Príspevky užívateľa

CW: jazyk, vent a křičení

Nechtěla si to přiznat, ale velmi jí chyběl někdo, koho by mohla obejmout. Někdo, komu by se mohla vybrečet na rameno, komu by mohla povyprávět o nespravedlném světě a nadávat společně na své problémy. Fakt, že s Toshim nebyla kvůli lásce spíš jako kvůli této potřebě onoho někoho mít a kvůli touze mít veselá malá vlčata, co budou mít šťastnější život, než měla ona, nynější situaci ještě zhoršoval. Máloco šlo totiž tak, jak si představovala.
Netušila, jestli ocenil, že se i jemu teď snažila být vrbou, opěrným bodem, ale zřejmě to zafungovalo aspoň natolik, aby se rozpovídal. Posadila se, aby poslouchala, a sledovala ho přitom pohledem plným obav, soucitu, lítosti, ale hlavně té marné snahy pochopit. Potvrdilo se jí, že Irisova smrt s jeho zmizením souvisela. "Proč jsi nic neřekl?" Zeptala se zkroušeně, ale nedokázala se na něj přitom dívat. Zabodla oči do země, snad jakoby ani nechtěla jeho odpověď. Přemítala nad tím, proč se nezmínil, že by u něj takový stav mohl nastat, proč se nezmínil, že se necítí dobře. Nebo byla její vina, že si toho nevšimla? Mohla ho zastavit? Kdoví, čím si prošel. Jedna její část chtěla věřit, že to nebyla jeho vina... Jenže druhá byla přesvědčená o tom, že byla. Že to bylo celé schválně.
Jeho strachy byly odůvodněné, to chápala. Kdyby měl vlčatům někdo ublížit, chránila by je, ať už by to bylo proti komukoli - i proti jejich otci. Nádech, výdech. Zvedla hlavu. "A nepřemýšlel jsi u toho třeba nad tím, že sám někoho opouštíš stejně jako ostatní opouští tebe v tvých představách?" Osobnost léčitelky jí radil opatrnost, soucit a pochopení, jenže její já radilo jsemnanějfaktnaranáapotřebujutoventilovatTeĎbohajeho. "Dva, tři měsíce, Toshi. Skoro tři měsíce jsi byl pryč," neudržela se, slzičky jí taky začaly proudit z očí. Velké, slané slzy, které měla dostat ven už asi pěkně dávno. Už nezněla tak mile, jak začala, pomalu se jí v hlase odrážely ty pravé intenzivní emoce.
Napadla ji teď jediná věc - musela mluvit, než se rozbrečí ještě víc. "Podívej, je mi líto, že sis musel projít spoustou sraček a chápu, že na to prostě občas každý reaguje jinak. Oba jsme měli blbý dětství, máme pro svý chování důvody, to víme." Pokusila se utřít si slzy z očí, ale nepřestávaly proudit. "A Irisova smrt..."Smrk... "Mě zasáhla taky. Měla jsem přesně takové pocity, když jsi se vypařil i ty... Strach z toho, že mi nezbyde nikdo. Protože mámu zabili, celý zbytek rodiny odešel, mí kamarádi z mládí zmizeli nebo odešli, spoustu sraček se stalo... A teď, teď když jsem po letech byla opravdu šťastná, že mám znovu rodinu, zmizíš i ty?! Kdo si myslíš, že jsem? Kdo si myslíš, že jsi ty, abys mi bral mé zasloužené štěstí?!" Srdíčko v hrudi bilo o sto šest, a nevěděla, jestli ho teď může zastavit. Pohonného materiálu jménem frustrace měla v tuhle chvíli tolik, že by mohla křičet celou noc. Během svých slov se zase postavila na všechny čtyři a střídavě hleděla jak na šedého, tak do trávy a na své tlapky. "Čtyři vlčata jsem měla na krku, sama. Čtyři. Čtyři! Víš jaké to je číslo, když každý potřebuje jiný přístup? Fäoline neustále utíká, protože chce vidět svět, Ravonny se bez špetky pudu sebezáchovy pouští do každého nebezpečí, Erys má problémy se svými křídly a Duiny chce tolik chránit všchny své blízké, ale bojí se vzdálit od mých nohou!" Ne, dobře, na Duinyho si stěžovat nemohla. Duiny byl dokonalý, a Bellanna vlastně neviděla, že by byl tak problémový jako ostatní. Vlastně žádné z vlčat nebylo vyloženě problémové - spíš to tak občas feelovalo, když se toho nakupilo víc. Vlci se snadněji pamatovali podle toho špatného. Usmála se, když o nich mluvila - ale zpět k monologu. "Iris umřel. Deetrah umřela. Ghaa'yel mi řekla, že Timothée měl nějakou smrtelnou nemoc... Dvě z našich vlčat se málem utopila, kdyby je nezachránil Sol. Vlčice z Ignisu by je zabila všechny, kdybych tam nebyla! A taky, taky... Přišel ten cápek od Přízraků, co si dovolí vyskočit hned na koncila, jakoby se vysmíval mé životní kariéře. Naší milované královně hrabe, na konci zimy nechala přijmout nemocnou tulačku i přes můj odborný nesouhlas. Povýšila mě, ale snad jen proto, aby mi přidělal práci! A teď má ještě vlčata, má to nevychované drzé princátko, a to chtělo ublížit Seraphině, a... a..." A konec monologu. Bellanně došel dech, a ani pořádně nevnímala svět, když o tom všem mluvila. Potřebovala to dostat ven, se vším tím emočním zabarvením, co si schovávala. Všechno. Všechno, nezáviseje na pořadí, nezáviseje na důležitosti či pravdivosti - říkala prostě to, co si myslela, naprosto narovinu. Když jí konečně došel dech, klesla do trávy do lehu, pohled upřený někam mezi stébla před sebe, slzy nezastavitelně tekoucí z oči. Toto z ní vyčerpalo více energie, než čekala. Toshiho návrat byl... Šok.

