Príspevky užívateľa

Nebylo to často, co si připadala lepší jak ostatní, a dnešek konec konců také nebyl jedním z nich. Její dřívější externí učitel ji neučil zrovna čestné metody, ale učil ji přežít, a o to se konec konců snažila i tady. Přežít, využít, co měla. Dokázat jak jim všem, tak sobě, že obstojí proti protivníkovi, že obstojí proti ideologii, kterou se snaží zničit. A že ji dokáže zničit. Nechtěla ignisana zabít, to ne, chtěla mu dát lekci. Že lekce nesla formu zmlácení už bylo přeci vedlejší.
Předními tlapami mlátila do vlka kam jen mohla, dávajíc dávku vzteku do každé rány. Nečekala, že vlk tak snadno opustí skus krku a nechá se mlátit, ale co nečekala ještě víc byla náhlá sečná bolest, co jí polila jednu z tlap. S potlačením nářku zlostně zasyčela a odtáhla se do bezpečné vzdálenosti a jeden z klacíků levitujících ve vzduchu spadl. Tedy, vzdálit se aspoň chtěla, ale onu podélně pořezanou končetinu jí instinkt radil ani nepokládat na zem. Samozřejmě ho neposlechla, nehodlala dát vlkovi důvod k oslavám. Vydechovala, zatímco jeho směrem poslala poslední dva špičaté klacíky, co držela ve vzduchu. Nebyly zdaleka tak rychlé, vlivem únavy, ale oba mířily na Rufusův trup.

Nohou nejspíš promáchla, ale aspoň záložní plán použití magie z části vyšel. Bellanna díky tomu mohla udělat pár kroků stranou, vydýchat se a lépe se soustředit na zbylé předměty, které svou magií držela. Dva z klacků byly tupé, tak je pustila na zem, a tak zůstaly v namodralé záři podél její hlavy levitovat už jen tři. "Chceš zhebnout, magore!?" Zachechtala se, snažíc se ho varovat. Těžko říct, jestli to byl spíše zoufalý smích nebo válečný pokřik, kterým by mu chtěla dát vědět, že má navrch a ani omylem dost. Chtěla brečet i nadšeně vřískat, chtěla se třást strachy i hořet jako všechna ta krev, co jí vřela v krevním řečisti. Co vlastně chtěla?
Ignisan se nevzdával, zase vyrazil. Rychle zase utvrdila postoj, stojíc k němu čelem, spoléhajíc na rychlou reakci v poslední možné sekundě. Vypadal, že běží přímo na rohy, a to jí smysl nedávalo - kdo by se dobrovolně nechal napíchnout? Jako ten sob. Očekávala od něj nějakou zradu, ale i přesto se s částí soustředění věnovanou magii nedokázala vyhnout. Stihla se akorát strhnout do strany k zemi, bolestivý zásah do krku stejně padnul. Ne do život ohrožujících míst, ale stejně nepříjemný. S náhlým návalem strachu o vlastní život se postavila na zadní, začala drásat spodní stranu těla svého soka a flákala i křídly, aby ho od sebe dostala. Rohy prozatím zůstaly zářit a tři klacky viset ve vzduchu, protože zvažovala, kam zbylé tři téměř projektily poslat.

Mít teď víc pohromadě, asi si pomyslí, že se jedná o dalšího rasistu ve vlčí říši - ale narozdíl od své matky, ona tu dnes nehodlala padnout tlapou nějakého azarynského břídila. Způsobila mu zranění ušního boltce, ale snaha ho srazit k zemi nevyšla. Ani jeden neměl čas se zastavit a sledovat svá zranění, a Bellanna rozhodně také nezůstávala na jednom místě. V drobném okamžiku, ve kterém se zaleskly jeho zuby a vydal se k jejímu boku, odskočila a přiklopila ono křídlo k tělu, aby si bok bránila a zároveň měla lepší přístup k útoku čelistmi. Týpek ale změnil kurs a dostal dozadu, kde dobrovolně okusil hromady husté srsti, který tvořil většinu jeho objemu. Vlčice zakňučela a přešlápla, jak ji zatahání dostalo z rovnováhy. Jak se opovažoval! Dlouhý hustý ocas vskutku nebyl zrovna praktickou částí těla, ale o to víc ho měla ráda. Zvedla nohu, aby ho jak nějaký kopytník kopla do tváře, zatímco se její rohy rozzářily a v mžiku sekundy na Rufuse nemířil už jen agresivní bodavý pohled zpoza zrzavých vlasů, ale i několik klacků, z nichž se tři rozletěly jeho směrem.

