Príspevky užívateľa

To co mu Vulon řekla mu opravdu zvedlo náladu. Takže on už vlastně pomáhal. Připravoval se tak aby až dospěje mohl pomáhat ještě víc. A v tom měla Vulon jistě pravdu. "Opravdu si to myslíte Vulon? Takže, mám prostě trénovat? To zní dobře! Jestli tím pomůžu taky tak budu určitě trénovat o to víc! A už jsem si tady našel pár kamarádů a myslím že všichni věřící jsou opravdu moc fajn a i správně plní co mají." usmál se na ní od ucha k uchu. "Já ani nehodlám bojovat na to raději zavolám někoho z popravčích kdybych nějakého nevěřícího potkal. Ale příště se přidám k někomu staršímu." dodal ještě po chvilce odmlky.

Očividně tohle vlče už něco o jejich nejvyšším vědělo. Což bylo jen dobře když se naučí pravidla už brzkém věku. Pak se může stát skvělým členem a Hati bude jen pyšný na své děti. "Hati se bude hněvat pokud budeš kousat vlky z tvé vlastní smečky. Je to zakázané víš? To je jako by jsi mamince zkouška ucho, taky by tě přeci potrestala. No a pak by se na tebe zlobil i Hati." pokusil se nějak jednoduše vysvětlit. Snažil se to říkat tak aby to více pochopilo. Navíc tohle mu dalo důkaz že něco jako mluvu už ovládá. "No ano bolí. Když mě kousneš tak to bolí." řekl zcela vážně. Ani v nejmenším by ho nenapadlo že tohle vlče necítí bolest.

Dog si okamžitě všiml vlčete co se rozběhlo k němu. Nemělo křídla ani ocas navíc tak jako Aurora. Vlastně připomínalo jeho když byl malý. Taky byl totiž zcela obyčejný. Vlče mu však hned vyjelo po noze. "Nechci ti nic udělat. Neboj se. " řekl co nejpřátelštějším hlasem. I když tohle vlče nejspíše nebude učit létat neznamenalo to, že s ním nemůže být kamarád. Pokud mu však tu nohu ukousne tak bude muset vzletět. Sic jakékoliv zranění si mohl vyléčit raději k žádnému přijít nechtěl.

Dog stejně jako posledně továrnu se rozhodl si prohlédnout i knihovnu. Všude voněl starý papír a celkově pachy zde byly pro Doga poměrně příjemné. Tedy až na pach veškeré plísně a hnijícího dřeva. Ale na to si i Doguv čumák brzy zvyknul. Vyskočil na nejbližší poličku a shodil pár knih. Nejdříve uskočil no potom je začal prohledávat. Že by něco četl se opravdu říct nedalo navíc papír byl již velmi starý a písmo úplně nečitelné. Doga spíše zajímaly ty papíry. Takový zvláštní materiál. Byl do shazování knížek tak zabraný, že ani neslyšel Luciena co se procházel jen o patro nad ním.

Znovu se šel podívat na vlčata. A kdo by nešel když byla tak roztomilá. Takové malé chlupaté kuličky. Dog jen přemýšlel jestli i on byl tak roztomilý když byl ještě vlče. Navíc většina vlčat měla křídla tak třeba by je jednou mohl učit létat! A proto taky bylo potřeba s nimi dobré začít už teď když jsou malý. Teď byli zase o něco starší takže nemohlo být těžké je rozeznat. Mluvit ale nejspíše ještě tak dobře neuměli.

Dog nevěděl, že jsou i vlci, kterým muselo být hodně pomoci. Myslel si, že většina vlků tu správnou cestu vidí hned, nebo po pár dnech. Ale bylo dobře, že i ti kterým muselo být pomoci tu cestu také našli. "Je ale dobře, že tu správnou cestu našli i ti kterým muselo být pomoci." řekl už s úsměvem. Byl totiž rád, že tomu tak je. Že každý má šanci Hatiho přijmout. A také bylo dobře, že vlci kteří ani s pomoc víru nepřijmou budou potrestáni. Smrt a jiné fyzické tresty se sic Dogovi nelíbily, ale takový vlci si to hold zaslouží. "Jak bych mohl já pomáhat? Někdy se vydám k hranicím abych se ujistil, že je nikdo cizí nepřekročil, ale víc toho udělat asi nemůžu co?" zeptal se úplně k jinému tématu. Ani nevěděl jak ho to napadlo, ale prostě se zeptal. "Víte mě přijde trošku blbý, že bych jen odpočíval pod Hatiho tlapkou a nijak nepomáhal." dodal ještě.

