Príspevky užívateľa

Bellanna si od svého příchodu do Kultu připadala jako ve snu. Nebo možná od neúspěšného atentátu na panovnici Nihilské smečky? Myšlenky splývaly dohromady rozpité potlačenými slzami, které neprolila snad jen z důvodu, že se stále snažila uvěřit, že toto opravdu sen byl. Stejně jako se snažila věřit v Hatiho, jejich mesiáše a to, že vše bude zas dobré, konec konců. Noci pro Bellannu... Neubíhaly stejně rychle, jako dny kdysi. Nebylo to sice poprvé v jejím životě, co je probděla místo spánku, ovšem zde to nebylo dobrovolné. Sluneční světlo tu bylo no-go, a leč to respektovala s plnou svatostí, monotónní melancholie ji nutila zpochybnit i to.
Že se skutečně o sen nejedná jí paradoxně připomínalo jak její vlastní tělo, tak přítomnost vlastního potomka. Duiny byl posledním, kdo jí zbyl, a tak nebylo divu, když se po něm často sháněla a kontrolovala, že žije a neutíká, jako zbytek rodiny.
Na jednu věc si už lépe skutečně zvykala - pachy. Čich, jako nejpřizpůsobivější smysl, si už navykl. Sice to neznamenalo, že se jí různorodé vůně města líbily, ale bylo to lepší, než když přišli. Díky tomu byla dnes schopná jít z úkrytu po stopě svému synovi. Pokusila se cestou ulovit krysu, ale bez natrénované obratnosti v zástavě nebyla úspěšná. Rezavou čupřinu svého syna našla poměrně rychle. "Duiny?" Oslovila ho, přicházejíc blíže ke zdi. "Neruším?" Neviděla, že by měl společnost, a matka má stejně vždycky právo potomka rušit, ne? Přesto mluvila opatrně. Zbyli si jen dva, odkázáni jeden na druhého, a museli se podporovat, dokud je nepřijme i Kult. Roztáhla křídla, aby s nimi párkrát mávla a usedla vedle Aiduina. Přistání nebylo ladné - zeď nebyla nejširší a Bellanna měla stále problém s končetinami, které jí byly zraněny při souboji s šamanem nihilským. Vymizí to vůbec někdy? Potlačila zaskučení, když prudčeji dosedla na levou přední, a místo toho na moment vycenila zuby. Pak se narovnala, křídla složila a věnovala všechnu pozornost synovi. "Jak se dneska máš?" Usmála se. Možná už byl velký, ale stále si zasloužil péči.

Bellanna i její syn byli součástí Kultu už pár dní, možná i týden - a ačkoli si pomalu zvykala na zatuchlý pach hnijící zeleně, rzi a mrtvých krys, zbylé zvykání bylo... Obtížné. Snad jen z trucu ke své předchozí smečce, ze které poněkud dramaticky odešli, snad jen díky tomu nevybitému vzteku zatím odolávala steskným myšlenkám na zem oděnou v barvách slunečných dní. Opatrně prozkoumávala město - leč zatím jen jeho východní část - a dnes narazila na budovu, co se velmi lišila od ostatních. Vkročila na práh vysklených dveří, oči i uši na stopkách. Pletla se, nebo to tu vonělo i užitečnými bylinami? Už si přišla jako blázen, když při vstupu do každé budovy bázlivě volala do tmy: Haló! Je tam někdo? Možná nebylo divu: však toto byla obydlí, a jeden by skoro čekal, že v nich i přes jejich pochybný vzhled skutečně někdo bydlí. Botanická zahrada však bujela vlastním životem i teď, a tak si dovolila aspoň chvíli vydechnout a oddat se iluzi bezpečí v objetí přírody.

O Silmě, bývalé léčitelce, už slyšela. Zatím si lámala hlavu nad tím, jestli se to stalo naschvál, že ona sem přišla v tuhle dobu, po její smrti. Mesiáš ale této úvaze rozuzlení nenabídl, a tak to zase zahnala stranou.
Překvapilo ji, že Nirix jí ono učení mladé kultské léčitelky nedal jako rozkaz. Právo na to rozhodně měl - vždyť byl mesiáš, a jak se domnívala, to je kulťanům svatá osoba. Přesto jí to mírně zahřálo u srdce, že se ozval projednou zase ten vcelku milý vlk, kterého už znala dříve. "Když o to bude stát, tak ji naučím vše co znám," oznánila tedy. Pravda, že když to bylo dobrovolné, dělala to od srdíčka. Kult jí pomohl v době nouze - a i když to nebylo vřelé přátelské přivítání, přivítání to bylo.
Sestoupili ještě do větší tmy. Rozpoznávala tvary ponuré místnosti i padání kapek, cítila pronikavý pach rzi. Hej. Tohle by potřebovalo údržbu. "Neměla jsem problém s Nihilem, máš pravdu. Jen s vlky, kteří jej vedli," vydechla a posadila se, aby mohla vyprávět svůj příběh. Řekl, že nebude trestat, ale ona spíš než příslb ne-trestání chtěla záruku, že ji nebude za činy odsuzovat. "Přísahám, že pro to, co jsem udělala, jsem měla ty nejlepší důvody..." A pohled na vlastní tělo jí bude navždy připomínat, že neuspěla. Zvedla od popálenin zrak k Nirixovi. Byla v právu, a musela to přeci dokázat i jemu. "Od plesu se událo mnoho. Získala jsem si kamaráda u Přízračných, léčila nemocné v zimě a taky jsem se s jedním vlkem ze smečky rozhodla založit rodinu. Ta vlčata, Nirixi, ta vlčata mi jsou vším." Potlačila slzy. Ještě ne. "Nihil mi byl domovem odjakživa, však jsem se tam narodila. Ale je to těžké, když mé čtyři uzlíčky štěstí najednou zůstaly bez otce a královna mě ještě povýšila, abych měla více práce... Byla jsem vězeň v tom sevření, pouhý vězeň, kterého si vážili jen pro jeho schopnosti a vědomosti. I královna měla na konci zimy vlčata, a všechna - jedno obzvlášť - se chovalo, jakoby mu patřil svět. Víš, v Nihilu se trůn dědí, a tento spratek, který opakovaně vyhrožoval mým vlčatům, měl být příštím vládcem." Musela si udělat pauzu, protože v očích začínal plát plamen. Nádech, výdech. "S jeho matkou jsme nebyli příliš zadobře. Já chtěla skutečný vděk za mou věrnost a služby, ona mi ale vždy dávala vědět, že nejsem víc než pleb, než hloupý poddaný. Nenáviděla jsem ji za rozhodnutí, která dělala." Bylo toho víc, ale proteď zase zabodla pohled do země.

