Príspevky užívateľa

Základy byly urovnané, sliby vyslovené, ale atmosféra zase utužila vlivem vzpomínek na nedávné události, co jí ještě stále způsobovaly kotrmelce v žaludku. Nebyl to jediný zdroj obav, ale rozhodně byl velký a způsoboval jí klíčovou nejistotu v životě.
Oplatila mu pohled, tyrkysové oči zrcadlily lítost. Ačkoli to nehodlala přiznat, věděla, že něco možná byla její chyba. "Seraphina si hrála s princem Arrakisem a při závodu trochu nespravedlivě vyhrála. Princ jí za to chtěl ublížit, tak jsem mu v tom zabránila, jenže pak se objevila Voltaire a seřvala nás všechny." Nezabránila fluktuacím v hlase, které naznačovaly, jakým zdrojem negativity teď pro ni královna vlastně byla. "Řekla, že jestli na následníka trůnu sáhnu znovu, oplatí to mojí rodině..." Odvrátila zrak, když to říkala. Možná to nebylo přesně takto, ale takto to Bellanna pochopila a s tímto žila. Byl to důvod k slzičkám, co kvůli tomu doteď neuronila, protože se snažila být silná... A bez Toshiho po boku to působilo jako ještě větší výhružka, protože věděla, že proti vůli královny nedokáže bojovat. Sama.
Utřela si slzu a znovu si položila hlavu na tlapky. "Už se v Nihilu necítím vítaná. Necítím se tam bezpečně. Je to domov, protože je tam moje rodina - ale proč nikdo nevidí, když je něco špatně?" Odmítala panovnickou rodinu uctívat jako bohy, odmítala. Nezasloužili si to.

Už už měla srst světlé azaryňanky mezi zubama, když byl její předvídatelný útok těsně vyvarován. Čelisti sklaply naprázdno, ale to neznamenalo, že by hodlaly přestat. Chtěly se zakousnout do masa, chtěly potrestat tu sprostou opovážlivost! Modrá dopadla na nohy, rychle našla novou stabilitu a jala se do otočného manévru - jenže to už přišel protiútok. Zavrávorala pod náhlou vahou a udělala pár neohrabaných krůčků stranou, neskrývajíc překvapení. Bílá mohla být mladá a menší, ale rozhodně ne natolik, aby s ní na zádech mohla třeba vzletět nebo vůbec dobře manévrovat. Co teď?? Těkala pohledem po okolí, zatímco poskakovala, aby vlčici nenechala na svých zádech najít rovnováhu a učinit cílenější zásah. Takhle blízko se vůbec neměla dostat! Rohy na ní nedosáhne a dolů ji nestrhne bez risku vlastního zranění... Musela konat rychle. Záda byla blízko krku, na zádech byla křídla - a to jí bylo nejmilejší, ty nemohla nechat poškodit, ačkoli už teď cítila na několika místech protrhlou kůži. V jednu chvíli se vztyčila na zadní, levé křídlo přitiskla k tělu a pravým máchla vzhůru. Chtěla se tímto prudce přetočit na záda a dopadnout celou vahou na toho přisátého parazita. Nemusíme zmiňovat, že jí takový podlý útok na záda náležitě namíchl - byla připravená jí to vrátit jakýmikoli prostředky. První ji ale potřebovala dostat ze sebe. Na zemi se zase co nejrychleji sesbírala na nohy.

