Príspevky užívateľa

Bylo to vždycky podivné, když rodič musel mluvit o druhém rodiči. Nevěděla, kolik může říct, co bylo vhodné a jestli to nechtěli nechat na společné sezení... Jenže otázka padla teď a vlčata potřebovala odpověď hned. Její šedý otec jejích vlčat také jistě o modré povídal - a ona nemohla udělat nic lepšího, než ho vykreslovat v dobrém světle. Aspoňže na tuto otázku znala odpověď. "Tvůj tatínek našel svého havrana jako ptáče, když byl malý. Zachránil ho a postaral se, aby přežil, a od té doby spolu vyrůstali." Usmála se. Ravonny měl vlastně podobnou šanci si teď takovou konekci se zvířetem udělat a to bylo prostě roztomilé. Proč tím zvířetem jen musel být tento divný děsivý havran? Odleť. Odleť! Nemohla mu vybrat za mazlíčka něco méně nebezpečného? Myš, vrabce, ještěrku? Poutu s mazlíčkem rozumněla jen okrajově, sama mívala jednoho nereálného. Toshi jí to ale kdysi popisoval jako vztah k sourozenci, a to znala dobře. Ti její zanechali bolestivé prázdné místo. Ale co na tom - jestli měl být syn šťastný, kdyby měl havrana stejně jako otec, tak to bude dělat radost i jí.
Tyrkysové oči stále sledovaly zelenookého havrana, co se zastavil a vzdorně roztáhl křídla. Matka tentokrát zachovala klid, ale zůstala stát s křídly poloroztaženými, probodávajíc ptáka varovným pohledem. "Um," hlesla, když přišla otázka na ni. "Víš, já a tatínek jsme každý jiní. Každý vlk má něco, co je dělá jimi, a to je v pořádku. Já nemám havrana, ale zase mám rohy, jako ty, hm?" Toshi rohy neměl, a přesto byl rodina. Vlčata přemýšlela tak jednoduše, jak krásné! Zasmála se nad jeho poznámkou. Každé dítko chtělo být tím jedním. Snad na sebe nebudou žárlit, jestli jeden něco dostane a druhý ne. Ach! Starosti.

Vlče. Pryč. Znovu. "Fäoline! Fä-o-line! Kde jsi?" Volala snad každých pár minut, co klusala od nory. Do údolí, okolo stromu, přes prameny až na louky na druhém úpatí kopců. Byla unavená z neustálého létání a nebylo to tolik času, co dcerku viděla naposled, a tak křídla šetřila na použití později. Pach dcerky byl čerstvý, a tak ho jen následovala. Ó můj bože, já z toho vlčete vyrostu! Taková neposlušnost! Může přestat? Ughhh! Bellanna měla problémy se vztekem, ne že ne, ale k tomu nejcennějšímu, co vlastnila - k jejím vlčatům - se vždy snažila chovat s veškerou laskavostí, ochotou a trpělivostí. Nikdy mámou nebyla, a tak jim dávala vše, co měla, i když to znamenalo oželit spánek a jiné sociální kontakty. Ona trpělivost ale občas také přetékala. Pokolikáté tenhle týden to bylo, co se dcera bez dovolení vytratila?
Kvetoucí louka bujela životem, a tak se musela více soustředit, aby pach následovala i přes distraktivní vůně květin lákajících opylovače. "Fäoline!" To není vtipné! Bála se o ni, i když už méně než na začátku výletového období. Začínala znít rezignovaně.

