Príspevky užívateľa

Zadívám se na tebe s mírným úžasem v očkách. Nenapadlo mě, že bych si mohl vybrat podle sebe. Myslel jsem, že všichni děláme něco pro druhé a smečku...
"Aha... Takže... Děláme, co chceme za povolání a pomáháme jinde, když je třeba...?" nakloním hlavičku ke straně, jak se snažím tvá slova přeříkat po svém. Snad jsem je pochopil správně. Ale nenapadlo mě přemýšlet nad výběrem takhle. Jsem ale rád, že jsem se dozvěděl, jak to doopravdy je... Když dojde na další část naší debaty, trpělivě čekám na odpověď. Tedy... Trpvělivě zvenčí. Ale uvnitř div nevibruju nedočkavostí nad tvou odpovědí. Nejsem si úplně jistý, jestli plně chápu tvá slova. Zadívám se k nebi.
"Já jsem rád za každou odpověď, kterou dostanu na své otázky. Někdy je opravdu nepříjemné mít hlavu plnou otázek a nezískat na ně odpověď," začnu trochu nejistě.
"Ale já sám ještě hvězdy mluvit neslyšel. Možná... Čekají?" nakloním hlavu ke straně.
"Až bude jisté, že je pochopíme?" kouknu na tebe. Když se mi ale svěříš se svým trápením, stáhnu ouška k hlavě. Ve snaze zlepšit ti náladu do tebe jemně žďuchnu čumákem.
"Neumím si představit, že by se mi stalo něco takového. Ale když ti na nich tak moc záleží, určitě bys věděla, že je s nimi něco špatně. To by ti hvězdy určitě daly nějak vědět!" prohlásím s naprostou jistotou.

"Na jaké výjimky?" neváhám se chytit další možné informace, kterou bych se mohl dozvědět. Otázek není nikdy dost!
"Jupí!!" vypísknu nadšeně, když souhlasíš. A hned taky přeběhnu vedle tebe, abychom šli bok po boku.
"Hmm... Jen ve Hvězdné jeskyni s maminkou," přiznám.
"Ale budu poslušný, slibuju!" vyhrknu hned. Nechci si přeci zkazit výlet! A když by se něco stalo, už bys mě sebou nikam nebral. Mám ouška pozorně našpicovaná. Poslušně přikývnu, když mě upozorníš, ať dávám pozor kam šlapu. I když se mnou na začátku našeho setkání šili všichni čerti, jakmile zavelíš, vykročím po tvém boku klidně a opatrně.
"Jak probíhá takové trénování?" začnu trochu zjišťovat informace. Ať taky vím, co očekávat.

"Doufám, že máš pravdu... Je to moje první taková velká akce." zamručím. Ale pobaví mě, s jakým klidem jsi schopný nadávat. To se musím naučit! Tvá další slova mě velmi potěší. Ocáskem začnu zase mrskat vesele do stran.
"Já s tebou taky rád trávím čas! Vždycky se s tebou něco přiučím a je s tebou zábava. Nemohl bych si přát lepšího staršího brášku!" prohlásím od srdíčka, s upřímnýma jiskřičkama v očích. Fakt, že i tentokrát mě něco přiučíš to jen podpoří. Okamžitě jsem na nohou.
"ANO!!" vypísknu nadšeně. Hbitě chytím klacek, který mi hodíš.
"Ale nevím, jak se to dělá," upozorním a přeci jen maličko znejistím. Je tu tolik vlků... Co když si nás někdo všimne a bude se nám smát?

