Príspevky užívateľa

Vždycky, když bráška zakňučí, tak sebou cukne a zarazí se. Ale přeci jen se dál pokouší umravnit bráškovu hřívu. Trochu to nakonec drží, což je rád.
"Ukášeme to maminse! Učitě bude vědět líp, jak to udělat." navrhnu. Hned, jak se vrátíme domů. Bude fajn, pokud to vydrží. Ale pokud ne, tak nevadí. Zkusí to bráškovi klidně znovu napasovat. Taky se zadívá zpět na ptáčka.
"Já nevím. Ale fidíš? Má jen dvě nohy. De má další?" nakloní hlavu ke straně.
"A šo ten šumák?" dodá, jak sleduje ptáčkův zobáček. Zadívá se na brášku, co to vyvádí, jak se pokouší napodobit ptáčka. A tak to zkusí taky! Dojde k jinému stromu, na jehož kmen se pokusí vyskočí a vyběhnout po něm, jako když běží do kopce. Ale místo toho skončí na zádech. Zafuní a ohlédne se po ptáčkovi. Ten už nezpívá a sleduje dva nemotorné vlčky, o co se to pokouší.

Pozorně se zadívá na brášku. Takže to není tráva?
"Skovosel." zopakuje pozorně.
"Léší?Jak léší?" pokračuje velmi zvědavě ve vyptávání. Ano, svýma otázkama by dokázal jednomu vyvmluvit díru do hlavy. Všechno ho zajímá a všechno chce vědět a znát!
"ANO!! Pomošt!" nadšeně poskočí. Hned našpicuje ouška a sleduje, co po nich bude bráška chtít.
"To není skovosel,. Vypadaj inak. Skovosel se nepapá? A tyhle jo? A jak se jmenují? spustí haldu dalších zvědavžch otázek. Ale zároveň se taky pustí do třídění bylinek. Narozdíl od brášky se snaží ale poctivě je dělit tak, jak mu starší bratr řekl.

Vesele se zazubím. Neskočila po mě, tak je to v pořádku! Vycupitám od křoví k sestřičce, které se omluvně otřu o tvář.
"Ne zabjava. Pvůskum. Báška se bojí. Já těl vědět, so ty. Ty jsi statešná! Mos statešná sestšiška." odpovím a nechám do hlasu prostoupit hrdost, jakou slýchám od maminky. Jsem na sestřičku pyšný, že se nebojí a je odvážná.
"Neceš jít spolu?" navrhnu a ocáskem začnu mrskat ze strany na stranu. Taky se tvářím velmi natěšeně na možné objevování s mou drahou sestřičkou.

Dařilo se mi celkem dobře nějaký čas se hezky schovávat a sledovat ji. Ale přeci jen něco takového nemůže trvat věčně. Je to na jednu stranu škoda, ale sestřička tak alespoň dokazuje, že je opravdu schopná!
"Já!" vybafnu a spolu s tím vyskočím ze křoví jako správný bubák. Jsem neskutečně zvědav, jak na takové vybafnutí bude reagovat. Jsem ale připraven utěšovat, kdyby se lekla nebo i zdrhat, kdyby po mě rozzlobeně skočila. Rozhodně se ale neplánuju dát úplně na útěk. Ve dvou se objevuje přece jen líp, no ne?

Nadšeně poskočím. Jsem rád, že se můžu učit. A čím víc mě toho bude učit maminka, tatínek nebo bráška, tím se budu učit raději! Je to přeci jen čas strávený s nimi. Když maminka vykročí podél studánky, okamžitě jsem ji v patách. Tedy, v patách ani tak ne - ze všeho toho poslouchání se ve mě zase nahromadila energie, která potřebuje ven! A tak se mamince zase vesele proplétám mezi nohama jak nezastavitelná lasička!

Těšilo mě, že jsem dokázal maminku rozveselit. Mám rád její smích. A ještě raději mám, když vidím, že je na mě pyšná! Horlivě přikývnu.
"Ano! Ci vědět všesiško! Je toho kolem tolik. Naušíš mě všesiško?!" poskočím vesele a zase se o maminku lísavě otřu. Mám rád nejen otázky, vědomosti a učení všeobecně. Mám rád i mazlení!
"Ci se ušit vše... O hvěsdách, o bváškově tvávě, o všem kolem. Ci se naušit vše! Pavat, lovit, špahat*... Všesko." zvednu k mamince pohled, který se leskne lačností po tom všem.

