Príspevky užívateľa

Pozorně ti poslouchám. Ale zarazí mě, jak to vnímáš ty. Nenapadlo by mě hledat v tom něco takového. Přeci jen, budoucnost je různá a každý může mít jinou představu o tom, co chce dělat nebo kam chce jít. Nenapadlo by mě, že takovou otázku může někdo vnímat jako zlou.
"Umh... A... Jsi si jistý, že to není jen nedorozumnění?" zeptám se opatrně.
"Přeci jen, i mě se táta ptal, jestli už jsem přemýšlel čím budu," nakloním hlavu ke straně. Jasně, je to podáno trochu jinak, jak u tebe. Ale to se přece stává, no ne?
"Proč? Přece jsme si řekli, že budeš můj bráška. Jsi tedy má rodina a já mám svou rodinu rád. A rád ji vidím. Měl jsem o tebe starost, když jsi zmizel." odpovím upřímně, od srdíčka. Jen mě zaráží, že se na to vůbec ptáš. Jsem ale rád, když mi ochotně kamínek ukážeš.
"Je dobře, že jsi ho našel. Pasuje k tobě," usměju se na tebe.

Nečekal jsem sice zrovna tuhle variantu, ale o to víc mě to nadchne.
"To zní skvěle!" opět zavrtím ohonem.
"Hm. Co si tak představuješ pod velkými věcmi? Nějaké velké větve?" nakloním hlavu ke straně. Ty jsi tady ten, kdo má zkušenosti a tak se nebojím ptát a počkat na tvé pokyny. Proč ze sebe dělat chytráčka a naběhnout si, že? Ale i během čekání na tvou odpověď se už začnu rozhlížet kolem, co by se dalo použít.
"A dá se k překážce využít i třeba tuňka? O jedné vím," ozvu se ještě, když si tak vzpomenu.
"Vím i o spadlém stromu." dodám, jak si vybavuju své okolí.

Že mě nazveš moudrým mladým vlkem mě nesmírně potěší. A je to i znát na ocásku, který se přeci jen zakýve ze strany na stranu. Třeba opravdu nejednám až tak špatně, když si o mě tohle myslíš. Tvá další slova mě překvapí.
"Ty jsi se pomstil?" ujistím se, že jsem slyšel dobře. Maličko přešlápnu.
"Um... Nemusíš říkat, jestli nechceš... Ale... Proč jsi se pomstil? Co se stalo?" zeptám se. Prve se ale vážně ujistím, že mi nemusíš na tyhle dvě otázky odpovídat. Protože vím, že by to mohlo být těžké. Opět pak lehce zavrtím ohonem, když potvrdíš, že mě budeš učit.
"Děkuju!" vyhrknu nadšeně. Nejsem nadšený z nutnosti učit se bojovat. Ale z tvé ochoty. Nechám se na moment tak pohltit tou radostí, že k tobě přiskočím a otřu se o tebe. Hned na to ale poslechnu tvévybídnutí a vyrazím ven.

Zarazím se při tvých slovech. Nemám ponětí, jestli byl mezi členy nějaký konflikt. Na to se zdám dospělým asi ještě příliš mladý. Kdo ví.
"Co ti říkal můj otec?" zeptám se zmateně a mírně přešlápnu. Možná si jen ti dva nerozumí? To se přece občas stává. Nerad bych sice mluvil za druhé, ale zajímá mě, co za problém mezi sebou ti dva mají.
"Jak bych nemohl mít radost, když jsem tě našel," zavrtím ocasem. Jasně, pořád tu jsou ty temné dorážející myšlenky, ale já se rozhodl žít okamžikem. A ten mi teď velí mít radost, že jsem našel ztraceného člena smečky.
"Vážně? Ukaž!" popojdu blíž, abych se podíval na to, co ti přineslo pocit radosti.

S našpicovanýma ušima pozorně poslouchám všem tvým tipům.
"Páni!! Ty toho ale víš!" prohlásím obdivně. Takových věcí by mě nenapadlo. Především to plavání tedy, abych byl upřímný. S tím zatím moc velký kamarád nejsem.
"Hmm.. Plavání ještě nejde, na to je voda pořád moc studená. Ale ty těžké věci nebo překážková dráha..." začnu si zamyšleně mumlat pro sebe. Dokud se znovu neozveš. Cuknu sebou, jako bych na tebe snad na moment zapomněl.
"Jasně! proč ne?" lehce zavrtím ohonem.
"Čím bys ráda začala?"

