Príspevky užívateľa

Dělo se toho poslední dobou až příliš. A i když bych se tím asi nemusel až tak trápit s tím, že je to záležitost dospělých, opak je pravdou. Mám starosti. Spoustu starostí. Vidím, jaký to má vše dopad na všechny okolo. A navíc... Poslední událost se blízce dotýká i mě samotného. Nechtěl jsem uvěřit tomu, co se stalo.
Dlouho jsem přemýšlel nad celou tou situací kolem a tak. A došel jsem k jasnému rozhodnutí. K tomu ale taky potřebuju trochu pomoc. Když jsem se konečně rozhoupal, nastalo hledání. A kde jinde hledat tak skvělého bojovníka, než v místě, kde má svého partnera? Zamířil jsem proto do nory mediků, kde bych je očekával.
"Haló? Strejdo Hari? Jsi tady?" zavolám od vchodu do nory.

Měl jsem pořád trochu obavy z toho, kdo se ke mě přidá. Rozhlížím se váhavě kolem sebe. Když ale ke mě přistoupí Toshi, je to úplně něco jiného! Už jsme spolu pracovali na hvězdném semináři. Začnu vrtět ocáskem.
"Jasně!" prohlásím nadšeně.
"Máš už nějaké zkušenosti se stahováním? Já vůbec. Jen jsem si myslel, že větší kus bude pro začátek lepší, tak jsem vybral většího za...jíce..." zadrhnu se a kouknu k mým nohám, kde leží zajíc. Prve jsem v nadšení ani nepomyslel pořádně na to, co dělám. Ale teď? Hlavou se mi mihly pocity, co jsem tehdy po proměně v zajíce měl a maličko se otřesu.
"Emh... Takže... Začneme?" zeptám se trochu nejistě a stočím pohled zpět k tobě.

Zprvu byla naše cesta mlčenlivá. Ale nevadilo mi to. Nenápadně jsem po svém doprovodu pokukoval. Sledoval jsem tvůj pohyb a porovnával ho s mým. Rozhodně mi přijde, že se pohybuješ mnohem lehčeji a plynuleji. Určitě za tím něco bude a já zjistím co. Ale dřív, než se stačím ptát, zastavíc se na okraji lesa a posadíš se. Zmateně se prve rozhlédnu, ale pak se posadím vedle tebe. Tvá otázka mě trochu zarazí.
"Umh... Vím, že Nihilská smečka jsou naši spojenci. Že si mám dávat pozor na sousedící Azarynskou smečku. Dřív mezi námi byli spory a moc si nejsou jistí aktuálním mírem?" nejsem si úplně jistý, jestli to říkám dobře.
"Ale o Kultu si nepamatuju, že by mi toho moc vyprávěli. Jen, že tam nemám chodit. Což bych stejně nedělal. Byl jsem nesvůj i z plesu," zamručím.
"Proč? Víš toho víc? Povíš mi, co víš?" začnu se po svém zvyku vyptávat a našpicuju u toho uši. Tohle už jsou ale důležité informace, zdaleka ne jako dřív, kdy jsem pálil jednu otázku za druhou klidně celý den.

