Príspevky užívateľa

Doga vyrušily něčí kroky. Nevadilo mu to a tak se rychle zvedl a pohlédl do tmy. Měl tmu rád. Ne jen protože byl v Kultu. Pro něj byla tma vždycky tak nějak lepší. Něčí hlas téměř okamžitě poznal. "Čau Hané!" pozdravil a přišel k fialovému vlčku. "Dlouho jsme se neviděli jak ses měl?" zeptal se. Sice se viděli nedávno když spolu s Dovah hráli na schovku, ale to neměli dost prostoru na nějaký ten přátelský pokec.

Dog si poklidně odpočíval u jedné ze zdí nemocnice. Užíval si svitu měsíce a chvilkami i usínal. Spal sice celý den, ale to mu přeci nebránilo aby si odpočinul i v noci. Zdálo se, že dnes už žádného vlka nepotká a i zkoumání už měl dost. Raději však byl ve stínu kdyby náhodou zaspal a vzbudil se až přes den. Nechtěl se totiž spálit a už vůbec nechtěl porušovat pravidla. To prostě nebyl jeho styl. Odpočinek taky nebyl na škodu. Posledních pár dnů pořád jen chodil a zdokonaloval se v lovu. Už nepotřeboval létat a zvládal lovit ze země. I tak ale raději někdy vzletěl aby měl jistotu, že něco uloví. "To je klid." zašeptal rozvalený vedle jedné zdi. Měsíc byl teď nejspíše přímo před ním a do rána zbývalo ještě hodně času.

Dogovi bylo jedno jestli to jako pochvalu nemyslela. Znělo to jako pochvala = pochvala. Tak jen vesele vrtěl ocasem. "Jako tahle jsem nad tím nepřemýšlel, ale je to super nápad!" řekl vesele. Byl celý nějak veselý, ale co. U něj to bylo normální. Nevěděl jak u ostatních vlčat ale u něj ano. "Ne pelech nemám. Spím kde se mi zachce." řekl zamyšleně. Možná by byl dobrý nápad zařídit si pelech. Přeci jen neznamenalo to, že by musela žít na jednom místě. Mohl by pořád spát kde by chtěl jen by měl místo kam by se mohl vrátit a mohl by to považovat za domov. A to přeci znělo jako super nápad. Tedy pro černé vlče s křídly ano. Jak pro ostatní to už ví jen Hati.

Dog si poklidně odpočíval ve stínu. Užíval si svitu měsíce a chvilkami i usínal. Spal sice celý den, ale to mu přeci nebránilo aby si odpočinul i v noci. Zdálo se, že dnes už žádného vlka nepotká a i zkoumání už měl dost. Raději však byl ve stínu kdyby náhodou zaspal a vzbudil se až přes den. Nechtěl se totiž spálit a už vůbec nechtěl porušovat pravidla. To prostě nebyl jeho styl. Odpočinek taky nebyl na škodu. Posledních pár dnů pořád jen chodil a zdokonaloval se v lovu. Už nepotřeboval létat a zvládal lovit ze země. I tak ale raději vzletěl aby měl jistotu, že něco uloví. "To je klid." zašeptal rozvalený vedle jedné zdi. Měsíc měl teď přímo před sebou a do rána zbývalo ještě hodně času.

Dog byl rád, že se Lucienovi jeho magie líbí. Ostatně on za ni byl taky velmi rád jen se ji potřeboval naučit pořádně ovládat. Hlavně to s tím útokem. Nebylo by totiž velmi dobré kdyby omylem blížil někomu z Kultu. Za to by ho čekal trest a to by Dog určitě nechtěl. "Myslíš? Rád bych Hatiho jakkoliv potěšil!" zavrtěl ocasem. "O tom jsem ještě nepřemýšlel. Vlastně abych pravdu řekl jsem ani nevěděl, že to jde." přiznal a sklopil ouška. Nějak nechápal jak mu zrovna tohle mohlo uniknout. "Pokud to jde tak bych moc rád! Mohl bych tak všem pomáhat!" pokračoval vesele. On rád pomůže každému. Možná by pomohl i nevěřícímu kdyby ho někde potkal. A nebo by se zachoval správně a alespoň ho vyhnal pokud by byl na území Kultu. To ani on sám nevěděl. "Tak fajn. Zatím jsem vždy něco zahrabal a nechal to pro Hatiho, ale jestli znáš lepší způsob tak to klidně můžeme zkusit!" znovu zavrtěl ocasem a pohlédl na hlodavce. "SNad to bude pro Hatiho dost dobré. Ale alespoň uvidí jak jsme zkoušeli naše magie." napadlo Doga a už začínal hledat dobré místo kde by hlodavce mohli obětovat.

