Príspevky užívateľa

Poklidný spánek nemohl zůstat věčný. Dělat si naděje na normální rána už modrá matka dávno vzdala, a pomalu v rodičovství docházela k fázi otráveného smíření. Vlčata prostě běhala kam chtěla, přestože jim mnohokrát říkala, aby aspoň říkala, kam zrovna jdou. Dávala jim příliš svobody? Nebo příliš málo? Jak by je mohla a měla trestat, aniž by to bylo moc nebo málo? S těmito myšlenkami a mnoha dalšími včera usínala, jako den předtím, a den předtím...
Probudila se v útlumu. Otevřela oči a dala se do první aktivity, která vždy rozhodla, jestli je den zrovna dobrý nebo špatný - počítání vlčat. Jedno chybělo. Dvojitě okřídlená dcerka se zdejchla a její matka na chvíli zpanikařila, než jí došlo, že na pronásledování její stopy není ještě dostatečně vzhůru. Už se to stalo dříve, snad bude Erys v pořádku.
Život se dal do pohybu, přichystala snídani a udělala nějaké plány v léčitelském koutku. Když v tom uslyšela vzdálené rychlé kroky přichozích do nory. Slyšela výskot a pak se to zvrtlo v povyk. Zanechala všeho, co dělala právě včas - hlas její dceru už se totiž dožadoval pozornosti a něco malého a děsivě ohrožujíce-znějícího donutilo chlupy na zátylku modré vlčice vstát. "Seraphino, co to-," vyhrkla zprvu nechápavě, když spatřila dcerku. Vydala se jí naproti, připravená jí nabídnout konejšivou mateřskou náruč. Dcerka ale nebyla sama. Tmavá srst druhého vlčete nepatřila nikomu jinému než prvorozenému synu královny. Byl on původcem neštěstí jeho dcery? Bellanna stáhla uši k hlavě a její pohled rázem zostřel. "TY, okamžitě přestaň!" Zasyčela, připravená odrazit útoky vlčete, co si dovolilo dcerku popudit.

Bellanna nikdy neměla pravého učedníka v oboru. Neměla komu předávat znalosti jako ten starší, nebyla učitelem. Předtím to nebylo potřebné, protože o zaučování nových se starali spíše starší léčitelé Nihilu. Mira, Dino, Sasha... Ale ona teď byla starší léčitel Nihilu taky, nebo se aspoň sama považovala za toho nejakčnějšího. Jistota se svými znalostmi v ní vzrostla, a zasloužil se za to mimo jiné i její kolega z oboru, se kterým se poprvé zcela dobrovolně bavila o léčitelství téměř jako o hobby. Nejblíže k učitelství co zažívala teď byla role matky, a to pro ni bylo naprosto nové a náročné... Učit něco známého by mělo jít snadno, ne? Vzít si učedníka, to by mohlo být dobré odreagování. Nežádala ji zcela aby učila nový obor, žádala o nasměřování. Nebo traumatizující zkušenost, pomyslela si při pohledu na šedou.
V tu chvíli zadoufala, aby ta čtecí magie neměla pravdu. Symptomy, co popisovala, totiž vůbec nezněly dobře, a Bellanna zhrozením ztratila řeč. Stáhla uši, přemístila pohled do země a s krokem dozadu si kecla na zadek. Proč by něco takového nešel říct mně? Možná protože bych nedokázala pomoct... Ale! Proč?? "Ne..." Chtěli vlci vědět, že umírají? Nebylo to vlastně prokletí, ta Ghaa'yelina magie? Modrá na ni upřela jeden obviňující pohled, ale rychle ho zase z tváře setřásla. Vždyť to nebyly potvrzené informace - tak proč cítila takové nutkání začít řvát a klít? Tolik k profesionálnosti, hm? "O čem jsme mluvili?" Zeptala se vcelku tiše. Nebyla schopná odtrhnout pohled od jednoho bodu v trávě.