Bellanna se dopustila chyby: snažila kombinovat smečkové a mateřské povinnosti. Ani jedno nebyla práce na částečný úvazek, pokud ji jeden chtěl vykonávat pořádně, a matka začínala být unavená, ztrácela focus na věci, co byly skutečně důležité. Brzy ráno připravovala cosi v léčitelském koutku v noře, včetně Enkidových léků, co dělala už tak jako pravidelně ze zbytků které mohla postrádat, což Enkidu samozřejmě vědět neměl. Teď ale jaro rozkvétalo, byliny rostly - a ona potřebovala doletět pro něco, co rostlo jen v horách.
Návrat ji otřásl, když zjistila, že vlčata nejsou tam, kde je zanechala, ani nikde blízko. Zahodila bylinky a opět roztáhla křídla. Před očima úzkostlivě pátrajících se míhaly scénáře, co všechno se jim mohlo stát zlého.
Vystoupala snad nejvýš, co kdy letěla, poháněná mateřskou odhodlaností. Proletěla celé údolí až k moři, kde konečně mezi bledým pískem zachytila postavy. Kdo to byl tam dole s jejími vlčaty? Tak jako tak se dala na svižný sestup dolů. Enkidu.... ENKIDU?? Panika. Jaký to pacient, obzvláště nestálý a tajemný... No právě. Nebyl členem smečky a způsoboval jí nemálo problémů, co kazily náladu. Rozhodně mu nevěřila dostatečně natolik, aby měl právo se byť jen přiblížit k jejím vlčatům! To si slízneš, ty bastarde. Zavrčela.
Vlčata s ním na pláži něco prováděla a rozhodně to nevypadalo bezpečně. Proletěla před sluncem, vrhajíc na ně stín. V momentě, kdy se obrovský vlk vrhnul vpřed, srdíčko jí snad strachy vynechalo a ona drasticky ztratila dalších pár metrů výšky, jak při turbulenci. "Vlčata! ENKIDU!?" Zatímco na své potomky volala radostně, jméno jejich samozvaného strýce v jejích hlasivkách zahřmělo s jasným sdělením, že má průser. Nemalý. Možná všichni měli. Matka se tvářila nekompromisně, zatímco se připravovala na přistání a snažila se udržet na uzdě svůj vztek. Ten totiž velil: Zaútočit, chránit. Sežrat Enkida zaživa.

Tato řeka se vlévala do moře v Nihilské zátočině, a to znamenalo, že není daleko od území smečky. Vhodná lokalita na krátký výlet a svačinku. Upracovaná matka čtyř vlčat si navzdory nekončícímu to-do listu chtěla dopřát trochu klidu a samoty a před soumrakem se sem rozletěla. Cítit vítr v křídlech jak ohýbá letky a čechrá srst i vlasy, to pro ni představovalo ztělesnění svobody. Voda široké řeky byla klidnější, než moře, a tak se jednalo i o odpočinkovou aktivitu.
Opsala kružnici nad přilehlými stromy a přistála na jednom z výběžků pevniny, okolo kterého voda uzavírala menší meandr. Křidla nechala zpola roztažená a tvář se zavřenýma očima zvrátila k nebi, které se pomalu barvilo do žlutých, oranžových a růžových odstínů. Brzy přijde noc a svět obalí klid... Měsíc s hvězdami zůstanou vládnout světu s respektem k tajemstvím, co měla zůstat v temnotě.

Čím déle stála na místě a rozmýšlela, co s cizincem udělat, tím více ji přepadala únava. Nápad hodit problém flekatého bílého estreláka jí v mysli utkvěl nejvíc - znělo to jako dobré řešení. Kdyby přišel škodit, už by to udělal. Děsivé bylo, že neměla příliš čím se bránit. Ob, vlastně ano... "Přízrační prověřují své členy zajímavými úkoly, hm," uchechtla se. Vlastně... To dávalo smysl. I ona by se v Nihilu rozhodně cítila bezpečněji, kdyby noví členi byli podrobeni zkoušce loajality a oddanosti. Chyba královské rodiny.
Přikývla na představení, své jméno ale ponechala v tajnosti. Nepřišla se seznamovat - a přecijen, jestli tohle byla zkouška, ať si zjistí, s kým to mluví. Beztak to ale není důležité. "Krásný. Bratranec? Říkal mi o vašem rodu. Vyřiď, že pozdravuju," pousmála se, v hlase ale stále znatelná čepel a neochota. "Zavedu tě za panovnicí. Ale ukaž,-" s tím zaměřila zraky na kus kůry, co měl být oním důležitým vzkazem a její rohy se rozzářily - snažila se ho k sobě přivolat.