Ohlédnu se zpět na tebe. Brzo už je ale znát, že to bereš jako legraci. Začnu se teda taky culit.
"Tak to je dobře, že si to můžeme zkusit někde stranou, ne?" zavrtím vesele ohonem. Samozřejmě, že to CHCI zkusit. A CHCI se to naučit!! To bych nebyl já, abych si nechal ujít možnost něco se naučit...
"Um. Ne, vyloženě to žádané nebylo. Ale z naší smečky se rozhodli donést dar a já ho spolu s Lirtheni předával." odpovím pohotově.
"Myslím, že pokud by každý přinesl nějaký dar, tak nebude žádný ples. Nikam bychom se nevešli." podotknu zamyšleně. Když pak stočíš svůj pohled zpět k davu, už už se smiřuju s tím, že se rozloučíš a půjdeš po svém kamarádovi pátrat. Ale po tvých slovech mi začne ocas divoce mrskat ze strany na stranu.
"To jsem rád!" vyhrknu okamžitě s nadšením.
"Otázky ty já mám... Víc než dost... Někdy mi přijde, že to snad i druhým vadí... Ale kdyby ti to vadilo nebo jsi na něco nechtěl odpovídat, tak mi to hned povíš, že ano?" pozorně se na tebe zadívám. Je znát, že mi na tomhle ujištění opravdu záleží... Když pak potvrdíš, že bys mě asi i unesl, vykulím užasle oči.
"Páni, vážně bys mě unesl?" chytím se prvně jen toho, co má ouška slyšet chtějí. Ale nejsem sebevrah. Protože pak už se zamyslím i nad další částí tvých slov.
"Hm. Ano, bezpečnost je hodně důležitá..." zamručím zamyšleně. Mé zamyšlení pak přetnou tvá roztažená křídla. Nadchne mě, když se jich můžu dotknout.
"Jsou tak heboučká!!" vypísknu nadšeně. Jak mluvíš, zastříhám ušima. I když jsem rozptylován tvými křídli, pozorně poslouchám i tvá slova.
"Zima by se mi asi moc nezamlouvala...." podotknu. Trochu přemýšlím, jaké by to asi bylo necítit pod tlapama pevnou zem.

Ohlédnu se také směrem, kde probíhá celá ta slavnost.
"Já to nikdy nedělal..." zamručím. Nevím, co bych měl dělat a jestli bych nezpůsobil katastrofu.
"Já nevím. Asi nic konkrétního? Jsem velmi zvědaví a chtěl jsem vidět, co to ten ples je, co se tu děje a být tu něčím prospěšný. Nakonec se to povedl, předával jsem dar!" prohlásím pyšně. Tohle přeci je něco na co bych měl být pyšný, no ne?
"Samozřejmě!" zavrtím vesele ohonem.
"Ale doufám, že se vám povede se setkat." dodám. Je znát, že to myslím upřímně a od srdíčka. Přátelé by se přeci měli vidět! A já si moc dobře všiml, jak ti na našem členovi záleží. Třeba, zadoufám někde v dušičce, ti takhle někdy bude záležet i na mě? Kdo ví?
"To bych ti řekl!" slíbím okamžitě. A mám co dělat, abych se nesmál. KŘOVÁK! No kdo by se nesmál takovému slovu? Když se pak začneš smát mým otázkám, trochu se zastydím. Je rozdíl ptát se členů smečky a někoho svým způsobem cizího.
"Promiň... Mě to ale nevadí! Nemám žádné odborné otázky!" prohlásím a zavrtím ocáskem. Když ale začneš odpovídat na otázky, zůstanu na tebe fascinovaně civět s ušima našpicovanýma.
"Páni! A mě bys unesl?" vyletí mi z tlamičky dřív, než se nad sebou stačím zamyslet. Máš ale pravdu v tom, že každý druh ptáka má jinak stavěná křídla.
"WOOOOOOW!!!!" vypadne ze mě, když s rozšířenýma očkama sleduju ty obří perutě.
"Rozhodně větší!" přisvědčím. Drze se zvednu na zadní a zatímco na nich balancuju, natáhnu jednu přední tlapku, abych se křídla dotkl.
"Byli jsme na útesech, když bráška Guláš procházel rituálem." přikývnu.
"Hodně tam foukalo, ale hnali mě od okraje, abych nespadl."

