Príspevky užívateľa

Napjatě seděla a sledovala boj, než jí Ghaa'yelina poznámka nedala záminku k tomu někomu říct, co si myslí. První k ní naklonila jen ucho, pak se naklonila celá, nespouštějíc přitom oči z ringu. "Toho rohatého, Enkida, jsem jednou zachránila po tom, co v boji v členem Přízračných utrpěl zranění, kvůli kterému ztratil paměť. Snažila jsem se mu pomoct ji získat zpět, ale odhalil, že jeho minulost nebyla nejsladší. Nechci, aby se mu tímhle otevřely zrovna krvelačné vzpomínky. Její veličenstvo kašle na má odborná léčitelská doporučení, o tom tohle je. Snaží se z nás udělat Ignis?" Slova byla věnována jen šedé léčitelce a Bellanna si při nich neodpustila gestikulaci plnou nesouhlasu. I hodila judgemental side eye po královně.
Zaznamenala, jak Enkidu dostal flákanec, a už by si stěžovala, že mu to bude muset čistit, kdyby se nerozhodl říct něco, čím to zkazí. Tak je idiot? Postavila se, vyjadřujíc nesouhlas nebo snad dočista šok nad neurvalou prosbou roháče. Jakože, krásné, že požádal, ale také nesmírně hloupé - proč proti menšímu soupeři potřeboval magii? Měla pocit, že dočista zapomněl, co mu před chvílí říkala.

Vlkům, co nosili 24/7 výraz bez emocí nedokázala jen tak věřit. Co skrývali za tou maskou, o co jim šlo? Takovým příkladem byl zrovna jejich nový koncil, a jestli jeho otec byl stejný, tak se trochu bála. Na druhou stranu Toshi ho popisoval v dobrém světle, a jestli měl kuráž být alfou ještě v tomhle věku, určitě nebyl nerozumné tintítko a měl více zkušeností a rozumu, než nihilská panovnice. "Přízračné beru jako dobrou možnost k přestěhování, pokud se tak někdy rozhodneme." Lepší by ale bylo učinit změny tam, kde byli, že? Bohužel i na horší scénáře chtěla být tentokrát hlavně mentálně připravena.
Jejich rodina. Byla zvyklá používat má rodina hlavně ze svého pohledu, ale pousmála se, protože věděla, že to šedák myslí jako gesto podpory. "Myslím později. A ne dlouhé výlety, jen krátké, a všechny ohlášené," hodila po něm téměř vyčítavý side-eye, aby mu to ujasnila s získáváním kontaktů. Samozřejmě chtěla, aby byl s rodinou co nejvíc, ale věděla, že život rodiče je náročný, a mít nějaké přátele bylo... Téměř nutností, aby si jeden mohl jít postěžovat.
Sklopila své jedno a půl ucha, když se dožadoval brzké audience. Co bylo správné v tuto chvíli udělat? Nechat ho jít spát k nim, aby ráno vypukla panika? Nebo to udělá i pach, který do jejich domu přinese? "Jsou větší, než si je pamatuješ," vyřkla po chvilkové odmlce, "můžeš se podívat, pokud budou spát, ale sám přespíš u řeky." To byl její dekret - asi protože i toto znovushledání potřebovala chvíli zpracovávat. Přesvědčit se, že to není sen. "Přinesu ti něco k jídlu."

