Príspevky užívateľa

Smět roztáhnout křídla a opět nasát čerstvý vzduch prosycený solí jí dělalo dobře. I když to nebyla její křídla a její plíce, bylo to... Příjemné. Svůdná to volnost, hlasité volání svobody. Nemít v Kultu rodinu a přátele, nemít závazky k bohu a sama k sobě, ani by se jí nechtělo vracet. Přeletěla nad ústím řeky Cony a hleděla k měsíci, co se leskl na obloze. Vše viděl, vše soudil. A ona věděla, že povolit nesmí. Pohodlí nebylo tak důležité jako oddanost a boží láska.
Vystoupala výše a pak se vrhla proti vlnám, nabírajíc horizontální polohu až těsně nad nimi. Byla zima a nad mořem foukal vítr, ale byla ochotná proti němu bojovat. A budu bojovat, dokud naposledy nevydechnu. Možná. Možná ne. Neplánovala se tu dnes vysílit, ještě dílo nebylo dokonáno, a tak přistála na pláži s balvany. Stále jí hlavou vrtala nevědomost, co se to vůbec děje v Kultu s jejím tělem. Byl čas se vrátit? Či ještě ne?

Den se přiblížil a ona v těle nihilského vévody a šamana pospíchala k místům, které znala jako srdce smečky - nora. Musela zjistit, kdo vše tu ještě zůstal, kdo vše žil pod vládou nového panovníka. A nejdůležitěji, zda jsou kolem ještě nějaké tváře a jak se jim daří.
Nebyla to loupež, nebyl to zločin, že tu byla. Dokud o tom nikdo neví. Bylo to přikázání, jistě volba osudu. A na jednu stranu se cítila zle, že se vůbec zajímá o dozvuky minulosti, kterou mohla díky víře nechat za sebou. Věřila, že je Hatimu věrná, nebo tomu minimálně chtěla věřit, a tak se nehodlala - leč v cizí kůži - nechat pošpinit slunečním světlem. Snad mě on v Kultu nedostane do potíží - nebo kde teď vůbec je. Strachovala se, co se dělo doma? Ovšemže. Ale nehodlala se otočit, zatím. Trochu se prolétla a vklouzla do nory ještě v noci. Pro bezvěrce čas spánku, že? Našla tedy místo, které smrdělo po Kettuovi, a vklouzla tam. Nedokázala zamhouřit oka, ale pokusila se. Zalomila až koncem noci a zůstala odpočívat v pelechu i když slunce vyšlo.

Matka chrání rodinu. A matka musela udělat vše pro to, aby se rodině žilo dobře. Kéžby si na to vzpomněla i v momentech života, co jí pohled zaslepila nenávist. Dnes mohla aspoň říct, že její činy nevedla nenávist ani touha po pomstě, ale skutečná touha předejít... Dalším nepříjemnostem. Konat dříve, než někdo začne před ní. Zachránit svoji kůži, aby mohla dohlédnout, že vlčata, o které tu v jejích očích šlo nejvíc, skutečně dostanou péči. Že nebudou stejným případem, jako ostatní vlčata Kultu. Tragický konec si zasloužil jejich otec, ne oni. Ale co když tak Hati rozhodne? Musela dostát svým slovům.
Oplatila Rue úsměv, ale zachovala si naléhavý tón. Snažila se příliš nezastavovat a nepřemýšlet nad tím, že pospíchá se Salome za zády. Nebylo se co divit, že od ní čekala kudlu do zad, a bylo jí to nepříjemné, že? Ale někdo to vidět musí. "Naposled jsem ho viděla u Chrisova úkrytu." U úkrytu jejich zemřelého soudce. Jak ironické, že i pro Ciela nejspíš nastane soud, pokud Nirix dostají svým slovům, že? A jak ironické, že bude mladý Přízračný nejspíš další, kdo v blízkosti toho auta padne? Pokud tam ovšem poslechl a zůstal.
A masa rozbitých, rezavých kapot tlejících ve sněhu se leskla pod měsíční září, sem tam přikryta zlověstnými větvemi nahých stromů. Zastavila se a pohlédla na své společnice. "Co je v plánu?" Špitla. Pokud soudila dobře z reakcí na železnici, Salome se na možnost odplaty za ukradené vlče těšila, až z toho bylo Bellanně zle. Uvědomila si, že to nechce pozorovat. Možná štěstí, že proteď byla chráněna zákonem - bez rozkazu nemohla s nevěřícím komunikovat. Neudělá víc, než bude muset.