Měla v hlavě spoustu otázek, ale hlas vypověděl službu. A mozek konec konců taky. Dostala menší brainfreeze, takový ten horký pocit, zastavení času, a způsobilo to trvzení jen jedné vlčice. Samozřejmě se dostane z toho Ghaa'yel za možnou smrt jejího asi jediného pořádného kamaráda vinit, ale potřebovala se nad tim prve trochu zamyslet. Sama. Potřebovala si postěžovat, vybrečet se, vyřvat se, něco rozbít, naprosto zdravě dealovat se vztekem a frustrací. Tuto část svého života neměla nutkání sdílet s vlky, před kterými chtěla být vidět v profesionálním světle.
Její hluboké zamyšlení rázem zase vyplo, když se jí dostalo odpovědi. Zaučení ohledně léčení a vědy. "Ano, ano." Trhla hlavou, oči otevřené dokořán. Zabodla pohled na Ghaa'yel. Chudák ještě nedostala ani jasnou odpověď nebo příslib. "Začneme zítra. Od vlčího těla a první pomoci, přes bylinky až po léky. No, možná v jiném pořadí. Ať už děláš v léčitelství cokoli, je dobré mít přehled o všem - vše se vším souvisí. Zatímco jedna bylina nějaké části těla pomáhá, druhé může uškodit, a to je třeba vyvažovat - no a na podmínkách také záleží. Chci říct, že se bohužel nevyhneme ani tématům, co tě nebudou úplně bavit. I to ale k léčitelství patří, a je třeba všemu rozumět aspoň trochu." Začala mluvit kupodivu už vcelku při smyslech, minimálně v řeči. Znala své řemeslo dobře, takže když šlo o léčitelství, věděla, o čem hovořit. Začala by vyprávět hned, ale potřebovala chvíli na zpracování zprávy o Timovi a na přípravu nějakého základního plánu. Sice si pamatovala své léčitelské učení, ale rozhodně si ještě chtěla popovídat se Sashou, která to jako mistryně léčitelka konec konců stejně měla vědět. "Taky tě seznámím s naším skladem, metodami léčby a výzkumu... A zkusíme více prozkoumat tvoji magii." Přešlápla.

Vrchol v Klenovských kopcích skrýval pro nihilské tak posvátné místo, že byla skoro škoda, že bylo takovou štreku. Kdyby to nebylo v horách, jistě by ho Bellanna svým čtyřem vlčatům ukázala už dříve - doteď taková dálka na vlastní výlety ale byla no-no, příliš nebezpečné, čili zakázané. Dnes ale byla premiéra dokonce dvojitá, dnes totiž plánovala vlčata naučit létat. A to se ví, že jakmile byl plán odhalen, ten původní koncept objevování posvátného místa přestal být pro vlčata tím nejzajímavějším. Přesto se pokusila je po cestě zaměstnat nějakými znalostmi, co by se jim mohly hodit. Konec konců i souvisely s rodinou! "Svatyně je pro naši smečku posvátným místem. Konají se tam svatby, občas tam pobývá šaman a nachází se tam socha rytíře, co tu kdysi dávno byl. Jmenoval se Sóren a jednou zachránil mého bratra z velkého nebezpečí." Příběhy! Nevěděla, nakolik vlčata poslouchala - zdálo se být těžší a těžší zaujmout jejich pozornost, jak byli starší a starší, a že se vždycky hodně snažila - ale toto byla užitečná vědomost.
Zprvu plánovala učit první létání na pláži, protože písek je měkký a voda je rozhodně lepší dopadový materiál než skála, ale pak si to rozmyslela. Tady měla vlčata lepší a předvídatelnější vítr do křídel, a budou mít více motivace se snažit, aby do něčeho nenarazili. Upřímně se velmi bála, a říkala si, že to rozhodně není dobrý nápad - ale vzpomínky na její první let s její maminkou, s Lunou, pocházely také z tohoto místa, a to ji prostě táhlo k tomuto rozhodnutí.
"Už tam skoro jsme," pobízela je. Přiznávala, že roztáhnout křídla a vyletět sem by bylo jednodušší, ale musela jít samozřejmě s vlčaty a dát na ně pozor. Naučit je nejbezpečnější stezku ke Svatyni bylo stejně důležité jako jim říct, k čemu byla! "Podívejte!" A před nimi se rozprostřel svět jako na dlani. Klenovské kopce, Nekonečné pláně i les a hory za nimi. Měli štěstí - bylo vcelku pěkné počasí. Jen vítr tu vál trochu víc, než čekala. "Trochu si odpočineme a pak půjdeme létat. Můžeme se zatím podívat do té naší Svatyně, hm?" Naznačila k jeskyni a sama se k ní vydala. Odloží si tam věci - samozřejmě si s sebou nesla lékárničku a něco k snědku.

