Príspevky užívateľa

Jo, tak na tuhle otázku nevěděla odpovědět jemu ani sobě. Vydala ze sebe přemýšlivé hmm, než myšlenky splácala do slov. "Nevím, ale nemyslím si. Nic, co se tam stane, se neprojeví v realitě, zůstanou jen vzpomínky. A mně se po návštěvě toho světa dělá špatně, teda." Tady zamlčovala více než mnoho. Ale těžko se mluvilo o něčem, čemu nerozuměla, že? Třeba ta temná entita, která se objevovala napříč jejími sny... A vlastně i v realitě. Mohla být nebezpečná i ostatním? Svěřit tohle Kettuovi - nebo vlastně komukoli - asi se cítí jak slušný magor. Musel to být další výplod její hlavy nebo právě vedlejší efekt magie. Naháněl strach, ale neškodil. Snad. Zatím. Musela se přesvědčovat o tom, že není reálný.
Když vize vůbec zmínil, znamenalo to, že už nějaké měl. A jeho nynější slova napovídala, že ne zrovna dobré. "Viděl jsi něco hodně špatného?" Zeptala se opatrně. Měla by si dělat starost o jeho zdraví, nejspíš, ale reálně ji velmi zajímalo, co všechno s tím může vidět. Pokud to vůbec byla magická síla a ne výmysly jeho mysli, že. I ty by se ale asi měly léčit. Přikývla na jeho překvapení. "Říkali mi, že vize, jak jim šamansky říkáte, můžou ukazovat různé věci. Přemýšlel jsi nad tím, že by to mohly být i náhledy, co se mohly nebo mohou stát, ale nemusí?" Pokračovala se svou malou lží, na tváři udržujíc vcelku fascinovaný výraz. Předstírat, že o tom hodně ví a zná, by mohlo zapůsobit, si myslela. Kettu nemohl být tak chytrý a vyvolený, aby viděl skutečnost, aniž by se o ní poctivě dozvěděl, ne? Kde by v tom byla spravedlnost? Čím by si to zasloužil? Bezpochyby by byla jeho prostá existence hrozbou, kdyby to bylo skutečné. Usmála se na přijetí nabídky.
Fňukání nečekala, tak ho zatím přešla. Jediný pohled do krku stačil na to, aby našla příznaky, které popisoval. Skvrny na jazyku byly zřejmě typické pro tuto nemoc. Jakmile dokončila prohlídku, odporoučela se zpátky ke svým bylinkám. "Rozhodně máme všichni stejnou nemoc, ale nejsi na tom tak špatně, jako Deetrah. Budeš dýchat páry z pouštní růže, v klidu odpočívat v teple a... Ráda bych ti dala tu bylinkovou směs, kterou jsi mi řekl, ale... Tu svítivou rostlinu neznám natolik, abych ti mohla zaručit, že to nebude mít vedlejší efekty." Ať už jí bylo přiznávat nevědomost nepříjemné jakkoli, pacient by měl být seznámen se svou léčbou. Bell k zrzkovi natočila hlavu, sledujíc jeho reakci.

Tmavá oblaka kolem jeho nohou chtě nechtě upoutávala její pozornost, ale snažila se na ně tolik nehledět. Těžko říct, jestli její pohledy, tón hlasu nebo řeč těla vůbec vnímal. Těžko říct, jestli vůbec vnímal. Zůstala sedět, soustředíc se jen na svá slova. "No... To, co tě trápí? Myslím, že bychom si o tom měli promluvit." Nechtěla říkat jako dospělí, protože by tím devaulovala jeho problémy, a to v žádném případě nechtěla. Mohlo to být horší, mohl být agresivní a ohrožovat na životě nejen ji, ale i její nenarozená vlčata. Měla by se bát? Zůstala sedět, ocas si ovinula okolo tlapek.