Pokud skutečně byl králem Arrakis, což začínalo s každým dalším slovem dávat větší smysl, znamenalo to, že revoluce nenastala. A Enkidu tu přecijen stále byl. Mohl by snad on být dalším revolucionářem? Měla ho ráda, ale přítomnost zde, v lodi, kde si hrávala s bratrem, trávila čas sama a kde vzala vražednou zbraň... Ji přiváděla k temnějším myšlenkám. Kála se za své zločiny? Ano. Ale chtěla by, aby bylo dílo dokonáno? Aby královská rodina padla, kdyby i nadále terorizovala její rodnou smečku? Samozřejmě. Dozvěděla se, že Kettu je vévoda. To ti sluší, že? Za-li to bylo za to, co jsi mi způsobil? "Musíme držet spolu," rovněž mávla ocasem ve znaku nemáš zač. Vzpomněla si samozřejmě na Lesley. Věděla, že domov už je jinde, domov je ve městě s Aiduinem a s ní, a přesto... Toto místo bylo důležité.
Král si myslel, že je neomylný. Dohoda s Azarynem?! Uvnitř teď dočista soptila! Stáhla pohled z Enkida, trochu zamračeně ho na chvíli zabodla do země. Ani si nevšimla, že jí od tlamy stoupá pára. Byl problém, že netušila, jak se k takové věci skutečně staví, neznala nedávnou historii. Ale znala dávnou historii, že? "Nevím, co jsi slyšel, ale bude to pravdivé. Ignis - Azaryn - není hodný naší důvěry." Vydechla, hrajíc rezignovaný tón. Kdyby to náhodou bylo jiné, než co Kettu obvykle říká, měla jednoduchou výmluvu.
Kult? No tak to ji zaujalo. Ví královská rodina, že se ona a její syn usídlili v Kultu? Co plánují? Enkidu byl rytíř - měla naději, že ví něco aspoň o plánech bitevních. Mohl by snad král jít do války s námi? Proti vůli boží? Skoro by se tomu smála, ale spíše ji pohlcovaly obavy. "Kult? Proč? Za co je nenávidí? Co se tam děje není naše starost, oni nejsou hrozbou. A vždyť na plesu byli." Někteří jejich se na něj vydali, věděla. Nejsme hrozbou. Ale můžeme být.
Zasněně prohlédla rozbitým stropem k obloze zalité měsíčním svitem. Každá akce jest motlitbou. "Chceš slyšet tajemství?" Pověděla tlumeně. "Nerozuměl jsem tomu, ale teď to dává smysl - ani předci s novým panovníkem nejsou šťastní. Koná proti jejich odkazu a uvážení, vrhá se do věcí po hlavě a ani nepřemýšlí, co si o tom myslí- jak se ohledně toho cítíš třeba ty, náš věrný rytíř. Máš jeho slovo následovat a bránit ho i nás, ale dal ti k tomu dobrý důvod?" Pochopila, že si vzrostlý rytíř v sobě nosí pochyby vůči králi. Proč je tedy nepodpořit? I kdyby to stálo mnoho lží.