Příjemné to zjištění, že Tim nebyl mrtev. Vlastně vypadal živě a zdravě, a co víc, šťastně, a to samo sebou přinášelo radost i Bellanně. "Já tebe taky," oplatila mu přivítání, rozhlížejíc se po návštěvě. Její vlčata už se také dostavila, a bylo jasné, že na ně přijde řeč nejdříve. To byla její momentální chlouba. Jak zvláštní vidět, že i její tmavý kamarád byl ve společnosti vlčete! To od něj čekala snad ještě méně, než že by tu dnes stál živý a snad i zdravý. Kdo ale ví, jak to bylo? Potřebovala o tom slyšet víc, všechno o tom parazitovi. Teď si začala připouštět i možnost, že je to důvod jejich návštěvy, a zase se začala strachovat. Mateřský instinkt chránit nevinnost vlčat jí ale říkal, že řešení strastí a nemilých zážitků by nemuselo být v širokém kruhu s mladšími nejmoudřejší.
"Páni, tak to mě moc těší! Rádi vás všechny poznáváme," usmála se Hariuhu a pohledem zkountrolovala své čtyři uzlíčky štěstí. Mluvila i za ně. Všechna totiž vypadala, že je zajímá onen Tulipánek, co se skrýval za Timem tak snaživě, že jej Bellanna ze své momentální perspektivy neviděla. Partner! A jaký fešný, musela uznat. Ne její typ, ale fešný. "My už jsme se někde viděli," konstatovala při pohledu na jeho paroží. Něco jí říkalo, že to bylo v podobné kompozici, totiž s Timem poblíž. Léčitelský workshop? To by dávalo smysl. Kdyby věděla předem, že se má setkat s někým pro Tima tak důležitým, asi by se připravila lépe. Proteď muselo stačit přátelské přijetí. "Mám čtyři, je to pravda. Dvakrát tolik, co jsem očekávala," zasmála se a letmo protočila očima, "tohle je Aiduin, Fäoline, Ravonny a Seraphina, má milovaná vlčata." Její milovaná rodina, její dětičky. Pokoušela se na vlčata ukazovat, ale jako obvykle se dělo hemžení. Úplně jí to znervózňovalo! Proč nemohli být jednou na místě? Co když udělají návštěvníkům něco zlého? Jedno z vlčat - Seraphinu - si tlapkou přisunula k sobě, snad aby pohyb neuspořádaných částic aspoň trochu omezila.
To už ale Fäoline s Duinym mířili za cizím vlčetem. "Zlatíčka, neděste naši návštěvu, pomalu, pomalu." Na jednu stranu obdivovala jejich vůli se seznamovat a byla hrdá na jejich přátelské odhodlání, na druhou stranu se bála, co na to řeknou jejich rodiče. Omluvně se podívala na Tima. Pak sklonila hlavu níže, aby našla i ono vlče, co si dospělí přivedli s sebou. "Ahoj, Tulipánku," pozdravila ho s mateřskou něžností. Stačilo krátké prozkoumání, aby jí došlo, jak moc se na Tima - a vlastně i Hariuhu - podobá. Jakto? Modrá se zase narovnala.