Oh, jaká to krásná show se měla odehrát! Bohužel byla v realitě motivovaná nestabilními emocemi, křivdami minulosti a obavami o budoucnost. Ventilovat si emoce musel každý svým způsobem, a přestože by do sebe kdysi Bell neřekla rváče, dnes už by jí bylo zcela ukradené, kdyby ji tak někdo nazval. Ona se hodlala rvát za to, co je správné, za to, co milovala. Ignis byl tomu všemu hrozbou, a Rufus jako jeho člen byl dnes ve špatnou dobu na špatném místě se spatnou společností.
Ačkoli byl její způsob boje intenzivně instinktivní, ani ona nebyla v boji nováček. Kdysi trénovala s jedním podlým tulákem a samozřejmě i s Nihilskými, a co víc - nehodlala se držet zpět. Navíc měla na své straně znalosti fungování vlčího těla. Menší vlk se ovšem ukázal být vcelku rychlý a úspěšné přiblížení ji naštvalo. "Tyyy," ze ztráty srsti nebyla nadšená, ale byla to malá ztráta. Z původní strategie uhnout a udeřit se adaptovala na udeřit když on udeří. Nenechala ho přistoupit k důležitým částem těla, chránila si krk i břicho. Když se vyskytl zase příliš blízko, vydala se mu svým tělem naproti, snažíc se ho dobře mířeným útokem převálcovat a uzemnit - čelistmi přitom mířila na jeho hlavu.

Nepřišla žádná odpověď, co by jí napověděla, jak to tedy v azarynu s její image je. Žádné uklidnění, že by se události hýbaly. Žili snad všichni v bublině? Žila ona v bublině? Na tom nezáleželo. Zavrčela, když jí nařkl do bláznů. Nechtěl problémy a přesto ani nedokázal vyslechnout a přijmout jedinou pravdu, to se jí ani v nejmenším nelíbilo. Nezastavila, naopak si pomyslně dupla a oplatila mu vrčení také ceněním tesáků a vzdorným pohledem. "Ne! Už mě nebaví vzkazovat to znovu a znovu! Já mam právo na spravedlnost, já mam právo na pokoj!" Toužila po pokoji na duši, a jedinou věc, co teď cítila, že by mohlo pomoct, je skutečně se strachům postavit. Nerozmýšlela nad tím, jestli toto vyústí v boj... Pokud se to mělo stát, stane se to. A ono se to stalo brzy - modrá se nepřestávala přibližovat a potom proti vlkovi vyrazila.

Jeho návrh ji rozohnil ještě víc. "Jsem neřekla, že můžeš jít!" Asi si potřebovala kompenzovat fakt, že mnoho vlků odcházelo předtím, než na to byla připravená. Třeba takový Enkidu! Chtěla mu pořádně vyprášit kožich, ale třeba to nebude třeba, pokud vypráší kožich někoho jiného. "Spad jsi na hlavu, nebo se v té vaší smečce informace vůbec nešíří?" Byla pravda, že se vůbec nechoval tak, jak by od své nemesis smečky čekala. Od smečky, kterou si v hlavě vykreslovala jako velkou hrozbu. Co tomu dával image vlka, co se zmateně snažil vykroutit ze situace, do které sám dobrovolně zavítal? Čichala zradu, ale líbilo se jí, že projednou se někdo bál jí, a ne ona jich. Kéžby takto dokázala stanout před královnou a také jí říct, co si myslí! A co víc, kéžby královna byla ochotná přiznat své chyby... I ona pohledem mírně pátrala po okolí. Klacky, klacky. "Varovala jsem vás dostatečně, abyste se nepřibližovali k mým vlčatům!" Z nějakého důvodu měla pocit, že přesně o to Rufusovi jde. Poloroztáhla křídla směrem nahoru, jakoby byla připravená za ním letět, kdyby začal zdrhat.

