Príspevky užívateľa

Pokaždé, když mi někdo odpovídá na otázky nebo říká něco zajímavého, má ouška vystřelí vzhůru. Jsou jako dva radary, co zachycují každou ke mě vyslanou zprávu. A tak je tomu i teď. Ať mě krk bolí sebevíc nebo se cítím sebevíc ukřivděně za uvěznění, stejně budu pozorně naslouchat. Je zvláštní poslouchat o tom, že co tu stálo dlouho přede mnou, může kdykoliv spadnout. Váhavě se rozhlédnu.
"Takže... To tu může spadnout?" kníknu a zacouvám instinktivně pod maminku.
"Jak poznám, kdy kámen spadne?" těkám pohledem všude kolem.

Fascinovaně maminku sleduju. Fakt, že taky dělá chyby a přesto je hlavou celé naší smečky je doslova neskutečný! Kde kdo by mohl pak na dotyčného hledět s despektem. Ale já ne. Dívám se na maminku jako na svatý obrázek, propadající jejímu kouzlu ještě víc. Není špatné dělat chyby. Dělá je každý. A i s chybama můžeme být tak úžasní, jako moje maminka!! Zatřepu hlavou, když začne znovu mluvit, abych dokázal vnímat, o čem mluví. Unikne mi tiché kníknutí, jak jeden z pohybů zabolí, ale nic víc.
"Proč se uvolnil?" vyzvídám dál.
"Dělají to často? I velké kameny, co máme nad hlavou? Co když jich spadne hodně? A co když ho nezvednu?" spustím další lavinu otázek, které mi okamžitě vyvstanou na mysl.

Kdyby to byla jiná situace, už bych se zajímal, co to maminka dělá a co je to za kytičky. Teď ale ne. Trochu se zavrtím po jejich nanesení, ale byl jsem varován a tak držím. Nepříjemné to opravdu je. Mám cuky se začít trochu drbat. Když to ale udělám, bude se maminka zlobit. A to já nechci. Už takhle jsem celkem zavařil. Když mě vyzve, ať po ní opakuju, zvednu k ní hlavičku. Chvilku ji zaraženě sleduju, co to vyvádí za prostocviky. Ale pak poslušně začnu opakovat. Záklon, předklon, do strany, na druhou stranu. Až v tu chvíli tiše vykníknu, jak pohyb zabolí. Provést pohyb ale nemám problém. Jakmile je hotovo, zase se k mamince přitulím. Ouška se mi zvednou, jak naslouchám jejím slovům.
"Ty taky?" překvapí mě, že zrovna maminka dělá taky chyby. Přiměje mě to i vzhlédnout, jestli si ze mě nedělá náhodou legraci.
"Ale... Co se stalo, že jsem nemohl ven a pak jo?" začne se probouzet má přirozená zvědavost, která chce přijít na kloub celé situaci.

Samozřejmě, že strýčkovi pozorně naslouchám. Miluju každou novou informaci, každou novou znalost! Chci znát všechno na světě!! Příliš mě ale netěší, co jsem se tentokrát dozvěděl. Je potřeba být obezřetné vůči cizím? Ne každý je hodný.
"Ale proč takový jsou?" spustím znovu.
"Přece stačí požádat, abychom si pomohli. Když maminku poprosím, vždycky mi pomůže," zadívám se na strejdu, jako by snad měl odpověď na vše. Což si přece jen samozřejmě myslím! Že mi nechce strejda prozradit nic o tom místě mě ani moc nepřekvapuje. Ale jsem o to nedočkavější a mám tendence popobíhat dopředu. Stačí ale zmínit, hned se otočím a doběhnu zase zpátky. Energie na to mám dostatek, no ne? O něco horší to je, když zmíní, že už jsme skoro na místě. To se k tomuhle mému popobíhání přidává i poskakování!!

