Príspevky užívateľa

Ocáskem začnu okamžitě vrtět jak šílený, když si vysloužím olíznutí. Mám rád každou její pozornost a nestydím se dávat to patřičně najevo. Jsem nesmírně rád, i že vidím, jaký ohlas má tahle akce. Moc rád vidím i oba své sourozence. Dokonce i naši novou členku. V hlavě se mi mihnou vzpomínky na hon, až se musím uculit. Není ale mnoho času na nějaké fantazírování. Je na čase vybírat si dvojice.
"Kdo chce se mnou?" ohlédnu se po ostatních. Rozhodně nechci skončit sám... Ale na druhou stranu, co když mě někdo odmítne a půjde si hledat dvojičku k někomu jinému? Asi by se mi to moc nezamlouvalo... A tak je pro mě jednodužší na sebe takhle upoutat pozornost. Vzhledem k mámině pochvale bych ani nemusel čekat nijak dlouho, no ne?
Zatímco čekám na partnera, upoutá mě Finn, který donesl mimo jiné i ty svítící kytičky, co jsem zahlédl na plese. Očička mi nadšením zazáří. Tohle mě taky mohlo napadnout!

Přitáhnu ouška k hlavě, když mi Roihu odsekne. Ale hned je zase narovnám.
"Aha," přikývnu. Velmi pozorně sleduji jednání všech okolo a tak nějak kopíruju jejich jednání. Jak jinak se to naučit? Když zmíní pachy, zaměřím se na ně a opravdu i já po chvilce dokážu rozeznat zmíněné vlky. Potěší mě, když se Evar'la ochotně podělí o své poznatky. Pozorně naslouchám jeho slovům a nespouštím z něj pohled. Pak se zadívám na stopy. Pořád pozorně naslouchám celé debatě, i když příliš nazasahuju. Aniž bych si to uvědomoval, podvědomě jsem se začal držet o něco blíže právě k Evar'lovi. Překvapí mě ale, kam se zatoulají jeho myšlenky. Zamyšleně se na něj zadívám, když vysloví svou doměnku o tom, že by celá záhada měla být součástí mise. Znovu se zadívám na stopy. Pokud by to takhle bylo, došlo tu opravdu k boji? Nakloním hlavičku ke straně. Nepřijde mi, že bych byl vhodný adept na vznášení nějakých fantasktních dohadů a tak raději držím tlamičku zavřenou. I když mi po Evar'lových slovech vrtá hlavou, zda tahle "krvavá scéna" není jen jedno velké divadýlko. Pak by mohlo být, že tu po cizince není ani kapka krve, ne?
Zatřesu hlavou. Tohle byla naprostá hloupost a jsem jen rád, že jsem držel jazyk za zuby a neřekl to nahlas. Asi bych si vysloužil pěkné pokárání za takové hloupé nápady. Tohle přeci není hra! Není to divadlo! Navíc, na tohle není ani čas. Došlo na rozdělování a ve mě mírně hrklo. Napnu se a rozhlédnu mezi ostatní.
S kým? s kým?! ... Já vím, že tu nejsem příliš velkou pomocí... Chci se naučit, jak se chovat a co sledovat... přejedu opět pohledem přítomné vlky. A nakonec se rozhodnu nechat věci na instinktu, který mě sám tak nějak přibližuje k jednomu - Evar'lovi. Mírně váhavě popojud k němu.
"Em... Můžu s tebou?" zeptám se kapku nesměle. Je mi jasné, že nikdo z dospělých v téhle situaci nebude nadšený z přítomnosti mládeže. Ale já se opravdu chci učit! A to tu snad ví každý...