Oblast kotliny jsem měl už tu čest maličko poznat. Nejen na výletě za hvězdami s rodinou, ale i na výletě s otcem. Nedostali jsme se ale zdaleka všude. Neskutečně mě lákalo podívat se i na další místa. Kotlina nebyla zas tak daleko od území smečky, což mě uklidňovalo. Byla to tak ideální oblast pro začátky mého zkoumání. Překonal jsem jelení pláň, kde jsem byl s otcem a pokracoval podél hor. Udržoval jsem si je po své pravé straně, dokud jsem nenarazil na pěšinku vedoucí vzhůru. S ušima našpicovanýma jsem vyrazil vzhůru. Zvědavě jsem se rozhlížel a čenichal všude kolem. Nepřišlo mi ale, že bych cítil nějaké nebezpečí. A tak jsem pokračoval stále vzhůru. Občas jsem se zastavil, když jsem zaslechl zvláštní zvuk - až po chvíli mi došlo, že je to jen vítr prohánějící se ve skalách. Jak stoupám, našlapuju celkem opatrně. Nemám zájem, aby mi podklouzli nohy a spustil jsem lavinu. Už sice vím, že se kameny nehýbou sami, ale pořád si pamatuju, jak jsem pod jedním uvízl. Nic moc hezkého a opakovat si to rozhodně nechci!
Jak pokračuju vzhůru, zachytím celkem čerství vlčí pach. Napřímím se a rozhlédnu kolem. Nikde nikoho nevidím. Opět zavětřím. Nakonec se rozhodnu následovat pach a zkusit se seznámit. Třeba najdu nového kamaráda? Kdo ví? Chvilku mi ještě trvá, než vlčici najdu. Pach zvolna sílí. A nakonec ji i uvidím.
"Ahoj!" ozvu se přátelsky a dokonce i vrtím ocáskem.

"Můžeš mě to naučit?" vyhrknu okamžitě a našpicuju ouška. Stejně jako ty, i já začnu vrtět ocáskem.
"Když se to naučím, můžu si ten roztok dělat sám. A nejen pro sebe. Pro kohokoliv, kdo by ho potřeboval." nakloním hlavičku ke straně. Jsi sice tulačka, ale třeba budeš i tak ochotná rozdělit se se mnou o své vědomosti. Byl bych za to nesmírně vděčný. Je to další věc, kterou bych se mohl naučit!
"Oh, mimochodem, já jsem Asteri. A ty?" vzpomenu si na slušné vychování. Ještě nemám tolik potřebu se představovat i rodovým jménem. To asi přijde ve chvíli, kdy projdu rituálem a budu mít jistotu, že oficiálně mohu rodové jméno používat. Do té doby? Jsem vlastně jen Asteri.

Co smečka, to jiné zvyky a jiné fungování. To už vím, díky naší sousedící smečce Azarynu. Takže mě to ani nijak nepřekvapuje.
"Taky nemám rád zbytečnou bolest. Ale tohle pro nás prostě hodně znamená. A já to chci unést co nejlépe," prohlásím cílevědomě. Stoím pohled k vlčici, když se rozhodne mi v tom přeci jen nebránit, ale dá mi i trošku rad.
"Když si to hned vypláchnu, tak jizvy mít nebudu?" zeptám se zvědavě. V očích mi zaujatě blýskne.
"A dá se dělat ještě něco, co by pomohlo?" nakloním tentokrát i já hlavičku ke straně. Teď je u mě jasně patrná změna. Od hrdého hájení svého rodu k zaujatosti. Jsem pozornost sama a v očičkách se mi jiskří lačnost po odpovědích.

Mírně se zamračím. Jasně, že to cizí vlčice a ještě ke všemu tulačka nemůže pochopit. Jak by taky mohla? Tohle je záležitost smečky, to obyčejný tulák nemůže pochopit. Nebo se pletu?
"Je to dlouhověká tradice v našem rodu. Kdo se tomu vzepře, odmítá svůj rod a to já rozhodně být nechci!" namítnu. Zadívám se zpět na vodu v moři.
"Slib se dá porušit, jsou to jen slova. Ale tohle je věčná připomínka, kterou si neseš. Nezapomeneš." zamručím.
"Nepočítám s tím, že to pochopíš. Pro tebe to možná je zbytečnost a nesmysl. Ale pro mě ne. A já prostě chci, aby na mě maminka s tatínkem byli hrdí, že to zvládnu." ukončím svůj pohled na celou tu záležitost. Je mi vlastně fuk, že to nechápeš. Ale nemáš právo mi to jakkoliv vymlouvat, když nevidíš do podstaty věci.

