Príspevky užívateľa

V těle Plamínka

cuknu sebou, když tak prudce zareaguješ. Instinktivně o krok couvnu. Láme mi srdíčko, když někomu ubližuju. I když tě neznám a asi už ani nikdy neuvidím (snad?). Opravdu touhle divnou magií nechci nikomu nic zkazit... To, že to prve bereš jako vtip mě jen utvrzuje v tom, abych tohle divné dění udržel jako ztrátu paměti. Pochybuju, že bys mi věřil tu výměnu vědomí!
"P-promiň... Tohle vážně není vtip... Já... Uhodil jsem se do hlavy a... a... Skoro nic si nepamatuju!" vysoukám ze sebe. Konec ze sebe rychle vychrlím a skloním hlavu. Vážně vypadám jak hromádka neštěstí.

Jasně, že nadšením zavísknu a poskočím. Kdo by neměl radost, když se jeho přítel a přijatý bratr rozhodne přidat do smečky? Samozřejmě, že to je důvod k radosti! I oslavě! Mohli bychom si udělat nějakou osobní oslavu, až budou přijatí, no ne?
"Tebe a zbavovat se?! Ani náhodou!" uculím se a div si neukroutím ocásek.
"Já bych řekl, že učitelů není nikdy dost! Někdo umí vysvětlit lépe jiné věci, než jiní." namítnu, když se vznese obava o příliš mnoho učitelů.
"Ale i léčitel zní dobře. NA to se u nás ve smečce celkem hodně dá. A strejda Tim je úžasný, určitě by tě rád zaučil!" vyhrknu nadšeně. Nevím sice, jak moc by byl strejda sám nadšen, ale to je jedno!
"Já sám ještě pořád váhám. Ale začal jsem s ostatními zkoušet, což mi hodně pomůže se rozhodnout," odpovím Lancelotovi a dám tak zároveň i malý tip Bathory.
"Máš pravdu, máš pravdu. Taaaak... Počkáte tady? Já pro někoho zaběhnu?" navrhnu a kouknu z jednoho na druhého. Určitě mi postačí, když najdu jednoho z rodičů.

V těle Plamínka

Začínám si vyčítat, že jsem se zastavil a nechal se tak zlákat křídly. Kdybych nezastavoval a doběhl až domů, nemusel jsem potkat dalšího cizího vlka.... Který očividně opět má znát původního majitele kožíšku. Stáhnu uši k hlavě. Rozhodnu se to opět hrát na ztrátu paměti. To je přece ultimátní výmluva, no ne?!
"Emh... Promiň, ale... My se známe?" zeptám se opatrně. Nechávám na sobě pořádně znát zmatení, ať svá slova pořádně podpořím. Vidím, jak jsi opatrný a nesvůj z toho, jak se chovám.
"A-asi jsem se někde uhodil..." zamumlám a stáhnu uši k hlavě. Nechci ničit vztahy, které tenhle vlk má. A krátkodobá ztráta paměti přece může nastat, no ne? Budu se na to muset zeptat strejdy Tima. Ten mi to určitě potvrdí!

Našpicuju uši. Překvapuje mě, že nevíš nic o plese. Ale nejsem tu proto, abych tě za to soudil.
"Ano, je to velká akce. Tenhle ples pořádala Nihilská smečka a dovolila vlkům vstoupit na část jejich území, kde se pořádal. Může tam přijít kdokoliv, z kterékoliv smečky nebo i tulák. Ale pokud nedodržuje podmínky, tak je vykázán. Což se nedivím, uhlídat klid na takové velké akce musí být náročné," rozpovídám se. Pak se na tebe ale pozorněji zadívám. Vypadá to, že jsi měla mnohem víc volnosti, než co bylo dovoleno u nás ve smečce. Ale to nevadí. Každý jsme jiní, no ne?

Jsem rád, když konečně projevíš trošku víc zájmu i o něco jarního. Kytičky asi opravdu dokáží zlákat skoro každého. Vrtící ocásek dává jasně najevo, že jsem za to rád. Sleduju, jak si taky přivoníš ke květině. A pak se zarazím. Vykulím na tebe oči, jak na nějaké strašidlo, které se tu objeví. Sám jsem si u sebe nevšiml skoro žádné změny. Možná je to tím, že celá stavba těla je spíše podobná vlčicím. Má to tak celý náš rod. Ale u tebe? To je jiná!
"Co to... je?" vypadne ze mě.