Pousmála se. Viděla v jeho očích stále tu zarytou odvahu a dobrosrdečnost, že jinak ani reagovat nemohla, když náhle zapíral to, co předtím řekl. Pečlivě ale poslouchala, a pomalu jí docházelo, co se děje. Přikyvovala a gestikulovala, aby bylo jasné, že poslouchá a rozumí. "Přede mnou můžeš být zcela upřímný, Enkidu, já tě před ním pomlouvat nebudu. Mohl bys říct - tvá tajemství jsou u mě v bezpečí." Enkidu byl rytířem a Nihil tedy teď vedl nový král. Arrakis? Korunní princ jí přišel na mysl první, ale rozhodně by ho v jeho mládí za vlka v klidu neoznačila. Mohlo to být horší? Co když udělali něco mým dcerám? Musela zjistit, co se tu dělo. "To nezní příjemně. Ale však jsi tu i teď kvůli své práci, že?" Musel být tak oddaný, když hlídal v noci! Dávala najevo obdiv. "Copak jsi mu řekl, že to nepřistálo na úrodné půdě? Nesouhlasil jsi snad s tím, co dělá, a jemu se to nelíbilo?" Upřímně, mohlo to být cokoli - znala, jak Enkidu mluvil, a zřejmě se to nezměnilo. Špatné popudlivé slovo... By bývalo naštvalo i ji. Ne však dnes. Doufala, že svou otázkou se dostane k tomu, co král dělá. Jak smečku vede a kam se svým zřejmě pokulhávajícím vychováním míří.

Nic nedávalo smysl. Lesley vytrvale vyvracela její nabyté domnění glorifikovat bolest a utrpení ve jméně božím. Mluvila o volbě, o které byla Bellanna přesvědčena, že nemá. Ale co když přeci? Lesley vyvracela její poraženou myšlenku, že skutečně udělala zle a měla na tom podíl, že by za to měla pykat a že je to tak správně. Smazané hranice toho, co je zlé a co je dobré, se zase snažily povstat z všudypřítomného prachu, a být podpořeny ostnitými kořeny pochybností, které byly udušeny městským vzduchem a vytrvalým působením milosrdných i duši trhajících lží. "Ano," hlesla se zavřenýma očima, "ale kudy mám jít?" Co volit, kam se vydat, když nikde světlo nesvítí? Snad jako ta slepá ovce teď hledala vedení, hlas zhůry. Poslouchat kamarádku nebylo jako poslouchat slovo manipulativního tyrana, ne? Ani ji to nenapadlo. Její přítomnost, její dotek byl... Uklidňující. Přes únavu neměla nutkání se tomu pocitu vzpouzet.
Hřejivá, teplá náruč dělala dobře, jak jen teď mohlo být. Rozum upozorňoval, že toto asi není dovolené, ale k čertu s povolením! Za toto to stálo. Lesley byla ztělesněním naděje, něčím, co si musela držet u srdce, aby stále tlouklo. Mátla ji a trápila, ale stále se okolo ní cítila dobře. A neměl by jeden poslouchat své srdce? Unaveně foukla své kamarádce do srsti a přesunula čumák, aby ji párkrát olízla na líci. "Nikdy mě neopouštěj, prosím." Protože... Všichni odcházeli, vše se rozpadalo, nic nedrželo věčně. O to víc byla lákavá myšlenka božího království, které věčné bylo - ale museli se držet na zemi, a pokud ji teď při životě držela jen naděje, hodlala tomu věřit. "Nechci vás ztratit, už nemůžu, nesmím-... Už nikdy víc..." Ať už bolest ustoupí, ať ztráta tolik nebodá, ať už je nepostihne zbytečné utrpení. Její mysl pomalu utichla, ukonejšena k pokoji. Nechala hlavu plně klesnout do měkké srsti a zase zavřela očka. "Jestli toto,- až toto přežiju, musím ti něco ukázat."

