Príspevky užívateľa

Sníh všude, mráz všude. Když výjimečně přestalo sněžit, modrá nihilská léčitelka vyrazila na procházku. Mohla to být jedna z posledních k moři, než přijde čas přivést na svět vlčata - přecijen to bylo pěkných pár kilometrů od nory smečky. Ano, byla ještě březí. Bříško měla kulaťoučké, ale ještě daleko do zralosti, a tak si mohla dovolit nějakou tu uvolňující chůzi. Bylo před svatbou, která ještě ani nebyla oznámena.
Vyrazila ven hlavně kvůli samotě. Starat se o nemocné vlky v noře bylo vysilující, ne tolik kvůli té práci, ale kvůli interakci s tolika vlky. Sama se cítila nemocně, ačkoli to nedávala tolik znát. To přijde zítra, kamarádko, za to, že couráš venku, i když bys měla ležet. Problém jejího budoucího já, že? Teď se kochala krajinou, která... Byla bílá. A bílá a bílá. I to, co dříve považovala za nudné, ale dnes bylo uklidňující. Konečně spatřila moře a cítila sůl ve vzduchu. Přejížděla pohledem po vlnách a vraku lodi, když si povšimla tmavého fleku. A pach- Vlk! A cizí, ne Nihilský! Zastavila se. Nebyla ve formě bojovat, a kupodivu se teď v ní vůči tulákům probouzela nedůvěra. Ti přeci mohli za to, že museli nějakou agresivní nemoc vůbec řešit. "Hej!" Zavolala na něj z dálky. Šla blíže, ale držela si varovnou pózu, křídly se snažíc trochu zakrýt své břicho. "Jsi u hranice smečky, co chceš?" Jaké to Nihilské přivítání, že? Bellanna byla trochu nešťastná, že musí ve svém osobním čase řešit takové věci, ale byla to povinnost. Řešit to ale hodlala svým způsobem.

Zasnění maminky, to jí teď provázelo. Měla kamaráda, se kterým mohla sdílet toto všechno, a to byl klidpřinášející pocit, který ani nevěděla, že tolik potřebuje. Chápavý chlapec to byl a tolik zajímavého toho vždycky povídal! "Ano, moc! Ale také se bojím. Vím sice jak to chodí, ale... Matkou jsem ještě nebyla, chápeš. Tolik nového." Úplně v rozpacích z toho byla, ale v tom dobrém smyslu. "Chtěla bych dvě, ale myslím, že jich je určitě víc." Pohledem krátce zabloudila ke svému bříšku. Vlčata musela být aspoň tři dle toho, jak se hýbala... Nebo jen byla extrémně živá. Netušila, jak to spolehlivě poznat.
Už si představovala, jak by vypadal takový maminkovský hangout, když jí Tim poskytl informace o vlčici z jeho smečky, co také měla na zimu vlčata. A už narozená. Tvářila se radostně, dokud nezmínil nedýchající vlče. "Božíčku, ty jsi zázrak!" Asi už chválu dostal od jejich rodičů, ale Bell nad záchranou života, obzvláště tak křehkého, také rozhodně žasla. Věděla, že rychle jednat v takových situacích je náročnější, než se zdá. "Ale ráda slyším, že jsou v pořádku. Víš, je to hrozně jiné, má vlčata se ještě ani nenarodila a už si nedovedu představit, že by se jim něco stalo... Doufám, že zima brzy skončí a tvá kamarádka i já se budeme moct soustředit jen na to pěkné s výchovou vlčat." Deep myšlenky, ale potřebovala je sdílet. Jakpak budou vlčata asi vypadat?
Křídla, ano. "Dost možná," usmála se, "dost možná budeme okřídlená rodinka." Žádnou jinou takovou vlastně neznala - ani v Nihilu nebylo vlků s křídly tolik. Toshi, Kettu, ten Loki... A tím vlastně končila. O to nepředstavitelnější byla budoucnost, když nevěděla, jak by asi mohla vypadat. Tolik nového.
Vše bylo právě teď dobré, ne že ne. Na svatbu přicházela s pochmurnou náladou a hlavou plnou obav, ale ty ventilovala díky Timově přítomnosti a mohla teď proto myslet jasněji. Když zmínil nemoc, rozsvítilo se jí. "Byla jsem, ale už je to lepší," zvážněla. Asi by tu nebyla, kdyby potřebovala balík kapesníčků každou minutu. Nemoc se podepisovala na její fyzičce, ale k jejímu štěstí se dařilo ji v Nihilu mýtit. "Teď jsi mě úplně dostal, u vás je ta nemoc také? Kašel, bolest v krku, sople, skvrny na jazyku a v hrdle?" Musela se ujistit, že skutečně myslí to samé. "Protože na to mám lék." A byla ochotná ho sdílet.

