Príspevky užívateľa

V těle Plamínka

Našpicuju uši, aby mi tvůj popisek neunikl. Naštěstí ale není nijak složitý. Samozřejmě ti věřím. Jsme "bratři", proč bych taky neměl? Pokývu vážně a plně soustředěně hlavou.
"Bílá.... dobře! Jdu ji tedy najít, ať se to pořeší!" pokývu vážně hlavou. Kývnu ti na rozloučenou. Ale pak už se otočím k tobě zády a vyrazím dál. Snažím se držet klidný krok. Úprk by byl opravdu podezřelý, takže tomu se vyhýbám.
Konečně.... tohle byl opravdu divný vlk... jsem rád, že už můžu vzìt nohy na ramena... pomyslím si. Podél páteře mi přebèhne mráz. Fakt doufám, že se vrátím zpět...

V těle Plamínka

"No vidíš! To je víc, než dost důkazů. Takže máme pravdu." Pokývu hlavou, jako by to byla už naprostá samozřejmost. Chci, abys věděl, že v tomhle i "se ztrátou paměti" držím s tebou... Dát ti jistotu, že některé věci se prostě nikdy nezmění! Neměl jsem ale ani ponětí, jak se celá věc zvrhne. Vyjeveně na tebe vyvalím oči, když se tak chytíš kontroly a chceš mě táhnout bůh ví kam. Zapřu se nohama pro případ, že bys mě fakt chtěl táhnout.
"P-počkej!" vyhrknu rychle a na moment se v panice rozhlédnu. Než si na něco vzpomenu.
"Pstruh mě poslal za někým jiným... Já tam právě šel... co když běžel napřed a uź na mě čekají?" vypadne ze mě co nejupřímněji.

V těle Plamínka

"valencia.... dobře..." přikývnu. Nenapadne mě zeptat se, kdo to je. Ani kde ji najít. Ostatně, vlci nejsou stále na jednom místě, jak bys mohl vědět, kde je? A kdo je? No, přece očividně lékařka, že ano!
"Ehm... no... A jak ji poznám?" zeptám se přeci jen. Ať nevypadám vyloženě, jak na útěku... A já si přeci nic nepamatuju. Že ve skutečnosti neplánuju za někým jít je věc druhá. Ale jen ať to hezky vypadá tak, jak má.

Chvilku na tobě nechám pohled, než se začnu taky rozhlížet kolem sebe.
"Aha... Takže poslouchat a hledat..." zopakuju, uši našpicované. Ale prozatím neslyším nic. Kouknu zase na tebe a zarazím se, když se naše oči setkaji. Uhnu pohledem, trošku nesvůj z toho.
"Ehm... takže... se projdeme a budeme hledat? Ale co s tou už ulovenou?" kouknu na tvůj úlovek.
"Ale jinak máš pravdu. Přišel jsem tamtudy," ohlédnu se a čumákem kývnu směrem k území Přízračných

Vyvaleně na tebe zírám. Tvůj hlubší hlas definitivně potvrdí, že jsi se změnila. Tvá mohutnost, hlas... Nezměnila se ti náhodou i srst? Těžko říct. Přiměje mě to ale k tomu, abych začal prohlížet i sám sebe.
"Tohle je tak nesmírně divný!! Vypadáš teď vážně spíš jako vlk... Ale... JAk to?! vyhrknu a rozhlédnu se kolem. Tedy, dokud nezadupneš sněženku.
"Promiň... Já... Já vůbec nevím..." mám tendence si tvou samomluvu brát k srdci. Mám pocit, že bych ti na to něco měl říct... Tvé nadávání na sněženky mě ale překvapí. Kouknu na ně.
"Počkej.... Ty rostlinky za to přece nemůžou..." prohlásím zaraženě a zvednu k tobě pohled.
"Mě přece nic není... Ne?" dodám a začnu se ohlížet, abych si prohlédl sám sebe.

Dál z tebe nemůžu pustit oči. Je fascinující, jak krásné odstíny může ukrývat šedý kožíšek. A co teprve ta očka. Zlatavá jak jantar prozářený slunečními paprsky. Tak hřejivý a přitahující.
"I mě moc těší!" uculím se a nadšeně začnu vrtět ocáskem. A jak by taky ne? Kdo by nechtěl poznat tak něžnou a krásnou vlčici. Ještě navíc tak přátelskou. To je dokonalá kombinace, no ne? Ani mi nevadí prostě jen stát a zírat na šedavého anděla proti mě.
"Ano, na průzkumu. A ty?" odpovím, ale nezdráhám se rovnou položit další otázku. Já s nimi nikdy problém neměl. A to ani teď. Ostatně, kdo se neptá, nic se nedozví, no ne? Jako bonus mi nepřipadá, že by se mnou bylo něco zvláštního. Zatím.

