Príspevky užívateľa

Její hlavní motivací pro přežítí byla její vlčata. Nemohla by tu umřít, ani se pořádně nerozloučila! Toto sice nebyl způsob smrti, který by ji strašil ve snech, ale to protože ji snad nikdy nenapadlo, že by takováhle situace vůbec přicházela v úvahu. Ne že by nevěděla, že laviny existují, ale... Ale! Prostě ne. Bylo to absurdní, a přesto strašidelné, když teď pod tím sněhem byly. Bála se o sebe i o své společnice, protože jestli bylo něco jisté, byl to fakt, že v tom jsou spolu.
Jako ona dospělá osoba tu musela být ta rozumná. Těžko se ale přemýšlelo v takovém stresu. Asi to byly ještě doznívající hormony z březosti, ale měla sto chutí se odebrat do zadní části jeskyně a rozbrečet se. Musela se nadechnout a vydechnout, aby tak diametrálně rozdílné kecy svých společnic neokomentovala něčím totálně nemístným. Pesimista už tu byla Ghaa'yel, nemusela být druhý. Přesto si neodpustila poznámku. "Nejseš tady sama, Ghaa'yel," vyřkla mírně rázněji, snažíc se jí připomenout realitu. Tohle nebyla žádná sranda. Že se mladá nespoléhala na záchranu zvenčí chápala, ale taky věděla, že by si měly pomoct. Ani ona neotálela opodál dlouho - slyšela drobnější tlapky svých společnic hrabat do křupajícího sněhu, a tak i ona přišla blíž a položila tlapky na sníh, co jim bránil v úniku. Nebo... Byl to on? "Říkám případně, protože nevím, jestli nám hrabání z téhle strany nějak pomůže. Sníh může být stále nestabilní." A kdoví, jestli by to nevyvolalo spíše další zával. Rozhodně ale nemohly čekat, než sníh roztaje. Zima tu byla, to cítila i se svým rudým talismanem na krku, že jí začíná stoupat pára od čenichu. Nebo to byl šok, co jí způsoboval nepatrné mravenčení v končetinách? Tak jako tak bylo nepříjemné myslet na to, jaká zima tu bude v noci. Co se asi dělo venku? Všiml si už někdo jejich zasypání? Organizovat někdo záchrannou misi? Fakt, že nic neslyšely, znervózňoval i ji. Buď bylo sněhu opravdu hodně, nebo... Nebo tam ve skutečnosti nikdo nebyl, jak se domnívala Ghaa'yel. Aspoňže další otřesy naštěstí nepřicházely. "Měly bychom prověřit situaci, udržet se v teple a snažit se vydržet... A přitom vymyslet plán útěku."
Okřídlená léčitelka se rozhodla první řešit to, co bylo v popisu její práce - zdravotní stav posádky. "Ne, chci to vidět," namítla šedivce a vydala se za ní, aby ji odtrhla od stěny sněhu, kdyby se náhodou rozhodla nespolupracovat. Jenže ono nebylo co vidět, že? Na to měla teoreticky řešení, a doufala, že bude fungovat. Našlapovala opatrně, a když tlapkou nahmatala jeden ze střepů, pokusila se na něj zasoustředit. Se vším tím stresem a bez očního kontaktu to bylo složité, ale nakonec skončil experiment úspěšně. Blízké okolí vlčic rozjasnilo aspoň světle modré světlo, které emitovaly Bellanniny dva rohy. Stejnětak ledový střep, co teď levitoval ve vzduchu, slabě zářil.