Nestačilo že musela projít půlkou města, jít ještě dolů... Měla pocit, že už je to moc, a nejen fyzicky. Zatím se ještě pořádně nezastavila a nepřemýšlela nad tím, co se událo. Snad si až zakazovala nad tím přemýšlet, ze strachu, na co by přišla. I nepřehlednutelný fakt, že teď už nežije v Nihilu, ale pod rouškou noci ve městě... Jak si vůbec bude moct zvyknout? Měla strach.
Lehce sebou trhla, když se ozval hlas mesiáše. Sice ho očekávala, ale že se něco ozývá z tmy, to bylo také nové. Mlčky zůstala stát na schodišti, mžourajíc do tmy, hledajíc světlejší bod, na který se upnout. Rudé oči Nirixovy se staly tím bodem, a ona se vděčně pousmála, že to byl on. Během uběhlých dní sama sebe tázala, jestli je to ten samý Nirix co poznala dříve - na mostě ji a jejího syna totiž nevítal zrovna přátelsky. Měl takhle vystupovat mesiáš? Tento fakt způsoboval, že nevěděla, jak se ke svému kdysi-asi-kamarádovi vůbec chovat. Kde končilo přátelství a začínala víra? "Oh," vzpamatovala se, když jí došel jeho point. Tohle bude jedna z těch těžších konverzací. Oh my. Připravovala se na to, ale nadechnout se a skutečně mluvit se teď stejně zdálo nedosažitelné. Musela ale promluvit. Musela ho ujistit o tom, že byla v právu, jinak mu nechává prostor pro domněnky. "Stále se přizpůsobujeme, ale cítím se lépe, děkuji. I úkryt je dobrý. Omara... Byla nápomocná, ovšem jako letitá léčitelka si myslím, že se má co učit." O kultské léčitelce s modrýma znakama mluvila opatrně a se zrakem sklopeným, snad jakoby se bála kritiku vůbec vyřknout. "A- a- já s tím ráda Kultu pomůžu," dodala zhurta. Stejně si bude potřebovat najít místo. Bylo to schválně, že bývalá léčitelka zemřela před mým příchodem?
Těkla očima po okolí, které se pomalu začínalo vyostřovat, jak přemýšlela nad tím, čím začít. "To je... Dlouhý příběh. O kterém bys měl vědět, samozřejmě. Můžeme si k tomu sednout?" Stát na schodech s vahou na spálené nohy jí nebylo nejpříjemnější.

Byla v Kultu už dva dny! A stále si připadala naprosto bezradně, a to nejen z vyhrocené situace, ve které opustila svůj bývalý domov, teď i z toho všeho nového, co musela v nové smečce poznávat. Připadala si jako malé vlče, co ani neví, kterým směrem se má vydat k noře, kdy může na záchůdek a kolik je vhodné dovolit si jíst. První noc v úkrytu u mostu, kam je s Duinym uložili, prospala - a pak i den, když zjistila, že tak to tady chodí. Druhou noc... Vydala se na kratičký okruh kolem budov, a hlavně ze sebe smyla všechnu zbývající krev i nihilský pach.
Většinu času zatím věnovala rekonvalescenci, aby mohla splnit, co jí bylo zadáno - jít do centra města a najít Nirixe. To byl program na třetí noc. Vydala se směrem, který jí poradili, ale velmi brzo pochopila, že město je mnohem komplikovanější, než se zvenčí kdy zdálo. Nechápala struktury kolem sebe a vlastně se jich bála. Jejich obrysy ve svitu měsíce na jedné straně zářily, jenže hned na stěně za rohem se skrývala tma, jakou dosud neviděla. Vyhýbala se takovým místům a kulhala dál.
Dostavila se k požadovanému místu až dávno potom, co se asi očekávalo. Noc už se spíše chýlila ke konci. Podle pachů poznala, kam jít, a ani za mák se jí to nelíbilo - Nirixův úkryt byl totiž v podzemí, kde byla snad ještě větší tma než v těch děsivých stínech, co už dnes viděla. Modrá vlčice vkročila do policejní stanice, paranoidně se rozhlížejíc kolem, a pak dokonce i vkročila na schodiště vedoucí dolů, jenže se zastavila tam na druhém schodu. Zdaleka ještě nebyla přizpůsobena životu ve tmě. "Ni- Nirixi? Mesiáši?" Tázala se opatrně, vlastně celkem zděšená, co by se mohlo ozvat zpět. Krysy? Medvědi? Propána kdoví co ještě ve městě žilo, a ona právě teď neměla Duinyho na očích! "Řekli mi, že mě chceš vidět?" No to nevím, jak tady něco uvidíme? Udělala další krůček dolů a ještě jeden. Tenhle sestup nebyl náročný jen na psychiku, ale i na její ještě stále ne zcela zhojená zranění. Levá noha se ozvala pokaždé, co na ni stoupla.

