Príspevky užívateľa

Poslední dobou jsem začal dost silně pracovat sám na sobě. Uvědomoval jsem si, že už musím začít zjišťovat, kam povedou mé další kroky. A taky, po výšlapu o slunovratu, musím zapracovat na své fyzičce. Začal jsem víc běhat. Zprvu na louce, ale pak jsem přidal křivolakejší les plný překážek, které musím přeskočit nebo oběhnout a kopečků, které musím vyběhnout. Pak bude na čase přejít na level výš, na kopce a hory. Jsem mladý, takže není tak těžké zvykat si na větší námahu. Mé sebezapření a snaha dosáhnout svých cílů mi v tom neskutečně pomáhá.
Právě teď se vytrvalostním klusem ženu lesem. Neváhám vyběhnout na spadlé kmeny nebo některé z nich přeskočit. Až do chvíle, kdy před sebou zahlédnu známý kožíšek. Už jsem se spolu jednou setkali. Dokonce přímo v tomto hvozdu.
"Ahoj!" zavolám na Světlušku, zatímco změním směr, abych doběhl k ní.

"To je hezké jméno!" zavrtím zase vesele ohonem.
"Páni!" prohlásím fascinovaně. A ještě fascinovaněji vypadám ve chvíli, kdy potvrdíš, že s nimi umíš lítat. Jakmile svá křídla roztáhneš, okamžitě tě začnu zase obcházet.
"Páni, jsou nádherná!!" vyhrknu. Když je složíš, posadím se proti tobě. Ale mrzí mě, že mi nechceš předvést. Ale nemůžu tě nutit, to by nebylo správné.
"Dobře, ale určitě!" ujistím se, že tě jednou opravdu uvidím létat. Zvědavě se na tebe zadívám.
"Ale je to úžasné. Když tě porovnám s ptáky, kteří lítají, ale ty vypadáš úplně jinak... kdo všechno může létat..." zavrtím fascinovaně hlavou. Když zmíníš trénování, opět se rozzářím a hned je jasné, co vypadne z mé tlamičky.
"Páááni!! Můžu jít s tebou?" vyhrknu.

Zatěkám pohledem mezi našimi tlapkami. Je pravda, že mám kratší krok.
"To je škoda," zastříhám ušima.
"Musím ještě povyrůst!" uculím se a kouknu po tátovi. Ocásek se mi u toho začne vesele kývat ze strany na stranu. Měl jsem rád každičký čas, co jsem mohl s rodiči strávit o samotě. Mít veškerou jejich pozornost...
"Strašně mě zajímá, co všechno je za hranicemi," očička mi nadšením i správně zajiskří. Veškerý ten obrovský prostor kolem nás a každý může být jiný. Co když jsou tu fialové stromy? Nebo modrá tráva? Fantazie mi v tomhle jede na plné obrátky.
"Potkal jsem Jaydena u hranic. Vlk tulák, ale na území nešel, ví že to nesmí. Ani já nešel přes hranici. Půjčil mi bílou jelení kůži, co nosí! Ale mě se to moc nelíbilo." spustím okamžitě. Taky ale ujišťuju, že se nedělo nic špatného! To by přece jen nebylo správné.
"A taky Remuse. Uklouzla mi tlapa na hrázi a on mě vytáhl z vody. A strejda S´Arik mě naučil plavat! Maminka mi vysvětlila, jak se hýbou skály a proč." pokračuju vesele. Pak se zadívám zase na tátu.
"Strejda S´Arik neučí moc mile," podotknu, když si vzpomenu na naše lekce plavání. Ale překvapí mě, že by mladší vlci mohli mít s mou zvědavostí konflikt.
"Aha... Dobře..." podotknu stále ještě zaraženě. Ale ano, zeptat se je to nejmenší, co pro to můžu udělat. Zamyšleně se na chvíli zadívám před sebe.
"Umím toho dost...?" zeptám se najednou trochu tišeji.

