Príspevky užívateľa

Zatřepu hlavou, když uslyším, jak se bráška dere z křoví ven. Stáhnu uši k hlavě.
"Musím se zeptat. So jsou zač. A jak je chytit!" pokývu rozhodnutě hlavou. Nespokojím se s neúspěchem. A příště jednoho určitě chytím!! Cuknu sebou ale, když bráška zmíní, že je unavený. Hned se k němu otočím. Začnu ho obcházet, čenichat a zkoumat, jestli je mimo únavu v pořádku. Jsem přece nejstarší a musím se o něj postarat, no ne?!
"Vjátíme," kývnu. Otřu se mu o bok a hezky bok po boku vyrazím směrem k domu. Hlavu mám mírně skloněnou, jak se držím naší stopy.

S div ne hypnotickou fascinací čekám, kterou rostlinku to bráška zmíní. A když se tak stane.... Na moment zůstanu bez hnutí stát. V hlavě se mi to slovíčko opakuje. Bodlák. Bodlák... Bodlák... Zamrkám a zvednu hlavu k bráškovi.
"Bodlák...? so se ti na něm líbí?" vyrazím ale poslušně za ním. Při tom varováním jen zabručím. PRoč to po nás chce každý, s kým někam vyrážíme? Všude je tolik zajímavých věcí a přesto se musíme držet u ostatních, které tyhle věcí nezajímají. Občas jsem z toho i mrzutý. Na druhou stranu, teď se dozvíme spoustu dalších věcí. Krátce se ohlédnu po Berrym, který ale taky ťapká hezky při nás. Srovnám s ním krok a žďuchnu mu za chůze čumákem do boku. Jen lehce, takové to bratrské pošťouchnutí.

----> Jehličnatý les (území přízračných)

Pozorně poslouchám, co mi strejda říká. Je fakt, že tady nepotkáváme nikoho cizího. Každý, koho tu potkám, voní trošičku stejně. Je tam stopa něčeho, co nás spojuje.
"Může být někdo i zlý?" zeptám se pozorně, s ouškama našpicovanýma. Když ale zmíní speciální místo? Cuknu sebou div ne do pozoru a ocáskem začnu zběsile mrskat.
"Speciální? čím je speciální? Jak vypadá? Je daleko?" vychrlím ze sebe další spoustu otázek. Ale zároveň po pobídnutí vyrazím vpřed. Jsem tak natěšený, že si nejednou i poskočím. S očičkama jiskřícíma nadšením se rozhlížím neustále kolem. Sem tam zatěkám pohledem ke strejdovi, jestli už jsme na místě.

Mám radost, že chce strejda vyrazit hned ven. A taky to dám patřičně najevo, když si poskočím. Přeci jen se ale zasekneme nejprve u pokynů.
"Dobře," přikývnu a našpicuju ouška, aby mi neuniklo ani jedno jediné slůvko. Nakloním hlavu ke straně.
"Proč je to tam tak jiné?" vypadne ze mě, jak jinak, otázka. Svět je prostě plný otázek a stejně tak i moje hlavička. Ale sám už moc dobře vím, že jsou věci, které slíbit nemůžu. Jsem příliš nadšený ze všeho nového a slíbit, že budu pořád u strejdy? Nebudu na nic sahat? Dobře, nejím jen tak něco, co najdu. Ale ten zbytek? Ten nemůžu slíbit a tak se radši soustředím na svou otázku a souhlas nechávám na Berrym.

Byl jsem tak nesmírně rád, že je maminka se mnou a hned, jak jsem vyjekl, tak přiběhla. Očička se mi zalijí slzičkama. Ouška mi ale fungují i tak. Poslušně se uklidním a zastavím ve svých splašených pokusech.
"Nende..." kníknu. Pokusím se vycouvat zase zpátky, což už jsem ale zkoušel mnohokrát. Navíc už to začíná trochu bolet, jak se o mě kámen odírá. Maminka ale může vidět, že jeden z kamenů není úplně pevný a nepatrně se pohne. Ne dost, abych si toho mohl všimnout. Ale při mém průzkumu by stačilo, aby se takhle nepatrně několikrát pohnul, aby se zúžil prostor, kterým jsem původně prostrčil hlavu.

S ušima vzpřímenýma, aby mi neuniklo jediné slůvku a s nadšeným jiskřením v očích pozorně sleduju tatínka. Jsem nadšený z jeho odpovědí. Když mě vybídne, ať se podívám na trávu, okamžitě se pozorně rozhlédnu. Až po jeho připomínce mi dochází, že opravdu tráva kdekoliv jinde má jiný odstín.
"No joooo," vydechnu užasle. Pak přichází druhá odpověď. Proč je tu mlha a jinde ne.
"So je vlhko?" vyvstane mi na mysl hned další otázka.
"A poš je v létě méně a v simě ne?" padá další otázka. Rychlostí blesku a bez zaváhání pokládám otázky hned, jak mi vyvstanou na mysl, aby mi náhodou žádná z nich neutekla a já na ně dostal odpověď. Očička mi jiskří nadšením.
Otázkám padla nastane až když se rozjede jejich závod. Rozhodně se snažím do toho dát všechno! Utíkat naplno už na začátku byla ale chyba. Tu si brzy uvědomím. Ouška stáhnu k hlavě, když mě začnou bolet svaly na nožičkách. Tvrdohlavě se ale ženu stále vpřed, dokud bolest nezačne být neúnosná. Až pak začnu zpomalovat. A stejně se mi povede vyhrát! Nevšiml jsem si, jak táta zastavil, abych ho mohl předběhnout. S pravým nadšením vyskočím do vzduchu. Po dopadu se na mě ale nožičky už rozzlobí a vypoví službu. Natáhnu se tak na zemi jak široký, tak dlouhý. Zvednu k tátovi hlavu, ale vesele se na něj zubím.
"ÚŠASNÝ!!!" vypísknu nadšeně.