Jeho výmluva byla snad ještě horší než to, co s doteď už dozvěděla. Tvoje práce je nedělat problémy a dokázat, že nejsi idiot, pomyslela si a její pohled zhořkl zklamáním. Copak neměl kapku rozumu? Na jednu stranu - great, urazil královnu, tomu fandila, na tu druhou... Teď měl čelit následkům. Ačkoli věděla, že celý nápad z toho udělat veřejnou show patřil právě královně, nemohla si odpustit aspoň část svého rozhořčení směřovat i Enkidovým směrem. Nemohla totiž nesouhlasit, že by si to za své neobratné chování nezasloužil. Jistě mu o pravidlech říkala, když se o něj starala. Přivřela oči a vycenila tesáky, dělajíc ještě jeden troufalý krok k němu. "Vypadla ti hlava? Tak se nauč ji ovládat! Bez toho neuspěješ tady ani nikde jinde, natož v životě, Enkidu." Stále to byla slova věnovaná jen jemu, ale po jejich vyřčení se otočila a nechala rohatého koupat se v tom, co natropil. Nevěřila, že by nějaký hloupý souboj vyřešil jeho přestupek, ať už byl jakýkoli, ale aspoň si to bude pamatovat.
Boj začal a ona napjatě sledovala, jak kolem sebe vlci krouží jak supi. Bála se, že Enkidu nedá na její slova ani na rozum a dopustí se něčeho špatného. Sol využíval svou velikost k tomu se útokům vyhnout, což považovala za důmyslné. Hnědavý rytíř je možná lepší, než by si jeden pomyslel.

Po zdlouhavém přemítání o událostech minulých dnů a událostech obecně se Bellanna technikou nádech výdech začínala zase uvolňovat. Sdělila svému odrazu, co chtěla, ačkoli tušila, že toho je mnohem více. Ještě chvíli na něj hleděla. Ve zlomku sekundy, kdy jí zvuk sešlapávané půdy upozornil na cizí přítomnost, měla pocit, že po vodě problikl jiný odraz - ona, ale s tmavou srstí, bílýma očima a kresbou na těle. Neměla čas nad tím přemýšlet a vlastně si zatím ani neuvědomila, co její mysl vymýšlela. Důležité bylo, že měla společnost.
A jakou nevítanou společnost. Alarmovaně se jí zježila srst a poloroztáhla křídla, hledíc na vlka jako na ducha. Jako na velkou hrozbu. Co, že nejspíš nepřicházel se špatnými úmysly - Bellanně zrudlo před očima. Toto byl IGNISAN. Páchl jako oni. A ona zdánlivě milá tvář, se kterou přicházel! Absolutně jí nevěřila. Nebylo to vlkem samotným - jeho okřídlená podoba by ji za jiných okolností velmi zaujala - ovšem příslušnost ke smečce byla pro modrou vším. "Už. Ani. Krok. Ignisane." Zavrčela a nahrbila se, vysílajíc jasný výstražný signál. Šli si pro ní? Posílali proti ní okřídleného, aby byly síly vyrovnány? Moc ráda by ověřila, že je sám, ale byla příliš zabraná do okamžiku. A možná se ve skutečnosti bála odpoutat zrak. Bála se dopřát ohnivé smečce byť jen jedinou šanci ve své nepozornosti.

Trmácet se nahoru na horu byla první výzva, ale tou druhou a větší byla vlčata sama. Velmi se těšila na jejich první vzlet, a byla připravená jim pomoct jak nejlépe dokáže, ale také se bála, co všechno se může stát. Šedá dcerka tyto obavy ani v nejmenším nepomáhala zahnat, když opět dokazovala, že nebude poslouchat příkazy. To bude problém, protože instrukce k létání měly zajistit její bezpečí! Kousla se do jazyka, aby jí na pobízení něco neřekla, a radši se věnovala otázkám druhé dcery. Trochu jí dostaly do rozpaků - bohužel na ně totiž neměla odpovědi, co by byly nejlepší. "Když jsem byla hodně malá. Mladší jak vy teď! Byl to vlk čestný a statečný, ale vždycky dbal na potřeby druhých." Napadlo ji vyprávět o tom jak byl ochotný riskovat život, ale včas si uvědomila, že tím by dala vlčatům záminku k tomu následovat stejný ideál. Ne, žádný šlechetný cíl nestál za útratu života jejích vlčat, to jim přece nemůže říkat! I přesto se usmála, když spatřovala v jejich reakcích inspiraci a odhodlání. To byli už v tomto věku odhodlaní se stát rytíři? "Víc příběhů vám o něm určitě ráda řekne Sasha." Jejich zrzavá tetička, a hlavně Bellannina tetička. Sasha narozdíl od modré v Nihilu pobývala ještě déle. Nerada to přiznávala, ale v tomto neměla tolik znalostí. Jistě si ale mohla něco vymyslet...
Dorazili do Svatyně. I máma si protáhla nohy, načechrala peří na křídlech a na chvíli si sedla. V zadní části jeskyně byla louže vápenaté vody, která skapávala po stěnách. "Fäoline," oslovila dceru mírně káravým tónem. Přestávala ji bavit její uspěchanost. "Řekni mi co jsem říkala o tomto místě a tomto vlkovi a můžeš jít létat první, hmm?" Přešla přitom k soše uprostřed - skutečně tu stál kamenný vlk se srdíčky na ramenech.

