Príspevky užívateľa

Měl jsem neskutečnou radost z toho, že souhlasíš, abychom byli kamarádi. Já mám svou rodinu, mám se vždy na koho obrátit. Ale ty jsi sám. Co když tě bude něco trápit? Ale teď? Teď už nejsi sám. Máš kamaráda. Máš mě.
"Kdykoliv mě budeš potřebovat, víš kde mě najdeš!" štěknu nadšeně. Začnu zběsile vrtět ocáskem, jak velkou radost mám. Zastaví se jen na okamžik, když si přebíráš zpět svou kůži. V tomhle směru budu asi věrný svobodě. Ne, že by to bylo něco špatného, ale není to nic pro mě. Jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet. Díky tomuu vím sám o sobě další věc. A vědět o sobě je přece důležité. Protože když nerozumíme sobě, můžeme rozumět někomu jinému? Pochybuji.
"Hm? Má smečka?" zarazím se a zastříhám ušima. Ani mě nenapadne, že mluvit s cizincem o smečce by mohl být problém. Ale na druhou stranu... Však já nijak důležité informace netuším, že?
"Jsme jedna vééélká rodina!" vesele se zazubím.
"Všichni si tu pomáháme. Jsme na sebe hodní. I když strejda S´Arik nemá moc hezké způsoby učení," namítnu a abych tomu dodal ještě víc na důrazu, zavrtím hlavičkou. Jeho učení plavání se mi ani za mák nelíbilo!

Pro Asteriho prosím libovolnou magii.

Počasí se stále mění. Přijde mi, že strašně rychle. Přiblížila se první zima. Na jednu stranu z toho mám trošku obavy. Na druhou stranu se neskutečně těším. Jsem nesmírně zvědavý, jak taková zima vypadá a probíhá. Jak se změní život v celé naší smečce. A svět kolem nás. Už prosinec přinesl nádherné změny. Tolik barev, co se kolem objevilo!! Byla to neskutečná nádhera a já se opravdu moc těšil, co si pro nás připraví zima. Každý den jsem utíkal z nory se srdcem divoce bušícím v očekávání, co se venku objeví. Zatím se ale krajina příliš neměnila. Spíše teplotní ochlazení a fičící vítr. Zpočátku to bylo nepříjemné, ale kožíšek se přeci jen uzpůsobil změnám teplát. Byl teď huňatější, i když se to příliš nezdálo. Ale předvším hřál. Jen země do tlapek na některých místech zábla. Ale nic, s čím bych se neporadil. Rozhodně to není něco, co by mi zabránilo opět vyrazit nedočkavě ven!!
Vyběhl jsem z nory jak rachejtle! Nekoukal jsem prve doleva, ani doprava. Vystartoval jsem ven, abych co nejdříve viděl, zda si pro nás příroda nese své nádherné zimní změny.

Byl jsem nadšený z každého okamžiku, který jsem mohl trávit s rodiči. Miluju je celým svým srdcem a na mých očích, i na mém ocásku, je tohle nadšení vždy i krásně patrné. Už nejsem to malé klubíčko, které střídá jednu otázku za druhou. Na spoustu otázek jsem už našel odpovědi, ať už vlastním zkoušením nebo za pomoci někoho jiného. Může se zdát, že otázek neubývá. Ale oni spíše nabírají jinačí směr.
Mé nadšení z času stráveného s otcem nabralo na intenzitě, když jsme vyrazili mimo hranice. Pořád jsem se rozhlížel všude kolem sebe a větřil všechny pachy, které jsou kolem nás. Ale už jsem neměl tolik tendence utíkat za každou zvláštností, kterou jsem uviděl. Přeci jen už nejsem tak maličký a často se stačí jen natáhnout, abych dobře viděl.
Nebyl jsem si jist, kam mě chce otec vzít. Ale to bylo jedno. Byli jsme spolu a to bylo hlavní. A abych to dal patřičně najevo, skoro až tanečním krokem se k otci přiblížím a žďuchnu mu lehce do ramene.

Tvá otázka mě taky na moment zarazí. Samozřejmě, že jsem to neměl domyšlené do detailu. Ale to je vedlejší. Mé zaražení rychle vystřídá opět vrtící se ocásek a veselí výraz na tváři.
"Prostě si tak budeme říkat!" prohlásím jednoduše. Nějaká příbuzenská krev a podobné nesmysly mě ani za mák nezajímaly. Prostě to tak bude a basta! Když dojde na tvá další slova, zůstanu tě naprosto fascinovaně sledovat. Některá slova mi ještě nedávají smysl, ale jiná ano. Základní principy přežití, jako pití a jídlo a že králík žere trávu, to už přece znám. Že na slunci je teplo a za noci takové ne, to taky.
"Na to všechno myslel jenom jeden?" vypadne ze mě. Neumím si představit, že by na tolik věcí mohla myslet jen jedna makovička. Ale když dojde na žáby, tam není o čem polemizovat. Ten zvuk skutečně vydává žába, která nám to předvede.
"Ale na to je nějak moc hlasitá!" namítnu.