Chtě nechtě se musela dostat z transu emocí a šoku z prohry. Musela být silná pro své blízké a musela čelit svým činům, když nebyla kvůli zraněním fyzicky schopná utéct. I možnost útěku se jí v tenhle moment ale už snad i příčila, protože to by znamenalo, že se bojí, a že lituje. Nikdy! Nedostavit se na soud by bylo nepřímé přiznání viny, a ona se hodlala dožadovat práva na obhajobu. I proto se zbytky energie a hlavně silou vůle stanula na všechny čtyři se vzteklou kuráží v obličeji, doufajíc, že svým pohybem upoutá zraky přítomných. "Toshi, Aiduine, Ravonny... Běžte do bezpečí, ano?" Požádala je tiše s přivřenýma očima. Nepotřebovala, aby tam stáli s ní. Přestože dnes bojovala za ně... Toto nebyl jejich boj. Podívala se se stejnou strostí i po Fäoline a hledala v davu i Seraphinu. Ani k jedné ta slova nedolehla.
Všimla si šedočervené vlčice, co se mihla u Voltaire. Ah, i s tou měla na konci zimy problém, i její případ byl důvodem, proč toužila po pádu královny. No, nechť si to vyslechne i ona, co měla modrá léčitelka na srdci. Bellanna se brzy dozvěděla, co bylo jejím rozsudkem, a nemohla než reagovat odporem. Vyhnanství?! Ale, ale- Ne! Ne, toto musí zvrátit. Mohla takové rozhodnutí čekat, vlastně mohla čekat ještě horší, ale přesto ji to přimělo se okamžitě donutit ke slovům. "Stojíte na špatné straně, Nihilská smečko," vyslovila a udělala odvážný krok kupředu, přeměňujíc svůj šok do rázných slov, která měli slyšet všichni přítomní. "Hodnost královské rodiny je mýtus! Voltaire se neobtěžovala vás doprovázet při lovech, nezajímala se o rizika veřejných soubojů ani o vaše cenné zkušenosti, obavy a pohledy na věc! Odmítám stát a hledět, jak kvůli její ignoranci zemřou další a další naši členi rodiny, naši přátelé a vlci ze smečky, a vy byste měli také. Odmítám sloužit někomu, kdo si své postavení zasloužil jen tím, že se narodil do lepší rodiny!" Bellanna se rozohnila a při slově mýtus roztáhla křídla, aby svým slovům dala důraz. Řekla by víc, ale už z tolika slov se zadýchala, a na chvíli se odmlčela, sledujíc, co na to Nihilané. "Někdo musel zasáhnout a ukončit to. A kvůli vašemu chorému šamanovi někdo stále musí vystoupit a říct "stop, tady to končí". Já se snažila jinými cestami, já se snažila, přísahám-." To dodala tišeji a naléhavěji, zcela přesvědčená o své pravdě, ale stále nahlas. Každá rozmluva s Voltaire, hlavně ten poslední půlrok okolo vlčat, kdy nesouhlasila s jejími povýšeneckými posunky, každá jí způsobovala vyšší tlak.
Podívala se do země, potlačujíc slzy, a pak hlavu zase zvedla. "Nelituju svého činu. Všechny vás omámili, omámili povídám! Já nejsem váš nepřítel, já se dlouhé roky starala o vaše zdraví, a svou práci jsem dělala dobře. Vždycky jsem hájila vaše zájmy a pomáhala, kde se dalo. Dřela jsem, i když mi monarchie v minulosti odmítla pomoct! Být správného přístupu, moje matka nemusela v čelistech Ignisu, nemusela,-" hlas se jí zlomil. Ironie, že toto dělala i pro ni, a stále neuspěla. Udělala jsem správně, maminko. Udělala? Chtěla jsem, abys na mě byla hrdá. Nebyla to předstíraná dramatičnost. Vybarvovala sebe jako ublíženého, protože se tak cítila. Věřila, že královští své členy otrávili pěkným životem, kytičkami a věčným přátelstvím, co každého příjemně hřálo, ale ze zkušenosti poznala, že to nesnesitelně sžíralo, když poté přišly jiné strasti života - stres, nemoc, zklamání, smrt... Bellanna se za svého života dozvěděla o vlcích, co to měli v mládí podobné, jako ona, a vlastně... Se divila, že jen ona sama byla schopna dospět ke správnému závěru a skutečně se chopit akce. "Nihilané, prosím - nenechte se otupit, nenechte za sebe vládnout a rozhodovat sebestředné povýšené tyr... Tyrany!" Modrá se rozkašlala, ale upřela přitom nenávistný pohled na Arrakise, který se tu jako jediný z potomků Voltaire nacházel. Následník trůnu, co šikanoval její vlčata. Tedy, aspoň některé. Vlastně byla ráda, že její slova mohl slyšet, že mu to mohla říct do očí a od srdce. Už odmítala se bát následků, co by čistě za řečení pravdy mohly přijít.
Hledala sympatii v očích členů smečky. Tak dlouho si tato slova nechávala pro sebe, ze strachu, co by mohla způsobit - jenže teď už neměla co ztratit, když spáchala na královnu atentát, když bylo neúspěšně dokonáno. Věděla, že vyhnání je definitivní a nezvrátí ho ani kdyby hodně chtěla, leda by se smečka rozhodla sama zhostit akce a připojit se na její stranu. Jenže... Po tomhle si už Bellanna nemyslela, že by mohla žít stejně, že by tu mohla zůstat. Nihil pro ni už dlouho postrádal pocit domova. Život jí praskal pod nohama a sypal se na tisíce a tisíce střepů, padajíc do neznámé nicoty.
Padl na ni zvláštní pocit zadostiučení, když na tváři panovnice zřela jiný výraz, než ten snobský povýšenecký. Snad prozření, že toho vůbec byla schopna? Ne, královna nebyla tak špatná, jak ji její Bellannina mysl vykreslovala, jenže modrá nebyla schopná přiznat, že by královně skutečně na smečce záleželo. "Má rodino, pojďte,-" nedořekla tichá slova, do očí se jí totiž nekontrolovatelně navalily slzy a ona sklonila hlavu, přecijen projevujíc lítost. Hlavně kvůli svým blízkým. Ukotvila zrak na Aiduinovi, snad jakoby volala o jeho pomoc. "Duiny..." Musela si dát pár sekund oddych, nadechnout se, a podívat se znovu na Voltaire. Ona mohla za toto utrpení. Za veřejné ponížení, kterým si tu procházela. "Sbohem." Doufám, že budete v pořádku. Nestůjte na místě. Ghaa'yel, ty jsi jejich nadějí. Sasho- věříš mi, že? Toshi... Toshi? Chtěla mluvit dál, chtěla více času na zpracování, ale čas strávený v Nihilu se chýlil ke konci. Musela jít a musela jít hned, vzhledem k povaze jejího královského doprovodu... Radši půjde dobrovolně. Ještě ji Arrakis zabije po cestě! Či? V takovém případě by mu nedopřála tu možnost zřít na její umírající tváři strach, smutek či snad lítost. Švihla ocasem, naposledy se narovnala a sama se rozešla - nebo spíše rozkulhala - pryč. Vstříc neznámu, vstříc čemukoli, co ji čekalo.