Vzít ho zpátky do centra smečky, kde se bude moct ohřát v noře, jí přišlo nejrozumnější. Ještěže měli záminku, proč tam jít, ponoc byla potřebná. Všimla si, že Iris nikdy od šance vlkům okolo sebe pomoct neustoupil, vždycky pomáhal. Jak můžeme pomoct my tobě, ty sněhová koule? Ať Bellanna měla mozek zaslepený vlastními názory, myšlenkami a iluzemi jakkoli, dokázala nalézt špetku empatie ke každému členu smečky. Neměla to srdce jiného vlka nechat se trápit, dokud měla možnost a způsob mu pomoct... A nebyl to ignisan.
I ona s naplňováním lahví pomohla - s magií, díky které se nemusela vody sama ani dotknout, to bylo jednoduché. Bylo pěkné, že cestu domů nemusela podstupovat sama. "Mhm," přijala jeho pokusím se. Nebylo to "ano paň léčitelko, dojdu si o tom s někým promluvit," ale good enough. Nepotřebovala slyšet víc. Další přáce čekala.

Jak se měla tvářit, aby s vlčicí našla společnou řeč i nadále? Zvažovala všechny možné přístupy, kterými se mohla chovat, aby z této konverzace vytěžila co nejvíc nových užitečných informací o Hatim a kultu, jehož záhada vždy přirozeně poutala její mysl - jenže to dělala celý den, takové přetvařování. Usmát se na toho, tamtomu dodat naději, přislíbit něco pěkného kdekomu. Ačkoli to byla účinná metoda, bylo to vyčerpávající, a ona si sem koneckonců v rouchu noci přicházela odpočinout. Rozhodla se nechat zavládnout svou pravou tvář, ale ať už chtěla nebo ne, podvědomě se klonila k napodobování.
Už první odpověď vlčice v ní vyvolala mírný strach z nejistoty. Byl určitý způsob, jak na toto měla odpovědět, aby zachovala úctu a nikoho neurazila? Věděla příliš málo, než aby se odvažovala jméno boží využívat nadarmo. Mělo váhu u jeho následovatelů, ale jak jí naznačil její známý - nevěřící nemají místo v Hatiho srdci. Poštvat si proti sobě boha nechtěla. "Děkuji," zamumlala jen a sklopila zrak, pokorně tím přijímajíc to gesto. Hlas cizinky možná nebyl nejměkčí, ale nenechala se zastrašit.
Posadila se. Povídání při měsíčku, to znělo jako fajn relax. Nečekala, že to bude s kompletně náhodnou vlčicí, ale vyšší síly si to zřejmě přály. Dozvěděla se, že madam není z kultu, a to docela změnilo její plány, kam se tato konverzace mohla směřovat, kdyby nastalo trapné ticho - chápeme, na známé, život ve městě a víru, o které se snažila zjistit co nejvíce. Ne kvůli smečce, nebyla zvědem... Chtěla o tom vědět pro sebe. "Omluvte, nikdy mě nenapadlo, že by Hatiho následovatelé mohli nést i status tuláka a nepatřit k... Mí známí pochází z Kultu. Věřící můžou přicházet z různých končin a různých původů?" Ptala se opatrně, ale zeptat se musela. Věděla, že jeden její kultský známý řekl, že také není z Norestu. Jenže taky řekl, že až tady poznal víru, že předtím nebyl věřícím. Tak - jak se jeden stal věřícím? To ji zajímalo. Chtěla pochopit, co jí zatím nikdo nebyl schopný pořádně vysvětlit. Jestli kvůli tomu musela přiznat, že zatím cestu nenalezla, byl to risk, co byla ochotna podstoupit.