Kdyby to bylo přirozeně uskutečnitelné, krev nihilské matky by už podléhala varu, vypařování i zpětné kondenzaci. Světlá vlčice ji sejřila čistě svou existencí, a přestože by to mohlo být horší, její schválně nezaujatý přístup tomu bohužel také nepomáhal. Bellanna měla pevný názor - tato vlčice byla nebezpečná a nesměla ji nechat být v přítomnosti vlčat ani o sekundu déle, než bylo nutné. Ne, toto setkání se vůbec nemělo stát! Nebyla na to psychicky připravená. Poháněl ji čistý instinkt a touha po nějakém druhu odplaty, co v sobě dlouho pohřbívala.
Zakňučela, když ji zasáhla tlapa do tváře. Narušená kůže začala pálit a krev zabarvila její líc - ale nebylo to nic, co by ji přimělo se otočit a ukončit konflikt, ba naopak. Fäoline byla v bezpečí za ní, a to jí stačilo, aby se přestala držet zpět. "Aaarrh!" S téměř válečným pokřikem se vrhla po menší vlčici, ve snaze ji srazit na zem a zakousnout se jí do těla. Byla připravená použít i své rohy, kdyby to bylo nutné. Křídla si držela polosložené u boků, aby si s nimi mohla pomoct, kdyby bylo třeba.