Tak zvláštní pocit to zažívala s vlčaty po boku. Ty kuličky byly tak neznalé a nevinné, a přesto naprosto dokonalé a hodné její lásky. Byla to její zlatíčka, která musela chránit. Jak jenom dovolí, aby vyrostly? Dnes byli na první procházce venku a ona se slzičkami na krajíčku sledovala jejich první krůčky mimo noru. S láskou v očích sledovala, jak se všechna vlčata vrhla do světa statečně. "Jsem ráda, že žádné z nich nemá křídla tak malá, jako jsem mívala já," poznamenala směrem k Toshimu. Když se narodila ona, její křídla vypadala spíš jako kuřecí křidélka přišitá na špatné místo. Cucek peří, co nikdy nebude funkční. Ale jak vyrostla! A její vlčata vyrostou taky. "Sera a její dvoje křídla mi ale dělají starosti." Sama měla dva rohy, ale že by někdo měl čtyři křídla, to neviděla. Taková sněhová vločka to byla, a milovala jí stejně jako ostatní. Ale co když to bude dělat problémy? Co když budou muset druhý pár křídel odstranit?? Strach.
Dlouho v klidu nevydržela, protože jedno vlče upadlo do sněhu jako moucha na líh, další vcelku obstojně běželo pryč a dvě ucítila narazit do své nohy. Oh ne! Panika. Nestalo se jim nic? "Božíčku- Opatrně, zlatíčka! Pomalu, krůček za krůčkem, dobře?" Volala na všechny. Vzala Ravonnyho i Aiduina za zátylek, aby je postavila na nohy. "Takhle." Udělala pár kroků, sledujíc, jestli je následována. Ale ouvej - ona musela mít oči i jinde. Dcerušky byly živé až přespříliš. Počkat- kde byla ta druhá? "Fäoline? Fäoline!" Oh ne! První procházka a už se ztratilo vlče! Matinka se začala v panice rozhlížet.

Očekávala nadšení i otázky, byla připravená na ně odpovědět. Už z první ale přicházel kámen úrazu - ani ona nevěděla všechno. Toto byly kapitoly historie Nihilu a ona o tom nevěděla nic. Matnou vzpomínku či představu z doby, kdy Tisíciroční strom ještě stál sice vlastnila, ale většinu jejího života už ležel spadlý. Na tu dobu co ležel to stále v okolí bujelo životem. "Staré stromy bývají slabší, i když jsou obrovské. Už byl jeho čas, aby někomu neublížil, kdyby spadl. Nejspíš nějaká vichřice ho vyvrátila. Není zlomený, vidíš? To jsou kořeny, těmi stromy sedí v zemi." Naznačila mu na obrovskou kořenovou soustavu stromu, která opět začínala porůstat popínavými rostlinami. Byla pravda, že to byla prolézačka kvalitní, ale Bell tu přemýšlela hlavně nad bezpečím svého syna. Ten ale dropnul něco co údajně slyšel, a to něco se mamce rozhodně nelíbilo. To nebylo přeci pro jeho uši! Kdo to byl?? I o životě a smrti se bude muset jednou dozvědět. Netěšila se na to vysvětlování... Ale možná dnes byl ten den, ať už chtěla nebo ne. "Ach, to byl určitě jen vtip. Vlci žijí déle než šest let. Tisíc let je ale doba mnohem delší a žádný vlk tak dlouho nežije... Proto nevíme, jestli stromu skutečně tolik bylo a nikdy to nezjistíme, můžeme jen odhadovat. Tento strom toho rozhodně za svého života viděl mnohem více, než kterýkoli vlk. Proto je pro naši smečku posvátný." Pohádka. To by mohlo fungovat, že? V celém tomhle vysvětlování světa vlčatům byla ještě nová a nejistá, ale snažila se.
Měl společnost. Černé peří tmavého ptáka zachytila a věnovala mu zkoumavý pohled. "Jaký to zvláštní havran," souhlasila se synem, chválíc jeho pozornost. Zelené oči matku ale značně znervózňovaly. Co když je to zvíře nebezpečné? Co když na vlče kouká jako na kořist? No, Bell byla tu a žádný havran se nedotkne jejího vlčete, pokud to nepovolí! Její vlče. "Ravonny, opatrně!" Vyhrkla starostlivě na synka, když se začal hrnout ke šplhání. Byla hned za ním, připravená ho podepřít nebo chytit. Střídavě sledovala cestu, synka a havrana.