Bellanna Enkida vždy brala jako přítele, ne protivníka - skutečně ji zajímalo, jak se mu daří. Když jeden investoval jednou do něčí záchrany, byl rád, že pacient přežívá ve zdraví i nadále, že? Intenzivní mateřský pud a chuť trhat kůži z únosu vlčat jí sice stále trochu bodal v mysli, ale i to tomuhle roztomile hloupoučkému přerostlíkovi vlastně... Odpustila. Za to, že se přidal do Nihilu. Ironické, že ona jeho součástí už nebyla, že?
A hned byly odhaleny zajímavé věci. Poslouchala každé slovo a doufala, že se nejedná o přeřeky. Jeho veličenstvu? Začala si Voltaire nechat říkat v rodě mužském či teď seděl na trůnu někdo jiný? Nastala snad skutečně revoluce? "Únava, jistě, to znám - musí to být pro tebe náročné... Jsem šamanem - chceš si o tom popovídat? Co myslíš, že na tebe jeho veličenstvo háže špínu?" Posadila se k němu čelem se zájmem v očích. Stále si zcela nezvykla, že slyší svá slova z tlamy Kettuovy. Ale co nadělá, že? Vzpomínala na časy, kdy navštěvovala nihilského šamana kvůli vlastním problémům. Sage byl ale pryč, ostatně jako většina tehdejšího osazenstva. Či?
Zavrtěla hlavou. "Předci vždy hovoří, ale dnes jejich zprávám zcela nerozumím." Rozhodla se podat neurčitou odpověď a trpce se usmála. Nechtěla o tomhle příliš mluvit, aby náhodou nezapředla do něčeho, co se v Nihilu nedávno řešilo.

Dala mu vše, co mohla - přesvědčivou storku, která nebyla lživá, dala mu motivaci. Pouze slib pomoci byl falešný, skrytý přímo pod lampou. V měsíčním světle, ve světle Hatiho, kterému musela sloužit, i když by radši skutečně vzala ta vlčata a... Ne. Nepřála si neštěstí jejich matky ani otce, nepřála si ohrozit Aiduina. Už žádné chyby. Mohla si být jistá jedním - i kdyby Cielo neposlechl, Kult ho chytí. A o jejich rozhovoru se jistě nikdo nedozví. "Udělám vše, aby byla v bezpečí." Ujistila ho. "Buď trpělivý. A skryj se, svítíš tu jak pouliční lampa. Letci by tě mohli vidět." Tmavá srst byla na sněhu vidět a tyrkysová byla vidět proti tomu ostatnímu. Musel se skrýt pod něco, mu radila. Ani ona to neměla nejlepší, ale narozdíl od něj byla obyvatelem města. Dohlédla, že došel kam řekla, a pak ve spěchu rozzářila své rohy, popadla větev jehličnanu a zahladila stopy, co byly vidět ze vzduchu. Ty své obzvláště. Sníh byl žalobníček, a takové tu nechtěla.
A tak se vydala do ulic. Tedy, za prvním domem se zastavila, aby zkontrolovala, že vetřelec skutečně nezměnil svou pozici, až pak pokračovala. Samozřejmě že nechtěla, aby vlčata připadla otci, když byl tak nezodpovědný, že se o něm při jeho první návštěvě zjistil dočista celý Kult. Otec, který nectí právo matky, nebyl hodný respektu. Nebyla nadšená, když prvním vlkem, kterého uviděla, byla Salome. A v doprovodu mladé vlčice, kterou si Bell oblíbila. To snad ne! Osobní záležitosti stranou, vykročila za nimi svižně a s naléhavostí. "Rue, Salome - Cielo je zpět. Skrýval se na vrakovišti." Snad ještě stále. Doběhla za nimi.