Nějaké mezismečkové problémy, které by z tohoto incidentu mohly vyjít, na ty dosud nepomyslela a asi ještě chvíli nepomyslí. Za co stála smečka, co ani nechránila jejich životy? Ne, už byla smířena s tím, že ve svém boji proti lstivému tyranovi a utlačitelovi jméněm Ignis stála sama a taky v tom dělala svá vlastní rozhodnutí, aniž by si to s možnými následky pro Nihil spojovala. Nevěděla jak, ale cítila, že je na ní, aby je zničila.
Otřeseně hleděla skrz Ghaa'yel, ale vnímala její slova. "Vždyť je všechno v pohodě," protestovala hlasem se slzičkami na krajíčku, prozrazujíc, že spíš nic není v pohodě. Neprojevovala však odpor - postavila se na nohy, jakoby neměla dořezanou nohu, a stále si pravým křídlem kryla ránu na krku, až se z toho modré peří také barvilo rudě. Vykročila, plníc léčitelský první instinkt - směr: voda. Vyčistit rány, zabránit infekci. Opřela se u toho o mladší léčitelku, jak jí bylo řečeno, a už podruhé za poslední měsíc zraněnou tlapu držela zvednutou, když se měly dopravit k říčce.

Močály byly místem, kde tehdy potkala toho silly goofy Nickolase - i na to vzpomínala, když sem dnes zavítala. Byla odpočatější, než týdny a týdny předtím, hlavně díky tomu, že se vrátil Toshi, ale to neznamenalo, že jí hlavu netížily temné myšlenky. Bála se o svá vlčata i o sebe, a důvod jí teď nepřipomínaly na vzpomky na dávnou minulost, ale i její vlastní tělo.
Byl podvečer a Bellanna seděla u močálů, unaveně hledíc na svůj odraz ve vodě. Zvykala si na fakt, že její tělo zdobí nějaké šrámy a chybí jí půl pravého ucha, no... Jen stěží. Pozorovala, jak je to jiné, když se zkráceným uchem hýbe, a nebylo příjemné se na to dívat. Bylo to nepřímé přiznání prohry. Proradný Ignis! Na jednu stranu teď toužila po tom vytrhat uši všem, kdo z té smečky pocházel, na stranu druhou chtěla na vše zapomenout a postavit mezi sebou a svými problémy neprorazitelnou zeď. Nikdy se v praxi nervala tolik jako za poslední dva měsíce. Nevinila sebe - ona přeci dělala správně, ona hájila svá vlčata a svá práva. Čím si zasloužila tolika neštěstí? Měla s sebou své bylinky, co používala na zklidnění a pomoc s hojením. Ležely jí vedle tlap, ale zatím je nepoužila.
Ovšem, vlčata byla i radost. Největší radost jejího života, ve skutečnosti. Byli totiž skutečně její, a nikdo nemohl říct, že ne. A měsíc byl také radostí. Na chvíli zavřela oči, snažíc se všechno ostatní zahnat do pozadí.

Cítila se v úzkých, jak byla držena za část těla, kterou nemohla ve své pozici ani pořádně bránit. V očích jí hrála situace, kdy tlapou ignisana zemřela její matka - a čím dál tím víc se bála, aby toto nebyl i její případ. Nesměla ale polevit ve snaze, nesměla, vlčata byla stále nablízku, a ona je musela bránit do posledního dechu. Její obrana byla účinná aspoň natolik, aby jí bílá pustila roh, který si už navždy ponese šrámy od zubů. Nemotorně se posbírala na nohy, v tyrkysových očích hledících zpoza rozcuchané čupřiny hořela zášť a leskly se slzy. Pramínek krve jí zabarvil čelo pod uchem, co jí bylo ponecháno poloviční, a třásla se únavou, vztekem i strachem. Hlava třeštila a obraz se jí sem tam mihotal, samozřejmě ale odmítala možnost, že už by nebyla schopná boje. Po několika hlubokých nádeších znovu vycenila tesáky. "Běž,-" nestihla doříct, co měla na srdci, přerušilo jí vytí. Netušila, že by mohlo jít o magii, a tak udělala krůček zpět - však i ona si zavolá posily! Akorát ještě chvilku, ještě sekundu na nádech-...
Svět se zhoupl ještě jednou, tentokrát silně. A nihilská matka se zhoupla s ním, k zemi, neschopna odolat síle tíživé gravitace. Magie bílé ignisanky ji poslala do spánku, což bylo možná to nejmilejší osvobození, kterého se jí mohlo dostat. Bellanna si tím samozřejmě jistá nebyla - lekla se, že umírá. Cítila se takto matka, když..? Nemohla tu přeci umřít v takové situaci, vždyť ani neměla tak vážná zranění, a co víc, nemohla umřít tlapou ignisana! To mělo být naopak! Ona slíbila pomstu, ona křičela po platnosti oko za oko, zub za zub, život za život, a teď byla odhodlaná své slovo dodržet. Někdy příště...

