Príspevky užívateľa

Za normální situace by s ním v tomto tiše souhlasila. Nikdo by neměl mít moc vzít cizí život, nikdo na to neměl právo. Ale proč to respektovat, když i všichni ostatní toto pravidlo ignorovali? "To ani žádná královna!" Bylo to tak - když vinu nemohl nést pravý vrah její matky, ona ignisanka, nesl ji v jejích očích ten, co neudělal nic, aby se to znovu nestalo. Královská rodina Nihilu, v tomto případě.
Konala už spíše jen tak jak jí dovolovaly reflexy a vůle vyhrát. Popáleniny jí do těla pouštěly bolest při každém prudším pohybu. Krev cákla kolem z jejího rohu, jenže jakmile dopadla na nohy a tělo se chystala nasměřovat tak, aby tím Kettua srazila, polila jí další salva horké vody. Pokropilo jí to křídlo, bok a rameno, a bolestivě zakvílela. "Rrrwah!" Znovu švihla hlavou, tentokrát míříla Kettuovi rovnou do křídla s cílem mu do něj roh zarazit. Křídlo za křídlo.
Cítila, jak energie rychle i vlivem zranění vyprchává, a dlouho už se na nohou neudrží.

Nemohl mít pravdu, nemohl. Ona musela zvítězit, Voltaire musela zemřít, když už si to usmyslela. Po letech měla to střevo skutečně učinit radikální rozhodnutí, a stála si za ním, ať už jí stál v cestě kdokoli. Kettu byl šaman, věděla, že jeho slova by mohla být skutečná. Pokud se někdo vyznal ve vizích a matných zpravách podvědomí, byl to on. Zvláštní, když dobu mnohých předků ani nezažil. Byl mladý a přesto postoupil v hierarchii dříve, než ona.
"Já jsem dítě Nihilu! Já mam právo o jeho osudu rozhodovat více, než ty," a nikdo jí nemohl vymluvit, že ne. Když kupule sehnala a Kettu vyrazil, Bellanna i přes postupující únavu neváhala a do boje se vrhla znovu. Přemýšlela, jak se vyhnout příští vřící vodě. Neměla čas zamířit klackem, a tak ho zatím jen rychle popadla do tlamy a švihla proti řítícímuse zrzkovi rohy, které byly momentálně nejlepší její zbraní. Věřila, že jedno pořádné bodné zranění by ho mohlo eliminovat.

Problém byl, že netušila, co se stříbrnou kupolí dělat. Viděla ji poprvé. Pokusila se soustředit na své rohy a odvolat ji, ale štít stál, a chránil sice i ji, ale to si ona zrovna teď nepřála. Tlapami bouchla do magické stěny, vzteklá, že zrzek se mezitím opět postavil do cesty mezi ní a královnu. "Tenhle souboj nemůžeš vyhrát!" Snad cítila svou prohru, ale přiznat ji nemohla. Smála se, jistá svou pravdou. Věřila, že svou schopností manipulovat předměty dokáže zrzavého zneškodnit i na dálku, pokud si to usmyslí. Když se nemohla pohybovat, rychle zvažovala možnosti - viděla spolu se sebou v kupuli jeden z naostřených klacků, a stoupla si k němu, aby ho mohla znovu použít.
Kettu se vyzbrojil. Vzpomněla si na člena ohnivé smečky, co ji relativně nedávno překvapil podobnou zbraní. Vydýchala se, a se vzdorným pohledem se pustila aspoň do jedovatých slov. "Udělej to. Zavolej si pomoc, zavolej si smečku. Pokud je vůbec někdo z nich ochotný za tebe bojovat." Nemyslela si, že to udělá. A ještě víc pochybovala o tom, že by někdo z Nihilanů byl ochoten se jí postavit. Ona byla přeci milovaná matka, věrná vévodkyně a milá léčitelka, ne?
Ve stejný moment stříbřitá kupole zablikala a zmizela.