Přikyvovala. Tak to už dávalo větší smysl, než že by se rozhodla pomáhat ostatním z dobré vůle a skryté touhy druhým pomáhat. "Takže chceš objevovat nové, hm? Na ono míchání a objevování nových léků a metod mnohdy nezbývá mně se Sashou příliš času, jistě by to bylo poučující a přínosné studium... Zajímavé, zajímavé! Můžeme tě naučit co známe, abys měla přehled a rozuměla léčitelství komplexně." Že výzkum zněl spíše jako disciplína pro jednoho, to asi zmiňovat nemusela. Vlastně si myslela, že Ghaa'yel úplně nestála o interakce s pacienty, a za to se jí vůbec nedivila. Modrá si ani nemyslela, že by takové interakce byly zrovna tím, co se od léčitelství čekalo. Nic ale nebylo jen pěkné, však? To věděli všichni. Někdo moudrý jí kdysi říkal, že je třeba hledat různé cesty a nebát se změn.
Zájem v její tváři zůstal i nadále. Jaké to bylo, vlastnit takovou magii, číst v ostatních? To by bylo léčitelství hned jednodušší. Museli zjistit, kolik toho dokáže. Jiskřičky radosti z nového učedníka Bellanně z tváře pomalu vymizely, když zmínila doktora z hor, a vystřídal je šok a znepokojení. "Cože?" Parazit v hrudi? Musela přiznat, ani ona nevěděla, že takoví existují. To ale nebyl důvod jejího nemilého překvapení, tím byl fakt, že potkala jejího kamaráda, a že ten byl nejspíše nemocný. Nebo možná hůř. "Ghaa'yel, to snad- Kdy jsi ho potkala? Co přesně jsi zjistila?" Udělala krok vpřed.

Nedokázala říct, jestli jí ono zahrádkářství mladá věřila, ale ani jí nezáleželo na tom podat věrohodnou výpověď. Ať si věří čemu chce, svérázná mysl puberťáků stejně nešla o ničem snadno přesvědčit, pokud sama nechtěla, to věděla. Znovu zavrtěla hlavou, snad aby setřásla vířící myšlenky - Ghaa'yel totiž nepřicházela na náhodný pokec, ale na důležitý rozhovor.
Žádost to byla velmi zajímavá, vskutku jí neočekávala. Nezůstala šokovaná dlouho, spíš se do očí vlily jiskřičky zájmu. "Jo, to je- Určitě tě ráda něco naučím! Chceš se stát léčitelkou?" Vždycky si myslela, že Ghaa'yel je spíše rytířský typ, ale to by s její vadou bylo víc než nebezpečné řemeslo, sama na to v minulosti upozorňovala. Hledat a léčit nemoci druhých, na druhou stranu? Byla to doba, co neměli nové léčitelky, a teď je potřebovali jako sůl, když Bellanna měla vlčata, o které se musela starat. "Tvoje magie zní užitečně, kolik toho s ní dokážeš zjistit? Už jsi někoho diagnostikovala?" Očividně, když o ní ví. Jak zajímavé! Jak to asi funguje? A čtení magií... Sice si to zatím jen těžko představovala, ale magie byly všeljaké a mohly být zázračné. Napadalo ji tolik využití!

Ano, i s kořeny, tak, pryč. Fuj, fuj, to tu nebude. Tohle by způsobilo takové popáleniny, au! Jak jsme tudy vůbec všichni mohli chodit? Brejden, ano. Počkat, co? Rohatá otočila hlavu až když byla Ghaa'yel blíže než na kolizním kurzu. Nevypadala zrovna přítomně, o čemž svědčilo i to, že pěkných pár sekund mlčela, hledíc někam za šedou puberťačku. "Ghaa'yel, ahoj," vyhrkla potom, co zavrtěla hlavou a nasadila přítomnější výraz. Rohy přestaly zářit a bolševník, který právě držela magií, bezvládně spadl na zem. Modrá se po něm podívala, přemýšlejíc nad otázkou, co jí byly položena. "Ach, nikoli. Tohle je jedovaté plevelní rostlinstvo, likviduju ho, aby si ho někdo omylem nespletl s něčím jiným." Usmála se, jakoby tomu skutečně věřila. Podívala se z hromádky vytrhaných rostlin na Ghaa'yel, zase zpátky a pak zase na Ghaa'yel. "Ale to ty víš." Řekla "někoho otrávit". Poznala, že jsou to jedovatky! Nebo to bylo slovní spojení? Uh... Možná nebyla v nejlepším rozpoložení, ale tato znalost ji zaujala. Proč ji vůbec šedá sháněla? "Můžu ti pomoct?" Zeptala se ze slušnosti.