Zatřepu hlavou, jak mě ohodí menší sprška vody. Ale nedělám si z toho nějak velkou hlavu. Však o nic nejde. Při tvém dotazu se trochu ošiju. Vážně o tom můžu mluvit?
"No... Umh... Jde o... vyřezání rodinných znaků..." zamumlám nakonec tiše. Tvá další otázka mě ale trochu rozlítí. Nikoliv ve zlém. Prostě jako věrný nositel svého rodu plně rozumím, co je potřeba.
"Je! Je to prokázání tvé oddanosti. Znamená to pro nás hodně, je to slib, na který nikdy nezapomeneš!" vyhrknu ohnivě. I očka mi zajiskří. Je vidět, že mi na tom také dost záleží. Stočím pohled k vodě. Nečekal jsem ale, že to opravdu tak bolí. A ten znak není jen jeden...

"Umh... Jeden smečkový rituál..." zamumlám trochu nejistě. Nevím, nakolik o něm můžu mluvit, ale tohle ti snad postačí jako odpověď. Začnu couvat z vody. Samozřejmě automaticky šlápnu do vody a opět sebou cuknu.
"tssss... Proč to tak štípe?" zamručím. Jsem ale rád, když se konečně dostanu ven.
"Ale o to právě jde... Já si na to potřebuju zvyknout." namítnu a opět stáhnu uši k hlavě. Povzdechnu si.
"Kvůli tomu rituálu. Chci to snést bez bolesti, aby se maminka netrápila," zamručím mrzutě a stáhnu s dalším povzdechem uši k hlavě.

Zůstanu stát ve vodě s tlapkou zvednutou nad vodu. Když se přiřítí vlčice, cuknu sebou a ohlédnu se po ní. Zatěkám pohledem mezi vodou, tlapou a vlčicí.
"Vážně...??" zvednu tlapku tak, abych se na ni podíval.
"Tak proto se to dělá ve slané vodě..." zamručím si spíš pro sebe. Ale tohle tedy znamená problém v mém plánu?! Jak já to mám udělat?
"Ale... Jak si na to zvyknu?" zamumlám zase spíš pro sebe. Stáhnu uši k hlavě. Když si všimnou jizev, rozhodně jim bude jasné, co jsem prováděl. Doufal jsem, že si takhle zvyknu, aniž by se to kdokoliv domákl.

Jelikož už můžu za hranice, hodlal jsem toho využít. Moc dobře si pamatuju, jak jsem byl v šoku z rituálu, kterým prošel bráška Gulášek. Na bolest v jeho i maminčiných očích. S odstupem času jsem se rozhodl, že nedovolím, abych viděl tu bolest v jejích očích a budu snášet tenhle rituál s hrdě vztyčenou hlavou. Ale jak to zařídit a zároveň nepodvádět?
V zamyšlení mě kroky dovedli k útesu, kde se onen rituál odehrával. Tohle místo ale minu a pokračuju dál. Dorazím tak na pláž, kde se rozevírá úchvatný pohled na nekonečné moře. Zarazím se a chvíli na tu obrovskou masu vodu koukám. Ideální místo pro mé plány, no ne? Vykročím k vodě. Ale až když se k ní přiblížím, tak se zarazím. Až v tuhle chvíli si všimnu, že tu ve vodě řádí vlk.
Kruci, pomyslím si. Tohle mi plány zase trochu kazí. I když... Uhnu trochu stranou ke skalce, která mě snad skryje. Tím se můžu věnovat sám sobě. Najdu si nějaký ostřejší kamínek, o který si naříznu tlapku. Cuknu sebou, přeci jen to trochu zabolí. Na tom budu muset ještě zapracovat. A pak už strčím tlapku do slaných vlnek moře. Vyjeknu překvapením, jak to zaštípe a uskočím vzad.

Před hostinou

"Hmmm... Ne, že bych ji vyloženě neměl rád, ale asi jsem v ní ještě nenašel to kouzlo. A když jsem do ní dvakrát spadl, tak jsem tehdy ještě neuměl pořádně plavat. Ale jen co bude tepleji, tak se hodlám s vodou seznámit pořádně!" prohlásím sebevědomě. Kdybys jen věděl, co tím ve skutečnosti mám na mysli!!
"Jop, máš pravdu, je tam dost a dost prostoru," zavrtím ohonem. Hráz jako taková je pouze náš stěžejní bod, jak se máme najít.
"Hm? Těch smeček?" zamyslím si.
"Jsou tu vlci klasický, vlci s rohy, vlci s křídli... Viděl jsi ještě něco neobvyklého?" ohlédnu se na tebe. Každý odlišný bod by mohl znamenat jinou smečku.
"Co to plácáš, vždyť voníš jako pořádný vlk!" uchechtnu se a tlapkou si protestně urovnám vlásky.