Tentokrát se musím pousmát. Je hezké slyšet, že na to nejsem sám.
"díky," odpovím upřímně. Až teď tak nějak vnímám, že jsem něco takového potřeboval slyšet. Nebýt na vše sám... Ale nesmím se tomu poddat. Jinak bych místo tréninku boje bojoval spíš s vlastníma slzama. Nene. Na to teď není čas. Tím spíše, když dojde na debatu o důvodu boje. Našpicuju uši a zadívám se na tebe. Uleví se mi, že to vidíš jako správnou odpověď.
"Ale... Když ublížíš tomu druhému, nic se tím nevyřeší. Život bych bráškovi nevrátil. A jen bych tím šířil další zlo," zavrtím hlavou.
"Nechci být ten, kdo šíří zlo," povím od srdíčka, jak to vše vidím já. Zadívám se na tebe a v očích se mi zaleskne odhodlání.
"Pokud budeš ochotný věnovat mi čas s učením, můžu ti slíbit, že tomu dám vše, co v sobě mám. Nechci dopustit, aby v mé přítomnosti někdo ublížil mé rodině nebo těm, na kterých mi záleží. Smečka i přátelé potřebují, abych je dokázal ochránit." odpovím pevně a odhodlaně. Když do něčeho dám srdce, jen tak se nevzdám. Ať je to sebetěžší.

"To je dobrá aktivita. Území je velké a nádherné," pousměju se a i já zavrtím ohonem. Mám svůj domov velmi rád. A těší mě, když to tak vidí i ostatní.
"Asi?" zamrkám překvapeně. Nikdy mě nenapadlo myslet nad během jako nad svou oblíbenou aktivitou.
"Chci zesílit a získat vyšší výdrž," odpovím, aby sis nemyslela, že netuším co dělám.
"Nevíš třeba o další variantě, jak toho dosáhnout?" zeptám se okamžitě. Čím víc možností, tím lepší, no ne? Dělat pořád jedno a to samé dříve či později omrzí.

Měl jsem takovou radost, že aspoň jeden pohřešovaný vlk se našel. Jasně, kdyby to byl Berry, sobecky bych byl ještě nadšenější. Ale i Apollyon je dobrý důvod k radosti. Patří k nám. A já si moc dobře pamatuju, co jsem ti tehdy nabídl v močálech. I když mě od té doby trochu straší ta "díra" na tváři. To je snad jediná věc, která mi brání se o tebe lísavě otřít.
"To chápu. Každý toho má teď hodně k přemýšlení," odpovím a na moment stáhnu uši k hlavě. Nakloním hlavu ke straně a uši znovu našpicuju.
"Místo na tomto světě? O čem to mluvíš? To je přece s námi," odpovím, jako by to byla samozřejmost a krátce se ohlédnu směrem ke smečce. Pohledem se zase vrátím k tobě.
"Umh... Nejsem si úplně jistý... Teď mám radost," odpovím a zavrtím s lehkým úsměvem ocasem. Ano. Je dobré soustředit se na to, co je teď, no ne?

Přitáhnu uši k hlavě. Nejsem si tímhle úplně jistý. Třeba to tak rodiče nevidí? co když ho vidí jako vlčka bez srdce, kterému je tohle všechno jedno? Tohle by se mi vůbec nezamlouvalo. A tak nějak to raději zbaběle ani nezjišťuju... Na tvá další slova přešlápnu a mírně stáhnu ocas k zemi.
"Nemusíš se bát... Umím si najít i chvilky pro sebe..." pokusím se tě uklidnit. Že jsem v takových chvílích sám raději nezmiňuju. Jsem rád, že všichni kolem mě na to sami nejsou. A nechci, aby se někdo strachoval i o mě. Že tě pak má žádost překvapí, to jsem tak trochu očekával. Ale tvá otázka? Škubnu sebou.
"Co?" vypadne ze mě.
"Nene! Vůbec... Já... Chci být silný... Chci být schopný ubránit svou rodinu..." vysvětlím trošku váhavě své důvody. Možná... By ta msta byla lepším důvodem? Nejsem si jistý... Ale nechci ti lhát ve svých záměrech.

Nevadí mi zastavit se, už jsem snížil tempo dostatečně. Ještě ale přeci jen nezůstanu úplně v klidu stát. Hezky se protáhnu. Nejprve přitisknu k zemi přední část těla, abych si protáhl tlapky. Pak se narovnám a přitisknu zase zadní část těla, abych si protáhl pro změnu zadní nožky. Když se znovu postavím, jestě se oklepu.
"Běhal jsem," odpovím vcelku jednoduše.
"Copak sem přivádí tebe?" našpicuju ouška, aby mi tvá slova neunikla a dal jsem ti najevo, že mě tvá odpověď zajímá. Hlavně i proto, aby sis špatně nevyložila mou krátkou odpověď. Rozhodně to není proto, že bych neměl zájem s tebou mluvit.

