Príspevky užívateľa

Má radost je na mě opravdu na první pohled znát. Ale i naprostá soustředěnost, když jde o jakékoliv informace. Velmi pozorně poslouchám tvé ujištění, že i já jednou ta zatracená písmenka přeci jen pokořím. Hned začnu vesele vrtět ocáskem.
"Dobže! Budu svišit! A nauším se!" vyhrknu s naprostou jistotou v hlase. Ano! Naučím se! Když ale zmíníš, že bychom měli dát vědět rodičům, tak má radost mírně opadne. Našpulím tlamičku a zahrabu tlapičkou do země.
"Ale... kdyš nedovolí..." štěněcím pohledem se na ni zadívám.
"Plosím. Nemusíme daleko!" vyhrknu, stále s tím svým pohledem.

Trošku znejistím. Je bezpečné se přibližovat k něčemu, co neznáme ani jeden? Ale... Možná, když je budeme chvilku pozorovat, abychom přišli na to, jestli jsou nebezpečné... Jo, to určitě půjde! Přikývnu, abych si dodal odvahy. Zaposlouchám se u toho do tvých dalších slov o Bohu. Moc mi to ale nedává smysl. Jak to myslíš? Věčná a všemocná? Stvořil svět? A co je to ten materiální svět? Zamrkám a nakloním hlavičku nechápavě ke straně.
"Umh... So je věšná? A všemosná?" další salva otázek na sebe nenechává čekat.
"Jak svožil svět? A so je to ma-mate-viální svět?" vypustím z tlamičky všechny ty otázky, co se mi honily makovičkou. Sleduju tě, lačnící po odpovědích, ale zároveň skloním čumáček k trávě a dloubnu do ní.
"Poš klesá dolů?" další otázka, která opouští tlamičku sotva mi přijde na mysl. Otázky jsou přeci k tomu, aby se na ně dostávalo odpovědi, ne? Pokračuju za tebou do močálů ale mnohem opatrněji a pomaleji. A nakonec se i setkáváme se žábami. Zarazím se na místě a vyvaleně ty divné stvoření sleduju.

Samozřejmě, že mě hned zklame, že tam nejsou hvězdičky. Stáhnu ouška k hlavě, ale hned je zase narovnám.
"A kdy budem spát my tam?" zeptám se hned zvědavě.
"Ci si povídat s hvěsdama!" očička mi zazáří jako ty hvězdičky při té představě.
"Co je - pos-pos-vátné?" zadrhnu se trochu na tom dlouhém slově. Další drobné zklamání přijde, když mi povíš, že mi to tam jen ukážeš. Chtěl bych zažívat všechno hned!
"Takše nebudeme spikat? Nebudeme povídat?" zase stáhnu ouška, ale i ocásek.

"Jo... Jiný..." zamumlám, jak sleduju ptáčka. Pak už ale provedu svůj úprk ke stromu a pokus dostat se vzhůru. Ne moc úspěšný pokus.
"Ugh!" vypadne ze mě, jak dopadnu na záda. Těší mě, že má bráška o mě starost. Překulím se a vyskočím na nohy. Pořádně se oklepu od čurbesu v srsti.
"Jsem f pohodě." odpovím a zadívám se na toho divného ptáčka. Popoběhnu zpátky.
"Jak ses dostal tam?" zavolám na ptáčka. Zabalanacuju u toho na zadních, abych k němu byl co nejblíž. Ptáček jen nakrucuje hlavičku.
"Hej!" vyskočím k němu blíž. To už ale ptáček nemá zapotřebí. Roztáhne křidélka a uletí. Z toho, co jsem viděl, si kecnu na zadek a zůstanu za ním zírat.
"Fiděl si to?"

Samozřejmě, že mě napadne, to hned vyzkoušet! Ale pak si uvědomím, že zraněný přeci jen nechci být. Maminka s tatínkem nás často varovali, abychom si neublížili. A tak nakonec jen kývnu. Nadchnu se ale ve chvíli, kdy mi začne bráška jmenovat květinky. Mumlavě si jejich jména opakuju. S hlavičkou nakloněnou na straně u toho pozorně sleduju kytičky. Maminka bude zírat, až ji donesu kytičku a budu vědět i jak se jmenuje!
"Snáš další tvávu?" ptám se hned zvědavě, ouška našpicovaná. Když okřikne Berryho, hned se na něj ohlédnu. Všímám si, že je bráška o hodně jiný. Ale směs kytiček opravdu vypadala hezky. Možná mu někdy nějaké donesu.