Co když měli vlci nelimitovanou magickou moc, jen ji nedokázali objevit? Přicházela ve správné chvíle? Ale proč tedy zrovna toto byla správná chvíle, když svou práci léčitelky vykonávala už jak dlouho? Teorie měla, ale víc se zajímala o menší obrázek. Své magie a magie ostatních vlků. "Jo, vlastně jo? Můžu tam vytvořit jakékoli prostředí, jakékoli vlky... Vlastně i vzít někoho s sebou," vzpomněla si na to jednou, co tak trochu omylem přibrala do snu bratra. Tehdy s magií uměla asi jako kdyby ryba chodila po souši. Jak by to vypadalo teď? "Možná bych ti to někdy mohla ukázat." Navrhla. Ještě před chvílí by uvažovala, jestli to před Kettuem nezatajit, ale vypadal, že o magiích ví dost, tak proč s někým nesdílet takové čáry. Na někoho, kdo magii údajně nevlastnil, o nich věděl dost.
Když popisoval své vize, samozřejmě, že si vybavila halucinace. Sama se s takovými setkala, jenže ty své fakt za vize považovat nemohla. Byly nepříjemné, nic neříkající. "A už se ti stalo, že by se něco z toho, co jsi viděl, opravdu stalo?" Nevypadal, že by na to měl odpověď, ale zeptat se musela. "Sage ani Leon mi nikdy neříkali o tom, že by měli nějaké důležité vize," řekla spíše mimochodem, tak trochu předstírajíc, že oba bývalé šamany znala více, než ve skutečnosti. Takového Leona viděla třeba jednou, ale Sage... To býval její psycholog. Kettu to vlastně musel mít v práci těžké, že tu ani jednoho neměl. Dalo se tohohle využít? Cítila, že získat si zrzka na svou stranu teď mohlo být... Důležitější, než dříve. "Nicméně. Kdyby sis o těch vizích někdy potřeboval promluvit nebo navodit vyšší stavy mysli... Víš, kde nás se Sashou najdeš. Myslím, že naše povolání od sebe nejsou tak vzdálená, jak se může zdát." A můžeme si pomoct. Vzájemné benefity, hm? Ještěže nečetl myšlenky.
Samozřejmě bylo nadmíru jasné, že s magií teď experimentovat nemůžou, protože nemoc. Když se Bell zase odtáhla od jeho hrudi, zakašlala. "Docela hoříš," utrousila jen, než se jala mu prohlédnout i krk. Tak pane, ukažte své nitro! Aaaaa!

Týpek odpověď na její zvídavou otázku vyhrkl celkem rychle, až mu věnovala boční pohled, jestli je jako v pohodě. "Oh." Litovala vlky, co neměli magii, co by jim ulehčovala život. Ale konec konců, ani ona dlouho neměla tu možnost. Její primární magii stále zcela nerozuměla, a vlastně byla z části důvodem, proč měla čas od času takové problémy rozeznat realitu od přeludů a snů. "Mojí první magií bylo tvořit živé sny. Pěkné, ale nepoužitelné." Sice měla pár inovativních nápadů a tohle tvrzení tedy nebylo úplně pravdivé, ale nikdy to nevyloženě nezkoušela. Následky nebyly příjemné. No, kdyby o tom přemýšlela jako o minecraft serveru v creative módu, asi by ve snech trávila mnohem více času.
Kettu byl šaman, a teď si uvědomovala, že to vlastně má něco znamenat. Nevěděla, jak magie fungovaly. Nebo jak fungovaly nevysvětlitelné síly obecně. Vlastně ji to děsilo. Co si ale pamatovala, že Sage jí o žádných vizích nepovídal, když si s ním o jeho práci povídala. "Vize?" To upoutalo její pozornost. Musela si odkašlat, než mohla pokračovat. Tolik otázek! Vlastně bylo hrozně divné se se zrzkem o takovém tématu otevřeně bavit. Obvykle sázela spíš na šarm milé starostlivé léčitelky, než na vlastní touhu se dozvídat drby, ale ne, že by jí to dneska zrovna šlo. "Jakože vidíš, co se kde děje a bude dít? To zní jako čáry dostatečně." Měla by se cítit ohroženě? Mohl šaman odhalit její četná tajemství?
Popis jeho příznaků zněl o něco lépe než co tvrdila Deetrah, ale nevěděla, jak moc je týpek upřímný. Ti vlci! Měli nutkání věci neuvádět na rovinu a tvářit se, že jsou naprosto v pořádku, i když nejsou. Ne, že by ona tuto vlastnost neměla. "No, dobré zprávy pro tebe, předepíšu ti hodně odpočívání," řekla, snažíc se mu pozvednout náladu. Pak se - opatrně, aby ho neohrozila svými rohy - sklonila k jeho hrudníku, přiložila ouško, poslouchala a vnímala jeho teplotu.