Vytí, co se rozlehlo po údolí, modrou léčitelku uvedlo do stavu paniky. Co se dělo? Pohroma? Nouze? Fakt, že šlo o hlas královny trochu zpomalil její reakci, ale s křídly a vzdušnými proudy na své straně se jí stále povedlo stavit se v noře, přinést lékárničku s potřebami první pomoci a ještě se na místo dostavit včas. Svým vlčatům, která zrovna byla s ní, dala navýběr, zda chtějí jít nebo zůstat.
Na místě se scházela smečka. Pochopila, co se děje, a s pohledem přejíždějícím po přítomných. Zatímco Voltaire mluvila, Bellanna složila křídla a doklusala za Enkidem, jakoby byla nějaký jeho kouč. Uši u zátylku ovšem nesvědčily o tom, že se z tohohle byla zrovna šťastná. "Co jsi udělal?!" Vmetla mu do tváře pasivně agresivním šeptem, který snad neslyšel nikdo, kdo nestál v Enkidově blízkosti. Očima propalovala ty jeho, dožadujíc se odpovědi. Co ho dostalo do takové situace, že musel bojovat před smečkou? Nebo to byl další z mimořádně heroických nápadů královny, která tak ráda zesměšňovala a ohrožovala členy své smečky? Bellanna na malou světlou panovnici upřela zamračený podezíravý pohled. Samozřejmě si přála, aby se Enkidu dostal do smečky, ale proč kvůli tomu musel projít tímhle, když už byl nějaký ten pátek v její péči? Skutečně si nemyslela, že byl dobrý nápad nechat Enkida bojovat, když od něj slyšela o jeho neblahé minulosti. Stále to byl pacient. A také možná tetka hlídačka pro její vlčata. Nejspíš se o něj v hloubi duše bála, nejspíš jí na něm přeci jen záleželo víc, než přiznávala.
Soupeřem rohatého vlka se měl stát Sol, který se sám dobrovolně přihlásil. Malý rytíř, co si snažil vynahradit ztrátu bratra rytířským povoláním, jak z něj pochopila. Podívala se na něj a její alertovaný výraz nahradila starost. Snad tu nebude muset dnes nikoho křísit! Upřímně se teď bála více o Sola, když jeho sokem byl vlk, co byl vyšší i jak ona. "Buď opatrný," upozornila Enkida při pohledu na hnědavého vlčka. Počkat- kdy se vlastně stal hnědým? Nemůžu ztratit další přátele. "Ale nepodceňuj ho. Bude čestný, a ty bys měl být taky, pokud chceš zvítězit aspoň v srdcích smečky." Sol vypadal mnohem méně stavěně na boj než namakanec Enkidu, ale to mohla být konec konců jeho výhoda. Bellanna by se za normálních okolností ráda na takový souboj podívala - jenže proč u toho musela být smečka? Proč takové divadlo? Oba vlci tu budou bojovat pod tlakem, a ona se bála, o se může stát.
Nečekajíc na další slova, nechala v tom rohatého vlka samotného. Sebevědomě odešla někam k davu, vyhledat a spočítat svá vlčata a pak přisednout ke Ghaa'yel. Až u ní ze sebe shodila pletenou lékárničku. Byli tu za léčitelky, čili ready pomoct, kdyby náhodou došlo na zranění. Nebo aspoň ona byla.

Jak se musela přiblížit blíže, aby se podívala do jeho tlamy, napadlo ji, že by to byla skvělá příležitost pokusit se kůru učořit podruhé. Sama sebe ale už přesvědčila, že ji to nezajímá, a tak od tohoto nápadu upustila. Podnikala kratší krůčky, křídla stále po boku, snažíc se co nejvíc zakrýt fakt, že čekala vlčata. Prohlédla si dutinu ústní o trochu menšího vlka, ale udržela si stále ještě trochu odstup, jak jen mohla. Skvrny na jeho jazyku skutečně neviděla, a tak dostala o důvod víc Ancuninovi věřit. Ne, že by to plánovala. Využila tuto příležitost i pro to aby si ho lépe prohlédla.
"Hřeje ten plášť dobře?" Zeptala s náznakem zvědavosti, když zase poodstoupila. Obdivovala takové kusy módy, ačkoli si v nich nedokázala představit sama sebe. Měla by velké nároky, kdyby takto měla ustrojit i sebe. "Vše vypadá v pořádku. Jsme teď opatrní, protože po Norestu se šíří jistá nemoc. Nestojím o práci navíc." Nevěděla sice, jak moc se nemoc šířila jinde, ale v Nihilu dělala pěknou neplechu, a to jí stačilo. Toto mírně omluvnější tvrzení sice nemohlo napravit její kousavé chování z předchozích momentů a ani nemělo, ale rozhodla se, že mluvit s cizí duší po dlouhých dnes uzavření v noře stále s těmi samými vlky je vlastně... Fajn. Probuzující. Skoro by si přála, aby to bylo za lepších podmínek, a mohla si s tímhle jedincem promluvit více. "Zavedu vás za Jejím Veličenstvem, Ancunine. Pojďte se mnou." Rozhodla se více toto setkání neprotahovat. I ona byla venku už asi déle, než by měla. Stát ve sněhu nebylo zrovna příjemné. Rozešla se tedy směrem k začátku údolí, odhalujíc tím svůj kolébavý krok typický pro vlčice v požehnaném stavu.