Už uplynulo pár týdnů od narození těch čtyřech malých kuliček a rodiče usoudili, že bylo načase je nechat trochu poznávat okolí nory. Máma si tímhle plánem jistá nebyla - však venku byla zima! Sníh! Led! Co když to její milované potomky nějak poškodí? Co když si něco udělají? Co když je ztratí ve sněhu? I když už byli z novorozeneckého věku pryč, stále se obávala případů, že by se jim něco stalo a nedožili se prvního měsíce. Viděla je jako křehké střípky, co potřebují péči a ochranu. Nechtěla udělat chybu. "Tak ale jenom na chvíli," říkala Toshimu i vlčatům.
Klenovské kopce, ve kterých se nora nacházela, nebyly výše v tomto období příznivé, ale plácek u nory ještě pokládala za relativně bezpečný. Vyšla ven první a pozorně prosondovala okolí, jestli se tu nenachází nějaká hrozba. Bylo pozdní dopoledne, takže ranní mrazík už nehrozil, i když žádné teplo také nebylo. Aspoň pocitově to vylepšovala absence větru. Sluníčko zářilo a sníh se ve světle třpytil všemi barvami, uhlazený nocí. Bellanna zavrtěla ocasem a s úsměvem se vohlédla na kraj nory, čekajíc tam zbytek své rodiny. Jaké to šťastné rodiny. "Tak pojďte, zlatíčka," pokynula jim, čekajíc, že bude moct pozorovat jejich první krůčky venku. Často teď měla pocit, že ji každý z těchto jejich prvních momentů v jejich životě přiměje k slzám dojmu. Bylo těžké vyvažovat čas, který dávala vlčatům, sobě a jiným aktivitám, když chtěla být jen s vlčaty. Po letech konečně cítila to pravé, skutečné štěstí.

Svým způsobem bylo štěstí, že se s Deetrah před zasypáním neměla čas bavit o onom zdraví. A možná škoda, že jí to nebude moct řádně vysvětlit a smazat nesprávné informace z jejího uložiště.
Ocitnout se v náhlé tmě bylo nepříjemné. I když jeskyně nebyla malým prostorem, Bellanna na moment měla nepříjemný pocit, že všechny zdi kolem se přibližují. Prostor se ve tmě stal během chvíle tak neznámým a stísněným místem, že Bell zprvu nebyla schopná se toho zbavit. I když otřesy přestaly, neměly kam utéct. Byly uvězněné. A obávat se o svůj život bylo na místě.
Aspoň z ozývajících se hlasů Deetrah a Ghaa'yel si mohla odvodit, že obě jsou naživu. Také otřeseny faktem, že je pohřbila tuna sněhu, ale naživu. Na to teď musím myslet. Bellanna si uvědomovala, že je tu teď pravděpodobně ta nejdospělejší a nejschopnější něco udělat, ale... Překvapivě dlouho zůstala zticha. Kdyby bylo vidět, asi by si nedovolila ukázat tu vystrašenou grimasu, co se zmocnila její tváře. Toto byl značný stres, a ona na to nebyla připravená. Chtěla - a měla - na Ghaa'yelin proslov něco říct, ale nenalézala slova. Nebyla to pravda? Co když panovnice věděla o lavinovém nebezpečí a schválně nakázala tuto misi? Snažila se ji dostat od vlčat? Zatla zuby. No tak to ne, ona tady umřít nehodlala. "Stop," ozvala se rezignovaně, "stop. Neumřeli jsme doteď, neumřeme ani později. Dnes ne." Ačkoli se snažila znít povzbudivě a že má rozhodně všechno pod kontrolou, bylo znatelné, že ji to také značně vyvádí z míry. Musela se nadechnout, odpoutat se od skály a pomalu dokráčet za hlasy. "Počkáme na pomoc. Ví, že jsme tady. Případně se zkusíme dostat ven samy." Cítila ledové střepy pod nohama... A krev ve vzduchu. "Kdo z vás je zraněný?" Deetrah by se ozvala, své by cítila... Musela to být Ghaa'yel.