Byl příjemný jarní den. Svítilo slunko, bylo vcelku teplo, krásná to příležitost k tomu se sebrat a jít na procházku i s vlčaty. Bellanna si netroufala s nimi chodit za hranici smečky kvůli všemožnému nebezpečí, i území však naštěstí mělo co nabídnout. Propadliště nebylo daleko od nory a jistě ho už navštívili, proto se dnes mohli vydat níže po proudu až mezi skály. Je už čas na to je začít učit létat? Přemýšlela, když se dívala na svá rozdováděná vlčata. Se stěnami kolem měla Bellanna příjemný pocit, že její potomci se nemůžou rozutéct na všechny strany. Jediným nebezpečím byla řeka - ale o tom už Fäoline a Ravonny věděli svoje. Nebo rybařit? Ano. To znělo jako dobrý plán. Nic se nestane, když se jim to nepodaří, a je to užitečná dovednost.
"Vlčata, pojďte sem!" Zavolala na ně, zastavujíc se na pláži v meandru řeky. Pěkný plácek s několik skalami a hlavně mělkým úsekem vodního toku.
Přes ten se táhly balvany, kterými by jeden i na druhou stranu doskákal. Modrá vlčice skočila na první balvan a otočila se zpět na vlčata, ujišťujíc se, že poslechla a přišla. "Ukážu vám jak lovit ryby. Abyste to zvládli taky, tak ale budete muset dokázat být opravdu tiše a nehýbat se, ano?" Modrá zdánlivě nudnou disciplínu prezentovala jakoby to bylo to nejzajímavější na světě. Bavilo ji vlčata učit, byla to její momentální vášeň, její láska. Rybaření bohužel zahrnovalo trpělivost, která snad pro všechny vlčata mimo Duinyho nebyla zrovna silnou vlastností. "Pozorně sledujte vodu," doporučila jim ještě.

Kdyby byla k vlčatům upřímná, asi už by ji dávno opustila v pláči mnohem dál, než se teď vypravila její rohatá dcerka. Měli se o poslušnosti co učit - ale kdo mohl vinit matku, která na čtyři vlčata zůstala jako jediný rodič? Sama si to nikdy nepředstavovala tak složité. Ještěže měli smečku a aspoň základní bezpečí teritoria.
Pšíknutí. Matka otočila hlavu, přibližujíc se k místu, odkud zvuk vyšel. "Fäoline," promluvila se smutným zklamáním, když už byla u skály. Vyskočila na ni, dívajíc se na dcerku zhůry. Neměla to srdce na vlče řvát, to nenazývala nejlepším rodičovstvím... Jak jen jí měla vysvětlit, že takhle to nejde? "Víš, že se o tebe bojím, když takto utíkáš? Musíme si o tom promluvit." Snažila se zachovat klid a nezvyšovat hlas. Tento rozhovor nejspíš bude výzva, ale i ty s rolí matky přicházely.