Ach, kdyby Nirix věděl, čím vším si od jejich prvního setkání ještě prošla! Mateřství, smrt blízkých a rvačky jí... Změnily práh agrese. Připadala si jako blázen, ale sama sebe přesvědčovala o tom, že jím není, a že vše, co koná, je naprosto oprávněné. Správné. No, jeho slova ji překvapila. Chvíli na něj mlčky hleděla, než sklonila hlavu a tiše mu dala odpověď. "Protože... Nemám, co ztratit." Ztratila svou smečku, ztratila velkou část rodiny, ztratila svou důstojnost. Vyjadřovala tím, že ji sem dovedla mimo jiného i... Zoufalost. Doufala, že jí Kult přinese úlevu? Ano, věřila, že jejich víra je to, co je může spasit.
Nirix, Chris, Omara. Nirix je... Mesiáš? Vůdce? Zapamatovala si jména vlků. Jak zvláštní, snažit se vstoupit do nové smečky - vlastně s tím neměla žádnou zkušenost, když se v té minulé narodila. Proto si v duchu vděčně oddychla, když Nirix vyřkl své rozhodnutí. "Děkujeme," vyřkla i ona a sklonila se k pokloně, i když jí dodatečný pohyb popálených nohou nebyl příjemný. "Budeme se řídit slovem Hatiho." Přivřela u toho oči, a zvedla se teprve když Nirix odešel. Podívala se po Aiduinovi.
Bellanna provinile svěsila hlavu, když se na ni Omara obořila, ale v očích jí zůstala známka trpkosti, protože za svými myšlenkami stála. Pak ale usoudila, že by odpovědí situaci nepomohla, a zůstala mlčet, přijímajíc toto varování. Při mluvě o masti ale zase hlavu pozvedla a věnovala pohled i Chrisovi, který v kontrastu s předchozím vystupováním překvapivě vlídně nabízel pomoc. Koukla se i na Aiduina, který stihl odpovědět dříve. Omara byla právě pro místo, které se mu nelíbila, ale jestli ona Silmä byla léčitelkou, jistě by její doupě bylo k zotavení vhodné... Vrhla po synovi starostlivý pohled, neverbálně se tázajíc, jestli by mu to nevadilo. Kdyby totiž ano, urgovala by, aby šli jinam. "Oceníme jakékoli bezpečné místo vhodné k odpočinku." Že tam někdo umřel, to snad nic neznamenalo. Nebyla ve svém věření tak daleko, aby věřila na takové duchařiny, že by tam strašil duch nebo to místo bylo prokleté. Jak dlouho neodpočívali? Byla unavená, velmi unavená, úplně ze všeho, a už se těšila, až se bude moct natáhnout. Město neznala - byli plně odkázáni na pomoc kulťanů. I my jsme teď kulťany. Zvláštní to pocit. Jaký to vůbec má být pocit?
Přemýšlela, jestli Omaře něco říct, ale rozhodla se, že mlčet nebude. "Mast není těžké udělat hned, pokud máš vodu nebo nějakou dužnatou rostlinu. I mléko pampelišky se dá využít jako tekutá složka." Pampelišky byly rostliny naprosto jednoduše nalezitelné - doufala, že vlčice nějaké má. Ukázala se, že má řebříček, a to byl ovšem základ. "Sama jsem léčitelka, už dlouhá léta. Omlouvám se za potíže..." Posmutněla, že vlčice se teď nechtěla přiblížit, ale chápala to. Nechtěla Duinyho nutit sahat na její rány, a tak sáhla po své magii. Její zakrvácené rohy se modře rozzářily, osvětlujíc tím mírně i okolí - a stejná záře obklopila i rozdrcený řebříček z Omařiny tlapky a řepík. Bylinky se zastavily ve vzduchu, Bellanna se na ně podívala zkušeným okem a řepík postupně také natrhala na kousky. Pak se posadila a bylinky jí přistály na natažené tlapce. Do směsi flusla, rozemnula druhou tlapkou a ukázala Omaře kaši, co se podobala masti. "I takto to jde." Netušila, jestli je kulťanka otevřená takovým radám, ale potřebovala dokázat, že je užitečná. Ztratili léčitelku, to jí totiž došlo. Přicházela ve správnou chvíli, jak znamení z nebe. Snad. Cítila, jak ji hlava rozbolela, a zamrkala, aby neomdlela.