Jsem rád, že se nezlobíš, že jsem si ušáčka nevzal. Neměl jsem hlad a na jídlo jsem vlastně ani neměl žádné pomyšlení. Příliš mě trápil fakt, že si nejsem vůbec jistý, jak bych byl smečce prospěšný. A vlastně jsem tak nějak i rád, že se mě ptáš. Protože si nejsem jist, jak bych tohle vůbec začínal... Stočím pohled k ušákovi.
"Je těžké zajíce ulovit?" zeptám se zamyšleně. Je to dobrý začátek, jak zjistit něco nového. A když se dozvím jak, nebude snad až tak těžké to převést do skutečného jednání.
"A co pták? Nebo ryba? Nebo srna?" probouzí se ve mě má přirozená zvědavost, která vítězí nad vlastní lehkou depresí.

Samozřejmě, že mě trochu pohlcovala panika. Na druhou stranu si po chvíli uvědomím, že už se mi nepotápí hlava. To znamená, že nedělám všechno úplně špatně, ne? Tvá další slova mi také trochu pomůžou se uklidnit. Nejen proto, že mi tím připomeneš, že jsi stále za mnou.
Voda nadnáší... Dobře... První bod, kterého se nemusím bát, no ne? pomyslím si. Ale slova jsou snazší, než jak to doopravdy vnímám.
Pravidelně dýchat. opakuju si. Dobře, v tomhle jsem rozhodně dělal chybu. Začnu si na to tedy dávat větší pozor. Chvilku mi trvá přijít na tom, v jakém tempu střídat nožky, abych se nekácel sem nebo tam. Ale nakonec tomu přeci jen přijdu na kloub! Srdíčko mi tluče jako splašené, ale nakonec přeci jen plavu!!

Nevšímal jsem si tvého zmatení. Překypoval jsem radostí nad tím, že jsi přijal a že teď už vlastně nejsi sám, když máš mě. Oproti tomu já zmatený tak nějak jsem z veškeré té debaty kolem boha.
"No... Ale i smečka přece funguje a to každý dělá něco jiného," namítnu. Ne, že bych tím chtěl shazovat tvá slova. Je tím jen znát, že mi to v hlavičce šrotuje a snažím se to pochopit. Podle mě, kdo se neptá, nic nepochopí. Ptát se je správné.
"Super!" zavrtím ocasem a natáhnu tlapku blíž k žábě. Tlapkou ji lehce capnu na záda a když nereaguje, položím ji tlapku na záda pořádně.
"To je zvláštní, jak nemá kožíšek," zamručím. Ale abych ji netrápil, tak se zase stáhnu.

Měl jsem radost, že jsem narazil na tak milou vlčici. Naše ocásky srovnaly rytmus a houpaly se, jak kdyby byly vzájemně propojení. Stejně na tu a stejně na onu stranu. Zaujatě jsem si vlčinku začal lépe prohlížet. Bílé vlásky a s copánkem, taky stejně, jako mám já. A má dokonce růžky! Přesně jako táta nebo moji sourozenci.
"Páni... Bílé vlásky jako já a táta. Copánek, jako já a mamka. Růžky jako táta a moji sourozenci. Jeden by si řekl, jestli náhodou nepatříš k nám," zasměju se. Tolik společných bodů.
"To ti asi moc nedokážu říct. Já jsem tu poprvé," pousměju se. Ale těší mě sledovat tvé nadšení a radost. Ocásek se ne a ne zastavit.
"Také mě těší, Isarel. Děkuji, i tvé jméno je krásné," ocásek se začne pohybovat rozmáchleji a rychleji.
"Nezkusíme něco, co tu vyvádějí ostatní?" zeptám se a rozhlédnu se kolem. Někteří si tu jen korzují a povídají, někteří sledují ty svítící kytičky, ale někteří i tancují! Ne, že bych to uměl, ale proč to nezkusit?

