Príspevky užívateľa

EVERETT

Rád jsem vyrážel na výlety s otcem, i když už to není úplně nejnutnější a mohl by za hranice vyrážet i sám. Ale proč to dělat? Miluju společnost. Tím spíše společnost své rodiny. Po naší poslední cestě za hranice si moc dobře pamatuju, že táta potřebuje prve rozhýbat... A jak jsem nadšený, vrhnu se do vedení! Zprvu ale pouze krokem. Až po chvilce přejdu do lehkého klusu. Pořád po otci pokukuju, jak si vede a když mi přijde, že je dost rozhýbaný, přidám ještě o něco víc.
Když se přiblížíme k řece Cayně, k místu, kde jsem si prošel nevšedním zážitkem, zpomalím a nakonec se i na okamžik zastavím. Chvíli tak sleduju místo, které mi zapříčinilo málem infarkt, než zatřesu hlavou a vyrazím zase dál. Rozhodně jen tak neplánuju pít ze stejného místa, jako tehdy!! Tedy, přesněji řečeno, zatím nemám vůbec zájem o to se napít. Tím spíše z téhle řeky!

Před hostinou

"Umh, ne. Tak to přijde mě. Příroda je plná barev a krás, proč ji umělě vylepšovat?" maličko se ošiju. I když se ti můj názor na tohle líbí, přesto si nejsem jistý, co na tohle povíš. Někdy si připadám, že jsou mé myšlenky hodně mimo...
"No... To je můj strejda. Je to léčitel v naší smečce a umí plést moc krásné věnce," pousměju se. Nejsem si jist, co ti o něm povědt, když ho neznáš.
"To je parádní!! Jsou tady taky někde?" i já se v nadšení rovnou rozhlížím kolem.
"Mám dva brášky a sestřičku. Starší bráška Guláš a pak stejně staří jsou Berry a Mý Arae." spustím hned.
"Berry zůstával doma. On je takový hodně nesvůj, tak se mu asi nechtělo do tak velké společnosti." vypovím hned. Ocáskem mrskám stále sem a tam. Jen abychom si ho za chvíli neukroutili!

Když pak dojde na tancování, projevuje se zde moje snaha umět všechno! Jsem pozornost sama. Soustředěný pohled těkající mezi mýma a tvýma tlapkama mi pomáhá dostávat pohyb pomaličku pod kontrolu. Nejsem úplné jelito, jinak bych se nevrhal tak po hlavě do všeho, no ne? Postupně tak pohyb dostávám pod kontrolu. Jako správný papoušek se snažím spolu s tebou i zrychlovat. Sem tam ještě špatně přešlápnu, ale nehrozí to alespoň pádem na čumák. Maximálně že do někoho strčím nebo někomu přišlápnu tlapku.

Před hostinou:

Zarazím se, když zmíníš, jestli už můžu chodit sám za hranice.
"No jo, máš pravdu... To můžu až v jednom roce... To mi bude až za 19 dní...." zamručím a podrbu se za uchem.
"Ale když se sejdeme u hranic, tak to problém nebude! Jen nesmíš překročit hranice, ale u nich být můžeš!" vyhrknu rychle, abys to snad nebral jako nějakou překážku.
"Už jsem se takhle u hranic setkal, takže to opravdu není problém," opakuju a je na mě znát, že mám trochu obavu, aby to nebyla překážka v našem přátelství a setkávání.
"Ale to zas tak nemusíš, vidět je můžeš," zasměju se vesele. Ostatně, přijde mi nemožné je na takovéhle akci ani nezahlédnout.
"Hmm... A třeba jo. Třeba by se jen setkávali a hlásili se hlavní smečce, ale jinak by si žili po svém," zavrtím ocasem. Je to opravdu celkem zajímavá myšlenka.
"Myslíš, že kdysi byla jedna velká smečka, která se pak rozdělila a rozutekla po světě?" zadívám se pro změnu já na tebe.
"Je dobře, že nejsi úplně sám. A kdo ví? Třeba se přidáte a pak už nebudete vůbec sami!" zavrtím ocáskem. Těšilo by mě, kdyby jsi byl oficiálním členem smečky. Ale nutit tě k tomu nemůžu. A vlastně ani nechci.