Dog se rychle zvedl když mu vlče skočilo až na břicho. To je slabé místo. Očividně jeho plán nepochopila. Vyskočil na všechny čtyři a zmateně na vlče pohlédl. "Nechej toho prosím. To bolí víš?" řekl tichým hláskem. Musel jí to nějak říct. Nemůže přece kousat vlky z její vlastní smečky. Ale vlčatům se to bude blbě vysvětlovat. Zvláště takhle malým. "Tohle dělat nemůžeš. Hati by se na tebe potom zlobil." pokusil se vlčku poučit. I když nejspíše tohle nepochopí. Opatrně se posadil. Při nejhorším může uletět.

Dog nevěděl proč by k hranicím neměl. Nehodlal nikam jít jen chtěl hlídat tak jako dospělí. Ale ještě nejsem dospělej. Pomyslel si trochu zklamaně. "Myslíš? Já chodím kolem hranic abych taky mohl pomoct. Abych byl co k čemu. Myslel jsem, že kdyby někdo hranice překročil tak bych zavolal popravčího nebo někoho staršího." řekl svoje plány. Přeci jen bylo trošku nefér, že by jakožto mladší člen nic nedělal a jen si odpočíval pod Hatiho tlapkou. To snad by se ani Hatimu nelíbilo. Ale možná měla Kiro pravdu a on by tohle dělat neměl. I když úmysly měl dobré. Jak jinak.

Dog dneska šel znovu k nemocnici. Rozhodl se totiž, že si tady postaví pelech. Měl už velkou část hotovou. Nanosil si tam ten svůj molitan z vrakoviště. Létat sem a tam sice nebylo až tak zábavné, ale byl rád, že teď už měl svůj pelech. Měl ho krytý před deštěm a navíc tady měl dost kořisti. Právě si donášel poslední kus molitanu, který dal do rohu svého pelíšku. A hned na to se do něj nadšeně usadil. A sedělo to tak akorát. Měl tam dostatek místa i na křídla. Schoulil se tam do klubíčka. Al neusnul. Ani nechtěl. Však byla teprve půlnoc, jak mohl jít spát?

Očividně bylo vlče bojovné. Ne tak jako Dog. Ten nerad bojoval. Přišlo mu to moc brutální. Podle něj totiž všechno šlo vyřešit normálně. Stačilo se domluvit. Dal tedy ležel na zádech. Ještě dal ocas mezi zadní aby vlče přesvědčil. Opravdu jí nic nehrozilo. Ani její mamince. Nervózně se oblízl a vyšlo z něj i krátké tiché zakňučení. "Nechci ti nic udělat." řekl tiše stále ležíc n zádech. Začínala ho z toho bolet křídla. I když si už na tvrdší zem zvyknul pořád to bolelo.

Dog si nejdříve nevšimnul jejího pohledu, takže dál říkal to svoje se stejně nadšeným výrazem ve tváři. "To už je v Hatiho tlapkách! Ale třeba bych mohl být jako ty! Taky věštec." usmál se na ní. I když to od ní znělo trošku zle. Ale to se mohlo stát všem. Ne každý měl zrovna dobrou noc. "Vážně? Někdy se tam musím podívat! Ale zatím ještě plast nemůžu co?" zeptal se trochu zklamaně, ale hned se zase rozjasnil. Moc dlouho smutný nevydržel. Když se poranil tak si pomohl sám takže ho to ani dlouho nebolelo. Neměl zatím moc důvodu proč být smutný. Šlo mu hlavně o to, aby měl dostatek kamarádů a aby všichni kolem něj byli veselí. "Ano já vím, ale zastavil jsem ho než se k hranici vůbec dostal. Kdyby byl na území zavolal bych někoho staršího." řekl hrdě. Doufal že alespoň někdo pochválí aspoň za tu snahu. Sic jen párkrát na tuláka zaštěkal, ale pro něj to byl kus práce.