Když konečně dorazíme k troskám, doslova si kecnu na zadek. Ne šokem nebo tak, ale tak dlouho zvedám hlavu, až si prostě kecnu, jinak bych se překulil na záda.
"PÁÁÁÁÁNI!! To je úžasné!!" vypísknu. OPět vyskočím nadšením. Odhrábnu zadníma a vystartuju kupředu. Všechny ty kameny tak pečlivě naskládané na sebe do tvarů. To je skoro až neuvěřitelné!! Obdivoval bych stavby mnohem déle, kdybych div nešlápl na ty věci všude kolem. Zarazím se.
"Co to je?" zeptám se zvědavě. Skloním čumák dolů a začnu zvědavě očichávat, co to tu všechno je. Sem tam i něco poznávám, ale většina věcí je pro mě neznámá. Dokud nenarazím na ovčí rouno. Kůže je kůže, ať už je jakákoliv. Tuhle ale neznám. Znám spíše vysokou nebo zajíce či bažanty...
"Komu tohle patří?" zeptám se konkrétně na ovčí rouno. Jenže jako správně nezbedné vlče na nic nečekám a rovnou se vsoukám pod ní!!

V tu ránu se svět pro mě i já pro svět změníme. Vůbec nevím, co se děje, ale jedno vím jistě. Stojí tu děsivý vlci!! A vlci jsou nebezpeční!! Vlci znamenají smrt!! Zastříhám dlouhýma zaječíma ušima. V momentě odhrábnu dlouhýma zadníma nohama a dám se na úprk, kličkující mezi zdmi trosek.

Celé tělíčko se mi chvělo, když jsem se přitiskl k mamince. Co nejpevněji to jen šlo. Tohle se mi vůbec nezamlouvalo. Kameny jsou zlý!! Tiše zakňučím po tvých slovech. Copak jsem udělal něco špatného? To ten kámen mě chytil!! I bych se ochotně hájil, kdybych neměl krk stažený. A jestli mě něco bolí? Celý krk mě bolí. Taky je na několika místech odřený do krve Nic velkého nebo nebezpečného, naštěstí.
"Krk." písknu nakonec přiškrceně.
"Jsou kameny vždy tak zlé...?" pípnu a přitisknu se k mamince ještě o něco víc. Je jich tady tolik, kolem nás. Co když se nějaký další pokusí nás chytit.
"Udělal jsem něco špatně...??" zvednu k mamince hlavu s nešťastnýma očičkama.

Ocásek mám stažený mezi zadní nožky a ouška přitisknutá těsně k hlavě. Jsem z toho celý nešťastný. Skoro až zoufale chci zmizet z téhle skály a přitulit se k mamince. Jsem rád, že je tu se mnou a uklidní mě. Jinak bych asi brzy začal skučet a výt a volat o pomoc. Takhle se přeci jen aspoń trochu uklidním. Tiché kňučení ale jasně napovídá, jak jsem nešťastný. Trpělivě čekám, co se bude dít. Dokud mě nepobídneš, ať to zkusím znovu. Zahrabu tlapkama a začnu kroutit hlavičkou. Tentokrát se ale opravdu povede osvobodit. Jak prudce zabírám, zadní tlapky mi podklouznou a já si kecnu na zadek. Zatřepu hlavou. JSEM VOLNÝ!! V mžiku jak šipka přeběhnu k mamince a přitulím se k ní.

Nemohl jsem se dočkat, až uvidím, co je na nich tak kouzelného. Brášku Gulááška by přece jen tak něco nezaujalo, no ne? S ocáskem vrtícím ze strany na stranu ho následuju. Pozorně naslouchám, co nám k tomu má za informace.
"Vážně?" našpicuju ouška. Třeba by se z nich dalo něco hezkého vyrobit. Trochu mě zarazí, že mají píchat. Ale když si dám pozor, tak by to snad nemusel být žádný problém.
"Ano!!" vypísknu. Začnu pozorně zkoumat porost kolem nás a hledat cokoliv fialového. Ouška mám našpicované, ocásek celým soustředěným v rovině se zádíčky. Tak trochu si i přestanu hlídat, jak moc daleko se vzdálím od brášků.