Tehdy na plesu bylo ignisanů víc, než by si kdy pomyslela, že uvidí - a stejně tak to bylo na léčitelském workshopu, kde kvůli tomu ani se svými znalostmi nepromluvila. Věci se ale měnily, a nejenže teď byla Bellanna matkou, ona byla pissed-off matkou, se kterou značně lomcují emoce. Rufusova obhajoba vyvolala vřící krev nejen už z dříve zmíněných důvodů, co svým chováním nevědomky podporoval, ale i čistě protože kázat o klidu si kolem ní nemohl dovolit nikdo jiný než ona sama. Jsem přeci naprosto klidná! "Co se snažíš dokázat, ignisane? Svou nevinu? Jaká ignorance!" Doteď se držela spíše při zemi, teď ale přešla do ofenzivy - vycenila tesáky a sebejistěji vykročila k němu. Netušila, co dělá, nebo zda-li to slova okřídleného ještě mohou změnit.

Ježila se jak naštvaný rys. Jeho výmluva nepadla na úrodnou půdu ani zdaleka - naopak přivřela oči, když viděla snahu o přátelský přístup. Byla přesvědčená, že ten úsměv není pravý a že se jedná jen o zástěrku, na kterou se ona nehodlala nechat nachytat. Došlo jí, že svými slovy narážel na fakt, že je z Nihilu - ach, kéžby existovalo něco, co by takovou skutečnost zakrylo! No, tady byli skoro blíže k území ohnivé smečky, takže o teritorium nešlo. Azaryn? Nevyjádřila své překvapení nad jiným názvem almy matter, ale zarazilo ji to. Byl skutečně ignisanem? Ano, měl ten vibe. Teda, vlastně vůbec, ale rozhodně to byl ignisan! Byl z té smečky, nemohla se plést. "Nedělej ze mě hlupáka!" Téměř zasyčela, vyjadřujíc, že to nic nemění. "Copak jsem vás nevarovala?" Měla se cítit uražena, že si nepamatoval historii? No, nevěděla, že ani neměl jak. Byla zmatená a do krve se jí uvolňoval adrenalin.

Ano, schovávala se. Na místě, o kterém brzy zjistila, že není zrovna stabilním terénem. Dokonce magií jen tak tak zachytila několik kamínků, co se rozhodly vydat dolů a dost možná prozradit její pozici. Tiskla hlavu k mechu na skále, poslouchajíc to ticho. Proč bylo ticho? Děsivější, než kdyby se její návštěvník rozhodl pro hlasité oznámení svého příchodu. Snad instinkt kořisti v ní na ten moment zavládl, aby ticho oplatila tichem. A s každou sekundou nechuť k tomu se synem královny Voltaire mluvit rostla. Už Toshimu přiznala, co si o něm myslí, měla to říct do očí i samotnému princi? Sice dnes nebyl jeden z těch špatných dnů, kdy měla chuť vlkům uhryznout hlavu čistě za to že na ni promluvili, ale s jistou společností si nemohla sama sebou být jistá ani při normálních podmínkách.
A pak Arrakis promluvil. Věděl o její přítomnosti, samozřejmě že ano! Nebyl hloupý, nepřehlížel důležité detaily. I přes svou nespokojenost že proč si prostě nemůže jít po svých se rychle rozhodla pro to, že to aspoň od teď vyřeší jako funkční dospělý jedinec. "Oh!" Ozvala se těšně po jeho oznámení a naschvál shodila dolů pár kamenů ze srázu, nad kterým tak nebezpečně stála. "Ale kdepak! Sbírám... Mech! Nevšimla jsem si, že jste poblíž, Arrakisi." Výmluvu vyřkla s co největší přesvědčivostí, jak jen to panika dovolovala. Improvizace! Nebyla v ní nejlepší, dokud jí nešlo o krk. Teď měla větší problém - prý sbírala mech, tak musela nějaký vzít. Namířila rohy proti stěně před sebou, snažíc se z ní primitivní rostlinu servat. Potom ji hodila za skálu. A další. A další. Křídly si pomohla, aby se dostala i ona sama zpátky do přímého zorného pole prince, držíc další kus vytrženého mechu ve vzduchu. Už spoustukrát předstírala, že dělá svou práci, když ji ve skutečnosti nedělala - byla to snadná, levná výmluva. Sežer to, sežer to, doufala tiše, zatímco pečlivě prohlížela sebraný mech.

