Príspevky užívateľa

Batdog se letěl schovat do města. Vše bylo porostlé zelenými rostlinami a už nešlo pomalu ani poznat, že to byla železnice. Dog přistál mezi koleje a málem se mu tam zasekla tlapka. Naštěstí si zlomil jen dráp a tak se posadil a začal na něj zírat. Soustředil se tak, že si ani nevšiml žádného vlka. Dráp mu přestal krvácet a rána se zacelila. Musel už jen počkat než mu drapek doroste. Posadil se a začal si prohlížet okolí. Zvláštní místo. Pomyslel si.

Přestal hledat rostliny a soustředil se na Lunu. "Nikdy jsem nepotkal vlka co by nejedl maso. Asi jsi speciální." řekl se zamyšleným výrazem ve tváři. Bylo zvláštní potkat takového vlka. Jen ho mrzelo, že ho nenaučí lovit. Vlastně... Ani tenhle vlk neumí lovit. Npadlo ho a hned se cítil líp. "A najdeš mi nějaké rostliny? Chci je taky ochutnat." řekl a udělal ten nejroztomilejší výraz který uměl. To by bylo zajímavé jíst rostliny. Dog musí zkusit všechno a tak ani tomuhle se nebránil.

"O smečkách? Moc toho nevím. Vím jen, že existuje nějaká Nihilská smečka." řekla Dog a musel se zamyslet. Vím, že Nihil je dobrá smečka. Nic moc o tom nevím. Dog se taky chtěl přidat do nějaké smečky. Bál se, že oni budou přes den lovit zatímco on bude spát. Na Slunce nemůže. Začal se nahlas smát když uslyšel slovo "smeččan". Nahlas to však neřekl i když to vypadalo divně. "Jsi fajn vlk Hané." řekl Dog svému kamarádovi. "Ale jsi i trochu zvláštní. Třeba ta tvoje srst." řekl a přišel blíž. Srst Haného měla jinou barvu no na dotek byla úplně normální. Zvláštní vlci jsou fajn.

Dog rád poznával nové vlky a ještě raději poznával vlky co se nějak lišili od jiných vlků. Luna byla jedním z nich. "Takže ty jíš hlavně zelené? To je fakt hustý! A jedla jsi vůbec někdy maso? Nebo ti prostě nechutná?" Dog měl možná až moc otázek, ale když on nikdy takového vlka nepotkal. "A jak chutnají rostliny a plody a tak? Je to dobré tak jako maso? Nebo lepší?" zeptal se a rozhlédl se jestli neuvidí nějakou rostlinu kterou by mohl ochutnat. Ta otázka byla sice hodně o názoru no Dog chtěl zkusit úplně všechno. Tedy všechno co mohl.

"Aha, jasný. Takže myslíš, že mám magii?" zeptal se nadšeně Dog. To by bylo něco mít magii! Pokud on nějakou má tak je to to, že umí někomu ublížit nebo tak nějak. Magie mu moc k něčemu nebyla, no on ještě nevěděl, že by ji mohl použít v boji nebo na lov. Ještě se ale musí naučit s ní pracovat. "Nerada zabíjíš. Takového vlka neznám. Asi budeš první takový vlk." řekl s úsměvem. "Co tedy jíš? Když ne maso." zeptal se ještě nechápavě. Co by takový vlk mohl jíst. Možná rostliny, ale těch se vlk nenají. Nikdy nad takovým tématem nepřemýšlel.

"Spát? Teď?" Dog se musel zasmát. On v noci nespí! Už mu pomalu docházelo, že ostatní vlci v noci spí, ale co on bude dělat když oni budou spát? Poodešel od Avable a pokusil se vzlétnout. Křídlo mu stále viselo, ale už nevypadalo tak zle. Možná bych mohl dát šanci i té druhé vlčici... Teda Hailey. Avable byla jistě hodná, no Hailey se celkem bojím. Napadlo ho. Pokusil se zvednout zlomené křídlo. Bolelo, ale ne tolik. Zkusím to ještě spravit tou svojí "magií". Pomyslel si a začal upřeně koukat na křídlo. Začalo ho bolet celé tělo tak jako se mu to poslední dobou stávalo. Už se na svoje rány nedíval tak často aby se zlepšili, protože to poslední dobou opravdu hodně bolelo. Nesměl se však hnout a na bezvládné křídlo se dal díval. Cítil se jako by ho vlk několikrát kousl a nakonec roztrhal záda no potřeboval znovu letět a tak dál bez hnutí seděl a koukal na křídlo. Nejspíš se uzdravovalo. Bolest už byla nesnesitelná a tak toho nechal. Bolest ustala. Pokusil se zvednout křídlo. Jde to! Jooo! Pomyslel si a chtěl vzlétnout. Křídlo měl však slabé a létat nemohl. "Ehem. Vy jdete spát? Já v noci nespím - lovím. Ale když nemůžu létat, nic neulovím." řekl a pohlédl na obě vlčice. "Vy umíte lovit i bez křídel?" zeptal se i když odpověď byla jasná jelikož neměly křídla.