"Hvěsdnou jeskyni? Tam budou hvěsdy?" nadchnu se okamžitě a plný energie maminku oběhnu dokola. Mám energie na rozdávání, stejně jako nadšení. Očka mi září nadšením, když si představím jeskyni, která by se třpytila a jiskřila, jako noční nebe! To musí být nádhera!! Nemůžu se dočkat, až ji uvidím. Rozeběhnu se vpřed, abych byl na místě co nejdřív. Sem tam mi tedy na kamenité půdě podjede tlapka, ale to mě rozhodně nezastaví! Okamžitě jsem zase na nohou.

Měl jsem radost nejen z toho, že můžu objevovat zase něco nového, ale že můžu mít zase maminku pro sebe. Očka mi jiskří nadšením a nedočkavostí nad tím, co dalšího mi maminka ukáže. Zpočátku cesty jsem ani moc nebrouzdal kolem, jako jindy. Přeci jen, cestu vzhůru od naší nory jsem už prozkoumával se sestřičkou. Spolu jsme se ale nedostali tak nahoru. Jakmile překonáme prostor, který už jsem viděl, mé nadšení ze všeho kolem se vrátilo. A já opět začnu šmejdit nalevo napravo.
"Kam jdeme?" zeptám se zvědavě maminky. Už toho zvládnu odťapat o trochu víc a mé nadšení ze světa kolem neodpadá. Pořád si ale hlídám, kde se mamina nachází, aby se mi nevytratila. Nebrání mi to ale ve snahách vydrápat se na různé šutry a rozhlížet se z výšky kolem.

Pozorně otočím svůj pohled na tátu, když mi vysvětluje, co to tady je.
"Mha." zopakuju a zadívám se zase všude kolem na ty obláčky. Ne, ne na obláčky. Na mlhu.
"Poš je tavoselená?" vyptávám se dál zvědavě.
"A poš je tu mha a jinde ne?" pokračuju s dalšími.
"Poš v létě ne?" proud otázek nezastavuje, jak mi hlavička jede na plné obrátky. Na slova ohledně mé energie se vesele zazubím a zamrskám ocáskem. Samozřejmě, že mám spoustu energie! Vždyť svět je tak veliký a tak úžasný! Plný různých věcí k objevování!
"ANO!!" vypísknu nadšeně a znovu si povyskočím. A hned, jak je to možné, tak vyrazím vpřed. Peláším, jako by mi za patami hořelo.

Ano, ještě jsem to sice úplně nedopiloval, ale pořád už jsem schopný se pohybovat kolem. A vysloužil jsem si táty úsměv!! no není to báječné?! Je to o důvod víc, snažit se dál. Vesele na tátu písknu, ocáskem u toho vrtím do stran jako šílený. Když si táta lehne, rozhodnu se toho okamžitě využít! Sice sotva chodím, ale to nevadí. Za kožíšek se krásně chytají drápky. Se sveřepím výrazem se cílevědomě začnu drápat na tátův bok. Zprvu mi to nejde. Ale jak se sunu a dostanu se až k zadní noze, povede se mi za ní zapřít a drápat se hezky nahoru, na tátův hřbet! To ale není všechno. S maximálním odhodláním se přeplazím po jeho hřbetě a začnu se mu ještě drápat na hlavu! Co nejvýš! Tlapky mi různě po srsti ujíždí, ale to mě nezastavuje. Nerozpakuju se a když je to třeba, tak se chytím i tlamičkou tátovi srsti. A o něco výš jsou přeci ještě další záchytné body - ouška!

Tlapu vedle sestřičky a rozhlížím se všude kolem. Je to tu ale celkem nijaké. Samé šutry, sem tam nějaká zelená, ale nic, co by stálo za zájem. Jsem z toho celkem zklamaný.
"Hm. Ne. Páj puklin, malé ale." zamručím. Popoběhnu víc do svahu, který začnu zkoumat.
"Najdeme ješkyni!" navrhnu. Čenichám kolem a hledám, jestli odněkud nezacítím jiný pach nebo nezahlédnu škvíru. To by v tom byl čert, abychom nenašli nějakou zajímavou jeskyni! Rozhodně se do toho zaberu ve velkém. Sem tam zacukám ouškama směrem za sestřičkou, aby mi nezmizela.