Mé kroky tentokrát vedly k hranici, kterou spolu s básničkami zapalovali vlci ze všech smeček, ale i jeden z tuláků. Posadil jsem se v bezpečné vzdálenosti od ohně a zadíval se do poskakujících plamínků. Byly tak živé a nespoutané, přestože potřebovaly pomoc, aby se rozhořely. Ale pak nabraly sílu a osvětlují velkou plochu pro nadšené tanečníky i debatující hloučky.
"Jednou budu zapalovat i já!" prohlásím sebejistě. Je to slib pro mě, ale i pro plamínky přede mnou. Chci, aby na mě byla rodina i celá smečka pyšná. Nakloním hlavičku mírně ke straně. V hlavince se mi motá tolik otázek kolem téhle akce. Měl jsem za to, že si smečky své území chrání. Ale tahle smečka vpustí ostatní na své území a to vše jen proto, aby se všichni bavili? Nechápal jsem důvod téhle akce. I když mi S´Arik vysvětloval, jak důležité je předání daru, aby spolu smečky dobře vycházeli, pořád jsem si nebyl jistý, proč celá tahle paráda...

Ocáskem začnu vesele zametat. Jsem tak rád, že spolu všichni tak hezky vycházíme. A ještě víc mě potěší, když se stanu důvodem, proč si užívá ples. Vesele se na něj zazubím.
"Ano! Ale trochu jsem to zvoral. Špatně jsem ho oslovil," stáhnu ouška vzad. Mrzí mě, že jsem to nezvládl perfektně. Ale možnost zapalovat oheň?
"Vážně myslíš, že bych příště mohl zapalovat?" našpicuju zase ouška. To by se mi zamlouvalo! Vypadalo to taky na důležitý úkol. A určitě bych chybu v tomhle neudělal.
"Bráško, ty tu nikoho neznáš, že tu jsi sám?" zeptám se zvědavě a rozhlédnu se kolem. Bráška už přeci jen smí i za hranice, tak je zváštní, že je tu tak sám. Alespoň pro mě.

Klid u studánky sice nerval dlouho, ale to nevadilo. Nepřiřítil se sem totiž žádný dav, ale příjemný a slušný vlček. A taky nevyřvával na celé kolo. Zastříhám ušima a zvednu k němu hlavu, abych si ho mohl prohlédnout. A i když vím, že vlci jsou různí, zůstanu na něj prvně fascinovaně zírat. Nikoliv pro jeho barvu. Ale on měl KŘÍDLA!! Jako ptáci!! Naštěstí se ale rychle vzpamatuju. Zatřesu hlavou.
"Zdravím. Nejsem tu tak úplně sám, jsem tu se smečkou. Ale všichni se tak nějak rozprchli," pousměju se. Jsem rád, že se členové smečky baví.
"Já jsem Asteri. A ty?" nakloním hlavu ke straně. Je ale očividné, že můj pohled k sobě stále přitahují křídla. I když se snažím stáčet svůj pohled zpět k tváři vlka, stejně zase zabloudí ke křídlům. Pár členů ze smečky sice křídla má, ale přesto mě nikdy nepřestanou fascinovat.

Proplétal jsem se davem vlků tentokráte trochu ztraceně. Vždycky se mi povedlo najít někoho ze smečky díky našim společným řetízkům, ale teď jsem chvilku nikoho nezahlédl a znejistělo mě to. Vydal jsem se v tom všem chumlu hledat někoho ze smečky. A nakonec se přistihl, že vlastně hledám někoho konkrétního - brášku Guláše. Doufal jsem, že pro jeho kožíšek ho najdu rychle. A že mi poradí, jak si s tímhle vším tady poradit a co vlastně i dělat? Určitě musel být na takovém plese v mém věku a dokázal by mi poradit. Spíš, než dospělí, kteří by mě nabádali k opatrnosti a abych správně reprezentoval smečku. Ale cožpak k tomu nestačí, když se budu chovat slušně a nebudu dělat problémy? To nejdůležitější - předávání daru panovníkovi - mám za sebou. A rozhodně neplánuju na sebe otočit pozornost našeho nejstaršího, S´Arika.
Nakonec se mi i poštěstí a já zahlédnu Gulášův kožíšek. Nadšením si poskočím. S ocáskem mrskajícím se ze strany na stranu zrychlím, abych se k němu dostal co nejdřív. A aby mi někam nezmizel - což by tady bylo více než snadné. Ale úspěšně brášku doženu a bokem žďuchnu do toho jeho. Ne ale moc, aby neztratil rovnováhu a náhodou se nezřítil na nějakého cizího vlka.
"Bráško!" vyjeknu nadšeně a očka se mi rozzáří. Jsem opravdu rád, že jsem ho tu našel.
"Bavíš se?"

