Príspevky užívateľa

Konečně se mi povedlo přemluvit Popílka a vydat se ke Cayně. K místu, kde to všechno začalo. Tedy přesněji k místu, kde jsem se poprvé na svět podíval očima Plamínka. Doufal jsem, že by něco podobného mohlo napadnout i mého "spolutělovníka". Ale... Co když ne? Co budu dělat pak?
"Teď na to nemysli," napomenu se. Zatřesu hlavou a zvolna doklušu k řece. Chvilku ještě hledám konkrétní místo, kde jsem se probral. Tam se zastavím a rozhlédnu se. Přijde mi, že je tu ticho. Že tu nikdo není. Povzdechnu si.
Prosím... Přijď... pomyslím si. Skoro až zoufale. Tak moc mi chybí má vlastní rodina. Tak moc toužím po tom se ke všem vrátit a obejmout je. A být zase sám sebou...

Pořád ten jinačí tón. Způsobuje, že jsem z toho trochu nesvůj. I ve chvíli, kdy vykročíš ke mě, všimnu si tvé ztuhlosti. I ve mě se tak nějak všechno stáhne, jak se přiblížíš. Něco je jinak, ale nejsem schopný pořádně určit co. Stáhnu uši k hlavě. Tak tak, že jsem před tebou dokonce neuhnul. Když ale šťouchneš čumákem do tlapky, cuknu sebou a povede se mi maximálně ztišit kníknutí, které ze mě vyjde. Tlapu ale definitivně odlehčím tím, že ji nadzvednu ze země. Ke sklopeným uším se přidá i ocásek, který klesne k zemi.

Vzhlédnu k tobě a v očích se mi mihne láskyplný pocit. Sice nejsi můj bratr, ale pořád vnímám bratrskou lásku a jak silná u tebe je.
"Dám na sebe pozor, slibuju." přislíbím.
"Hm? Co jsi udělal ty, že by to mohlo překonat něco takového?" zpozorním a ouška se mi zase narovnají. Jsem jedna velká pozornost, i když to znamená prodloužení času ve tvé přítomnosti a tomhle těle. Ale moc rád bych ti alespoň pomohl. Tak, jako se ty snažíš mě.

Pokusím se tlapku postavit zase na zem. To ani nic moc nedělá. Ale když na ni zkusím převést váhu, zabolí. Rychle ji zase odlehčím. Mezitím si všimnu, že se konečně taky zvedáš na nohy. Když se konečně i ozveš, přitáhnu uši k hlavě. Všimnu si, že zníš trochu nabručeně. Ale logicky to přikládám spíše tomu, že jsem tě tak smetl.
"Omlouvám se. Nechtěl jsem do tebe takhle narazit," pípnu tišeji. Pak kouknu na svou tlapu.
"To nic není. Asi jsem si tlapu o něco narazil." dodám rychle. Tlapu nechávám na zemi, jako bych na ni stál. Ale váhu držím na všech ostatních tlapách. Nezkušené oko by se tím nechalo zmást.

Trochu mě i překvapí, že mi tahle finta vyšla. Přeci jen se mi snad povede překecat tě, abychom to udělali všechno jinak. Zamyšleně se ohlédnu o kus dál. Co se vrátit na naprostý začátek? Tam, kde jsem se "probudil" v tomhle těle?
"Mám nápad... Když jsem se vzpamatoval, byl jsem u řeky pod nějakýma troskama. Tam trefím, stačí jít po svém pachu. Možná si tam i přesně vzpomenu, co se stalo. Tak co kdybychom se sešli tam? Přiveď Achillea. Zkusíme tam přijít na to, co se stalo a jak mi pomoct. Prostor u řeky je dost přehledný, abychom se tam našli." navrhnu. Navíc, to není daleko.
"Já... Asi se bojím, že jsem udělal moc velkou blbost a budu za to potrestaný... A... Doma je to riziko... Větší?? Nevím... Nejsem si jistý... Ale... Kontrola tam mi přijde klidnější, než kdybych měl jít dál..." přiznám a stáhnu u toho uši, jako hromádka neštěstí. Ať už jsem byl jakýkoliv divoch a rváč, jsou věci, za které umí být trest veliký. A když na něj dojde, i ten sebevětší rebel může propadnout strachu.