Sama v tomhle stavu asi nezvládne ošetřit další. Ne, že by jí bylo nějak extrémně špatně, ale nebylo to vončo. Zavřít se dál od ostatních členů smečky jí nevadilo, jen doufala, že i více obyvatel marodky zvládne udržovat klid. Nechtěla ležet s vlky, co by neustále pořvávali a nenechali ji spinkat, když to zrovna potřebuje jako sůl, že.
Svítivá rostlina jí pěkně trápila mozkové závity. Netušila, jestli zdejší flóra kvůli nevšedním vlastnostem funguje jinak a nechtěla marnit to málo, co měla k dispozici... Ale bude muset. "Jen květy, ale jo," odpověděla. "Naštěstí mám tuhle magii, takže na ně nemusím šmatlat." S tím kytičky telekinézí zase přikryla na stolku. Použije je brzy. Škoda, že Riveře se před zimou nepodařilo o těch zdejších druzích zjistit víc. Ne každý den byl bohužel dnem sklizně a dobrých výsledků. Možná právě žahavá vlastnost květů v kombinaci s hořčejšími vlastnostmi šalvěje a řebříčku by mohla vypálit nemoc? To by dávalo smysl. "Co máš za magie?" Zeptala se vlastně docela mimochodem, ze zvědavosti.
Po jeho slovech o událostech v kaňonu měla jen další důvod ke starostem. Léčitel a umřít na nemoc, co léčí? To znělo jako největší ironie. Bolestivá ironie. Mohlo to potkat ji? Nebo hůř, její vlčata?? "Skvrny na jazyku..." Zamračila se, ale své zneklidnění držela víceméně na uzdě. Deetrah takové měla, vlastně i všechny ty ostatní příznaky. Klidně mohla mít pokročilejší stádium. Ještěže ji měla tady, pod dohledem a v léčbě. "No, a jak se cítíš ty?" Zeptala se na jeho stav a pokynula mu, aby si sednul. "Poslechnu si tvoje dýchání a podivám se ti do krku." Když byli oba nemocní, aspoň mohla k tomu kašlání kolem přistupovat trochu lhostejněji.

První otázka zůstala bez odpovědi, až ta druhá vyvolala reakci. Ne pozitivnější, ale aspoň díky tomu lépe tušila, že právě v tomto tématu skví ten problém. Posadila se. Ne protože by úplně chtěla, to bříško se ozývalo a ona nechtěla stát déle, než musela. Už zastávka tady byla neplánovaná, přestože jí nehodlala ukončit bez přijatelného východiska téhle situace.
Irise obdarovala chvilkou ticha. Rozmýšlet, co říct, jí dávalo zabrat. Tolik proměnných, o kterých nevěděla nic! Mohla začít mluvit o jednom tématu, ale bála se, že to mohla misdžadžnout. No, aspoň jí došlo, že jde o psychickou bolest, co popisoval. Kdyby ne, snad by si došel za léčitelem, ne? "Nevím," pípla a sklopila ouška, přiznávajíc, že nerozumí. "Ale ráda bych pochopila... Kdybys byl ochotný sdílet." Ticho teď nebylo jejich nepřítelem ani trapnou výplní času, nýbrž časem zpracování. Projevem solidarity a vlídnosti. Trpělivost, musela mít trpělivost. Sama si prožila podobné krize duše, i když z kompletně jiných důvodů.

Zatímco její rudý amulet hřál a zajišťoval jí aspoň trochu tepla, Irisův stav mrazil až v kostech. Měla za to, že ujištění o reálnosti ho mělo uklidnit, a ono to udělalo přesný opak. Na jednu stranu se chtěla otočit a odejít, protože trpělivost pomalu prchala, na druhou věděla, že ho tady takhle nemůže nechat. Že ale ucukl před ní, před ní! Jako kdyby byla monstrum. Někdo, kdo činí zle. Nestvůra. Být to ignisan, asi přejde do ofenzívy, ale u vlka, kterého měla považovat za spojence... Jak měla reagovat? Měla pocit, že tohle bylo osobnější. Tady jí nepomůžou ani léčitelská privilegia. Až Irisův zřejmě-pohled směrem k jejímu bříšku jí donutil couvnout a změnit strategii. Udělala krok či dva zpátky, nechávajíc bílému prostor. "Udělala jsem něco zle?" Vyslovit tohle bylo jako přiznávat svoji chybu, a to se jí nesmírně hnusilo. Přesto ovládala svůj výraz dokonale - hrát ustaranou, starostlivou vlčici, co se bojí o vlka před sebou. "Jde o Toshiho?" Ach, tomuhle tématu se chtěla vyhnout. Bylo to... Komplikovanější, než by chtěla. Ne téma, které byla úplně připravená rozebírat, přestože o něm mnohokrát přemýšlela.