Nebylo to zrovna dávno, co Bellanna v Nihilu přivedla na svět čtyři krásná vlčata. Toto byl vlastně její první den zpátky v zapojení pro smečku - a nešla zrovna dobrovolně, spíše protože jí to bylo rozkázáno. Ve špatném čase na špatném místě. Čím si to zasloužila? Asi by bývala zůstala v noře, nemít i trochu z dobré vůle, že hodí očko na zdravotní stav členů smečky. No, kéžby poslechla své sobecké já.
Nakonec byla ráda, že se dostala k jeskyni. Ačkoli se jí značně snížila tělesná hmotnost, když si vlčata nenosila všude s sebou, stále byla unavená. Jak z porodu, tak protože její vlčata byla skutečně... Živá. A úměrně s jejich životí rostl její strach. Každý jejich nešikovný krůček byl rizikem neštěstí. Co vůbec dělala tady? Jak mohla být tak daleko od nich?? Vždyť sami nepřežijou!! Ona bez nic nepřežije. Totálně jí nedocházelo, že s Toshim jsou také v bezpečí, a že asi není čeho se bát.
Tyhle myšlenky společně se salvou nevyřčených narážek na účet těch, co ji sem poslali řešit tak stupidní a nevýznamný úkol, ji nakonec přiměly zůstat zticha, zatímco uklízely. Společností jí byly Deetrah a Ghaa'yel. Mohla si vybrat lépší společnost pro to, co mělo přijít? Ano. Mohlo to být horší? Rozhodně, o hodně. Aspoňže mu sbírat mušličky, co se použily na výzdobu, blo trochu uklidňující. I ona zděšeně zvedla hlavu, když vítr venku zaburácel obzvláště silně a svět se zatřásl. "Rampo,-!" nestihla to doříct, protože dříve krásná přírodní výzdoba jeskyně se jim začala sypat na hlavu. Okamžitě vystartovala ke stěně, po cestě asistujíc flekaté baronce stejným směrem, pokud nebyla rychlejší. Ošklivé osudy, co je mohly potkat v podobě padajících rampouchů, stihla jen tak tak vyblokovat magií, jejíž zář na chvíli obalila její rohy, než se vše ponořilo do tmy.
Se zavřenýma očima a tělem natisklým na stěnu poslouchala zběsilý tlukot svého srdce. Křídly si kryla hlavu. Cítila páru, co jí šla od nosu, i tlapky, co při kontaktu se skalou mrzly, ale přesto se paralyzovány strachem odmítaly odlepit od pomyslného bezpečí. Co se stalo? Je to sen. Je to sen! Jenže on to sen nebyl. Ani s otevřenýma očima moc neviděla a vzduch byl hustší a hustší... Ale to taky mohla být její panika, která jí vzala i slova z úst. "Deetrah, Ghaayel?" Ozvala se přecijen, ale tiše. Obvykle pevný a rozhodný hlas se jí lámal pod šokem. No, Ghaayel určitě žila, soudě dle jejích nadávek. Ale co Deet? Modrá se rozhlédla, ale ve tmě to nebylo nic platné. Tak aspoň poslouchala, stále zpracovávajíc, co se stalo.

Sledování vlků, co se k obřadu sešli, bylo zajímavé, ale ne naplňující. Přála si, aby se to rychle vyřídilo, ona mohla hodit masivní side eye na panovnici a odkráčet zpátky do nory. Zírala doblba, utápějíc se v myšlenkách, dokud ji nevyrušil cizí hlas. Asi jediný, který dokázal změnit její současné rozpoložení. Musela otočit hlavu tím směrem, aby se přesvědčila o pravdivosti té domněnky. "Time," vydechla nemálo překvapeně, ale rozhodně s jiskrou v očích. "Hezký den i tobě, ráda tě vidím." Usmála se a začala mávat ocasem. Jak dlouho neříkala něco tak upřímně?
Určitě přicházel hlavně kvůli svatbě. Snad jako lékařská podpora konvoji cestujících vlků. Nebo i za ní? No, byla hrozně ráda, že ho vidí, ale fakt, že čekala vlčata jí byl téměř trapný. Sice se nebála, že by s rohatým medikem nemohla mluvit o nečem jiném než práci, ale když vezme v úvahu, jak se předtím shodli, že mít vlčata na zimu je blbost blboucí... Přišla si, že zrazuje své slovo. Brzy bylo na tento fakt i poukázáno. I když to čekala, malá panika a nervozita její tvář neminula. "Je to tak, vlčata... Už to nebude dlouho, než spatří světlo světa." Hrábla do země. Přestože se na své potomky, její zlaté kuličky štěstí nesmírně těšila, čekalo ji to horší, a to bylo... Strašidelně. Zvedla zrak zase k Timovi. Vypadal, že ho tahle zpráva těší? Viděla správně? "Přijdeš se na ně... Někdy podívat?" Nechtěla z tohohle tématu odvrátit řeč a začít o práci, když teď byl jasně čas pro osobní život. Rozhodně by chtěla, aby její potomci mohli nalézt vzor i v Timovi.

