Príspevky užívateľa

Měl jsem obrovskou radost, že jsem potkal někoho mladšího, než samé dospěláky. Ale z čeho mám menší radost je jak mě osloví. Jasně, já to jméno taky takhle zkomolil, ale jí ta písmenka přece ještě tolik neumím! To je přeci jasné.
"Ne-ne-ne," zavrtím s naprosto vážným výrazem hlavou.
"Ne Astevi... As-te-v-v-v-vi..." pokouším se vyslovit své jméno s tím zatraceným písmenkem. Ale pořád mi nejde. Dupnu si pacičkou, jak mi to nejde.
"To pís-menko vád nemám," zamručím mírně frustrovaně. Úplně mi díky tomu unikne tvá otázka. Ovšem jedna věc mi neunikne. Že tobě to písmenko jde!
"Ty umíš! Jak?" nakloním hlavičku ke straně.

Jakmile jsme na místě, vesele zavísknu a zatočím se na místě. Než ale vyrazím na zkoumání, podívám se nejprve na maminku, jestli můžu. Sotva mi to povolí, vyrazím prudce vpřed. Chudák maminka nejspíš dostane šok, když před vodou zabrzdím na poslední chvíli, až si z toho kecnu na zadek. Zadívám se do vody. Už vím, že se v ní vidím a moc se mi líbí, že mám čupřinu, jako táta. Plácnu do hladiny tlapkou. V momentě jsem zase na nohou. Začnu tentokrát pomaleji prozkoumávat okolí. Je to tu o hodně jiné. A ty pachy všude kolem.
"Poč je tolik voty taty?" zeptám se maminky. Ještě si trochu šlapu na jazyk. Oproti mé energické povahy ale mluvím pomalu a rozvážně, snažím se mluvit správně. Ještě mi to tolik nejde, ale snažím se dál.

Slyším za sebou kroky bratříčka a tak si moc nedělám starosti. Když mu ale ukazuju ptáčka, tak se po něm přeci jen ohlédnu. Vidím, jak mu překáží vlásky. Ještě nejsem tak šikovný, abych mu pomohl něco vyrobit. Ale něco mě přeci jen napadne. Zvednu ze země větvičku a dojdu blíž.
"Savši oši." upozorním pro jistotu. Potom zkusím větvičkou podebrat vlasy a použít ji k jejich zajištění. Pár pokusů mi to zabere, než přijdu na to, že je třeba vlásky trochu otočit a klacík pak zasunout pod ostatní. Voalá - vlásenka je hotová. Sice nějaké skotačení nevydrží, ale normální chůzi snad ano.
"Dobví?" nakloním kriticky hlavu ke straně. Ale pak se zase ohlédnu na ptáčka.
"Nevím. Ale sní hesky," zastříhám ouškama.

Nesmírně mě potěšilo, že nemusíme zase někam zalízat. A co víc, že tu máme brášku! I já jsem se k němu nadšeně rozeběhl, jak jen mi to moje tlapky dovolily. Jakmile k bráškovi doběhnu, kecnu si na zadek a pacičkou po něm zašmátrám. Já jsem přeci tady! Jakmile jsem u brášky, úplně zapomenu na to, že nás sem vedl táta. Však toho vídáme často. Ale brášku tolik ne!
Když se Berry začne zajímat o bylinky, vzbudí to i mou zvědavost. I já se k nim tedy přesunu a začnu je zvědavě očmuchávat. Snažím se jich ale nedotýkat. S vrtícím se ocáskem se otočím na Guláše.
"Poč tu máš tvávu? Papat ji budeš?" zeptám se zvědavě. Při tom ouška našpicuju hezky dopředu, aby mi neuniklo žádné jeho slůvko.

Svět je neuvěřitelně veliký a já jsem nesmírně rád, že ho můžu zkoumat. Kdykoliv jsem venku, snažím se zjistit, co dělá všechny ty zvuky a co za tvory mám všude kolem sebe. Je toho tolik k objevování!! I teď, hlavně na začátku naší cesty, jsem měl tendence odbíhat za zvuky nebo za pohybující se trávou.
Ale teď už ne. Těším se na náš cíl. Vesele si ťapkám vedle mamky. Už mi to jde mnohem líp, ale nesmí mi nic přijít do cesty. To si pak snadno nabiju čumáček. TeĎ se snažím o to víc, že mám maminku jen sám pro sebe! To je naprosto úžasné! po očku po mamince pokukuju a snažím se napodobit její styl chůze. Přijde mi jako královna! Vznešená a nádherná!
"Butem!" vypísknu nadšeně a poskočím si. Trochu po dopadu zavrávorám, ale nakonec to ustojím.