Černý vlček se udržel na nohou! Jaké to pokroky dělali, tato procházka byla revolucí - jak si měla představovat budoucnost, kdy budou všichni bez problému běhat po světě? "Šikulky, tak se to dělá!" Zaradovala se. Bylo složité sledovat vše, každý z nich měl jiné tempo - a tak nebyla schopná dát všem všechnu pozornost, co potřebovali. Čtyři. Vběhla ke kraji kopečku, rozhlížela se - a Fäoline tam naštěstí byla. Jak se dostala tak daleko? Co když se jí tu něco mohlo stát? No, nestalo, to by už malé vlče řvalo o pozornost. "Ty máš ale nezbedné nožky," poznamenala a nekompromisně ji čapla za zátylek, aby i s ní mohla přispěchat zpátky za rodinkou. Položila slečnu mezi bratry. Toshi se snad mezitím postaral o zbytek.
"Musíme zůstat spolu, aby nikdo nebyl pozadu, dobře? Když si budete pomáhat, budete silnější." A tohle bylo něco, co jim bude v budoucnu ještě párkrát zdůrazňovat, že by se měli snažit spolu být zadobře. Netušila, jestli tomu vlčata teď vůbec mohla rozumět, ale věřila, že jakkoli obtížné příkazy a myšlenky časem pochopí. Byla to přeci její vlčata, tak jistě podědí i intelekt!

Že svolení pořídit si mazlíčka jednomu vlčeti znamenalo nutnost svolit podobnou věc i třem ostatním, to ji teď nenapadlo. Byla šťastná, že Ravonny má z toho jiskřičky v očích, že je šťastný - a o to jí šlo nejvíc, aby se její milované dítko mělo dobře. Souhlasil s podmínkami a poslechne i další, kdyby si vzpomněla, snad, takže co se mohlo pokazit? S Toshim a Sashou po boku zvládnou v rodině i nějaké to zvíře navíc.
Samozřejmě se nepřestala strachovat a postupovala za synkem. Nechala mu trochu prostoru, aby si s ptákem skutečně mohl promluvit sám, ale byla připravena přinejhorším zapojit tesáky a odehnat nebezpečí. I rohy udržovala nažhavené k tomu synka v případě špatného kroku chytit. Sledovat, jak si povídá s cizím ale bylo podivně roztomilé. Ta nevinnost, ta víra. Nevěděl o životě nic a tak hravě se do něho vrhnul. Oh, létat? To ne! Nenene, ještě by ho odvedl za masožravým hejnem nebo do jiného nebezpečí! Obavy nepustily její mysl, bedlivě sledovala dění. Zamrkala, když se silueta havrana při svém hopkání trochu rozpíjela - zdálo se jí to? Udělala krok vpřed a instinktivně pootevřela křídla, varujíc zvíře, že vlče tu není samo. "To nemusí vždycky znamenat, že se jde kamarádit, dávej pozor!" Kousla se do rtu, aby se nevydala ještě blíže. No, jestli se něco stane, tak to aspoň bude pro vlče životní lekce. Jenže jaké by měla následky? A byla by to má vina?

Až z větší blízkosti si povšimla, že její nová společnost má na tlapách cosi, co se podobalo smotané kožešině. Byl to polštář? No, vlčice nespala, tím si byla docela jistá - vypadala spíše jako v transu, v důležitém zahloubání, mimo tuto realitu. Jaký neokřídlenec by spal takto blízko okraji? Předváděla chování, kterému nihilanka zcela nerozuměla. Ale že ani uchem nepohla! Nevyhodnocovala ji snad jako podnět hodný pozornosti ani nebezpečí? Vnímala vůbec svět? Modrá znala podobné stavy, hlavně ty své, a tak pro to měla v jistém smyslu pochopení. Zmkla, opouštějíc své snahy vlčici kontaktovat. Urovnala si křídla na zádech a dopřála si hluboký nádech. Tyrkysová očka zabloudila zpět k moři a měsíci, co se v něm zrcadlil. Máš pro mě vysvětlení? Mám něco dělat? Mám odejít? Co se sluší v takovéhle situaci? Kupodivu pro ni toto odmítnutí interakce nebylo nepříjemné, ať už to bylo nocí, měsícem samotným nebo... Ne, určitě to bylo tím, že měla společnost, ale nemusela mluvit. Obvykle se zbytečné společnosti spíše vyhýbala, protože okamžitě dostala salvu otázek či úkolů. Prostá ignorance byla příjemnou změnou.
Ale nemělo tak tomu být navždy. Samozřejmě otočila hlavu zpět, když slova vlčice narazila na známou notu. Hati. Okamžitě se jala pozměnit první slova, co měla na jazyku pro případ, že by přecijen došlo na konverzaci. Nezvládla zakrýt jiskřičky poznání a zájmu, když vlčice dokončila rituál a jejich pohledy se konečně setkaly. Čekala, že její přítomnost nebude zrovna opěvována, ale ona měla co říct, a tak se nehodlala zaleknout nepřístupného výrazu. "Vy jste Hatiho následovatelka," vyřkla s jistou úctou a rozpoznáním. "Patříte ke Kultu?" Ach jistě, Bellanna měla kontakty. Nikdy ale vlky města nepotkala takhle daleko od města, když tedy nepočítala ples. Co za tím stálo u této tajemné paní? Nezodpovězené otázky se kupily.

