Príspevky užívateľa

Jestli byla Bell doteď rudá vztekem, tak následující poznámka modrého ignisana ji rozpálila doběla. S vrčením vycenila tesáky, cítíc, že týpek obratně vrátit úder do citlivého místa. Dobře zahráno, dobře zahráno, pomyslela si nasupeně, nesnažíc se skrývat své rozhořčení. Ignis mohl za smrt její matky a ona jim to nikdy nehodlala zapomenout - ale že se za to směje? No tak za to zaplatí! Jednou. Jindy.
Dnes totiž neměla čas bojovat. Cesta k Přízračným ještě nějakou tu dobu zabere a byla daleko od jakékoli pomoci - vlastně ji velmi znervózňovalo, že jediná živá duše, kterou potkala, byl ignisan. Jistě, neměli území daleko, proto se bála, že by se tu najednou objevil další. To už by asi svou statečnost nehrála a radši by se pakovala. Ne. Odejde se vší hrdostí - nenechá se tímto jedincem potupit. "Tvá nová lepší rodina může za smrt mé matky, smrade. Zúčtování přijde, jednoho dne," nepřestávala vrčet. Vlastně... Překvapovala sama sebe, když říkala, co říkala. Jakoby to nebyla její slova. Nerozmyslela si náhodou to, co řekla té hnědé vlčici v Dormanu? Nežraly jí výčitky každým dnem?
Výzva k boji. Přes tvář se jí mihla nejistota. Na tohle fakt nebyla ready. Zachovala si ale kousavý tón a výraz odporu. "Oh, skutečně ne? Můžeš si promluvit s mými rohy," odsekla na poznámku o křídlech. Zcela upřímně si myslela, že být to fight 1v1, právě díky křídlům a rohu by ho porazila... Nemít strach. Strach, ten ji ovládal víc, než chtěla. "Jednoho dne." Zopakovala na nabídku boje a popošla na širší větev. "Pozdravuj Artemis." Bylo jí jasné, že o tomhle setkání pravděpodobně žalobníček poběží za jeho kápem, a tak mu aspoň zanechala vzkaz. Zahrávala si s ohněm? Pravděpodobně. Záleželo jí na tom? Ne. Jen ať ví. Už jí to bylo jedno.
Jedním mocným mávnutím se spustila ze stromu na druhou stranu od Stadleyho a rozletěla se na sever, jak měla původně v plánu.

Jaké to překvapení, když Ravonny vyřkl myšlenku že vlk mluvící se stromy by mohl zjistit spoustu informací. To určitě nečekala. "No to by bylo krásné! Dobrý nápad, synku, třeba jednou někoho takového najdeme," usmála se na něj a věnovala mu pusinku na hlavičku. Pozitivní reinforcment rozhodně podporovala, i když se jí ne vždy dařilo. Pokud její podpora pomůže vlčatům s tím aby měli stejně bujnou fantazii jako ona, musela to podporovat. Na druhou stranu, musí jim svět vysvětlit správně, aby o něm neměli iluze. Tolik toho mohla udělat špatně! Ve výsledku totálně nevěděla, co dělá, ale dělala to od srdíčka.
Tmavé vlče vyšplhalo na strom naštěstí bez potíží a máti si oddychla. Byla hned za ním. Jenže pak přišla otázka, na kterou by měla jasnou odpověď, kdyby nepadl argument táta má taky havrana. Jak proti tomu měla bojovat. Ihned si říkala, že ne, to by bylo nebezpečné! a vždyť je na to mít mazlíčka ještě malý, co když ho odnese pryč? Co když mu uklovne mu oko? Nebo pozve své kamarády? Fear. Jenže pak přišel prosící pohled, a na to si mladá máma ještě rezistenci vypěstovat nestihla. "Je to divoké zvíře, Ravonny, okolo těch musíš být opatrný," varovala ho vlídně, "ale dobře. Jestli se zkamarádíte, můžeš si s ním hrát. Ale vždycky by jsi mně nebo tatínkovi řekl, než by si jsi s ním šel sám hrát, dobře?" Přeměřila zelenookého havrana pohledem. Nelíbilo se jí to ani trochu! Ale co by udělala dobrá máma? Pochybovala, že se to synkovi vůbec povede, zkamarádit se s tím černým ptákem. Copak neměl žádný pud sebezáchovy? Takový Aiduin by se černé siluety určitě bál... Ale to byl jiný případ. Asi za to mohla vlčecí nevinnost.