Stále mírně vykolejená z výměny lichotek jí dalo práci aby zase normálně vnímala a fungovala. Lesley se zatím zdála být vlčicí nadmíru přátelskou a zářivou, že si říkala, jaká škoda pro ni jistě byla trávit čas na takovémto děsivém opuštěném místě. No, aspoň to tu díky ní vypadalo hned méně strašidelně. Ledové kamení okolo vlastně hned vypadalo, že by mohlo hřát, kdyby si k němu Lesley stoupla! Že byla ochotná pomoci ji nepřekvapilo, ale i tak to rozjasnilo den. Při její reakci na léčitelství zavrtěla ocasem. "Dělám co si myslím že je správné. No a teď sháním něco teplého pro vlčata." Už jí ani nepřipadalo divné o tom cizince říct. Ani nezmínila, že to mají být její vlčata, co tak do měsíce přijdou na svět, jak radostná pro ni sama ta zpráva byla. Zvláštní, skoro jakoby se znaly déle než sotva pár minut!
Vlčice vzhledu cukrové vaty zmínila, co tu dělá. "No, v létě je to tu rozhodně pěknější. Rostliny rostou po zdech a tvoří další brány, a z věží je pěkný výhled na Norest..." Ani krásy léta a slunečných dní by jí nedonutily tady zůstat déle než bylo třeba, už kvůli vlastní historii, ale každý měl jiný vkus. Možná i ona by se nechala přemluvit k tomu stát se hradní paní. Možná. Znovu se opřela do truhlice, a přestože Lesley neoplývala velkou silou, bylo to dostatečné na úspěšné otevření. Zvědavě nahlédla dovnitř, a ke svému štěstí se tam skutečně nacházelo pár tlustých látek. Napůl se rozpadaly, ale jistě lepší, než co měla doma. A něco pod nimi! Toho si ale zatím nevšímala. "Oh, skvělé!" Natáhla se pro látky a vytáhla se ven, ab si je lépe prohlédla. "Odkud jsi, Lesley? Jsi tu dlouho?" Nechtěla nechat konverzaci stát.