Dog jen nedočkavě seděl a čekal co mu Lucien předvede. Jakmile začal potkan pištět bolestí, Dogovi to vůbec nepřišlo smutné či kruté. Na to, že byl vlče to bylo vcelku zvláštní jelikož on všechno viděl v tom dobrém světle. Nevadilo mu, že před ním právě umírá potkan krutou smrtí. "Páni! Tak to ti v tomhle Hati požehnal!" vydechl nadšeně Dog a pak už se začal soustředit na to co umí on. Potkana už nejspíše nezachrání, protože ještě svoji magii tak moc neovládal, ale vyzkoušet to mohl. "Teď já."řekl ještě a pak už jen upřeně sledoval potkana který se zatím svíjel bolestí. Rány od Lucienových zubů začaly pomalu mizet. Dog se musel opravdu hodně soustředit, ale vzhledem k tomu, že potkan byl malinký to nebylo tak těžké. Rány na hlodavcově boku už úplně zmizeli, ale přesto se stále svíjel v bolestech. I přes všechnu Dogovu snahu nakonec zemřel. "Vnitřní zranění ještě spravit neumím." řekl Dog smutně a svěsil uši. "Ale to co umíš ty je fakt hustý! Třeba se mi to jednou podaří opravit a ten potkan by to přežil." jeho tvář se zase rozjasnila a ouška znovu vzpřímil. "Musíme spolu někdy trénovat." řekl pak ještě a podíval se na potkana. "Co s ním teď? Obětujeme ho Hatimu?" zeptal se. Trochu se bál potkana sežrat po tom co na něj Lucien použil svoji magii.

Dog byl velmi nadšený z jejich nové zábavy. Nedočkavě čekal až Arlo přiběhne. "No to ti potom vysvětlím teďka se koukej!" odpověděl Dog a skočil z mostu. Zatím měl křídla složená u těla avšak jakmile se přiblížil k vodě, roztáhl je a jednou jimi silně mávl. Jelikož před tím dal přední tlapky do vody, voda teď vystříkla vysoko do vzduchu směrem nahoru, tak jak Dog letěl. Vznesl se ještě kousek výš asi tak na stejnou úroveň jako byl most a složil křídla zpět. Takže zase začal padat a tentokrát dopadl do vody. Párkrát si hltnul vody, ale jinak už mocnými tempy plaval ke břehu. A připravoval se povyprávět Arlovi o lidech. Na břeh se dostal jednodušeji než poprvé takže se jen oklepal a čekal na Arla.

Doga velmi potěšilo, že se Kirottu jeho nápad líbil. Zavrtěl ocasem tak, že některý molitan vypadl z hnízda. "Takže se ti to líbí?" zeptal se s jiskřičkami v očích. Byl velmi nadšený, že jeho nápad Kiro ocenila. Tedy alespoň jemu to tak přišlo. Všechno viděl až moc růžově a radoval se snad ze všeho. Pro něj to už bylo tak nějak normální. Sice její odpověď moc nepochopil ale věděl, že jako nadávka či urážka to fakt neznělo. Tak jen dál vrtěl ocasem a usmíval se. Líbilo se mu, že jeho 'snahu' někdo ocenil. Kór když to byla Kirottu která už je dospělá a ví co je správné a co ne. "Takžeee, to je dobrý?" zeptal se ještě jednou aby se ujistil.

"Aha, no já jsem plaval jenom u lidí." řekl a ještě jednou si oklepal vodu z kožichu. Když se nad tím znovu zmyslel tak to nebylo až tak moc děsivé jako mu to přišlo když byl ve vodě. "Hele, ona to vlastně je zábava! Dáme to znovu?" zeptal se a vyplázl jazyk. Začal při tom zběsile vrtět ocasem a už už se hnal znovu na most. Měl teď v plánu něco vyzkoušet a ani by se znovu nenamočil. Teda nejspíše by do vody skočila tak jak tak takže to bylo vlastně jedno. Postavil se na okraj mostu a čekal na Arla.