<< Pramen

Dobrodružství za hranice smečky započalo, a přestože to bylo dobrodružství pracovní a ona si nesla závaží v podobě vlčat navíc, byla nadšená. I vidina znalosti nové kytky jí teď podivně těšila. Bylo to něco nového, magického a muselo to být i pěkné, když má svítit, že? Přistihla se, jak se snaží představit si vzhled rostliny z popisu. Jak velká asi bude? A budou opravdu mít to štěstí ji najít?
"Můžu nechat létat věci jen myšlenkou, podívej." Rozhodla se pro názornější ukázku a přešla k holému polokeři. Zaměřila se na jednu z mrazem zkřehlých větviček a zlomila ji pouhou myšlenkou - kolem klacku se teď vzduch modře vlnil a světélkoval, stejně jako její roh. "Je to velký pomocník," přiznala. Nechala větývku letět před ně, několikrát se zatočit ve vzduchu a pak zabodnout do země. "Ale když to přeháním, bolí mě hlava." Nevýhody bohužel byly. Těžko ale říct, jestli ty bolehlavy měla z magie, ze stresu nebo z těhotenství.
I ona doufala. Měla ale pocit, že začíná doufat v příliš mnoho věcí. Proč v této zimě bylo tak málo jistých radostných obzorů? Všechno bylo zahaleno šedí. "Pokud nebe dá a podaří se nám to... Doufám, že ten recept, co Deetrah přinesla z toho setkání s nemocnými tuláky bude skutečně fungovat." Tuláci. Bellanna s nimi nikdy neměla problém, ale teď bylo tak jednoduché na ně svalovat vinu, že vůbec museli řešit nějakou větší nemoc než prostá nachlazení. "Myslíš, že tahle zima někdy skončí?" Některé obavy byly namístě, jiné ne... Stejně ale potřebovala ujištění.

>> Dorman

Od prvního výletu s vlčaty ven už uplynul nějaký ten pátek a jaro od té doby pokročilo. Sníh vystřídala čerstvá zelená tráva, mráz jemné paprsky slunce, vítr svěží vánek. Zdálo se to být jako ráj na Nihilské půdě. Rodičovství, na stranu druhou... Rodičovství ne. Bellanna měla rozhodně jiné představy ohledně složitosti role matky, a každý den byl další výzvou a zápřahem. Kolik nocí nespala, protože se snažila dohánět práci léčitelky nebo uklidňovala nespící vlče - a že to se zdálo být úkolem nekonečným, když byli čtyři. Čtyři. Jak má proboha hlídat všechny, když jedinou spolehlivou pomocnou tlapkou byla Sasha, která už tak musela zaskakovat za svou kolegyni na mateřský? Byl čas změnit strategii.
Že každé vlče má mít právo na osobní vývoj a budování vlastní individuality věděla, a byl to koncept zdánlivě nesplnitelný, když měla čtyři. Dnes ale dostala nápad - vezme na procházku vlče jen jedno. Ravonnymu tak jedno ráno pokynula, že s ní může vyjít na procházku, zatímco zbytek zůstal u nory pod dohledem. "Toto je spadlý Tisíciroční strom," řekla mu, když bylo majestátní místo na dosah, "je to místo důležité pro naši smečku a často tu najdeš společnost. Chceš se podívat blíže?" A přeci jen si takhle jen s jedním vlčetem po boku přišla klidněji. Mohla mu věnovat všechnu pozornost a zodpovědět každou otázku, aniž by na ni mluvili čtyři naráz. Tři, protože Aiduin tak výřečný nebyl, ale stejně. Usmívala se a byl to úsměv upřímný. Jaký to zázrak, že je měla.

