Príspevky užívateľa

Nakloním hlavičku ke straně a pozoruju vlčka před sebou. Ne, kdepak. Takového vlčka bych si určitě pamatoval. A proč bych od vlka zhruba ve stejném věku měl utíkat? To nedává smysl. Stejně jako další slova o boji. Já přece s nikým nebojoval! Nelíbil se mi ani tón, s jakým se mnou vlček mluvil.
"Umh... Asi si mě s někým pleteš. Vlka jako ty bych si rozhodně pamatoval," zavrtím mírně hlavou. To se přeci stává, že se někdy spleteme. Rozhodně z toho neplánuju dělat vědu.
"Plamen. To máš rozhodně příhodné jméno," odpovím. Ale zároveň si v hlavičce udělám poznámku. Mladý pán je z Azarynu. Naši sousedé, na které si ale mám dávat pozor! Na jednu stranu si ale myslím, že vlčete se bát nemusím, ne? To maximálně jeho doprovodu. Krátce po nich také kouknu, jestli se náhodou někdo nehodlá čertit nad naším hovorem. Stejně jako blýsknu pohledem po našich, než se opět zadívám na chlubílka přede mnou.
"Tak by sis měl dát pozor, ať do někoho nedrbneš." upozorním na fakt, že na hostině přeci jen není tolik prostoru. A o nějaké hořící vlky tady určitě nikdo nestojí. Stejně jako o ostudu s tím spojenou.

Před hostinou

Překvapeně tě sleduju. Vážně by mě nenapadlo, že bys mohl být až takové nemehlo, že by tě titulovali jako postrach. Natož že by tahle nešikovnost mohla pokračovat i do dnešních dob.
"Páni. Tak to by mě nikdy nenapadlo." nakloním se mírně ke straně a opět si tě pořádně prohlédnu.
"Ale nevypadá to, že bys měl takovou nehodu," dodám, teď už také veseleji. I když to netrvá dlouho, jak se opět stočí má slova k povoláním.
"Ano, lovce tam máme," přikývnu.
"Ale mám problém se zajíci," dodám, když si vzpomenu na dobu v zaječí kůži. Když mám možnost, raději se obrátím k jiné kořisti i úlovku.
"Baví mě pátrat po všech informacích. Chci vědět všechno, co jen můžu! A baví mě mluvit s ostatními." prohlásím okamžitě. V tomhle jsem si naprosto jistý. Ostatní možná baví běhat po lese, lovit, prát se, sbírat kytičky. Mě baví ptát se a získávat odpovědi. A ano, taky objevovat nové věci. Skoro netrpělivě čekám na tvou odpověď. Doufal jsem, že by mi mohla pomoct. Ale ouha - moc ne.
"Umh... To já nevím... Nevím ještě, v čem jsi dobrý..." odpovím nejistě.

Pozorně naslouchám otcovým slovům. Ostatně, jako vždycky. Nejsem z dětí, kteří si pouští slova rodičů jedním uchem tam a druhým ven. Pečlivě jim naslouchám a učím se z nich.
"Láká mě pohybovat se za hranice smečky. Ne, že ne. Ale mimo Norest, to zatím ne." přiznám upřímně.
"Zatím si nejsem ani jistý výletem mimo hranice smečky, který by zabral víc jak jeden den. Zatím se chci podívat po okolí a kolem západu slunce být zpátky," vysvětlím. Není třeba cokoliv uspěchat, no ne?
"Proč bych se měl držet dál od Azarynu, otče?" zeptám se zvědavě, ale zároveň i celkem vážně. Neberu jeho slova na lehkou váhu a to je moc dobře znát.
"Vím, že území smečky je naše a že je potřeba ho hlídat. Ne každý by měl mít možnost vstoupit a narušit naše soukromí. Smečka je rodina, je to prostor, který je pro nás důležitý a bezpečný a tak by měl zůstat," vysvětlím, jak to vidím já. Čímž snad dám dostatečně najevo, že nehodlám pouštět tuláky na území, ale naopak ho chci bránit, když bude třeba.
"Byl na svou kůži hrdý. Znamenalo to v jeho smečce hodně," podělím se o informace. Asi by to pro mě taky bylo jiné, kdyby to bylo nějaké znamení. Ale jen tak bych nosit nic nechtěl, to teď vím s jistotou. Překvapeně se pak zadívám na otce. Nenapadlo mě, že by mohli mít problémy.
"Ty jsi samá bolístka?!" vyhrknu vyplašeně a stáhnu uši k hlavě. Jak ho jen můžu táhnout takhle daleko, když je samá bolístka? A ještě takhle poklusem? Podvědomě tak nějak zpomalím. Uši ale zase prudce našpicuju, když mi začne vysvětlovat, co opravdu se tehdy s kameny stalo.
"Aha... Ano, kameny... Gravitace... Ale ptáci a vlci s křídli nespadnou, když letí," namítnu okamžitě. Jak to dělají, že oni létají, zatímco vše ostatní padá? Ale pak přijde řeč na mé učení. Na to vše, co se naučit dá... A nakonec ta otázka, která mi dělá starosti už déle. Zase stáhnu uši k hlavě.
"Nevím," přiznám tišeji.
"Už jsem nad tím nejednou přemýšlel... ale... Nevím..." povzdechnu si. S ouškami přitisknutýma k hlavě skloním hlavu o trošku níž.