"Aha... Tak snad tu najdeš alespoň tu jednu. A ta druhá třeba ještě dorazí," zavrtím ocáskem. Jsem pozitivně myslící vlček a ještě mi některé náznaky ve slovech nedochází. Ani netuším, jakou paseku bych těmihle slovy mohl způsobit. Ale naštěstí nám debata nestojí a řítí se jak lavina vpřed.
"Copánek mám stejný, jako maminka!" prohlásím hrdě. Mám hřbet a vlásky spíše po tátovi, ale aspoň trochu se mi přeci jen poštěstilo zdědit po mamince. A po jejím vzoru tenhle kousek udržuju spletený v copu, aby to bylo ještě výraznější! Jak dojde na debatu kolem sourozenců, začnu vrtět oháňkou a tvářit se spiklenecky.
"A pořád by jsi chtěl mít brášku?" zeptám se. I na hlase je znát spiklenecký podtón.
"Ano, moc velká. A já se snažím jednat správně," prohlásím hrdě. Pracuju na sobě a už od malička se starám. Nejvíc tedy o Berryho, který byl takový ustrašenější.
"Vážně si pták dovolí na vlka?" zeptám se užasle. Nikdy by mě nenapadlo, že ti malý opeřenci by mohli zkusit něco takového.
"Zatím přede mnou každý pták uletěl..." dodám zamyšleně, jak vzpomínám na mé lovecké pokusy.
"Ztratit se nechci. Kdo by pak pomáhal ve smečce a staral se o ostatní?" prohlásím pevně. Je znát, že tohle beru vcelku vážně a opravdu o nějaké ztrácení se nemám zájem.
"Hm... Z mé strany jsme!!" prohlásím a ještě si dupnu pacičkou, abych tomu dodal váhy.
"Jsem rád, že to tak vidíš! Já si rád povídám a rád poznávám nové vlčky!" ocáskem zase začnu divoce vrtět ze strany na stranu.
"To mi nikdo neříkal. Takhle to beru já sám. Ze všeho kolem a ze všech nových věcí můžu získat informace a naučit se toho víc a víc. Je fascinující, že i když se dozvídám stále nové a nové věci, je pořád co se učit!" očka mi nadšením zasvítí-

Samozřejmě, že kdybych věděl, že tu v okolí někdo je, tak si svá slova nechám spíše pro sebe. Mohlo by to působit špatně. JÁ bych mohl působit špatně. Nejsem žádný arogantní spratek, co si o sobě moc myslí. Chci jen dobře reprezentovat smečku a aby to všichni viděli! Aby na mě rodina byla hrdá. Tak jako jsou určitě hrdí na toho, kdo tohle všechno připravil.
Když si všimnu vlčice, která se mnou navíc naváže oční kontakt a to tak krátce po mých neopatrných slovech, mírně sebou cuknu a rozpačitě sklopím pohled k zemi. Trochu mě překvapí, když i přes to vlčice přijde za mnou. Okamžitě zvednu hlavu a pozorněji si ji prohlédnu. Ihned si vzpomenu.
"Ty jsi vedla zapalování!" vyhrknu. A pak si vzpomenu i na víc a trhnu sebou výrazněji.
"O-omlouvám se.... ty... Vy jste princezna! Princezna Rivera!" vzpomenu si a uvnitř se mi vše stáhne, že jsem zase něco pokaňhal nesprávným chováním nebo oslovením. Raději to zkusím zachránit slušnou odpovědí. Stočím rychle pohled na oheň. Mírně nejistě přešlápnu.
"Byl to úžasný nápad, že oheň zapalují zástupci všech." pochválím upřímně a od srdíčka.
"A obdivuju práci, kterou jste si dali s výzdobou. Je opravdu nádherná." pro změnu se můj pohled stočí do okolí a zůstane chvíli stát na svítící rostlince, které jsou všude rozvěšené.