Vrčela. "Nikdo!!" Možná teď už neříkala, co si skutečně myslela, možná ji jen vytrvalý odpor značně sejřil. Sama vládnout nechtěla, neměla to zapotřebí. Jak se tedy stalo, že měla zapotřebí toto?
Kettu utíkal, a Bellanně tím možná nechtěně z části otevřel cestu k jejímu původnímu cíli - královně. Byla teď sice focusovaná na zrzka, ale nezapomněla na svůj hlavní úkol. Jeden z klacků pohyblivý cíl zasáhl, a Bellanna, potěšená úspěchem, obrátila na dvě sekundy oči k zemi, aby našla novou zbraň, co vrhnout po královně - ale to už přicházel další útok z jejího obránce. Horkou vodu ze chřtánu tentokrát už čekala, ale neznamenalo to, že na ni byla lépe připravená. Instinktivně se přikrčila, přivřela oka a hlavu si přikryla křídly. Stalo se něco, co nečekala ani Bellanna - její rohy se rozzářily stříbrně, a horká voda se s agresivním syčením rozprskla o stříbrnou kupoli, co se okolo vlčice v mžiku oka vytvořila. Otevřela napůl přivřené oko a zjistila, že srsti se jí tentokrát vody ani nedotkla. Udiveně zvedla hlavu a i přes bolest se zvedla, dotkla se chladivého povrchu bariéry a ve chvíli dezorientace se rozhlížela po dalších možnostech, věnujíc tím šamanovi chvíli k té samé úvaze.

Nevěděla, jestli výhružka smrtí nebyla dostatečnou protože byl zrzek skutečně natolik oddaný monarchii nebo protože už mu bylo vše jedno. Byla stále ještě léčitelkou smečky, věděla, že Kettu ztratil kamarádku - ale že si ji sám zabil, to nenapadlo ani její zvrácenou mysl. "Ona si nezaslouží vládnout!" Vyřkla, jakby yla jediná, kdo o takové věci mohla rozhodovat. Jakoby mohla mluvit za vůli boží.
Vysvětlila by víc, ale za A pochybovala, že by to Kettua přimělo ustoupit, protože přeci nemohl rozumět jejímu žalu, a za B protože už byla opět na cestě za krví. Stavil se mezi vražedkyni a její kořist. I modrá vytasila magii - její rohy se rozzářily, a okolo hlavy se jí náhle vznášelo šest do špičky ořezaných klacků. Každý krok bolel, horká voda jí zasáhla i ramena, ale díky adrenalinu to prozatím ignorovala, ačkoli jí to do očí nějakou tu slzičku přihnalo. Všem šesti klackům zavelela se rozletět k jejich novému cíli, a zabodnout se do masa jako do umělohmotného terče.

No, nebyla mile překvapena reakcí zrzavého vlka. Vycenila zuby, značně nespokojena s touto překážkou, co se jí postavila do cesty. Tak tedy přes něj. Nikdy neviděla Kettua bojovat, a měla za to, že nihilský šaman není zrovna tím typem. A ona? "Vypadni nebo zhebneš taky!" Zaburácela histericky, v hlase jen zlomek kontroly nad vlastními činy. Nechtěla mu ublížit, ne, ale něco jí říkalo, že Kettu byl více než královna schopný zabití. Byla snad v nebezpečí?
V očích se jí zalesklo zaváhání a snad i hrůza, když oznámil, že toto už viděl. Jak na toto měla reagovat? Pozdržela útok, ke kterému už byla přichystaná. "Lžeš!" Řekla to spíše proto, že odmítala přiznat prohru. S prohrou totiž... Nepočítala. Nepočítala s tím, že královna by mohla přežít, protože pak by přišly následky. Pak by všechno bylo špatně, a ještě hůř, než předtím. "Voltaire padne, už teď je na cestě ke smrti! To se má stát, tak má dopadnout, ano, toto je spravedlnost, už nikdy nebudu,-" svá bojovná slova doříct nestihla, protože šaman přešel do útoku. Způsobem, který nečekala. "Aagh!" Zaječela, protože vroucí voda ji i přes pokus se jí vyhnout zasáhla. "Ty zrůdo! Ty zrádce, ty hlupáku!" Jestli byla doteď histerická, popáleniny jí dovedly k šílenství zhola. Bez rozmyslu se vrhla po Kettuovi s úmyslem ho potrhat či i propíchnout svými rohy.