Neovládat se, asi má na tváři pěkně zmatený výraz typu hrabe ti? K jejich štěstí měla pět a pět pohromadě, víceméně. Ne natolik, aby nebyla z Irisova chování zmatená ani uvnitř, ale dostatečně natolik, aby nepřimrzla k zemi, když z něj vyšla první slova. "Ano, Bellanna," potvrdila mu. Asi by se normálně usmála, ale teď na to nebyl vhodný moment. Nepoznával ji? Halucinoval? Ajéje, další problémek k řešení. Vydechla, hledíc na tmavé chomáče okolo jeho tlap. Bylo by riskantní se přiblížit? Posledně při lovu jim pomohly... Snad ne. "Jsem stejně reálná jako tvůj strach." Samozřejmě nevěděla, že pro Irise je svým způsobem ona sama ztotožněním toho strachu. Mluvila klidně, se soucitem v hlase. Pomalu nakračovala směrem k němu, ve snaze se přiblížit natolik, aby se ho mohla aspoň tlapkou dotknout. "Děje se něco?" Zopakovala otázku.

Její snahy zatím nepadly na úrodnou půdu. Velký chlupatý pán se sice zastavil, nepřešel přes ní jak auto přes zvěř na silnici, ale že by nějak extrémně vnímal, to neuměla určit. Jeho oči byly téměř prázdné, mimika žádná, jak z toho měla cokoli usuzovat? Jen matná znalost Irise jí mohla radit, o co mu vlastně jde, ale ne, že by na ni spoléhala. Neznat jeho tvářičku tak dlouho, asi by se bála. Mírně nadzvedla obě obočí, pokračujíc tuto konverzaci beze slov. Jeho náhlý pohyb ji přiměl také na sekundu stáhnout svaly, ale z místa se nepohla. "Irisi," řekla, snažíc se znít citlivěji, "je něco špatně? Budeš se mnou mluvit?" Nabídla by svou pomoc, ale nemyslela si, že je na to vhodná chvíle. Možná ho o tom bude muset přesvědčit svými činy.

Modrá léčitelka si samozřejmě pomyslela mnoho věcí, když její zvolání nevyvolalo žádnou reakci u příjemce, na kterého bylo směřováno. Je mu zle? Vnímá? Ignoruje? Hraje dramatického? Trochu přidala do kroku, aby to zjistila co nejdříve. Neviděla mu do tváře, ale nevypadal zrovna při síle. Až blíž si všimla, že mu tečou divně barevné slzy. Nebo krev? "Irisi!" Zopakovala naléhavěji, když byla blíž. Přicházela z boku a neváhala by mu skočit do cesty, kdyby stále dostatečně nezareagoval. Měla na jazyku ostřejší narážky, ale nechala si je pro sebe. Pro případ, že si procházel něčím, čemu nerozuměla. Na tváři se jí zračil vlastně celkem ustaraný, ale rozhodný výraz.