"Tím si nejsem tak jistý. Pořád nevím jistě, na co bych se hodil, kde bych byl nejvíce smečce prospěšný," povzdechnu si. Ani mě nenapadne přemýšlet nad povoláním, které by mě bavilo! Tvá odpověď na otázku mě maličko překvapí. Přemýšlet? Ale přišlo mi, jako bys chtěla mluvit dál a tak jen nakloním hlavičku ke straně a trpělivě čekám. Někdy si potřebujeme přeci jen slova promyslet.
"Studánka je krásné místo," pousměju se, abych pomohl zahnat tvou plachost.
"V pořádku. Každý jsme jiný a není nic, za co by ses musela stydět nebo omlouvat." zvednu hlavu ke hvězdám.
"Pokud nemluvíš s hvězdami jako ostatní z našeho rodu, neznamená to, že bys do smečky nepatřila. Máš jiný pohled na věc a vidíš to, co nám může unikat. A to je dobře," stočím pohled zpět k tobě a pousměju se. Díky bratrům a sestře si moc dobře uvědomuju, jak jsme každý jiní. A nikdo z nás není terčem posměchu nebo nenese nálepku, že jsme špatní. A stejně tak nikdo ze smečky. Nemyslím si, že by si někoho takového matka nechávala ve smečce.
"Můžeš se mnou s klidem mluvit o čemkoliv," mrknu na tebe, abych ti dodal odvahy. Přijde mi, že se trápíš a že by ti to mohlo pomoct. Jako mě, když jsem si na planině promluvit s otcem.

Jsem neskutečně rád, že jsem se setkal s tak úžasnou a milou společnicí. A tak veselou! Stejně veselou, jako jsem já. Není nad to se tak krásně bavit. Našpicuju ouška, jakmile zmíníš, do které rodiny ve skutečnosti patříš.
"Isarel de Amaryllis... To je moc hezké jméno! Mé celé jméno je Asteri Estrela do Norte." představím tedy i já celé své jméno.
"Všichni vlci u vás jsou takhle krásní?" podotknu, aniž bych si uvědomoval, jak by to mohlo vyznít.
"Máš hodně brášků?" vyzvídám vesele dál. Proč se bránit otázkám, které se mi rojili v hlavě, když mě nikdo nebrzdí. A pokud to přepísknu, tak se omluvím. Snad tyhle otázky nejsou nijak špatné. Navíc mě nesmírně potěší tvá další slova.
"A co nám brání?!" ocáskem začnu zase mrskat ze strany na stranu. Když vzbudím zájem o aktivity, s hlavou nakloněnou ke straně tě pozorně sleduju.
"Jak to děláš?" zeptám se, sledující tvé nožičky a zkoušející to napodobit. Já a tančit?

Neměním tempo, abych tě dohnal, ale hezky klusem doběhnu. Jen kousek před tebou zvolním do kroku, abych včas zastavil a mohl se mezitím i trochu vydýchat. Ocáskem zlehka vrtím.
"Ale kdepak, nespěchám. Snažím se zvýšit svojí fyzičku. Trénuju." opravím tě pohotově. Možná to vypadá, že spěchám, ale není to tak. Plnou rychlostí jsem mnohem rychlejší!
"Kam vyrážíš ty?" nakloním zvědavě hlavu ke straně. Samozřejmě, že u mě stále převládá má vlčecí zvědavost, i když brzy už vlčetem nazývaný nebudu. Ani mě nenapadlo, že by někomu taková otázka mohla být nepříjemná. Spíš tak nějak sázím na to, že pokud druhý odpovídat nechce, prostě mi to poví. Nejsem z těch, co budou dál dotírat. Každý máme právo na své soukromí.