Neposedávaly na místě, pobraly se rovnou na cestu. Nevěděla sice přesně kam, ale to starší a zkušenější léčitelka jistě věděla. Bell se těšila hlavně na možnost vypadnout z území smečky během zimy a během těhotenství. Příjemná to změna prostředí, příležitost k pročištění myšlenek. Bude takovou mít až se narodí vlčata? Co bude dělat? Viděla na své cestě spoustu neznámých, a bála se jich. Sasha ale matinkou byla taky a stále tady stála, věrná smečce a svému řemeslu - už to ji nutilo k myšlence, že to všec může být ještě fajn.
Až vymýtí tu nemoc. To musí být! A dozvídat se přitom o nových kytičkách, to Bell bavilo. Celá Zářivka zněla velmi zajímavě - svítící žahavá kytka? Ach, dobrodrůžo, budou venku po setmění! "Nedávno jsem objevila, že mám novou magii, takže se nebudeme muset nechat popálit," řekla, jiskřičky v očích. Podívala se na svou hruď a nechala svůj rudý náhrdelník polít v modravé záři - teď se vznášel ve vzduchu. Pak ho zase pustila, a náhrdelník zůstal na jejím krku. "A jsi si jistá, že je najdeme i pod sněhem?" Vyslovila i své obavy.

>> Klenovské kopce

Pokud bylo něco v jejích slovech upřímné, byla to její nedůvěra ke kompetenci smečky. Vypěstovala si pěkné trust issues. Její analýza byla přesná, to ne že ne. Ještěže se Iris neptal na královskou rodinu. Iris... Ten byl v jejích očích spíše chomáč srsti, než obránce. Asi užitečný, když se všude účastnil, ale ne vlk, kterého by si vybavila, když se řekne "silný a spolehlivý". Škoda, že ho neznala více. Třeba by ani nemuseli řešit takovýto problém.
Usmála se. Nabídka stála, a ona na sebe vlastně byla hrdá, že ji dokázala učinit. Věděla, že hlídání jednou potřebovat budou a bylo lepší ho donluvit předem, ale stejně se té myšlence podvědomě vyhýbala. "Každý, troufám si trvdit, si v životě prochází obdobími, kdy se necítí konfortně psychicky. A není zle si tím procházet, nejsi rozbitý, abys věděl. Pokud by sis o něčem chtěl promluvit, já nebo Sasha jsme ti k dispozici," rozhodla se dodat. Prevence, ne? Nemohla pojmenovat, co se mu dělo, protože celou dobu působil matouce, ale cítila nutnost mu projevit vstřícnost. Byla to její práce.
Téměř zapomněla, že vlastně byla uprostřed mise a že stojí ve sněhu. Nebyla jí takova zima díky přívěšku, ale beztak. "Měli bychom se vrátit do tepla. Pomůžeš mi odnést vodu z pramenů? Ve smečce řádí nemoc, potřebuju zásoby." Třeba by pomohlo k uklidnění vykonat nějakou aktivitu, myslila si.