Když ho Hané ujistil, že ho drží tak aby ho to nebolelo, chytil ho mírně pevněji aby ho neupustil. Pomalu letěl dále od místa kde přistál, výše nad hory. Pořád ho pevně držel a pomalu zrychloval. Povedlo se mu udělat i otočku a Haného pořád pevně držel. Po tomhle si začal věřit více. Nakonec už letěl tak rychle, že slyšel jen vzduch proudící kolem jeho uší. Doufal, že si to Hané užívá, ale nevypadalo to, že by se mu to vyloženě nelíbilo. Udělal prudkou zatáčku nahoru až vyletěl nad mraky. Tam se nechal trochu unést a Hané mu vyklouzl z tlapek. Na chvíli se mu zastavil dech. Rychle dál křídla k tělu a letěl střemhlav dolů aby ho chytil. Nesmím ho nechat spadnout! Opakovalo se mu v hlavě. Zavřel oči. Neslyšel nic než jen vzduch, jak proudil kolem jeho uší a viděl jen toho zvláštně zbarveného vlka jak padá dolů. Když ho upustil byli dost vysoko a teď už byli jen pár set metrů nad zemí. Hané už byl Dogovi na dosah a tak natáhl přední tlapky a malého vlčka chytil. Hned jakmile cítil, že už ho drží pevně, roztáhl křídla aby vzlétl. Jen tak tak se vyhnul zemi. Zadní tlapkou se odrazil od země a vyletěl nahoru. Už se otočil a letěl zpět odkud vzlétl. Ještě, že jsem ho chytil, ale byla to pořádná jízda! "Promiň, že jsem tě tam nahoře pustil. Nevyděsila tě to moc?" zeptal se a omluvně sklopila zrak k zemi.

"Magii se musíš naučit ovládat?" zeptal se. Dávalo by to i celkem smysl jelikož pokud on nějakou magii měl, tak ji ovládat neuměl. Heh. To je zvláštní. Ona svoji magii ovládat umí. A já ne. Pomyslel si pobaveně. Bylo to celé nějak zvláštní. Ohledně hierarchie Dog moc nerozuměl, ale základ toho chápal, takže se raději moc neptal. Už i on si uvědomil, že ne všechny otázky jsou normální a někdy na ně bylo těžké odpovědět. Když však Luna řekla, že neloví tak nechápavě vykulil oči. "Ty nelovíš? Jak teda sháníš potravu? To pro tebe loví smečka?" zeptal se překvapeně. Vlk co neloví. To je opravdu zajímavé. Tady v Norestu je čím dál tím víc vlků co jsou nějak jiní. Například neloví. Napadlo ho. "To je vážně zajímavé. Nechtěla by jsi někdy zkusit lovit? Je to celkem zábava." řekl a musel se zasmát.