Dog byl rád, že někoho něco naučil. Hlavně když on létání miloval. Byla to pro něj pocta naučit dítě Hatiho létat. "Teď můžeme střežit město ze vzduchu." vyštěkl nadšeně a zběsile vrtěl ocasem. V očích se mu zablesklo když Aurora řekla, že bude trénovat. Dog věřil, že se to rychle naučí. Přeci jen pro něj to bylo jednoduché no pro Auroru to už mohlo být těžší. On to moc nechápal, protože když je něco snadné pro něj, tak přeci ostatním to taky musí jít snadno.
"Jojo, trénuj a brzy se to naučíš." pochválil ji a vypnul hruď. Chtěl vypadat schopnější, ale přes jeho vlčecí tvářičku to snad ani nešlo. Navíc když při tom tak zběsile vrtěl ocasem až se mu z toho klepal snad celý zadek.
"Ehm, bylo mi ctí s tebou trénovat. Určitě se zase někdy potkáme a zopakujeme to." smál se, ale snažil se znít vážně. Teď už se začal rozhlížet kterým směrem se vydá. "Už ale budu muset jít dál zkoumat město." řekl a omluvně se na Auroru podíval. Nechtěl ji tam nechat, ale už se nemohl dočkat až bude dál zkoumat svůj nový domov. "Měj se Auroro snad se ještě někdy potkáme." řekl a vznesl se do vzduchu. Vstříc novým dobrodružstvím.

Po pár sekundách zápasení se Dog pokusil využít křídla. Jenomže stále je měl přitisknutá k tělu a tlak vody mu nepovolil s nimi nějak pohnout. Musel se spolehnout sám na sebe. Když uviděl Arla jako snadno plave na břeh, zkusil ho napodobit. A vyšlo to. Pomalu ale jistě se blížil ke břehu. Konečně už jej měl jen na dosah tlapy. Trvalo to jen pár sekund než se Dog dostal na břeh no jemu to přišlo jako věčnost. Vyškrábal se tam a hlasitě vydechoval. Oklepal se jednou a po druhé aby ze sebe dostal co nejvíce vody. "Jaktože... Umíš... Tak dobře... Plavat..." snažil se zeptat udýchaně. Podíval se na řeku. Netvářil se vystrašeně, ale vítězoslavně. Právě porazil řeku a už se nemusí bát, že by se při ceremoniálu utopil. Tedy pokud si to Hati bude přát utopí se. S tím nic nenadělá. Ale když ne tak bude vědět jak se z toho dostat.

Dog byl vlče. A tak nebylo nikterak zajímavé, že Kirottu hned věřil. "To opravdu umíš! Někdy mě to musíš naučit aby mě tady zase něco nechtělo sežrat." odsouhlasil hned vše a taky se vydal zkoumat další vraky. Hned se mu zalíbilo jedno s celkem plochou střechou a rozpadlými sedačkami. Okamžitě věděl co s tím udělá. Rychle roztrhal jednu z těch sedaček a ten molitan odnosil na střechu toho auta. Tak se z toho postavil takové malé hnízdo a hned se do něj uvelebil. Potom se podíval na Kiro. Vstal tedy a šel natrhat i druhou sedačku. Z molitanu pak udělal větší hnízdo, tentokrát však na kapotě auta. "Kirottu! Podívej co jsem ti udělal!" zavolal na ní a zavrtěl ocasem. Zalezl si do svého 'hnízda' a nadšeně očekával její reakci. Ano, moc práce mu to nedalo, ale on chtěl Kirottu jen potěšit. Teď mohla mít taky svoje hnízdo a mohla odpočívat spolu s Dogem. No není to snad super? Minimálně pro Doga ano.

"Jenomže tohle mě nechce sežrat!" vyštěkl a už se pomalu uklidnil. Kirottu totiž vešla přímo do auta. A to se už ani nehnulo a ani zvuk už nevydalo. Pomalu tady vyšel z keře a přiblížil se k autu. "Myslíš?" zeptal se opatrně a položil jednu tlapku na to auto. Potom jí rychle dal pryč a přikrčil se. Nic se nestalo. Tak ji tam dal znovu. A pak ji dal znovu zpátky. Pořád nic. Tak se nadechl a pokusil se do auta vlézt. Když se ani potom nic nestalo tak se znovu rozzářil a otočil se na Kiro. "Už se to uklidnilo. Jak jsi to udělala?" zeptal se a vyběhl z auta. Zdálo se mu, že když odcházel tak na něj auto zavrčelo a tak raději rychle odešel ke druhému. To už jen pracovala štěněcí představivost. Auto už se totiž ani nehnulo.