Takže. Měla nemocnou pacientku, čekala vlčata a počasí bylo stále jaksi nanic. Žádná obleva, nic takového, i sluníčko se ukazovalo výjimečně. Velký špatný! Jeden už jen z toho měl stále blbou náladu, ale ani na to modrá léčitelka neměla čas. Ani na řešení svých komplikovaných vztahů jí téměř nezbývala mozková kapacita. Nezabývala se vztahy tolik jako jiní, ale věděla, že některé věci potřebují více komunikace. Nebyla hloupá, jen... Jí nezbýval čas to řešit. Nevěděla, že dnes jí osud do cesty přivane příležitost.
Až takhle daleko k pramenům přicházela z pracovních důvodů. Nesla si přes hřbet čtyři skleněné lahve, co princezna přinesla ze Staré lodi. Hodlala do nich naplnit minerální vodu, aby nemocní v úkrytu měli další léčivý prostředek na ten bolavý krk. Příjemné místo toto v zimě bylo - z pramenů stoupala mohutná pára a sálalo z ní teplo. I sníh byl okolo měkčí, nebezpečnější na uklouznutí. Nechtěla riskovat pád, když byla těhotná, že? A přesto tu neviděla další vlky. Asi jim to nestálo za tu cestu do kopce. Nedivila se - jéžiš, ta štreka! Bellanně už velké fyzické aktivity úplně příjemné nebyly.
Nebylo divu, že bílého kožichu opodál si všimla až po chvíli. I pach jí napověděl - to nemohl být nikdo jiný, než Iris! Sledovala ho, a jeho bezduché motání se jí vůbec nelíbilo. Co dělal tak daleko od dění? Oh ne- Souviselo to s Toshim a vlčaty, které si nyní nesla pod srdcem? Na moment tupě hleděla jeho směrem, než ze sebe urychleně sundala lahve a vydala se za ním. "Irisi!" Zavolala. Nebyla úplně připravená, ale asi by si měli promluvit.

Jasně, že to něco bylo, a že to možná bylo vážnější, ale nebyla si ochotná přiznat, že by ji to mělo omezovat v práci. Chtěla říct neboj se o mě nebo uzdravím se, dát vědět, že se o své pacienty postará. Je to fajn! Ať se neobávají, ona to měla vše pod kontrolou. Naprosto.
"Mhm," zamumlala. Deetrah skutečně měla v péči, a docela sebejistě by trvrdila, že i stabilizovaně. "Pravděpodobně. Rychle se to šíří. Ty i já se na další dny připojíme k Deetrah na marodce, abychom nespali se smečkou." Tohle pro ni bylo těžší přikázat sama sobě než jinému členu smečky, ale věděla, že to tak bude lepší. Bezpečnější pro smečku. Jenže stála smečka za to riziko, když byla v sázce její vlčata? Nikdy. Rozpolcení, vnitřní konflikt teď modrá léčitelka prožívala téměř kdykoli měla chvilku nad něčím přemýšlet.
Šaman s kytkou zrovna nepomohl. Z tváře se jí nadšení trochu vytratilo, čekala něco jako "omg, jo, to je ona", ale stále ovládla svůj výraz. V duchu se ovšem uraženě šklebila stylem omgkčemujsikdyžtukytkuaninepoznáš. Hormony! Asi. Snad. "Nevadí," pokrčila rameny s úsměvem a vrátila se ke stolku, kde kytku položila. Asi nemělo cenu se mu vyhýbat jako čert kříži, když byla nakažená taky, ale z cizího kašle přecijen měla mírné tiky a radši se držela dál. "Myslím si, že má nejlepší účinky v noci, kdy září. Zatím se mi nepovedlo z ní dostat léčivou látku, je... Žahavá." Svítící květiny ji popálily už několikrát, proto s nimi manipulovala jen magií. "Šly jsme pro ně se Sashou až do Dormanského lesa." Tolik práce, tak to muselo být ono, ne? Proč to ale vlastně říká? Kettu se tu byl léčit, ne poslouchat, kolik práce dělá, i když patrně nemá. "No, prohlídnu si tě. A potřebuju od tebe slyšet, co přesně se vám stalo s těmi tuláky. Deetrah mi moc o jejich příznacích neřekla." Z těch dvou sázela, že Kettu je ten inteligentnější.

Její stav byl prozrazen, měla smůlu. Až tak očividné bylo, že je taky nemocná, nemělo tedy cenu to dál skrývat. Zůstala opřená o svůj stolek, několik levandulí jí kvůli pohybu spadlo na zem. Uklidila je zpátky na své místo svou novou magií, zatímco druhým uchem poslouchala svého nového pacienta. Ani si to nestihla prohlédnout, jak jí myšlenky létaly všude možně. Koncentraci, Anno, koncentraci. Pohled zaměřila zase na něj, nasazujíc odborný pohled, jak jen to šlo. "To nic není," mávla tlapkou nad svým stavem a pokusila se zatlačit přicházející kašel. Neúspěšně. "Už jsem čekala, kdy se ukážeš. Deetrah mi řekla o tom vašem setkání s tuláky. Doufala jsem, že mi o tom řekneš víc." Chtěla slyšet všechno, samozřejmě - a něco se dozvěděla hned. Jakoby jí četl myšlenky, bez ostychů dostala zbytek receptu! "Tak šalvěj měl být ta poslední přísada!" Vlastně ji tato zpráva nadchla, a sice to nevyslovila úplně mega nahlas, spíše pro sebe, ale rozhodně jí zazářilo v očích. Přešla ke svým pečlivě srovnaným zásobám, očima pátrajíc po bylinkách, které vyjmenoval. Najít ty speciální nebylo těžké, měla je zabalené v hadříku. Po setkání se s nepříjemnými účinky je však zatím na léčení ještě nepoužila. "Říká se jim zářivník. Jsou to ty, o kterých vám řekli?" S tím hadřík magií rozvinula a přešla ke Kettuovi, aby mu je ukázala. Snad potvrdí, že jsou to ty správné. Šly kvůli nim se Sashou až někam daleko za Nekonečné pláně! A nebylo jich úplně mnoho, co vypadalo použitelně. Kytičky překvapivě nesvítily - jejich drobné, mrazem postižené květy byly hnědé.

