Príspevky užívateľa

S touhle planinou se mi pojí krásná vzpomínka na procházku s otcem. Každý okamžik mi toho hodně dává. Ale tehdy jsme spolu mluvili o věcech, které mi neustále vrtaly hlavou, aniž bych si s nimi věděl rady. Byl mi mentorem, vrbičkou a pomocníkem, abych si to v hlavě dokázal utřídit. A já jsem za to nesmírně vděčný. Byl to krásný čas spolu strávený. A další důvod, proč svého otce obdivovat. Nese sebou tolik odpovědí...

Možná i proto mě dnes nožky donesly právě na tuhle planinu. Až po chvíli jsem se zastavil a zadíval se kamsi do dálky. Už nejsem pískle, které by se utápělo v divokých vlnách rostoucí trávy. Krásně vidím kolem sebe a nenechám se jen tak překvapit. Tedy, víceméně. Ve výsledku mě překvapí, když vidím, jak se v dálce plíží neznámí vlk. Planina není placka a já zrovna stojím na lehce vyvýšeném místě, abych měl dobrý výhled.

Vlk se ale neplíží k nám. Vypadá to, že ho zaujalo něco jiného. Nakloním hlavu ke straně a zvědavě sleduju, co se bude dít dál.

"A jak?!" vyhrknu. Samozřejmě, že chci přesně vědět, jaké vaše rozhodnutí je. Jsem si jist, že by vás smečka uvítala s otevřenou náručí. Dívám se z jednoho na druhého. Snažím se, aby se tu Bathory necítila jako páté kolo u vozu. Dávám jasně najevo, že beru i její společnost na vědomí.
"Ale kde že. Jsem si jist, že když přivedu rodiče já, budou mnohem hodnější," mrknu na vás. Je ale na čase dát prostor i milé Bathory. Jsem rád, že se přeci jen nezdráhá rozhovoru.
"Jsme mírumilovná smečka. Snažíme se konflikty řešit jinou cestou, než bojem. Máme i jiná povolání. Určitě se pro tebe najde nějaké vhodné," zavrtím vesele ocasem.
"V tomhle směru se nemusíš ničeho obávat." dodám jemně.

Kouknu na tebe pohledem, který by se dal snadno přečíst jako "to vážně?"... Ale nic nenamítá. Okamžitě nakluše na určené místo, kde si pečlivě prohlédne rostlinky. Nespěchá. Spěch znamená chyby a já si chci být jistý, že žádnou chybu neudělám. Nakonec ale opatrně utrhnu rostlinku a vrátím se k tobě. Položím ti rostlinku k nohám.

Pousměju se. Ano. Hvězdy jsou přímo NÁDHERNÉ!
"Tak jsi asi nenarazila na dobrou smečku. Ale... Necítíš se sama, když nemáš žádnou smečku?" nakloním hlavu ke straně. Mrzelo by mě, kdyby to tak bylo. I když se neznáme, vypadáš jako fajn vlčice. A takovým bych nikdy nepřál nic špatného.

Jeho obavy se naplnily. Jasně že chce vědět, jaké!
"Eeemm..." zamyslím se. Ne, není to tím, že bych měl špatnou paměť. Ale nechci to pokazit. A tak vyjmenuju několik názvů, které mi Timek říkal - například heřmánek, jitrocel, kopřivu a další... Pečlivě a zvolna, abych je nepokazil. Povede se mi to, přeci jen to bylo jen pár základních. Žák jsem přeci jen dobrý a snaživý!

"To mám radost! Mám hvězdy moc rád!" zvednu pohled k nebi, jako by na mě snad měli zablykat.
"Ahá. Neposedět není nic špatného." uculím se. Jsem ale rád, že to není známka něčeho horšího.
"Nejsou z tebe někteří nervózní?" nakloním hlavu ke straně. Mě osobně to nevadí, ale třeba takový strejda S´Arik? To by byly pohledy!