Pohledem hypnotizuju ostrov, jako by mi to snad pomohlo k tomu, abych jej přiměl se pohnout. Pohnout a doplout až ke mě! To by bylo opravdu úchvatné! Mohl bych okamžitě prozkoumat, co vše tam je. Navíc, jak úchvatné by bylo ovládat předměty a ostrovy jen pouhou myslí?! Natolik jsem se zabral do téhle nesmyslné představy, že mi ani nedošla přítomnost staršího vlka za mnou. Dokud se neozval jeho hlas za mnou. Překvapí mě to. Natolik, že s vypísknutím došlova nadskočím... A zahučím do vody!! Není to úplně nejšťastnější vzhledem k tomu, že mě ještě nikdo neučil plavat! Vyplašeně zazčnu tlapama mrskat všude kolem sebe v marné snaze udržet se nad vodou.

Smích je prostě smích, ať už jde o vlka nebo o příšeru. Že zní děsivě až do morku kostí, to je věc druhá. Projede mi mráz po páteři, když ten chechot slyším. Snažím se o to víc vyhrabat se na nohy.
No tak, ty jelito jedno!! VSTÁVEJ!! poňoukám sám sebe v duchu, abych se dostal na nohy. Ale fakt, že se příšera přibližuje mi moc nepomáhá. Unikne mi zakníknutí. S hlavou otočenou po příšeře a srdcem bušícím na poplach zahrabu zadními. Vidím, jak se její zubatá tlama přibližuje. Kdybych mohl měnit barvu, jsem teď bílý jako stěna!! Až štípnutí do zadnice mě probere. Očka se mi rozšíří. A kupodivu... Můj první instinkt není utéct... Místo toho se zapřu o přední tlapy, prudce se otočím a s tlamičkou rozevřenou vystartuju proti příšeře ve snaze ji na oplátku rafnout.

Připadalo mi, že mám nohy jako z želé. Celé moje zježené tělíčko mám napjaté. K tom opravdu není nejlepší zavírat oči. Tenhle terén není rovný a jednoduchý. Je to tu samí kořen, trs, větvička a šutr. A mě se, smaozřejmě, povede zakopnout o kořen. V tu ránu letím na tlamu, což mě přiměje otevřít oči. Monstrum přede mnou stejně uskočit musí, jinak bychom skončili v jednom nevzhledném chumlu. Natáhnu se na trávě jak široký, tak dlouhý. S tlapama rozcapenýma a v první chvíli zaražený. Jakmile se vzpamatuju, okamžitě mi dojde, že bych měl vyskočit na nohy a přece jen utíkat!! Začnu se sápat na nohy jako o překot. Výsledkem toho je, že sotva se vydrápu na přední nohy, hodím držku zase zpátky, jak mi podjedou zase ty zadní.

Mé soustředění se mi tentokrát nehezky vymstilo. Nevšiml jsem si lehce odlišného šustění keřů a trávy. Pak už stačilo jen maličko. Za zády se mi ozval řev, při kterém jsem vypískl a vyskočil snad dva metry do vzduchu. Kožíšek se mi zježil od hlavy až k patě. Jakmile jsem dopadl na zem, v mžiku oka jsem se otočil čelem k té příšeře. Můj domov je někde za ní. Ani za mák mě nenapadlo, že bych mohl tu příšeru oběhnout. Proti mě stojí mohutná obrovská příšera, která jako by vylezla z bažin. Visí z něj spletence umazané srsti a z té masy svítí rudé oči. Z otevřené tlamy trčí dlouhatánské zuby. Srdce se mi při tom pohledu div nezastaví!!
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!" zakřičím. Spíš proto, abych si dodal odvahy. Nevěřím tomu, že bych tu příšeru mohl vyděsit. Zavřu oči a rozeběhnu se proti té příšeře. Ale krve by se ve mě nedořezali...