Sice stále nebyla přesvědčená o tom, že Irisův nepěkný psychický stav byl stabilizován, ale měla pocit, že udělala vše, co právě teď a tady mohla. Lepší nápady přijdou později, jenže čas už nevrátí. Mohla se jen usmívat a dostát svým slovům, že mu pomůže, když si pro pomoc požádá. Teď mu ji trochu vnucovala - ale i to bylo konec konců součástí práce léčitele, zajímat se o stav smečky, i když to někteří pacienti ne zrovna ulehčují.
"Děkuju," přijala jeho pomoc. Minerální voda pro marody, věřila, že to pomůže zaléčit krky. I ji bolelo v krku, a chtěla se toho rychle zbavit. Proč vůbec u pramenů neměli nějaké sídlo, kam uklidit marody? Rozhodně tu bylo tepleji, i když vlhkost zase byla nevýhodou. "Irisi, pojďme si něco slíbit. Nebudeš se stranit pomoci, ne teď v zimě. Nenutím tě mluvit, chápu, ale prosím, mám o tebe strach." Obrátila se na něj s upřímnější prosbou. Chápala, že měl své důvody pro to se neotevírat a dělat to co dělal, když Toshi... Ať už to bylo cokoli, chtěla mít záruky a chtěla mu pomoct. Kolébala se domů, těšíc se na teplo a odpočinek.

O vlčata bylo proteď postaráno, a tak si novopečená maminka dostala právo - nebo spíše rozkaz - jít si užít trochy osobního času. Problém byl, že jí teď osobní čas ani práce nezajímala tolik jako pobyt s vlčaty. Nechtěla je spustit z dohledu! Tak nebezpečný byl svět, do kterého je přivedla, a to už ani nebyla zima. Jaro bylo v tomto bohužel ještě horší. Všechno začínalo kvést, bujet životem, vonět... A to zahrnovalo jedovaté byliny. Modrá léčitelka sice vyrazila směrem od nory, projít se třeba k moři, trochu si zalétat, ale vcelku brzo přehodnotila své plány. Mezi vší tou zelenou trávou totiž spatřila řapíkaté listy mladého bolševníku. Nastala panika. Co když se toho vlčata dotknou, až si budou hrát v trávě? Co když sní něco jednovatého? No tak to ne! Z léčitelky se během minuty stala zahradnice, protože místo procházky se rozhodla vytrhat z louky každou kytku, která zaváněla problémy. Hlavně ty výrazné. Všechny bolševníky, konvalinky, sněženky, dymnivky, pryskyřníky, orseje a nedejbože rulíky, vraní oka a bolehlavy i další nebezpečné luční květy musely pryč! Natolik se zapálila pro ničení lučních společenství, že si nevšimla, že na louce není sama.

Téma vizí a magií zaujalo její pozornost více než dost, ale věděla, že se bude muset zase začít soustředit na práci, aby tu na sebe se zrzkem zbytečně dlouho nechrchlali. Aby v ordinaci, kam vlci měli chodit na kontrolu, nebylo až příliš velké riziko nakažení. "To zní jako něco co by žilo jen v Norestu." A taky pěkně nebezpečně. Co když viděl něco víc a zamlčoval to? Co když to zahrnovalo ji nebo její vlčata? Rodinu? Došlo jí, že vize mohou být mnohem nebezpečnější, než si předtím připouštěla. Pokud opravdu mohl vidět budoucnost a ne možnou budoucnost, jak se mu snažila namluvit... Co když byla věc, kterou viděl, už pevně daná? Říkáš celou pravdu, mladej? "Třeba dostáváš vize hrozeb, abys pomohl druhým se jim vyvarovat." Zakázat návštěvy horských území mohli, ne? I v zájmu Bell bylo bezpečí smečky, protože léčit někoho, kdo se dostane do křížku s okřídlenou kočkou, to znělo nepěkně. Snažila se znít netlačivě, pouze polemizovala. Ta magie může být určitě využita pro dobrou věc. Každopádně, jak řekla předtím - byla ochotná si o čemkoli promluvit. Její touha vědět vše ji nutila.
Dívala se na onu rostlinu, co měla být součástí léku, když se jí najednou rozsvítilo. Otevřela pusu v prozření- jenže než stihla říct, co ji tak nadchlo, rozkašlala se. Bude ten lék potřebovat taky, vypadalo to. Achich. "No tak já mam asi šušně v hlavě! Vždyť mi Sasha říkala, co ze Zářivníku se používá," okamžitě začala na stolku porcovat, naprosto zapálená do léčitelského procesu. Listy ze svítící kytky, šalvěj i řebříček - všechno nadrcené a zabalené do listů jitrocele v menší balíček. "Oh, promiň. Běž prosímtě dozadu nory a najdi si tam pelech co ti vyhovuje. Je tam i Deetrah. Já přijdu za chviličku, myslím, že vím, co bude fungovat!" Snad. Prosím. Jakou to výhodu měli, že Deetrah s Kettuem přinesli zprávu o té endemické rostlině. Kéžby skutečně působila tak rychle a spolehlivě, jak už si začínala představovat. Připravila balíčků meducíny rovnou několik. Obohatím to ještě vrbovou kůrou, to pomůže s horečkou. Trochu vlastních nápadů... A bude sledovat, zda to funguje na pacientech. I se zkušebním léčivem se tedy vydala do části nory, kterou vyhlásila za marodku.