"Hej! Já jsem se ptal první." řekl Dog naštvaně. Ta vlčice je divná. Nemá účtu k ostatním vlkům když jsou jiní než ona. Dog z ní neměl dobrý pocit, ale přesto se mu na ní něco líbilo. Přišel k ní blíže aby si ji očichal. Doufal, že ho na místě nesežere. I když asi by moc neztratil. Přišel raději ke druhé vlčici. Křídlo pořád táhl za sebou. "A jak se jmenuješ ty?" zeptal se vlídně a pohlédl na ní. Očichal si ji ze všech stran a přitulil se k ní. Bál se te druhé vlčice. "Vypadáš, že jsi hodnější než ta druhá vlčice. Ochráníš mě před ní?" zeptal se a smutné na ní pohlédl. Vypadala roztomilé a v něčem mu připadala hodná. Možná se mu líbí? Ne, chtěl ji mít jako kamarádku. Třeba ho naučí lovit i bez křídel. "A ty. Mohla by jsi se mi už konečně představit. Asi o tom nevíš, ale říká se tomu slušnost." řekl a pro jistotu se skryl hlouběji do kožíšku té druhé vlčice. I kdyby jí to vadilo, on se tak cítil v bezpečí. Koneckonců to ona se ho zastala, jinak už by byl mrtvý. Pohlédl na své pravé zlomené křídlo. Bylo ošklivé zlomené a on musel dát hodně energie na jeho opravu. Nejdřív ho srovnal. Opravdu to bolelo a tak se chvilkami přitiskl zpět k té vlčici. Křídlo už vypadalo normálně, ale kdyby s ním pohnul, zlomilo by se ještě hůř. Pozorně ho sledoval a uzdravoval. Ani nevěděl jak to dělá a nevadilo mu, že to je nejspíše divné.

Tohle si nenechá líbit. "Bránil bych se kdyby to bylo nebezpečný! Já jsem vám nic neudělal. Teda ne úmyslně!" řekl rozzlobeně. Pokusil se jít pryč, ale křídlo ho znovu zabolelo. Ostrá bolest mu projela celým tělem. Potom ještě musel odpovědět tě hodnější vlčici. "No, jakoby jsem to byl já, ale nebylo to schválně! Vždy když mě někdo vyděsí tak se mu někdy na těle objeví takové škrábance, ale jen když se na něj dívám. Jedná vlčice mi řekla že to je magie nebo tak nějak." řekl zamyšleně a pokrčil rameny. "Ale díky tady vlčici, která mi ani neřekla jak se jmenuje, umřu hlady jelikož umím lovit jenom že vzduchu." řekl Dog a hodil vražedný pohled na vlčici. Oči se mu zaleskly červenou jako při každém emočním vypětí. Co taky mohl dělat? On neovládal svoji magii takže tomu nemohl zabránit. Teď je odkázaný na smrt. Jenom kvůli té vlčici.

Dog už viděl, že vlčice se uklidnila a tak sebral všechnu odvahu aby nevypadal tak vystrašeně. "Tak zaprvé, já jsem vlk! A za druhé, umím se o sebe postarat sám. A navíc,já nemůžu za ty tvoje škrábance. Ono to prostě samo. Je to tvoje chyba. Kdyby jsi mě nevyděsila tak ti nic není." řekl a postavil se. Zlomené křídlo pořád tahal po zemi. Bolelo ho, ale musel to vydržet. "A ty si příště dávej pozor komu šlapeš na křídlo a koho děsíš. Příště by jsi mohla dopadnout jako moje matka." řekl a při vzpomínce na svoji matku ho píchlo u srdce. "Navíc nechápu proč bych ti měl věřit když jsi mě chtěla zabít a navíc jsi mi ani neřekla jak se jmenuješ." řekl a začal pomalu kulhat pryč. Křídlo ho bolelo a jemu došlo, že vlastně nic neuloví, protože uměl lovit jen že vzduchu. "Když už tak budu víc věřit že druhé vlčici, protože ta se alespoň chovala normálně." řekl nakonec. "A nebo jak mi to vynahradis? Nemůžu kvůli tobě ani lovit!" odpověděl naštvaně a otočil se na obě vlčice.

Co mi chtějí udělat? Zabíjí mě? Napadlo Doga. Pořád je obě sledoval vystrašenýma očima a když k němu jeden vlk přišel, zavřel oči a zaklínil hlavu. Srdce mu stále bušilo jako o závod a nebyl schopný se uklidnit. "Ale co?! Co jsem udělal." Dog si nebyl jistý jestli vlčice myslí to že odvanul mlhu a vyděsil je nebo ten škrábanec co se jí tam objevil. Za to on nemohl! Ta druhá vlčice vypadala přátelštější než ta která mu chtěla ublížit. Její slova ho však úplně zarazila. "Spojit se?! Po tom co jsi mě chtěla zabít?! Po tom co jsi mi zlomila křídlo a vyděsila mě skoro k smrti?! Po tom co se ke mě chováš jako bych ani nebyl normální vlk?! To si že mě snad děláš srandu!" řekl když posbíral veškerou svou odvahu. Věděl že tu vlčici nejspíše naštve, ale byla to pravda. A on už neměl co stratit.