Sotva vnímala, s jakou péčí Toshi zabránil pádu její hlavy. Svět se rozmazal, všechny zvuky se staly vzdálenými, tlumenými nicotou, co se o ni pokoušelo. Panikařila by, že umírá, ale i část mozku toto umožňující se rozhodla nefungovat, a tak se cítila jen jako prázdný balvan. Neobjevila se žádná krev, ale matka zesláblá porodem i nemocí taky nebyl stav vhodný k smíchu a velkému oslavování. Aspoň vlčata vypadala v pořádku - na to se ale Bell zatím nemohla na vlastní oči podívat, a tak byla péče o posledního synka přenechána jeho otci.
Ona bojovala o to zůstat při vědomí. Soustředila se na svoje zpomalující dýchání a zavřela oči, protože vše kolem se točilo. Hlas zrzavé léčitelky k jejímu vědomí dolehl z dálky, ale přeci. "Mmmh," zamumlala s výdechem, snažíc se spolupracovat. Vidno ale nemohla udělat nic víc. Své končetiny téměř necítila, nemohla s nimi pohnout. Nepříjemný pocit, protože si sama sebe neuvědomovala ani natolik, aby sama nazvala svůj stav a co potřebuje dělat, aby se vyvarovala pádu.
Mokrý obvaz chvíli nevypadal, že by pomáhal, ale po chvíli rohatá vlčice pootevřela oči. Víčka byla tak tažká... Ale musela vidět svá vlčata, musela. Nepohla se z místa, ale aspoň tlamičku byla schopna pootevřít a povědět světu, jak jí je. "Spát..." Tušila, co je odpovědí. Spát ne. Přesto potřebovala více podmětů, na které se fixovat. Studený hard byl dobrý... Zvuky se začínaly vracet do popředí.

Malé hinty, co Timovi při své návštěvě u Přízračných dala, nebyly prokouknuty, a vůbec mu to neměla za zlé. Vlastně byla ráda, když viděla, že to na jeho tváři vyvolalo potěšení. Teď ani ona nemohla smýt úsměv ze své tváře - vlčata byla konec konců teď jejím hlavním palivem, důvodem žít a přetrpět cokoli, co stálo v cestě jejich šťastnému životu. "Bylo to docela... Náhodné rozhodnutí," přiznala. Nikdo, kdo měl rozum, obzvláště pak léčitel, by na zimu vlčata neměl, ne? Obzvlášť špatně tuto zimu dopláceli, a ji děsně mrzelo, že si to nenačasovali líp. Ukázalo se, že nebyla jediná. "Fakt?? No páni, nečekala jsem, že by někdo měl podobné plány v tuto dobu," podivila se, ale vlastně ji i to těšilo. Možná není tak delulu, jak si myslela. "Pak to asi osud předurčil, že nejsme jediní rodiče téhle kruté zimy." Byla to náhoda nebo velké předurčení? Ze samých bludných myšlenek se zapomněla optat na to důležité. Zmiňoval přeci, že vlčata se už narodila. Čas minulý. Nevypadal ohledně toho smutný, znamenalo to, že... "A jsou v pořádku? Nemají problém se zimou? Musím někdy potkat jejich maminku, jee" Ptala se samozřejmě i kvůli vlastním potomkům, co měli brzy přijít. Otázky jako nezmrznou? Neonemocní? Nezdeformuje je špatné období? Sice zněly absurdně, ale byla hromada ještě absurdnějších věcí, o které si teď dělala starosti.
Jen poočku sledovala vlky, co vstupovali do jeskyně a usazovali se k obřadu panovnice a jejího snoubence. Vlastně by panu vysokému měla děkovat - díky tomuhle obřadu mohla vidět Tima. Děkování se ale samozřejmě nikdy nestane. Rozzářila se, když Tim souhlasil, že se na malé někdy přijde podívat. "Ten šedý je jejich otec," ukázala dopředu na Toshiho. Čekala, že si šedý sedne k ní, nebo ji aspoň pozdraví, ale... Nekonalo se, bohužel. To jí vlastně úsměv z tváře smylo, když se na něj zahleděla a uvědomila si to. Co když pro něj je důležitější monarchie, než rodina? Zavrtěla hlavou. Nebyl čas na takové myšlenky. "Ano, ano," odpověděla na medikovu otázku, když se z drobného zone-outu zase dostala k němu. "Pravidelně si dávám bylinky a vynechávám opi,-... Vynechávám ty na stavy mysli." Když jí došlo, že hodlá zmínit věci, co o ní věděla jen vybraná hrstka Nihilanů a Timothée, protože mu to někde říkala, utlumila hlas.