Sníh všude, mráz všude. Když výjimečně přestalo sněžit, modrá nihilská léčitelka vyrazila na procházku. Mohla to být jedna z posledních k moři, než přijde čas přivést na svět vlčata - přecijen to bylo pěkných pár kilometrů od nory smečky. Ano, byla ještě březí. Bříško měla kulaťoučké, ale ještě daleko do zralosti, a tak si mohla dovolit nějakou tu uvolňující chůzi. Bylo před svatbou, která ještě ani nebyla oznámena.
Vyrazila ven hlavně kvůli samotě. Starat se o nemocné vlky v noře bylo vysilující, ne tolik kvůli té práci, ale kvůli interakci s tolika vlky. Sama se cítila nemocně, ačkoli to nedávala tolik znát. To přijde zítra, kamarádko, za to, že couráš venku, i když bys měla ležet. Problém jejího budoucího já, že? Teď se kochala krajinou, která... Byla bílá. A bílá a bílá. I to, co dříve považovala za nudné, ale dnes bylo uklidňující. Konečně spatřila moře a cítila sůl ve vzduchu. Přejížděla pohledem po vlnách a vraku lodi, když si povšimla tmavého fleku. A pach- Vlk! A cizí, ne Nihilský! Zastavila se. Nebyla ve formě bojovat, a kupodivu se teď v ní vůči tulákům probouzela nedůvěra. Ti přeci mohli za to, že museli nějakou agresivní nemoc vůbec řešit. "Hej!" Zavolala na něj z dálky. Šla blíže, ale držela si varovnou pózu, křídly se snažíc trochu zakrýt své břicho. "Jsi u hranice smečky, co chceš?" Jaké to Nihilské přivítání, že? Bellanna byla trochu nešťastná, že musí ve svém osobním čase řešit takové věci, ale byla to povinnost. Řešit to ale hodlala svým způsobem.