Jasně, že na to prvně chci přijít sám! Ono to půjde a bude to mnohem větší legrace, než k tomu dostat pokyny. V zatáčkách se snažím pečlivě vnímat, kdy mi podklouznou nohy nebo kdy naopak pořádně nezaberou. Co se stane, když je seskládám trochu jinak. Tohle je mnohem lepší trénink, než zkoušet kličkovat mezi stromy. O ty by se jeden nehezky omlátil. A je znát, že toho hodlám pečlivě využít. Dokonce ani nezastavím u tebe, abys mě zbavila vody. Ženu se hned zase na start. A s každým průběhem vychytávám chyby. Nakonec před tebou ale bez dechu přeci jen zastavím, zráchaný až na kost a trochu se chvějící. Ještě jsem to nevychytal úplně, ale dohnat se na pokraj sil opravdu neplánuju. Oči mi září nadšením.
"Pa-Pa-ráda." vysoukám ze sebe mezi prudkými nádechy.

Nastalo ráno, kdy jsem se rozhodl udělat tlustou čáru za svým dosavadním já. Je čas na sobě pracovat. Postavil jsem se před norou a zadíval se do hor. Právě tam jsem jednou trénoval s Ravonnym a přišlo mi to jako dobré místo. Je potřeba si dávat pozor, ale to by neměl být problém. Pro jistotu se silně otřu o jednu skalku, abych zde zanechal pach a do kamínků vyryju tlapou šipku do hor. Po zkušenostech s Apollyonem a Berrym nechci, aby o mě měli starost. A když jsem neměl možnost říct nikomu, kam se chystám, raději nechám zprávu.
Teprve poté vyrazím kupředu. Lehkým klusem, abych se nejprve ujistil, že v horách není nebezpečno. Jsou výše položené a sníh by tady ještě mohl být. Pokud mi ale nebude překážet, nevadí mi. Postupně zrychlím. Neplánuju se tu hnát tryskem. Spíše vytrvalostně oběhnout kolečko, které jsem běžel s Ravonnym. Pozorně sleduju cestu i své okolí. Abych měl jistotu, svázal jsem si ráno vlasy do copu. Ať mi nepřekáží ve výhledu, jak radil strejda S´Arik.
Pokračuju ve klusu vzhůru. Je to mnohem náročnější, jak po rovince. Dávám si pozor, abych nešlapal na drobné kamínky a ani se neotřel o kameny vedle sebe. To vše by mohlo znamenat uvolnění kamenů a průšvih. A o to já přeci jen nestojím. V jednom místě musím zpomalit, ale nezastaví mě v pokračování. Cesta se vine prve vzhůru, později se ale začne stáčet a klesat. Vrací se pomalu do míst, kde jsem vyrazil.
Má obezřetnost se dnes vyplatila. Vracím se zpět na místo bez újmy. Na okamžik se zastavím a ohlédnu se k horám, abych zavrtěl ohonem a pokračoval zase dál. Šipku v kamenech u nory zase vymažu. Teď už jsem zase doma.

"Um... Strejda Tim mi o pár z nich říkal. Říkal, že to je tak základ. Rostlinky, co najdu skoro všude." zamumlám trochu nejistě. Jsem si jistý, že jsem si je zapamatoval. Ale přeci jen trochu váhám, zda to nepopletu. Taky mě moc netěší fakt, že je to složitější směs. Ale naučit se ji rozhodně chci!!
"Vážně?!" vyhrknu nadšeně, když zmíníš, že mé jméno připomíná hvězdy. To je neskutečná poklona! Tím se budu muset pochlubit doma!
"Máš krásné jméno, Sari," zavrtím hezky ocáskem.
"Um... Proč se nezastavíš?" zeptám se zvědavě. Otázek se očividně rozhodně nebojím.