Když přišel čas na naše setkání, nemohl jsem skoro dospat!! K hrázi jsem se přihnal celkem brzy, abych vás tu mohl uvítat a neminuli jste správné místo. I když je těžké si ho splést, přesto jsem musel mít jistotu. Byl jsem i maličko nejistý, když se měla dostavit i Lancelotova sestřička, se kterou jsem ještě neměl tu čest. Ale to určitě půjde. Lancelot ji popisoval hezky! Ale abych si ji získal, donesl jsem jednu hezkou sušenou kytičku, co jsem uzmul strejdovi Timovi z bylinek. Má hezkou bílou barvu a krásně voní.
Na hrázi jsem se snažil různě ukrátit čas. Od pozorování ryb, popobíhání sem a tam nebo lezení na hráz, abych byl co nejvýš a mohl vás brzy zahlédnout. A přesně tam mě taky můžete zahlédnout, když se přiblížíte. V celé své výšce se tyčící na kamenné hrázi a vyhlížející vás. Jakmile zahlédnu Lancelotův kožíšek, nadšením vyskočím. Málem by mi i podjely ty tlapky, jak jsem na plese Lancelota varoval. Ale ustojím to. Raději ale seběhnu na břeh hned vedle. Ocasem vrtím jak splašený sem a tam.
"Ahooj!!" zahalekám, když se přiblížíte ještě víc.

Před hostinou

Jsem nadšený, že se tenhle malý problémek nakonec vyřešil. Už jsem se bál, že tě jen tak neuvidím. Navíc, hráz se dá díky řece snadno najít, takže se nestane, že by se mohli minout. Jsem nesmírně rád za místo, na kterém se naše smečka nachází.
"Je úžasné. Jen si musíme dát pozor, ať nám nepodjedou tlapy a neskončíme ve vodě," podvědomě se oklepu, když si vzpomenu na přesně takovou situaci. A to ještě v době, kdy jsem pořád ještě neuměl úplně nejlépe plavat.
"Přesně tak. To spíš vypadá, že takových oooobrovských smeček bylo víc a nějak jsme se promísili!" nadhodím další z fantasktních teorií. Baví mě rozvádět takovou prazvláštní myšlenku. Pak na tebe kouknu a drbnu do tebe.
"O tom pochybuju. Já mám na vlky čuch!" prohlásím hrdě a zazubím se.

Před hostinou

Všimnu si toho, jak posmutněl a moc mi to nepřidává. Opravdu chci, abychom se vídali!
"Vážně to není problém. Mluvil jsem o tom i s tátou a vůbec se nezlobil z toho předchozího setkání. Dokud jsou vlci za hranicemi, je to v pořádku," přisvědčím. Když popravdě zmíním tátův postoj, uklidní tě to? Bude to v pořádku? No, naštěstí nakonec ano. Oddechnu si.
"ZNÁM! Vede k nám řeka Cayna. Na hranicích je postavená hráz," spustím okamžitě. To je dokonalé místo, které se dá snadno najít. No ne?
"Hmmm... Máš pravdu... Dříve či později by asi vlci přestali na shromáždění chodit a začali se oddělovat definitivně." zamručím zamyšleně.
"Ale když bychom byli všichni takhle z té jedné velké smečky, tak bychom vlastně všichni byli příbuzní!" vyjeknu překvapeně, když mě udeří tahle myšlenka. Ale když pak zmíníš, že bys mi mohl začít lézt krkem, pokud se k nám přidáš? Oplatím ti strčení.
"To se nestane!" prohlásím s naprostou jistotou.