Jeho otázka byla na místě. Jak ho přesvědčit? "Nebylo," zavrtěla rozhodně hlavou. "Víš, Nihil nemá příliš vlků, kterým bych svěřila život svůj, natož svých vlčat. Sasha je zlatá a zkušená, ale neubránila by je. Sol je ještě příliš mladý na takovou zodpovědnost, Deetrah a vlčata Brisy zrovnatak... Brisa je schopná, ale blízká mi není, ani Loki, to nevim vůbec. Kettu je taky zlatíčko, dokonce okřídlené, ale má své vlastní problémy." No a panovnici a její sestru... Schválně nezmínila. To ani nepřicházelo v úvahu, těm dvěma dát její vlčata na hlídání. Nene, nope. Nebyly kompetentní, a to měla pevně rozhodnuté už nějakou chvíli. Snad se na ně Iris nezeptá! Takže ať už chtěla nebo ne, Iris byl snad i se svými issues dobrou volbou.
Její slova měla konečně nějaký dopad a bílý se jal říct víc jak jednu větu. Ach, konečně! Dařilo se už zvládat situaci? Mluv dál, mluv dál, říkala si. To, co týpek říkal, jasně napovídalo, že o sobě nepřemýšlel zrovna v dobrém. "Dobře. Nutit tě nebudu, jen ať víš, že máš tu možnost. Rodina potřebuje bližší přátele... Jako pro tu moji kdysi byla Sasha a Sóren, můžeš být ty pro nás," usmála se. Nejspíš neměl nejmenší tušení, o čem to mluví, protože to bylo tak století zpátky, ale třeba znal aspoň nějaká jména. Nebo lépe - třeba věděl, co to znamená být rodinný přítel. "Ale prosím, neubližuj ani sobě," dodala opatrněji.

Příchod Toshiho ji zprvu znervóznil, ale byla ráda, že tu je. Vypadal, že se poučil a bral to s klidem, takže si trochu oddechla, oplácejíc mu olíznutí drobným úsměvem. I on by měl mít právo vidět vlčata hned nazačátku, ne? Jenže práci udělá ona, on bude jen dřepět a koukat. No, na jejích smíšených pocitech už nesešlo, protože zrození života se začalo dít. V tu chvíli blízkost Toshiho těla vlastně ocenila. Byl podporou, stejně jako Sasha. Vlastně i účinnou, když ležel mlčel.
První vlče se rychle dožadovalo potravy, a máma mu ji vděčně poskytla. Určitě byla dcerka dostatečně silná, když začala projevovat agonistické chování, jakmile se k ní připojil tmavý bratříček. Bellanna se vděčně podívala k Sashe. Jistě to šlo dobře jen díky ní! Vrhla pohled i k Toshimu, který vypadal zrovna tak nadšeně, jako ona. Byli rodičové!! Fakticky byli rodičové! Tohle jí tolik připomínalo vlastní dětství. Přestože si nepamatovala své první okamžiky na světě, bylo jí jasné, že i Luna si tímto musela projít. Moje maminka. Jaká to škoda, že tu nemohly být spolu. Vlastně ji to dohnalo k slzičce... Která se lehko ztratila v té směsici pocitů a výrazů štěstí a strachu. Pro kolik budu maminka já? Dopadala na ni úzkost, že další vlčata nepřichází, i když je zcela jistě cítila uvnitř. "Ano," odpověděla přiškrceně vrchní léčitelce. Bolest cítila, ale tak jako pořád. Spotřebovávalo to cenou energii.
Nakonec se i další vlčata rozhodla vydat na svět. Na prvním matčiny oči okamžitě upoutaly rovnou čtyři výrůstky na zádech. Jen v rychlosti si stihla dcerušku přisunout blíž k sobě a jejím sourozenců, když se dostavilo další vlče. Ačkoli už věděla přesně, co dělat, cítila se hůř a hůř. "Je mi těžko," oznámila malátně. Šedavé vlče s růžkem sice na svět přivedla, ale sama ho už obstarat nedokázala, protože jí hlava neovladatelně klesla na lůžko. Mdloby se snažily zmocnit jejího těla.

Nebýt Sasha tak blízko, asi se rozpláče. Lžu - to se stalo i když Sasha blízko byla. Slané slzičky plnily oči modré vlčky, stékaly dolů a dopadaly na zem. Nemohla si odpustit bolestné myšlenky - co když jsou tohle její poslední slzy? Rozhodně se tak cítila, že by mohla zhynout, hlavně proto, že v podobné situaci nikdy nebyla. Ačkoli viděla a slyšela o pár porodech, vůbec si nebyla jistá, že to poběží hladce, když tentokrát na lůžku leží ona sama. Proti síle přírody byla bezmocná. "Dobře," hlesla a utřela si slzičky, věnujíc zrzavé vystrašený, ale odevzdaný pohled. Teď byla pacientka a musela se s tím smířit. Teď už nesešlo na nikom jiném, teď přišla její role v příběhu. Pokusila se prodýchat, a když to bylo lepší, položila hlavu.