Skoro nevěřila svým očím, že stojí před ní. Až do té doby, než promluvil a dožadoval se objetí. Modrá zůstala nehybně stát. Nevěděla, jak reagovat. Nevěděla, jestli cítí více vztek, že byl pryč, starost o jeho život nebo dojetí, že je zpátky. Nebyl pryč tak dlouho, že zdálo se to jako rok! Hlavou se jí prohánělo vše, čím musela jako rodič projít bez jeho podpory. Mírně se třásla pod vší tou rozpolceností, ale nakonec jí Toshiho pláč poradil, co dělat. I ona po chvíli pomalu zvedla tlapku a dopřála mu jemné pat pat pohlazení na záda. "Shhh, shhh," špitala mu do ucha konejšivě. Mateřství ji bezpochyby ovlivnilo, cítila by se špatně, kdyby začala řvát na nešťastného ublíženého vlka. Možná kvůli tomu, že už to v zimě dělala, a necítila se na to zrovna pyšná, i když tehdy bezpochyby byla v právu. Mátlo ji to dilema, ta dualita - však tady byla ublížená ona a on by si její vztek totálně zasloužil! Takto zmizet! Jak si mohl dovolit! Role rodiče byla strašidelná, plná zodpovědnosti, nebyla to hra, a ona tehdy Toshiho skutečně potřebovala. Zeptala by se: Proč jsi odešel? Ale docházelo jí, že na tom mohlo mít vinu zdrcení z Irisovy smrti, a toho tématu se sama nechtěla příliš dotýkat. Zeptala by se: Kde jsi byl? Ale na tom nezáleželo.
Vydechla, ještě chvíli zachovávajíc ticho, pokud ho sám šedý neprolomil. Byla z něho smutná, ale snažila se zachovat klid. Jakmile nabrala trochu statečnosti čelit čemukoli, co schovával za pláč, opatrně od sebe vlka odstrčila. Chtěla mu pohlédnout do očí. "Co se stalo?" Doufala, že se rozmluví, a že se jí dostane dobrých vysvětlení. Už teď věděla, že je bude odsuzovat nebo jim neuvěří, ale chtěla to slyšet.

"Hm," hlesla zamyšleně, vcelku pozitivně překvapená tím, že vlk znal oslovení smečky. Tohle mu za zlé neměla, pomalu ani ona sama si nezvykla na své nové postavení. "Tím myslím, že mám oprávnění vyřizovat i důležité smečkové věci," pohledem naznačila k onomu kusu kůry, co měl být vzkazem, kterého se před chvílí dožadovala. Ať už byla kůrořeč jakákoli, tušila, že ji nedokáže přeložit, a proto její zájem opadl - jen si chtěla rýpnout. Už ani nechtěla vědět, co ve vzkazu je - tohle nebyl její problém, i když byla zvědavá. Věděl to vlastně Ancunin? Nebo jen uměl dobře držet tajemství? "To je jedno." Utrousila nakonec rezignovaně a vydechla. Celé toto setkání ji sice nebavilo od začátku, teď ale ztrácela i chuť se otevřeně přít. Pravdou bylo, že byla unavená, a už to nehodlala skrývat. Dostala se do stavu smíření, ať už se mělo stát cokoli.
Přemýšlela nad tím, jak dlouhá mohla být dlouhá doba. Týden? Dva? Kdyby měl nemoc, už by asi v tomto počasí dávno nechodil. Přesto nehodlala zanedbat aspoň své povinnosti a odpovědnost léčitelky vůči smečce. "Chci vidět váš chřtán." Pokývla hlavou. Byl by to zvláštní požadavek, ale takové ona ze svého řemesla byla zvyklá rozdávat. Myslela to zcela vážně.

Byla příjemná noc. Ještě studená a vlhká, nevhodná k lovu hmyzu, ale jasná a tedy vhodná k rozjímání po dlouhém dni. Bellanna jeho většinu jako obvykle strávila s vlčaty, hlídajíc každý jejich krok, chválíc každý jejich úspěch a konejšíc každý neúspěch či bebíčko. Snažila se podporovat vše dobré, co v nich bylo i co teprve mělo být objeveno, snažila se chránit jejich nevinnost. Byli její pohon, smysl života - a milovala je nadevše. Svůj život kvůli nim riskovala, svůj status kvůli nim riskovala! Ale nelitovala ani jednoho, protože i přes obtíže po letech zažívala skutečné a nezpochybnitelné štěstí.
Málo volného času jí zbývalo k odpočinku, a tak se vytrácela v noci. Ať už to byl relaxující let či procházka, potřebovala tyto chvíle samoty. Potřebovala ticho. V noci ji zajímala jen probuzená vlčata, která musela uspávat, potvrzování vlastní svobody chvílí soukromí a naslouchání šepotu měsíce. I dnes seděla na kraji louky, hned u moře, a nechávala si srst čechrat solí prosyceným vánkem. Seděla dlouho, jakoby čekala na signál. Klidnila mysl, soustředila se na svůj dech a věci, co jí dělaly radost. Noc sama teď byla jednou z nich.
Stavy polospánku byly těmi, ve kterých čas od času vídala výjevy své fantazie. V milisekundách, co jí připadaly reálné. Vídala členy smečky, co na ni mluvili, vídala výjevy agresivních hádek s panovnicí, vídala temný přízrak se srpem na čele, co ji pronásledoval už od rudého měsíce, a vídala i ty, kteří už nebyli mezi živými. Některé sny byly lepší, jiné ji nutily k probuzení se zježenou srstí.
Dnes čekala na svou dávku mikrosnu, když k ní vítr přivál známý pach. Prve netušila, ze kterého směru přichází, ale otočila se. Ve snech nebylo špatně poslechnout zvědavost, proč by mělo teď? Malá část jí se ale obávala, že toto je realita. Musela se několikrát rozhlédnout kolem sebe, pořádně se zaměřit na své vjemy a plynutí času, aby si to potvrdila. Téměř zpanikařila, když vlka i uviděla. Byl to on? Byl v pořádku? Kde byl? Co se stalo! S tváří v němém úžasu se za nim rozběhla. A i když doběhla, nevěděla, co říct. Bylo toto skutečně reálné? "Toshi..." Očima pátrala po jeho těle, co rozhodně nebylo ve stavu, ve kterém chtěla vidět otce svých vlčat. Neskrývala smutek, zmatení ani zaražení, a každý ten pocit a mnohem víc se jich promítalo v její tváři.