Dog nevěděl co má dělat. Proč jsou na mě zlí? Co jsem jim udělal? Zeptal se sám sebe a nakonec to řekl i nahlas. "Co jsem vám udělal? Proč mi chcete ublížit?" zeptal se slabým hláskem a zavzlykal. Nevěděl či má utéct nebo zůstat na místě. Nevěděl či má bojovat nebo se nechat zabít. Byl tak zmatený, že málem neodpověděl na otázku toho vlka. "Batdog." řekl tenkým hláskem a ani nezmiňoval, že mu kamarádi říkají Dogu. Tihle rozhodně nejsou moji kamarádi! Pomyslel si. Chovají se ke mě jako bych ani nebyl plnohodnotný vlk. A to já tedy jsem! Pomyslel si zoufale a podíval se vlkovi do očí. Veškerá jeho hravost byla ta tam. Je to divný vlk. Možná spíše vlčice. Obě jsou vlčice! Napadlo ho a pohlédl i na druhého vlka - tedy vlčici. Měl pravdu. Jak se mohla nějaká vlčice chovat takhle hnusně? Navíc když jsem jí nic neudělal. Dog si doteď myslel, že vlčice vždy ochraňují svá vlčata a starají se i o cizí. Tahle vlčice byla jiná - byla hrubá, agresivní a zlá. Vůbec jí nevadilo, že Dog za to nemůže, že je zranil. On to nedělal schválně! Prosím, nechej mě žít! zaprosil v duchu Dog. Nic jsem neudělal. Odpusť. Pomyslel si se slzami v očích. Nechápal proč má k němu vlčka takový odpor. Je na něm snad něco špatně? Provedl něco co ji rozzlobilo?

Dog čekal až ucítí ostrou bolest a následně už uvidí jen černo. Místo toho ucítil jen ostrou bolest v křídle které si před tím narazil. Bolest ním projela jako ostrý šíp až z toho málem omdlel. V té agonii zavyl bolestí a vzduch prořízl jeho křik. "AAUUU!" Batdog vyl bolestí a už to déle nevydržel. Slzy se mu řinuli po tváři a zlomené křídlo měl svěšené podél těla. S výrazem plným bolesti se koukal na vlka, který mu to způsobil. Přez tu bolest neslyšel co si ti vlci povídají a tak jen nehybně seděl, zády opřený ke stromu, se zlomeným křídlem a výrazem plným bolesti. Nemohl nic dělat. Neubránil by se velkému vlkovi. Bolest byla už však nesnesitelná a tak se Dog z posledních sil podíval na bezvládné křídlo. Teď to musí fungovat! Musí! Pomyslel si zoufale zatímco mu slzy kapaly ze srsti. Chvíli se nic nedělo avšak po chvíli bolest zmírnila. Povedlo se... Pomyslel si a upadl do bezvědomí.
Po chvilce se probral a rozhlédl se kolem sebe. Uviděl ty dva stejné vlky a své bezvládné křídlo podél jeho těla. Zmateně zamžoural na dva vlky. Srst měl stále promočenou od slz a znovu jím projela ostrá bolest. Takhle vypadá smrt?

Dog dokázal často měnit nálady. A taky hodně rychle. Když poslouchal o čem Luna mluví, zaujatě dával hlavičku na stranu. "Taky bych chtěl mít dobrou magii. Možná nějakou mám, ale spíše mi to přijde jen jako shoda náhod." přiznal Dog a pokrčil rameny. "Už párkrát se mi stalo, že když u mě někdo byl moc blízko a mě se to třeba nelíbilo, tomu někomu se objevil škrábanec někde na těle a začala mu téct krev. Nebo když se spálím od Slunce a podívám se na tu spáleninu tak ona zmizí. Ale ne vždycky." přiznal Dog. "Myslíš, že to je moje magie?" zeptal se a v očích mu zatančili jiskřičky. "Aha takže alfa nebo panovník vedou smečku a ta je musí poslouchat. A hierarchie..." Dog si nebyl jistý co to slovo znamená, ale jistě už ho někde slyšel. "Už nevím co to je. Je to to samé co postavení? Jakože vlk co je v hierarchii výše má i vyšší postavení?" zeptal se a v zápětí dodal:"Promiň, že se moc ptám."řekl a sklopil zrak. V tom ho něco napadlo a zase se rozveselil. "Naučila by jsi mě lovit na zemi a ne jen ze vzduchu?"