Zasnění maminky, to jí teď provázelo. Měla kamaráda, se kterým mohla sdílet toto všechno, a to byl klidpřinášející pocit, který ani nevěděla, že tolik potřebuje. Chápavý chlapec to byl a tolik zajímavého toho vždycky povídal! "Ano, moc! Ale také se bojím. Vím sice jak to chodí, ale... Matkou jsem ještě nebyla, chápeš. Tolik nového." Úplně v rozpacích z toho byla, ale v tom dobrém smyslu. "Chtěla bych dvě, ale myslím, že jich je určitě víc." Pohledem krátce zabloudila ke svému bříšku. Vlčata musela být aspoň tři dle toho, jak se hýbala... Nebo jen byla extrémně živá. Netušila, jak to spolehlivě poznat.
Už si představovala, jak by vypadal takový maminkovský hangout, když jí Tim poskytl informace o vlčici z jeho smečky, co také měla na zimu vlčata. A už narozená. Tvářila se radostně, dokud nezmínil nedýchající vlče. "Božíčku, ty jsi zázrak!" Asi už chválu dostal od jejich rodičů, ale Bell nad záchranou života, obzvláště tak křehkého, také rozhodně žasla. Věděla, že rychle jednat v takových situacích je náročnější, než se zdá. "Ale ráda slyším, že jsou v pořádku. Víš, je to hrozně jiné, má vlčata se ještě ani nenarodila a už si nedovedu představit, že by se jim něco stalo... Doufám, že zima brzy skončí a tvá kamarádka i já se budeme moct soustředit jen na to pěkné s výchovou vlčat." Deep myšlenky, ale potřebovala je sdílet. Jakpak budou vlčata asi vypadat?
Křídla, ano. "Dost možná," usmála se, "dost možná budeme okřídlená rodinka." Žádnou jinou takovou vlastně neznala - ani v Nihilu nebylo vlků s křídly tolik. Toshi, Kettu, ten Loki... A tím vlastně končila. O to nepředstavitelnější byla budoucnost, když nevěděla, jak by asi mohla vypadat. Tolik nového.
Vše bylo právě teď dobré, ne že ne. Na svatbu přicházela s pochmurnou náladou a hlavou plnou obav, ale ty ventilovala díky Timově přítomnosti a mohla teď proto myslet jasněji. Když zmínil nemoc, rozsvítilo se jí. "Byla jsem, ale už je to lepší," zvážněla. Asi by tu nebyla, kdyby potřebovala balík kapesníčků každou minutu. Nemoc se podepisovala na její fyzičce, ale k jejímu štěstí se dařilo ji v Nihilu mýtit. "Teď jsi mě úplně dostal, u vás je ta nemoc také? Kašel, bolest v krku, sople, skvrny na jazyku a v hrdle?" Musela se ujistit, že skutečně myslí to samé. "Protože na to mám lék." A byla ochotná ho sdílet.

Tak zvláštní pocit to zažívala s vlčaty po boku. Ty kuličky byly tak neznalé a nevinné, a přesto naprosto dokonalé a hodné její lásky. Byla to její zlatíčka, která musela chránit. Jak jenom dovolí, aby vyrostly? Dnes byli na první procházce venku a ona se slzičkami na krajíčku sledovala jejich první krůčky mimo noru. S láskou v očích sledovala, jak se všechna vlčata vrhla do světa statečně. "Jsem ráda, že žádné z nich nemá křídla tak malá, jako jsem mívala já," poznamenala směrem k Toshimu. Když se narodila ona, její křídla vypadala spíš jako kuřecí křidélka přišitá na špatné místo. Cucek peří, co nikdy nebude funkční. Ale jak vyrostla! A její vlčata vyrostou taky. "Sera a její dvoje křídla mi ale dělají starosti." Sama měla dva rohy, ale že by někdo měl čtyři křídla, to neviděla. Taková sněhová vločka to byla, a milovala jí stejně jako ostatní. Ale co když to bude dělat problémy? Co když budou muset druhý pár křídel odstranit?? Strach.
Dlouho v klidu nevydržela, protože jedno vlče upadlo do sněhu jako moucha na líh, další vcelku obstojně běželo pryč a dvě ucítila narazit do své nohy. Oh ne! Panika. Nestalo se jim nic? "Božíčku- Opatrně, zlatíčka! Pomalu, krůček za krůčkem, dobře?" Volala na všechny. Vzala Ravonnyho i Aiduina za zátylek, aby je postavila na nohy. "Takhle." Udělala pár kroků, sledujíc, jestli je následována. Ale ouvej - ona musela mít oči i jinde. Dcerušky byly živé až přespříliš. Počkat- kde byla ta druhá? "Fäoline? Fäoline!" Oh ne! První procházka a už se ztratilo vlče! Matinka se začala v panice rozhlížet.