Hodně se toho točí v mé malé hlavince. Rozum v ní roste spolu s důležitými otázkami. Už to nejsou salvy otázek, ze kterých drnčí hlava. Spoustu základních principů už znám nebo si domyslím. Jsou to otázky mnohem hlubšího významu. Všímám si už dění kolem sebe, všímám si úkolů, které kdo plní. A všímám si nedostatků, které ovlivňují mou maličkost. Tolik věcí, co bych chtěl umět, ale zatím jsem všechny jen bombardoval otázkami. Teď jsem ale rozhodnutý posunout se dál! Učit se tentokrát, co kdo umí, abych toho byl schopný i já!
Víření myšlenek mě zaměstnávalo natolik, že jsem si ani nevšiml, kam jsem dorazil. Dokud se mé tlapky nedotkly vody. Zarazím se a rozhlédnu. Až teď si povšimnu, že jsem došel až k půlnoční studánce. Ucouvnu od vody a posadím se. Zadívám se do vody.

Pomaličku jsem začal být o něco víc zamyšlený. Otázky jsou sice stále pro mě tak nějak na denním pořádku, ale spoustu základních principů už přeci jen znám. A nad spoustou věcí se i dokážu zamyslet sám. Poslední dobou se mé myšlenky ubírají jiným směrem. Začínám si všímat, co kdo dělá pro naši smečku. Dost tomu dopomohl tehdejší dotaz Vasthi, co vlastně umím. A postupné porovnávání, co umí ostatní. Začal jsem víc přemýšlet o své budoucnosti a o své prospěšnosti pro smečku. Nebyl jsem si úplně jist, čím bych dokázal přispět. V čem jsem dobrý nebo co umím. A to se mi ani za mák nelíbilo. Chtěl jsem zjistit, co mě dělá výjimčným. A kam se budu ubírat dál.
V zamyšlení jsem došel až na tmavozelenou planinu. Zastavil jsem se tu a zadíval se do dálky. Jsem dostatečně rychlí, abych tím byl výjimečný? O tom dost silně pochybuju. Ani lovit jsem se vlastně ještě nenaučil, i když to tak nějak zkouším. Má mysl plná otázek mě zaměstnala natolik, že jsem se vlastně o nic víc nezajímal. Takové zjištění má za následek, že pro tentokrát nevypadám zrovna dvakrát vesele.

Zaraženě k tobě vzhlédnu.
"Celý svět?" vypadne ze mě užasle. Žádné hranice, žádné omezení. Celý svět!!
"Páni..." vydechnu. Ale pak mě udeří tvá slova a že bychom měli oba dva jít. Sklopím ouška.
"Třeba se ještě někdy uvidíme..." pípnu za tvými zády a sleduju, jak odcházíš. Naštěstí mě ani nenapadne, že bych utíkal za tebou. Vím, že tam dál už je svět za hranicí, kam zatím nesmím. Ale jednou!! Jednou budu smět!! Sám a bez dozoru!! A pak objevím celý ten svět!!

Samozřejmě, že jsem ještě příliš mladé jelítko na to, abych prohlédl lež. Nebo i vůbec pochopil, proč by měl někdo důvod mi lhát. Zaraženě zamrkám při té tragické zprávě o pádu celé smečky. Neumím si představit, jak bych se asi cítil, kdyby se něco takového stalo mě!!
"Oh. To mě moc mrzí. Necítíš se sám? Můžeme být kamarádi! Když budeš chtít, můžeme si vždycky povídat!" spustím okamžitě a přelétávám ze soucitnosti k nadšení nad někým novým. Ještě větší nadšení ale nastane, když souhlasíš s tím, že si můžu vyzkoušet tvou jelení kůži. Doslova poskočím několikrát na místě. Ale hned na to se uklidním, abys mi ji mohl usadit na hřbet. Jen ocásek sebou mrská sem a tam a za žádnou cenu se ne a ne zastavit. Ani by mě nenapadlo, že bych s ní někam měl utíkat. Patří tobě a to já ctím, i když se mi velmi líbí!
"Vážně?!" rozzářím se a jen se na místě vesele zatočím. Spořádaně pak ale skloním hlavu.
"Děkuju, že jsem si ji mohl zkusit," zachovám si hezky základy slušného chování. A tím, že pro tebe tolik znamená, když jsi ten vysoce postavený, nechci si ji nechávat zase příliš dlouho. Jsem rád i jen za to vyzkoušení. Navíc - volnost mi je mnohem příjemnější. Kůže mi přijde celkem těžká a trochu omezující v pohybu. Asi je to jen o zvyku, ale i tak dám raději přednost volnosti.

