Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 2   ďalej »

Pohlédla na svého bratra. Ač si myslela, že mluvení bude na ní, byla ráda, že se toho ujal Lancelot a ona sem tam něco dodala. Mluvil jak o věcech, které jsou mu velice blízké srdci tak i o těch, které nebyly pro oba dva nejpříjemnější. Otázky mířeny jejich směrem byly vhodné a mířené na podstatné aspekty, které by se smečce hodili. Měla tak větší jistotu, že Přízrak disponuje větším intelektem, v což i doufala. Nechtěla, jakožto nadšenec moudra a studií, skončit mezi barbary.
Ke slovům svého bratra ohledně Přízračných ještě pár věcí dodala: "Taky nám bylo řečeno, že preferujete rozum nad sílou. Pro naši rodinnou smečku toto bylo v podstatě pravidlo. Věřím, že se s pravidly smečky rychle sžijeme." Odhodlaně se podívala na Orda, ale sem tam jí skočil pohled i na jeho starší doprovod. "Od smečky očekáváme základ. Bezpečí a potravu. A za sebe bych dodala i dostatečnou edukaci o svém budoucím povolání." poznamenala. Nebylo nic, o čem by mohla lhát. Ten pravý domov jí nejspíš Přízrak nikdy nevrátí, ale může ji poskytnout ten potřebný základ, který si sama nedokáže dobře obstarat. A třeba jí její bolavé srdíčko částečně zahojí náhradní rodinou.
Nechala svého bratra domluvit o situaci, která jejich smečku dohnala do konce. Stáhla uši a pohled ji uhnul stranou a pak k zemi. "Tenkrát jsme ani nebyly pořádně dospělí a sami jsme toho moc nezmohli. Nepřátelé byly příliš silní a i když nás nebylo málo, neměli jsme proti nim žádnou šanci." poznamenala a nechala smutek se projevit i v jejím hlase. Nebylo to úplně úmyslné, ale zabránit se tomu nedalo.

Vydala se společně se svým bratrem a Asterim na pochůzku. Byla trochu znepokojená z událostí, které se nedávno děli v Přízraku, ale nijak to nezměnilo její nadšení o vstupu do této smečky. Ba naopak byla ráda, že je obeznámena o Apollyonovi a jeho zločinech a ještě k tomu je v bezpečí pod ochrannými křídly Přízračných. Za tu dobu, co byla ve smečce se začala spravovat a už z ní nebyla taková vychrtlina, jak tomu bylo při příjímání, ale pořád měla co dohánět.
Skupina se vydala dál od smečky, než by se sama Báthory odvážila, ale pokud se chtěli i něco dozvědět, šmejdění v okolí smečky jim moc informací neposkytne. Cestou se sužovali horké sluneční paprsky a vlčice se raději držela ve stínech, než aby vystavovala svou srst horku.
Došli až k Černému jezeru v jehož tmavé hladině se nebe odráželo. Většinou ji z toho místa stály chlupy na zádech, ale dneska byla neskutečně ráda z jakékoliv možnosti se schladit. "Nedáme si pauzu?" navrhla zbylým členům výpravy a zastavila se pár metrů od břehu. Poslušně vyčkala na jejich názor, i když viděla samu sebe jak se máchá v jezeře.

Kývala na bratrova slova a nakonec se i ona do konverzace zapojila. Přeci jen by to bylo vhod kdyby i ona promluvila a nenechala všechno na svém starším bratru. "Je mi ctí." začala a hlavu lehce sklonila, aby naznačila jakousi poklonu. Poté svůj pohled věnovala jak samotnému ordovi, tak i na starého lexe, který ji zaujal snad víc než samotný vůdce smečky. Možná to byl jen výsledek její výchovy, kdy moudrost byla spojovaná hlavně se stařinou. Ne vždy tomu však tak i bylo, ale Báthory byla naivní a v každé šedině viděla vědění světa.
"Já, ač nedisponuji takovou fyzičkou jako můj bratr, jsem schopna se ledasčemu vyučit. Zdali by se vám hodil více medik, učitel či jiný myslitel, věřím, že bych byla schopna danou práci vykonávat." dodala s jistý odhodláním v hlase. Teď jen doufala, že takovýchto koumáků nemají ve smečce už přespříliš.

img
img
img
img
img
img
img
img
img
img
img
img

Času na rozmyšlení bude mít Báthory ještě dost, ale nebylo k zahození si zjistit, jestli by opeřená vlčice ne moc šikovná v jakékoliv fyzické aktivitě byla smečce co k čemu, kdyby zrovna hledali bojovníky a lovce. Určitě si svou budoucí kariéru důkladně promyslí a kdyby se jí naskytla ta příležitost, určitě by si ráda zkusila od každého trochu. Možná přeci jen přivoní k bojovnému a loveckému řemeslu, aby si zkusila opravdu všechno. Ale teď nad tím mohla jen přemýšlet.
"Ani na krok." doplnila svého bratra a zastříhala ušima. Kam by taky šli?