Přikývnu, když správně zopakuješ mé rodiné přízvisko.
"Ano! Samozřejmě!" horlivě přikývnu. Alespoň já nevím o nikom, kdo by se vzdal nebo mu byl odepřen náš rod. Možná i tací jsou? Budu se muset zeptat mamky!
"Nejhezčí krása je ta přirozená!" prohlásím s naprostou jistotou.
"Být to na mě, nemám ani ten pláštík. Mám radši, když mě nic neomezuje v pohybu. Ale strejda Tim mi pomáhal dát se do pucu a ten je mnohem zkušenější. Tomu do toho žvanit přece nemůžu," vychrlím na tebe.
"A sestřičku žádnou? A jak se jmenují?" vyzvídám okamžitě. Ocáskem vrtím sem a tam. Jsem nesmírně rád za tvou společnost a tak hladkou debatu. Jako bychom se znali už dlouho a nic nemohlo zkazit tu příjemnou atmosféru mezi námi! Když ale dojde na tancování, jsem z toho trochu nesvůj. Zprvu sleduju tvé tlapky trochu zmateně. Naštěstí se rozhodneš zpomalit a kroky mi pořádně ukázat. S ušima našpicovanýma sleduju přesně, co doláš. Po chvilce tě zkouším rovnou i napodobit. Poprvé sebou div nešvihnu, nešikovnost sama. Ale s plně soustředěným výrazem se nevzdávám a zkouším to dál. Těkám pohledem mezi svými a tvými tlapkami.

Nebyl bych to já, abych se nepřidal k aktivitě, která mě něco naučí. Navíc, když je tak hezky prospěšná. Jsem nadšený, že navíc tohle vede maminka! Je tedy samozřejmostí, že se hodlám účastnit. Trochu jsem měl problém s hledáním něčeho ostrého. Ale v údolí se mi nakonec poštěstilo sehnat nějaké ostré úlomky kamenů. Nenašel jsem je tedy zrovna nejšťastnější metodou. Povedlo se mi elegantně došlápnout na kámen, po kterém se mi svezla tlapa. Polštářek na tlape zabolel, jak hrana kamene pronikla kůží. Nebylo to naštěstí nic velkého ani příliš bolestivého. Vše navíc přehlušilo nadšení, že jsem našel svůj ostrý předmět. A kdyby jeden! Opatrně jsem do tlamy nabral tři úlomky kamenů a rozeběhl jsem se vesele k noře, kde měl "seminář" probíhat. Nespěchal jsem o překot, abych nezakopl. Nebylo by milé dořezat si o kameny tlamu. Důležité je dorazit na místo, což se mi povede i bez úhony. Odložím kameny hezky u zdi, aby se o ně nikdo nemohl poranit. A hned na to přeběhnu s vrtící oháňkou k mamince.
"Tak rád tě zase vidím!" prohlásím s nadšením a začnu se jako malé štěně lísat. Toho prostě nebudu mít nikdy dost!

Nemohl jsem se dočkat, až nastane dnešní večer. Nejen, že je to pro mě další čas, který můžu trávit s maminkou. Ale navíc i s hvězdami!! A jako bonus se dozvím i něco nového! Třeba najdu i odpovědi na některé své otázky? Třeba proč ještě nevím nic o své magii... Ale nehodlal jsem si nechat zkazit náladu takovýma myšlenkama. Ať už se na dnešní události bude dít cokoliv, strávím čas v příjemné společnosti a přiučím se. Když se začalo stmívat, spěchal jsem na louku. Nechci přijít o sebemenší okamžik! Ještě ale rychle zaběhnu do nory pro nějaké zuhelnatělé klacíky, se kterými půjde dobře pracovat. Vezmu si jich pro jistotu hned několik. Přeci jen maminka vzkázala, že budeme zakreslovat. Tak chci mít zásobu.
Jak se ženu lesem kupředu, narazím na mladou břízku. Vypadá to, že srnčí se pokoušelo oloupat kůru. Nechali tam krásné odchlíplé kousky. A já nelenil! Položil jsem klacíky na zem. Chytil jsem okraj kůry do zubů a táhl, dokud to šlo. A kdyby jen jednou. Sloupu z kmene hned několik kusů bělostné kůry. Některé jsou silnější a hezky drží tvar, některé jsou tenčí a mají tendence se kroutit do spirály. Ale nevadí. Určitě budou na louce nějaké šutry, kterými je zatížím. větvičky si hezky přesunu na kůru, abych vše mohl pohodlně chytit do tlamy a pokračuju v cestě za mamkou.
Jak se blížím, už vidím, že tam maminka není sama. Trochu mě otráví, že byla sestřička rychlejší. Ale jen zatřepu hlavou a s vrtícím ohonem se přiženu za nimi. Položím věci na zem, protože s plnou tlamou se přeci jen nemluví (a i kdyby, šlo by to špatně).
"Ahoj!" pozdravím s nadšením. A neodpustím si, abych se lísavě neotřel o bok jak maminky, tak sestřičky. Mám svoji rodinku moc rád a neustále jim to chci dávat najevo. Když je to tedy vhodné. A teď jsme tu přeci jen jenom my.

