Príspevky užívateľa

Nezamlouvá se mi, jak jsi z toho všeho frustrovaná. A moc rád bych přišel s něčím, co by opravdu fungovalo.
"Na něco přijdeme, slibuju!" vyhrknu rychle. Ani by mě nenapadlo, že na to přijdu vlastně naprostou náhodou. Opravdu jsem tě chtěl alespoň ujistit, že ti to sluší stále. Že to bude klíč k řešení? To je obrovský bonus. I já se zarazím, když zazní opět tvůj krásný jemný hlásek. Jak se točíš kolem, pozorně tě sleduju.
"Ne, je to opravdu tak." potvrdím zaraženě.
"Myslíš, že to bylo tím?" zamyslím se. Ale jsem rád, že to chceš rovnou vyzkoušet. To bude asi ten nejlepší způsob potvrzení. Navíc... Tvá slova jsou opravdu krásná!
"Aw, moc děkuji," zavrtím ocáskem. Na hlase je rovnou znát rozdíl. A když pak zkontroluju jisté partie, potvrdí se mi! Nadšeně se zatočím dokola.
"FUNGUJE TO!!"

Vrtící ocásek a jiskřičky v očích dávají jasně najevo, jak moc mě tvá slova nadchla. Vědět, že i někdo jiný si myslím, že si vedu dobře je dokonalé usvědčení. Rodiče rádi někdy přibarvují pravdu. Ale u tebe vím, že ty bys to neudělal. Jsi přímý a to je další bod, kterého si na tobě vážím.
"Děkuju. Hodně to pro mě znamená," povím upřímně. Pozorně pak poslouchám tvá slova, která mě opět potěší. Vymyslel jsem to dobře!
"A naučil bys mě něco z boje?" zeptám se hned, jak se zmíníš, že to umíš líp.
"Mrzí mě, že jsem neměl možnost od tvé Anjel něco pochytit. Snad budu stejně dobrý jako ona a táta. Vzdal bych jim tak čest, jako jejich nástupce... Pokud by ti to nevadilo... Pověděl bys mi prosím něco o Anjel a jak učila?" zeptám se opatrně. Nerad bych jitřil staré bolavé rány. Ale... Neměl jsem tu čest ji poznat. A alespoň takhle bych mohl. Poznat ji a vzdát ji čest.
"Já doufám, že jich dosáhnu a že to bude stát za to. Třeba mi pak ostatní odpustí mé mládí, kdy jsem všechny kolem sebe drtil neustálýma otázkama," uchechtnu se.

Když zbrzdíš mé nadšení, zastavím se a pozorně sleduju, jak zkoumáš prostor. Nakloním hlavičku ke straně, ale nijak nezasahuju.
"Jistě, že necítíš, když jsi ten prostor fyzicky nepřekonala," podotknu a dojdu zase k tobě.
"Opravdu to ale vypadá, že jsi objevila svou magii. A tahle je rozhodně VELMI užitečná. Kdykoliv budeš v průšvihu, můžeš se zkusit teleportovat. Ostatní to zaskočí, takže získáš o to víc času k útěku nebo akci. Jen se ji naučit ovládat." znovu nakloním hlavičku ke straně, jak začnu přemýšlet.
"Co jsi dělala a na co jsi myslela, když jsi se hnala vpřed?" zeptám se.