Kus jejího pravého ucha byl obětován manévru, co jí umožnil zasadit slušnou ránu. Pocítila, že je kratší, pocítila trhající se boltec, a nahnalo jí to slzy do očí. Co do krásy, ta mohla být pro bezpečí vlčat klidně obětována - ale ta ztráta byla stejně tragická, a až bude mít čas si to pořádně uvědomit, jistě bude litovat. Ne toho, že se porvala s ignisankou, aby bránila svá vlčata, ale že vůbec nechala někoho z té proklaté smečky na sebe sáhnout. Že si nechala ublížit. Jenže ono ještě všemu nebyl konec a vlčice se jí vrhla po rohu, po kterém teď ztékala cizí krev. Uh oh. "Přestaň!" Nedokázala potlačit zděšené zaječení, vyděšená, že by o něj snad mohla přijít také. Toto už bylo přes čáru fair play! Co by se vůbec stalo, kdyby ztratila roh? Rostl z hlavy, a zatím si ho ani ve stavech vyšší mysli neulomila. Byly v něm cévy? To nechtěla zjistit ani omylem, s rohy ovládala všechny své magie, a kdoví, jak by kouzlila bez nich. Magie. Těkala pohledem kolem, snažíc se nalézt něco, co by mohla vlčici mrštit třeba do oka, jenže se u toho snažila hlavou hýbat stejně jako ignisanka, aby minimalizovala škody, takže neměla šanci ani zaměřit. Mezitím se ve své mizerné pozici pokusila přetočit a aspoň se bránit vším, co měla - údery nohou a křídel.

Tlapka byla uvolněna, takže docílila svého. Bude jí bolet chodit nějakou dobu, to jí bylo jasné už teď. To vlčici nedaruje - taky jí hodlala uštědřit rány, na které nezapomene, a myslela si, že zkrácené křídlo je dobrý začátek. Jela víc na damage než na počet zranění. Ne, že by měla jinou možnost, menší vlčice měla totiž navrch s obratností. Nechtěla ignisanku zabít, ale neměla by-li jinou možnost... Už zvažovala své další možnosti, když jí vlčice vyvedla z rovnováhy. Překvapením pustila vytržené bílé peří, co se rozletělo k zemi stejně jako její tělo. Klopýtla, ještě se snažíc nebrat rovnováhu, ale ignisanka měla momentum, a tak spadla na bok. Okamžitě se začala sápat zpět na nohy a křídlem si přikryla odhalený bok, ale nečekala, že další útok půjde na její hlavu. Vyštěkla, ceníc zuby, ale neváhala - vlčice byla blízko, až příliš blízko, a toho se muselo využít. I za cenu utrženého ucha švihla hlavou s cílem způsobit ignisance svým delším rohem sečnou ránu na krku či tváři. Takovou, která prolije krev.