Těžko říct, jestli se Voltaire bránila tak efektivně, že Bellanna nemohla zasadit smrtelnou ránu, nebo jestli modrá smrtelnou ránu zatím zasadit nechtěla. Rvaly se, nešetříc zvukových efektů, a krev zbarvila i vodu horkých pramenů, dřív tak... Nevinného místa.
Královna postupně přestala odporovat, a Bellanna okamžitě využila situace, že může zasadit smrtelnou ránu. Kovový předmět jí poslala do těla, aby proťal maso jako kat. Bývala by ho zase vyndala a způsobila masivní krvácení, kdyby nebyla z aktivity vyrušena. Nečekala útok, natož ze vzduchu. Věděla jen to, že příchozí ji nepříjemně odmrštil od její oběti, a náraz jí vyrazil dech. Překvapeně otevřela oči, tvář pokrytou krví - vlastní i cizí. "Kettu!" Vyštěkla překvapením. Proč- proč chránil královnu? Proč tu byl? Než jí to došlo, začala se sápat na nohy. Ne, nenechá ho zmařit její misi. "Kettu, okamžitě ustup! Tohle není tvůj boj!" Z prvotního překvapení se jí zase vracela zuřivost. Kettu jí nebyl neznámý - ale pokud bude muset jít přes něho, aby dokončila, co začala, půjde. Připravila se, že použije zbylé ostré klacíky, co měla připevněné na nohou.

Cestu do Přízračných měli snad volnou, sliby vyřčené, už tušila, že bude brzy moct jít odpočívat. Jeho otázka jí přesto přinutila ještě se zamyslet, a došla tím k názoru, že ještě zaujme to přísnější stanovisko. "Buď trpělivý, Toshi," povzdechla si, "bude to šok pro tebe i pro ně. Chceme se vyvarovat nesprávnému přístupu." Že by některé z vlčat náhodou bylo vzhůru a vidělo otce dřív než ostatní, to si dovedla představit jako zdroj solidního pozdvižení. Ačkoli ve svých sporech se radši řídila svým instinktem a pocity, v rodičovství přemýšlela nad následky poměrně květnatě. "Řekla jsem - věřím ti, že všechny své sliby splníš, i že za svými slovy budeš stát. Ale tvůj návrat je... Náhlý i pro mě, dobře? Potřebuju aspoň jednu noc, abych věděla, že zase nemám stupidní živé sny." Sny jí dokázaly poplést hlavu, a často se potýkala s problémem, kdy nevěděla, co je reálné a co ne.
Pomalu se posbírala na všechny čtyři. Opatrně, s ohledem na svou zraněnou, nyní už zahojenou tlapu. Rozešla se k Nihilu, očekávajíc, že šedý bude následovat.

Srdíčko jí zase začalo bít normálně, a tak mohla postupně zase nabrat stabilitu. Srazily se, modrá léčitelka svalila královnu těsně na kraj pramene. Ucítila tlak na tváři, jak se královna zespod zakousla do její dolní čelisti. Nehodlala se ale nechat znehybnět či snad porazit. Ona tu byla za vražedným motivem - ale byla by i Voltaire ochotná zabíjet, když šlo o sebeobranu? Potlačila zakňučení a místo toho jen prskla vzteky, zavřela tlamu a i za cenu šrámů od zubů trhla hlavou zpět. Tvář už jí ohavil jiný šrám a zkrácené ucho, co byla jizva navíc, pokud se jí podaří rozproudit revoluci? Své křídlo přitom využila k tomu, aby Voltaire zase přizemnila a zabránila jí se prosmyknout ven přímo kolem. Tlapou k tomu sekla po Voltiné tváři, snad aby jí dopřála kvalitnější bolest. Nebo odplatu za ránu? Toto nebyl tak snadný rychlý boj, jak si představovala. Původně chtěla královnu zneškodnit jedním přesným kousnutím, případně dokončit zbraní. Teď už si tak nebyla jistá jak - ale však na tom nezáleželo, hlavně ať. nemohla přeci dát královně byť jen možnost k útěku. Zaměřila tedy ve zlomku sekundy pozornost na břitvu levitující ve vzduchu, přesunula ji hrotem směřujícím šikmo dolů nad kořist. Pak se rohy rozzářily více a břitva se rozletěla k trupu jejího Veličenstva.