Konečně jsem dostáhl věku, kdy jsem se mohl potulovat i sám za hranicemi. A v kondici, kdy jsem se mohl dostat dál, než doposud. Přesto mě limitoval návrat do setmění, který jsem si tak nějak i určil já sám. Nemám ještě takovou jistotu, abych se za noci pohyboval venku sám. Ale i to přijde, jakmile si to tu kolem okouknu.
Teď jsem byl rád, že jsem narazil na Finna, který mi nabídl, zda spolu nepůjdeme za hranice. Ani jsem se neptal po důvodu, byl jsem rád, že můžu vyrazit ven s jistotou po svém boku! S tímhle vlčkem jsem se ještě pořádně neznal - ale to přece ničemu nevadí. Důvěřoval jsem své smečce a rád jsem se seznamoval.
Když mě potkal na území, byl jsem opět jednou ztracený ve svých myšlenkách. Myšlenkách o budoucnosti, které mi vrtají hlavou čím dál častěji. Každé povolání má své plus a mínus. Některá už znám, přesto si nejsem jist s výběrem. A čas se pomaličku krátí. Jsem díky tomu zadumanější. A možná proto mě vlček vyzval, ať vyrazím s ním. A já jsem za to rád. I kdyby mi to mělo pomoct jen odehnat myšlenky stranou fyzickou aktivitou.

Před hostinou

Zadívám se na vlčka s ouškama našpicovanýma, aby mi neuniklo ani jediné jeho slovo. Jeho slova mě přeci jen trošku uklidní. Nepřijde mi, že je nemehlo.
"Ty a nemehlo? Tomu nevěřím!" namítnu.
"Já sebe moc ne," přiznám. Většinou se do všeho vrhám po hlavě. Ale léčitelství? Trnou mi svaly podél páteře i jen z té představy. Je se mnou něco špatně, když to nechci ani zkusit? Zrovna já, nadšenec, co se vrhá do všeho?
"Nevím, co by mě mohlo.. Naplňovat... Jak to zjistím?" zadívám se na svého nového brášku. Nečekal jsem ale, že by někde mohla existovat smečka, kde nemají členové na výběr. Chvilku zůstanu zaraženě koukat.
"Ale... Teď na výběr máš! Co by jsi chtěl dělat?" zvědavě natočím hlavičku ke straně.