Očekávala nadšení i otázky, byla připravená na ně odpovědět. Už z první ale přicházel kámen úrazu - ani ona nevěděla všechno. Toto byly kapitoly historie Nihilu a ona o tom nevěděla nic. Matnou vzpomínku či představu z doby, kdy Tisíciroční strom ještě stál sice vlastnila, ale většinu jejího života už ležel spadlý. Na tu dobu co ležel to stále v okolí bujelo životem. "Staré stromy bývají slabší, i když jsou obrovské. Už byl jeho čas, aby někomu neublížil, kdyby spadl. Nejspíš nějaká vichřice ho vyvrátila. Není zlomený, vidíš? To jsou kořeny, těmi stromy sedí v zemi." Naznačila mu na obrovskou kořenovou soustavu stromu, která opět začínala porůstat popínavými rostlinami. Byla pravda, že to byla prolézačka kvalitní, ale Bell tu přemýšlela hlavně nad bezpečím svého syna. Ten ale dropnul něco co údajně slyšel, a to něco se mamce rozhodně nelíbilo. To nebylo přeci pro jeho uši! Kdo to byl?? I o životě a smrti se bude muset jednou dozvědět. Netěšila se na to vysvětlování... Ale možná dnes byl ten den, ať už chtěla nebo ne. "Ach, to byl určitě jen vtip. Vlci žijí déle než šest let. Tisíc let je ale doba mnohem delší a žádný vlk tak dlouho nežije... Proto nevíme, jestli stromu skutečně tolik bylo a nikdy to nezjistíme, můžeme jen odhadovat. Tento strom toho rozhodně za svého života viděl mnohem více, než kterýkoli vlk. Proto je pro naši smečku posvátný." Pohádka. To by mohlo fungovat, že? V celém tomhle vysvětlování světa vlčatům byla ještě nová a nejistá, ale snažila se.
Měl společnost. Černé peří tmavého ptáka zachytila a věnovala mu zkoumavý pohled. "Jaký to zvláštní havran," souhlasila se synem, chválíc jeho pozornost. Zelené oči matku ale značně znervózňovaly. Co když je to zvíře nebezpečné? Co když na vlče kouká jako na kořist? No, Bell byla tu a žádný havran se nedotkne jejího vlčete, pokud to nepovolí! Její vlče. "Ravonny, opatrně!" Vyhrkla starostlivě na synka, když se začal hrnout ke šplhání. Byla hned za ním, připravená ho podepřít nebo chytit. Střídavě sledovala cestu, synka a havrana.

<< Pramen

Dobrodružství za hranice smečky započalo, a přestože to bylo dobrodružství pracovní a ona si nesla závaží v podobě vlčat navíc, byla nadšená. I vidina znalosti nové kytky jí teď podivně těšila. Bylo to něco nového, magického a muselo to být i pěkné, když má svítit, že? Přistihla se, jak se snaží představit si vzhled rostliny z popisu. Jak velká asi bude? A budou opravdu mít to štěstí ji najít?
"Můžu nechat létat věci jen myšlenkou, podívej." Rozhodla se pro názornější ukázku a přešla k holému polokeři. Zaměřila se na jednu z mrazem zkřehlých větviček a zlomila ji pouhou myšlenkou - kolem klacku se teď vzduch modře vlnil a světélkoval, stejně jako její roh. "Je to velký pomocník," přiznala. Nechala větývku letět před ně, několikrát se zatočit ve vzduchu a pak zabodnout do země. "Ale když to přeháním, bolí mě hlava." Nevýhody bohužel byly. Těžko ale říct, jestli ty bolehlavy měla z magie, ze stresu nebo z těhotenství.
I ona doufala. Měla ale pocit, že začíná doufat v příliš mnoho věcí. Proč v této zimě bylo tak málo jistých radostných obzorů? Všechno bylo zahaleno šedí. "Pokud nebe dá a podaří se nám to... Doufám, že ten recept, co Deetrah přinesla z toho setkání s nemocnými tuláky bude skutečně fungovat." Tuláci. Bellanna s nimi nikdy neměla problém, ale teď bylo tak jednoduché na ně svalovat vinu, že vůbec museli řešit nějakou větší nemoc než prostá nachlazení. "Myslíš, že tahle zima někdy skončí?" Některé obavy byly namístě, jiné ne... Stejně ale potřebovala ujištění.