Musela se tiše zasmát nad jeho argumentem. Syn měl skutečně měl všechno, a nejen co se týkalo částí těla. Měl milující rodiče, sourozence i pěkný domov. Samozřejmě ji napadalo spoustu věcí, co mohlo být lepších, ale přinutila se myslet na přítomnost, a ta byla šťastná. Snad toto štěstí setrvá a dodá jí síly, až přijde na řešení složitějších věcí, co během vyrůstání tak jako tak budou muset jednou konfrontovat: smrt, práci, zodpovědnost, historii rodiny, lásku, zlomení...
Černé vlče se vydalo vpřed, odhodlané se dostat k havranovi, a Bell snad zase srdíčko vynechalo úder, když se pták se zvoláním vznesl. "Ravo-!" Trochu sebou cukla, sledujíc, jak se usadil na malém vlčeti, oči dokořán. Tak to ne, na tohle neměla nervy, tohle bylo příliš nebezpečné! "No to ne," vydechla spíše pro sebe a hrnula se dopředu, aby synka rychle chytila a vytáhla ho zase nahoru, nehledě na přítomnosti černého ptáka, který se jí líbil méně a méně.

Za normální situace by si své pohyby trochu rozmyslela, kdyby znovu stála před členem ohnivé smečky. Jenže jako obvykle v kritických situacích, modrá moc nepřemýšlela - konala instinktivně a ve svém zájmu, a tím bylo momentálně chránit její milované přes nebezpečím. Dosedla na zem poměrně tvrdě, srst zježená, tesáky vyceněné, zuřivý pohled probodávající neznámou vlčici, která naštěstí stihla uhnout - bylo to ale dostatečně daleko? Matka doširoka rozevřela svá zespod pestrá křídla, ukazujíc tím svou velikost. Ustoupila o krok dozadu, aby se dostala blíž ke svým uzlíčkům štěstí. Co když byli zranění? Neměla s sebou lékárnu! Její strach byl daaaleko za zdravými limity a srdíčko bušilo o sto šest, vlívajíc do krve adrenalin. Tolik jí toto připomínalo minulost... Ta se ale nesměla opakovat. "Vlčata, jste v pořádku? Udělala vám něco?" Natočila k nim hlavu, hovoříc o 180 stupňů jiným tónem. Laskavým, starostlivým. Neopovážila se spustit zrak z bílé vlčice zcela.
K té se vrátila pozornost, jakmile začala nadávat. Bellanna si ji přeměřila pohledem, zvažujíc své bojové šance, ale pak v sobě nedokázala udržet vztek, který se dral na povrch. "Přijde tobě V POŘÁDKU se vůbec OPOVÁŽIT konfrontovat cizí vlčata, IGNISANKO? Řekla jsem - vypadni od nich! A vrať se do pekel, ty prašivá lůzo, lehni popelem i se svou smečkou!" S vrčením a histerií udělala modrá zase pár kroků k bílé, snažíc se ji přimět ustoupit.

Že dostala možnost říct Timovi ahoj aspoň na dálku ocenila. Uvědomovala si úskalí konverzace s přáteli, ale těšila se, až se s ním po zimě setká. Třeba konečně dojde na debatu o osobních problémech!
Pokus přebrat kus kůry nevyšel. Nežrala Ancuninovy kecy - teď mu nevěřila ještě víc. Co když to bylo ve skutečnosti nebezpečné? "Mluvíš s její vévodkyní," švihla ocasem s přivřenýma očima probodávajícíma cizince, varujíc ho, že je stále na tenkém ledě. Vyzýval ji snad? Privilegia monarchyji značně sejřila. Přestože sama teď dostávala na přilepšenou kvůli požehnanému stavu, moc dobře tušila, že královna si přilepšovala celoročně. Čím si zasloužila takovou péči, čím si vůbec zasloužila se nazývat panovnicí? Co ji opravňovalo být výš, než ostatní, když ani úsměv a poděkování svým poddaným běžně nenabídla? Bellannina žárlivost a osobní beef s královnou v ní nevyvolal dobrý dojem z této situace. Na druhou stranu... Tohle mohl být problém Voltaire.
Otočila se k odchodu, ale nestavila se k rohatému zády. "Nejsi nakažený nemocí?" Léčitelská otázka, cítila nutnost se zeptat.