Dotek její kamarádky ji náhle mrazil. Říkala toho tolik, co dávalo smysl, ale nechtěla tomu věřit, protože si cestu k pravdě tohohle místa vydřela krví, potem a slzami. Hleděla na vlastní tlapky trochu zděšeně a mimo třesu se nehla. Stále jsem tam. Slova a fráze a jejich uvědomění k ní doléhaly podivně, jako náhodné bombardování atomů plynu. Pohlédla Lesley do očí, když se optala, a nalezla trochu klidu. "Že nejsem jediná, kdo tápe," odpověděla tiše.
"Já nevím. Bolest se skrývá na každé cestě, vždy budeme trpět. Ossian říkal, že nás to přiblíží Hatimu. Bude nás milovat, když budeme ctít jeho slovo, ať už je jakkékoli. Stejně tomu nemůžeme nikdy rozumět." A možná to teď interpretovala špatně, ale kdo by se nyní divil. Nezněla však, že už tomu tolik věří - mluvila rezignovaně. Smiřovala se s tím jako s faktem, který byl depresivní, a za normálu by to nebyl důvod hodný její důvěry. Ale on se jím stal, i když násilím. V objetí kamarádky se už nebála pochybovat taky. Nebo se aspoň nebála její reakce - bála se své. A té boží. "Já chci věřit," zašeptala a natáhla se po objetí. Něžná srst její kamarádky byla něčím, co potřebovala. "Chci věřit, že ve všem je něco dobrého." Pravý Nihilský mindset, že? Ten, který na konci svého působení v Nihilské smečce už nedokázala držet, protože dobro v královské rodině neviděla natolik, že jako dobré usoudila i zlé. "Co jiného mi tu zbývá?" Stát si za svým bylo... Náročné. Komplikované, když proti sobě jeden nechtěl vidět stát svou smečku, své přátele. Co by ale volila, kdyby musela? Život býval jednodušší. "Musíme držet spolu," zopakovala. Ano, to musely. Zavřela oči a foukla kamarádce do srsti. Sykla, když se dostala k jedné z jejích ran, ale nebránila se.

Toshi s Ravonnym tedy byli v Přízračných a dle ne úplně konkrétního svědectví zapadli. Aspoň tak. Už to, že zůstali v Norestu, bylo dobré znamení, že se s nimi třeba ještě někdy uvidí. Pokud to bude souzeno. Prosím tě, provázej je klid a štěstí, můj pane. Za svou rodinu se modlila často - byli konec konců společně s Lesley to nejbližší, co měla. Nebo si aspoň nalhávala, že má, aby cítila hřejivé štěstí. Přijala tu informaci s úsměvem a vděčným kývnutím. Má rodina žije.
A s tímto se mu rozhodla dát nabídku. Zdánlivě pravdivou nabídku, která velmi dávala smysl vzhledem k její historii a lásce k rodině - ale Cielo jí neznal. Nadechla se a vydechla, hovoříc smrtelně vážně. "Jmenuju se Bellanna. Sama jsem rodičem, znám zodpovědnost za potomky, znám lásku. Chci, aby o mě Toshi s Ravonnym slyšeli. V jednom máš pravdu - ta vlčata si zaslouží dobrou péči, Cielo." Vlastně mu dávala důvěru, že on jim ji dá. Řekl jsi, že jim ji chceš dát. Trváš na tom? Dala mu i osobní důvod, proč ho chce stále živého. Vzkaz jeho smečce - její rodině. "A protože, nebezpečí zvážena... Jsem tvá jediná šance, jak odtud vyjít živý... I s tvými vlčaty." Ano - ona mu je přinese. Nabízela, že za něj udělá celou jeho misi, že riskne svůj krk, i když to očividně dle jejího výrazu nebylo povolené a bylo to nebezpečné. Nabízela mu spojenectví a vidinu šťastné budoucnosti. "Trpělivost. Dojdu pro ně, ale jsou střežena. Skryj se zatím... Támhle v té dodávce." Prokletém autě, ve kterém už zemřelo víc vlků, než by bylo zdrávo. Poetické, že? Bellanna se nervózně ohlédla. Doufala, že bude spolupracovat. A snad skutečně začínala uvažovat, že mu pomůže. Že vážně půjde a vlčata ukradne. Byla by to správná věc?