Z tlamy se jí dralo zuřivé vrčení, a do očí své oběti hleděla bez špetky sympatie. Není cesty zpět, zopakovala si. I s cestou ke krku opět uvolněnou zůstala u škrcení. A byla by tak vytrvala, kdyby na ní nezapůsobila magie. Přímo uvnitř jejího těla se tep i proti její vůli zpomalil, jakoby si její tělo nepřálo toto dotáhnout do konce. Tlapy skutečně ochably, modrá musela chtě nechtě nabrat novou stabilitu. Její adrenalin se bil s působením magie, a než to stihla pobrat, kopli ji do slabin. Uskočila stranou, přikrčena, připravena vyblokovat útok - ale proč čekat útok, když ho mohla rovnou sama provést? Nejlepší obranou je útok, jak kdysi tvrdil její tulácký učitel. Vydechla a zaměřila se na kovovou čepel, co měla v brašně na rameni. Její rohy se rozzářily, stejnětak čepel, která vylétla ven, a jako podlý had se zařadila vedle její tváře, na které se zaleskl... Křivý úsměv. Ignorujíc své trochu ochablé, pomalejší tělo, se znovu vymrštila dopředu, ve snaze královnu opětovně srazit k zemi, či snad do vody. Jednou tlapou mířila na hlavu, druhou na hruď.

Její tváření se zrovna nepolevilo, když se ho Rakis troufale rozhodl zmínit, zatímco žádal další informace. Skoro jí přecházela původní sdílná nálada, co nastoupila ze snahy se vymluvit z trapné situace, ze skutečného zájmu mluvit o léčitelství či snad z iluze, že princovi ukáže, jak důležitá pro Nihil je, a on ji pak nechá. Bellanna měla ale žel jako on soutěživé, nedůvěřivé střevo - nebo, spíš žárlivé střevo. Své vědomosti si schraňovala, a šklebila se, když někdo s její pomocí nenakládal tak, jak si to představovala. Vědění mohlo být jedovaté a byl důvod, proč jsou některá tajemství tajná. Princ ovšem prozradil, že jeho zvědavost měla osobní důvod, a ona se zamyslela, zda se v léčitelském kruhu s jejich případem setkali. Bylo možné, že se k ní tato informace nedostala, třeba kvůli královské povaze pacienta? Ne, jistě o tom slyšela, byla vévodkyní, ona slídila kolem i když nemusela. Ale nebylo to dávněji? "Narážíte na ten útok..?" Doufala, že odhalí víc, a dala mu k tomu prostor, zatímco pozdržela další infodump. Jen ať se také chlubí, ať dá kontext. Potřebovala ho, pokud měla dobře poradit, a to dokonce nebyla jen osobní potřeba, ale léčitelská nutnost. "A co?" Natočila hlavu na stranu, neskrývajíc podezřívavost. Nepatřila mezi vlky, co by se báli mít na věci svůj názor, ale byla pravda, že okolo královských si... Vesměs dávala pozor na tlamu.
"Jedy se nejvíce liší podle jeho původce, ano. Jed hmyzu je značně rozdílný od toho žab či hadů, ale třeba u jednotlivých druhů hadů už může být jed podobnější, a proto se na jejich protijed často používají i podobné byliny." Hadi možná nebyli zrovna nejlepší příklad, protože byl značný rozdíl v prudkosti jedu mezi druhy a ještě záleželo na věku hada, ale tak hluboko ty znalosti ani Bellanna neměla. Bylo spíše ojedinělé, že by se někdo ocitl v takové situaci. "Jedy vstřebávající se skrz kůži jsou špatné a je jen těžké se vyvarovat následkům. S prevencí je nejlepší mít mechanickou ochranu a za každou cenu se vyvarovat kontaktu s očima. Pokud už se jed na kůži dostane, je třeba jej setřít, dokud se ještě plně nevstřebá - na to je nejlepší houba či navlhčení hadřík. I opláchnutí pod tekoucí vodou je možnost, ale u toho je riziko, že se jed dostane na další místa." Na otázku ohledně houby a tekoucí vody nezapomněla, akorát chtěla počkat i na své odpovědi. Nebo aspoň ujištění, že neotráví jí. Ne, že by mu říkala, jak ostatní trávit - teď ho spíše školila, jak se neotrávit, a to se přecijen dalo považovat ještě za neškodnou vědomost.