>> Dorman

Od prvního výletu s vlčaty ven už uplynul nějaký ten pátek a jaro od té doby pokročilo. Sníh vystřídala čerstvá zelená tráva, mráz jemné paprsky slunce, vítr svěží vánek. Zdálo se to být jako ráj na Nihilské půdě. Rodičovství, na stranu druhou... Rodičovství ne. Bellanna měla rozhodně jiné představy ohledně složitosti role matky, a každý den byl další výzvou a zápřahem. Kolik nocí nespala, protože se snažila dohánět práci léčitelky nebo uklidňovala nespící vlče - a že to se zdálo být úkolem nekonečným, když byli čtyři. Čtyři. Jak má proboha hlídat všechny, když jedinou spolehlivou pomocnou tlapkou byla Sasha, která už tak musela zaskakovat za svou kolegyni na mateřský? Byl čas změnit strategii.
Že každé vlče má mít právo na osobní vývoj a budování vlastní individuality věděla, a byl to koncept zdánlivě nesplnitelný, když měla čtyři. Dnes ale dostala nápad - vezme na procházku vlče jen jedno. Ravonnymu tak jedno ráno pokynula, že s ní může vyjít na procházku, zatímco zbytek zůstal u nory pod dohledem. "Toto je spadlý Tisíciroční strom," řekla mu, když bylo majestátní místo na dosah, "je to místo důležité pro naši smečku a často tu najdeš společnost. Chceš se podívat blíže?" A přeci jen si takhle jen s jedním vlčetem po boku přišla klidněji. Mohla mu věnovat všechnu pozornost a zodpovědět každou otázku, aniž by na ni mluvili čtyři naráz. Tři, protože Aiduin tak výřečný nebyl, ale stejně. Usmívala se a byl to úsměv upřímný. Jaký to zázrak, že je měla.

Neposedávaly na místě, pobraly se rovnou na cestu. Nevěděla sice přesně kam, ale to starší a zkušenější léčitelka jistě věděla. Bell se těšila hlavně na možnost vypadnout z území smečky během zimy a během těhotenství. Příjemná to změna prostředí, příležitost k pročištění myšlenek. Bude takovou mít až se narodí vlčata? Co bude dělat? Viděla na své cestě spoustu neznámých, a bála se jich. Sasha ale matinkou byla taky a stále tady stála, věrná smečce a svému řemeslu - už to ji nutilo k myšlence, že to všec může být ještě fajn.
Až vymýtí tu nemoc. To musí být! A dozvídat se přitom o nových kytičkách, to Bell bavilo. Celá Zářivka zněla velmi zajímavě - svítící žahavá kytka? Ach, dobrodrůžo, budou venku po setmění! "Nedávno jsem objevila, že mám novou magii, takže se nebudeme muset nechat popálit," řekla, jiskřičky v očích. Podívala se na svou hruď a nechala svůj rudý náhrdelník polít v modravé záři - teď se vznášel ve vzduchu. Pak ho zase pustila, a náhrdelník zůstal na jejím krku. "A jsi si jistá, že je najdeme i pod sněhem?" Vyslovila i své obavy.

>> Klenovské kopce

Pokud bylo něco v jejích slovech upřímné, byla to její nedůvěra ke kompetenci smečky. Vypěstovala si pěkné trust issues. Její analýza byla přesná, to ne že ne. Ještěže se Iris neptal na královskou rodinu. Iris... Ten byl v jejích očích spíše chomáč srsti, než obránce. Asi užitečný, když se všude účastnil, ale ne vlk, kterého by si vybavila, když se řekne "silný a spolehlivý". Škoda, že ho neznala více. Třeba by ani nemuseli řešit takovýto problém.
Usmála se. Nabídka stála, a ona na sebe vlastně byla hrdá, že ji dokázala učinit. Věděla, že hlídání jednou potřebovat budou a bylo lepší ho donluvit předem, ale stejně se té myšlence podvědomě vyhýbala. "Každý, troufám si trvdit, si v životě prochází obdobími, kdy se necítí konfortně psychicky. A není zle si tím procházet, nejsi rozbitý, abys věděl. Pokud by sis o něčem chtěl promluvit, já nebo Sasha jsme ti k dispozici," rozhodla se dodat. Prevence, ne? Nemohla pojmenovat, co se mu dělo, protože celou dobu působil matouce, ale cítila nutnost mu projevit vstřícnost. Byla to její práce.
Téměř zapomněla, že vlastně byla uprostřed mise a že stojí ve sněhu. Nebyla jí takova zima díky přívěšku, ale beztak. "Měli bychom se vrátit do tepla. Pomůžeš mi odnést vodu z pramenů? Ve smečce řádí nemoc, potřebuju zásoby." Třeba by pomohlo k uklidnění vykonat nějakou aktivitu, myslila si.