Už jsem v tomhle lese byl, se strýčkem Harim. Moc se mi tu líbilo, ale neměl jsem tolik prostoru si to tu pořádně prohlédnout, jelikož jsme zase vyrazili někam jinam. Nevadilo mi to, ale teď, když mám tu možnost, chci si to tu pořádně prohlédnout. Přeťapkal jsem po hrázi, abych sem dorazil. Ale víceméně jsem to skoro hned otočil, abych mohl tlapkat podél vody a sledovat její proud. Je fascinující, jak se rozšiřuje do podoby jezera. A na ostrůvek, co se tyčil v jejím středu.
"Páni... Co tam asi je..." bezstarostně si povím nahlas. Zastavím a popojdu blíž, až mi tlapky smočí okraj jezera. Ale vím, že neumím plavat. Dál nejdu. Jen se zatvářím celkem zklamaně.

Už v tomhle lese byl se svým bráškou. Tehdy se pokoušeli lovit ptáčky, nezkušení a hloupoučký. Dnes už je trochu rozumnější a ví, co jsou ptáčci zač. A že byla hloupost zkoušet je ulovit. Zastavím se v lese na místě, kde jsme se o to pokoušeli. Ve větvích stále štěbetají ptáčci, kterým je fuk, co se dělo. Zavrtím ocáskem. Dneska je ale lovit nehodlám. Dneska pokračuju dál, podívat se, kam jsem se s bráškou Berrym už nedostal. Tehdy mě vylekal a šli jsme domů. Já chci ale vidět, co je o kus dál.
Proplétám se všude v křoví, zkoumající křoví a skalky. Neznám ještě úplně kde jsou hranice, aby mě varovalo okolí. Nevšimnu si teda dopředu, že už se blížím k hranicím. Až když mě do čumáčku udeří jiný pach, tak urychleně zacouvám.
"Tady bych asi neměl být..." zamručím spíš pro sebe. Očička mám ale upřené kamsi dopředu, na cizí území. Je to neskutečně lákavé. Natolik, že jsem na chvíli přestal vnímat okolí...

Jako správný nezbeda se znovu vydával někam na výzvědy. I naše vlastní území je tak veliké, že bylo stále co objevovat. Ale ochotných doprovodů se mi zdálo, že je celkem málo! A tak jsem se to rozhodl občas vzít do vlastních tlapiček. Aby ale průšvih nebyl až tak veliký, držím se sám na území smečky. I když za hranicemi je to veliké lákadlo...
Povedlo se mi ale najít další místo, které jsem ještě nenavštívil. Ve Starém hvozdu už jsem se procházel se Světluškou, ale do těchhle míst jsem nezavítal. Nožky mě přivedli i blíže k horám. A k naprosto okouzlujícímu místu!! Studánce! Pamatoval jsem si od maminky, že si musím dávat pozor, protože ještě neumím plavat. A tak jsem tentokrát překonal své nadšení rozeběhnout se sem v plné rychlosti. Přistupoval jsem zvolna, očima hypnutizující to nové místo. Došel jsem až ke studánce a zadíval se dolů. Ani jsem si nevšiml, že tu nejsem sám.

Jsem rád, že se se mnou bráška nedohaduje, když ho obcházím a obhlížím. Kontrola je důležitá. Celkem mě navíc vyplašil. Ale zdá se, že je vše v pořádku. Tím spíš, když se mu pak rozzáří očička. Nelíbí se mi, jak je uťápnutý a jaký je strašpytlík, ale co nadělám? Holt je takový. Třeba se mi povede to u něj změnit, když ho budu brát na výlety.
"Jasně." kývnu a beru ho tím za slovo. Vytáhnu ho sem zas! Ale teď hurá domů. Hezky bok po boku doprovodím Berouška až do pelíšku.