Pozorně ti naslouchám. Moc mě těší, že jsme si tak podobní. A vrtění mého ocásku to jenom potvrzuje. Ale zarazí mě, že jsi zmeškal bráškovo dětství.
"Vážně?" ujistím se překvapeně.
"Ty jsi nevěděl, že maminka čeká vlčátka?" nakloním hlavičku ke straně.
"Neboj. Norest je určitě dost velký, aby mě na nějaký čas zabavil. Opravdu nemám v plánu jen tak opouštět oblast, ze které se snadno vrátím domů," vesele se zazubím. Mám svůj domov rád, opravdu nevidím důvod vzdalovat se někam víc.
"Aha... Takže se nemám nechat zmást, pokud se budou chovat přátelsky?" zeptám se pro jistotu. Fakt, že sám neznáš detaily zmírnil mé překvapení nad zabitím naší vlčice. Znamená to, že je to už dlouho. A třeba tu už ti zlý vlci nejsou? Ale bude lepší být opatrný...
"Určitě...?" ujistím se a přejedu tvé tělo starostlivým pohledem. Byl bych nerad, kdybych ti nějak přitížil... Nikdy by mě nenapadlo, že by jsi mohl mít nějaké potíže... Dál pozorně naslouchám tvému vysvětlování ohledně létajících tvorů.
"Páni... Chtěl bych umět létat!" vyhrknu a vyskočím co nejvýš to dokážu.
"Musí to být úchvatné..." stočím svůj pohled k nekonečné obloze. Jen škoda, že to nadšení nevydrží dlouho, když dojde na mou budoucnost. Je na mě znát, že to neberu na lehkou váhu a opravdu mě trápí, že si s tím pořád nevím rady. Když mi nabídneš svou radu, okamžitě se na tebe zadívám a v očičkách mi zajiskří naděje.
"To by šlo?" zeptám se překvapeně. Nenapadlo mě, že bych si takhle mohl zjistit, o čem ta povolání jsou...
"Co víš o těch povoláních ty?"

Před hostinou

"Ale... Počkej. Když budeš chtít mluvit s alfou, tak mi to povíš a já je přivedu. Však se budeme vídat. Ne?" ohlédnu se po tobě. A trochu se ve mě vše stáhne, v obavě, že se jen tak neuvidíme. Představoval jsem si, že se budeme nějak pravidelně vídat, takže se dozvím zavčasu tvé rozhodnutí.
"Maminka má podobnou barvu a světlé bříško a hruď. Má tmavé vlásky s hnědými konci a copánky. Taky má proužek na bocích a světlé tlapičky. A nádherně modré oči!" okamžitě spustím.
"Tatínek je hodně, hodně tmavý. Má dva růžky na hlavě a bílé vlásky. Bílý pruh má po celém hřbetě. A má bílé prstíky." popíšu ještě tátu.
"Je zbytečné se vyhýbat všem. A když je poznáš sám, tak se zlobit nebudu. Ale jinak tě chci za nimi přivést já," drbnu do tebe.
"Neumím si představit, že by někdo dokázal vést TAKHLE velkou smečku," zavrtím hlavou. To opravdu jde mimo mé představy.
"A tobě nevadilo být sám?" zadívám se na tebe.

Před hostinou

"Ale můžeš mluvit s vlky ze smečky. Ale za mamkou a tátou tě dovedu já, až na to přijde čas," uculím se.
"A víš vůbec na koho si dát pozor?" našpicuju ouška. To je důležité vědět, když se jim chceš vyhnout. V očích mi hrajou škádlivé jiskřičky. To už ale pomalu kráčíme zpět k davu. Sem tam jsem si poskočil, jak jsem se těšil do toho chumlu. Je to pro mě nezvyk a zamlouvá se mi, kolik potenciálních nových přátel tu všude kolem mě je!
"Jestli je ti to nepříjemné, můžeme se vrátit," zareaguju okmažitě na tvá slova.

Před hostinou

Vesele se mi zase rozkýmací ocásek. Jsem rád, že se už netrápíš a jsi zase v pohodě.
"To bys měl. Běda, jestli ti setkání zařídí někdo jiný ze smečky!" zazubím se na tebe.
"Výjimka je, pokud na ně náhodou narazíš přímo," dodám, aby bylo jasné, kdy to budu brát v pohodě.
"Tak teď už o tom víš," zazubím se. Ale i jen zmínka o hostině mi připomíná, že už začínám mít hlad. Už aby byla, vážně! Jen v koutku duše doufám, že tam nebude samí zajíc! Z těchhle myšlenek mě vytrhne, když souhlasíš s mým plánem vrátit se do centra dění.
"To je jednoduché. KDyž ano, zvedni křídla nahoru a já si tě najdu," prohlásím vesele. Drbnu do tebe a vykročím zpět na hlavní plac dnešního plesu.