Hory byly na území smečky místem méně navštěvovaným, a právě proto tam modrá léčitelka dnes zamířila. Poskytovalo ticho, klid a samotu, ale zároveň nebylo daleko od smečky, aby se kdykoli nemohla sebrat a jít zkontrolovat svá vlčata. Shledávala to až děsivým, jak rychle rostli, jak už to nebyl ty malé chlupaté kuličky co pomalu neustály poryv větru. Možná už opravdu nebylo třeba je tolik chránit a nechat je postavit se na své nohy... Na druhou stranu, stále cítila šimrající zodpovědnost za jejich úspěchy i neúspěchy. Oni se učili odmalička o všem kolem sebe, a i Bellanna se měla co učit o tom jak být správnou matkou - ovšem, ne že by si nechala poradit. Dnes se i ona rozhodla věnovat nějaký čas sebevzdělávání, když jiné starosti konečně mohla opět nechat na otci svých vlčat.
S křídly na své straně si nedělala příliš starostí s výšlapy. Doletěla, kam chtěla, a našla si místo vhodné pro prohlubování schopnosti, kterou doteď užívala spíše jako pomocníka do domácnosti. Nashromáždila si kusy klacků a ostré kamení a pomocí magie je vrhala na pomyslný terč, kterým se stal kus skály porostlý lišejníkem a mechem. Bylo na ní dobře vidět, kde zasáhla. Zatím se jí příliš nedařilo.
Zpozorněla, když opodál uslyšela kroky. Ze ztráty koncentrace kámen, který zrovna držela ve vzduchu problikl a spadl na zem. "Kss," sykla, když jí do hlavy vystřelila bolest. Nevelká, ale nečekaná. Princ? Jop, tak s tím neměla dobré zkušenosti ani dobré názory, a moc ráda by se mu vyhla. Panikaříc se rozhlížela, kde se schovat, a nenapadlo ji nic lepšího než zaběhnout za skálu porostlou mechem. Ajéje, to by bylo trapné, kdyby ji našel!

Týpek ležel na zemi, hra skončila. Bellanna vlastně netušila, jak teď bylo vhodné vzhledem k přítomnosti vlčat reagovat. "Nedělej ze mě hlupáka, Enkidu," procedila mezi tesáky, nepřestávajíc ho probodávat pohledem. Jeho pokus o vykroucení se ze situace považovala za ubohý a nevhodný. Já rozhodnu kdy budu naštvaná, neopovažuj se mi mluvit do chování! Na znamení, že situace ještě zdaleka není vyřízena a Enkidu rozhodně není zproštěný viny na něj vycenila tesáky a klidně se do něj i opřela, aby ho udržela na zemi. Jen ať nevstává! Věděla, že je vyšší jak ona, a z nějakého důvodů jí to bylo nepříjemnější kárat někoho s pohledem nahoru.
Výpověď vlčat ovšem ovlivnila její chování, jejich slova jistě pohodla. S mírným překvapením se podívala na Duinyho, který Enkida obhajoval. "Tento vlk není vaším příbuzným. Dokonce ani nepatří k naší smečce, cítíte?" Vyjasnila situaci a pobídla vlčata, ať se zamyslí nad roháčovým pachem. Aspoň se něco naučí. "A co jsem vám říkala o kontaktech s vlky mimo smečku, hm?" Nesměřovala tu otázku samozřejmě jen na Duinyho, ale na všechna vlčata. Všechna měla na tomto stejnou vinu, vystavila se nebezpečí. Ne, že by nebezpečí nebylo ani v Nihilu, ale o vlcích mimo smečku jim jistě zdůrazňovala opatrnost a že nemají věřit kdekomu. Bylo to přeci nebezpečné. "No dobře," dodala tišeji při zmínce o nevinném hraní a poodstoupila od Enkida. Sice nevěřila, že to byla nevinná hra, ale vlčata to asi skutečně bavilo.