Opět zaúpěla, když Toshi přiložil mast od Sashi k jejím ranám. Musela se držet, ale když přišel chladivý pocit úlevy, dokázala se zase v klidu nadechnout a vydechnout. Při onom ošetřování si nemohla odpustit myšlenky, co teď. Zaznamenala pohled Arrakise, a stále v opozici na něj varovně vycenila zuby. Znovu pohlédla po klacku, který po něm chtěla vyslat, ale nakonec ho nechala být. Chtěla k Nihilu promluvit, a to by se těžko dělalo, kdyby... No, kdyby pokračovala v činění se. Zabili by ji?
Měla pocit, že se jí v hlavě mísí tolik emocí, že už neví, kterou cítí. Ravonny přišel, a pokládal otázku, na kterou také chtěla znát odpověď. Musela mu odpovědět... "Jen jsem... Vás chtěla ochránit. Královna ani její potomci nesmí vést naši smečku, nesmí." Pravda to byla, že je chtěla je ochránit před dalšími šílenými rozhodnutími, co by panovnice i její rodina mohla v budoucnu udělat. Proč se to jen muselo tak zvrtnout? Teď ta rozhodnutí ještě měla přijít, a nejen Bell věděla, že to obrátí chod této smečky naruby. Možná... Možná už nikdy neuvidí domov. Nejvíce se bála toho, co by mohli udělat její rodině. "Budeme v pořádku. Budeme..?" Pohled upřela na Toshiho, snad jakoby u něj hledala přesvědčení.

"Už nejsem součástí Nihilu," přiznala tlumeně na jeho pochopitelné znepokojení. Či to byl zájem? S nervama v kýblu jen těžko rozeznávala, co byla dobrá vůle a co kousavá poznámka. Pach své staré smečky ovšem stále nesla, a tak se nedivila, kdyby si třeba mysleli, že je zvěd. Měla však velkou motivaci tímto pohovorem projít, dostat se do Kultu. Duiny jistě potřeboval stabilní domov, a ona také. Musela ho jim oběma dopřát co nejdříve, jinak, jinak... Usmála by se na syna, nebýt zaměstnaná jinými pocity. Aspoň někdo při ní plně stál. "Tohle oni udělali mně, Nirixi!" Podívala se na něj zpoza rozcuchané ofiny, kterou místy zdobila krev. I ona něco udělala, samozřejmě, o tom svědčily zakrvácené rohy. Udělala špatnou, špatnou věc, o které si ale dosud nepřiznala, že by byla špatná. Nebyla připravená vysvětlovat situaci, bylo to příliš čerstvé. Byla ale odhodlána jim vyhovět. Řekne cokoli, aby je vzali mezi sebe, i kdyby to neměla být pravda. "Konala jsem, co bylo správné. Chránila jsem svou rodinu. Nebo jsem se aspoň snažila." A tomu věřila.
Zvláštní, jak Nirix vystupoval - druhý vlk ho poslouchal. I ona pochopila, že je tím pádem nejspíš výše postavený, a je oprávněn vyřknout rozsudek. Jeho slova ale přecijen nezněla jako přijetí, a ona se bála. "Já, já jsem... Kdysi jsi říkal, že Hati k vlkům sám přijde, že stačí... Znamení. Já jsem poslouchala, Nirixi, poslouchala! Trávila jsem noci pod měsícem, myslím- myslím, že je náš osud, abychom žili jako děti Hatiho." Hlas se jí třásl, ale nepolevila se snaze. "Věřím, že.. Věřím." Zvedla zrak k Nirixovi, hledajíc v jeho očích náznak něčeho uspokojivého. Náznak naděje.
Byla stále silně rozrušená, když přišla vlčice, kterou rohatý vlk zavolal. Hodila po ní pohledem, a pochopila, že je to léčitelka - jakou zvláštní brašnu měla! Zatvářila se zmateně, trochu sklonila hlavu, a otevřela pusu, že by jí odpověděla - jenže slova z ní nevypadlo. To až v momentu, kdy se vlčice se zvláštní modrou září bez oznámení vydala blíž a zcela naschvál vrazila do jejího syna. "Hej!" Sklopila uši a udělala krok od ní, a se stejnou podrážděností pozvedla pysk, aby odhalila tesáky. Že byl někdo mezi ní a Aiduinem jí bylo krajně nepříjemné - ale i kdyby hodně chtěla, byla na území cizí smečky, a to byl risk vyvolával konflikty. Zatvářila se provinile, že takto reagovala, ale i nadále pečlivě sledovala Omaru. Její vyndavání bylinek by za normálu považovala za nesmírně relatable a možná i vtipné, ale teď se to nehodilo. Dívala se jí pod tlapy, zda pozná některé rostliny. "Počk,- Au!" Ucukla z dosahu bylin, když se neznámá dotkla citlivé kůže. Pochopila, o co se černá hodlá snažit. Z jejího pohledu zkušeného léčitele bylo toto chování naprosto neprofesionální. Mohla si ale stěžovat? Měla právo si stěžovat? Její největší rána byl hluboký kousanec v popálené kůži na levém rameni, pokud nepočítáme další rozsáhlé popáleniny, které pálily, ale byly základně ošetřeny. "Mast, proč nepoužiješ mast?? Je to mnohem šetrnější, tohle by akorát mohlo způsobit dodatečnou infekci a hnisání." Svá slova postupně ztišila, podřízeně klopíc hlavu. Byl to reflex, léčitelům poskytovat i vlastní názor.

