Príspevky užívateľa

Vím, že strejda Tim nebo bráška Gulášek by okamžitě poznali, která rostlinka to je. A i tvůj letmí pohled mi dokazuje, že jsi na tom úplně stejně. Trošku mě mrzí, že já oproti tobě musím tak dlouho zkoumat. Na druhou stranu, vybral jsem správně. A to je přece hlavní! Navíc, sama mě za můj postup pochválíš.
"Je lepší vybrat správně, než to uspěchat," zamumlám.
"To nevadí. Je potřeba něco takového umět!" namítnu rychle a dychtivě.

Nakloním mírně hlavu ke straně.
"Jsem rád, že máš přátele. Když někoho potřebuješ, máš za kým jít." usměju se na tebe. Trápilo by mě, kdybys řekla, že jsi sama. Takový život si nikdo nezaslouží.

Našpicuju uši.
"Vážně? Bude jich tu víc?!" hned se rozhlédnu kolem, jako bych je snad mohl okamžitě vidět.
"A naučil bys mě je lovit?!" rozhodnu se využít situace, která se mi tu teď nabízí. Jsi skvělí lovec!

Nakloním hlavu ke straně a pozorně tě sleduju. Jsi opravdu zvláštní. Ale třeba jsi jen mnohem kontaktnější, jak jiní? Každý je přeci jen jiný. A ty se nechováš nijak zle. Jen... lísavě, že?
"Máš taky rád hvězdy?" zvednu hlavu k obloze, jako by tam snad teď zářily.
"u nás se říká, že mezi hvězdami jsou naši předci, kteří na nás dohlížejí. A když zemřeme, přesuneme se mezi hvězdy za nimi." prohlásím s lehkým úsměvem.

Vím, že se nikdo nestane dokonalým přes noc. A tak je tomu samozřejmě i teď. I když bych rád pokračoval, nejsem blázen. Vrtím ocáskem, když se mi dostane i chvály. Koho by taková chvála netěšila, že ano?
"Myslíš?!" vypísknu nadšeně. Posadím se vedle tebe a pomalu popadám dech. Ale alespoň ten ocásek sebou metá pořád dál! Dokud se nezeptáš na osudnou otázku. Já vím, že se pomaličku blíží čas rituálu. Ale proč se na to poslední dobou ptá skoro každý?
"Umh... Nejsem si ještě úplně jistý.... Hodně nad tím přemýšlím. Ptám se ostatních, abych věděl, co které povolání obnáší..." zamručím. Krátce po tobě kouknu.
"Co ty? Ty už víš, co bys chtěla dělat?"

Opravdu mě nenapadlo, že bych měl couvnout. Sice se strejda přeměnil v něco jiného, ale pořád je to strejda a padla dohoda, no ne? Pořád mám na mysli, že se tě stačí dotknout nebo po tobě skočit. A že jde o zkoušku, jak na tom jsem fyzicky. Přizpůsobuju rychlost svého běhu, abychom mezi sebou měli stále stejnou vzdálenost. Fascinuje mě, že ses za mnou zatím ani jednou neohlédl. Ale dává to rozum. Jedině tak se nepřerazíme o kmeny, větve a další. Plně se soustředím, abych se nepřerazil a nezkrátil mezi námi vzdálenost. Taky ale nesmím nechat tenhle běh moc dlouho. A tak po nějakém čase začnu přidávat ve snaze tě dohnat. Potřebuju snížit vzdálenost dost na to, abych po tobě mohl skočit. Ale zase tak, abych nedostal kopyty! Kruci, je to mnohem složitější, než bych čekal. Vidět ta kopyta takhle před sebou úplně mění situaci!

Zacukám ušima, nad tím tvým hlasem. Rozhlédnu se kolem.
"Další? Vždyť všechny uletěly," namítnu. Jsem ale trochu nesvůj z toho, jak stojíš blízko a upřemně se mi díváš do očí.
"To mě tě-" opět se zarazím v půli věty, když postoupíš kupředu. Po páteři mi přeběhne mráz, jak si nejsem jistý, co od tebe očekávat. Překvapením zamrkám, když jde ve výsledku jen o tak důvěrné gesto. Rozhodně bych nečekal od tuláka, že se mi bude lísat ke tváři, sotva se představíme. Přeci jen decentně o krok ustoupím.
"To mě těší.. Já... Mám hvězdy moc rád..." prohodím a lehce si odkašlu.