Slyšet ho přiznávat, že je to nezáměrné, ji přimělo k myšlence, že je dost možná mentálně chorý. Nechtěla být naštvaná na chorého, když mu měla jako léčitelka pomoct, ale nedokázala všechen svůj hněv okamžitě smést ze stolu. Teď s ním mluvila jako přítel, ne léčitel, a doufala, že si to rohatý uvědomuje. "Já vím. Zkus toto - než něco řekneš či uděláš, promysli si, čeho tím chceš docílit, a zvaž, co by to mohlo udělat vlkům kolem tebe. Pak teprve mluv a konej." Věřila, že má srdce na správném místě - akorát to prostě správně neinterpretoval. Možná za to mohly jeho ztracené vzpomínky? Možná můžu být ráda, že už není rváč. Povzdechla si na jeho slibem, protože věděla, že takové věci nemůže slibovat nikdo. "Nelámej nad sebou hůl. Ty to zvládneš, ty na to máš, ale musíš tomu sám věřit." Krátce mu položila mu tlapku na hruď. Tu obvázanou, protože na neobvázené se lépe stálo. "Tam." Snad pochopil symboliku - že musí věřit svému srdci, ale přemýšlet hlavou. Měl před sebou hoch dlouhou cestu, než aby se mohl nazývat vlkem, se kterým by Bell byla třeba chtěla strávit zbytek života, ale snažil se, a přestože to ve velkém obrázku nedělalo takovou změnu, počítala to.
Její pohled brzy zase změknul, ale ponechala svou hlavu v těsné blízkosti té jeho. "Tebe skutečně bavilo hrát si vlčaty, že?"

Fakt, že Enkida považovala za kamaráda, si po jeho manévru s vlčaty vymlouvala, ale teď jí docházelo, proč k takovému východisku kdy došla. Týpek byl upřímnej, a i když dělal chyby, a že jich dělal mnoho, snažil se. Vskutku se nad tím zamyslela, až z toho svým lehce zamračeným pohledem zabloudila k vlastním nohám. Po chvíli si povzdechla a zavrtěla hlavou. Na ní tady bylo zhodnotit situaci. "Přestaň," zamumlala a protočila očima. "Škemráš jak vlče. Vlastně se chováš furt jak vlče. Přiděláváš mi práci, Enkidu." Plácla by se do čela, mít tak ruku. Teď nad tím jen unaveně pokrčila rameny. "Já nepotřebuju v životě dalšího vlka, co si myslí, že mu všechno projde bez následků, co si myslí, že takhle se může chovat furt. Zahoď titul hlupáka, nebo se jím staneš, čiň se skutky." Jak řekne konec konců i Toshimu za pár dnů, až se ukáže, o čemž ještě nevěděla. Byla ochotná mu odpustit, ale nebude to hned a nebude to zadarmo. Podívala se mu do očí. "Nejsem snob, jasně, že ti dám další šanci- ALE! Zklam mou důvěru ještě jednou..." S tím se přiblížila ještě o krok blíž, v pohledu nůž, rohy téměř nadosah jeho hlavy.

Pomalu kráčela k němu, přemýšlejíc, co říct. Měla ho zdrbnout znovu? Říct mu narovinu, co si myslela, a jak jeho chování působilo? Měla vyslovit svá přání? Chtěla, ale... Zůstala mlčet a sledovat, co dělá, a co má na srdci. Povšimla si předmětů, co tu měl nashromážděné, jak kdyby stavěl nějaký hrob. Přišel snad rozjímat? Kytky, mušle, jídlo. Ne, on na někoho čekal. A došlo jí, že to měla být ona, když došla až k němu bez známky úsměvu na tváři, hlavu zvednutou. Snažila se ignorovat fakt, že tlapka bolí.
Natočila ouško na stranu, když mluvil, poslouchajíc jeho omluvu s prázdným výrazem. Měla se cítit dojatá, měla mu odpustit? Hrozně nechtěla, ale slyšet od něj takové doznání přecijen bylo hřející. Chvíli mlčela, když domluvil. "Ano," promluvila, v hlase rozhodnost, "to bylo velmi hloupé." Měl štěstí, že ho znala, jinak mohli skončit v sobě jak vzteklí psi, stejně jak s tou ignisankou. Neměla by nejmenší problém ho zrakvit, kdyby ohrožoval její vlčata, to už teď věděla ze zkušenosti. "Myslela jsem, že přátelé dokáží odhadnout, kdy zábava hraničí s ublížením." Cítila se ublíženě, ano.