Pokukuju po tobě, kam ukazuješ, když zmíním jednotlivé smečky. Je dobré vědět, kterým směrem se nachází. Když pak potvrdíš mé zprávy o Nihilu, zavrtím ohonem. Mám rád, když říkám věci správně.
"Táta mi říkal, že si mám na Azaryn dávat pozor. Nezakázal mi s nimi jednat." povím. Pozorně vnímám každé tvé slovo.
"Takže i nepřítel mi může být užitečny?" zastříhám zaujatě ouškama. Takováhle varianta mě nikdy nenapadla. Nečekal bych pomoc od nepřítele.
"Skrytá před slunečním světlem?" zeptám se mírně zmateně.
"Jak to myslíš?" nezdráhám se zeptat na otázku, která mě z tvých slov pálí na jazyku. Tvá krátká definice každé smečky se mi moc líbí! Přízrační hvězdy, Nihil květy, Azaryn oheň, Kult noc...
"Když se zabývá nocí a my hvězdami, nejsme si blízcí? A kdo je ten měsíční bůh Hati?" vyptávám se zaujatě dál. Zdá se, že ti moje otázky nevadí - a já toho hodlám patřičně využít.
"Rozhodně neplánuju opustit naši smečku. Mám ji rád! Ale..." stáhnu uši k hlavě a zadívám se spíše do země.
"Jinak si pořád nejsem jistý, co dělat." povzdechnu si.

Uculím se tvé poznámce. Tentokrát už jasně poznávám, že si děláš srandu a nemám tvá slova brát vážně. Na plese jsem se toho o tvém vyjadřování naučil už dost. Trochu nejistě jsem se pak vytasil s kyticí. Ale nakonec k tomu nebyl důvod. Bathory si ji převzala a dokonce přivoněla! To přece je dobré znamení, ne? To si ještě překontroluju pohledem na Lancelota.
"Rozhodli?!" vypísknu a ouška mi vystřelí vzhůru, aby mi neuniklo ani jediné tvé slovo.
"No jasně! Nevím, jestli s oběma naráz, ale určitě!" horlivě přikývnu. Přejedu pohledem z jednoho na druhého. Nakonec se zastavím u Bathory.
"Jestli tě něco o smečce zajímá, můžeš se klidně ptát. Co můžu, to ti rád zodpovím," nakloním hlavičku mírně ke straně. Nevím, co vše ji Lancelot stihl říct. Ale třeba má otázky, které Lana ani nenapadnou.

I já jsem byl moc rád, že mám se strejdou (a snad i všemi ostatními) dobrý vztah. Však jsme jedna smečka! Jedna rodina! A přesně tak já všechny ve smečce vnímám. Staří nebo noví, všichni jsou má rodina. Rodina, kterou je třeba milovat a ctít.
"To rád slyším!" vesele zavrtím ohonem. Jsem rád, že něco dělám dobře. A třeba získám i další typy, na čem u sebe můžu sám pracovat. Nechci přeci jen neustále otravovat někoho dalšího. Vím, že členové smečky mají spoustu práce vyváženou časem odpočinku. A ten jim nechci brát. Když pak ustoupíš kvůli proměně, pozorně tě sleduju. Vzpomenu si u toho na svou proměnu v zajíce a trochu se ošiju. Naštěstí se nemění právě v něj! To bych asi zamítl. Jakmile se konečně proměníš, mírně sebou zaraženě cuknu. TOHLE že má být jelen?
"J-jelen?" vypadne ze mě. Nedáváš mi ale dost prostoru nějakému váhání a rozeběhneš se pryč. Zatřepu hlavou.
"Tak se ukaž, Asti," zamumlám si pro sebe a odhrábnu. Nejsem blázen, abych běžel hned plnou rychlostí. Vyrazím za tebou zatím bez cíle tě dohonit. Pozorně sleduju tvůj pohyb. Nemám v plánu se přiblížit moc, abych dostal kopytem. Nevypadají zrovna bezpečně!