Následující okamžitá odpověď byla mnohem více přesvědčující. Měla teď jeho slovo, a přestože by se stále dalo uplatnit činy jsou důležitější než slova, u tohoto jí mysl radila neoverthinkovat. Tomuto ujištění věřila, protože mu velmi chtěla věřit. Chtěla věřit, že v srdci někoho zaujímá tu první příčku, že není jen vlkem v pozadí, co vykoná práci, ale už si na něj nikdo nevzpomene. Chtěla věřit, že Nihil s její rodinou je místo, kam patří, protože problémy posledních měsíců jí mnohokrát přivedly na myšlenky, které by raději nerozebírala. "Dobře. Děkuju." Vydechla s drobným úsměvem. Opadla z ní trocha toho napětí a pohled zase přesměrovala do krajiny. Svět nebyl tak černý - měla někoho, kdo o ni stál, kdo se staral. Nebo aspoň bude starat.
Na doteky doteď kvůli napjatému tématu příliš nereagovala, teď si ale dovolila se zase k šedému opět přitulit. "Jsou dokonalí." A to se muselo uznat! Ani jednoho by nevyměnila za nic na světě. Jejich čtyři chlupaté kuličky rostly jako z vody. "Musíme se snažit, aby měli dobrý život. Zaslouží si lepší zkušenosti, než jsme měli my." Třeba žádné vraždy v rodině a rodiče, kteří se budou zajímat.
Připadala si nesmírně podivně - dobré myšlenky se mísily se strachy. Z rozpolcení nevěděla, jak se vlastně cítí. Rozhodla se pokračovat v rozjímání nad minulostí a odhalit důvod své otázky. "Královna vyhrožovala, že nám ublíží," dropla bez kontextu.

Rozpovídal se o možných scénářích. Smála by se, že přemýšlí tak podrobně nad tolika alternativami, kdyby nešlo o tak závažné téma. Vcelku překvapená jeho odpovědí ho sledovala, snad skoro bez mrkání. Souboj? Nenapadlo ji, že by se někdy zapletla s královnou do boje, už jen kvůli jejich solidnímu výškovému rozdílu, ale když se nad tím zamyslela znovu, připadalo jí to vcelku... Ne nepravděpodobné. Tato otázka měla širší kontext, který ještě nahlas nevyslovila. "To byla... Zvláštně konkrétní odpověď, ale neodpověděla mi na to, čím si potřebuju být jistá, Toshi," srovnala si tlapky, "až příště půjde o výběr mezi tím si šplhnout u ní a zachovat loajalitu rodině, na čí straně budeš stát? Čí zájmy jsou ti přednější?" Ptala se narovinu. Snad se i trochu odtáhla, nejistotu na tváři. Hledala v něm zradu. Byla ochotná ho pustit zpět k vlčatům, dát mu novou šanci, a on si ani nebyl schopen jednoznačně vybrat mezi svou pravou rodinou a rodinou, která ho z jejího pohledu jen těžko tolerovala?
"Hvězdná vlčata? Narodili se vůbec do správné smečky?" Reagovala s humorem, narážejíc na Přízračné. To byli norestští hvězdáři, co jí bylo známo. Ještěže nihilským vlčatům nerostly po těle kytky, jako by se možná očekávalo při uplatnění symboliky - ale ještě že tak! Asi by nemohla vystát jakoukoli jejich podobnost s královskou rodinou. "Jsou spíše po tobě. Kromě Fäoline nikdo nezdědil mou modrou srst ani peří." Zato tři zdědili roh. "Ale je to tak lepší. Lépe zapadnou mezi vlky." Dlouho nepotkala nikoho, kdo by si jí dobíral za barvu a tvar těla, ale ten strach stále existoval.