Před hostinou

"Pokazit? To nejde!" vyhrknu a zavrtím hlavou. Dál vrtím ocáskem. Někde hluboko mě ale těší, že si na mě vlček dává takhle pozor.
"Ano, máme jich několik. Ale já pořád nejsem rozhodnutý, kterému se věnovat," stáhnu krátce uši.
"Léčiel ze mě asi jen tak nebude. Nejsem si jistý, jestli bych se naučil všechno potřebné. A u ostatních... Nejsem si jist..." zamručím. V hlavě se mi trochu začnou točit povolání, kerá máme ve smečce. Obdivuju sice naše léčitele, ale nevěřím si dost, že bych se pořádně naučil všechny ty rostlinky. I když chci znát všechno, jak jen to jde. Nejde přece jen o rostlinky, ale i o jejich používání. A chyba by mohla někomu ublížit. Trochu to asi nesedí s mým dosavadním lačněním po informacích...
"Nejsem si ani jistý bojovně založenými povoláními." zamručím. Zatím se spíš vidím jako pacifista, než bojovník. Byl bych vůbec schopný někomu ublížit?
"Nevím... Ještě trochu času mám na rozhodnutí..." povzdechnu si.
"Asi bych mohl učit další, ale na to mám ještě určitě málo znalostí." zamručím zamyšleně. A diplomat? Ten mi ani nepřijde na mysl. Takový pískle jako já, aby se už angažovalo v jednáních? No to už vůbec ne.
"Ty jsi měl ve smečce povolání?" zadívám se na vlčka přede mnou.

Před hostinou

Neskutečně mě těší, že z našeho bratrství máš stejně nadšený pocit, jako já. Ani mi tak nevadí chvíli to pevnější obětí. Až když to začne být moc, tak se začnu vrtět. Což naštěstí rychle pochopíš a pustíš mě. Protáhnu se, ale ocáskem dál vesele vrtím.
"V pohodě. Nic mi není," brouknu klidně. A abych ti dal pořádně najevo, že to tak je, tak do tebe čelem drbnu.
"Vidíš? Nic mi není," zazubím se na tebe. Je skoro až fascinující, jak rychle dokážu z takového nadšení přepnout do dokonalého přemýšlení nad možnou situací.
"Takže oči nebo křídla," prohlásím zamyšleně. Pomalu u toho přikývnu hlavou, jak mi to hezky sepne. Když pak ještě přidáš to o učení, nadšeně se mi zase rozvrtí ocásek.
"To je super!"

Rozhodně jsem takový nástup na plac neměl v plánu, ale holt stalo se. Stáhnu uši k hlavě a střelím pohledem po vlcích před sebou. SAMOZŘEJMĚ jsem očekával ostrý pohled našeho drahého lexe. I tak mě to neskutečně zamrzelo. Brzy jsem na to ale zapomněl. A to ve chvíli, kdy se dozvím o důvodu celé téhle svolávačky. Sice se narovnám téměř okamžitě po svém pádu, ale po těchhle zprávách sebou prudce škubnu a narovnám se ještě víc. Zatěkám mezi S'Arikem a Timem.
"Jak, že na tom není dobře? Co se jí stalo? A kdo je v ohrožení?" zasypu je okamžitě otázkami. Pohledem ale okamžitě sleduju směr k léčitelkému doupěti. Zarazí mě ale další otázka, která mě zároveň přiměje přejet pohledem všechny přítomné.
"Um... Myslím, že na plese..." zamumlám nejistě. Srdíčko mi tluče jako šílené a má pozornost se snaží zjistit, kdo by tu mohl chybět. Neusnadňuje mi to ani fakt, že do toho přichází další vlci. Mezi nimi i táta. Mám takovou chu´t dojít si k němu pro uklidnění a na okamžik se přitulit. Ale na to teď není čas a prostor. Vytí, které se ozve mi na klidu příliš nepřidá. Zmatek, který se kolem vytí vznese mi příliš nepomáhá. Rozpolcenost mezi chutí běžet na místo a běžet za mamkou taky příliš ne. Je mi fuk, zda mi mé počínání přinese pozornost či ne. Dupnu prudce tlapkou. Tak, aby mi proběhlo od polštářků skrze celou nohu zabrnění. Dám do toho co nejvíc síly. Vjem, který tak nějak nečekám nebo spíše nepatří do zmatku, který je tu kolem. A který mi pomůže dát se dohromady. Zhluboka se nadechnu a uklidním - protože právě to teď bude potřeba.
"Budu u maminky," ohlásím pro jistotu, aby si nikdo nemyslel, že zdrhám za tím vytím nebo bůh ví kam. Nečekám na nějaké potvrzení, že by mě kdokoliv vnímal. Jsem hrdý sám na sebe, že jsem pronesl tahle slova klidným tónem, aniž by se mi hlas zachvěl. Neodpovídá to mému rozpoležení, ale to teď musí jít stranou. Otočím se na patě a rovnou vyrazím za maminkou.