Když jsem se dozvěděl o rodové slavnosti, byl jsem z toho nadšený. Jasně, byl jsem varován, že musíme vystoupit na horu, ale nedělal jsem z toho takovou vědu. Však jsme se už trmáceli k moři! Ach, to moře... Tak rád bych se tam zase podíval! Ale to je teď druhořadé. Museli jsme vystoupat na horu. Už nejsme taková písklata, takže jsem si byl jistý, že to určitě zvládneme. Máme už i víc za ušima. Oproti tehdejší výpravě nedělám hlouposti a nejančím sotva vytáhneme paty z území. Má fascinace novými kouty je na mě ale přeci jen znát. Uši našpicované a oči svítící nadšením, které se otáčí hned sem a hned onam. Jako by mi nesmělo nic uniknout. Ne, že by bylo co, když je krajina pokrytá bělostně třpytivou pokrývkou sněhu.
První úsek cesty byl v pohodě. Šlo se víceméně po rovině, jen se brodit sněhem. Ale já měl za ušima. Elegantně jsem se zařadil za brášku, který celou výpravu vedl. Většinu cesty mi tak prorazil Gulášek. Horší to bylo, když jsme začali stoupat.
"To polezeme až NAHORU?!" tvrdě mě zarazí srážka s realitou, když zvednu hlavu k horám nad námi. Ale je to naše tradice! Stačil mi pohled na rodiče a Guláše, abych se protáhl a vyrazil na další výšlap vzhůru. Přesně na mě bylo znát, kdy už mě přepadá únava. Jedna věc je řádit po lesích a lukách. Ale výšlap vzhůru? Statečně se škrábu nahoru a ignoruju pálení ve svalech. Když už je toho ale na mě příliš, přestanu natáčet uši po zvucích kolem a hlava mi klesne o něco níž k zemi. V takové chvíli mi i o něco více podkluzují tlapky.
Jsem vděčný za pauzy, které nám Gulášek dává. Vždycky sebou plácnu na zem. Ale neležím tak úplně v klidu. Nožky protahuju, aby mě nebrněli. Na můj vkus jsou ale pauzy i tak příliš krátké. Nejednou se tak ode mě ozve obligátní otázka "už tam budeme?" - ale nikdy nepřišla odpověď "ano". Dřív, než jsem se stihl zeptat naposledy, konečně staneme na vršku.
Kecnu si na zadek a zhluboka se nadechnu. Až pak zvednu hlavu - a očka se mi úžasem rozšíří. Hvězdy, jako by se tu zdály větší a zářivější. Na moment úplně přestanu vnímat vše, co se děje kolem mě. Fascinovaně se zvednu na zadní a natáhnu tlapky, jako bych se chtěl hvězd dotknout. A vlastně že i jo. Protože pokud se to nepovede odtud, tak už odnikud!