Dog byl vyděšený až k smrti. Ocas měl stažený mezi zadníma nohama a vyděšenýma očima sledoval střídavě Kirottu a auto. "Já se bojím! Určitě mě teď sežere!" štěkal zděšeně. Nevěděl, že auta tohle mohou dělat. Jediné kdy se s nimi setkal bylo když farmář jezdil s ještě většinu auty, ale k těm jej ani jeho matka nepustila. Z blízka auto viděl jen jednou - když jej farmář odvezl v korbě. Dog si rychle zakryl oči i uši tlapkami. Schoval se ještě více do křoví až se mu větvičky zabodávaly do kožichu. Nevšímal si toho, hlavní bylo schovat se před naštvaným autem. Kiro na to měla jiný názor. Asi to chtěla proskoumat nebo tak něco. "Kirottu nechoď k tomu! Určitě nás to chce sežrat!" Štekl na ní vyděšeně. Kdyby se však auto rozhodlo ji něco udělat, neváhal by a šel by ji pomoci.

Když přišla řada na Dogovi úlohu, rozzářily se mu oči. "Jo chci! Chci úlohu!" začal nadšeně poskakovat kolem Luciena. Ňafal při tom a ocáskem vrtěl ze strany na stranu. "Dobře, to zvládnu! Najdu potkana a přinesu ho. Ale nezabiju ho." stékal nadšeně a začal očichávat každé auto. Běhal při tom jako střela že strany na stranu a párkrát sebou plácl o zem, protože si nevšiml nějakého kamene. "A Luciene? Můžu ti na něm ukázat i co umím já?" zeptal se a pak začal dále nadšeně poskakovat a hledat. Sice ještě nikdy nezkoušel to co uměl na někom jiném než na sobě a na jiných vlcích tak nevěděl co se to podaří. Však mohl i sebe trochu škrábnout a následně si to zase opravit ne? Po chvilce pobíhání se Dog prudce zastavil. Takhle nic nechytím. Pomyslel si a posadil se. Byl tak nadšený, že téměř zapomněl jak lovit. Začal poslouchat své okolí. Čumáček měl pořád ve vzduchu a snažil se zachytit i nějaký pach. Konečně. Ani sebou nepohnul když zaslechl šustění několik metrů od něj. Nechtěl ztratit svůj úlovek a tak na to šel po staru - ze vzduchu. Rychle mávl křídly a vzlétl. Letěl nad místem kde slyšel zvuk a opravdu - byl tam celkem velký potkan. "Nesmím ho zabít - ani zašlápnout!" varoval sám sebe ve výšce několika metrů. Potom jen dál křídla blíže k tělu a začal se řítit přímo na potkana. To dám, to dám, Hati prosím požehnej mi v tomhle." zaprosil v letu. Nemohl si před Lucienem udělat ostudu! Tlapkami dopadl kousek vedle potkana a ten se dal na útěk. Na poslední chvíli mu přišlápl ocas aby nikam neutekl. Nesmím tu tlapku dát jinam. Potkanovi se to však nelíbilo a tak se otočil a silné kousl Doga do tlapky. Ten ji instinktivně zvedl, ale pak se rychle odrazil a uháněl za potkanem. Měl štěstí, že jej pár skoky dohnal a tentokrát jej přimáčkl k zemi. Musel se opravdu soustředit aby jej nezašlápl a nezabil. Chytil jej do tlapky a vzlétl. Ve vzduchu si jej ještě přidržel druhou tlapkou, ale potkan mu znovu vyklouzl. Dalo se to čekat když byl Dog zvyklý svou kořist zabít. Potkan padal z výšky pár metrů, a rozplácl se na zemi. Žije. To bylo jediné štěstí. Dog se vrhl za ním a znovu jej chytil. Tentokrát však držel pevněji aby mu neutekl. Potkan už však byl omráčený z pádu a tak už se moc nebránil. "Už drž!" Štekl na potkana ostře a ještě trochu přitlačil. Pak už jej rychle chytil do zubů a hrdě jej nesl k Lucienovi. Potkan se však pořád nechtěl vzdát a tak drápal Doga do pysků. "Co teď?" zamumlal s plnou tlamou a s jistým nadšením pohlédl na Luciena.