____________
*šplhat

Všiml jsem si, že se sestřička vydává taky na výpravu. To mě upřímně velmi zaujalo a vydal jsem se potichoučku v jejích stopách. Sestřička je naprosto odlišná ode mě, ale i od brášky. Jsme každý originál. A já chtěl vědět, jak se bude s tím vším pasovat ona. Bráška se bál, ale hádám, že to u sestřičky nehrozí. Jsem rád, že není stejně bázlivá. I když je i fajn pocit, dělat velkého nebojácného brášku! Tentokrát jsem si mohl i vyzkoušet, jak moc se dokážu plížit. Byl jsem zvědaví, kdy mě sestřička objeví. Přeci jen to ještě neumím tak dokonale. Ale trénink dělá mistra, no ne?! Snažil jsem se plížit tiše v křoví nebo za šutry, přeběhnout, když se zrovna nedívá nebo se plížit co nejtemnějšími místy. Což s mou bílou hřívou taky není zrovna nejchytřejší tah.

Pozorně poslouchám, co všechno mi maminka povídá. Přijde mi to celkem složité, ale přesto se to snažím nějak pochopit. Od témata osudu ale radši uteču, ten opravdu nechápu. Zato hvězdy!! V očích se mi nadšeně zajiskří, že jsem to odhadl správně!! Myslím jako maminka!! Tedy, v tomhle minimálně ano. S hlavičkou nakloněnou ke straně hltám každé další slovo.
"Ukasují směv. Jako maminka a tatínek!" začnu vrtět ocáskem.
"Maminka a tatínek jsou moje hvěsdy!" prohlásím od srdíčka s neskonalým nadšením. Schválně ale neříkám, že jsou hvězdy, schválně jsem řekl, že jsou MOJE hvězdy. I se zarazím, když zmíní jednu velkou pravdu!
"Neci být hvěsda. Ci být s tebou!" poskočím blíž a přitulím se k mamince.
"Takše není tajemství, še to snamená Polávka? Jen se nikdo neptá?" ujistím se vlastně i do budoucna, kolik toho můžu říct. JSem ale nadšený, že mi ji ukáže, až zapadne sluníčko. Hned se mi ocásek začne mrskat ze strany na stranu.
"Musí být šistá. Ci vidět Polávku!" prohlásím sebejistě a propíchnu nebe pohledem, aby si snad nedovolilo náhodou být zamračené.

Zaujatě maminku poslouchám. Dokonce i zvednu hlavu vzhůru, když mluví o tom vlkovi z nebes.
"Ale tam není nikdo. Tam nende stát," podotknu. Vím to moc dobře. Když jsem viděl ptáčky, taky jsem to zkoušel.
"Co je osud?" zeptám se na další věc, kterou tak nějak neznám. Když se mě zeptá, proč věří v hvězdy, zamyslím se.
"Potoše je vidíš?" zeptám se logicky. Vlka na nebi nevidím. Osud nevím co je, ale to je vedlejší teď. Nikdo přece neřídí, co dělám, jen já.
"Nesem hvěsda?" zatvářím se na moment zklamaně. Ale, asi je dobře, že k nim mám alespoň blízko, ne? pozorně dál poslouchám.
"Poš o tom nikdo neví?" zastříhám ouškama. Je důležité, že o tom víme jen my? Je zakázáno o tom mluvit s jinými?
"Ukášeš mi Polávku?" nadchnu se, když poví, že je z nich nejjasnější. Chci ji vidět! Ale už vím, že ve dne nesvítí - přesto na okamžik hlavičku k nebi zvednu. Hned ale kouknu zpět na maminku.
"Najdu Polávku všdysky?" ptám se dál, s odhodláním zračícím se v malých jiskřících očičkách.

Zadívám se na maminku. Jsem s nimi spojený víc? Určitě se naučím? V tom případě začnu hned vrtět ocáskem. Mamince přece věřím! Přimhouřím očka se spokojeným výrazem, když mi odhrne vlasy z očí.
"Pvoč by nevěšili?" zarazí se. Nechápe, proč by to někdo měl dělat. Ale význam jeho jména dovede zase odpputat jeho pozornost. Poskočí.
"Hvěsda! Já sem hvěsda!" vypískne nadšeně. Ale fakt, že jsem rodové jméno neřekl správně je věc jiná.
"Estvela do Nofte," zopakuju. Pořád to není ono, díky těm písmenkům. Zabručím, že mi pořád nejdou.
"Polávka. Já jsem Hvěsda Polávka?" poberu to po svém s vrtícím ocáskem. Pozorně ale poslouchám, co mi maminka povídá.
"Bváška Guláš je taky Polávka?" ujišťuju de.