"Přidáte se?!" vyhrknu okamžitě. Jasně, že jako první mě napadne to, co by se mi zamlouvalo. Už od chvíle, co Lancelot zmínil zájem pevně doufám, že se opravdu přidá. A tvá další slova mi to jen potvrdí. S nadšením poskočím.
"Jasně!! Ukážu vám ÚÚÚÚÚPLNĚ všechno!!" zavísknu nadšeně. Ocasem švihám jako šílený. Zadívám se na Bathory.
"Já sám se na bojovníka vůbec necítím. Táta je nadšený z vidiny, že bych mohl jít v jeho šlépějích a stát se učitelem," pochlubím se hned.
"Ale i kdyby ses necítila na učení, určitě se najdeš v něčem jiném. Opravdu bych se toho nebál," ujišťuju ji dál.
"Je ještě něco, co byste rádi věděli?" kouknu z jednoho na druhého.
"Nebo mám pro někoho doběhnout?" nakloním hlavu ke straně.

"Nepřijde mi správné řídit se tím, co říkají druzí. Každý by si měl udělat svůj názor. Ale je dobré vědět o případném riziku a být opatrný," řeknu upřímně, jak to vidím já.
"Každý jedná jinak a má jiné standarty. A to je dobře, to nám přeci odlišuje. I smečky. Kdyby byla jedna jako druhá, proč by jich bylo tolik? Každý dává přednost něčemu jinému a podle toho si vybírá, kam patří." přidám zase svou trošku do mlýna. Možná jsem mladý, ale nad věcmi už dokážu uvažovat dosti odlišným způsobem, než vlci mého věku. S ouškama našpicovanýma pak poslouchám tvá slova ohledně Kultu. Musím se trochu víc soustředit, ale to mi nevadí. Hodně se toho dozvím a to je hlavní!
"Páni.. Asi bych nedokázal žít bez slunce." zvednu hlavu k obloze. Je příjemné nechat sluneční paprsky prohřívat srst. Pak už ale dojde na téma, které mě trápí. A rozhodně se chytám každé pomoci, která je mi nabídnutá.
"Rozhodně se neplánuju k něčemu nutit. Proto se tím tolik zabývám a snažím se zjišťovat, co vše to obnáší. Nechci nic podcenit," zamručím. Vrtím u toho ocasem.
"Znám! Táta mi je říkal. Léčitel, bojovník, lovec, zvěd, učitel a diplomat!" prohlásím hrdě. Jsem opravdu pyšný na to, že jsem si je dokázal zapamatovat.

Naprosto mi hlava nebere, proč přede mnou utíkáš. Jsme rodina a takhle jsem si rozhodně naše setkání po takové době nepředstavoval. Láme mi to srdíčko. Bolí, že přede mnou utíkáš a ještě tak panicky.
"Berry stůj!!" zkouším to pořád dokola, i když je to očividně marné. Ale kdo ví? Třeba to přece jen zabere. Třeba se přeci jen nakonec zastavíš, až ti dojde dech. Ale to by se nám do cesty nesměla postavit řeka.
"Berry!! Řeka!!" vykřiknu. Ale to už je pozdě a ty do ní vletíš po hlavě. Menším skokem zmírním svou rychlost a zároveň se stočím bokem, abych mohl prudce zabrzdit. Moc dobře si pamatuju S´arikovi lekce! Je hloupé bezhlavě lézt do vody a neznat ji. A tak jako první rychle obhlédnu stav. Hloubka vody a její rychlost. A taky tvé chování, zda umíš plavat a poradíš si nebo budeš potřebovat mou pomoc.

Náš rod má přirozeně jemnou stavbu těla. Říká se, že skoro podobnou spíše vlčicím, než vlkům. Odpovídá tomu i pohyb. Nesnažím se působit vyloženě nějak elegantně. Jsem pořád nevycválaný mladík. Ale jistou grácii stavba našeho těla má. Má hříva a něžně rámované oči, podpořené výraznou modrou barvou s tmavým okrajem a hvězdami v koutcích... Ale já? Mě tohle všechno absolutně míjí a vůbec nepřichází v úvahu, abych si připadal nějak elegantní nebo krásný.
"Aha... Takže proti větru a tiše..." zamručím zamyšleně. Pak sebou ale zaraženě cuknu, když mi doneseš husu.
"Ale néé, já tě neplánoval obrat o kořist. Jen mě fascinovalo, jak sis při lovu vedl!" vychrlím rychle.
"Tohle je přece tvoje ko-" zarazím se a zamrkám. Zadívám se pro změnu do tvých očí.
"V-vážně?" zakoktám se zaraženě.