Před hostinou

Klidně vlčka před sebou pozoruju a čekám, jak se vyjádří. Sám vím moc dobře, že je někdy potřeba čas, abychom si srovnali myšlenky. Přeci jen už za sebou mám i nějaký ten důležitější hovor. A nakonec se to i vyplatí, což je dobře, no ne?
"Aha. Jo, to chápu. Je rozumné si to nechat projít hlavou a promluvit si," přikývnu.
"Ale když s nimi budeš chtít mluvit, dej vědět. Zajistím," zavrtím vesele ocáskem. Vím jistě, že by mi ani mamka, ani táta nedali košem a sešli se s tebou.
"Rozhodně. Mám pocit, že má být ještě nějaká oficiální hostina. Určitě smečka nebude odcházet před ní." zamručím s jistotou.
"Nepůjdeme se podívat, co se tam děje?" kouknu na tebe.

Před hostinou

Koukne po něm a zavrtí ohonem. Jestli některé věci potřebují čas, tak to znamená, že snad i postupuje správně. Minimálně jsem v to doufal.
"Dobře. Nebudu na tohle spěchat," přikývnu klidně. Rozhodně mě to uklidnilo a já si tím přestal lámat hlavu. Alespoň prozatím.
"Hm?" kouknu po tobě, čekající, že větu dokončíš. Díky tomu si ale konečně všimnu tvé nervozity.
"Děje se něco?" nakloním hlavičku ke straně. Na podporu, že tu budou zavrtím ocáskem.
"Vím, že tu budou. Beze mě by neodešli," prohlásím s naprostou jistotou. JSem jejich syn a člen smečky. Určitě by mě tu nenechali. Budou mít na paměti, kdo sem s nimi přišel. Ale přesto se ještě jednou ohlédnu a spočinu pohledem na davu, jestli nezahlédnu alespoň někoho ze smečky.

Před hostinou

Očička mi zajiskří, když si všimnu opět roztaženého křídla. A když ho na mě položíš, s rošťáckým výrazem se zavrtím, abych slyšel, jak perutě šustí.
"Já věřím, že se mi to povede překonat. Pracuju na tom, ale jde to pomalu," prohlásím rozhodnutě a zároveň i trochu mrzutě. A jak by taky ne! Ostatní by si o něm mohli myslet, že je slaboch, když se s tím hned nevypořádá. A to on rozhodně není!
"pomohl jsi mi hodně!!" zavrtím znovu ocasem. Tolik podpory, krásných historek a rad. A navíc další bráška! Tohle setkání je víc než úžasné! Při reakci na rodiče mi nedojde, jak jsi znervózněl. Já sám nevidím sebemenší důvod, abych z nich byl nervózní a nemyslím si, že k tomu mají důvod i jiní.
"To rozhodně. Ale takováhle událost je přeci o tom, že se setkáváme s jinými vlky," namítnu s úsměvem a vrtícím ocasem.
"Ale trochu jsem je ztratil z dohledu už dřív," zamručím a zadívám se směrem k davu vlků.

HEIDI

Tentokrát jsem se rozhodl vzdálit o něco více. Abych měl jistotu, že to vše stihnu i s nějakým průzkumem, hned za hranicemi jsem odhrábl tlapami a hnal se vpřed. Běžel jsem mezi řeknou Caynou a sousední smečkou, poté jsem překonal řeku Ignu pod kopcem s troskami a hnal se ještě o kousek dál. Až pak jsem se zastavil a zadíval se přes neskutečně rozsáhlou pláň. Chvíli jsem uvažoval, zda je větší, než Planina husí nebo ne. Ale to asi takhle nezjistím. Vykročil jsem podél kopce, za nímž se rýsoval les. Neměl jsem teď ale v plánu kráčet od lesa a tak pokračuju po pláních. Chvílemi držím hlavu vysoko zdviženou, abych viděl do širého okolí. Ale jindy hlavu skloním k zemi. Zkoumám pachy, ale i vše ostatní, co tu můžu najít. Rostlinkám aktuálně nevěnuju příliš pozornosti. Spíše zjišťuju, co by se tu dalo zkusit ulovit za kořist. Pach zajíců automaticky ignoruju. Narazím ale i na pachové stopy opeřenců. Sem tam i na nějaké odpadlé peří. Nemám příliš kreativní představu nad jejich využitím. Tedy alespoň do okamžiku, než zahlédnu krásné pírko nezvyklé barvy. Ještě nikdy jsem neviděl fialové peříčko! Přesto se prve zastavím a zaujatě ho sleduju. Nejprve jen maličko přiblížím čumáček a větřím. Mám na paměti situaci kolem halloweenu, kdy jsem sahal na ovčí kůži a jak to dopadlo! Nepřijde mi ale, že bych cítil cokoliv podobného, jako tehy. A tak váhavě natáhnu tlapku a do peříčka šťouchnu.