Musela se pohroužit do hlubšího přemýšlení v minulosti, přítomnosti a budoucnosti, protože o cizím příchodu jí napovědělo až praskání dřeva. To bylo rychlé. Musela rychle vymyslet, jak bude hrát svou roli. A přesto se překvapila, když uslyšela hlas jejího známého. Věděla, koho spatří, když se otočila. "Enkidu," vydechla. Byl vyšší, než si ho pamatovala. Ach jistě, to protože ona teď vypadala a mluvila hlasem Nihilského šamana. Šamana. "Ale kdepak - přišš-el jsem komunikovat s našimi předky. Cítil jsem tu silné spojení." Nebýt už půlroku v náboženském Kultu, řekla by, že mluví jak nějaký blázen. Kettu ale taky trochu blázen byl, ne? Vodu chrlící, monarchickými lžmi zaslepený magor. Jaký ale byl nyní? Musí to zjistit. Vše. Rozhodla se hrát na Nihilského ducha - mile. "Jak se ti daří?" Čpěl z něho Nihilský pach - musel být stále členem. Na jakém asi postavení?

Toto bylo větší než ony dvě. Říkalo se, že každý má svou pravdu, ale nebylo pointou, že je jen jedna? Pointa jejího trestu byla ovšem mimo, když si zločin spáchat nepřála, to si myslela i ona. Musela se proto přesvědčit o vlastní vině. A přesvědčila, když reflektovala své myšlenky a minulost, když démonizovala myšlenky, co vinily boží rozhodnutí. Ale Lesley přišla a tento oblak s vlastní jistotou rozháněla. A Bellanna jí chtěla věřit, jako jí věřila doteď, ale pomalu si uvědomovala, že i důvěra je zvláštní konstrukt. Měla dát na informace a význam slov či na známost a osobní sympatie? Prostě se neptáš, já nevím! Byla z toho zoufalá. Vždy měla odvahu, ano. Měla. A teď ji to dostalo sem - ležela na dně v bazénu, potrestána za zločin, který se prostě udál, aniž by se mohla skutečně zamyslet, zda ho udělá. Nerozhodovala o ničem, nic neměla pod kontrolou. Věřila ale Lesley, když tvrdila, že nechce ohrozit jejího syna.
Mlčela. Poslouchala slova svého anděla, ale mlčela. Snažila se načerpat nějakou energii nebo to možná ztrácela. Otevřela oči až ve chvíli, kdy se její kamarádka jako během mžiku oka objevila v blízkosti. Otevřela oči a lekla se, až se jí stáhly všechny svaly v těle a posadila se. Ne však na dlouho - třásla se slabostí, na toto neměla sílu. Složila se na své tlapky a hlavu držela jen kousek nad zemí, oči sotva otevřené. "Já už tu odvahu ale nemám," ozvala se a... Zasmála se. Zoufale, ironicky, pobaveně nad vlastním neštěstím. Nebyla to ironie, kam se ta nezkrotná rebelka dostala? A snad se jí to... Líbilo. Byla poražena. "Bojovala jsem tolikrát, bojovala jsem s nejlepšími úmysly, bojuju celý život, ale svět mi vždy dal jasně najevo, že je to zbytečné. Nezáleží na tom, co si myslíme - není to znamení, že máme přestat? Už nemám sílu bojovat. A byla to má volba, jít do Kultu. Možná se chci změnit, možná je to dobře, že se měníme - možná pak bude všem líp. Musí to mít smysl, musí to být pro naše dobro. A já už nemůžu dělat chyby, ne." Její příchod do města byl nutnou volbou, ale ano. Mohla zvolit delší cestu k Přízračným a riskovat svůj zánik, ale s vidinou měsíce nad městem ani nepochybovala. Ne tak jako teď. Pouhá představa, že je opět vlčicí, kterou bývala v Nihilu, se jí hnusila a chyběla zároveň. Chyb v životě nadělala tolik, že... Co je vlastně správné? "Já už ale ani nevím, co chyba je. Ty víš?" Bylo chybné uložení trestu zdánlivě nevinným, když jejich nevinna nemohla být prokázána? Bylo chybné následování boha, co nabízí lásku a štěstí? "Já chci jen být zase šťastná. A chci, aby má rodina a přátelé byli šťastní." I ty.