Kapsa na rameni z ní v boji dávno spadla, ale to bylo to poslední, co ji teď trápilo. Vlci nepřestávali přicházet, Kettu všem sdělil, co se stalo, ze svého pohledu, a ona s šokovaně sledovala, jak se na ni všichni dívají a komu nabízejí svou pomoc. Její rodina, Arrakis, Ghaa'yel, Sasha... Snad nikdy neviděla v očích Nihilanů takový zmatek, nejistotu, paniku a vztek. Bylo to bolestivé, obzvlášť od vlků, které považovala za přátele. Udělala snad skutečně špatně? Navzdory mizernému fyzickému stavu vnímala, co všichni ti vlci říkají a pokřikují. Princ ji oslovil přímo, a ona nemohla než zareagovat překvapivě klidným pohledem a podlým úsměvem. Vycenila tesáky, když se Ezikiel stavil do managování situace. Vždycky byla žárlivá, egoištičtí jedinci s božským syndromem ji vždycky štvali, hlavně, když nerespektovali vlky, co si pracně vydobili své postavení. Nyní byla její zášť ještě vystupňovaná situací. "Jak se opovažuje," takhle mluvit k mým vlčatům?! Přes mysl se jí mihl obraz, jak by tento vlk vypadal... Bez hlavy. "Jak se všichni opovažují!" Ona byla tím, koho měli všichni obskakovat.
Přijala pomoc všech, co ji byli ochotni poskytnout, a pomohla Duinymu udělat bylinkovou mast. Aspoň z toho, co s Ravonnym přinesli z okolí, čehož... Nebylo moc a ani ne zcela správně. I Fäoline přinesla kus mokrého mechu, ale matka si všimla, že to samé udělala pro další dva raněné. Co to bylo?! Proč nestála při své rodině? Bellanna se zatvářila zlomeně, další slzičky na krajíčku, ale neměla slov. Zděšeně se koukla i za Ravonnym, když se vydal k hloučku okolo královny. Kdyby byla mrtvá, neošetřovali by ji. Její mise byla neúspěšná. "Ahh!" Zaúpěla, když Toshi použil vodu na její rány, ale byla mu za pomoc vděčná. Skutečně se držel svého slova, které jí dal: Že bude stát při matce svých vlčat, kdyby to byla ona nebo královna. Možná od něj ale čekala... Více sympatie a starostlivost. Mohla se však divit, že toto nepřicházelo?
Být tak nečinný pozorovatel, asi by se smála, jak se nový člen nihilu snažil pomoct Ghaa'yel. Dobře věděla, že zrovna šedá léčitelka pomoc nepotřebuje, že jí to nespíš spíše otravuje, pracovat v takovýchto podmínkách. I ona by se ohradila, být tak na jejím místě. Mísil se v ní pocit hrdosti a zrady, že si vybrala možnost první pomoct královně a ne své učitelce, která za ní stála a angažovaně radila, když to bylo třeba.
Sashu obdarovala zvlášť nešťastným pohledem, když přišla blíže. Její nejmilejší tetička, její první kamarádka a velký vzor mládí. Musela sklonit hlavu a oční kontakt přerušit. Tohle se nemělo stát... Toshimu opatrně naznačila na mokrý mech, jak Sasha poradila, aby s ním zastavil krvácení. Rána v citlivé kůži popáleného ramena krvácela nejvíce, tu potřebovala vyřešit první.
Podívala se stranou, a zjistila, že se nedaleko válí jeden z jejích vražedných nástrojů. Zaostřený klacík. Chvíli na něm spočinula pohledem, pak se podívala na Arrakise a zpět na klacek. Měla sto chutí ho použít a svou magií ho vyslat proti princi, který se snad kvůli havranovi vzdálil od ostatních, a trefit ho přímo do srdce, o kterém byla přesvědčena, že mu nefunguje správně.
S vřící krví se jala vydrápat se na nohy. Šlo to těžko. Zatla zuby a nechala se pohánět záští. Musela promluvit, musela všem říct, co se skutečně dělo.