Rody. Tolik povyku pro umělý konstrukt, celé to předstírání honosnosti jí šlo prostě proti srsti. Pokud měl někdo nutnost pojmenovat si svou rodinu, tak ať - ale stavit ji nad ostatní, to už nepodporovala. "No, vlčata nejsou zodpovědná za chování svých rodičů." Konstatovala to, co předtím sám naznačil. Princ byl ještě celkem malý, takže mohla doufat, že z té ideologie nadřazenosti vyroste. Obzvlášť, pokud se měl stát příštím panovníkem. Nechtěla vinit vlčata za nic, sama věděla, jak naivně a hloupě občas konala ta její, takže její vztek stejně sklouzával hlavně k jejich rodičům. Když se jedno z jejích vlčat nechovalo dobře, také cítila svou vinu, že mu to nedokázala vysvětlit lépe. Ošklivý to pocit bezmoci. Měla je ale ovšem ráda i se všemi jejich chybami. "Jaký je ten vůdce?" Vědět více informací o otci jejich koncila a vůdci smečky, kam by se mohli přestěhovat se asi bude hodit. Přestože od Tima neslyšela nic špatného, byla pravda, že dalšího arogantního vůdce zažít nechtěla a nepotřebovala. Pro jejich bezpečí.
Očekávala negativní reakci na Kult, ale vlastně až tak negativní nebyla. Později jí to začalo dávat smysl, když zmínil kamaráda právě z města. Udržet víru a nechodit na Slunce... Téměř opomněla fakt, že Kult byl stále záhadou a rozhodně o něm nevěděla více jak o Přízračných. Bylo by vůbec opuštěné lidské obydlí bezpečné k životu? A bylo divné před Toshim přiznat, že ona nejspíš věřila, když sám přiznal, že on víru přijmout nedokáže? Nebo nechce! "Ne," zavrtěla hlavou, "nemůžeme se rozdělit. Buď půjdeme všichni nebo nikdo, ať už by to mělo být kamkoli." Nemohli přeci riskovat, že vlčata dostanou syndrom rozvedených rodičů, když si právě naněkolikrát potvrdili, že jim zaručí krásný život. "Já svoji rodinu neopustím," vyřkla pevně. Nehodlala opakovat chyby ostatních, nehodlala se otočit zády na své blízké. Ne pokud se oni neotočí zády k ní.
Upřímně nevěděla, kde v tomto humoru končí laškování a začíná seriózní sdílení, no dospěla k názoru, že Toshi určitě ví, jak moc si cení cizí věrnosti a pomoci. Oplatila mu hravé gesto tím, že zvedla hlavu a chňapla mu po uchu. Jednoduché, když měla v základu hlavu výše. Ovšem ho plánovala spíše ožužlat, ne mu ublížit. "O tom ses vlastně někdy zmiňoval," uvědomila si. "Škoda, neznám. Znám ale pár vlků, co kráčí v Hatiho světle." Snad ještě stále. Že vlci mizeli beze stopy z Nihilu, to jí bylo známé, ale jaké konspirace se skrývaly za zmizeními z Kultu? Třeba kde skončila Dovahkiin, její dávná kamarádka, to by ji zajímalo. "Možná bys měl udělat zas nějaký výlet a najít si pár kontaktů," navrhla s úsměvem, "až tě teda dáme do kupy. A až bude zase stálo s vlčaty." Povzbudivě do něj drkla čumákem.

