místo. Ale zas tak jednoduché to není. Škubáním a popotahováním se sunu na místo jen zvolna. Musím rozhodně zesílit. A ty jsi říkala, že tahání těžkých věcí tomu pomůže. Takže by se dalo říct, že už vlastně trénuju! Vlije mi to do žil další energii a o to vehentněji táhnu větev na místo. Kam ji nakonec i dotáhnu.
"Huf. Poslyš... Em... Jak se vlastně jmenuješ?" zeptám se tě rozpačitě, když tě najdu na smluveném místě.
"Omlouvám se, pokud jsi mi to už někdy říkala, ale nemůžu si vzpomenout a... Prostě nevím," prohlásím rozpačitě.
"Ale. Vážně chceme vše tahat sem a pak to rozmisťovat? Nebylo by lepší určit si trasu a tahat ty věci na konkrétní místa?" navrhnu.