Nemuseli ani čekat a výt, velmi brzo na most vkročili další vlci. Místní, poznávala. Cítila, jak v ní stoupá adrenalin, ale zůstala stát. Upřímně doufala, že narazí právě na černobílého vlka, ale nedělala si velké naděje - proto vypustila drobný vzdech úlevy, když Nirixe spatřila. Bohudíky! Bohužel byl ve společnosti jí neznámého rohatého vlka, který vlastnil povědomé tělesné rysy, a tak se bála, jak toto střetnutí proběhne. Vždy měla pocit, že si s Nirixem vcelku rozumí - právě on ji přivedl na přemýšlení, jak se jednomu dostane prozření, aby mohl vstoupit do Kultu? Leč na tuto otázku zatím nenalezla konkrétní odpověď a byla tu hlavně z důvodů krize, Hati jí nebyl tak cizí.
Otevřela tlamu, ale chvíli nemohla najít slova. Krev, vlastní i cizí, jí ještě trochu zdobila tvář i dva zahnuté rohy. "Nirixi," hlesla, ale jeho slova se svým zlomeným hlasem ani omylem nepřeřvala. V grimase měla neskrývané neštěstí a na srdci naléhavá slova. Hleděla mu do očí, odhodlaná je vyslovit, odhodlaná obhájit svou nevítanou přítomnost, ale pokorně čekala na vhodnou chvíli. "Tohle je Aiduin. Můj syn." U svých slov udělala nějaký ten krůček k Duinymu a přehodila přes něj zdravé křídlo. Snad se i mírně zamračila na ne zrovna vítavé chování vlků. Byla by ochotna za Duinyho bojovat, kdyby to bylo nutné. Nikdo se nedotkl jejích vlčat. "Jsme tu, abychom... Já..." Na moment zabodla pohled do země, ale pak ho se znovunalezeným sebevědomím zase zvedla do očí kulťanů. Jen vytí druhého ji přerušilo, a ona sebou vyděšeně trhla. Nervy měla v kýblu, to bylo vidět. Poslední svolávací vytí bylo to, co oznámilo její pád. "Rádi bychom se přidali ke Kultu." Vyřkla konečně.

Pár hodin po událostech v Nihilu...

Couvající měsíc visel na obloze. Nebyl při síle, ale přesto dvoum pocestným ukazoval jasný směr. Město. Jak ještě daleko? Bellanna přemýšlela, ale stejně jako její zdravotní stav, i mysl byla v útlumu. Přála si, aby vše vyšlo - jenže dnes už se stal přesný opak, a změnil život navždy nejen jí. Byla v doprovodu svého syna, Aiduina, který matku už dávno přerostl. Poočku ho sledovala, zatímco kulhala vpřed za jasným cílem.
Cestu mezi územím své rodné smečky a záhadnými strukturami města dříve provozovala bez problémů, ale dnes ji trápila četná zranění z krutého boje. Šrámy od zubů u tlamy a jinde po těle, a hůře, rozsáhlé popáleniny od horké vody, kvůli kterým jí na několika místech chyběla srst. Levé křídlo držela mírně svěšené, i to bylo popálené. Viditelně kulhala - levá noha byla nejen popálená, ale rameno jí zdobil ještě nemělký kousanec. Díky magii svého syna i díky předchozímu základnímu ošetření byla schopna se pohybovat, ale stále jí to působilo bolest.
Přišli k řece, která se leskla v mlżném oparu. Zamířili k mostu. Byla to brána do města, za kterou se nihilské léčitelce celá ta léta schovávala tajemství. Byla nervózní ohledně možnosti, že zde cesta končila. A jiná začínala. "Tohle je území Kultu," špitla k Aiduinovi. "Už jsme tu." Byla smutná z jeho mlčenlivosti, ale měla pro něj pochopení. Byl mladý, a dnes se mu - i jí - převrátil život naruby. Jak se sem dostali?
Opatrně vystoupala po schodech, jen zběžně si prohlížejíc sloupy a budovy kolem a za řekou. Povrch, po kterém kráčeli, byl neznámý, a stejnětak atmosféra, která udeřila do všech smyslů. Téměř zlověstná. Matka ale musela být silná pro svého syna - a i když i ona byla po cestě tichá a tvář jí hatila únava, teď se narovnala, připravena čelíc čemukoli, co přijde z druhé strany.