Pousmála se. Toto by s klidem nazvala oddaností, toto byl důkaz, co potřebovala slyšet. Ujištění, že není sama, že na jejím názoru záleží, že není sama. Přestože zmínka chci slyšet druhou stranu zněla jako zrada už protože ji taková věc nezajímala, zůstala smířeně a s vírou doufat, že to přecijen dopadne dobře.
Mluvit o možném přestěhování se zdálo být poněkud drastickým řešením, ale čisté srovnávání výhod a nevýhod v souvislosti se známými informacemi... Stále poskytovalo nejistá východiska. Zůstala chvíli mlčet, když vyřkl svůj pohled. Sdíleli jisté strachy, třeba o bezpečí a názoru vlčat, k tomu zbytku se ovšem stále potřebovala vyjádřit. "S naším koncilem si nejsem jistá. Ale... Asi jsem s ním ještě pořádně nemluvila." A mělo to důvod - ten týpek byl děsivej. Nejen ta neměnná tvář, co zabraňovala běžnému odhadu, jestli je zrovna šťastný nebo si přeje prolitou krev, ale ještě vlastnil tu podivnou zbraň! To rozhodně nebylo bezpečné okolo vlčat, natož obrácené proti ní. Byla vůči němu značně biased kvůli celému přiženění a předběhnutí řady, ale tu byla ochotná uznat, že výměna více jak tří slov by mohla pomoct. Nebo utvrdit můj názor. A'Kaza byl od Přízračných - a přesto byl tak diametrálně rozdílný od jejích známých. "Timova rodina nevypadala, že by schvalovali něco takového. Ani mi nepřipadají jako slepé ovce, velmi jim záleží jeden na druhém." A na čem vlkovi záleží, to chrání. Upřímně si nevybavovala o vůdci Přízračných víc než šedou srst a vysoký vzrůst, ale zato znala hned už čtyři členy oné smečky, zahrnujíce jejich Lex. "Dá se vůbec někde najistotu očekávat klidný život?" Hodila po něm očkem, v kterém se zračila únava. Únava z toho všeho. Opět se na chvíli odmlčela, tiše hledajíc odpovědi na nebi ve stříbrné záři měsíce. "Další možností je Kult..." Dodala tišeji. Pokud nebyl Toshi nadšený s Přízračnými, pochybovala, že vidina usídlit se ve městě by se mu líbila. Když už si ale vše říkali narovinu, musela mu říct, že i tato myšlenka jí prošla hlavou. Co když... Co když si to tak Hati přeje?
Kdyby to neříkal tím odlehčeným tónem, asi by ho seřvala, že co se opovažuje vůbec přemýšlet nad takovými obviněními. Teď ale jen pozvedla koutek. "Přeci nebudu zaseklá jen s tebou navěky věků!" To by jí samozřejmě nevadilo až tolik, proto to také vyřkla s humorem. "Doufám, že také máš známé mimo smečku." Byl špehem, vsadila se, že má aspoň pracovní kontakty. Snad i přátele. Vlastně se tehdá divila, že sama byla schopná navázat a udržet přátelství s někým na takovou dálku. Okolo rohatého doktora z hor se ale dělo mnoho zázračných věcí, jak se dozvídala - i nemožné mohlo být rázem skutečností.

Toshi jí mluvil z duše. Nikdo neměl mít právo na to se povyšovat nad druhé, žádné dědictví ji o tom nemohlo přesvědčit. Svět se měnil, vlci se měnili, ale myslet bylo třeba na všechny složky koloběhu. Panovník bez poddanných nebyl panovníkem. Co když je třeba zlomit koloběh? "Přesně tak," pokývala souhlasně hlavou na jeho vyjádření. Následující nabídka ovšem zaváněla... Nebezpečně. "Nechci abys byl kvůli mně v problémech i ty," zamumlala myšlenku, co si původně chtěla nechat pro sebe, protože rozporovala tolik věcí, co už řekla. Samozřejmě, že si přála, aby spravedlnost fungovala, aby všichni žili v míru, rovnosti a veselí, ale co museli zaplatit, aby na to došlo? Měla pocit, že pokud bude muset vynaložit ještě nějakou práci tomu v nepříjemnou chvilku udržet se sane na veřejnosti, přestane sane být nadobro. "Já nevím. Můžeš to zkusit, ale pochybuju, že na tebe bude hledět jinak než na součást té špíny, co tak šlechetně trpí." Bála se, jaký následek by v takové konverzaci mohlo mít špatné slůvko, ale pokud byl Toshi odhodlán podstoupit to riziko, podpoří ho. Byl to důkaz, že za své nejbližší hodná bojovat.
Ovšem měla nějakou dobu na mysli i jiná řešení. Trochu... Drastičtější, připouštějíc jejich způsob života a historii. "Napadlo mě taky... Vzít vlčata a připojit se k Přízračným." Toto ji napadlo, když tu šedý ještě nebyl. Věděla, že bez smečky nepřežije sama, natož s vlčaty. Tolik nebezpečí venku bylo! Ale mělo to svá odůvodnění. "Mám tam kamaráda z oboru, Timothéeho. Přízrační sice žijí na severu, ale žijí v rovnosti, území je hlídané a své členy si prověřují, než je přijmou." Pamatovala si toho flekatého rohatého vlka, co se tu objevil koncem zimy. Přestože to tehdy pokládala za nejvíc bizarní zkoušku do smečky a nevěřila tomu vlkovi snad ani nos mezi očima, teď to viděla jinak.