Překvapí mě, když lov odmítneš, že ti stejně moc nejde. A zároveň mě to v koutku duše i maličko překvapí. Slyšet od váženého člena smečky, že mu taky něco nejde? To je přeci jen balzám na mé vlastní myšlenky!! Už jsem se bál, že jsem neschopné jelito...
"Myslíš?!" vyhrknu s nadšením. Ouška se mi okamžitě našpicují a ocásek sebou začne mlátit ze strany na stranu. Jasně, že mě to potěší. Vždycky mám trochu obavy, jestli se mé myšlenky ubírají správným směrem. Jestli se já sám ubírám směrem, díky kterému na mě budou ostatní nahlížet s pýchou a radostí.
"Popravdě, sice se chci naučit bojovat, ale nevidím v tom svou budoucnost. Nechci druhým vyloženě ubližovat, ale chci umět bránit sebe a své blízké. Proto se chci naučit bojovat. Ale jako povolání se vidím spíše ve šlépějích svého otce. Ač jsem starší, stále mám hlavu plnou otázek a hledám odpovědi. A není pak to nejlepší se o ty odpovědi podělit? Poučit mladou generaci nejen o tom, co se dozvím. Ale i o historii naší i našeho okolí a i o tom, co kdo zažil, aby se mohli vyvarovat jejich chyb." vychrlím na tebe. Je ale znát, že už teď nad svými slovy uvažuju, aby byla správně i správně řečená.
"Vážím si každého povolání a každého, kdo je v něm dobrý. Chci se od každého něco naučit. Ale na plno bych se rád věnoval právě učení." zakončím od srdce.

Nadšeně přikývnu, když souhlasíš s mojí taktikou. Trochu jsem se obával, abys to nebrala špatně. Jako že tě podceňuju nebo tak. Já ale jen chci, aby sis taky užila zábavu a netrápila se tím, že starší a vyšší vlk v kondici tě vždy dožene a vždy ti uteče. To by prostě nebylo fér. Jak začneš odpočítávat, přikrčím se, připraven vyrazit. Přesto si ale připočítám ještě dvě čísla, než vyrazím za tebou. Aby to nebyla jen honička přímým směrem, sem tam se ti pokouším nadběhnout. Uhnout sem, uhnout tam... Když však ale dojde na tvůj elegantní skok prostorem vpřed, zabrzdím tak prudce, že si až kecnu na zadek. Chvilku tě zaraženě sleduju, než dojdu blíž.
"Nemám nejmenší tušení, co to bylo. Ale je to parádní!! Máš výhodu, když budeš utíkat!" vychrlím ve výsledku s nadšením.

Trpělivě čekám, co z tebe vypadne. Ale že zrovna honěná? To mě opravdu nenapadlo. Zastříhám ušima a pomalu se zvednu na nohy. Pohledem nás dva porovnám.
"No proč ne?" pousměju se. Jsem rychlejší, než dřív. Natož rychlejší, jak vlče. Budu se muset trochu krotit, aby to bylo férovější.
"Navrhuju, abych jako první honil já tebe. Ať vidím, jak jsi rychlá a bylo to fér, až budeš honit ty mě." navrhnu. Jo, budu muset běžet pomaleji, ale rozhodně ti to neplánuju zlehčovat. Což je znát na jiskřičkách v očích, jak tě tak pozoruju.

Uklidní mě, že tě nijak nerozzlobí absence ušáků.
"Ale můžu ti pomoct s lovem, jestli chceš. Měl bych se je naučit už taky chytat..." zamručím. Nezmiňuju raději, že je nelovím z jiného důvodu. I ten bych totiž už měl překonat. Ušáci jsou přeci jen snazším úlovkem.
"Kdepak. Nejsem si jist, jestli vůbec bych byl schopen takové pomsty. Nejen kvůli tomu, že neumím bojovat..." trochu nejistě se podrbu za uchem.
"Nepřijde mi správné honit se za pomstou. Jsou tu moji blízcí, kteří mě tu potřebují." dodám a ohlédnu se směrem, kde se nachází naše nora. Právě teď mě nejvíc potřebuje bráška Berry. Jsem jeho jistota a slib, že tu pro něj budu.
"Nechci už přijít o nikoho z celé smečky. Nemám na pomstu čas." dodám od srdce.

"To máš pravdu, teď se tu nic moc neděje. A jeden neví, zda za to být rád nebo ne." brouknu. Nakloním hlavu mírně ke straně.
"Já? Mám za sebou své osobní tréninky, tak jsem se vydal na procházku podél území." odpovím pohotově. Není to nic zrovna dvakrát záživného. A já jsem si toho plně vědom.
"Je něco, co by jsi chtěla dělat?" zeptám se rovnou. Třeba bych mohl být výpomocí a nebo najdeme společný nápad. Jsem pořád mladý vlk a nemám problém řádit s mladým vlčetem. Asi tu nemáš zrovna moc vyžití s vlky svého věku. Aspoň si nejsem vědom toho, že by tu bylo moc vlčat. Což je celkem i škoda. Je s nimi legrace!
"Jsem ti k tlapě, pokud chceš něco vyzkoušet," mrknu na tebe.