V těle Plamínka

Neznám tě tak dobře, takže si logicky ani příliš nevšimnu tvého upřeného sledování. Nedochází mi, že bych ti mohl připadat podezřelí. Možná je to i tím, že sám jsem z toho všeho pořád v šoku a každá další informace je pro mě jako další šokující rána. Tak jako tak, jsem rád, když pokračuješ v debatě. Je to rozhodně zajímavá historka.
"Ale... Rodiče přeci nelžou..." namítnu a dám ti tak jasně najevo, jak to beru já sám. Sám jsi řekl, že i tenhle vlček tomu věřil. Takže tohle je krok správným směrem. Jsem rád, když jsi i ochotný mi odpovědět. Všímám si, že tě to pořád trápí. A tak se odhodlám, natáhnu se a otřu se ti svou tváří o tvou.
"Zima je krutá..." zamumlám tišeji.
"Ano... Navrhl mi vlastně, že by se na mě měl někdo podívat..." vzpomenu si. Asi to je dobrá záminka k útěku... Ale zas bych ztratil možnost zkusit se naučit létat...
"Um... To ne... Ale ta křídla mi nějak nejdou..." zamumlám.

V těle Plamínka

Nervózně opět přešlápnu. Snad to nebylo tak zlé, když si toho tolik nepamatuješ, no ne? Nikdo přece není tak špatný... a tenhle vlček má určitě i dobré vlastnosti. Při tvých dalších slovrch zpozorním. Našpicuju uši.
"Jasně... máš pravdu... Asi by mě opravdu měl někdo vidět..." přikývnu. Tohle je celkem dobrá narážka, která by mè mohla odsud dostat! Pak se ale zarazím. Celý zkoprnělý na tebe zůstanu zírat.
"M-mrtví?" zopakuju tu hlavní část, co mi utkvěla v hlavě. Chudák vlček. Taky to nemá nejjednodužší... vyvaleně na tebe zírám. Pak se ale oklepu.
"J-já... Asi... Asi půjdu a.. a najdu někoho, kdo se na mě podívá..." zamumlám a o krok couvnu.

V těle Plamínka

Taky stáhnu uši k hlavě, když mé nadšení zkazí tvá připomínka o "mé paměti".
"Třeba se mi ještě vrátí! Určitě ano! Hezké vzpomínky přece nemůžu zapomenout." prohlásím sebejistě. Musí to tak být, že ano...?!
"Měli jsme dva táty?! Vylíhli jsme se z vejce?!" vyvaleně na tebe zírám, jako kdybys byl mimozemšťan.
"A... co se stalo... že... že měli...?" zeptám se trochu rozpačitě. Na jednu stranu se mi to nechce načínat. Ale na druhou by asi vypadalo podezřele, kdybych se nevyptával na rodinu.
"Umh.. Ne tak docela... Potkal jsem ho..." zamumlám a nejistě přešlápnu.
"Aha..." stáhnu zklamaně uši k hlavě. Ovšem při tvém návrhu je zase našpicuju.
"To zní dobře!" vyhrknu. Kouknu na svá křídla.
"Ale... Asi budu prvně potřebovat trochu s nimi poradit. Připadám si jak nemehlo..." přiznám rozpačitě a trochu bezradně křídla nadzvednu a zase spustím.

V těle Plamínka

"To nic, to se občas stane," přikývnu. Tohle je ta lepší varianta. Už jsem se bál, že je ti něco podezřelého. Ale to, že tě trápí i mé nadšení je fakt, který mi tak nějak unikne. Právě díky tomu nadšení.
"Aspoň máme hezké vzpomínky!" prohlásím. Tedy, vlastně ty a tví bratři. Já ne! Trochu se ošiju, když vidím tvé zklamání nad svou odpovědí.
"Tátové?" zastříhám ušima a nasadím velmi zmatený výraz. Ovšem jak zmíníš Pstruha, to je jiné.
"Pstruh. To je ten puntíkatý?" ujistím se. Jo, možná to bude dávat naději, že si přeci jen něco pamatuju. I když je to ve skutečnosti jen předchozí setkání. A tedy... Z toho úplně na větvi tedy nejsem.
"Poslyš... A... Umíme už lítat?" zeptám se zničehonic. Já prostě tuhle příležitost MUSÍM využít!