Nikam nespěchám, jdu zvolna, abych mohl vnímat všechno kolem sebe. Rozhlížím se vlevo vpravo a dokonce se podívám i vzhůru, do korun stromů a nebe probleskující mezi větvemi. Neohlížím se za bráškou, protože tak nějak tuším, že půjde se mnou.
"Ci se pojívat kolem." odpovím a přeci jen se na něj podívám.
"Je tu kásně. Já nedifím se, še máma a táta chojí ven pošád." podělím se o své myšlenky.
"Syšíš? Ten svuk?" našpicuju uši ke stromu, kde na větvi sedí kos a vyzpěvuje. Ocáskem začnu lehce vlnit ze strany na stranu. Tenhle zvuk se mi zamlouvá.

Jo, taky si všiml, že tam nejsou. Odchází a přichází kdy chtějí, zatímco my abychom neustále chodili s doprovodem. Zamručím a prohrábnu bráškovi hřívu čumákem.
"Sase pšídou. Jako dysky." odpovím s jistotou. Protože na strach je jistota nejlepší, no ne? Narovnám se a rozhlédnu se kolem.
"Poš se bojíš? Tajy nikdo." podotknu. Je to hodně jiné, než když máme za zády dospělého. Uši mi tancují ze strany na stranu, jak si všímám mnohem více zvuků. I čumáček sebou cuká podle různých pachů, které k nám zanese vítr.
"Deme. Pojívat kolem." rozhodnu, zlákaný tím vším kolem nás.

Bráškovo kňučení mi neuniklo. A když jsem si všiml, že se štrachá kamsi pryč a sám, nedá mi to. Vyrazím s odstupem za ním. Mé neustálé trénování se vyplatilo, rozhodně na čumák nepadám tak často. Díky tomu se hned neprozradím. Plížím se za bráškou dál i venku, zvědavý, co to tu vlastně vyvádí. Než se ptát, pokračuju ve sledování. Je to nesmírná zábava!!
Překvapí mě, kdy se natiskne ke stromu a spustí kňučení. Tedy, kdyby jen to kňučení. On přidá i slzičky! Zaraženě na něj z křoví koukám. Čeho se tolik bojí? Rozhlédnu se kolem, ale je tu jen klidný šumící les. Zavrtím nad tím hlavou. Ale přece nenechám brášku takhle vyvádět! Vylezu z křoví a vydám se za ním.
"Bváško. Co tak kvičíš?" zeptám se jednoduše. Ještě nám ta řeč nejde tak dobře, ale i s tím se hodlám popasovat. Mluvím pomaleji, rozvážněji, jak se neustále snažím hlídat a pilovat každé slovíčko.
"Co tu vastně děláš?" nakloním hlavičku ke straně, když k tobě dojdu a strčím do tebe čumákem.

V pohybu jsme si se sourozenci už mnohem jistější. Pořád jsou ještě místa, která je třeba zlepšovat, ale na tom svědomitě pracuju. Chci mít elegantní pohyb, jako má máma a táta. Hry s ostatními jsou sice fajn, ale já chci být lepší. Navíc - čím lépe se budu hýbat, tím lépe se mi bude objevovat svět. Dokud jsem se sotva batolil, ani jsem pořádně nedokázal vylézt otvorem z nory.
Tyhle časy už jsou ale taky ty tam. Můj pohyb je jistější a už i vydrápat se ven dokážu. Jen je stále třeba mít někoho za zády. Ale popravdě mi to ani tak nevadí. Bylo by zvláštní být úplně sám. Zatím nemám tu snahu objevovat i za cenu samoty. Jsem rád, že mám někoho, s kým se můžu podělit o každičký progress. A hlavně, mám u sebe někoho, od koho se můžu učit!! No není to báječné?!
A dneska mám navíc tu čest poznat zase někoho nového. A já nejsem vlček, který by se zrovna dvakrát zdráhal. A tak se k vlčce rovnou rozeběhnu a vesele se jí začnu proplétat mezi tlapkama. Pak se ale zastavím před ním.
"Ate... Ase... Astevi! Astevi jsem! A ty?!" zašvitořím.

Moc dobře jsem si všímal, kudy mamina i táta odcházejí. A samozřejmě to bylo vždy obrovské lákadlo. Ale dokud byl pohyb pro mě výsadou plného soustředění, nebylo možné se o to ani pokoušet. Ne že bych to nezkoušel. Tvrdohlavě jsem pracoval na své pohyblivosti i způsobu, jak se vydrápat tím otvorem ven. Hojně mi v tom pomáhají sourozenci. Různé drobné šarvátky s nimi také hodně pomáhají přijít na kloub každému pohybu i tomu, co vše mé tělo vlastně zvládne. A když nebyli při tlapě sourozenci, schytal mou pozornost jeden z rodičů.