Přikyvovala a usmívala se, jak její miláčci obdivovali krásy světa kolem sebe. Jen ať jsou šťastní, to jejich matka chtěla - a sama byla šťastná, když viděla tu akční vervu do života. Naivní, roztomilé kuličky chlupů, které budou jednoho dne silné, velké a budou spolu létat nad mořem... Proč obavy tak lehko mlžily tuto vyhlídku?
Rybaření. Udržet čtyři dítka do něčeho zainteresovaná bylo překvapivě nesmírně těžké. "Nene, Fäoline, jde o to se vody vůbec nedotknout a vytrvat. Ryby jsou plaché a rychlé, ty musíš být trpělivější a rychlejší. Jsou slizké, protože ve vodě žijí celý život, a potřebují proklouznout mezi překážkami, Ravon- Erys, pozor!" Bohužel nestihla říct třeba i to že proto lovíme ryby zubama nebo že když ryby uschnou, tak už tak kluzké nejsou, ale byla přerušena skokem své černobílé dcery. No, poví jim to později. Oddechla si, že neskončila ve vodě celá, a pokračovala s ukázkou. Musela jim názorně ukázat, jak taková trpělivost vypadá, a nejlíp s úspěšnou ukázkou. Nebylo divu, že přicházejících si vlčata všimla dřív jak ona. "Ne, ne- Stůj!" Zvolala rychle za šedou dcerou a skočila na břeh, ale rozběhnout se za ní už nemohla, protože jiné vlče se začalo motat pod nohy. Docela to od Aiduina čekala, proto zastavila svůj pud běžet za dcerou včas. Zamžourala na příchozí, snažíc se zařadit si ty tvary a barvy, ale to žádost o pozornost přicházela zase z jiné strany. Bohužel neviděla, jak na Seraphinu vyskočila ryba, ale rozhodně viděla, že byla zakouslá v jejím ocase. Panika. zděšeně povytáhla koutky, netušíc, jak má na to reagovat. Až ta radost jí to připomněla. "No to- Šikovná! Tvoje první ryba!" Natáhla by se a pochválila ji i fyzicky, kdyby Aiduin nebyl tam kde byl. Radši se příliš nehýbala. Pleskot křídel, ač vlčecích, ovšem příjemný nebyl.
Pozornost -> tam. Tím směrem. Někdo přichází? Musela si připomenout, co má zrovna vnímat, aby na cizí zaměřila pohled znovu. Že tomu nepřikládala větší důležitost předtím bylo způsobeno faktem, že byli hluboko v srdci Nihilu. Sem by se přeci někdo jako ignisan nedostal. Tim. Zamrkala. Rudé paroží jeho společníka bylo výraznější a oči poutající, jistě ho už také někde viděla. Svého soudruha léčitele a kamaráda ale poznala ihned. Zamrzla na místě, na moment ztratila slova. On žije! Pak začala vrtět ocasem. "Je to v pořádku. To jsou přátelé, vlci od Přízračných." Aspoň těm ostatním vlčatům, co čekala na její povel, ho dopřála. Vykročila jim naproti. "Time! Božínku! Aaaa!" Radost. Měla pocit, že z ní zase padá veškerá únava. Hned byla mladší! Přešla do cvalu. Toto byla návštěva, kterou skutečně nečekala, hlavně, když už se téměř smířila s tím, že nikdy neproběhne. "Vítejte!" Pozdravila je poněkud pozitivně z míry vyvedeným tónem, když se zastavila blízko. "Ty žiješ!" No, tohle bude na hodně otázek. Krásné to znovushledání. Už už se by se ptala na dvojí doprovod rohatého, ale potřebovala popadnout dech.