A tak na svět přišla vlčata. I přes původní obavy to šlo zatím docela hladce. Fakt, že všechna novorozeňata měla malá křídla a dokonce tři malý růžek, to neulehčoval, ale s tím se nedalo nic dělat. První přišla na svět šedá, životaschopná samička. Bell vydechla štěstím a rychle si ji přivinula k sobě, aby se mohlo její vlče poprvé napít. A hlavně, aby cítila, že se skutečně hýbe, hřeje a chce žít. Její vlče. Opravdu se to dělo, opravdu se klonovala!! Neodpustila si tázavý pohled směrem k Sashe - dělám to dobře? Je v pořádku? Má to takhle vypadat? Bývala by si na tu otázku odpověděla sama, nebýt zaměstnaná dalším příchozím. Druhý se na svět dostavil chlapeček. Byl o dost tmavší než jeho sestra. Jak se asi dobarví o pár dnů později? I jeho si nárokovala. Když pár dlouhých minut nepřicházelo další vlče, začala se bát. "To nejsou všechny," namítla nervózně. Byla unavená, opravdu unavená, ale snažila se, hrozně se snažila. Drželo ji vědomí, že práce ještě není hotová. Musí být statečná. Žádné slovo podpory by ale jistě neodmítla.

Iris se zase vzdálil. Možná by modrá i znovunabyla pocitu bezpečí, nebýt temných oblak, co se silněji rozpohybovaly okolo tlapek vlka z lebkou. Doufala, že to nemá žádný efekt na vlčata. To by mu zrovna nepoděkovala. A kdyby mělo... Aspoň by věděla, koho vinit, a na koho se do konce života mračit. Ne, že by si to Iris něčím zasloužil.
No, civěla na něj, vlastně nevědíc, co říct. Neříkala to jasně? Nabízela mu možnost trávit čas se svými a Toshiho vlčaty, nemělo to být privilegium? Neměl by z toho každý jásat, děkovat a být šťastný? A mělo ji urazit, když ne? Momentálně ji mátly jak vlastní myšlenky, tak chování společníka. "No," řekla dychtivě. "Ano? Nenabízela bych ti to, kdyby ne." Působila jistě se svojí odpovědí, uvnitř ale samozřejmě měla otázky a obavy. Dle jejího názoru mohl vlčata hlídat jen ten, co tomu skutečně dával duši. Co chtěl hlídat vlčata. "Ale chci, abys ke mně byl upřímný," dodala náhle, rychleji, než by nad tím stihla déle přemýšlet.

Byl tu ten den. Den, kdy měla přivést na svět své a Toshiho vlčata. Ona tedy samozřejmě nevěděla, že to má být právě tento den, sedmnáctého února dvatisícedvacetčtyři, ale na to, že už tak poslední tři dny nedobrovolně stepovala na doflusnou vzdálenost od léčitelského koutku, to bylo pro brzy-matku velmi intenzivní znamení. Téměř si začínala myslet, že je to jen další prokletá fáze těhotenství, že to trvá tak dlouho. Emoce samozřejmě jak na horské dráze, svůj nepokoj už se ani nesnažila zakrývat. Každé kopnutí zevnitř ji děsilo, snad ani klidného spánku si nedopřávala. A nejhorší pocit ze všeho byl, že už tomu nemohla zabránit, nemohla odvrátit porod, ani ho nemohla posunout na příští pátek nebo pátek potom. Žádné tlačítko ctrl+z, prostě nemohla změnit osud. Jenže co když bylo jejím osudem tady a teď zemřít? Ještě nebyla úplně zdravá po nemoci. A co hůř, co kdyby zemřela její vlčata, která tak pracně a tak dlouho nosila pod srdcem? Stresu bylo hodně a Bellanna si s ním nedokázala poradit dobře.
A přesto se hrozně těšila, až vlčata přijdou. Až tu s nimi bude ležet, poslouchat jejich maličká tlukoucí srdíčka a zahřívat je vlastním tělem. Dojímalo ji to k slzičkám už teď, a to ji ještě čekalo to nejhorší. Ale byla ready. Aspoň materiálně. Bylinky pro jakoukoli situaci, která mohla nastat, si připravila dopředu, a neodpustila si je třeba šestkrát denně zkontrolovat, že tam skutečně jsou všechny, ty správné a v dobrém stavu. I svou kolegyni léčitelku nevšedně se vším konzultovala... Sasha. Sasha byla nablízku. Věrná, věrná kamarádka. Lepší, než si zasloužila. Vlastně nerozuměla, proč jejímu nitru znatelněji neulevovala už ani přítomnost a vlídná slova zrzavé.
Ležela v léčitelském koutku, na pěkné kožešině, co si pro sebe nárokovala. Točila by se a přerovnávala by její snopce srsti, být vůbec schopná vstát. Ach ne. Přicházelo to. "Sasho!" Zavolala naléhavě. Byla z toho úplně v háji a rozhodně tu nechtěla být sama. "Toshi?" I na šedého zavolala, i když méně hlasitě. Jistě se nacházel v okolí, ale vlastně nevěděla, jestli ho tu chce. Týpek z toho byl taky nervózní, viděla jeho reakce, a asi by ji zrovna neuklidnilo, kdyby takové chování prováděl i teď. Aby mu docela omylem něco neuhryzla, kdyby se přiblížil. V téhle bryndě byla konec konců i díky němu. "Já se hrozně bojím." Svěřila se Sashe s kňučením. Věděla, co má dělat, o tom dostala instrukce také s předstihem, ale skutečně to udělat teď znělo nepředstavitelně.