Když tentokrát jako celá rodina vyrážíme na výpravu, jsem z toho nadšený. Ocásek se mi nezastaví, jak sebou mrská ze strany na stranu. Nadšeně přebíhám od jednoho k druhému. Dokud tedy neopustíme známé prostředí. V tu chvíli se má pozornost změní a já začnu zvědavě okukovat VŠECHNO, co je kolem! A že toho je!
"Mamí! Tatí! Jak běhají po nebi! Můšeme taky na nebi běšet?!" vyhrknu, když na otevřenějším prostranství vidím letět ptáky.
"Šo je tohle?" zabrzdím u barevných kytiček. Bráška Guláš je zná, určitě je znají i rodiče.
"Myšiška!!" vypísknu a skočím do porostu vedle cestičky, po které kráčíme.

Veškerá tahle živost a radost ale nevydrží až tak dlouho. Přeci jen i mě dohání, jak dlouhá cesta je. Pauzy jsou sice vítané, ale krátké. Vždy, když se zastavíme, rozcapím nožky do stran a padnu jak mršina.
"Uš tam budem?? Kdy tam budem?? Daleko ješte?" padá ode mě jedna otázka za drahou skoro na každé pauze, kterou nám rodiče dopřejí. Tlamička se mi prostě nezastaví!

Nakonec ale přeci jen dorazíme na místo. Stáhnu ouška k hlavičce a kecnu si na zadek.
"Huvááá!" prohlásím, když jsme konečně v cíli. Pak se ale rozhlédnu kolem. Očka se mi rozšíří fascinací. Úplně zapomenu na nějaké bolavé tlapičky a málem způsobím rodičům infarkt, když se rozeběhnu k okraji útesů, abych viděl do dálky a i pod sebe.
"JŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!!!!"

Fascinovaně vlčka před sebou sleduje a poslouchá, co povídá. Z jiného světa? Ale proč by byli pak tady? Víc ho ale zarazí, že neví, jestli jsou nebezpeční.
"Ty nevíš? Snáš šáby a nevíš, esli sou nebespešný?" zarazím se. V hlavičce mi ale nespíná ještě jedna věc.
"Sa bohem?" zeptám se nechápavě.
"So je bohem? A poš bychom je tam posali?" pokračuju v salvě dalších otázek. Nadchne mě ale představa, že bychom je mohli zkusit ulovit. To by maminka s tatínkem zírali, kdybych jim donesl svůj úlovek!! Vyrazím za vlčkem s královskými představami o překvapení. Cuknu sebou, jakmile mi tlapička po došlápnutí lehce klesne do mokré půdy. Kouknu po tlapce. Nebořím se úplně, ale tlapička klesá víc do trávy, než na běžné louce.
"šo to tváva dělá?" zeptám se a uši mi u toho cukají.

Byl moc rád, že mohl sestřičce udělat radost. Taky začal vesele vrtět ocáskem. Ještě větší radost pak měl z toho, že jí nevadí, aby dál pokračovali společně. Ocásek sebou začal vrtět mnohem víc.
"Jupí! Deme objefovat" vypískne nadšeně. Hned vyrazí za sestřičkou a začne se rozhlížet kolem sebe. Část tohohle území přeci jen znají, když tu mají východ z nory. A směrem dolů chodívají s rodiči. Je na čase se podívat i co za překvapení jim přinese cesta vzhůru. Je náročnější, ale jejich tlapičky už i ten sklon zvládají.
"Objefila jsi uš něco sajímavého?" zeptá se zvědavě. Přeci jen, zprvu sledoval hlavně ji. Okolí tolik ne.

Byl jsem neskonale rád, že jsem mohl někam vyrazit s tátou. A dokonce do míst, kde jsme ještě nebyli. Tátu jsem tentokrát měl jen sám pro sebe. Ocáskem jsem vrtěl jak korouhvičkou div ne dokola. Sem tam jsem si dokonce nadšením poskočil. Nové místo je opravdu o dost jiné. Fascinovaně sleduje obláčky, které sestoupili z nebe na zem a vznášejí se kolem nich.
"Tatí!! Tatí!! To je, jak dyš jdeme po nebi!" vyhrkne nadšeně a popoběhne, aby proběhl skrz mlžný opar.
"Poběhneme se skvy oblášky!! Tátí! Běšíme po nebi!" vypískne nadšeně a znovu si vesele poskočí. Nedošlo mu, že je táta zamyšlený.

Zadívá se na vlčka, když se ozve tak... Nijakově...
"Šáby? So jsou šáby?" zeptá se zvědavě. Ouška má hned našpicovaná, jak se těší na nové informace.
"Já šáby neviděl. Jak vypadá? Je nebespešná?" očka mu doslova jiskří.
"Jak se lofí žáby? Naušíš mě to?" chytá se okamžitě příležitostí. Přeci jen pohled stočí zpět k močálům a zadívá se na ně. Vypadají úplně jinak, než co viděl doteď. A taky jsou úplně jinak cítit.