Celý se zarazím, jako by mě zasáhl blesk.
"Nemají? Ale.. ale... co dyš ani já ne!" vyhrknu poplašeně a stáhnu ouška k hlavě. Chci mít stejné sny, jako maminka! A velice mě zasáhne představa, že bych je neměl mít.
"Poš je jiní nemají?" vyzvýdám dál. Ale na své jméno přikývnu. Tak jako jsem si zapamatoval jména rodičů, tak i sourozenci, ale i tohle dlouhé.
"Estela nofte," prohlásím pyšně. Jasně, není to dokonalé, to ta zatracená písmenka. Ale pamatuju si to určitě dobře!

Byl jsem mrzutý, že to písmenko neumím. Ale zase mě nadchne, že to Světluška správně pochopila! Hned začnu divoce crtět ocáskem.
"ANO!! Tak to má být!" vyhrkne vesele. Pozorně naslouchám i jejím dalším slovům.
"Ty taky dšív neuměla?" nakloním zvědavě hlavičku ke straně. Pokud ho neuměla a teď umí.... Tak se ho rozhodně dříve či později naučí! Tohle mu opravdu vlilo naději do tělíčka. Právě teď mě ale mnohem víc nadchne něco jiného - nabídka, co chci vidět! Pro mou zvídavou hlavičku je to jako sen!
"Fšesko! Ci vidět fšecko!" prohlásím a v očičkách se mi zajiskří. Třeba Světlušká zná další místa, která mi bude moct ukázat. Hezká nebo zajímavá.

Nadšeně poskočím, když maminka slíbí, že mě to naučí.
"Ano! Ci se naušit fůzi ve fodě." prohlásím se stejným nadšením. Ale jakmile se maminka vydá podél vody, jsem ji okamžitě v patách. Vrtění ocáskem zesílí v okamžiku, kdy mě maminka pochválí. Stáhnu ouška, ale hlavičku k olíznutí hezky nastavím. Kdo by neměl rád maminčinu péči?
"Mají takofé sny fšikni?" nakloním zaujatě hlavičku ke straně. Už se nemůžu dočkat, až se budu učit i tohle. Chci se naučit všechno, co jen můžu. A i když chvilku neposedím, pozorně vnímám všecičko, co mi kdo vypráví!
"Co mě naušíš teť?" propletu se mamce mezi nožkama, abych se dostal před ní. Tam si kecnu na zadek a dychtivě se na ni zadívám.

Zvednu svou makovičku k mamince a nakloním hlavu ke straně.
"Pavat? So je pavat?" zeptám se a v očičkách mi zasvítí jiskřičky, že se dozvím něco nového. Chci vědět všechno! Když se ale zadívá na vodu, udělám tak i já. Po očku po mamince kouknu a poposunu se tak, abych měl i stejný postoj, jako ona. Ocáskem ale mrskám ze strany na stranu. Pozorně naslouchám, ale nejsem si jist, že všechno chápu dobře.
"Důvěžité," zamumlám. Tohle slovo už chápu. Znamená to, že na to musím dávat pozor a pamatovat si to! I pojem smečky už chápu a tak trošku i vedení. Maminka přece vede smečku, stará se o všechny.
"Kyž se mjení maminka smešky? Všisni ji tějí vidět?" otočím hlavu k mamince, jestli jsem to pochopil dobře. Zadívám se znovu na studánku a pak zvednu hlavu na horu.
"Jak hjesdy vybívají?" ptám se zvědavě dál. Je tolik otázek, co tuhle zvídavou hlavičku napadají a musí být položeny.

Povedlo se mu tentokrát se zatoulat o něco dále. Fascinovaně se rozhlížím všude kolem sebe. Nikam nespěchám, najdu si i čas zastavit se nebo posadit a pořádně se rozhlédnout kolem sebe. Po všem, co se hýbe a šelestí. Odkud se ozývá zpěv ptáků a šramocení myši. Je to i dobře, jinak by hrozilo, že vběhnu do močálů a utopím se. Plavat mě přeci jen ještě nikdo nenaučil. Takhle si dokonce i všimnu, že tu někdo sedí. S vesele vrtícím ocáskem vyrazím k vlkovi. Mě nepůsobí, jako socha - protože sochy ještě neznám. Má tvar vlka, tak je pro mě vlkem. Vesele přiťapkám blíž.
"Ahoj!" zahlásím vesele. Ocáskem vrtím sem a tam. Ouška mám našpicovaná, ale pohledem zatěkám mezi vlkem a močály.
"Co vitíš tam?" zeptám se zvědavě. Přece něco určitě, když tam tak zarputile kouká, no ne?