Chvíle to byla, co Enkidovi pasivně agresivně vmetla do tváře svou fůru za to, že si bez dovolení vypůjčil její malá vlčata a ještě si dovolil se nazývat jejich strýcem. K jeho štěstí (nebo neštěstí?) to ovšem jen jeden ze zdrojů vzteku v jejím těžkém životě matky samoživitelky čtyř vlčat, a tak ho těch pár dnů radši ignorovala, než aby svým minulým rozhodnutím znovu čelila. Po nedávné rvačce se sice zotavovala, byla konec konců léčitelkou a věděla, co dělat, ale taky ono zotavování znamenalo chvíli šetřit křídla. Vydala se dnes k večeru k Zátočině po čtyřech, aby sledovala jak se svět noří do klidné tiché noci. Tlapku měla obvázanou a jemně kulhala.
A ono jí ta chvíle ticha a klidu nebude přána - protože jak se přiblížila k místu, zpozorovala proti oranžově zabarvenému obzoru tmavou srst a rohatou hlavu. Až příliš pozdě, než aby se mohla otočit a zase nepozorovaně odejít. Zpomalila opodál, prohlížejíc si, co tu onen strýc jejích milovaných asi dělal - a pak přecijen pomalu vykročila vpřed. Ať už to byla zvědavost nebo touha po tom si s ním promluvit s očí do očí, dnes byl ten čas.

Ještěže neměla na peří alergii, protože obraný mechanismus protivnice by jí v tomhle nedělal zrovna dobře. Mávání křidélky bylo ale jistě dostatečně otravné, aby utvrdila ve stisku a na jazyk skápla horká krev. Malá křídla sice nebyla tak silná, aby zanechala na tváři modřiny - k čemu vůbec jsou, když ji zcela očividně ani neunesou? - ale stále to nebylo příjemné. A to ani fakt, že se jí vlčice zakousla do nohy. Vzpomněla si na Roiha a jeho ztracený prst - no tak dopadnout nechtěla! Citlivé místečko, samozřejmě že to bolelo. Z rozhořčení a paniky se s vrčením vztyčila na zadní, druhou tlapou flákla bílou do tváře ve snaze jí přinutit pustit a čelistmi přehmátla na jejím křídle, aby následujícím trhnutím vyrvala minimálně i pár bělavých letek. Riskovala tím manévrem ztrátu stability, ale doufala, že to bude dostatečným bolestivým podnětem k tomu, aby osvobodila svoji nohu a aby to ignisanka buď vzdala nebo se ještě víc naštvala a přestala si dávat pozor. Modrá byla v tuto chvíli ochotná použít i své rohy.

Bellanně docházelo, že vlčice má spadeno na její křídla, a to jí samozřejmě nemohla dovolit poškodit. Radši škrábance, kousance, ale křídla! To byl v jejích očíchhřích největší, někomu sáhnout na cenný dopravní prostředek, díky kterému ona třeba zvládala přes den vyřizovat tolik věcí. Teď musela pomstit nejen minulost, napadení vlčat, ale i neférový boj. Všimla si, že i ignisanka vlastnila křídla, i když jen malá a bezvýznamná. V očích se jí zaleskla podlá myšlenka. Vydechla tak na sekundu, když si vlčice jala otevřít tlamu - ale právě toho využila k dalšímu útoku. Vymrštila se kupředu, míříc zdánlivě na krk, ale pak strhla čelisti stranou a pokusila se zakousnout vlčici do ramena křídla. Přední tlapu přitom držela pozvednutou, zamýšlela tím vyblokovat případný útok na vlastní křídla, která si proteď složila na záda, aby dosáhla lepší aerodynamičnosti.
Potvrzovala jí tímto útokem vyřčenou hypotézu? Nebo důležitěji - potvrzovala vlčatům, že je šílená maminka? Něco na tom bylo, ale ona si rozhodně myslela své - ona vlčata chránila, ona konala správně. Neměla čas nad tím teď přemýšlet, a vlastně jí momentálně bylo jedno, co bílá říká, protože už označena za nepřítele byla.