Vlčata. Kde byla, kam se vydala tentokrát? Bellanna měla hlavu plnou starostí o jejich životy už od doby, co poprvé zakopli o své tlapy, natož když se naučili chodit pořádně a objevovali všechno, co mohli. Vidina toho, že jednoho dne budou létat byla pro matku právě teď hotovým hororem. Nebo to mohlo být ještě horší i bez létání?
Že občas své milované uzlíčky štěstí nenacházela tam kde měli být už ji nepřekvapovalo, ale vždy to v ní vyvolalo vřící paniku a instinkt je okamžitě jít hledat. Dnes chyběli dokonce všichni - Fäoline, Ravonny, Erys i Duiny. Doufala, že jsou aspoň spolu a využívají při interakcích s neznámým všech mozkových buněk i síly, co jim propůjčovala souhra, jak je vedla. Bůh však nyní žehnej křídlům - hledání bylo hned jednodušší. Srdce jí muselo vynechat, když ji stopy zavedly až k Nekonečným pláním. Mimo teritorium. Mimo bezpečí! Ne že by Nihil byl bezpečný, ale aspoň riziko bylo menší. Žádní členi smeček, žádní tuláci, přítomnost predátorů kontrolovaná. Hlavou jí projelo mnoho scénářů, co vše by mohlo jít špatně - a narozdíl od mnoha situací, dnes něco špatně fakt šlo.
Ze svého leteckého úhlu se jí naskytl pohled na scénu: Čtyři vlčata a cizí vlčice. Cizí vlčice. Neznámá, neprověřená. Nebezpečná. A nevypadala zrovna přátelsky, něco se tam dělo. Modrá nezaváhala ani sekundu, okamžitě nabrala na tempu, aby se spustila z oblohy pokud možno co nejvíce výhružně. Měla vztek poháněný strachem. Co když se některému vlčeti něco stane? Co když už se stalo? Roztrhala by onu nebezpečnou osobu na kusy! "VYPADNI OD NICH!" Zahulákala rozlíceným tónem, co její vlčata ještě jakživ neslyšela. Rozhodně slyšela nějaké hubování a nespokojenost, ale tady, tady šlo o jejich životy! A to se angry mama nehodlala držet a skrývat pocity za úsměvem a trpělivostí, nene. Bellanniny smysly zachytily ještě jednu důležitou proměnou - pach Ignisu. Mířila si své přistání přímo tam, kde teď stála bílá vlčice s minikřídly a korunkou. Uhne, respektujíc výhružný rozkaz k ústupu, či za chvíli dojde k srážce? Nebo se stane něco zcela jiného?