Ošiju se, když zamítneš mou nabídku. Ale pokud nastal nějaký problém, tak mě to vlastně tolik nepřekvapuje.
"O plese? Vím, že se tam něco stalo, ale nic konkrétního..." přiznám mírně neurčitě. Nerad bych tě tlačil do vyprávění něčeho, co se ti nezamlouvá. Ale zároveň ti dávám i prostor se vypovídat, pokud by jsi to potřeboval.
"Nevím... Z léčitesltví jsem trochu nesvůj... Tolik bylinek a tolik informací k nim... Já se rád učím. Nesmírně rád se učím všemu kolem sebe. Ale... Jako léčitel... Zbyl by mi pro to prostor?" stáhnu uši k hlavě. Všimnu si, že neodpovíš na mou první otázku a krátce po tobě kouknu. Ale... Nenutím tě na to odpovědět. Při tvých dalších slovech nakloním hlavu ke straně.
"Takže... Nás chceš opustit a hledat svou původní rodinu...?" zeptám se opatrně. Přál bych ti, abys našel svou původní rodinu. Ale... Zároveň nechci, abys nás opustil.

Pořád tak fascinovaně sledoval, co byla schopná z magie vytvořit.
"To je neuvěřitelné," vydechne. I přes to, že někdy hluboko ho bodne osten žárlivosti. Ano, ano - i Asteri je schopen cítit žárlivost. Ale nenechává se jí pohltit. Ne všichni umí to samé, ne? I když... Kdyby aspoň věděl, jakou magii je schopen používat! Naštěstí se tím nemusí trápit nijak dlouho. Hned po vlčici proběhne dráhou i on sám. Sice ne tak plynule, ale aspoň tím zjistil, na čem musí zapracovat. Ze zvyku se oklepe.
"Jej, promiň," omluvím se, když tě pocákám. Jsem ale vděčný, když mě zbavíš veškeré vody z kožíšku.
"Páni... Tvá magie je opravdu neskutečně užitečná!" prohlásím nadšeně. Úspěšně ignoruju další bodnutí kdesi hluboko.
"Jestli se líbí? Blázníš? JDEME JEŠTĚ JEDNOU!!" vyhrknu, zatímco vypálím, abych doběhl zase na začátek dráhy a proletěl jí znovu! Ani tentokrát se mi nepovede vyběhnout suchý. Přesto vrtím ocasem, jako blázen.
"Proletím ji třeba stokrát, dokud se nevrátím suchý!" zachechtám se vesele. Očka mi září nadšením.

Překvapeně se na tátu zadívám. Ale překvapení postupně vystřídá pozornost, jak mu naslouchám. Vím, že jsou věci, které se říkají těžko. A já si velmi vážím každého slůvka, které se táta rozhodne se mnou sdílet. Ouška mám našpicovaná, pozornost sama. Je to nejen o tom, že se se mnou o něčem podělí. Ale i o tom, že se z toho můžu já sám poučit a neudělat stejnou chybu. I to je přeci důležité, no ne? Přesto je pro mě překvapivé, jaký osud vzala situace s bráškou. Tátova slova mi chvíli rezonují v hlavě - stejně jako jeho prosba, na kterou nakonec přikývnu.
"Budu si to pamatovat a dám si pozor, abych takovou chybu neudělal," prohlásím upřímně. Jestli se mi to povede nebo ne, to je ve hvězdách. Ale rozhodně se pro to pokusím udělat maximum.
"Aha... dobře, dám si na to pozor. Ale už teď, když jsem mluvil s cizinci, snažil jsem se dávat si pozor." prohlásím rychle, abys věděl, že i bez rad si (snad) umím poradit co se týká informací. Když mi pak tak vesele oznámíš, že budou vlci naopak rádi, když za nimi zajdu, ocáskem se mi rozvrtí ze strany na stranu. I očička se mi rozzáří.
"Dobře," kývnu. A pak už s nadšením očekávám tvá další slova.
"Takže... Astrál je něco jako já teď?" zazubím se na tebe. Protože ať se dozvím jakékoliv množství informací, vždy v mé hlavince číhají další otázky k zodpovězení. Vrtím zvolna ocáskem, protože tvé upřímné naděje v potomka Astrála možná nebudou tak plané.
"už jsem měl tu čest se strejdou Timem a bráškou Gulášem probírat nějaké bylinky. Ale... Ono jich je tolik!!" zatřesu hlavou. Možná to máme v krvi. Ale... Já se nechci učit jen o rostlinkách! Pozorně tě však poslouchám dál.
"Rimoři, Umbrové a Venatoři to mají nejnáročnější, ne?" nakloním hlavu mírně ke straně. Přijde mi, že toho potřebují umět mnohem víc.
"Jak se z někoho stane Delegát?" zeptám se zvědavě. Překvapeně ale zamrkám.
"To i Lex poslouchá delegáta?" překvapení je na mě více než patrné.
"Proč žádného nemáme?" pokračuju v dotazech. KTeré ze mě vlastně padají průběžně.