Slyšet tak lady Bellánna myšlenky Ghaa'yel, asi by za ní nakráčela, jen aby ji ve všem podpořila. Možná i k plivání by se přidala! Skutečně, ani novopečená vévodkyně Nihilské smečky nebyla zrovna nadšená z toho, že se koná svatba uprostřed zimy. Měla tisíc věcí na práci, tisíc věcí, o které se strachovat, a teď ještě toto? I když to měla být uvolňující akce, na ni měla zcela opačný efekt, co akorát podporoval její nevyřešené anger issues. Snad jen díky určitému uspokojení z toho, že je o příčku výše v hierarchii se donutila udržet si víceméně klidnou tvář a neprotestovat až tolik, když se i přes své pokročilé stádium březosti vypravila do jeskyně na druhém konci pohoří. Jít vychozenou cestičkou od ostatních řešilo aspoň tenhle problém. Musela tam jít, byla to svatba samotné královny. Vlastně - jak by se té líbilo, kdyby začala rodit uprostřed ceremoniálu?
Nemoc už ji netrápila tolik, díky léku a odpočinku - jenže upřímně už ani nerozeznávala, co je chřipka a co vedlejší účinky čekání vlčat. Ach, proč panovnice neposlechla rozum v tu dobu, co byl skutečně potřeba? Kdyby se optala na její názor včas, možná by tady vůbec nemuseli být.
Posadila se někam dozadu. S kruhama pod očima si chvíli prohlížela přítomné. Nihilané. Pacienti. Přízrační. Vlastně jí na chvíli svitlo, že uvidí Tima... Ale tmavého medica nikde neviděla, a tak se vrátila ke grimase unavené zklamané matky. Její oči místo ženicha či nevěsty zaměřily rampouchy na vrchu jeskyně. Ježišmarjá! Co kdyby spadly? Nebála se o Voltaire, členy smečky ani o Přízračné, spíše zcela sobecky o sebe. A o svá vlčata. Lékárničku s sebou neměla, co by dělali? Rozhodně z nich nespustí pohled, když už o nich ví.