Přes norou přibrzdím, abych se tam nevřítil jak nějaký dravec. A taky abych popadl dech a došel dovnitř s co největším klidem to je jen možné. Jako první okouknu, kdo tu s maminkou je. Vypadá to, že je tu jen naše nová členka, Aria. Kývnu ji na pozdrav, ale rovnou se přesunu k mamince. Lísavě se ji otřu o tvář.
"Maminko, jsem tady. Jsem tu s tebou," brouknu uklidňujícím tónem. Sám bych takovou podporu teď uvítal, ale to snad potom. Teď tu musím být pro maminku. Lehnu si vedle ní a přitisknu se k ní bokem, jak jen to jde. Aby cítila mé teplo a můj tep. Jemně ji začnu olizovat kožíšek na tváři, kolem uší a krku.

Nakonec konečně přichází možnost zakousnout se do vytoužené kořisti. I když v případě opeřence to znamená nejprve vyškubat trochu peří. Ale to je vedlejší - za tu trošku práce to stojí, no ne? A beztak nemám v plánu škubat celého opeřence naráz. Jakmile mám dostatečně velký prostor, utrhnu si dostatečný kus masa. Až s měkkým masem v tlamě mi dojde, jak skutečně velký hlad jsem měl. Rychle si urvu další kus masa, když se za mnou ozve pro mě cizí hlas. Cuknu sebou a s ušima našpicovanýma se otočím po hlase. Zmateně si vlka prohlédnu.
"Umh... My se známe?" zeptám se udiveně. Nemůžu si vzpomenout, že bych kdy viděl takového vlčka. Protože někoho takového bych si určitě zapamatoval!!
"Ty hoříš? Fialově? Nebolí to?" spustím okamžitě. Je mi fuk, jestli to je slušné nebo ne. Ostatně, jsi taky mlaďoch, tak si asi nemusím lámat tolik hlavu.

Před hostinou

Jsem rád, že se situací kolem copánků nijak moc netrápíš. Zavrtím vesele ohonem. Víc jsem nesvůj v okamžiku, kdy ti nabídnu být můj bráška. Já mám prostě tu rodinku moc malou! Vzal bych pod svá neviditelná křidélka každého příjemného kamaráda, kterého potkám! Moc dobře jsem si uvědomoval, že na to je možná příliš brzy. Ostatně, sotva jsme se seznámili. Podle mě je jen malá šance, že by mohl souhlasit. Ale doufám, že tě potěší i jen tahle nabídka. Nejspíš i proto mě dosti překvapilo, když si mě tak těsně přitáhneš k sobě. Heknu, ale zároveň začnu divoce mrskat ocáskem.
"Ano!" vypísknu nadšeně. Po chvilce se ale přeci jen zavrtím na znamení, abys povolil. I když musím uznat, že pod křídlem je příjemně. V zimě je pod ním hezky teplo!
Když mi pak odpovídáš na mou otázku ohledně chycení ptákem, soustředěně tě sleduju a doslova hltám každé tvé slovo. V hlavě se mi celá situace promítá jako film.
"Jo... To dává rozum... Bez křídel nepoletí..." prohlásím zamyšleně. Je znát, že mi to celé šrotuje v makovičce. Že nad tím skutečně přemýšlím a opravdu si z toho chci něco odnést.
"Jsem rád, že máš stejný pohled na učení!" prohlásím s nadšením.