Tentokrát už mám tréninky za sebou a vydal jsem se jen na procházku. Trochu toužebným pohledem se zadívám směrem mimo naše území. Aktuální situace je hodně vážná. A ač chápu, proč je tahle preventivní situace o neopouštění území, je mi to mírně proti srsti. Tak rád bych se dál potuloval za hranicemi a učil se nové věci... Ale je důležité být opatrní. Musíme se tomu postavit přeci jen čelem.
Otočím hlavu zpět a pokračuju v procházce vpřed. Zůstávat na místě by pro moji mysl nebylo zrovna produktivní. Přesto mě překvapí, když zaslechnu pozdrav. Rozhlédnu se, abych si hlas spojil s majitelem. A ejhle, je to roztomilá mladá vlčinka.
"Ahoj," odpovím přátelsky a zavrtím ohonem. Dojdu o něco blíž a zalehnu k zemi, abys nemusela koukat vzhůru.
"Copak tu dnes dělá tak krásná mladá dáma?" zeptám se s upřímností v hlase i očích.

Trochu mě překvapí, že přeci jen jdeš za mnou. Ale zároveň mě to i potěší. Třeba to bude ten zlom mezi námi a nakonec se přeci jen sblížíme. Co se stalo těch spoustu událostí a ztrát ve smečce, je to tak trochu můj sen. Být za dobře se všemi členy a být si blízcí. Pak by nebyl takový problém být pro ně vždy při ruce a pomoct jim. Třeba by pak už takové ztráty nebyly...
"OH, omlouvám se. Ty tady teď asi opravdu nebudou," rozhlédnu se ale i tak kolem sebe. V těchhle místech teď nejspíš nebude ani malá myška!
"Přesně tak, cvičím. Potřebuju hodně cvičit, abych zesílil a ostatní se na mě mohli spolehnout. Pak se můžu naučit i bojovat, abych mohl ostatní ochránit!" prohlásím se zapálením. Kdepak nějaká pomsta, ta do mého srdíčka nepatří. Já to beru z jiného konce. Udělat vše pro to, abych ostatní ochránil a něco takového už se neopakovalo.

"To doufám. Strkám nos do všeho kolem sebe. Ale ještě se toho musím hodně naučit. Především o minulosti smečky," pousměju se. Vrtím u toho ale ocáskem. Mám radost, že se ti líbí mé rozhodnutí.
"Hej! Však za mnou můžeš chodit už teď!" ohradím se okamžitě. Však jsem ti pomoc s územím sliboval. A jak se zdá, sešli jsme se tu v pravý čas!
"No vidíš! A teď tu máš mě, který tě tu může provést," mrknu na tebe a vesele si poskočím. Můžu splnit svůj slib, no ne?
"Třeba tahle planina. Říká se jí Tmavozelená. Navazuje na les na úpatí, starý hvozd a Dlouhé jezero." vysvětlím okamžitě. Pak si ale tiše vyslechnu, co tvá sestřička.
"Neumím si představit, že bych byl bez smečky. Asi ti s takovými pocity moc pomoct nedokážu. Ale moc se tím netrap, ano? Jsi tu nový, určitě dostaneš čas si zvyknout," zavrtím povzbudivě ocasem.