Nakloním hlavičku ke straně a sleduju strejdu při jeho vysvětlování.
"Pojí celé tělo? Co to znamená? Co je "pojí"? A jak to dělají? Jak vypadají?" spustí se nezadržitelná salva otázek. Očka mi při tom jiskří nadšením. To ale opadne po oné informaci o třídením klidovém režimu. Jako správné vlče na vypínač se ale jiksřičky vrátí, když dostanu nabídku přijít si pro moudra.
"Vážně můžu?!" vypísknu nadšeně a ještě se otočím na maminku, jestli to tak opravdu je. Jsem ale rád i za její ujištění, že něco vymyslíme. Zavrtím ocáskem.
"Tak já se pokusím!" slíbím. Protože slíbit, že to zkusím dodržet, to můžu. Slíbit, že v klidu opravdu budu? To už ne. Protože si nejsem jistý, jestli bych to dokázal dodržet.

Poprosím pro Asteriho mazlíčka z fauny, Dracon Fructos - Zkusím si nakreslit sama, případně dodám alespoň skicu.

Když jsem ukazoval, co mě tak nadchlo na plácání do vody, rozhodně jsem nečekal, že bych dostal vysvětlení, proč tomu tak je. Ale netvářím se nijak otráveně. Právě naopak. Otočím pohled na vlčici a našpicuju ouška, aby mi ani jedno slovíčko neuniklo.
"Lom světla..." zopakuju a zadívám se na vodu s hlavou mírně nakloněnou ke straně.
"škoda, že se nedá zachovat a hned takhle zmizí," šťouchnu tlapou do hladiny vody. Ještě jsem neměl to štěstí setkat se s ledem nebo drahokamem. Znovu plácnu do vody a zadívám se na kapičky. V očích je už ale trošku jiný výraz. Tentokrát nesleduju jen s vlčecím nadšením. Je to přemýšlivý výraz, který sleduje jev za nějakým účelem. Vyruší mě z toho až dotaz na jméno.
"Ach, promiň. Mé jméno je Asteri. A tvé?" zeptám se zaujatě. Další otázka mě trochu zarazí. Na něco takového se mě normálně nikdo neptá.
"Um... Umím plavat... Lovit ptáčky... Znám naše důležitá místa..." lovím tak nějak, co vše jsem už tak nějak zjistil. Stáhnu uši nespokojeností. Vážně toho umím tak málo? Nebo si jen takhle narychlo nemůžu vzpomenout?
"Co umíš ty?" zkusím se chytit toho, co umíš ty sama. Porovnávání je přece jen lepší, než se sám hodnotit.

Veškerá rozmrzelost nad vodou mě opustila. Jak jen může něco tak nebezpečného tvořit i něco tak krásného? Strašně rád bych uměl něco takového vytvořit i já sám... Ale něco takového jsem zatím neviděl nikoho tvořit. Plácnu tlapkou znovu do hladiny a sleduju kapičky. Z čehož mě vyruší hlas. Hlas, který nečekám a tak sebou škubnu a prudce se otočím. Oddechnu si, že to není žádné strašidlo, ale jako noc tmavá vlčice.
"Ahoj." pozdravím taky a kouknu na vodu.
"Myslíš s vodou? Koukej se na ty kapky!" prohlásím nadšeně a zase plácnu do vody.
"Vidíš, jak se v nich třpytí světlo?!" s očkama jiskřícíma nadšením se na vlčici zase otočím. Určitě jsi to viděla taky!

I když byl tvůj kožíšek mokrý, přeci jen z tvého těla šlo víc tepla, než jen tak na vzduchu. Samozřejmě jsem počítal i s možností, že mě odstrčíš. Jsem ale rád, že to neuděláš. I když to trvá jen chvilku, než ustoupíš, aby ses oklepal. Zvednu k tobě hlavu a po tvém vzoru se oklepu i já.
"Domů..." zvednu hlavu a stočím ji směrem, kterým se nachází má nora. Tam, až u paty hor.
"Ty máš domov?" ohlédnu se zase zpět na tebe. Trošku mě mrzí, že už chceš jít a je to znát na mých ouškách, která mi klesnou k zemi.
"Vážně?"

Uklidní mě, že se strejda nijak nezlobí. Že má odpověď byla zřejmě v pořádku a správná. Taky okamžitě o něco víc ožiju. Pozorně poslouchám vysvětlení, co se asi stalo.
"Nerv?" zeptám se mírně nechápavě. Nejsem si jistý, co jsem si asi tak mohl skřípnout. Pokud nepočítám krk mezi kameny. Ale to je krk, to není nerv.
"Jen trochu bolí. Víc při pohybu. Ne vždy, jen nějaké pohyby," potvrdím, že to opravdu není tak zlé. Je to mrzuté, když se chci ohlédnout nebo tak. Ale pokud strejda říká, že to je v pořádku, tak je to v pořádku. Ovšem něco se mi na tom všem už moc nezamlouvá.
"To mám být tři dny v klidu?" našpicuju uši, jestli jsem se nepřeslechl. Otočím se na maminku.
"Tři dny?" zazním trochu nešťastně.