Měla sto chutí pokárat dceru za ten odmlouvavý tón, ale nádech, výdech, neudělala to. Promluví si s ní v klidu a se vší vážností, ne se vztekem, který jednoho akorát přiměl dělat opak věcí, co se po něm chtěly. Bellanna se posadila. "Já vím," zasmála se, okouzlena tou krásnou dětinskou vizí světa. Jak jen odhalit vlčatům, že svět není tak pěkný? "Jsi zvědavá na všechno okolo, chápu to. Já jsem ve tvém věku také byla takový dobrodruh." V jejím případě to sice byly výlety v něčí společnosti, protože byla značně závislejší na matce a cizím uznání, ale- Duiny se chová jako já. Uvědomila si. No a taky radši objevovala nové dovednosti, než končiny. "Ale to neznamená, že svým chováním neovlivníš ostatní. Když utečeš beze slova, tak tě musím jít hledat, a nenalovím pro tebe a tvé sourozence nic k jídlu." O práci hovořit nehodlala. Pochybovala, že vlče by koncept když sháním tebe, tak nemůžu pracovat a ostatní se zlobí chápalo. "Co bych dělala, kdyby se ti něco stalo?" Co kdyby dcera spadla ze skály a v okolí nebyl kdo ji zachránil? Co kdyby jí napadl medvěd nebo dravý pták?! Měla upřímnou hrůzu z takových konceptů. Dělala ovšem vše, aby mluvila přívětivě.

Zachovávat klid se lehko řeklo, hůř provádělo, hlavně když na ramenech spočívalo výchova a bezpečí ne dvou, ne tří, ale čtyř malých vlčat. Každé chtělo jiné věci, každé potřebovalo jiný typ pozornost a jiný přístup. Bez Toshiho měla Bell nezbývalo mnoho času pro vlastní aktivity a plnění léčitelských povinností, které se samozřejmě vrátily jakmile už nemusela s vlčaty být v noře 24/7. Dneska předala vlčata hlídání a vydala se ven sbírat zcela schválně. Postesklo se jí po tom tichu a občas frustrujícím, ale ve výsledku mírumilovném a zcela předvídatelném hledání. Život byl plný spousty zvratů a bolesti, a ona si potřebovala po hádce s panovnicí odpočinout mimo území své smečky. Chtěla být sama.
Procházela lesem, sbírajíc do polorozpadlého vaku mimo běžných lesních bylin i Zářivníky. Přes den sice nezářily, ale po zimě a veškerém tom šašení s lékem si myslela, že by bylo dobré mít nějaké do zásoby, kdyby něco. I sušené. Netrvalo dlouho, než se její myšlenky začaly točit okolo nedávných událostí, a onen domnělý klid vyprchal. Došla k lesní říčce. "Nadávat mým vlčatům do nevychovanosti? Hleděla někdy na svoje? Kdo si myslí že je?!" Postěžovala si nespokojeně svému odrazu. Byla to teď asi jediná tvář, u které mohla hledat sympatie. "Jakoby sama dělala dobrá rozhodnutí!" Ach, její názor na královskou rodinu byl na tom asi hůř než kdy dříve. Vracely se i staré pocity - třeba ty, že svým způsobem vinila za smrt matky i Nihilského panovníka. Co víc se mohlo pokazit? Hodlala snad Voltaire pozvat Ignis na území? Uzavřít s nimi spojenectví? To by bezpochyby byla poslední kapka. Bellanna měla pocit, že pohár už ale dávno přetéká.

Malý Ravonny se jal vysvětlit situaci, a matka z ní rozhodně nebyla veselá. Cítila vztek v žilách bublat více a více, cítila netrpělivý třes a touhu po prolité krvi. Jak si někdo mohl dovolit byť jen sáhnout na cizí vlčata? A na Nihilská k tomu! Žila v domnění, že její minulé zprávy igniské smečce byly dostatečně jasné. Ani ji nenapadlo, jak dávno už setkání s Artemis bylo, protože stejně jako se smrtí její matky, ta chvíle byla živě uložena v paměti. Každá chvíle v přítomnosti ignisana pro ni byla vypjatá. "Nedělej ze mě hlupáka, ty patetická náno!" Zavrčela histericky. Pach byl jiný než před lety, ale rozdíl v myšlenkách a pudech, které vyvolával, nebyl. Ani ji nenapadlo, že by věci mohly být jinak. Nepřestávala postupovat vpřed ani když menší vlčice výhružně cenila tesáky. "TÁHNI do pekel, říkám!" Zařvala svůj požadavek a vrhla se vpřed s křídly i čelistmi otevřenými, lačnícími po spravedlnosti. Byla připravená ignisance pořádně pocuchat kožich.
Přes své rudé vidění si všimla až pozdě, že Ravonny s Fäoline se po cizince vrhli taky. "Ne! Za mě!" Vyděsila se. Jak měla bojovat se soupeřem, když se vlčata motala pod nohy? Byla v nebezpečí z obou stran! Nesmí přijít k úrazu! Bellanna ve spěchu aktivovala magii, rohy se rozzářily a popadla telekinézí aspoň šedou dceru, aby ji urychleně přemístila od vlčice. Bezpochyby tím ztratila výhodu prvního útoku.