Tréninku jsem se věnoval opravdu pečlivě, ale svou pozornost jsem také neztrácel. Sice můj pohled patřil trase přede mnou, ouška se mi ale natáčela po zvucích kolem mě. Díky tomu se nestalo to, co by bylo dříve. Žádné poplašené nadskočení nebo vyjeknutí. Překvapený jsem byl, o tom žádná! Ale výsledkem bylo jen to, že jsem prudčeji změnil směr a zabrzdil. Tak trošku jsem doufal, že jsem se přeslechl. Ale kdepak. Ze svahu scházel Roihu. Srdíčko mi trochu zrychlí nejistotu. Přeci jen si nejsem úplně jistý, jaký je náš vzájemný vztah. A já bych ho nerad jakkoliv pokazil.
"Hej yo?" zopakuju a nakloním hlavičku mírně ke straně. Je to pozdrav, který mi nic neříká, ale zní zajímavě.
"Hej yo, Roihu!" chytím se ho hned a zavrtím u toho ocáskem. Trochu se oklepu, než sejdeš níž. Zůstávám stát, ani nejdu blíž. Uhnul bych ze své tréninkové trasy a to se mi popravdě nechce.
"Neruším tě tu?" zeptám se pro jistotu.

"Bez obav, dám na sebe pozor. A dneska přeci jen není až takové chladno a nefouká tu." podotknu. Pořád je vcelku teplo, i když déšť příjemně chladí. Když se zeptáš na povolání, začnu vrtět ocasem.
"Půjdu ve stopách svého otce. Chci učit druhé!" prohlásím sebevědomě. Že mě zaujala i role diplotama raději nezmiňuju. Tam si stále nejsem jist, jestli se na to hodím. A třeba... To tak nějak vyvstane samo? Kdo ví...
"Tak to mě moc těší!" prohlásím s opravdovým nadšením v hlase. I můj neposedný ocásek poukazuje, že je to pravda z čirého srdce. Vesele se zaculím, když se mě dotkne tvé křídlo. Má fascinace jím stále nepřestává!
"A co ty tady? Kde je tvá sestra?" zeptám se zvědavě.

Vesele zavrtím ohonem a zazubím se. I já jsem ve tvé přítomnosti sám sebou a nesnažím se hlídat své jednání. Je to osvěžující a velmi vítané. Každý si občas potřebuje oddechnout, no ne?
"Trénuju. Vlk se přeci musí udržovat v kondici, no ne?" uculím se. Párkrát poskočím, skoro to vypadá až jako nějaké taneční kroky.
"I když nechci být lovec ani bojovník, pořád musím být při síle. Kdykoliv se může stát, že budu muset udělat i něco takového. A já chci být připraven na cokoliv, abych ochránil své blízké," podělím se o svou myšlenku.
"A něco takového nezastaví ani déšť," dodám. Když nade mě natáhneš křídlo, nedá mi to. Zvednu s obdivným pohledem hlavu a pozorně přejedu pohledem po tvém peří.
"Děkuju," stočím pohled zpět k tobě.

Do lesa jsem tentokrát mířil s celkem jasnou představou. Je to trochu komplikovanější terén. Různě rozmíštěné stromy, spadané kmeny, křoviny, výmoly, díry, šišky a větvé a různé další nerovnosti... To vše je o dost jiné oproti kondičnímu běhu po loukách a známých cestičkách. A správný vlk by se měl dokázat pohybovat po jakémkoliv terénu. Naučit se kličkovat a neztrácet rychlost... Odhadovat terén před sebou... vyrovnat škobrtnutí... To vše mi letí hlavou právě v okamžiku, kdy vejdu do tohohle lesa. Řádit ve vodních sloupcích, které vytvořila Aria bylo tehdy super. Nehrozilo takové zranění, jako když vrazím do stromu. Ale zároveň to tak trochu ubírá na té opatrnosti, kterou jeden v běhu má.
"Dobře... Jde se na věc..." zamručím. Vyrazím zpočátku v klusu. Zmapovat terén, abych si tu nezlámal nohy. A určit si tak nějak pro tuhle chvíli trasu, kterou poběžím. Můj startovní i cílový bod je právě teď malá studánka v kořenech vysokého stromu. Obíhám trasu stále dokola. Každé kolo je o něco rychlejší, jak přidávám na tempu. Nedržím se přesně ve svých šlépějích, to by bylo podvádění. Zároveň ale nezrychluju nějak zběsile, abych to nenapálil do stromu nebo nešlápl do nějaké myší díry.