Její hlavní motivací pro přežítí byla její vlčata. Nemohla by tu umřít, ani se pořádně nerozloučila! Toto sice nebyl způsob smrti, který by ji strašil ve snech, ale to protože ji snad nikdy nenapadlo, že by takováhle situace vůbec přicházela v úvahu. Ne že by nevěděla, že laviny existují, ale... Ale! Prostě ne. Bylo to absurdní, a přesto strašidelné, když teď pod tím sněhem byly. Bála se o sebe i o své společnice, protože jestli bylo něco jisté, byl to fakt, že v tom jsou spolu.
Jako ona dospělá osoba tu musela být ta rozumná. Těžko se ale přemýšlelo v takovém stresu. Asi to byly ještě doznívající hormony z březosti, ale měla sto chutí se odebrat do zadní části jeskyně a rozbrečet se. Musela se nadechnout a vydechnout, aby tak diametrálně rozdílné kecy svých společnic neokomentovala něčím totálně nemístným. Pesimista už tu byla Ghaa'yel, nemusela být druhý. Přesto si neodpustila poznámku. "Nejseš tady sama, Ghaa'yel," vyřkla mírně rázněji, snažíc se jí připomenout realitu. Tohle nebyla žádná sranda. Že se mladá nespoléhala na záchranu zvenčí chápala, ale taky věděla, že by si měly pomoct. Ani ona neotálela opodál dlouho - slyšela drobnější tlapky svých společnic hrabat do křupajícího sněhu, a tak i ona přišla blíž a položila tlapky na sníh, co jim bránil v úniku. Nebo... Byl to on? "Říkám případně, protože nevím, jestli nám hrabání z téhle strany nějak pomůže. Sníh může být stále nestabilní." A kdoví, jestli by to nevyvolalo spíše další zával. Rozhodně ale nemohly čekat, než sníh roztaje. Zima tu byla, to cítila i se svým rudým talismanem na krku, že jí začíná stoupat pára od čenichu. Nebo to byl šok, co jí způsoboval nepatrné mravenčení v končetinách? Tak jako tak bylo nepříjemné myslet na to, jaká zima tu bude v noci. Co se asi dělo venku? Všiml si už někdo jejich zasypání? Organizovat někdo záchrannou misi? Fakt, že nic neslyšely, znervózňoval i ji. Buď bylo sněhu opravdu hodně, nebo... Nebo tam ve skutečnosti nikdo nebyl, jak se domnívala Ghaa'yel. Aspoňže další otřesy naštěstí nepřicházely. "Měly bychom prověřit situaci, udržet se v teple a snažit se vydržet... A přitom vymyslet plán útěku."
Okřídlená léčitelka se rozhodla první řešit to, co bylo v popisu její práce - zdravotní stav posádky. "Ne, chci to vidět," namítla šedivce a vydala se za ní, aby ji odtrhla od stěny sněhu, kdyby se náhodou rozhodla nespolupracovat. Jenže ono nebylo co vidět, že? Na to měla teoreticky řešení, a doufala, že bude fungovat. Našlapovala opatrně, a když tlapkou nahmatala jeden ze střepů, pokusila se na něj zasoustředit. Se vším tím stresem a bez očního kontaktu to bylo složité, ale nakonec skončil experiment úspěšně. Blízké okolí vlčic rozjasnilo aspoň světle modré světlo, které emitovaly Bellanniny dva rohy. Stejnětak ledový střep, co teď levitoval ve vzduchu, slabě zářil.