"Aha." řekl jen Dog bez dalších otázek. Zrovna u něj bylo zvláštní, že se nic víc neptal. Ale to se mu v hlavě jen formovala ta otázka. "Jsou u nás nějací vlci co pochopili která cesta je správná až tady? Nebo byli jako já a uvědomili si co je správné už když potkali Mesiáše?" zeptal se. To jej zase dovedlo k myšlenkám, že měl štěstí, že potkal zrovna Vinquista. Možná kdyby potkal někoho jiného tak by byl mrtvý. Nebo by mě dostali sem. Pomyslel si. Avšak měl štěstí, že si ho Hati vybral. A přivedl ho zrovna na místo kde byl i, teď už bývalý, mesiáš. I tak byl v Kultu moc šťastný. Už jen protože věděl, že Hati si takhle nevybere každého. Ale vybral Doga. A když už dal nějakým nevěřícím šanci tak nechápal proč ji odmítnout.

"Páni! Třeba taky někdy takový dostanu! Ale to si ho musím zasloužit." vyštěkl snad okamžitě Dog. Už přemýšlel jak by mohl jeho plášť vypadat. "A kde jsi sehnala tu materiál?" zeptal se ještě. Nebyl nějak schopný určit kde takový materiál mohla sehnat. A přírodně to moc nevypadalo. Možná spíše jako něco od lidí. Ale co on o městu věděl tak po lidech toho tu moc nezůstalo. Jenže to ještě nebyl v nákupním centru. "Ano to jistě pozná." přitakal Dog. "Já se snažím! Teď nedávno jsem tady potkal nevěřícího! Nebyl na území, ale byl blízko tak jsem ho varoval. Myslím, že teď už se k našemu městu ani nepřiblíží." odpověděl jí hrdě Dog. Možná měl ještě zmínit, že tulák nepřekročil hranice a stejně tak ani on je nepřekročil. Ale na to už bylo nejspíše pozdě.

Dog kousek uskočil když mu přímo před čumákem přistál vlk. A ne jen tak ledajaký. Byla to Kirottu. Jedna z prvních vlčic co Dog v Kultu potkal. Jéé! Čau Kirottu! Jak se máš?" zeptal se hnedka a pohledem se dostal k jejímu novému oblečku. "A co to máš? Wau to je hustý!" vyhrkl ze sebe a už si to kráčel k ní aby se mohl na její plášť pořádně podívat. Zatavila ho však její slova a uvědomil si, že má srst na boku pořád tak nějak nakřivo. "Ajo, tohle." řekl jen a posadil se. Neustál by totiž balanc jen na třech nohách. Přední tlapkou si srst začal hned uhlazovat. Pak se ještě oklepal aby byl zase klasicky načechraný. Kirottu se od posledně poměrně dost změnila. Toho si ani Dog nemohl nevšimnout. "Jo, a slyšel jsem, že ty už jsi věštec! Páni. To tě má Hati jistě opravdu rád! Ale ani se nedivím, ty jsi vždy všechna jeho pravidla dodržela a snažila si se každému pomoci. To se pak není čemu divit." protáhl svoji pochvalu. On by pochválil opravdu snad všechno.

Zpoza rohu vykouklo něco malé. Takové bílo - černé. A Dog si již mohl být jistý, že to je vlk. Tedy vlče. A po chvilce na něj zaútočilo! Tedy jestli se to dalo počítat jako útok. Trošku nadskočil aby se vyhnul zoubkům vlčete. Protože ty bývají většinou dosti ostré. I když Dog ani nevěděl jestli tahle vlčata již zuby mají. Musel se rychle zamyslet jak zareaguje na 'Ňe!' co ze sebe vlče vydalo. A tak se svalil na záda. Jako, že se mu podřídil. Nebyl jako jiní vlci. Nepřišlo mu to nijak trapné. Však vyhnul se tak boji a možná i ukáže tomuhle vlčeti, že mu nechce nijak ublížit. "Ó, dostalas mě." vyštěkl a pohlédl na tohle vlče - podle pachu spíše vlčku.