Stále jsem nějak nemohl od tebe odtrhnout zrak. Tak jednoduše zbarvený kožíšek, ale přesto nádherný. Stejně jako pohyb. A co teprve, když promluvíš? Tvůj hlas je jak tichá píseň. Alespoň pro má ouška, která po tvých slovech "roztečou" do stran.
"Heidi..." zopakuju skoro až zasněným hlasem.
"To je tak krásné jméno..." brouknu fascinovaně. V prvních chvilkách mi ani nedochází, že ses ptala na mé jméno. Ale když si to uvědomím, rychle zatřepu hlavou, abych se vzpamatoval.
"Promiň. Já jsem Asteri," napravím rychle svou nedbalou chybu. Jak přistoupíš blíž, srdíčko se mi rozbuší ještě silněji. Dokonce i zadržím dech. S očima rozšířenýma tě sleduju. Jak skláníš hlavu k pírku, aby sis ho taky prohlédla.
"Máš krásné oči..." vydechnu. Jak tě tak sleduju zblízka, je snadné všimnout si tvých krásně zlatavých očí.

V těle Plamínka

Ještě chvíli jsem zíral na nebe. Pak jsem stočil svůj pohled na křídla a zkusil s nimi pohnout. Rozhodně to není tak jednoduché. Můj obdiv k létavcům ještě vzrostl. Jak se můžou pohybovat s takovou samozřejmostí? A ještě ve vzduchu!! Rozhlédl jsem se kolem sebe, zda tu nikdo není. Tou dobou ještě ne. A tak jsem začal zkoušet různě s křídly hýbat a správně je poskládat. Svalová paměť mi v tom začala pomáhat. Stačilo přestat nad vším tolik přemýšlet a pokoušet se pohybu vnutit svou vůli. Začal jsem mít radost z toho, jak mi to začíná jít... Když se ozval zase nějaký hlas. Nadskočím a divoce se rozhlédnu kolem sebe. I se maličko přikrčím. Ale... Tohle setkání je jiné.
"A-ahoj...?" vypadne ze mě trochu nejistě.

V těle Plamínka

Vyjeveně sleduju vlčka před sebou. A tvá slova tomu moc nepřidají. Vyvalím oči ještě víc.
K božímu soudu?? zopakuju si v hlavě. To je skoro, jak kdybych mluvil s Apollyonem. On přeci také mluvil o nějakém bohovi. Zacukám uchem a natočím hlavu ke straně.
"Zhřešil? čím?" zeptám se stále stejně zmateně. O něčem takovém mi Apollyon nikdy nevyprávěl, takže si opravdu nejsem jistý, kam těmihle slovy míříš. Ovšem tvá reakce na má další slova mě zarazí.
Takže se máme znát? pomyslím si a zatřepu hlavou.
"Eeeem... To není vtípek..." podotknu popravdě. Pro mě to vtípek opravdu není. Já jsem tě nikdy nepotkal. Vlk, jehož tělo mám, to je jiná!
"Takže... Kdo jsi?" zeptám se znovu.

Když souhlasíš s učením, začnu divoce vrtět ocasem a očka se mi zajiskří nadšením. Tohle se asi jen tak nezmění. Má posedlost sbírat nové informace a zkušenosti už je mojí nedílnou součástí.
"Super! Tak čím začneme?" okamžitě se zajímám. Uši mám našpicované, aby mi neuniklo žádné tvé slovo.

"Máš pravdu. Kdo by neměl rád ty přenádherné hvězdy." brouknu. Až po chvilce skloním pohled. Zarazím se, když si všimnu, jak mě tak upřeně sleduješ.
"Eeeem... Narostla mi druhá hlava?" zeptám se, abych tak nějak prorazil tuhle divnou atmosféru. Jsem z tebe nesvůj, vůbec nevím, co si o tvém chování myslet. Takhle kontaktního a zaujatého vlka jsem snad ještě nikdy nepotkal.
"Nebo je na mě něco divného, co tě tak upoutalo?" zeptám se ještě jednou a začnu se ohlížet, abych si prohlédl sám sebe.