Sotva vnímala, s jakou péčí Toshi zabránil pádu její hlavy. Svět se rozmazal, všechny zvuky se staly vzdálenými, tlumenými nicotou, co se o ni pokoušelo. Panikařila by, že umírá, ale i část mozku toto umožňující se rozhodla nefungovat, a tak se cítila jen jako prázdný balvan. Neobjevila se žádná krev, ale matka zesláblá porodem i nemocí taky nebyl stav vhodný k smíchu a velkému oslavování. Aspoň vlčata vypadala v pořádku - na to se ale Bell zatím nemohla na vlastní oči podívat, a tak byla péče o posledního synka přenechána jeho otci.
Ona bojovala o to zůstat při vědomí. Soustředila se na svoje zpomalující dýchání a zavřela oči, protože vše kolem se točilo. Hlas zrzavé léčitelky k jejímu vědomí dolehl z dálky, ale přeci. "Mmmh," zamumlala s výdechem, snažíc se spolupracovat. Vidno ale nemohla udělat nic víc. Své končetiny téměř necítila, nemohla s nimi pohnout. Nepříjemný pocit, protože si sama sebe neuvědomovala ani natolik, aby sama nazvala svůj stav a co potřebuje dělat, aby se vyvarovala pádu.
Mokrý obvaz chvíli nevypadal, že by pomáhal, ale po chvíli rohatá vlčice pootevřela oči. Víčka byla tak tažká... Ale musela vidět svá vlčata, musela. Nepohla se z místa, ale aspoň tlamičku byla schopna pootevřít a povědět světu, jak jí je. "Spát..." Tušila, co je odpovědí. Spát ne. Přesto potřebovala více podmětů, na které se fixovat. Studený hard byl dobrý... Zvuky se začínaly vracet do popředí.

Malé hinty, co Timovi při své návštěvě u Přízračných dala, nebyly prokouknuty, a vůbec mu to neměla za zlé. Vlastně byla ráda, když viděla, že to na jeho tváři vyvolalo potěšení. Teď ani ona nemohla smýt úsměv ze své tváře - vlčata byla konec konců teď jejím hlavním palivem, důvodem žít a přetrpět cokoli, co stálo v cestě jejich šťastnému životu. "Bylo to docela... Náhodné rozhodnutí," přiznala. Nikdo, kdo měl rozum, obzvláště pak léčitel, by na zimu vlčata neměl, ne? Obzvlášť špatně tuto zimu dopláceli, a ji děsně mrzelo, že si to nenačasovali líp. Ukázalo se, že nebyla jediná. "Fakt?? No páni, nečekala jsem, že by někdo měl podobné plány v tuto dobu," podivila se, ale vlastně ji i to těšilo. Možná není tak delulu, jak si myslela. "Pak to asi osud předurčil, že nejsme jediní rodiče téhle kruté zimy." Byla to náhoda nebo velké předurčení? Ze samých bludných myšlenek se zapomněla optat na to důležité. Zmiňoval přeci, že vlčata se už narodila. Čas minulý. Nevypadal ohledně toho smutný, znamenalo to, že... "A jsou v pořádku? Nemají problém se zimou? Musím někdy potkat jejich maminku, jee" Ptala se samozřejmě i kvůli vlastním potomkům, co měli brzy přijít. Otázky jako nezmrznou? Neonemocní? Nezdeformuje je špatné období? Sice zněly absurdně, ale byla hromada ještě absurdnějších věcí, o které si teď dělala starosti.
Jen poočku sledovala vlky, co vstupovali do jeskyně a usazovali se k obřadu panovnice a jejího snoubence. Vlastně by panu vysokému měla děkovat - díky tomuhle obřadu mohla vidět Tima. Děkování se ale samozřejmě nikdy nestane. Rozzářila se, když Tim souhlasil, že se na malé někdy přijde podívat. "Ten šedý je jejich otec," ukázala dopředu na Toshiho. Čekala, že si šedý sedne k ní, nebo ji aspoň pozdraví, ale... Nekonalo se, bohužel. To jí vlastně úsměv z tváře smylo, když se na něj zahleděla a uvědomila si to. Co když pro něj je důležitější monarchie, než rodina? Zavrtěla hlavou. Nebyl čas na takové myšlenky. "Ano, ano," odpověděla na medikovu otázku, když se z drobného zone-outu zase dostala k němu. "Pravidelně si dávám bylinky a vynechávám opi,-... Vynechávám ty na stavy mysli." Když jí došlo, že hodlá zmínit věci, co o ní věděla jen vybraná hrstka Nihilanů a Timothée, protože mu to někde říkala, utlumila hlas.