Pozorně poslouchám všem informacím, které se mi dostávají. Vzhledem k začátku slov to bude do budoucna velmi užitečné. Po zimě nás jistě čeká jarní tání. Stejně tak léto.
"Co se dá dělat, když je nedostatek vody?" zvídavě se vyptává dál. Když má tu možnost, proč ne? Už to nejsou hloupé štěněcí otázky, ale důležité otázky. Další informace o proběhlé záplavě mě zarazí. Ohlédnu se po něm.
"Bylo to hodně zlé? A jak se dá při a po takových záplavách pomoct?" vyzvídám tentokráte do budoucna. Je dobré vědět co dělat, no ne? Další slova mě zaujmou z trošku nečekanějšího hlediska.
"K výrobě? Jak?" zastříhám ušima a s očkama jiskřícíma nadšením se na tebe zadívám. Když se mi dostane vlastně pochvaly na mou odpověď, ucítím příjemné brnění po těle. Neskutečně mě potěšilo, že jsem si vyzískal takovou pochvalu. Neunikne mi zavrtění ocasem.
"Snažím se." odpovím. S hlavou mírně nakloněnou sleduju, co vyvádíš tentokrát.
"Děkuju za radu!" vyhrknu nadšeně. Mít možnost nějakým způsobem i kopírovat váženého předka rodiny se mi zamlouvá! Mou zvědavost tentokrát ale víc poutá tvé počínání. Zvědavě popojdu blíž. A rozhodnu se zkusit své štěstí a zeptat se trochu osobněji.
"Kde jsi vzal tohle?" zeptám se a nakloním hlavu pro změnu na druhou stranu.

S celkem vážným výrazem přikývne. Samozřejmě, že i tohle si hodlá pořádně zapamatovat. Není žádná informace, která by se mu jednoho dne nehodila.
"V čem ještě může být voda nebezpečná?" zvědavě se vyptává dál.
"A v čem užítečná?" přisadí si, aby z vody nedělali pouze třídního nepřítele. Kdybych už nestál, když se dáš do příkladného vysvětlování problémů, zaručeně bych tak učinil. Především ta poznámka o tom, že bych tu už nebyl. Skloním hlavu a tlapu se lehce dotknu vlasů.
"Samozřejmě, že přežít je důležitější. A nejsem tak hloupí, aby mi nedošlo, co říkáš," podotknu možná trochu drze, ale rozhodně náležitě zamyšleně. Možná i proto to zaznívá trošku jinak, jak nepřemýšlím nad slovy jako takovými, ale nad tím, cos mi vysvětlil. Ale úplně se zbavit své krásné spojovačky s otcem?
"Zkusím nejdřív vymyslet, jestli to nepůjde jinak." dodám nakonec. Opravdu bych se svých vlásků nerad zbavoval. Ale pokud to nepůjde jinak... Na druhou stranu tahle má ochota i poukazuje na fakt, že se nenechávám okamžitě strhnout, ale chci si věci promyslet. A i to je dobře, no ne?

Otáčím hlavou tak, abych tě stále sledoval, i když pokračuji v kroužení. Už mi není tak velká zima, ale pokračuju v pohybu i nadále. Na našpicovaných uších je znát, že tě poslouchám velmi pozorně.
"Klidná voda jezera a rychlá voda řeky jsou o hodně odlišné... Hrozí něco i v klidné vodě?" nerozpakuju se zamyšleně se vyptávat. Jak ale dojde na mé vlasy, přeci jen se zastavím a pohodím hlavou.
"Ale táta je má taky..." podotknu. Je znát, že zbavit se faktoru, který mě tak krásně a jediněčně propojuje s tátou není zrovna to, po čem bych toužil. I když tvá slova mají svou váhu a pravdu. Zorné pole na pravé straně mi převislá část opravdu zakrývá.