Bylo to vždycky podivné, když rodič musel mluvit o druhém rodiči. Nevěděla, kolik může říct, co bylo vhodné a jestli to nechtěli nechat na společné sezení... Jenže otázka padla teď a vlčata potřebovala odpověď hned. Její šedý otec jejích vlčat také jistě o modré povídal - a ona nemohla udělat nic lepšího, než ho vykreslovat v dobrém světle. Aspoňže na tuto otázku znala odpověď. "Tvůj tatínek našel svého havrana jako ptáče, když byl malý. Zachránil ho a postaral se, aby přežil, a od té doby spolu vyrůstali." Usmála se. Ravonny měl vlastně podobnou šanci si teď takovou konekci se zvířetem udělat a to bylo prostě roztomilé. Proč tím zvířetem jen musel být tento divný děsivý havran? Odleť. Odleť! Nemohla mu vybrat za mazlíčka něco méně nebezpečného? Myš, vrabce, ještěrku? Poutu s mazlíčkem rozumněla jen okrajově, sama mívala jednoho nereálného. Toshi jí to ale kdysi popisoval jako vztah k sourozenci, a to znala dobře. Ti její zanechali bolestivé prázdné místo. Ale co na tom - jestli měl být syn šťastný, kdyby měl havrana stejně jako otec, tak to bude dělat radost i jí.
Tyrkysové oči stále sledovaly zelenookého havrana, co se zastavil a vzdorně roztáhl křídla. Matka tentokrát zachovala klid, ale zůstala stát s křídly poloroztaženými, probodávajíc ptáka varovným pohledem. "Um," hlesla, když přišla otázka na ni. "Víš, já a tatínek jsme každý jiní. Každý vlk má něco, co je dělá jimi, a to je v pořádku. Já nemám havrana, ale zase mám rohy, jako ty, hm?" Toshi rohy neměl, a přesto byl rodina. Vlčata přemýšlela tak jednoduše, jak krásné! Zasmála se nad jeho poznámkou. Každé dítko chtělo být tím jedním. Snad na sebe nebudou žárlit, jestli jeden něco dostane a druhý ne. Ach! Starosti.

Vlče. Pryč. Znovu. "Fäoline! Fä-o-line! Kde jsi?" Volala snad každých pár minut, co klusala od nory. Do údolí, okolo stromu, přes prameny až na louky na druhém úpatí kopců. Byla unavená z neustálého létání a nebylo to tolik času, co dcerku viděla naposled, a tak křídla šetřila na použití později. Pach dcerky byl čerstvý, a tak ho jen následovala. Ó můj bože, já z toho vlčete vyrostu! Taková neposlušnost! Může přestat? Ughhh! Bellanna měla problémy se vztekem, ne že ne, ale k tomu nejcennějšímu, co vlastnila - k jejím vlčatům - se vždy snažila chovat s veškerou laskavostí, ochotou a trpělivostí. Nikdy mámou nebyla, a tak jim dávala vše, co měla, i když to znamenalo oželit spánek a jiné sociální kontakty. Ona trpělivost ale občas také přetékala. Pokolikáté tenhle týden to bylo, co se dcera bez dovolení vytratila?
Kvetoucí louka bujela životem, a tak se musela více soustředit, aby pach následovala i přes distraktivní vůně květin lákajících opylovače. "Fäoline!" To není vtipné! Bála se o ni, i když už méně než na začátku výletového období. Začínala znít rezignovaně.