"Je fakt, že strach se špatně ovládá," zamručím. Moc dobře si pamatuju zavalení kamenem nebo první dny po proměně v zajíce.
"Ale voda můj nepřítel není. I když ani přítel," ušklíbnu se. Možná se to ještě změní, až se oteplí a budu se moct s vodou seznámit trochu lépe. Ale teď nemůžu říct, že bych se vody bál, nenáviděl ji nebo ji naopak měl rád. Ale taky to není tak, že bych se jí vyhýbal a nechtěl svůj vztah k ní změnit.
"Haaaaah, to je tak nesmírně složitý!" zaskučím s hraným zoufalstvím a zatřepu hlavou. Jsem ale rád, že při mé drbací zastávce do mě nevrazíš. To by byl asi dost zajímavý kotoul a bůh ví, koho všeho bych vzal sebou. To by nebylo na takové události zrovna vítané.
"Hm. U nás v rodině má taky každý jinou magii." zamručím. Trochu si povzdechnu, když si uvědomím, že má magie se zatím neprojevila. Stáhnu uši k hlavě. Co když budu vlk bez magie? Nebude to znamenat, že jsem špatný? Kouknu po tobě po tvých dalších slovech. Jelikož jdeš za mnou, tak jen zvednu ocásek, abych ti jeho špičkou ometl čumák.
"Jasně, že mám pravdu!" zazubím se vesele.

Trochu obav ve mě bylo i tak. Pořád by se nemusel nikdo přihlásit, no ne? Ale nakonec se toho nemusím obávat. Dorazí ke mě přeci jen můj budoucí partner. Vesele zavrtím ohonem.
"Proč bys mi měl vadit?!" vyhrkne hned mírně překvapeně. Zrovna já, který dolejzá skoro za každým. To by spíš mělo být naopak. Poposunu se, abych udělal Toshimu místo. Netrpělivě se zavrtím, ale přeci jen nemusím čekat nijak dlouho. Celý se napřímím a našpicuju uši, když mamka začne s vysvětlováním. Zatěkám pohledem mezi ní a hvězdami. Poslušně si zakresluju hned všechno, na co mamka poukáže. Případně i zapracovávám rovnou poznatky Toshiho, pokud by nějaké měl. Polárku si vyznačím co nejlépe a největší.
Když dojde na matčiny kresby, postavím se, abych si je mohl pořádně prohlédnout. Samozřejmě, že spolu s vysvětlením si je rovnou zakresluju. Vlastně, zakresluju ÚPLNĚ všechno! Ale dávám si záležet, aby to bylo přehledné. když dojde na souhvězdí Malum, zadívám se na něj pozorněji. Fakt, že zrovna dnes září jasněji se mi vůbec nezamlouvá. Tedy, od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, co je zač. Ale jen do okamžiku, než jsme se věnovali dalším souhvězdím.
Poslední dvě souhvězdí jsou stejně zajímavá, jako jiná. Ale zároveń i velmi prospěšná. Nezamlouvá se mi, že souhvězdí Novus Princeps nejde jen tak rozpoznat. Ale Dives Venandi je rozhodně souhvězdí, které je dobré sledovat a pamatovat si. Když pak maminka zakončí výklad, mírně zaraženě a maličko zklamaně po ní kouknu.
To už je všechno? pomyslím si a zadívám se zase na oblohu.
"Ale... Je jich tam ještě tolik!" namítnu.