Den v životě matky, vévodkyně a léčitelky byl nesmírně vysilující. Starosti se kupily, každý něco potřeboval a občas se jí zdálo že nikdo neměl pochopení. Udržet si hlavu čistou, objektivní a ještě se usmívat a věnovat vlčatům trpělivost? Zvládala to, ale psychika trpěla. Každý očekával, že když si takovou roli vysnila, bude to zvládat - jenže ona absolutně neměla vše pod kontrolou, ať už ostatním snad kvůli své vlastní hrdosti a pýše říkala cokoli. Svět šel proti ní. Ačkoli se přinutila věřit, že přijde zlepšení, necítila se, že by měla vůli na něj čekat. Nihil v její mysli opět obrůstal trnitým křovím, které chytalo za kotníky. Příliš tlaku, přiliš stresu, ze kterého jí div ještě nevypadala všechna srst. Strach, vztek, smutek, který neměla kde ventilovat.
Noc jí poslední dobou byla ještě výjimečnějším časem, než kdysi. Často trávila po rušném dni aspoň chvilku v záři hvězd a měsíce, naslouchajíc jeho uklidňující písni, co po těle rozlévala klid - písni ticha. Až když únavou padala k zemi, chodívala zpět do úkrytu, aby dohlédla, že žádné z jejích milovaných kuliček života nemá noční můry a nepotřebuje ukonejšit. Dnes konejšení hodlala dopřát sama sobě. A nezajímalo ji, jak daleko pro pocit úlevy bude muset letět.
Roztáhnout křídla a nechat se unášet vánkem... Taková volnost, taková svoboda! Jednou mohla zahodit strasti dne a soustředit se jen na to, že má čas sama pro sebe. Že louky pod ní se změnily v moře se v jejím vnímání času stalo rychle. Tmavá silueta útesů tyčících se nad temnými vlnami se stala její cílovou destinací teprve když ji spatřila. S ladností přistála na jedné ze skal, křídla ještě napolo roztažená. Vydechla svěží vzduch prosycený solí, otočila se zpět k moři - a hle, v zorném polo zachytila siluetu. Měsíc osvicoval tvář ležící postavy, dodávajíc jí téměř posvátnou auru. Chvíli stála, zaujatě na ten úkaz hledíc - a pak se vydala blíž. Nekradla se, neplížila se, ale ani nedělala velký hluk. Měla ten pocit, že by cizinku od něčeho vyrušila. Něčeho neznámého, divného, posvátného... Ale ne špatného? Těžko říct, jestli měla dávat na své instinkty. Podívala se na měsíc a pak zpět na vlčici. "Mmm... Ehem?" Zamumlala, hlas ji zradil při formování slov.

Chtěla věřit, že tenhle vlk není hrozbou, ale sebezáchova volala po opatrnosti. S ostražitou otráveností sledovala světlého vlka v plášti, přemýšlejíc, jestli mu věřit byť jen čumák mezi očima. Nikdy ho nepotkala, ale... Z nějakého důvodu jí byl povědomý. Snad to bylo těmi rohy? Ženským vzezřením?
Vznesl důvod své návštěvy a modrá udělala pár kroků vpřed, aby se podívala, co to nese. Kus kůry - dělal si srandu, to že byl důležitý vzkaz? O čem? Opadala jim všechna kůra ze stromů? Až po druhém pohledu si všimla, že v kůře něco je. Možná by přecijen mohla vyhovět jeho důležitému poslání a udělat hezký den aspoň jemu, když ten její se ke klimaxu neodebíral. Povzdychla si, přemýšlejíc, jak daleko Přízrační jsou. Jestli mluvil pravdu, tak wau. "A kdo jste? Nepáchnete po Přízračných," vznesla nedůvěřivou poznámku, ale v jejím hlase se z prvotního rozhořčení stávalo smíření. Odvede ho za panovnicí, možna ho i nechá ohřát u ohně v úkrytu. V Přízračných byl její oblíbený kolega a byli to spojenci. "Nejste příbuzný s jejich medicem?" Impulzivita březosti zvítězila a vyřkla svou domněnku.