Od té doby, co za ní přišla první pacientka s nemocí, se necítila dobře. Nějakou dobu si to jen vsugerovala přes svou paranoiu, ale od nedávna se sama probouzela s podrážděným dýchacím ústrojím. Nic hrozného, protože se trvale dopovala směsmi na podporu imunity a nikdy neměla přílišné zdravotní problémy, ale rozhodně to pociťovala a bylo to vidět. Únava, ta únava! A příchod vlčat nebyl už tak daleko. Bála se. Nevěděla, co to může udělat s jejím zdravím v průběhu těhotenstvím, a o co hůř, nevěděla, co to může udělat jejím vlčatům, ke kterým jako správná matka cítila velmi silné pouto už teď. Nesmělo se jim nic stát.
Hlava tvrdohlavá ale své pracoviště opustit nechtěla. Poskytovalo jí to zabavení a vlastně i trochu radosti, jistoty. Bylo to její místo. Místo, které dobře znala, a kde si zřídila i místo na spaní. Když se jí ten den ukázal další pacient na prahu, zrovna v polospánku ležela u svého třídící plochy, bylinky všude. Jejich vůně pomáhala na bolesti i strasti. Aromaterapie. Nečekala příchozí hlas, ale neměla energii na to rychle zvednout hlavu, jako obvykle. Zvedla a obrátila ji proto docela pomalu. Křídla si jen minimálně urovnala na zádech, aby vypadala trochu reprezentativně. Čert to vem, stejně vypadáš jako mrtvola. No, snažit se mohla. "Hm?" Její ospalá očka nalezla zrzavého šamana. Nebyla to návštěva vážená jako panovnice, vlastně ani neočekávaná, protože o Kettuově podíle na nějaké té mimosmečkové akci slyšela, ale stále ji to trochu překvapilo. "Kettu, ahoj," urychleně vytasila chabý pozdrav. Pocity žárlivosti se jí vybavily znovu, i když věděla, že chlapci už nemá co závidět. "Co... co,- pšík. Co pro tebe můžu udělat?" Zeptala se. Samozřejmě, že se postará o jakéhokoli člena smečky.

Žádný protest se nekonal, jak by mohla očekávat. Buď byla Deet skutečně dobrým pacientem, jak se tvářila, nebo jí jen bylo tak špatně, že by přijala jakoukoli pomoc. Tak se konec konců... Tvářila taky. Bell chvíli přemýšlela nad tím, jaké by to bylo žít v podzemí se sourozenci a dobrovolně je i vše známé opustit. Ne dlouho, ovšem, měla na mysli mnohem víc věcí. Hlavně z nemoci si dělala větší a větší starost. Co když se to rozšíří? Co když se nakazí taky? Nikdy se nedozvěděla, jaká rizika by přešla na její vlčata, ale možná to tak bylo lepší, protože by se strachovala ještě víc. Ona se teď musela postarat nejen o sebe a svá vlčata, ale i o zdraví celé smečky. Byli její zodpovědností. Nebyla na to sama, ani si tak nepřipadala, ale měla sobecký pocit, že je to její quest. Přijala proto preventivní opatření. Hodlala se postarat o všechno. "Ať je ti brzy líp." Ještě se na flekatou baronku usmála, než jí skutečně nechala v klidu odpočívat. Sama si odešla udělat lék na imunitu a také pro zasloužený odpočinek.