Kochal jsem se celou tou rozlehlou plochou. A nijak jsem v tom nespěchal. Bylo tak těžké najít chvilku, kdy se má mysl nezaobírala děním kolem smečky a rodiny. A tahle velká prázdná plocha jako by přinesla prázdno i do mé mysli. Jako by vítr odnesl všechny ty špatné události. Je to skoro až idylka... dokud nezahlédnu povědomí kožíšek. Cuknu sebou. Nikoliv kvůli tobě, ale protože jsem si celou dobu nevšiml. Vím ale, že ses postrádal. Nevím, jestli už tě někdo našel nebo ne, ale to je mi jedno. Ve své mladé hlavičce jsem spíš rád, že jsem tě našel.
"APOLLYONE!" vyhrknu hlasitě a nadšeně, že tě vidím. Rozeběhnu se klusem za tebou.
"Jsi v pořádku?"

Situace posledních dní nejsou zrovna veselé. Přinášelo to trápení i do mé makovičky. Ale já se snažím být silný. Silný pro rodinu, silný pro smečku. Je to ale těžké i pro mě. A najít na území klidné místo, kde bych se mohl oddat všemu, co se mi honí hlavou. Při svém pátrání po místě, kde bych měl klid mě moje nožky zavedou až do půlnoční studánky. Přejdu ke studánce a posadím se přední. Zadívám se na hladinu. Hlavou se mi začnou honit vzpomínky na dva vlčky, které mé srdíčko tak těžce postrádá. Povzdechnu si.
"Bráškové..." zamumlám nešťastně a skloním hlavu až skoro těsně k hladině. Div se mi čumáček nedotýká hladiny.

Po všech událostech a s vidinou pomaličku se blížící dobou rozhodnutí jsem na sobě začal výrazněji pracovat. Abych si mohl správně vybrat svou budoucnost a mohl být oporou pro svou smečku, nemůžu být nebohé tintítko. A tak pravidelně vyrážím na tréninky. Teda, alespoň si to myslím. Snažím se zvýšit svou vytrvalost i rychlost pravidelným běháním. I dnes jsem vyběhl, abych zkusil běžet zase o něco dál nebo o něco rychleji. Nutím se běžet co mi síly stačí. Ale ze zkušenosti, když už mám dost, nezastavuju. Zpomalím do klusu a pak do kroku, aby tělo postupně vychladlo a svaly se zvolna uvolnily. Jelikož jsme na území smečky, nehlídám si příliš své okolí. A tak mě pozdrav vcelku překvapí. Zvednu hlavu a uši a otočím se po hlase.
"Ahoj," pousměju se. Ještě jsme spolu myslím neměli možnost pořádně mluvit. Ale vím, že ses objevila na festivalu.

Když uslyším strejdův hlas, přestanu váhat a vkročím do nory za ním. Při otázce stáhnu uši k hlavě.
"Snažím se. Rodina mě teď potřebuje." odpovím tišeji. Snažím se být silný a být oporou. Když budu plakat, kničet a skučet, jak mi srdéčko velí, k čemu to bude? Hledat odpovědi nebo brášku Berryho nemůžu, na to jsem ještě moc mladý. Ale jen tak se poflakovat? To mi taky nějak na mysl nejde. Vyvolává to příliš mnoho otázek a představivosti.
"Hodně jsem nad tím vším přemýšlel..." přiznám a kecnu si s povzdechem na zadek.
"Ale mám z toho jen hromadu otázek a zmatek." zatřesu hlavou, abych se zbavil těch, co se mi derou na mysl. Na to teď není čas.
"Ale... Přišel jsem tě o něco poprosit..." mírně se ošiju. Nejsem si jist, jestli budeš ochotný se mi věnovat. Vím moc dobře, jak to všechny trápí. A každý má spoustu starostí.
"Chtěl bych se naučit bojovat." prohlásím nakonec po chvilce odmlky.

Pro jednou jsem se vydal na druhou stranu, než jsem dosud vyrážel. A tak se jedna velká plocha mění za druhou. Severní louka. Ne, že bych věděl, jak se zrovna jmenuje. Vidím jen další rozlehlou plochu. Uši mám našpicované a jsem pozorný. Přeci jen je rozdíl mezi pohybem po území smečky nebo pohybem mimo ní. Tady už nejsem nijak hájený a ne každý vlk musí být dobrý. To si moc dobře pamatuju. A vím i moc dobře, že nejsem žádný velký bojovník. Přesto mě to nijak nelimituje v mém procesu objevování. A navazování kontaktů. Protože jak bych mohl potkat někoho nového, když bych se bál všech vlků kolem sebe? Ale nejsem ani žádná naivka, abych si nedával pozor. Beru si rady ostatních totiž pořádně k srdci.
"Tak velká plocha není snad nikde na území... Jsou tam taky louky, ale tahle je pořádně velká," řeknu si sám pro sebe unešeně. Ještě, že se nebojím otevřených prostor. To by bylo něco!