V těle Plamínka

Vytřeštím na tebe oči. Do čího těla jsem se to pro všechno na světě dostal? To je tenhle vlček vážně tak problematický?
"Jáá?? Rvát se??" vyjeknu šokovaně. Já, který se boji vyhýbám, jak čert kříži? Tedy... Já se vlastně vyhýbám... Ale kdo ví, co tenhle vlček?
"Kdy? S Kým?" vypadne ze mě bez přemýšlení. Ovšem ani další zprávy mě příliš netěší. Stáhnu uši k hlavě.
"A-ale... Jaká zjištění?" pokusím se přeci jen zjistit, co mě čeká, pokud by nedej bože tohle všechno bylo trvalé! Jen se v koutku své mysli modlím, aby to tak nebylo. Jako s tím zajícem, že? To přece taky zmizelo...

V těle Plamínka

"No... Přece teď od tebe... Teda, řekl jsi mi jen, že jsme dvojčata, ale to přece znamená, že jsme bratři. A že si o mě děláš starost, to je přece dost jasně patrné z tvých slov," vyhrknu o překot. Snad jsem neřekl něco špatně? Když dojde na vysvětlování plamene, našpicuju ouška a pozorně poslouchám. Jsem nadšený, že tak ochotně vše vysvětluješ. Natož, když se rozhodneš mi to i ukázat. Jasně, zaraženě stojím a zírám na to, jak postupuješ.
"Páááni..." vydechnu. Trochu nemotorně roztáhnu křídla taky a pozorně přeskakuju pohledem z jednoho na druhého.
"To musí být celkem zábava," podotknu a v očkách mi maličko zajiskří. Takovouhle zábavu si opravdu umím dost jasně představit. Takových zmatených vlků, co musel tenhle váš šprým mít na svědomí! Když se zeptáš na tu paměť, zkroušeně nechám roztažená křídla klesnout na zem.
"Haaaaah... Promiň, ale pořád nic..." zamumlám smutně.

V těle Plamínka

"Chováním?" zopakuju zmateně. Šmarja pano, co normálně tenhle šílený hořící vlček prováděl?
"Co jsem prováděl?" zeptám se jednoduše. Proč nad tím licitovat, když se můžu jednoduše zeptat? Jasně, pořád tenhle vlček může lhát. A nebo taky ne. Třeba se o tomhle vlčkovi něco dozvím, abych si na něj příště dal pozor. Jen matně si uvědomuju, že je mi ten jeho kožíšek povědomí. Celá tahle situace uvrhla můj mozek do nouzového režimu.
"Bratr?" cuknu sebou. To jsem opravdu ze všech tady musel potkat zrovna bratra? Palčivé bodnutí u srdíčka mi připomene mou vlastní rodinu a ztrátu.
"A-ano! Uhodil... Já... Si vůbec nic nepamatuju!" vyhrknu. Ano, ano. Přesně tohle je ideální výmluva, no ne? Strejda Tim mi to určitě potvrdí!

V těle Plamínka

Opravdu mě ničí, jak na tohle vše reaguješ. Navíc to jitří mé vlastní rány! Gulášek a Berry... Další bolestivé bodnutí do mého srdíčka. Vyjde ze mě další nešťastné zakňučení.
"Dvojče... Plamen... Už jen slyšet, že mám dvojče a že si o mě děláš takovou starost mě hřeje u srdíčka," pronesu s lehkám pousmáním. Tedy dokud se nedotkneš křídlem toho mého. Hned sebou trhnu a už už mě chytá panika, když zmíníš, že ten plamen můžeš mít. Zatěkám mezi námi pohledem. Vypadá to opravdu, jak když jsi zvyklí takhle fungovat. I tvá další poznámka sedí. Naše kožíšky jsou opravdu stejné!
"To je fascinující," brouknu užasle, zatímco mezi námi stále těkám pohledem.
"Páni ohně... Takže mi ovládáme oheň?" nezdráhám se pokládat další otázky. Je to pro mě přirozené a tak získávám i já sám jistotu.

V těle Plamínka

Trhnu sebou a jako by ve mě něco puklo. Zakničím. Tentokrát sebou necuknu, když se ke mě vydáš a hodíš přese mě křídlo. Naopak se k tobě i přitisknu. Sice nejsem ten, za koho mě máš, ale to nevadí, ne?
"Promiň... Vůbec nic... Ani, jak používat ta křídla..." zamumlám.
"A-ale to nic neznamená!! Jen... Mi připomeň, kdo jsi, ano? Třeba mi to pomůže si vzpomenout!" vyhrknu rychle. To by tě mohlo povzbudit, ne?
"Navíc... Sice si tě nepamatuju... Ale... Vidím na tobě, že si máme hodně blízko. Že ti na mě záleží. Takže se nemusíš bát, že bych někam utíkal, ano?" pokračuju s chrlením slov. Sice jsem plánoval utéct domů, ale copak tě tu teď můžu takhle nechat.
"A... říkal jsi, žes... Žes se mnou chtěl něco probrat? To klidně můžeme! Určitě můžeme i tak!" dodám a kouknu po tobě.