Bylo tu neskutečné množství vlků všude kolem. Chvílemi jsem pro jistotu hledal společný znak našich vlků ze smečky, přívěsek, který nás reprezentuje a spojuje. Abych se snad ujistil o tom, že tu nejsem sám, že mě tu nikdo nezapomněl. Kdo ví? Důležité je, že vždycky pohledem dokážu někoho vyhledat. Nesmírně rád bych se s někým seznámil, ale narážím na jeden malý problém. Takové množství vlků na jednom místě ve mě začalo vyvolávat nejistotu. Neměl jsem ani ponětí, jak někoho oslovit. A navíc mi přišlo, že se tu všichni baví navzájem! To tu je každý s někým? Nebo zmizeli všichni samotáři?
Neměl jsem tušení, ale začínal jsem z toho být trošku mrzutý. A tak jsem se prvně zaměřil na hledání zdroje vody. Chvilku mi trvalo, než jsem našel osvětlenou cestičku vedoucí ke studánce, kde jsem se mohl napít. Krásná svěží studánka. Navíc tady nebylo tolik vlků. Až tady jsem si uvědomil, jak mě z toho všeho brněla hlava. Všechny ty vjemy a pachy a pohyb kolem mě. Takové uklidnění u studánky se hodí. Posadím se a zadívám se na hladinu vody.

Pro Asteriho poprosím jako přívěsek ten úplně první a speciální dárek slot na vlče.

Neskutečně jsem se těšil, až napadne sníh. Sice zebe do tlapiček, ale to je vedlejší. Tolik jsem toho slyšel a já se opravdu těšil na to, co vše se dá se sněhem vyvádět. A co všechno vyzkouším. Nakonec jsem se i dočkal. Vyběhl jsem do sněhu a první co, tak jsem trochu komicky zvedal tlapy do výšky. Chvilku mi trvalo, než jsem si na sníh zvykl a pohyboval se dál naprosto normálně. Nestačilo mi ale jen běžet ve sněhu. Začnu v něm poskakovat a skákat do kupek sněhu po hlavě. Někdy se tam na chvilku zaseknu, ale to nevadí - povede se mi stejně se odtamtud vyhrabat. Kde je sněhu méně, tam se rozeběhnu a pak připlácnu předníma nohama k zemi, takže do sněhu vjedu jako radlice. I do stromů sem tam narážím, abych setřásl kupky sněhu z větví. Líbí se mi, jak zpočátku jakoby sněží a až pak žuchne polštář sněhu.
Když mě všechno tohle řádění unavý, tak se stáhnu do stromy krytého prostoru, kde si můžu lehnout a trochu si odpočinout. Rozhlížím se kolem a sleduju celou tu bílou nadílku. Všimnu si, že sházené kupky sněhu tvoří koule. Když se do nich ale pokusím drcnout, většina se rozpadne. Pár jich naštěstí zůstane po kupě. Jako pes začnu kouli honit po okolí. Zprvu mi ani nedochází, jak se koule zvětšuje. Až když je jednou tak velká, tak mi to dojde. Zarazím se.
"Jak jsi tak nabrala na velikosti?" zamručím zamyšleně a obejdu kouli dokola. Sem tam natáhla i nějaké to smítko.
"Hehe, to vypadá, jako když máš oči!" prohlásím pobaveně. Ale zároveň mi to vnukne nápad. S nadšením a soustředěním začnu už cíleně koulet koule, aby nabraly na hmotě. Nakonec je přitáhnu hezky k sobě. Nahrnu do spojnic ještě trochu sněhu a tlapama i čumákem se pokusím sníh uplácat, aby koule nabraly jakýs takýs vzhled ležícího vlka. Hbitě pak odběhnu pro nějaké šišky nebo kamínky, které vmáčknu místo očí a jeden větší kousek místo čumáčku. Odstoupím a zvědavě okukuju své dílo.
"Tlapy!" vyjeknu, když si uvědomím, co mi na všem nesedí. A tak hrnu další a další sníh, dokud není dílo dokonalé! Nadšením si poskočím.
"Paráda!! Musím sem vzít rodiče a sourozence! Tohle musí vidět!" vypísknu s nadšením a jak raketa vystřelím směrem k noře, abych rodinu obeznámil. A i kdybych je nenašel - jsem přeci jen poblíž nory mediků, takže tady bude můj výtvor určitě všem na očích!!