Konečně se naše nohy nějak vymotají a já najdu pevný bod, o který se mohu opřít. Pak už se stačí jen odstrčit, překulit se přes tebe a svalit se na bok vedle tebe. Okamžitě se začnu sbírat na nohy.
"Jsi v pořádku? Není ti nic?" ptám se okamžitě. Až ve chvíli, kdy jsem na nohou, tak mi unikne krátké kníknutí. Pravou tlapku hned odlehčím. V těch kotoulech jsem si ji musel o něco narazit.

Jasně, že jsem neměl v plánu tě takhle smést. Ale v těch kotrmelcích jsem vůbec neměl představu, kam se řítím! Když se konečně celý svět zastaví, zůstanu na okamžik jen tak ležet. Vše se se mnou ještě chvílku točí. Pak zamrkám a konečně si uvědomím, co je kolem mě a co se děje. Cuknu sebou.
"Promiň!! Já nechtěl!" vyhrknu. Začnu se všelijak vrtět, jak se snažím dostat na nohy nebo se překulit z tebe zpátky na zem. Naše nohy jsou do sebe ale celkem hezky zamotané a tak se mi nedaří v té rychlosti najít dostatečný opěrný bod, abych se převalil.

Tohle vše se mi začalo vymykat kontrole a já si to začínám až příliš uvědomovat. Začala mě obestírat panika, i když si ji držím jen hluboko ve svém srdíčku a nenechávám ji na sobě znát. Jak se ale vyhnout tomu, abych zabředl hlouběji do cizího území a mohl se vrátit k sobě domů? Přejedu si tlapkou přes ucho, jako by mě snad i ta palice opravdu bolela.
"Pstruh mi řekl, že je tímhle směrem," zalžu znovu. Nepřijde mi, že by byl Pstruh příliš sdílný s informacemi, tak snad tahle malá lež neuškodí, no ne? Ale... Jak se z tohohle vykroutit, aniž bych porušil svůj slib a utekl... Nebyl jsem si jist. Když se ale zadívám dál do území cizí smečky, přepadá mě panika. Moc dobře si uvědomuju, že by se tahle situace dala dobře využít. Ale můj strach je příliš silný.
"Promiň, bráško... Já... Nevím, nechce se mi jít dál..." přiznám a stáhnu uši k hlavě. Pohled mám upřený do nitra území smečky, takže je jasné, o čem mluvím.
"Mám strach... Nevím z čeho, ale... Je tam..." dodám ještě.
"Nemůžu tam..."

Potěší mě, když uslyším tvůj hlas přinášející chválu. Dle instinktu se snažím škubat hlavou a najít ten správný gryf, jak huse zlomit vaz. Ve výsledku je to ale jen rvačka mezi námi. Dostávám křídly po hlavě i tlapách, kterými si ji snažím přišlápnout. Ale ten správný škub hlavou se mi moc nedaří. I když jsem se snažil i po očku vypozorovat, jak to děláš. Rozhodnu se raději o pomoc. A jelikož mám tlamu plnou, tak se ozvu jen zakníknutím. Zároveň ale vyrazím o překot tvým směrem. Což se moc nevyvede. Jak kolem sebe mlátí husa křídly, zakopnu o ní. Můj běh se tak změní v kutálení se vpřed. Má to jednu výhodu. Huse nedopatřením vlastně ten vaz zlomím. Automaticky ji také ale pustím. Kutálení se mi nepovede zastavit, řítím se proti tobě jako balvan.

Nějak si nevšímám, źe bys z toho všeho byla nějak nesvá nebo že by se ti něco nezdálo. Prostě mám v mysli jakousi divnou mlhu, přes kterou mi nedochází to, co jindy. Navíc z tebe stále nějak nemůžu spustit oči. Ale ani to mi v aktuální stav nepřipouští. Jindy mi přišlo i zvláštní, jak hlasitěji a rychleji mi tluče srdíčko. Stejně jako další zvláštní příznaky, ani tohle mi teď nedochází. Sleduju tě, jak se zadìváš do dálky. Když začneš mluvit, našpicuju ouška, aby mi neunikla žádná tvá slovíčka. Vrtím u toho ocáskem.
"Proč ne? Být přátelský znamená, že získám víc přátel. To ostatní vlci nechtějí přátele?" nakloním hlavu ke straně.
"Já jsem tu od narození. Narodil jsem se do smečky Přízračných." podělím se hned přátelsky.
"Já se rád ženu za novými věcmi. Chci všechno znát a umět!" prihlásím hned.