Bellanna se dopustila chyby: snažila kombinovat smečkové a mateřské povinnosti. Ani jedno nebyla práce na částečný úvazek, pokud ji jeden chtěl vykonávat pořádně, a matka začínala být unavená, ztrácela focus na věci, co byly skutečně důležité. Brzy ráno připravovala cosi v léčitelském koutku v noře, včetně Enkidových léků, co dělala už tak jako pravidelně ze zbytků které mohla postrádat, což Enkidu samozřejmě vědět neměl. Teď ale jaro rozkvétalo, byliny rostly - a ona potřebovala doletět pro něco, co rostlo jen v horách.
Návrat ji otřásl, když zjistila, že vlčata nejsou tam, kde je zanechala, ani nikde blízko. Zahodila bylinky a opět roztáhla křídla. Před očima úzkostlivě pátrajících se míhaly scénáře, co všechno se jim mohlo stát zlého.
Vystoupala snad nejvýš, co kdy letěla, poháněná mateřskou odhodlaností. Proletěla celé údolí až k moři, kde konečně mezi bledým pískem zachytila postavy. Kdo to byl tam dole s jejími vlčaty? Tak jako tak se dala na svižný sestup dolů. Enkidu.... ENKIDU?? Panika. Jaký to pacient, obzvláště nestálý a tajemný... No právě. Nebyl členem smečky a způsoboval jí nemálo problémů, co kazily náladu. Rozhodně mu nevěřila dostatečně natolik, aby měl právo se byť jen přiblížit k jejím vlčatům! To si slízneš, ty bastarde. Zavrčela.
Vlčata s ním na pláži něco prováděla a rozhodně to nevypadalo bezpečně. Proletěla před sluncem, vrhajíc na ně stín. V momentě, kdy se obrovský vlk vrhnul vpřed, srdíčko jí snad strachy vynechalo a ona drasticky ztratila dalších pár metrů výšky, jak při turbulenci. "Vlčata! ENKIDU!?" Zatímco na své potomky volala radostně, jméno jejich samozvaného strýce v jejích hlasivkách zahřmělo s jasným sdělením, že má průser. Nemalý. Možná všichni měli. Matka se tvářila nekompromisně, zatímco se připravovala na přistání a snažila se udržet na uzdě svůj vztek. Ten totiž velil: Zaútočit, chránit. Sežrat Enkida zaživa.

Tato řeka se vlévala do moře v Nihilské zátočině, a to znamenalo, že není daleko od území smečky. Vhodná lokalita na krátký výlet a svačinku. Upracovaná matka čtyř vlčat si navzdory nekončícímu to-do listu chtěla dopřát trochu klidu a samoty a před soumrakem se sem rozletěla. Cítit vítr v křídlech jak ohýbá letky a čechrá srst i vlasy, to pro ni představovalo ztělesnění svobody. Voda široké řeky byla klidnější, než moře, a tak se jednalo i o odpočinkovou aktivitu.
Opsala kružnici nad přilehlými stromy a přistála na jednom z výběžků pevniny, okolo kterého voda uzavírala menší meandr. Křidla nechala zpola roztažená a tvář se zavřenýma očima zvrátila k nebi, které se pomalu barvilo do žlutých, oranžových a růžových odstínů. Brzy přijde noc a svět obalí klid... Měsíc s hvězdami zůstanou vládnout světu s respektem k tajemstvím, co měla zůstat v temnotě.

Čím déle stála na místě a rozmýšlela, co s cizincem udělat, tím více ji přepadala únava. Nápad hodit problém flekatého bílého estreláka jí v mysli utkvěl nejvíc - znělo to jako dobré řešení. Kdyby přišel škodit, už by to udělal. Děsivé bylo, že neměla příliš čím se bránit. Ob, vlastně ano... "Přízrační prověřují své členy zajímavými úkoly, hm," uchechtla se. Vlastně... To dávalo smysl. I ona by se v Nihilu rozhodně cítila bezpečněji, kdyby noví členi byli podrobeni zkoušce loajality a oddanosti. Chyba královské rodiny.
Přikývla na představení, své jméno ale ponechala v tajnosti. Nepřišla se seznamovat - a přecijen, jestli tohle byla zkouška, ať si zjistí, s kým to mluví. Beztak to ale není důležité. "Krásný. Bratranec? Říkal mi o vašem rodu. Vyřiď, že pozdravuju," pousmála se, v hlase ale stále znatelná čepel a neochota. "Zavedu tě za panovnicí. Ale ukaž,-" s tím zaměřila zraky na kus kůry, co měl být oním důležitým vzkazem a její rohy se rozzářily - snažila se ho k sobě přivolat.