Její pokusy získat jednoznačné odpovědi na své otázky selhávaly i nadále. Tak to... Vzdala. Ať už nechápal její pohnutky nebo o nich nechtěl mluvit, nechtěla ho nutit. Koho by aspoň trochu neštvalo, že někdo jejich kamaráda zaměstnává i v době, co se má věnovat jim? Bylo to o prioritách - a Bell doufala, že Toshiho prioritou bude rodina, ta pokrevní. I natolik, že na chvíli zanechá práce. Ona měla ale co říkat že? Čekala vlčata a stejně se nezodpovědně starala o nemocné. Odmítala přestat pracovat, protože neměla do čeho píchnout.
Musela se dost držet, aby udržela vlídnou grimasu. A ještě víc, aby neucukla, když se Iris a jeho velká nevšední hlava sklonila, aby se přesvědčila o vlčatech. Obvykle by sama věnovala soustředění tomu, aby vnímala své potomky a užívala si představu, že už tak za měsíc tu budou s ní, ale to jí teď nešlo. Nechat někoho se k nim přiblížit jí už teď šlo proti srsti. Byl to instinkt nebo vada? Žůžovláska sledovala velmi pozorně, dokud zase nezvedl hlavu a nevzdálil se. To se zase narovnala a ovinula se svým ocasem. "To jsou, děkuju," usmála se. Ještě aby nebyly! Sice to nebylo příjemné, ale aspoň věděla, že se do světa těší. "Vlastně jsme s Toshim doufali, že nám je občas pomůžeš hlídat." Vzpomněla si. Museli mít opatřené strýce a tetičky, ne? Život rodičů bude náročný, pokud to mělo být aspoň trochu podobné tomu, co si pamatovala ze svého mládí. Jak vůbec měla vypadat výchova? Co když bude dělat něco špatně?

Vypadalo to, že její domněnka nepadla na úrodnou půdu. Na co myslela? Samozřejmě že to nešlo. Jenže co pak ta jejich věčná soudržnost, bylo to fakt jen přátelství, jak jí Toshi vytrvale tvrdil? Nebyla by to ona, kdyby pak také nežárlila, že šedý tráví čas jinde, než s ní a jeho budoucími potomky. "Myslím... Je ti líto, že Toshi má teď v životě další pouto, nebo...?" Byla na dobré cestě k osvětlení celé situace! Jen by to však stále ráda slyšela z jeho úst, jeho slovy, protože si tím nebyla jistá.
Na jeho nataženou tlapku chvíli civěla, obdařujíc ho krátkým trapným tichem. Chtěl se přiblížit k vlčatům, chtěl je cítit... Určitě v tom není žádná lest? "Jistě, pojď," usmála se místo toho a posadila se líp, aby měl možnost si drobečky poslechnout. Už se sem tam ozývali, proto nerada chodila na dlouho ven.

Její zmatení sice přetrvalo, ale už nacházela potřebnou trpělivost, aby to teď a tady zvládala. To je přeci jedna z hlavních vlastností matky, ne? Být trpělivá, netlačit, dávat tomu čas a používat hlavně pozitivní reinforcement, ne trest. Iris ale nebyl vlče, ale dospělý, a to se tenhle úkol zdál být těžší. "Bude... Proto jsem chtěla, aby se stal otcem těch mých," souhlasila tiše. Ne, že by ji občas neštvala jeho zapálenost, starostlivost a panika, ale... Bude dobrý otec. Neznala nikoho jiného, kdo by mohl být lepším. Navíc - a nerada si to přiznávala - po něm vlčata snad zdědí přírodní barvy. Měli šanci na to být normální, ne nechtěně středem pozornosti kdekoliv, kam přijdou. Ne jako ona a Iris, bizárky světa.
"Děkuju," pousmála se i na jeho druhou poznámku, ale věděla, že tímhle si asi úplně nepomohl, soudě dle tmavých mračen. Možná vyslovil jen to, co si myslel, že má vyslovit. Co bylo vhodné vyslovit. Ať už Bellanna nechtěla zbytek slyšet jakkoli, tohle neřešilo situaci. "Ale... Nečekal jsi, že Toshi bude chtít mít vlčata s někým jiným, než s tebou?" Opatrně vyslovila slou domněnku.

Konečně se na ni usmála situace a došlo jí, o co bílému jde. Tentokrát řekl více jak dvě a půl slova a z kontextu si spojila, že to celé souvisí s Toshim... Takže i s ní. Ono to bohužel tak úsměvné nebylo. Mimo lítosti z jeho bolesti Bellannou projely i ony tak známé pocity ohrožení. Hrozba, že by snad otce jejích vlčat někdo mohl vzít navždycky, stejně jako jí vzali zbytek rodiny. To není tento případ, pomyslela si. "Bolí tě to, že Toshi bude otcem? Že bude mít vlčata?" Vyřkla to nahlas, aby se ujistila, že nad tím už uvažuje správně. Uvažování to ovšem nebylo příjemné - však takhle to znělo, že je na vině i ona. A že to, co si nosí pod srdcem, někdo nechce. Nemínila nikomu ublížit, ne nechtěně, protože tam pro to neměla rychlé odůvodnění.