Když jsem zrovna nezískával nové přátele, okukoval jsem pozorně dění na plese obecně. Nem že bych vyloženě odposlouchával nějaké debaty - to se přece nedělá. Spíše jsem pozoroval, jakým způsobem se ostatní chovají a co dělají. Nesmírně mě zaujal způsob, jakým někteří tancovali. Chvilkami se ve mě i zdvíhala vlna touhy to vyzkoušet. Nebyl jsem si ale jistý, jestli by se mi to povedlo. Nechtěl jsem ze sebe vyloženě dělat idiota, který neumí ani pár kroků. Nedej bože, aby se mi ty nohy zapletly a já posházel okolní tanečníky!! Takovou ostudu by mi S'Arik rozhodně neodpustil! I tak se mi občas nožičky rozpohybují. Úkrok sem, úkrok tam, trocha podupávání. Je to holt chytlavé.
Dokud nepřijde vyrušení panovníka. Okamžitě k němu otočím pohled a pozorně naslouchám jeho slovům. Musím říct, že slovo "hostina" mi připomene, že vlastně mám hlad. Takže se ve výsledku nemůžu dočkat, až na to dojde. Než se vše připraví, rozhlédnu se kolem a pokusím se najít někoho ze smečky. Nejlépe maminku nebo tatínka. Rád bych se na hostině držel poblíž nich. Ale i pokud se mi to nepovede, nevadí.
Jakmile nás panovník svolá k připravené kořisti, vykročím s ostatními. Pokukuju po všech okolo, abych se nezachoval nějak špatně. Když dojde na výběr kořisti, striktně se vyhne zajíci! Projede mu mravenčení v zádech, když si vzpomene na dobu v zaječím kožichu. Ale bude muset jednou tohle překonat. Zajíc je kořist! Ale teď to zatím řešit nemusím. Naštěstí je tu i nějaký ten opeřenec, ke kterému se nakonec posadím. Trpělivě ale čekám, až začne s hostinou sám panovník. Do té doby se neodvážím do opeřence zakousnout. I když mám hlad jako vlk!

Před hostinou

Zkoumavě se na tebe zadívám. Přesněji řečeno, na tvůj kožíšek.
"Hmm.... Možná nemáš kožíšek dostatečně dlouhý? Nebo jemný? Vlásky jsou přeci jen jemnější, než kožich..." zkusím zamyšleně navrhnout. Při dalším zvratu debaty se mírně zarazím. I když je z hlasu znát, že to nemyslíš vážně. Zatřepu hlavou.
"Ale néééé. Jen... Já bych mohl být tvůj bráška..." prohlásím přeci jen kapku rozpačitě. Nesmírně mě těší, že si neděláš srandu z toho, jak beru svou úlohu staršího bratra. Je to jen o chviličku, ale to je vedlejší!! Zavrtím ocáskem. Vždycky mě chvála potěší. A koho taky ne, že?Když dojde na tvé vyprávění o ptácíh a domovině, našpicuju pozorně ouška.
"Páni!! Tak to jsem rád, že tady takový nejsou... Teda, snad... Alespoń u nás ne!" pokývu hlavou. Ano, nevím o tom, že by nás na našem území kdokoliv varoval před obřími opeřenci.
"Ale stejně jsem rád, že mě by už za kořist nepovažovali." dodám.
"Ale přece jen. Co když tě takový velký pták chytí a vyletí nahoru? Co se dá dělat?" zeptám se zvědavě. Pocházíš z míst, kde to nebezpečí reálné je, určitě něco budeš vědět!
"To doufám," opět s úsměvem vrtím ocáskem. Když mě vidí zodpovědně cizí vlk, všimla si toho i rodina? Vnímá mě tak stejně? A ještě víc mě potěší, že souhlasíš s mým tvrzením o přátelství. Tedy, hned na to začnu doufat, že přijmeš můj nápad posunout to někam dál.
"Taky se rád učíš?" zeptám se zvědavě.

Nejsem vlček, co by zůstával lenošivě na jednom místě. Neustálý pohyb někde je mi milejší a stejně je to tak i teď. Když se ozve Timovo vytí, nejsem si prve jist, jestli jsem slyšel dobře. Naštěstí neumlkne hned, což mi potvrdí, že nemám slyšiny. Okamžitě odhrábnu, až mi od tlap odletí sníh. Vyrazím co nejrychleji směrem, odkud zaznívalo vytí. Trochu si v duchu nadávám, proč jsem se toulal až na druhý konec našeho území. V tu chvíli mi ani nedošlo, že jsem nemohl očekávat takovouhle situaci.
Místo toho se snažím hnát vpřed jak o život. Párkrát mi na sněhu podklouznou tlapy, ale většinou to ustojím. Jen dvakrát mi tlapy podjedou úplně a já sebou elegantně žuchnu na zem. Pád naštěstí utlumí napadaný sníh, ale i tak to není zrovna příjemné. Přesto okamžitě zase vyskočím na nohy a ženu se vpřed.
Díky svým výletům mám nějakou kondičku. Ale je rozdíl mít pravidelný a vyrovnaný pohyb nebo se hnát ze všech sil. Nakonec vletím celý zadýchaný na místo setkání. Okamžitě zabrzdím, i když mi to nevyjde úplně jak jsem chtěl. Nožky se mi smeknou a po elegantním kotrmelci se rozplácnu před Timem a, bohužel, i S'Arikem.
Idiote... pomyslím si. Hned vyskočím na všechny čtyři.
"Jsem tu jak nejrychleji to šlo. Co se stalo?" vysoukám ze sebe zadýchaně. Je mi fuk, že mám kožich plný sněhu, jak jsem se nejednou vysekal. Uši mám našpicované a jsem pozornost sama.