Už to byl nějaký ten pátek od svatby, ale sníh stále vládl světu. Čerstvě se učila chodit ve stresující a unavující roli matky a už jí opět volala práce - donesli jí totiž zprávu typu lékařská pohotovost, první pomoc, teď, jeskyně. Běž. No a tak šla i s lékárničkou v pletené tašce. Sice šla s odporem ke sněhu, kterému se pobytem v noře vyhýbala, ale svižně a odhodlaně. Šlo přece o životy, jak to vyznělo, a ty ona nehodlala nechat spadnout vniveč. Přísahala si přeci, že se o smečku postará, tak to hodlala dodržet, ať už byly okolnosti jakékoli.
Vrátit se do prostoru, ve kterém nedávno uvízla pod hroudami sněhu bylo mírně hrůzu nahánějící, ale nezastavilo jí to. Až pohled na narudlé kožichy cizích vlčic ji přiměly zpomalit a pořádně si je přeměřit pohledem. Jedna z nich byla starší a rozhodně nevypadala dobře. "Cože?" Vyhrkla. Proč byli tuláci na území? To oni byli v lékařské nouzi? Hlava se jí zatočila nad myšlenkou, že jen kousek odtud se batolila její bezbranná vlčata. A těhotná panovnice přímo tady! Bellanna rychle vyhodnotila situaci jako nebezpečnou pro Nihil. "Vaše Veličenstvo, proč nabízíme pomoc tulákům?" Věta byla směřována Voltaire, ale modrá se nesnažila svůj hlas ztlumit, aby její zcela racionální závěry neslyšely tulačky. "Není pro vás bezpečné být v přítomnosti nemocných," upozornila panovnici tónem klidnějším, no zcela vážným. Její pohled ovšem říkal jiné - dělala si panovnice srandu? Toto určitě porušovalo nařízení lékaře! Ačkoli respektovala její svrchované postavení, toto rozhodnutí a jeho provedení jí teď přišlo zbrklé a nerozumné.

Přestože toto byla situace o které už dříve měla noční můry (jako o stovce dalších), zachovat trpělivost bylo těžké. Proč to musel být zrovna harant královny, co se do toho motal? Noční můry můžou být v realitě zřejmě ještě ošklivější. Tiše si povzdechla nad příběhem rána své dcerky. Nádech, výdech. Vřeší situaci jako rozumná dospělá matka, hm? "To není pěkné oslovení, Erys," řekla mírně káravě dceři. Věřila teorii, že bylo důležité vlčata upozornit na jejich přestupky hned jak je udělají, jinak se je nikdy neodnaučí. Provinění tmavého vlčete bylo samozřejmě v jejích očích větší, a stejnětak byl nezáměrně ošklivější tón, kterým s ním mluvila. "Ne vždy dostaneš co chceš. Tys jednou vyhrál, Seraphina jednou vyhrála, není to fér?" O tom podvádění samozřejmě slyšet chtěla, ale promyslet a položit další dotaz už nestihla. Arrakis se totiž dožadoval pozornosti své matky. Bell ujela překvapená grimasa, když se jako na zavolanou ukázala ve dveřích.
Teď bude muset bránit své vlče - a na to byla naprosto připravená. Nebo možná ne, ale rozhodně byla posedlá mateřským pudem, díky kterému už dříve plivala plameny. Modrá už už z roky ucelovaného zvyku skláněla hlavu před panovnicí, dnes se ale zastavila jakmile výraz její drahé panovnice hitnul kolizní kurz. Odporem se jí začala ježit srst na zátylku a čumák místo sklonění pozvedla výše, zdůrazňujíc tím jak jejich velikostní rozdíl, tak své prosté právo. Snažila se tvářit klidně a neutrálně, oči zcela na panovnici, ovšem ani tento akt dlouho nevydržel. Přesněji se změnil do čiré zlosti ve chvíli, kdy byla vyřčena první útočná poznámka. "Jaká to odvaha, s takovou ješitností soudit situaci bez znalosti okolností." Pověděla odsuzujícím hlasem. Královna v jejích očích klesala. "TVÉ rozmazlené vlče si myslí, že může ostatním ubližovat, když zrovna není po jeho!" Hádám vím po kom to zdědil. Bellanna si nehodlala nechat líbit zvýšený hlas, a tak opětovala stejnou mírou a varovným pohledem. Dávala si ovšem pozor, aby své rozhořčení směřovala do očí Voltaire, a aby ten samý pohled nevěnovala vlčatům. Ačkoli svá slova myslela vážně, vlče by slovy, kterých byla schopna, traumatizovat nechtěla. I ona měla plnou hlavu výhružek, ale zatím si držela víceméně reprezentativní postoj. Reprezentativní akorát možná tak na vůdce smečky, ne na poddaného stojícího před královnou. V hlavě se jí vlivem této výhružky rozběhlo spoustu dalších scénářů, co by se dítkům mohlo stát - jenže teď v tom roli měla i sama vládkyně smečky, o které žel nepochybovala, že svá slova myslí vážně. Instinktivně Seraphinu svým ocasem ovinula ještě pevněji.