Je možné, že právě to dopomohlo k tomu, že jsme venku? Kdo ví. Ale to je vedlejší. Důležitější je, že se dostáváme konečně i ven! A že tady toho je spoustu k objevování! Tolik je toho k vidění! A co těch pachů?! Je mi fuk, že nás táta chce odvést na nějaké konkrétní místo! Je potřeba vše pořádně prozkoumat. A tak mě co chvíli něco vyruší. Proletí kolem nás motýlek, kterého chci zkusit chytit. Zašustí vedle nás v trávě, nejspíše myška, což musím prozkoumat. A nebo zahlédnu jen zajímavé rostlinky, které chci obhlédnout. Zkrátka a jednoduše, neustále utíkám z vytyčené cesty a chudák táta mě musí chytat a postrkovat zase zpět. Což se neobejde bez hlasitých protestů, ještě v podobě nespokojeného vrčení a mručení.

Byl jsem z toho obrovského světa kolem nás naprosto nadšený. Možná i proto mě celkem zklamalo, že nás táta táhne k nějakému dalšímu uzavřenému prostoru. Nespokojeně zamručím a just se pokusím znovu odběhnout za něčím zajímavějším.

Jak šlo o pozornost nebo baštu, rozhodně jsem dělal vše pro to, aby byla moje. Tedy, zpočátku jsem si to ani neuvědomoval. Když jsem nebaštil nebo nespal, tak jsem se i poslepu plazil kolem. Rozhodně jsem to rodičům příliš neusnadňoval. A co teprve ve chvíli, kdy se mi očička konečně rozlepila!!
Tolik věcí, co kolem sebe máme... Tolik koutků, co je třeba prozkoumat a tolik věcí, co je potřeba si prohlédnout. Plazil jsem se kolem o to víc. Ale taky jsem pozorně sledoval, jak se pohybují táta s mámou. Jak jednoduše jim to jde. A jak rychle se pak dokážou přesouvat! To se přece musím naučit!!
A tak jsem na čas zjednodušil mou péči tím, že jsem se mermomocí pokoušel napodobit, co vidím. Po vzoru brášky jsem nejprve pracoval na tom, abych se zvedl. Bylo to jednodužší a když už jsou natažené jedny tlapky, ty druhé přeci nemůžou být tak složitý, no ne?
Ale ach, jak já jsem se spletl! Jakmile jsem začal zvedat i zadní nožičky, ty přední se mi buď skrčili a nebo úplně povolili a já si dal do čumáčku. Tolikrát jsem si ho narazil, že mě až překvapuje, že ještě není placatý! Občas jsem z toho všeho nevrle zamručel. Ale rozhodně jsem se nevzdával a dál se pokoušel stavět na nožičky.
Jen když byl čas na jídlo nebo spánek, tak jsem se přestal pokoušet. Veškerá ta práce se mi ale nakonec vyplatila! Nakonec jsem to přeci jen pokořil a dokázal se postavit na všechny čtyři. Nastal další problematický krok - a to vykročit vpřed. Přenést váhu na všechny tři není tak jednoduché, jak se zdá. Opět ode mě občas zazní mrzuté zavrčení, když se skácím nejednou na bok.
Ale opět mě to nezastaví, abych se nesnažil zas a zas. Stejně jako dnes. Vyštrachám se na všechny čtyři a s maximálním soustředěním vyrazím za tátou a ostatními. První dva kroky ještě ujdou, pak už ale začnu pomalu ztrácet rovnováhu a klátit se sem a tam. Pokusím se to dorovnat rychlostí. Povede se mi tak doběhnout k tátovi, ale zabrzdit už ne - skácím se tátovi na nožky. I tak ale k němu vzhlédnu s pohledem plným očekáváním.

Dobře.
Tak poprosím takto:

Hvězdný křišťál
Dokáže do kamene uzavřít světlo, takže představuje zářící hvězdu. Zpočátku to zvládne pouze do čirého křišťálu, postupem času a se cvikem dokáže záři uzavřít do jakéhokoliv drahokamu (světlo pak může změnit barvu a zářit v barvě drahokamu). Asteri musí být odpočatý a soustředěný. Čím čistší kámen je, tím je to pro něj jednodužší. Kámen musí propouštět světlo, proto jsou ideální spíše drahokamy. Asteriho to stojí spoustu energie. Větší kameny jsou náročnější, jak menší. Pokud to přežene, omdlí. Nemůže se ohrozit na životě, v určité fázi se magie sama utne a Asteri omdlí.