Když na mě otec vyrukoval s divadlem, zarazilo mě to. Předvádět se před ostatními? Po té situaci na plese, kde jsem to nedokázal udělat správně? Nevěřil jsem si, že by to tentokrát nedopadlo dobře. S ušima staženýma a provinilým výrazem jsem se mu omluvil a zamítl. Ale kdo jiný by měl do svých potomků viděl lépe, než vlastní rodiče? Navíc, můj táta je neskutečně chytrý vlk! Jasně prokoukl, v čem je můj zádrhel. A nedal jinak, než že mě tu chce. Vkládal ve mě velkou důvěru, když mě přemlouval. Byl si tak jistý, že to dopadne dobře! A já? .... No... Nakonec jsem povolil...
Když jsem kráčel na smluvené místo, srst se mi doslova naježila a kůže pod ní jako by mě celá brněla. Nebyl jsem nadšený. Když už mě ale přemluvil a já jsem nakonec souhlasil, nevycouvám z toho! To by nebylo správné. K jezeru jsem ale nijak nespěchal. Nepřekvapilo mě, že už je táta na místě. Došel jsem k němu a lehce jsem ho dloubl do boku, jako pozdrav. Pak jsem si sedl proti němu, abych mohl pozorně poslouchat a sledovat, co se bude dít. Chvíle čekání, než dorazily ostatní mé nervozitě moc nepomáhala. Různě jsem se vrtěl a poposedával. Nakonec ale dorazili i ostatní a táta začal mluvit.
Počkat? Tolik vlků se v tom vyprávění vystřídalo.. Ale.. rozhlédnu se po ostatních. Nakonec si stoupnu a udělám krok vpřed, když se táta ptá po otázkách.
"Já bych měl... Co přesně máme zahrát? Jestli to vše, co jsi odříkal... Em... Nemáme na to nějak málo vlků?" podotknu a opět se rozhlédnu po ostatních.
Haku... Ninqui... Nadězhda... Santin... artemisia... Aaravos a dědeček Alo-pé, S´Arik a moje milá maminka... To nepočítám azarynskou smečku, pokud by chtěl nějak zahrát i spor s našimi sousedy... Ať jsem počítal, jak jsem počítal... Nevycházelo mi to...
"A... Nevadí, že tu není žádná vlčice, když ve tvém vyprávění jsou?" dodám ještě otázku, která se mi vylíhla v hlavě.