PLAMÍNEK

Konečně jsem se mohl začít potulovat mimo hranice i sám. Byla to pro mě naprostá novinka a tak jsem se neplánoval vzdalovat nějak ve velkém. A na dlouho. Však mám celý život (i celý svět) před sebou a není kam spěchat. Jsem si jist, že by mě rodina za opatrnost pochválila spíš než za nějakou zbrklost. Nijak jsem nespěchal, když jsem překročil hranice. Udělal jsem ale jen dva kroky a zastavil se. Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl se. Už jsem za hranicemi s druhými byl a přesto jsem měl pocit, že teď je to všechno jiné! Srdce se mi vzrušením rozbušilo. Konečně jsem se pohnul. Odhrábnul jsem zadními tak prudce, až jsem se prve postavil na zadní a až pak se rozeběhl vpřed. Ale to nevadí. Byla to zábava!!
Chvíli jsem se hnal kupředu, ale nakonec přeci jen pomalu zpomalím. Vidím siletu trosek na vršku kopce a za sebou jsem si stále vědom, kde se nachází mé území. Tak je to správně. Mít přehled nad tím, kde se zrovna pohybuju. Přejdu volným krokem k řece. Na jejím břehu se zastavím a zadívám se na hladinu. Mírně se čeří, jak spěchá dál. Přesto moc dobře vidím svůj odraz. Už nejsem vlče. Nesmírně mě to těší. Plácnu tlapkou od hladiny a pak se k ní skloním a začnu pít, abych po běhu uhasil žízeň.

Před hostinou

Zavrtím ocasem, když se mnou souhlasíš. Nikdy si nejsem jistý, jestli mám správný pohled na věc. Pořád ještě jsem pískle a dospělý to mohou vidět jinak. Může jim můj přístup připadat špatný. Jsem proto rád, když se setkám s opakem.
"Bylo... Pamatuju si strach. Pocit, že musím utéct a schovat se. Pak ještě větší strach... Od té doby... No... A snažím se jim tak nějak vyhýbat..." přizná trošku nejistě.
"Mám. A určitě si o tom chci i promluvit. Ale tvůj nápad je dobrý!" nadšeně zavrtím ocasem. Nechtěl jsem nikoho u práce rušit. Ale možnost VIDĚT o co jde, to by mi neskutečně pomohlo.
"A co jsi dělal doma?" chytím se toho okamžitě.
"Mamka s tátou jsou na plese taky. Pokud neřeší něco důležitého s jinými alfami, určitě by si s tebou mohli promluvit!" chytím se i varianty společného hovoru.

Byl jsem rád, že jsem šel za Evar'lou a ne Roihem. Tím spíše, že v první chvíli souhlasí. To mi přeci jen dodalo kapku potřebné vzpruhy... Mírně sebou cuknu, když zaznamenám Roihův pohled. Už tak mám obavy z toho, abych nebyl na obtíž nebo nadělal problémy. Bylo by mi samozřejmě milejší, kdybych se setkal aspoň se špetkou podpory... A tak se zaměřím na fakt, že Evar'la souhlasil. Neodpovím okamžitě. Viditelně se nad tou otázkou zamyslím. Přeci jen nevím, co se bude dít.
"Udělám vše pro to, abych nezdržoval ani nepřekážel," odpovím nakonec zcela vážně. Je to asi ta nejlepší odpověď, kterou mohu dát. Nemůžu slíbit, že se to nestane, když nevím, co se bude dít. Ale můžu slíbit, že téhle misi dám všechno, co ve mě je! A doufat, že to bude stačit.
Ne... Doufat ne... VĚŘIT tomu!

>> Cayna

Pře hostinou

"Proč? Nehody se stávají, není se za co stydět," odpovím klidně. Sám to vidím, mívám jich taky celkem dost. Pýchu mi to nepošramotí. Spíše se mi nezamlouvá, že chybu jako takovou udělám.
"Já jsem jednou našel takové zvláštní předměty. A když jsem se jednoho dotkl, stal se prý ze mě zajíc. Moc si to nepamatuju. Ale ty zvláštní pocity ano." oklepu se při té vzpomínce. Rozhodně si odteď dávám pozor na co vůbec šmatám!
"Zvěd?" našpicuju ouška.
"Jo, něco takového tam máme," přitakám. Nejsem si jistý, zda bych o něčem takovém měl mluvit a tak nezabíhám příliš do detailů. Ale za radu s mou budoucností to stojí!
"Nevím o tom, že bychom tam měli něco takového. Ale věřím, že táta nebo máma by ti dokázali na takové věci odpovědět spíš. Přesně vědí, co smečka potřebuje." usměju se. Vlastně mi ani nedochází, že ti tím prozrazuju, kdo v naší smečce přesněji jsem.