Doufala, že její slova se řádně zaklínila do mysli jejího soka, protože jí se do mysli zaklínila také. Snažila se pochopit, co se vůbec stalo - zažívala šok. Vybavovala si to vše jako směsku emocí a myšlenkových pochodů, co vypovídaly o všem snad ještě víc, než kdejaké zranění, co v tomto boji utržila. Na rozdíl od svého prvotního přesvědčení o své nezlomné pravdě, které tento incident odstartoval, už si teď tak jistá nebyla ani pravostí a smyslem své existence. Končetiny jí zalila ochabující zima, svěsila hlavu a kecla si na zadek, oči dokořán někam do půdy. Křídlem si kryla ránu na krku, ale zdaleka ne s takovým tlakem, který by toto zastavení krvácení potřebovalo. Mimo dalších odřenin a vytrhané srsti, co se válela po okolí, jí ještě pravou tlapku zdobila řezná rána od zbraně.
Naslouchala zurčení lesní říčky, neschopná přes doprovodné pískání ve své hlavě rozpoznat kroky přicházejícího. Pozvedla hlavu, vyhledávajíc majitele onoho hlasu, co ji oslovil jménem. Působil tak vzdáleně, jako z druhého konce tunelu - ale znala ho, určitě ho znala. "Jsou v bezpečí, jsou v bezpečí, pomohla jsem jim, zachránila jsem je. Vra-zi, už nám neublíží! Jsi v bezpečí- Jsi v bezpečí." Mluvila tiše, sípavě a rychle, jakoby stále utíkala. S poslední větou se s domnělým prozřením podívala do očí své šedivé léčitelské učednice, jakoby v nich hledala své nejbližší, svou rodinu. "Ghaa'yel," vydechla, jakoby její přítomnost byla božským znamením. Chvíli hleděla do jejích očí, přemýšlejíc, co to vlastně říkala. "Ignis." Hlesla a hlavu zase sklonila, prohlížejíc si jak zemi pod její tlapkou zabarvila stékající krev. Mít tak víc pohromadě, asi si uvědomí, že tekoucí vodu měla doslova na dosah několika kroků - a jelikož sem původně šla sbírat bylinky, i nějaké to zavazadlo s materiálem ponechala pohozené někde opodál u vody.

Možná už se netrhali na kusy vším, co měli, ale tím úskalí jejich nečekané rvačky nekončila - teď se totiž oba budou muset potýkat s následky svých zranění. Vrhla své poslední útoky, ale už ani nevnímala, nakolik zasáhly. Mírně se jí mlžil pohled, a nejen z únavy, ale i z faktu, že si byla vědomá ošklivé rány na noze a na krku. Pálila jí místa, kde ji protivník okradl o srst, bolel ji ocas a víc. Bílá srst byla potřísněna krví, a Bellanna si k oné ráně přiložila rameno křídla ve snaze krvácení zastavit. Zatím ale stále hleděla směrem k Rufusovi, odhodlaná bojovat dále, kdyby se dal znovu do útoku. Hlava pulzovala bolestí z použití magie i ze spotřeby adrenalinu, a přestože by řekla jinak, bylo dobře pro oba, že se hnědý azaryňan rozhodl odletět. Přivřela oči nad poryvem větru, co jeho vzlet vyvolal, ale sama křídla neroztáhla. Přešlápla na místě, upevňujíc svůj postoj, zuřícíma očima pronásledujíc jeho siluetu. "Zbabělče! Leť pryč, leť, uteč na zhoubnou půdu své smečky! Lehněte všichni popelem, shořte v žáru slunce, hříšníci! Ignoranti- VRAZI! Já přísahám, že už neuděláte z žádného vlčete sirotka!" S tímto prohlášením jí docela došel dech. Zůstala stát, oddechovat a šokovaně zpracovávat, co se stalo.