Už uplynulo pár týdnů od narození těch čtyřech malých kuliček a rodiče usoudili, že bylo načase je nechat trochu poznávat okolí nory. Máma si tímhle plánem jistá nebyla - však venku byla zima! Sníh! Led! Co když to její milované potomky nějak poškodí? Co když si něco udělají? Co když je ztratí ve sněhu? I když už byli z novorozeneckého věku pryč, stále se obávala případů, že by se jim něco stalo a nedožili se prvního měsíce. Viděla je jako křehké střípky, co potřebují péči a ochranu. Nechtěla udělat chybu. "Tak ale jenom na chvíli," říkala Toshimu i vlčatům.
Klenovské kopce, ve kterých se nora nacházela, nebyly výše v tomto období příznivé, ale plácek u nory ještě pokládala za relativně bezpečný. Vyšla ven první a pozorně prosondovala okolí, jestli se tu nenachází nějaká hrozba. Bylo pozdní dopoledne, takže ranní mrazík už nehrozil, i když žádné teplo také nebylo. Aspoň pocitově to vylepšovala absence větru. Sluníčko zářilo a sníh se ve světle třpytil všemi barvami, uhlazený nocí. Bellanna zavrtěla ocasem a s úsměvem se vohlédla na kraj nory, čekajíc tam zbytek své rodiny. Jaké to šťastné rodiny. "Tak pojďte, zlatíčka," pokynula jim, čekajíc, že bude moct pozorovat jejich první krůčky venku. Často teď měla pocit, že ji každý z těchto jejich prvních momentů v jejich životě přiměje k slzám dojmu. Bylo těžké vyvažovat čas, který dávala vlčatům, sobě a jiným aktivitám, když chtěla být jen s vlčaty. Po letech konečně cítila to pravé, skutečné štěstí.

Svým způsobem bylo štěstí, že se s Deetrah před zasypáním neměla čas bavit o onom zdraví. A možná škoda, že jí to nebude moct řádně vysvětlit a smazat nesprávné informace z jejího uložiště.
Ocitnout se v náhlé tmě bylo nepříjemné. I když jeskyně nebyla malým prostorem, Bellanna na moment měla nepříjemný pocit, že všechny zdi kolem se přibližují. Prostor se ve tmě stal během chvíle tak neznámým a stísněným místem, že Bell zprvu nebyla schopná se toho zbavit. I když otřesy přestaly, neměly kam utéct. Byly uvězněné. A obávat se o svůj život bylo na místě.
Aspoň z ozývajících se hlasů Deetrah a Ghaa'yel si mohla odvodit, že obě jsou naživu. Také otřeseny faktem, že je pohřbila tuna sněhu, ale naživu. Na to teď musím myslet. Bellanna si uvědomovala, že je tu teď pravděpodobně ta nejdospělejší a nejschopnější něco udělat, ale... Překvapivě dlouho zůstala zticha. Kdyby bylo vidět, asi by si nedovolila ukázat tu vystrašenou grimasu, co se zmocnila její tváře. Toto byl značný stres, a ona na to nebyla připravená. Chtěla - a měla - na Ghaa'yelin proslov něco říct, ale nenalézala slova. Nebyla to pravda? Co když panovnice věděla o lavinovém nebezpečí a schválně nakázala tuto misi? Snažila se ji dostat od vlčat? Zatla zuby. No tak to ne, ona tady umřít nehodlala. "Stop," ozvala se rezignovaně, "stop. Neumřeli jsme doteď, neumřeme ani později. Dnes ne." Ačkoli se snažila znít povzbudivě a že má rozhodně všechno pod kontrolou, bylo znatelné, že ji to také značně vyvádí z míry. Musela se nadechnout, odpoutat se od skály a pomalu dokráčet za hlasy. "Počkáme na pomoc. Ví, že jsme tady. Případně se zkusíme dostat ven samy." Cítila ledové střepy pod nohama... A krev ve vzduchu. "Kdo z vás je zraněný?" Deetrah by se ozvala, své by cítila... Musela to být Ghaa'yel.