Co jí to dělali? Každý říkal něco jiného a ona nevěděla, co má následovat. Co jestli to nemělo smysl? Co když byli všichni jen hlupáci, co propadli bludu? Dávalo by to až příliš hezký smysl, ale kdo by se dobrovolně vzdával slunečního svitu a svobody? Vždy si myslela, že má rozum, že vidí, co ostatní ne, ale teď se snažila vidět to, co viděla většina, a Lesley tu mluvila o pohledu, co nabízela racionální mysl. Netrpělivě zakňučela, nevědíc, co si z toho brát. Bylo to v konfliktu s tím, co si tak náročně kotvila do hlavy. "Pak všichni ti mrtví, co tu žijí, zemřeli pronic zanic," špitla. A opravdu si to nějakou dobu myslela. Cítila v sobě Mortjovo rozhořčení a jeho porozumění, jeho touhu po tom všechny uctít a pochovat správně, ale ve výsledku nevěděla nic. Pár dnů v bazénech bylo dostatečných, aby jí v tom udělali guláš. "Lesley... Ty mluvíš jakobys Hatiho nenáviděla, není to hřích? Co se mi snažíš říct?" Byla z toho nešťastná a letmo zavrtěla hlavou, ale na svou kamarádku se nepodívala. Víčka byla příliš těžká. Nemohlo to tak být, nemohla nebýt věrná. "Zkoušíš moji víru? Poslali tě vyšší?" To znělo lépe, než že by se jí její kamarádka snažila namluvit věci, co nezněly jako svatá slova. Zpochybňovala Boha. Kdoví, kolik si z tohohle Bellanna bude pamatovat, byla dobitá, ale bála se odpovědi.
Zasoustředila se na chvíli na svůj dech - chvěl se od zimy a vyčerpání. Chtěla usnout, ale nesměla. Mluvit o Aidunovi jí dávalo důvod zůstat vzhůru. Snažila si vybavit jeho tvář, jeho úsměv. Nejrecentnější vzpomínka ale bohužel zobrazovala jeho šok a bolest. "Nemusíš se bát, budu v pořádku, ať už skončím jakkoli. Vždy tě budu chránit." Zamumlala. "Jsi vlče, jsi naše milované vlče, a nikdy tě nedáme." Toto nebyla slova pro Lesley.

Domov, sladký domov. Nihil byl od Cony blízko - věděla, že zamíří sem. Musela zjistit, jestli tam nejsou některé z jejich vlčat. Její milované dcery, protože o Toshim s Ravonnym už věděla, že jsou u Přízračných. Musí se tam také vydat. Ach, jak hroznou věc kvůli tomu musela udělat. Topila se v hříchu různého charakteru - ale snad díky Lesley se dnes při uvědomění, že není na svaté půdě, neotočila a neběžela se staženým ocasem vysvětlit svou momentální podobu. Bála se, že by jí to nikdo nevěřil a co když by byla nucena si vytvořit kompletně novou personu? Nebylo tohle toto, co chtěla, nový začátek? A přesto mířila tam, kde ležela její minulost. Půjde na zapovězenou půdu, zjistí, co se od jejího vyhnání stalo... Jistě bude muset hrát roli. Jakého postavení byl nyní Kettu? Byl stále šamanem? Zasloužil si něco za svůj zásah v její snaze tento podnik osvobodit od nespravedlivého velení? Kettu. Právě ten musel být teď jistě na území Kultu. Neznala jeho vznětlivou stránku dobře, ale znala ho kdysi - nemohl ublížit Aiduinovi, nemohl. A snad bude dostatečně chytrý a nebude si zahrávat se systémem, který neznal. Bellanna měla jednu misi, ale ta sekundární... Pomsta. Ten prašivej zrzek s mocí vidět budoucnost vše zkazil, byl příčinou jejího pádu. A zohavil ji, což rozhodně také není malý zločin. A za to zaplatí on i královská rodina, pokud ještě existovala. To byly pocity, co cítila po atentátu, a s příchodem na území je dnes pocítila znovu.
Nesla se v cizím těle, a dokonce mohla roztáhnout křídla a cítit vítr v letkách. Byla to pokoušející vůně svobody - komfort, co dlouho nemohla ani vidět. Zatím se ale ani vzlétnout nepokusila, snad ze zvyku, že tuto možnost neměla. Nesměla zapomenout, že je stále členem Kultu, věrným věřícím - ani její zrzavá srst se nesmí dotknout Slunce. Noc byla naštěstí ještě mladá a ona první narazila na loď. Vlezla dovnitř, pohlcená vzpomínkami. Tady prožila mladá léta, hrátky, smutné chvíle... A odtud vzala vražednou zbraň. Přišla sem zakopat sekeru? Nebo ji vyjmout a znovu použít?