Vlci
Daněk, Ravonny, Ber'nielay

Vlčice
Lesley, Ryumee, Salome

"to doufám!" prohlásím vesele. Přestanu se tedy soustředit na stejný krok. Místo toho se snažím držet tempo, abychom mohli hezky běžet spolu a já nezaostával. Jsem už přece dost velký, abych něco takového zvládl. A je to dobré trénování. Se společností je to navíc mnohem lepší!
"Já ale netvrdím, že chci odejít někam daleko," namítnu. Domov je domov. Ale mít možnost konečně se podívat i někam jinam? To se přeci jen nedá nijak srovnávat.
"Chci zůstat doma s vámi. Ale taky se chci podívat tam, kam teď nesmím. Je to velké lákadlo!" uculím se a zavrtím u toho ocasem. Zakázané je přeci vždy lákavé, no ne? To musíš pochopit i ty!
"Vím, že musím být opatrný. Nejprve jsme si jen povídali a já se držel hezky doma." ujistím tě, že jsem jednal určitě nanejvýš bezpečně!
"Hm... Byla taková těžká. Mám radši, když se můžu hýbat jak chci a nic mi nebrání," vysvětlím ochotně. Třeba to byla jen hloupost a ty mě poučíš.
"Ano. Ale byl mrzutý, že je mokrý. Hned potom si šel po svém a já upaloval domů." přisvědčím. Tím vlastně i zachráním Remuse, že neměl zájem narušovat naše území.
"Naučil. Ale ne moc hezky," postěžuju si. Vrtím u toho ale ocáskem.
"Ale jsem rád, že mě to naučil. Hodně povídal i o vodě. Co všechno umí a na co si dát pozor," prohlásím s nadšením. Je znát, jak mě učení opravdu baví.
"Hýbou!" prohlásím prudce a skočím ti do cesty, abych tě zastavil.
"Byli jsme ve Hvězdné jeskyni a já prolézla pod kameny, které se pohnuli a spadli na mě. Nemohl jsem pak ven, maminka mi musela pomoct. Bolelo mě pak otáčet hlavu, tak jsme šli za strejdou Timem a já pak musel být tři dny v klidu!!" vypráví zapáleně. Na konci zním ale otráveně, jako každé nezbedné vlče, které muselo být v klidu.
"Maminka mi pak vyprávěla, že se kameny můžou pohnout. Hlavně menší nebo ty, co pořádně nejsou na místě," dovysvětlím, jak to bylo myšlené.
"Já jsem rád, že mě učí. Opravdu toho ví hodně a já se toho musím hodně naučit. Chci slyšet všechno, co mě může každý naučit!" prohlásím od srdíčka a se správným zapálením.

Všechno to zapálení a radost ale trochu pohasnou, když dojde na tu pravou otázku, která mě trápí. Když vidím, co všechno umí vlci okolo mě... Opravdu dělám vše pro to, abych se naučil dost? Sklopím uši a trochu nejistě se na tebe zadívám, když se na mě otočíš. Tvá odpověď mě ale překvapí. Ouška se mi pomalu zvednou.
"Já nevím... Ale... Když vidím, co umí vlci kolem mě... Lovit, bránit se, stopovat, poradit si v různých situacích, správně jednat... Strejda Tim a bráška Guláš znají všechny ty rostlinky..." povzdechnu si. V tomhle směru si připadám, jak když nevím vůbec nic...

Jsem upřímný mladý vlček. Rozhodně si nenechávám pro sebe, když mám někoho rád. Jak jinak by druzí věděli, jak moc oblíbení u mě jsou? Jak je já vidím? Je dobré druhým připomínat to dobré, aby byli veselí a radovali se z mé přítomnosti, no ne? Jsem rád, když jsou druzí v mé přítomnosti veselí.
"Vím?" zahuhlám s klackem v tlamě. Cuknu sebou, když se rozmáchneš proti mě. Ale neunikne mi, jak pomalý pohyb to je a že stihnu zareagovat. Jen to teda v prvním okamžiku není tak, jak sis asi představoval. Místo společného střetu uskočím stranou. Přitáhnu v soustředění uši k hlavě. Tohle určitě nemělo dopadnout takhle.
"Ha!" zahuhlám přes klacek a napodobím tvůj výpad.