Nebylo to zrovna dávno, co Bellanna v Nihilu přivedla na svět čtyři krásná vlčata. Toto byl vlastně její první den zpátky v zapojení pro smečku - a nešla zrovna dobrovolně, spíše protože jí to bylo rozkázáno. Ve špatném čase na špatném místě. Čím si to zasloužila? Asi by bývala zůstala v noře, nemít i trochu z dobré vůle, že hodí očko na zdravotní stav členů smečky. No, kéžby poslechla své sobecké já.
Nakonec byla ráda, že se dostala k jeskyni. Ačkoli se jí značně snížila tělesná hmotnost, když si vlčata nenosila všude s sebou, stále byla unavená. Jak z porodu, tak protože její vlčata byla skutečně... Živá. A úměrně s jejich životí rostl její strach. Každý jejich nešikovný krůček byl rizikem neštěstí. Co vůbec dělala tady? Jak mohla být tak daleko od nich?? Vždyť sami nepřežijou!! Ona bez nic nepřežije. Totálně jí nedocházelo, že s Toshim jsou také v bezpečí, a že asi není čeho se bát.
Tyhle myšlenky společně se salvou nevyřčených narážek na účet těch, co ji sem poslali řešit tak stupidní a nevýznamný úkol, ji nakonec přiměly zůstat zticha, zatímco uklízely. Společností jí byly Deetrah a Ghaa'yel. Mohla si vybrat lépší společnost pro to, co mělo přijít? Ano. Mohlo to být horší? Rozhodně, o hodně. Aspoňže mu sbírat mušličky, co se použily na výzdobu, blo trochu uklidňující. I ona zděšeně zvedla hlavu, když vítr venku zaburácel obzvláště silně a svět se zatřásl. "Rampo,-!" nestihla to doříct, protože dříve krásná přírodní výzdoba jeskyně se jim začala sypat na hlavu. Okamžitě vystartovala ke stěně, po cestě asistujíc flekaté baronce stejným směrem, pokud nebyla rychlejší. Ošklivé osudy, co je mohly potkat v podobě padajících rampouchů, stihla jen tak tak vyblokovat magií, jejíž zář na chvíli obalila její rohy, než se vše ponořilo do tmy.
Se zavřenýma očima a tělem natisklým na stěnu poslouchala zběsilý tlukot svého srdce. Křídly si kryla hlavu. Cítila páru, co jí šla od nosu, i tlapky, co při kontaktu se skalou mrzly, ale přesto se paralyzovány strachem odmítaly odlepit od pomyslného bezpečí. Co se stalo? Je to sen. Je to sen! Jenže on to sen nebyl. Ani s otevřenýma očima moc neviděla a vzduch byl hustší a hustší... Ale to taky mohla být její panika, která jí vzala i slova z úst. "Deetrah, Ghaayel?" Ozvala se přecijen, ale tiše. Obvykle pevný a rozhodný hlas se jí lámal pod šokem. No, Ghaayel určitě žila, soudě dle jejích nadávek. Ale co Deet? Modrá se rozhlédla, ale ve tmě to nebylo nic platné. Tak aspoň poslouchala, stále zpracovávajíc, co se stalo.

Sledování vlků, co se k obřadu sešli, bylo zajímavé, ale ne naplňující. Přála si, aby se to rychle vyřídilo, ona mohla hodit masivní side eye na panovnici a odkráčet zpátky do nory. Zírala doblba, utápějíc se v myšlenkách, dokud ji nevyrušil cizí hlas. Asi jediný, který dokázal změnit její současné rozpoložení. Musela otočit hlavu tím směrem, aby se přesvědčila o pravdivosti té domněnky. "Time," vydechla nemálo překvapeně, ale rozhodně s jiskrou v očích. "Hezký den i tobě, ráda tě vidím." Usmála se a začala mávat ocasem. Jak dlouho neříkala něco tak upřímně?
Určitě přicházel hlavně kvůli svatbě. Snad jako lékařská podpora konvoji cestujících vlků. Nebo i za ní? No, byla hrozně ráda, že ho vidí, ale fakt, že čekala vlčata jí byl téměř trapný. Sice se nebála, že by s rohatým medikem nemohla mluvit o nečem jiném než práci, ale když vezme v úvahu, jak se předtím shodli, že mít vlčata na zimu je blbost blboucí... Přišla si, že zrazuje své slovo. Brzy bylo na tento fakt i poukázáno. I když to čekala, malá panika a nervozita její tvář neminula. "Je to tak, vlčata... Už to nebude dlouho, než spatří světlo světa." Hrábla do země. Přestože se na své potomky, její zlaté kuličky štěstí nesmírně těšila, čekalo ji to horší, a to bylo... Strašidelně. Zvedla zrak zase k Timovi. Vypadal, že ho tahle zpráva těší? Viděla správně? "Přijdeš se na ně... Někdy podívat?" Nechtěla z tohohle tématu odvrátit řeč a začít o práci, když teď byl jasně čas pro osobní život. Rozhodně by chtěla, aby její potomci mohli nalézt vzor i v Timovi.