Co Bellanna říkala, nebyla její slova, nýbrž věci, co jí nasadili do hlavy. Byl to rafinovaný plán, jak ji získat, jak ji zbavit vlastního úsudku, a prožíval to snad každý, kdo víře dával šanci. Ona ale tápala, topila se v tom neskutečným způsobem. Zlomili ji, ale v době, kdy už si tím začínala být jistá. Jak podstatné bylo časování? Čas. Plynul divně, když se za ním jeden ohlížel. S přídavkem nových pravd, víry a úzkosti... Jako slušný trip. Ne, nebyla to čest, co cítila, když jí zlomili křídla. Čest jí vzali, zlomili, a dosud nevrátili. Mohl takhle jeden žít? "Ale..." Neměla pro to slov, skoro ani dechu. Říkala Lesley, že je to všechno jinak? Ale jak to jen mohlo být? "Ale vždyť to musí mít nějaký smysl." Možná ho nyní nedokázala pojmenovat, ale držela se té křehké myšlenky. "Nemůžu znovu následovat,- vždyť,-" by to znamenalo, že trpěla pronic zanic. "Je- Musí být důvod, i když ho možná sami neznáme. Hati ale ví a odmění nás, ne?" Budou pak žít posmrtný život v jeho náruči s jeho láskou. Tuhle debatu nedávala - vyčerpávalo ji to, ale kdoví odkud ještě šlo v jejím stavu čerpat. Dost testů, dost mučení!
Hlava se jí svezla po stěně trochu dolů, ale zase ji rychle vyhoupla vzhůru. Nesmí spát. Nesmí. Nesmí zamhouřit oka, nesmí prohrát, i když celé tělo křičelo, že by rádo. Zavřela ale oči, aby dala odpočinek aspoň zraku. Lesley stáhla své něžné tlapky, a tak si byla vědoma její přítomnosti jen díky řeči. "Za svou pravdou stát..." Vzpomínala si na jejich konverzaci. Pousmála se nad vzpomínkou na šťastné shledání, na jiskru naděje, co si z ní nesla. Ráda by řekla, že stále plála, ale nebylo tomu tak. Úsměv jí z tváře padl. Dlouze mlčela, než ji přes mysl přišel další důvod, proč se cítit zle. "Ale Lesley, já- já možná chtěla, aby mesiáš zemřel. V ten moment, co mě se Salome odsoudili... Možná. Nedělá to ze mě zrůdu? Ale... Oni, oni- slíbili mi, že pokud budu odporovat trestu, ublíží Aiduinovi." Tiše zakňučela. Její páka, její životní palivo, bezpečí jejího synka, který jí jako jediný zbyl. Zkrátka v tu chvíli nemohla za svou pravdou stát a bojovat o svou nevinu, i kdyby měla uvědomění, sílu a odhodlání. O jeho život se bála více než o svůj vlastní. "Promiň, že jsem nebyla silnější." Hlas se jí vytrácel.