Co se stalo v jejím výhledu rozhodně nečekala. Vlčata měla zůstat stát, být vděčná za příchozí záchranu od jejich matky - ale toto?? Co se to dělo! Enkidu utíkal, vlčata utíkala. Bellannu popadlo zmatení, že další naštvaný křik prozatím polkla. O co propánajána přišla?
Že jde o zábavu jí prozatím nedošlo. Enkidu momentálně představoval jejím vlčatům ohrožení, protože se dopustil sprostého únosu. Trhla hlavou, když Ravonnyho náhlý obrat vyvolal vlnu písku, ale naštěstí byla ještě mimo dosah. O chvíli poté ale už dosedla na zem. Nemusela běžet dlouho, aby padlého roháče dohnala. "Enkiduuu, ty prašivče!" Nezvratný osud ho čekal, solidní výprask! Nebo... Zpomalila. Vlčata si z jeho těla udělala prolézačku, jak otravní malí broučci. Krásní otravní malí broučci. Roztomilí, chytří, dokonalí. Její. Drobné dojetí rychle z tváře zase zahnala - toto byla vážná situace! Došla k Enkidovi, tyčící se nad ním s nekompromisním výrazem nasupené matky. "Vlčata. Dovolila jsem vám snad vyrazit na procházku s tímto vlkem?" Promluvila překvapivě... Klidně. Rázně, ale klidně. Její potomci pro ni byli vším a snažila se je dobře vychovávat, ale uměla si dupnout. Stejně tak se pokusila teď dupnout na Enkida, doslova - chtěla ho přišpendlit k zemi. Jen ať se válí v písku, jen ať se válí ve své bídě, ponížení a bolesti, kterou by mu nepochybně dokázala způsobit, kdyby se méně ovládala. Jen tak tak se při tomto manévru zvládla vyhnout Erys, která se zničehonic začala motat pod nohy. Oči zabodla do těch Enkidových dvoubarevných a co v nich probíhalo bychom radši neměli popisovat. Usmála se. Seš mrtvej, říkal její pohled, který byl k pochopení nejspíše jen dospělým.
"Konec her, pojďte ke mně," nakázala, připravená použít magii, kdyby se některá vlčata rozhodla pro dodatečný útěk. První kontrolní pohled padl na Fäoline, ale sledovala i zbytek. Překvapovalo ji, že Duiny se přidal k dobývání cizího vlka. Co to s nimi ten vlk udělal?

Starostlivě prohlížela dceru, co přispěchala pro pomoc od své velké mámy. Už volání o pomoc v ní vzbuzovalo rodičovský pud a z malého princátka se rychle stal nepřítel. "Závod? A tys vyhrála?" Vyslovila, ve snaze si to vyjasnit. Nezněla nadšeně, ale chtěla vědět co nejvíc, dokud bylo vlče sto se obhájit. Na jednu stranu jí takový důvod připadal nesmírně stupidní a o to více otravné bylo, že to musela řešit, na druhou... Proč jí to přišlo roztomilé? Samozřejmě jen do chvíle, než se tmavé vlče rozhodlo troufale ignorovat všechny její přímé rozkazy a varování. Princ neprinc, Erys byla její dcera a té se nikdo nesměl ani dotknout, pokud to nepovolila.
Vlče schovávající se za zadními nohami majetnicky ovinula ocasem. O co se snažíš, ty malý skrčku? Zavrčela nad chováním chlapce. Nerozmýšlela - vlče zaměstnané snahou se dostat na její dceru jednoduše a ne zrovna jemně chňapla za zátylek do zubů. Měla nutkání s ním zatřást, aby se vzpamatovalo, ale ovládla se. To by také nemuselo skončit dobře. Zase ho položila na zem, trochu dál, aby mu viděla do očí. Nebo spíš - aby on viděl do očí jí, protože byly plné hněvu. I sklonila hlavu, aby na ně měl lepší pohled. "Řekla jsem přestaň! Copak tě nikdo neučil jak se chovat? Hodláš mi také vysvětlit, co se s váma dvěma stalo?!" Dupla.