Bellanna
- Těsně před začátkem eventu (ale už v zimě + se hrálo déle) podnikla cestu do Přízračných, aby pokecala s Timem (kvůli práci i osobně)
- Pomáhala panovnici s kolapsem ve sněhu (ještě se odehrává)
- Účastnila se malování v noře Nihilu, kde Toshimu řekla o tom, že čeká vlčata
- Na smečkový lov donesla lékárničku, kvůli březosti nelovila
- Navštívila Trosky Othamu, aby našla něco užitečného na zahřátí pro sebe i vlčata, potkala Lesley (ještě se odehrává)
- Léčila nemocnou Deetrah a Kettua, díky kterým získala lék na nemoc
- Vypravila se se Sashou sbírat Zářivník, který smečka neměla ve skladu a byl třeba k léčení Nemoci (ještě se odehrává, ale byly úspěšné)
- Konfrontovala Irise s rodinnými problémy, nasbírala s ním u pramenů minerální vodu pro nemocné
- Pomohla Ancunínovi vyhledat panovnici, když nesl vzkaz od Přízračných (ještě se odehrává)
- Sama onemocněla a vyléčila se
- Účastnila se svatby Voltaire a A'Kazy, kde Timovi předala informaci o léku na nemoc
- Společně s Ghaa'yel a Deetrah uvízla v lavinou zasypané jeskyni
- Porodila vlčata

Učit se věci za pochodu, to znělo hrozně strašidelně, i když věděla, že ji to čeká. Už se s tím smířila. Bude dělat chyby, ale bude se snažit, jak jen to půjde. Žádná matka poprvé není dokonalá, ne? "Ale nebudu lhát, hrozně se na ně těším." A ono těšení ve výsledku stejně převažovalo ony otazníky. Těšila se i na to, až nebude v tomhle aktivity neschopném stavu.
Že se nedýchající vlčata nebudou konat, v to musela jen doufat. Ona tady totiž nebude mít Timečka, až porodí. Tetě Sashe sice věřila také moc, ale měla pocit, že s medikem Přízračných je více na stejné vlně. Možná to bylo tím, že jsou vrstevníci, možná tím, že sdíleli obor. Když odmítl, že by byl zázrakem, zasmála se a šťouchla do něj tlapkou. "Ts ts." Jojo, to určitě. Ale my tě tak nazývat můžem, protože zázrak totálně seš! Chápala to, neschopnost přijmout chválu. Byla to jejich práce zachraňovat životy. Ze své éry, kdy jí extrémně záviselo na poděkování a odměnách si však nějakou tu schopnost zásluhy přijímat a uznávat odnesla. "No a ty někdy plánuješ být otec?" Zeptala se upřímně, ale netlačivě. Až pak si uvědomila, že to možná byla hloupá otázka, ale tak! Když už si tak otevřeně povídali, také o něm chtěla něco vědět. Možná k osobním rozhovorům byli na špatném místě, ale čert to vem. S jeho úvahou ohledně načasování vrhu souhlasila, a tak jen přikývla. "Určitě přijď, budu se těšit. I já se k vám zase musim někdy podívat, ale na blízkou dobu to s vlčaty nevidím." Vlčatům určitě návštěvy prospějí. Třeba si i v Timečkovi najdou vzor.
Přikývla. Nemoc byla nemilá a rozhodně to nebyl dobrý pocit ji mít, ale dostávala se z toho. "Ani já," souhlasila. "Členi Nihilu se setkali s nakaženými tuláky, kteří znali lék. Kombinace šalvěje, řebříčku a zářivníku. Fascinující rostlina - v noci její květy svítí a žahají, léčivé jsou listy. Nevěděli jsme nic kromě těchto tří přísad, ale přišla jsem na to, že Zářivník je lepší navlhčený a směs dobře obohatí i jitrocel a vrbová kůra." Netušila, jestli Zářivník zná, ale ona ho neznala, dokud nedostala radu od Sashy. Nebesa žehnej Sashe, jinak by na tom byli omnoho hůř! "Nemoc máme u nás pod kontrolou. Můžu ti po svatbě ukázat můj postup, ale obávám se že Zářivníku nemám dost abych s vámi sdílela dost na vyléčení nemocných, jestli nějaké máte..." Pomoct chtěla, ale nemohla rozdat sklad kvůli jiné smečce. Ať už byl Timothée jakýkoli kamarád a Přízrační jakkoli spojenecká smečka, její zodpovědností byli nihilané.