Zprvu mi nedochází, kdo to přede mnou je. Ale... Pak ke mě pronikne vlkův pach. A do očí mě trefí ty barvy. Ta hříva. Zůstanu na něj zírat, jako bych snad viděl ducha. Srdce mi začne pomalu nabírat na tempu a zrychlovat. Nemýlím se? Nešálí mě zrak? Opravdu přede mnou stojí můj ztracený a už jediný bratr? Nebyl jsem si jist, zda tomu chci uvěřit nebo ne...
Ale, nedostal jsem moc času nad tím polemizovat. Rozeběhneš se s křikem pryč. Prve se zarazím. Co to má být? Žádné radostné shledání a padnutí si do náruče? Úprk, jak před nějakou bestií? Zatřesu hlavou.
"POČKEJ!! BERRY!!" zahulákám a prudce odhrábnu, abych se rozeběhl za tebou. Pravidelné běhání a zkoušení se členy smečky se už začíná podepisovat i na mé kondici. A tak doufám, že mi jen tak neunikneš!

Ten upřený pohled mi přidává na nervozitě. Ale po zkušenostech z plesu už tak nějak vím, jak si s tím poradit. Nenechávám se tím odradit. A je to k dobru. Vlk nezní zle a ani mě nevyhání. Naopak se taky představí a dokonce mi odpoví na otázku. To znamená, že bychom mohli být přátelé! Začnu vrtět ocasem. Navíc ze sebe setřesu zbytky té nervozity z jeho pohledu.
"Těší mě, Feiere... Musíš být fakt dobrý lovec. Mě se ještě ptáky nedaří moc lovit. Jsou to rychlé potvory a uletí snad ještě dřív, než se k nim přiblížím. A to bych neřekl, že bych dělal nějaký velký hluk," vychrlím na tebe a zároveň si postěžuju, jak se ty opeřené bestie nenechají chytit.
"Nemáš nějaký typ, jak na to?"

Když se mě táta zeptá na léto, zamyslím se. Opravdu hodně se zamyslím. Jak sám podotkl, tehdy jsem sotva chodil a byl to čas, kdy si toho ani moc nepamatuju. Snad jen to nejdůležitější kolem sebe. Maminka. Tatínek. Bráškové a sestřička. Návštěvy. Ale že bych vnímal, jak moc se svět mění? Nedá se říct, že by to pro mě tehdy bylo zrovna na pořadu dne.
"Ne, moc ne," přiznám bez problémů. Však to není něco, za co bych se měl stydět, no ne? Oproti tomu situace s řekou, to je věc jiná.
"Ale ne, nebyli to Azarynští. A je to spíš... Takové hloupé..." zamumlám. Opravdu se mi o tom moc povídat nechce. A jsem nakonec i rád, že táta netrvá na tom, abych mu to řekl. Zavrtím lehce ohonem.
"Děkuju. Možná někdy... až mi to nepřijde tak... Trapné..." zamručím a na moment uhnu pohledem. Každý máme někdy takové situace, no ne? Některé potřebují čas...
"Je tady v Norestu hodně řek?" zeptám se zvědavě, zatímco pokračujeme směrem k soutoku. Pohledem těkám k řece a sleduju místa, která jsou ideální a bezpečná k přiblížení. Neustupuju ale z naší cesty, dokud nezahlédneme soutok.
"Páááni!!" narovnám se a sleduju, jak se řeky spojují do jedné. Z výšky by to asi bylo mnohem hezčí. Ale i tohle vypadá úchvatně.
"A která řeka spolkne tu druhou?!" zeptám se fascinovaně.

"Néééé, tak to vůbec není. Naopak. Dokonce nás se sourozenci rodiče brali i na různé události. I na plese v Nihilské smečce jsme byli!" pochlubím se rychle. Já jsem naprosto spokojený s tím, jak mé dětství probíhalo. Ale jsem si naprosto vědom toho, že život každého je odlišný.
"Tebe nikdy takhle nehlídali?" zeptám se zvědavě. Pak ale rychle přikývnu.
"Ano. Pro vlčata je to hodně velký prostor. Natož pak celý svět!" zavrtím ocasem. Vypadá to, že jsi pochopila, jak jsem to viděl a proč mi doteď tenhle omezený prostor nevadil. Mezitím jsem nabral zkušenosti, trošku zmoudřel a je na čase vytáhnout paty i dál. Ideální stav. Alespoň pro mě.