Sledovala, jak se Kettu vzdálil, aby zkontroloval panovnici. Lezl za ní jak za spasitelem, že se Bellanna musela pozastavit nad tím - proč? Oddechovala s hlavou jen těsně nad zemí. Tělo hořelo a mrzlo najednou, jakoby nervy byly rozpouštěny zaživa. Největší bolest pociťovala v místech, kde ji zasáhla vroucí voda. Pár ran jí ještě vytrvale krvácelo. "Ne," hlesla pro sebe a vrtěla hlavou, když zaznamenala pohled zrzka a pak moment, kdy zvedl hlavu a zavyl. Skutečně to udělal. Znamenalo to, že Voltaire ještě žije?
Chvíli zpracovávala šok z toho, že pravděpodobně bude muset leccos vysvětlovat celé smečce. Cítila... Strach. Nejistotu. Narozdíl od minulých rvaček, kdy bylo ohroženo snad jen její žití, toto mohlo ovlivnit její celý životní styl. Tvář jí zvlhla pod slzami. Věděla, že se musí dostat k vodě, že musí ošetřit své rány, a tak se pomalu postavila na nohy. "Ravonny..." Vydechla, když viděla přicházet svého syna. Ach ne! Nejhorší scénáře se plnily rychleji, než by chtěla. Doprovázela ho pohledem, nemohla se donutit ani ke slovu. Co mu měla říct? Že se pokusila zabít královnu? Vlčata sice už byla starší, ale nemyslela si, že by rozuměla. Rozumí vůbec někdo? Syn se jal pomoci, a ona jen vděčně roztřeseně přihlížela, zatímco jí krev kapala z brady. Spálené křídlo měla pootevřené, opřené o zem. "Ravonny, mohl,-" než stihla doříct, zaznamenala, jak se k ní řítí vlk, kterého jen těžko poznávala. Nový člen smečky, vysoký rohatý vlk bez ocasu, ji bez problému srazil k zemi jako tank. Ne, že by to s jejím stavem bylo těžké. Bellanna zlostně, vyděšeně i z bolesti vyjekla.
Pohla jen očima, aby se na vlka podívala a vzdorně vycenila tesáky. Co si to dovoloval? A jak věděl, že to ona byla problémem situace? Pousmála se na Ravonnyho, který přinesl něco na rány, a zasyčela, když je začal ošetřovat. Jak jen se dostane k té vodě? Ezikiel si odskočil pryč, a když se zase vrátil, vrátil se s nejhoršími možnými slovy. "Opovaž se!!" Zařvala, směřujíc tuto sodu na velkého rohatého vlka. Jen ať se opováží vzít jí vlčata, ať se opováží zaútočit na její blízké. Pro ty by totiž Bellanna snad i vstala z mrtvých, šla by přes neomezené množství mrtvých a bránila by je i kdyby přišla o končetinu. Po Ravonnym se natáhla křídlem, aby si ho přivinula k sobě, ale nejenže na to neměla sílu.
Mít teď aspoň dvě pohromadě, asi se raduje, že přišel Toshi. A skutečně se výraz v její tváři trochu lesknul nadějí, že tu je, a vzhlédla k němu. "Toshi... Potřebuju tvoji vodu." Hlas se jí lámal, jak teď musela čelit emocím, zpracováváním nových informací i bolesti najednou. Nicméně skutečně potřebovala, aby jí ošetřili popáleniny.

Kolik už ztratila? Krev zdobila i její tělo bohatě, mnohem více, než kdy dříve. Její vlastní, Kettuova i ta Voltaire... A kdoví, čí ještě by to mohla být, kdyby ji dnes nezastavili, kdyby nebylo varovné vize a oddanosti chránit panovnici. Rvali se se zrzkem dlouho, a tak i ona měla tu víru, že hlava smečky už kvůli absenci pomoci podlehla zraněním. Skoro jí bylo líto, že to nemohla ukončit dřív, ušetřit královně trápení, ale... Nebylo to přáno.
Drápy jejího soka ještě zasáhly její popálenou pokožku, a ona zavyla bolestí. Už ani neměla nutkání mu to vrátit, spíš se vzdálit. Slzy v očích jí ještě na psychice nedodávaly, protože prohra byla v dohledu. Nebo možná ne přímo prohra, ale rozhodně to nebylo tak, jak plánovala.
Pustil ji, a tak se pokusila uskočit pryč. Dál od dalšího nebezpečí, dál od bolesti. Doufala, že ta podivná kupole ji teď opět ochrání, kdyby se šaman rozhodl znovu použít svůj vroucí dech. Při svém ústupu šlápla na zraněnou nohu, ze které vystřelila palčivá bolest, a podlomila se jí kolena.

Byli si fyzicky velmi blízko, a o to intenzivněji cítila, jak oba zápolí se soupeřem i vlastním tělem. Hlavou se jí mimoděk promítlo, jak by měla léčit své rány, a že by to měla udělat co nejdřív - ale mohla snad? Nemohla polevit, nemohla ho nechat vyhrát. Nechala by tím dále existovat systémy který se rozhodla zničit.
Cizí krev jí stekla do vlasů i nad oko. V tuhle chvíli už dávno nepotlačovala výkřiky bolesti ani bojovná oznámení, a útok do popálené kůže ji mimo dalšího naříkání přiměl uronit pár slz. Mávla ke Kettuovi druhou tlapou, snad jakoby se ho snažila odstrčit, a čelistmi chňapla po jeho hlavě, křečovitě svírajíc cokoli, co zasáhla. Stop, křičela v duchu, ale říct to nahlas? Ne. Udělalo to tělo za ni - zachvěla se, svaly mírně ochably, a ona s hrůzou tušila, že slova zrzavé přecijen byla pravdivá.