Bellanna měla na vztah s královnou poměrně jiný názor. Pamatovala si každé rozhodnutí, co byť jen trochu připomínalo křivdu - od pozvání Ignisu, vrahů její matky, na ples, přes vyostřené řešení nemocné tulačky až po hádku okolo vlčat. Dříve to byla nechuť, co k Voltaire cítila - dnes to ale byla vřící nenávist. Pohár trpělivosti a rozumu přetekl, a ona jako obvykle věřila svému zkreslenému pohledu na svět více, než cizím posunkům. Jednou nepřítel, navždy nepřítel.
Bylo by to příliš jednoduché, kdyby královnu, údajného nejvyššího bossa smečky, skolila jediným podlým útokem ze zálohy. Byla zpozorována, už nemělo cenu být tiše - byli totiž samy. Možná. Voltaire se vyhnula prvnímu útoku, ale modrá si byla i nadále jistá tím, že zvítězí. "Dnes tvá vláda skončí!" Prskla vztekle s vyceněnýma tesákama, které Voltaire držela dál od svého krku, kam původně útočnice mířila. Bellanna se nad ní tyčila s nekompromisní grimasou smrtonoše, křídla způli roztažená, zářící tyrkysem. Předními tlapkami dupla královně, z tohohle pohledu tak malé a bezzbrané, přímo na krk, ve snaze jí odepřít přívod kyslíku. Připravovala se, že brzy použije zbraň, ale první... První chtěla chvíli hledět své i Voltiné tragédii do očí.

"Že!" Souhlasila nahlas, jak kdyby po letech našla někoho, s kým je možné otevřeně mluvit. Sice to v téhle situaci bylo způsbeno i tím, že ztratila dost krve a byla v šoku, že si tak otevírala tlamu na špacír, ale... Nelitovala, a litovat nebude, protože si stála za svou pravdou. Za svou pravdou si jeden musí stát, přeci. "A borka uspořádá ples a pozve tam i smečku vrahů? A zkritizuje můj odborný názor na přijímání nemocných tuláků v zimě, když už nemam čím je léčit a ve smečce má být osm vlčat? A ten A'Kaza, přižení se na koncila, vysmívá se celoživotní poctivé práci nás plebů! A pak se Voltaire dovolí nadávat mně a mým vlčatům, protože se nenechali zbít jejím rozmazleným synem? A, a,-" oheň v ní zas pohasl, protože se potřebovala nadechnout. Hlava se točila, když mluvila moc a rychle. Vlastně by se ve svém stavu dala přirovnat k opilému člověku. Sdílná byla až až, ačkoli některé věci ještě stále zvládla zamlčet nebo hrdě prezentovat svůj poměrně zkreslený obraz o světě. "Asi," připustila možnost, že vražedkyně už byla pryč. Vlastně jí to tak nějak podvědomě došlo už dávno, že tu samou osobu už nezastihne. Jinak by se to už stalo a kdoví, jak by to skončilo. Možná by vlci jejich barvy ývali vyhynuli.
"Není to fér. Proč si vlci v Nihilu nemůžou krále, královnu, vládce... Alfu, proč si nemůžou třeba zvolit?" Demokracie. Co by ale bylo třeba udělat, aby k ní dospělo? Zatím nad tím hodlala jen kňourat, ale jednoho krásného dne dostane takový nápad, že by překvapila i sama sebe. "Proč všichni říkají Azaryn?" Dovolila se nad tím sklesle a nechápavě pozastavit místo odpovědi. Že to říkali ti dva-tři, tři ignisané, to jí přišlo divný, ale proč i Ghaa'yel? Nebýt jí tu teď vylévat srdíčko o nespravedlnosti světa, skoro by si byla pomyslela, že kolaboruje s nepřítelem.
Jeden tymián byl lepší než žádný tymián. Noha jí byla přednější, než krk, na noze totiž aktivně záležela její schopnost pohybu. Vůbec tomu nepomáhal fakt, že na té samé tlapě měla od minulého střetu s ignisankou už zacelenou ránu od zubů. Rvala se, toto nebylo poprvé. Poloviční pravé ucho o tom vypovídalo své. "Hlubší rány na končetinách je nejlepší pokusit se uzavřít, když se obvazují. Stáhnout kraje k sobě. Nejlíp tomu pomůže nějaká liána, třeba břečťan." A toho kolem bylo jistě mnoho, když byli ve vlhkém lese. Bellanna občas zkřivila tvář, protože ošetřování nebylo příjemné, ale stejně jako mladší léčitelka se snažila soustředit na problém.
"Ne, teď... Nějaký hnědý. Hnědomodrý vlk. S křídly." Převalila hlavu na tvrdé zemi. "Rufus se jmenoval. Pokud to bylo skutečně jeho jméno. Šel si pro nás, já to vim." Ale zastavila ho.