Samozřejmě mě odmítnutí mrzí. Ale svět nestojí jen na špatných zprávách. Jsi tu dál se mnou a ochotný věnovat mi svou pozornost a podělit se o informace. A to je víc než fajn!
"Báthory a Henrieta... A jsou tu s tebou?" zeptám se zvědavě. Bylo by super poznat vás všechny. Určitě jsou stejně fajn, jako ty! Ani mi nedojde to, jak přitiskneš uši k hlavě. Ani, že je něco trochu jinak. Ještě na to nejsem tak dobře vyladěný.
"Musí být krásné! Jako ty!" zavrtím ocáskem. Samozřejmě, že to vše myslím v dobrém a nedochází mi, že by mohlo něco být špatně.
"Mám. Dva brášky a sestřičku. Bráška Guláš se narodil dřív, jak my. Bráška Berry a sestřička Mý Arae jsou mladší, já se z nás narodil první!" prohlásím hrdě. Jsem opravdu hrdý na to, že jsem z našeho vrhu prvorozený a snažím se svou zodpovědnost brát náležitě v potaz.
"kozu?!" vyjeknu překvapeně. I když nemám úplně představu, jak velký je orel, tak je to jedno. Pořád je to jen pták!
"Aha... to je celkem škoda," povzdechnu si. Hned se ale zase rozzářím.
"Dám si noční výpravu! A tu sovu najdu!" prohlásím sebejistě. Sice nevím, jak taková sova vypadá, ale to je fuk. Určitě ji poznám, až na to dojde! Když pak souhlasíš, že bychom se mohli sejít a ty bys mi ukázal, jak lítáš, nadšením povyskočím.
"I já tě rád uvidím!" prohlásím nadšeně.
"Znamená to, že jsme kamarádi?" ujistím se s očkama jiskřícíma nadšením.
"To nevadí, že nejsi nejlepší. Aspoň se máš v čem zdokonalovat. To znamená, že se nebudeš nikdy nudit!" prohlásím vesele. Aspoň vidíš, jaký mám já pohled na věc.

Půlnoční studánka
Když jsem celý zvědaví stanul u studánky, abych si vyslechl S´Arika, neměl jsem ani tušení, jak na míru mi tahle událost bude šitá. Obával jsem se, aby to nebylo něco podobného plesu, kde bych se mohl zase splést. Ale k mému nadšení je celá tahle událost o mé nejoblíbenější aktivitě - UČENÍ!! Očka se mi nadšením rozzářila a já měl co dělat, abych udržel ocásek klidný.
Následující slova mě ale překvapí. Incident s tulačkou? Najít a předvést ji? To asi nebude nic pro mladé ucho, jako jsem já... Ač jsem pozorně poslouchal dál, nedělal jsem si valné naděje, že by mlaďocha jako já pustili na tak veledůležitou akci. Ouška mi ale zacukají, když zmíní i zájemce. Pozorněji se na našeho lexe zadívám. Jako bych u něj hledal odpověď, jestli můžu. Rozhlédnu se po vlcích, kteří se hlásí k tomuto úkolu. Když zaznamenám, že se hlásí i Ravonny, dodám si odvahy.
"Jestli mohu, rád bych se také přidal." ozvu se. Dávám si záležet, aby na mém hlase nebylo znát, jak jsem nejistý. Bude vůbec někdo mít zájem, abych šel taky?

Planina husí
Nakonec přeci jen kráčím na místo činu s ostatními. Snažím se nikomu nepřekážet, ale pozorně naslouchám, aby mi neuniklo vůbec nic. A ještě že tak. Skoro okamžitě se dozvídám nové věci!
"Co je detektiv?" zareaguju na mě neznámé slovíčko. Když dojdeme na místo, cuknu sebou. Nečekal jsem, že to bude vypadat až tak. Trochu nejistě přešlápnu, ale pak se oklepu. Nejsem tu, abych se ukazoval jako nějaký slaboch. Ale taky nevím, jak se v takovém případě postupuje. A tak pozorně sleduju, co dělají ostatní a kopíruju jejich jednání. Po Evar´lově poznámce se ale vyvaruju courání po okolí. Tak nějak se rozhodnu držet právě u něj. Po jeho vzoru zkoumám pachy a snažím se je zapamtovat.
"Co nedává smysl?" zeptám se zmateně. Zaujatě sleduju ale i Ravonnyho. Je úžasný, kolik toho ví, narozdíl ode mě. Sklopím uši, když si uvědomím, že tu vlastně nemám čím přispět. Zůstávám tiše, ale pozorně sleduju celou debatu. Přesunu se ale ke stopám, které objevil Ancunín. Pozorně si je očichám a zadívám se směrem, kterým vede pach.
"Půjdeme po stopě?" zeptám se přeci jen trochu váhavě a ohlédnu se po ostatních.