Neměla moc co dodat. Atmosféra překypovala nadšením z obou dvou stran, až to samotnou Báthory nabilo energií, kterou tak moc postrádala. Všechny trable teď hodila za hlavu a usmívala se jako sluníčko na nebi. Ani v nejdivočejších představách by ji nenapadlo, že by setkání s Asterim bylo až tak plné veselí a nadšením. Až to její hlava přestala pobírat a raději úplně vypnula. Nad ničím nepřemýšlela. Jen se usmívala a vrtěla svým chvostem.
„Abyste pak neměli těch učitelů moc." zasmála se nakonec, aby i ona něco málo do konverzace dala. „Určitě bych se mohla i na léčitele vyučit." dodala. Ač o kytkách toho věděla pramálo, nepochybovala o své schopnosti se učit novým věcem. A třeba by jí to i chytlo.

Byla ráda, že mohla být alespoň trochu součástí rozhovoru a nedělat jen Lancelotovi ozdobu. Ale ještě radši byla za Asteriho odpověď na její otázku. Báthory velice uznává řešení konfliktů tou nejméně krvavější cestou, i když by se za pacifistu úplně neprohlásila. Občas nelze vždy vést poklidnou diplomacii a je fajn mít v záloze i nějakého dobrého bojovníka. Doufala, že i na tyto chvíle jsou Přízračný připraveni a nedopadnou jako její rodná smečka.
"To ráda slyším, abych pravdu řekla." pousmála se. Docela tomu i napovídalo, když se ptala na možnou pozici, která by nebyla fyzicky náročná.

Zprvu neměla moc co říkat. Zase byla ozdobou a sem tam se usmála, aby sem tam vyjádřila jak se o dané situaci cítí. Dokonce jí i zaskočila náhlá Asteriho reakce. Měla z celého setkání dobrý pocit a náhlý nával nervozity ji opět začal opouštět. Nebylo mu však konec, neboť to hlavní ještě přijde.
Pak se Asteri rozhodl do konverzace zapojit i Báthory. Trochu se zarazila. Před chvílí si v duchu přiznala, že se bude muset doučit spoustu věcí o Přízračných a jejich kultuře. Jakoby ji Asteri myšlenky četl! "Mile ráda využiju příležitosti. Nejsem úplně zdařilá v boji ani v lovu. Doufám tedy, že zrovna nesháníte nějakého zdatného lovce, či bojovníka." vyřkla jednu ze svých pochybností, ale na tváři měla příjemný a spokojený úsměv.

Nečekala, že bude Asteri takový gentleman a donese dámě kytku. A ještě k tomu v měsíci, kdy žádné nerostou. Na chvíli se zapřemýšlela, jestli ji neukrad nějakému medikovi, protože pochybovala, že si pro takovéto příležitosti uschovává kvítí. Nad touto myšlenkou se Báthory v duchu pobavila. "Mockrát děkuji." vřele přijala kytku. Dokonce si k ní i přivoněla, aby si potvrdila Asteriho slova.
Nepovšimnula si, že by byl její bratru proti jejímu vykání. Pro ní to bylo přirozené, podobně jako dýchání. Jeden by se i nedivil, kdyby vykala čerstvě narozenému štěněti. Třeba jí to někdy v budoucnu přejde. Teď se ještě snažila dodržovat to, čemu byla vychována.
Když se její bratr jal slova, záhy si vzpomněla, proč tu vlastně jsou. Že jejich setkání není jen o poznání Lancelotova známého, ale o vstupu do smečky. Ač to na povrchu jejího těla nebylo tolik znát, její jádro se nervozitou zachvělo.

Nad chválou jejího vzhledu se na chvíli zarazila. Ne, že by to na svou osobu nikdy neslyšela, ale určitě jí to překvapilo. Trošičku se zaculila. Být člověkem, určitě by byla celá rudá ve tváři. Ač by se to ve významnější společnosti neslušelo, jí to vůbec nevadilo. Stejně tady byla jen tulačkou a i přesto, že si na etiku velice potrpí, nemusí ji dodržovat na každičkým setkání. Navíc ji připadalo, že by spíš ona měla dělat dojem na Asteriho, když by ráda do jeho smečky vstoupila. "Vás zřejmě taky příroda obdařila." pochválila Asteriho vzhled svým způsobem. Pak se zamyslela, zdali místo přírody neměla spíše říct hvězdy. Ač jí Ivar něco o Přízračných říkal, ještě se neměla jak vžít do jejich kultury. Ale teď se jí nejspíše dostane řádné množství příležitostí.
Další chvíle byla v podstatě jen ozdobou a sem tam mrkla na bratra, který vedl konverzaci.