Jsem rád, že se přeci jen zastavíš a zaměříš se na má slova.
"Za Valencií. Proto jsem šel tudy. Byl jsem na cestě za ní." přihnu se trošku ke lži. Držím se jí ale jako pravdy!
"Ale co kdybys Achilea dovedl za námi? Víc lékařů bude vědět víc." navrhnu.
"Prý sbírá rostlinky na Planině husí. Půjdu napřed a ty přiveď Achilea." navrhnu s nadšením. To je přece dobrý nápad, no ne? Kdyby nevěděl jeden, bude vědět druhý. A kdyby ne, spolu na něco přijdou.

"Tak tím spíš doufám, že ještě nějaký bude!" zavrtím nadšenè ocáskem. Ale už bylo dost řečí. Je na čase se věnovat lovu hus! Aspoň se zase něco přiučím. A pak třeba i tucbrašnu! Umět ii vyrobit rozhodně nebude na škodu.

Jakmile vystartuju vpřed, už nevnímám, kde se pohybuješ ty. Soustředím se jen a pouze na vybranou husu. Díky větru a faktu, že je ke mě zàdy mám výhodu a přiblížím se k nì hodně, než zareaguje. Hloupoučká husa pak začne splašeně hýkat a třepotat křídly. Tady je velký rozdíl oproti vrabcům, kteří hned vzlétnou. A velká chyba pro ni. Nemám ale ten správny gryf. Sice ji chytím za krk, ale hlasitě hýkající husa sebou pořád mele a mlátí křídly kolem sebe. Já se ale nevzdávám!!! Nepouštím ji!!

Potěšeně zavrtím ohonem, když souhlasíš. Je pro mě mnohem lepší si to prve vyzkoušet. I když se to hodlám naučit i tak! Celý jà, no ne?
"Aha... tak snad ještě bude! Moc rád bych se tam zastavil." usměju se nadšeně.

Znovu zatěkam pohledem mezi husami a tebou. Mirně se zavrtím, abych nedělal moc hluku. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Prohlédnu si pozorně všechny husy. Především ale ty nejblíže k nàm. Vyberu si tu opravdu úplně nejblíž. Přikrčím se, zavrtím... napnu svaly a pak se prudce odrazím a proženu se vpřed.

Pozorně poslouchám tvůj popisek. Màm zkušenost jen se zapůjčenou jelení kůží a nebo plàštěm z plesu. A z těch jsem nebyl nijak nadšený. Překvapí mě ale tvá nabídka. Zadívám se zase na brašnu.
"Děkuju... ale... mohl bych si pak nejdřív tu tvou zkusit?" zeptám se obezřetně. Pochopím ale, pokud bys byl proti.
"Na jakém workshopu? A bude další?" nadchnu se okamžitě.

Pozorně sleduju tvé jednání. Opičím se po tobě. Ale až po chvilce mi dojde spojitost mezi zvukem šelestivé trávy a tvým pohybem. Uši mi vystřelí nadšením vzhůru, když mi to dojde. Mé nadšení se odráží v očích, když se na mě otočíš. Tvé gesto mě ale překvapí. Zatěkám pohledem mezi tebou a husami před nàmi. V očích tàzavý pohled,

Zaraženě sleduju, jak si počínáš s husou.
"Páni, to je šikovné! Ale... neomezuje tě to v pohybu? Nepřekáží to? Nesvědí pod tím kožíšek?" spustím salvu otázek. Ale jakmile zavelíš, že vyrážíme, poslušně vyrazím za tebou. Velmi pozorně sleduju každý tvůj krok. Ale zároveň mám uši našpicované. Naslouchám všem zvukům kolem. Dávám si pozor, abych našlapoval stejně tiše. Ale není to tak dokonalé, jako u tebe.

Nakonec nás ale uvítá husí kejhàní. Okamžitě se zastavím a kouknu po tobě. Sleduju, jak již ulovenou husu vyprostíš a odložíš. Zůstávám tiše. Když naznačíš pohyb vpřed, zavrtím ohonem. A co nejtišeji tě následuju.