Pravidla stanovila jasně, aby... Aby je všichni mohli porušit v první moment, co vypadal příhodně. Protáhla se, a vlčata místy také. "Tak-" nestihla ani doříct další instrukce, když se Seraphina bez rozmyslu vrhla ze skály. "NE!" Pozdě zastavováním, její sourozenci se přidali. Rozběhla se k okraji, že se rozletí za nimi, ale tělo strachy ochablo. Snad jakoby se připravovalo, že uvidí své na skalách rozpláclé a nabodané potomky. S hrůzou sledovala, neschopna slova ani akce, a tělo se jí začalo třást. Co. Se. Stalo. Vadilo jí, jakou bezmoc ve skutečnosti nad vlčaty měla. Myslela si, že je vychovala k poslušnosti, že už byli dost staří, aby poslechli základní povely a měli rozum... Měla snad panovnice pravdu, že byli opozdilí? Ani radost z jejich naštěstí úspěšného prvního rozletu se nemohla přes zažívaný šok dostavit. Matka hleděla dolů, ztracená ve svých myšlenkách a obavách. Selhala.

Zase jí krev chladla, když si dovolila emocionální výlev. Ulevilo se. Teď jen tiše poslouchala, jaké následky to přivedlo. Promlčela jeho ujištění, a až když se těšila hřejivému objetí, které jí popravdě v životě skutečně chybělo, zase pomalu otevřela tlamu. "Děkuju... Chtěla jsem ti ještě říct... Že si vážím, že jsi po zimě a nezmizel beze slova. Mnoho vlků by to totiž udělalo. Nevděčnost... Ale to není tvůj případ, že? A z královny si nic nedělej. Její veličenstvo zdaleka nemá zájmy své smečky na prvním místě, jak by sis mohl myslet." Bylo jí ho líto, že si muset projít veřejným soubojem, ale svým způsobem to bylo skoro hrdinské, že se toho nezalekl. O něco méně hrdinské byl údajný důvod, proč k tomu došlo. "Co chci říct... Můžeš se svými problémy zajít za mnou, ano? Za mnou jako za kamarádkou nebo za mnou jako léčitelkou. Co budeš potřebovat." Proložila svá slova pomlkou. Nepotřebovala odpověď, ale chtěla vidět jeho reakci - a tak se zase jemně odtáhla z jeho objetí. Toto rozhodně nebyl trapný moment.