Lísání s maminkou netrvá dlouho, jelikož začnou přicházet další vlci. Než se mamka postaví, tak si alespoň sednu vedle ní. Jakmile je ale na nohou, jsem na nich i já. S ušima našpicovanýma naslouchám, co se bude dál dít. Když se podívám na připravené náhradní nástroje, radostí mi srdíčko poskočí. Vybral jsem dobře. Maminka tu má podobné nástroje. Když dojde na vybírání zvířete ke stahování, dojdu k připravené hromadě a pozorně si je prohlédnu. Nakonec vytáhnu jednoho zajíce, o trošku většího, než si vybrala mamka. Přeci jen si myslím, že na první pokus bude větší kus lepší. Přesunu se tak, abych měl dobrý výhled na výklad. Nezapomenu si ani donést své náčiní.
Jakmile dojde na ukázku, co máme dělat, našpicuju uši a nespouštím ze zajíce pohled. Snažím si zapamatovat každý zmíněný a ukázaný krok, abych pak neudělal žádnou chybu. Je to pro mě důležité. Možná jsem na sebe příliš tvrdý, ale chci zvládnou všechno a co nejlépe! Jak mamka postupuje, mírně se ošiju. Pro ni to vypadá tak neskutečně jednoduché! Ale z mého pohledu? Tolik špatných řezů a kroků bych mohl udělat! A když zjistím, že nevydrží a musí se měnit? Taková práce... Ještě méně mě pak nadchne, že máme být ve dvojicích. Co když mi to ten druhý pokazí? Na okamžik sklopím uši, ale hned je zase narovnám.
Ne, Asti. Takhle přeci nemůžeš přemýšlet. Každý dělá chyby. A rozhodně se nesmím zlobit, pokud ji udělá ten druhý! pokárám sám sebe v myšlenkách. Párkrát krátce zavrtím ohonem. A pak se rozhlédnu po přítomných.

Cestou sem jsem nešel sám a když nejsem sám, tak si toho druhého hlídám. Nikdy jsem Berrymu nezmizel z očí nebo se vzdálil nějak víc. Tak se přeci ani velký bráška nechová! A když si pak přisedne těsně ke mě, nechám ocásek stočit se kolem něj, místo abych si ho hodil přes tlapky. Dál pozorně naslouchám. Vlastně celkem fascinovaně sleduju Evar'lu, který se vrhne do dovysvětlení detailů. Je to celkem fascinující. Každý detail spojující nás s minulostí, utvářející přítomnost a mající dopad i na naši budoucnost. Zarazí mě ale, když zmíní praktiky Ignisu.
"Cože?! Zabíjeli? A teď už ne?!" vypísknu překvapeně. Nezním ale vyděšeně, spíše mírně znepokojeně. A jak by taky ne? Vždyť jejich smečka s námi sousedí! Bylo ale fascinující, co vše si vlci z minulosti pamatují a dokážou předat mladým uším.
"Co z toho tedy budeme hrát? Tohle všechno?" zatěkám mezi všemi pohledem. Přijde mi, že je toho celkem hodně... líbí se mi, na co Evar'la nakonec i zeptá.
"Já se pokusím zvládnout všechno, co se mi naloží!" prohlásím zapáleně. Ostatně, co jiného ode mě očekávat, že ano? Vždycky se snažím vše dělat na plno. Ale vybrat si obsazení? To je trochu složitější. Snad nám s tím pomůže odpověď na Evar'lovu otázku.