V těle Plamínka

Nejsem si úplně jistý, zda je dobrý nápad utíkat zpátky domů v cizím těle. Věřili by mi, kdybych jim vysvětlil celou tuhle situaci? Nevím... Nejsem si jistý ničím... Ale třeba strejda Hari by mi mohl věřit. Přeci jen, už se mnou jednou změnu zažil. I když tehdy to bylo do zajíce, nikoliv do vlka. Ale to by se dalo dobře použít, no ne? Kdo jiný by to měl vědět, než já. To je snad jasný důkaz, ne?
Ať je to tak nebo tak, snažil jsem se instinktivně dostat zpátky domů. Ke mě domů. Pohyb s křídly je pro mě složitý a vůbec nevím, jak s nimi nakládat. Kdyby to bylo jednodužší, asi bych si zkusil alespoň let a využil celou tuhle situaci. Ale copak to jde? Jsou tak těžké a špatně se s nimi manipuluje! Ani pořádně nevím, jak je usadit na zádech. Potkat tak někoho, kdo má křídla a dokázal by mi to vysvětlit. Alespoň kdybych si mohl zaplachtit!!
"Taková škoda!" dupnu tlapkou a zadívám se závistivě na nebe.

V těle Plamínka

Pořád jsem byl ještě ze všeho úplně vedle. Proměna, cizí prostředí, křídla, plameny!! No není to na jednu hlavičku až moc??!! Byl jsem z toho tak v šoku, že mě ani nenapadlo hlídat si své okolí. A že to byla setsakramentská chyba!! Nadskočím, jak na pérách, když se za mnou ozve neznámý hlad. Okamžitě se otočím a vyjeveně na vlčka zírám. Jindy bych se asi rozplýval nad tím, jak je krásně strakatý. Ale dnes?
"Kde to jsem?" vypadne ze mě první, co mě napadne. Je mi fuk, že to možná zní divně. Co já vím, třeba ten vlček je taky normálně divný? A nebo to svedu na krátkodobý výpadek paměti?
"A... A... Ty jsi... Kdo?" zeptám se rozpačitě. Ano, výpadek paměti bude dobrá výmluva!

Jsem rád, že se ke mě přidává někdo, kdo už nějakou tu zkušenost má. Znamená to, že bychom to nemuseli pokazit! To je to poslední, co bych chtěl mamince předvést!
"Tak dobře," přikývnu. Za výpomoc u toho všeho budu taky rád. Už dost na tom, že mě rozptyluje můj zatracený výběr. Tak trochu začínám litovat, že jsem si po vzoru maminky vzal zajíce. Stačí se mi na něj podívat, aby se mi zježil i ocas a srst podél páteře.
"Dobře!" souhlasím možná až příliš rychle. Jsem rád, že můžu práci se zajícem přeci jen o trochu odložit. Ale i tak nejsem typ, co bude zahálet. Místo toho alespoň sleduju pozorně a zblízka, co děláš. Samozřejmě jen tak, abych ti nepřekážel.

Nakonec jsem se tak nějak obával zbytečně. Ve výsledku mě doslova nadchneš tím, že se mi do kreslení nijak nepleteš. Pokud nepočítám tvé poukazování na mé chyby. Hvězd je tolik, že mě to vlastně ani nepřekvapuje. Jsem ale rád, že mi to jen ukážeš a nesnažíš se do mého výkresu zakreslovat sám. Nejsem si jist, zda je to dobrý způsob spolupráce. Ale zakreslování hvězd mě baví!! zažral jsem se do toho natolik, že mi ani nedocházelo, kolik času jsme nad tím vším strávili. Mé zklamání nad koncem je ale více než očividné. Ohlédnu se po Toshim, když se mé reakci zasměje. Zatěkám pohledem mezi výkresy a nebem.
"Máš pravdu... " zamumlám a znovu se zadívám na nebe.
"Ale přece ještě nemůžeme skončit! Určitě se najde ještě něco, o čem si můžeme popovídat!" namítnu. Nechce se mi končit. Líbí se mi celá ta atmosféra i téma.