Nemusela jít za vlčaty sama, to bylo vlastně... Příjemné. Pokud se všechno bude dařit, tak jak mělo, tak už nebude na výchovu sama nikdy, minimálně než jejich potomci vyrostou. "Zítra se s nimi potkáš." Rozhodla. Byla zvyklá takto rozhodovat, a vlastně se jí to líbilo. Měla potom pocit, že má svůj život pod kontrolou, že mu vládne.
Šedý vyslovil další slib a modrá trochu zvedla hlavu a pootočila hlavu, aby mu věnovala vážný pohled. "Neočekávám od tebe méně." Měla ho šetřit? Být milá? No, neplánovala to. Její názor byl stále otřesený křivdou a tak nějak podvědomě mu to chtěla nějakým způsobem dát sežrat. Uvědomovala si, jakou bolestí si prošel, a proto se aspoň snažila přistupovat přátelsky, ale vlčata jí byla tou nejmilejší věcí na světě. Nikdo kolem nich nesměl dělat věci, co neschvalovala. "Ještě jednu věc potřebuju vědět. Pokud přijde situace, kdy si budeš muset vybrat... Věříš více mně nebo Voltaire?" Její oči setrvaly na těch jeho, hledajíc jakýkoli náznak pochyby či neupřímnosti. Chtěla se ptát, zda upřednostní rodinu před smečkou, ale na to už odpověděl - tohle už bylo osobnější, a ji velmi zajímala odpověď. Mohlo na ní záviset vše.
Snad se i trochu začervenala, když lichotil. "A plni touhy po dobrodružství po otci." Povolání špeha a rytíře bylo v jejích očích jedno velké dobrodružství. Život byl jedno velké dobrodružství.

Měl pravdu, vysvětlovat vlčatům celé složité emoční procesy doprovázející ztrátu blízkého by ve špatném podání mohlo přinést více škody než užitku. Byla velmi opatrná s tím, co jim říkala, ale věděla, že i něčemu takovému budou jednoho dne muset čelit. "Už museli být svědky kdesčeho... Možná je špatně jim tyto skutečnosti zatajovat, i když je ještě nemůžou pochopit. Sama nevím! Řekni jim... Že dobří vlci občas odchází a mizí z našich životů. Že je to přirozené, ale nemůžeme kvůli tomu sami přestat žít. Ty jsi potřeboval chvíli, aby jsi se smířil s odchodem tvého blízkého, ale teď jsi tu pro ně. Přiznat, že ses necítil dobře není lež, a jednoho dne třeba pochopí." Sdělila svůj návrh a přesměrovala pohled na měsíc. S tématy jako opuštění, bolest a konflikt už se vlčata setkala, se smrtí vlastně taky, pokud lovili nebo s ní byli u památníku Luny. Toto byl ale další level. Její instinkt jí také radil vše zatajit, říct, že Toshi byl na pracovní cestě - ale to by pak působilo špatně, když jim takovou věc za celou dobu neprozradila. Byli už dostatečně staří, aby to pojali aspoň trochu s pochopením, či tento nový plán byl příliš? "Neočekávej, že můžeš nahradit vzpomínky a čas, který strávili bez tebe a jediné zprávě o tom, kde jsi nebo co děláš. Trav s nimi čas teď, to je nejdůležitější. Tvá slova možná slyší, ale činy mluví hlasitěji. Rodičovství znamená dělat ústupky i stanovovat hranice." Jaké to zvláštní moudro, a že zrovna z její tlamy vycházelo! No, měla na to jasné názory, a chtěla předejít chybám, co by mohly nastat. Stejné uvažování se konec konců uplatňovalo i na ni - Toshi mohl něco slíbit, ale nejvíc jí záleželo na tom, zda své sliby dodrží. Důvěra musela být zasloužená.
Představa dnů, kdy nebude cítit rozklad svého těla kvůli únavě zněla jako pohlazení po duši. "Ocením víc času na odpočinek. Noc je snad to jediné, co poslední dobou zůstává klidné..." Pousmála se. V očích se jí leskl měsíc. Dříve se tmy bála, dnes jí byla příjemným společníkem. Kdyby netrávila svůj volný čas v noci na úkor spánku, pochybovala, že by dokázala vůbec relaxovat. A kdyby se nevydala svou rutinu provádět i dnes, možná by Toshiho potkala za horších podmínek - třeba v přítomnosti vlčat.
S hlavou plnou otázek, strachů i nadějí se nad jeho následující otázkou musela více zamyslet. "Všechna vlčata jsou velmi nadšená do života. Zajímá je jak svět funguje, co vše v něm je... Prozkoumávají ho s tou svatou nevinností i odhodláním, nemají problémy spolupracovat a drží při sobě. Duiny je trochu zdrženlivější, ale i jeho vše zajímá. Ravonny je velmi chytrý a citlivý, ale nepozná strach. Erys je hravá, ale poslouchá. Fäoline je to neposlušné vlče. Nerespektuje mé příkazy, utíká a nechápe, že její činy mají následky." Na všechny byla hrozně pyšná. Byla to její vlčata, její krev, její rodina. Každé štěstí však mělo překážky, a ty, co musela pokořovat ve výchově, nebyly snadné. Skoro dva měsíce je vychovávala sama, protože ve smečce nebyl jejich otec a málokomu byla ochotná hlídání svěřit.