Sledování ptáčků rozhodně má své kouzlo. Ale budí ve mě mnohem víc otázek. Trochu mě z nich vytrhne bráškovo tiché zakňučení. Ohlédnu se po něm. Vypadá ale v pohodě a nakonec se zařadí vedle mě, také hezky schovaný v křoví. Společné sledování ptáčků je ještě mnohem příjemnější. Když Berry položí svou otázku, zamyšleně chvíli ptáčky sleduju.
"Já nevím... Zkusím ho chytit!" navrhnu. Krátce na Berryho kouknu, ale pak se přikrčím, zavrtím zadkem, jak přešlápnu zadníma tlapama... A pak vystartuju vpřed, přímo proti nejbližšímu ptáčkovi. Samozřejmě, že se všichni s hlasitým pískotem vznesou vzhůru. Prudce zabrzdím a zaraženě zvednu hlavu za nimi.
"He?" vypadne ze mě zmateně.

Nejistě přešlápnu. Je vlastně důvod, aby mi nedovolili jít na průzkum, když nebudu sám? Nejsem si tím úplně jistý. Ještě ne vždy chápu, proč rodiče něco zakazují. Naštěstí to teď řešit nemusím.
"JUPÍ!" s nadšeným zavísknutím vyskočím tak vysoko, jak jen to dokážu. Hlavně abych si nerozbil tlamku při doskoku. A jakmile jsem zpět na zemi, ještě se zatočím dokolečka. Takovou radost mám z toho, že přeci jen bude průzkum.
"Dobše. Co se dá najít?" vesele vyrazím kupředu, ouška mám našpicovaná a sem tam juknu po vlčince. Pátrám všude kolem, hledající cokoliv nového. A když to objevím, hned k tomu běžím! V tuto chvíli je to kytička, kterou jsem ještě nepotkal.

"Vášně?!" vykulil jsem na brášku oči. Samozřejmě, že jsem tomu uvěřil. Ostatně, prozatím to u mě není tak složité. A obdivoval jsem svého staršího brášku o to víc! Už od pohledu vím, že je trávy (a kytiček) všude nesmírná spousta. A znát je všechny? To si přeci obdiv zaslouží!
Zastříhám ale ušima, když uslyším, že si něco šeptá s Berrym. Nakloním hlavu ke straně a samozřejmě ucítím trochu bodnutí žárlivosti. Proč si takhle nešpitá nikdo se mnou? I když... Rozhlédnu se kolem sebe. Jsme tu vlastně jen my tři. Není tu nikdo, kdo by si se mnou šeptal. Ouška mi na moment klesnou.
"Kerá! Kerá!" vyhrknu hned, jak Gulášek promluví zase nahlas. V tu ránu mám i ouška zase našpicovaná.

Cuknu sebou, když mě okřikne pro mě neznámí člen smečky. Ohlédnu se po něm, sklopím ouška a přeci jen poslušně o dva kroky couvnu dozadu.
"Kšídla? Co jsou kšídla?" zeptám se zvědavě a ouška se mi zase vztyčí, aby mi neuniklo sebemenší slovíčko. Pokud se mi ale dostane odpovědi, nemám problém opustit okraj útesu a vrátit se kus zpátky. Bez odpovědi se ale nehnu. Když se ale ozve maminka, je to jiná. Přeběhnu k ní a lísavě se ji propletu mezi předníma tlapkama, o které se ji otřu. Když chce maminka, abych dával pozor, tak taky budu. Jakmile zahlédnu brášku Guláše, s radostným štěknutím popoběhnu jeho směrem. Pak se ale ozve maminka s tím nošením. To se mi příliš nezamlouvá a taky to dám najevo nespokojeným mručením. Ať už se mě pokusí drapnout kdokoliv, protestně napoprvé uhnu. Ale pak už se nechám chytit a dokonce bez hnutí přečkám cestu dolů. Mručení se ale sem tam ozve i tak. A jakmile jsem puštěn na zem, okamžitě vystřelím směrem k vodě. Tolik vody!