"Tak bychom se někde mohli sejít a cachtat se spolu!" zazubím se vesele. V hlavě se mi hned začne líhnout spousta způsobů, jak si užít společný čas ve vodě. Hlavně když nebude třeba plavat! Možná.
"A to máš zase pravdu ty. Je zábavné vymýšlet tyhle teoreie," uculím se vesele. Hrát si s myšlenkama a všema možnýma detailama, které by mohly ovlivnit celý obrázek. Je krásně vidět, jak každý myslí trochu jiným směrem. A má různé zkušenosti a pohledy na svět.
"Ano, to máš pravdu. Příroda je úžasná věc. Vem si třeba ty svítící rostlinky!" poodtknu a upoutám tak naši pozornost na zdejší výzdobu. Která mě uchvátila sotva na ně upozornil alfa hostující smečky. Ani mě nenapadlo, že by magie mohla být zapovězené téma. Takže je nakonec dobře, že na tohle téma nezabrouzdáš. Teda, víceméně. Když se zeptáš na mou magii, uši mi automaticky klesnou dolů.
"Ne... Já svou magii ještě neobjevil..." zamumlám mrzutě. A je tak trochu i znát, že mě to trápí.

S úsměvem zavrtím ocasem. Jsem rád, že to s tátou vidíme tak nějak stejně.
"Rozumím. Dám si na to opravdu pozor." přikývnu vážně. Chci, abys měl jistotu, že to opravdu neberu na lehkou váhu. Což se zdá, že vyšlo, když mi tak hezky oblízneš ouško. Lehtá to, tak s ním cuknu. Když pak dojde na mé porovnání mezi Astrálem a mnou teď, v první chvíli mě zklame, když řekneš ne. Naštěstí vysvětlíš, proč to vlastně není to samé.
"Ano. Svět je plný otázek, na které hledám odpověď." přikývnu. Pozorně naslouchám, jak pokračuješ s vysvětlováním.
"Aha. Takže jsem teprve v první fázi astrála. Sbírám odpovědi, které můžu předat dál!" zazubím se a ocáskem začnu divoce mrskat sem a tam. Nevidím to ještě, ale společná řeč o možném společném povolání mě neskutečně těší. Jsem šťastný.
"Ty jsi astrál a neznáš je všechny? To jde?" nakloním hlavu ke straně.
"Páni... Máš pravdu, že to mají těžké... Vše tohle si pamatovat. A vlastně je musí ještě shánět všude venku a zpracovávat... A pamtovat si, jak se používají..." oklepu se.
"Chci znát všechno... Ne jen bylinky... Myslíš... že to znamená... že není vhodný léčitel?" zadívám se na tebe, abys mi pomohl si to v hlavě pořádně sesumírovat. Dál poslouchám, když dojde na osvětu ohledně delegáta. Uši mám našpicované, aby mi neuniklo žádné tvé slovo.
"Ale... Jak se pak někdo může stát delegátem, když ho nemá kdo učit?" zeptám se zmateně.

V těle Plamínka

Když jsem si uvědomil, že jsem v cizím těle, vyděsilo mě to. Natolik, že jsem se o překot rozeběhl pryč od řeky - ani jsem nevěděl kam. Každou chvíli jsem sebou švihl o zem, jak jsem nebyl zvyklí na křídla. Hnal jse mse i tak dál, jako bych tím mohl zahnat tuhle podobu a probrat se zase ve svém těle. V hlavě mám naprostý chaos. Co se mi to zase stalo? Proč zase já? Jediné plus je, že nejsem zajícem, jako posledně. Ale.. POŘÁD TO NEJSEM JÁ!!
Zastavím se až ve chvíli, kdy už sotva popadám dech. Skloním hlavu skoro až k zemi, sípavě se nadechující. až když trochu popadnu dech, hlavu zase zvednu a rozhlédnu se kolem. Vyděšeně sebou škubnu. Kde to jsem?! Vůbec to tady nepoznávám. A jak se tak rozhlížím, padne mi do očí i další věc.. KŘÍDLA!!
"JÁ MÁM KŘÍDLA?!!" vyjeknu nahlas.
"HOŘÍCÍ KŘÍDLA??!" vyjeknu znovu! Tentokrát se mi ale pomalu v hlavě spíná alespoň jedna věc. Poznávám, co je to za křídla! Vím, kdo je nosí! A vím, že patří do smečky, před kterou jsem byl varován. Znovu se rozhlédnu kolem sebe.
"Že bych... Ale ne!" vyskočím zase na nohy a zatočím se dokolečka. Při tom se ale přerazím o křídla a švihnu sebou na zem.