Fascinovaně poslouchám každé slovo, o které se se mnou podělíš. Nasávám každou informaci jak houba a patřičně si to vše ukládám. Nechci zapomenout nic z toho, co se dozvím. Sice se mi nelíbil způsob, jakým jsi mě učil plavat. Ale jsem neskutečně vděčný za to, že jsi ochotný se se mnou podělit o veškeré informace.
"Takže se nemůže stát, že by někde nebyla voda vůbec? Vždycky se dá někde najít?" ujišťuju se. Je na mě znát, jak div nevibruju nad touhou získávat další a další informace.
"Rozumím." přikývnu zcela vážně. Opravdu nehodlám proti tomuhle učení jít nebo jej zapomenout.
"A co smečka dělala, když nemohla na loviště?" fascinovaně si sednu a nespouštím z tebe zrak.
"Papíru? Co to je?" nakloním hlavičku ke straně.
"Ale já si to rád poslechnu!" vyhrknu okamžitě a popravdě. Chci slyšet všechno, co mi můžeš říct! Co mě můžeš naučit. Když mi ale dáš možnost podívat se na tvou zbraň, okamžitě se toho chytím! Jsem ale dost rozumný, abych na ni nesahal.
"Páááni.... Kde se dá získat? A co všechno s ní umíš? Umíš ji taky vyrobit?" samozřejmě, že mě napadají další a další otázky. Ale když je jich moc, odpovědí bych se nedočkal. Jakmile se zeptáš na mou odpočatost, v tu ránu jsem zase na nohách.
"Ano!"

Zarazím se při tvé logické poznámce.
"Aha... No... Jo, to je pravda..." přikývnu. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nezamrzelo. Ale nejsem hlupák, abych se za každou cenu dožadoval svého bez ohledu na to, co by to mohlo způsobit. Tím spíše na akci, jako je tahle a kde si musíme udržet nějakou tu tvář. Problémy máme přece zakázané!
"Jéé, to já nerad!" vyhrknu okamžitě. Pak se ale začnu smát, když si tě představím, jak s hrdostí neseš panovníkovi klacek!!
"Klacek asi ne. Ale my donesly sobí kůži." nadhodím pro představu.
"Dvě sestry? A jak se jmenují? Mají taky křídla? Jsou stejně barevný?" vyletí ze mě zase jak střely otázky. Pak si prohlédnu sám sebe. Je pravda, že jsem mladý a jsme obecně štíhle stavění.
"Máš pravdu, asi nebudu," zazubím se. Tvůj odtaz na sovu mě ale zarazí. Popravdě totiž musím uznat, že ne.
"Umh... Ne..." zamručím a trochu se ošiju. Ještě toho asi hodně neznám. Mrzí mě to a na jednu stranu mě to i neskutečně štve!
"Páááni.... Jak můžu vidět sovu lovit?!" vyhrknu. Zní to úchvatně a já to vidět chci!!
"Aha... Ale třeba bychom se někdy mohli sejít na nějaké hoře a ukázal bys mi, jak létá vlk!" stále hledám variantu, jak alespoň vidět to, co sám nemůžu mít. Je sice škoda, že křídla nemám, ale ani mi to moc nevadí. Nemůžeme být všichni stejní, ne?