"Ahááá!!" rozzářím se, když se mi ochotně dostane takového vysvěltení. A že to není myšleno jako počin k něčemu zlému. To by nebylo zrovna dvakrát milé, na takové akci. Další tvá slova mě zarazí.
"Zatančit?" nakloním hlavu ke straně.
"Tak snad někoho známého přeci jen najdeš. Nebo jak říkáš, nové vlky, ke kterým se budeš rád vracet," zavrtím ocasem. V tuto chvíli mě ani nenapadne o sobě přemýšlet jako o někom takovém.
"Taky se tak snadno najdeme. V té spoustě vlků hledat konkrétní kožíšek, když jsou neustále v pohybu je celkem náročné. Ale přívěsek? Ten se leskne na kožíšku jenom nám," zazubím se a ocásek se mi opět vesele rozhoupe.
"Evar'la... Evar'la... Ano! Šel s námi na ples," zavrtím ocasem, když si vzpomenu.
"Já ještě neměl možnost si s ním povídat, jako by se pořád někde potuloval. Ale šel s námi," potvrdím ještě jednou. Jsem ale rád, když se pak tak uvolněně zasměješ a neděláš velkou vědu z pamatování si jména. Ocásem se zase rozvlní.
"Nevadí, já ti ho zase připomenu!" uculím se.
"Nene! Máš krásný a čistý kožíšek!" ujistím tě rychle. Jsem rád, že z téhle mé nezdvořilosti neděláš vědu.
"Naprosto všechno! Jak může mít vlk křídla? Opravdu tě unesou? Jak je to možné, když máš jiné tělo jak ptáci? Nejsi moc těžký? Jaký to je tam nahoře?" otevřou se má stavidla nadšených otázek a v očích se mi objeví stejně nadšené jiskřičky.

Našpicuju uši, když přijdou další zkušená slova. Dává to i smysl. Když nevidím na dno, může tam číhat i nějaká příšera!! Ano, zase ta příšera! A rychle tekoucí? To volá snad samo o sobě. I v klidné vodě jsem měl co dělat, abych se třeba i správně otočil. Kdepak! Do řeky já jen tak nepolezu! že?
"Dobře. Budu na to pamatovat," ujistím svého ochotného učitele. Jsem rád, že se můžu dozvídat nové věci. I když způsob mi možná ne úplně sedí. Pořád to znamená, že se přiučím a to má pro mě neskutečně větší význam! Trochu mě zamrzí, že mě dokážeš na jiné způsoby sušení. Ale pochopím. Místo tulení se k neochotnému kožíšku začnu klusat do kolečka. Mokrý kožíšek opravdu nepříjemně studí, ale snažím se to ignorovat.
"He? Proč bych měl?" zeptám se zaraženě.

Měl jsem radost, že tomu přicházím na kloub. Proto mě i trochu zamrzelo, že mě voláš zpět na břeh. Jsem ale poslušný mladík a tak trochu krokolomně změním směr. Doplavu na břeh, kde se po tvém vzoru pořádně oklepu.
"Nebude mi hrozit, že se utopím. To je rozhodně velké plus!" prohlásím nadšeně. Já abych nebyl nadšený, že se naučím něco nového? To by znamenalo, že je něco opravdu hodně špatně! Jelikož už začínám cítit chlad deroucí se skrze mokrou srst, přidám do kroku. Klusem doběhnu k tobě a jako správně vypočítavé štěně se přitisknu co nejvíc k tobě. U tebe přece musí být teplo, no ne?

"Využít?" zeptám se trochu zmateně. Nenapadlo mě, že by někdo mohl mít snahu využít tak krásnou a veselou událost. Nebo jak by se mohla dát využít. Leda to, co jsi zmínil poté - setkání s těmi, které jsme dlouho neviděli.
"A povedlo se?" zeptám se, když se svěříš s hledáním svých známých.
"Přízrační," pousměju se a s hrdostí se napřímým. Taky vystrčím hruď, aby byl patřičně vidět náš smečkový přívěsek.
"Všichni od nás mají takovýhle přívěsek," podotknu.
"Těší mě. Máš hezky krátké jméno! To se bude dobře pamatovat!" zaraduju se. Pamatovat si některá jména je vskutku složitý počin. Když jsem pak prohlédnut se svým očividným zahlížením, nepatrně sebou cuknu.
"Omlouvám se, tohle nebylo zrovna zdrvořilé..." podotknu a v duchu si vynadám. Vidět mě tak strejda S´Arik, dostanu po papuli!
"Jen... Fascinují mě tvá křídla!" vyhrknu.