Toto tvrzení od něj slyšet chtěla, a přesto jí přišlo vyslovené z jeho úst prázdné a nepravdivé. Pootočila hlavu k němu, oči konečně odtrhujíc od jednoho bodu v trávě. Mohla mu teď už věřit? A proč by měla, když jí svým chováním zatím dával jen důvody k tomu dělat pravý opak? Vždy se poučila ze svých chyb, a bohužel po Toshiho zmizení vyhodnotila jako chybu v ostatní vkládat důvěru. Issues se hromadily, a ač byla klidnější, že na ně snad nebude sama, bála se, že by to tak nakonec stejně mohlo dopadnout. Nebo hůř.
"Ne," sklopila zase zrak. Tohle chtělo více přemýšlení. Znala svá vlčata... A přesto se jakékoli možné vysvětlení, co ji napadalo, zdálo jako lež. Nechtěla vlčatům lhát. "Nepředstírej, že jsi měl nějaký velký úkol. Mysleli by si, že práce je pro tebe důležitější, než oni. Ačkoli Ravonny už si toho myslí mnoho... Toho se tvé zmizení obzvláště dotklo. Zlatíčko, je hodně po tobě. I podivného havraního společníka si našel." Toshiho návrat byl rozhodně lepší než možnost, že by někde museli najít jeho mrtvé tělo a trpět dalšími psychickými následky, ani v tomhle případě to ale nebylo bez následků a daní.
Cítíc jeho dotek, nechala svou hlavu pokojně klesnout k tlapkám. "O tom, že práce pro tebe není důležitější než rodina, budeš muset konec konců přesvědčit i mě, pokud s námi chceš zůstat. Potřebuješ najít balanc mezi rodinou, prací a volným časem." To byly její podmínky, přes to nejel vlak. I ona s tím měla problém, tímhle rozvržením času. Ubírala si hodiny spánku, aby měla denně aspoň hodinku volného času. Sice díky tomu mohla sledovat měsíc a rozjímat, ale ráno vstávat! Hrůza. Rozhodně na tom ale byla s time-managingem lépe, než před dvěma měsíci.