Vesele zavrtím ocáskem, že se mi daří vysloužit si od maminky další pochvalu. Mám je moc rád. Nejen kvůli tomu, že je to pochvala. Ale znamená to, že dělám mamince radost! Jakmile dorazíme k jeskyni, samozřejmě neváhám a dám se do průzkumu. Soustředěně čenichám kolem. Cítím tu různé pachy vlků. Některé slabší, jiné silnější. Sem tam se rozhlédnu, abych se ujistil, kde mám maminku. Jinak ale pečlivě zkoumám všechno kolem. Lezu různě po kamenech, abych viděl co největší prostor. Dokonce se nebojím ani prolézat různé škvíry. V jednu chvíli vyjeknu, když se mi povede uvíznout mezi dvěma skalkama. Ať jsem sebou kroutil jak jsem chtěl, uvolnit se mi nedařilo.

Pozorně naslouchám, co mi vlček povídá. Věčný. Je tu od pradávna. A bude tu navždy..
"Jako maminka a tatínek?" prohlásím s nadšením. Ty tu přeci byli odjakživa! A vždy tu budou s námi! Zastříhám ušima nad dalšími slovy. Moc mi nedávají smysl. Jak by mohl někdo tohle všechno vytvořit? Skloním hlavu k zemi a hrábnu do ní tlapkou.
"Ale tohle pšece je.. To nende svožit..." namítnu viditelně zmateně. Když jsem se narodil, prostě to tu bylo a je to tu dál. Hrábnu znovu tlapičkou do země. Opravdu na povrch začala prosakovat voda. A tak se rozhodnu kráčet ve tvých šlépějích. Kam ty jsi šlápl, tam je jistota, že se nepropadnu. To je chytré, no ne?
"Poš maj tak vejiké oši?" vyžbleptnu. Když po nich hodíš klacek a oni vyskočí pryč, celý sebou překvapením cuknu vzad. Zatěkám pohledem mezi nimi a Apollyonem.
"Jim voda nevadí?" konstatuju podle pár z nich, kteří skočili rovnou do bažinaté vody.

Na olíznutí čumáčku se trošičku zašklebím. Ale nic zlého nebo nepříjemného. Pak už se ale rozeběhu za ptáčkem. Sleduju, jak vzlétne a ještě nějaký čas po jeho zmizení sleduju fascinovaně oblohu.
"Jasně, že to maminka ví!" vyhrknu a ohlédnu se na brášku.
"Maminka a tatínek pšece ví fšechno!" prohlásím s absolutní jistotou. Jsou tu přece tak dlouho, jako všechno kolem! Musí to znát! Alespoň tak to vidí má malá hlavička.
"Najdeme další!" vyhrknu a nadšeně vyrazím kupředu. Hlavu mám zvednutou a ve větvích pátrám po dalších ptácích. Prvních pár, které objevíme, se mi povede pokaždé vyplašit. Pak mě ale napadne jiná metoda. Kouknu na tebe a kývnu, abys dělal to, co já. Proplížím se pak do křoví, odkud pozorně sleduju ptáčky. Hopsají si po větvích a popolétávají.

Měl jsem oooobrovskou radsot, že se zase můžu podívat někam dál. Ano, vím že sami za hranice nesmíme. Ale je to tak neskutečně lákavé!! I proto jsem bez přemýšlení a s nadšením přijal možnost podívat se zase někam dál! Strejda Hari mi občas přijde trochu děsivý s těmi složitými růžky na hlavě. Ale určitě spolu budeme vycházet! Však jsme hodní kluci, no ne?
Byli jsme domluvení kdy a kde se sejdeme. A když jsme konečně vyrazili s bráškou na smluvené místo, měl jsem tendence ho popohánět, abychom dorazili včas. Trochu mě zklamalo, že jsme nedorazili první, ale to je fuk. Hlavně že jsme tu a strejda taky! S nadšením pooběhnu, abych překonal zbytek prostoru, co nás od sebe dělil.
"Strejda Hari!" vypísknu nadšeně. Jsem rád i za fakt, že mi konečně už i ty písmenka jdou tak, jak mají. Ai nožky a vůbec všechno je čím dál lepší a lepší! Má očka hoří nadšením a zvědavostí. Není to ale ta typicky vlčecí zvědavost nad vším kolem. Je to o něco hlubší. Má hlavička jede vždy na plné obrátky a hledá otázky, které nikdo jiné nepokladá. Občas se ale přeci jen na jazýček dostanou i ty obyčejné.
"Vyrazíme?! hned?!"

Pozorně s našpicovanýma ouškama naslouchám odpovědi... Až budu starší... Už bych si přál být starší! Jako bráška Guláš! Tak, abych se mohl potulovat a hledat své odpovědi!
"Dobže." přikývnu. Však brzy už určitě budu starší! A zase se hezky zaposlouchám do vysvětlování.
"Dů-leši-tého..." zopakuju pomalu, abych to řekl co nejsprávněji. Nakloním hlavičku ke straně. Už vím, co znamená to slovíčko "důležité". Na to si musíme dávat pozor, to si musíme pamatovat. Ouška mi zacukají.
"Dobže," přikývnu.
"Mušíme chvánit místo takové? Chvánit a pešovat. Jako maminka a táta o nás?" opět si přeberu informaci od maminky po svém. Protože rodina je důležitá a ta se o sebe stará. Takže místo je důležité, o to se musíme taky starat.