Poznávám ten pach, i ten hlas. Tohle je maminka, kterou jsme měli stále kolem sebe. Přitisknu se hezky k tomu teplu a známému pachu. Jen ten příjemný zvuk už tolik neslyším. Jen pravidelný tlukot, když jsem tak opřený o maminku. Pravidelný, i když v rámci porodu zrychlený. Dokonce se ke mě brzy přidají i moji dva sourozenci. Zase cítím jejich tělíčka u sebe a přináší mi to pocit klidu.
Dokázalo by to jednoho ukolébat ke spánku, kdyby tu nebyl ještě jeden otravný pocit. Naštěstí instinkt zavelí své! A jak mi maminka pomohla dostat se blíž, brzy mě ten instinkt navede ke struku. Nezaváhám ani na okamžik. Přicucnu se a začnu pít. Jelikož už jsme všichni spolu, mé pískání ustalo. Jen sem tam si ještě zamručím nějaký ten neurčitý protest. A to i během pití mléka. Taková malá ozvučená odsávačka mléka v akci.
Během pití se ale přikrádá opět něco dalšího. Mé sání začíná být pomalejší a pomalejší. Pak sem tam zapomenu pít úplně. I tělíčko je vláčnější a vláčnější, jak postupně během pití usínám. A netrvá to zase až tak dlouho a já opravdu usnu. I během spánku se ale odmítám vzdát toho, co jsem ukořistil. Takže se mi povede vytuhnout s cecíkem v tlamičce. Pokud se mě pokusí někdo poodsunout nebo mě jinak zbavit cecíku, podvědomě se ode mě ozve zamručení a tak nějak automaticky pár hltů nasaju, než zase odpadnu do říše spánku.

Jako malá fazolka jsem toho ještě příliš mnoho nevnímal. To až později, kdy jsem povyrostl. I tak se svět smrskl na sourozence, ke kterým jsem se vždy přitiskl a na zvuk. Zvuk mámina tepu, který se rozléhal bříškem jako ta nejkrásnější melodie. A pak hlasy, které k nám pronikaly dovnitř. Některé hlasy jsme slyšely častěji, jiné méně. Ale jeden vynikal nad všechny - nejen tím, jak často zněl. Ale i svou krásou. Hlas maminky.
Jak jsme rostli, bylo v bříšku čím dál méně místa. Občas se tak stalo, že jsme do sebe se sourozenci šťouchali. Většinou jsem se ochotně přitiskl, ale někdy toho místa přeci jen bylo méně a i já si sem tam kopl. Čas kvapí dál, místa je stále méně. Až to začíná být nepříjemné. Častěji se vrtím, sem tam protáhnu tlapičky v pokusu prostor roztáhnout. Ale ten se jako guma zase vrací na své původní místo.
Pak se ale začne něco dít. Nevím co to je, ale rozhodně to není příjemné! Nelíbí se mi, jak se vše kolem mě stahuje ještě víc! Instinkt mi tentokrát ale napovídá, ať zůstanu v klidu a nebráním se.

A pak se to stane. Najednou mám kolem sebe tolik kýžený prostor. Ale... Toho prostoru je moc! Kde je ten uklidňující ševelivý zvuk z mámina bříška? Kde jsou moji sourozenci, které mám vždy při sobě? Proč je tu taková zima? Nelíbí se mi nic z toho, co se najenou děje. Začnu nespokojeně pískat a volat. Maminko? Bráško? Sestřičko? Kde jste kdo? Ve snaze všechny najít se různě vrtím a kroutím. Přijdu tak na to, jak se nemotorně plazit. A snažím se přeplazit alespoň k teplu, které ke mě sálá. Přepadávám různě na bok, ale cílevědomě se sunu dál za teplem a ... copak to je? Vůně. Nevím sice, jak se tomu všemu kolem říká, ale tak nějak to v hlavičce i bez názvů zapadá, kam má. Tuhle vůni já znám. To je maminka! A tak se o to rychleji začnu plazit vpřed, dokud se nepřitisknu k mamince. I tam ale pískám, jak se mi nelíbí, co všechno se kolem děje. A taky, kde mám své sourozence?!

______________________________________

Poskok k narození po popíchnutí od maminky.

Já ostuda zapomněl ještě na brášku: Ghu'lass Estrela do Norte