Přála si, aby toto mohli slíbit. Aby mohli říct, že se zlé věci nepřihodí, a oni se opravdu nepřihodily - jenže věděla, že to nemůžou a nedokážou, a tato bezmoc jí lámala srdce. Nevyslovila zpochybnění Toshiho potvrzení, když o něj sama žádala. Jen popotáhla, na mysli všechny ošklivé věci, co by se mohly stát jejím milovaným. "Nevím, co bych dělala, kdybych je ztratila." I tato představa byla více než děsivá. Už teď se cítila ze všech těch vypjatých situací, starostí a osobních dilemat tolik rozpolcená. Proudilo v ní napětí, tekutý stres. A bylo ulevující, že se s ním teď mohla zase někomu svěřit... Ale bylo to dostatečně, aby to předešlo možným explozím, co by mohly nepěkně vygradovat?
Nehnula se když mluvil ani když jí předal své pírko. Pěkné gesto, jak si jednou uvědomí - i jejich vlčata ho totiž dělala. Pokusila se o úsměv, ale nedokázala ho udržet. "To zní jako začátek," povzdechla si. Nebyla to sice záruka, která by ji přesvědčila o pravdivosti oněch slov a legitimitě jeho slibů, ale usoudila, že taková nejspíš neexistuje. Nikdo nevěděl, co se mohlo zítra stát. Že se bude snažit, to bylo sice málo k tomu věřit, ale byla odhodlaná se pokusit. "Nevím, jak moc si tě vůbec pamatují." Smutná realita, ale zasloužila si pár slov. "Nevěděla jsem, co jim říct, když jsi zmizel... Nenesli to dobře. Ani já." Opřela se o šedého.

I s pohledem upřeným v trávě vnímala, jak si šedý lehl vedle. Tráva se rozhrnula, vítr byl částečně odstíněn. Modrá plakala, už se ani nesnažila se mokré tváře zbavit. V čem byl smysl, když věděla, že pro celou svou situaci uroní slz ještě nesčetně mnoho? Ticho, kterým byla zprvu obdařena, jí vlastně velmi pomohlo. Dostala to ven, dokázala to, mohla se za něco pochválit. Přestože se zase třásla, už mohla aspoň zase normálně dýchat.
A pak se šedý rozpovídal. Strnulý pohled neobrátila jeho směrem, ale ouško ano. Takto dopodrobna ještě jeho příběh neslyšela. Sice první netušila, jak to souvisí s faktem, že jí svým náhlým zmizením přivodil tolik práce a starostí navíc, a měla to podezření, že se snaží odlákat pozornost k sobě, ale tu teorii zamítla. Toshi měl vždy v zájmu to nejlepší pro druhé. Když je zrovna přítomen. Někdy během příběhu slzičky polevily, ale stále se jí leskly v očích. Zjištění, že Toshi sám nikdy neměl dobrého otce, vlastně to měl naprosto příšerné, v ní probouzelo určité pochopení. Přestože se nemohla zcela zpodobnit, byla pravda, že Orsona si z rodinných příslušníků pamatovala nejmatněji.
Povzdechla si. Stejně jako on předtím, i ona zůstala chvíli mlčet, když domluvil. Byl to projev úcty, když nic jiného - a přestože ta v šedého vlka teď u ní byla významně a nejspíš nevratně jako bagrem přejetá, připouštěla, že by asi mohlo být ještě hůř. "Pojďme nikdy nedopustit, aby se našim vlčatům stalo to samé. Aby museli vidět smrt člena rodiny." Špitla. Bolelo ji u srdce vlastní trauma, teď musela nést břímě vědění i toho Toshiho, a stejně pro ni bylo nejdůležitější to, aby vlčata nedopadla stejně. Už teď se cítila naprosto šíleně, naprosto mimo, co by se stalo, kdyby se stalo něco jednomu z těch čtyřech? Pohled přemístila na jeho tlapku, když se jí dotkl. Popotahovala, ale bylo to lepší. "Nechtěl jsi, ale stejně se to stalo. Chci ti odpustit, skutečně... Ale možná toho nikdy nebudu schopná. Myslím tím - jaké mám záruky, že skutečně zůstaneš a dodržíš své sliby? Jak mám vědět, že si vůbec zasloužíš být jejich otec, když ti otcovský instinkt dovolil se v nejdůležitějších měsících jejich vývoje vzdálit?" Jí samotné mateřský instinkt nedovoloval pomalu ani klidný spánek, a proto k tomuto jeho kroku nenalézala pochopení. A možná nikdy nenalezne.