Když dojde na tvou výzvu, v očích se mi vesele zablýskne. Ocásek sebou začne hned mrskat. Možná jsem hodný vlček, co dodržuje pravidla smečky. Ale se svolením potulovat se vyplouvá na povrch i má rošťácká povaha. O mé objevitelské ani nemluvě, tu zná celá smečka už od mého útlého dětství.
"Jdeme na věc!" vyhrknu vesele. A rovnou taky vykročím směrem vzhůru. Proč se trmácet za tebou? Svět čeká před námi! Na moment se zastavím až v okamžiku, kdy zahlédnu rostlinku. Razí si cestu mezi kameny a rozevírá svůj krásný bílý květ.
"Podívej. Už i květiny cítí, že jaro je tu!" zavrtím ohonem a skloním čumák ke sněžence. Radostně ji očuchám a jemně žďuchnu čenichem do květu. Pak se za tebou otočím, zda se pořád tak všelijak šklebíš. Musím ale zamrkat. Ať je tvůj výraz jakýkoliv, přijde mi že ti to... Víc sluší?

Sleduju, jak se šikovně plíží travinami. Nespouštím ho z očí, když prudce vyrazí vpřed a s neochvějnou jistotou drapne husu. Zbytek sice s hlasitým kejháním zdrhne, ale svůj úlovek si vlk najde. Jak já mu závidím, že ty opeřené bestie dokáže tak snadno ulovit!!
Když se narovná, cuknu sebou. Tak štíhlý a vysoký! Nikdy by mě nenapadlo, že by někdo mohl mít tak dlouhé nohy! Zůstal jsem na vlka fascinovaně zírat i ve chvíli, kdy si mě konečně všiml. To mi dojde až po chvíli, kdy sebou elegantně škubnu a rozpačitě se rozhlédnu kolem. Co mám dělat teď? Nebude si myslet, že ho chci připravit o kořist, když se přiblížím? Ale zase odběhnout mi nepřijde zrovna ideální...
"No co..." nakonec se rozhodnu přeci jen vyrazit za vlkem. Lehkým elegantním klusem. Už není třeba se plížit. Lov vlka byl úspěšný.

Když se přiblížím, má fascinace vlkem ještě vzroste. Je tak vysoký! A ty nohy takhle vypadaj ještě delší! Nakloním hlavu mírně ke straně, abych viděl i na jeho žíhaný kožíšek.
"Ahoj. Já jsem Asteri. Musím říct, že tvůj způsob lovu byl úžasný! Zabodoval jsi hned napoprvé! Jak jsi to udělal? " vychrlím s patřičným nadšením. Takový už prostě jsem.

Nějaký čas jsem se troskám striktně vyhýbal. Vzpomínky na změnu v zajíce mi snadno vyplavou v mysli. Ale snažím se proti tomu bojovat. Však jsem už i zajíce stahoval na festivalu s maminkou a Toshim. Ještě teď mi z toho ale běhá mráz po zádech. Ještě, že ho nemusím lovit!!
Má práce, postavit se čelem tomuhle strachu, ale zdaleka není u konce. A tak jsem se rozhodl dojít se podívat na místo, které mi bylo osudným. Zastavil jsem se pod kopcem a zadíval se vzhůru. Proti obloze se tyčily zbytky zdí. Trosky. Zhluboka jsem se nadechl. S výdechem jsem vykročil vzhůru. Nevkročil jsem ale hned mezi trosky. Prvně jsem se zastavil v místech, kde se tehdy povalovali ty podivné předměty. Jak já si oddechl, že už tu nejsou!! Zatřásl jsem hlavou a obešel trosky kolem dokola. Ani zde nic nebylo.
Dalším krokem bylo vlézt mezi zdi. Moc dobře si pamatuju roh s roštím, kam jsem se schoval. A je to místo, ke kterému se chci přiblížit až úplně nakonec! S dalším hlubokým nádechem tedy opět vykročím. Mírně se přikrčím, když procházím kolem zdi. Ale pak se zase narovnám! Je to jen kámen! Divný, ale pořád je to kámen! Není se tedy čeho bát, no ne?
To jsem si myslel, dokud jsem nezahlédl vlčí kožich! Nikoho jsem tu nečekal a tak sebou s krátkým vypísknutím škubnu.