Jakmile zdálky zahlédla velice nadšeného mladého vlka, všechny její pochybnosti ji opět na chvíli opustili. Na tváři se jí objevil úsměv. Taky se i její oháňka nakazila dobrou náladou a začala s ní jemně mávat. Takové nadšení snad ve vlku dlouho neviděla, jak pozorovala Asteriho. Začala mít opravdu dobrý pocit ze svého rozhodnutí, ač se s ním ani pořádně neseznámila. Hlavně když spatřila to nadšení ve svém bratrovi. Jakoby ji už na ničem jiném nezáleželo.
Ač by se i ona ráda poddala energické náladě, držela si svůj aristokratický postoj a k ostatním došla ve stálém tempu. Taktéž byla pořád unavená z hledání stopy po své rodině a do nějakého poskakování se jí moc nechtělo. Poslušně se postavila vedle svého bratra a se stálým úsměvem na tváři si Asteriho prohlédla. "Těší mě." poznamenala a zastříhala ušima.

Poslušně následovala svého staršího bratra. Nemohla se dočkat, až tam dorazí, ale zároveň se v ní začali hemžit obavy. Bála se, že je z nějakého důvodu odmítnou nebo vyženou. I když už něco málo věděla o Přízračných a byla si vědoma, že je nejspíš jen tak do háje nepošlou, pořád ji někde vzadu v hlavě cosi brnělo. Pomyslela si, že tento špatný pocit může být z nehynoucí loajality k její rodině a smečce ve které vyrůstala. Připadala si, že je podvádí a jde přímo proti nepsaným pravidlům.
Z jejího přemýšlení ji probudil Lancelot, který k ní promluvil. "Těším se, ale jsem docela nervózní." přiznala se a lehce se na něj usmála. Vypadala značně unaveně, ale zato srdce jí bušilo o sto šest.

Nedocházelo ji, že je to nějaká doba, co se takhle zasmála. Ani nad tím tak moc nepřemýšlela. Bylo to přirozené a patřilo to k tomu. Dokonce je to snad i nějaká ta doba, co se pokusila o vtípek. Byla ráda, že už se konečně dokázala alespoň trochu přenést přes ztrátu veškeré své rodiny, ba dokonce i její bratr byl na tom líp. Bylo načase shodit okovy zármutku a vydat se vstříc novému osudu, ač rány po okovech stále zůstanou na jejich tělech a nikdy se nezahojí. "To vím. Jen jsem si dělala srandu." usmála se a dala se do kroku, ač pořádně nevěděla kam jde.
Nad Lancelotou otázkou se zamyslela. Chybělo jí snad všechno a ani si pořádně neuvědomovala, jaký hlad má a jak moc je vyčerpaná. "Možná by neuškodilo něco malého k snědku." přiznala. I když by na místě byla schopná pozřít i medvěda, kdyby se naskytla příležitost, ale nemůže svému, už tak ustaranému bratrovi říct, že hlady skoro umírá.

A opět na chvíli zapomněla na únavu a s plna hrdla se zasmála. Ale nebyl to výsměch, spíš smích z pobavení. Takový ten, když někdo řekne třeba vtip nebo zábavnou narážku na aktuální situaci. "Tak ty jsi uzavřel se synem alfy bratrství? Taktizuješ?" zeptala se po chvíli, co se snažila sama sebe uklidnit.
"Jsem ráda, že sis našel kamarády. A velice ráda přijmu Asteriho jako svého nového bratra, až ho poznám." dodala se zářivým úsměvem na tváři.
Na chvíli spustila zrak ze svého bratra a rozhlédla se po okolí. "Možná bychom neměli trčet uprostřed louky." směrem k bratrovi a sama se postavila na všechny čtyři.

Jeho slova jí natolik podpořila, až na další své pochybnosti zapomenula. Možná už začínala být opravdu unavená a bezmocná, že jiné východisko už ani nevnímala. "Ne, že bych byla překvapená, že je Ivar u Přízračných, ale jsem mile překvapena, že tedy jednoho přízračného znám." upravila svůj omyl a lehce se usmála. Musela v duchu uznat, že už jí začíná chybět i ta nepokrevní známost. "A taky budu jedině ráda, když mě s Asterim potom představíš." Kdokoliv kdo je kamarád Lancelota je i automaticky její, ač si musí každého pořádně proklepnout než se začne vůbec kamarádit.
Doufala, že se Lancelot nemýlí, ale pokud se zná se synem alfy, tak dostat se do smečky nebude přeci tak těžký. Složila ku svému bratru plnou důvěru.


Strana:  1 2   ďalej »