Príspevky užívateľa

Jeho otázka byla na místě. Jak ho přesvědčit? "Nebylo," zavrtěla rozhodně hlavou. "Víš, Nihil nemá příliš vlků, kterým bych svěřila život svůj, natož svých vlčat. Sasha je zlatá a zkušená, ale neubránila by je. Sol je ještě příliš mladý na takovou zodpovědnost, Deetrah a vlčata Brisy zrovnatak... Brisa je schopná, ale blízká mi není, ani Loki, to nevim vůbec. Kettu je taky zlatíčko, dokonce okřídlené, ale má své vlastní problémy." No a panovnici a její sestru... Schválně nezmínila. To ani nepřicházelo v úvahu, těm dvěma dát její vlčata na hlídání. Nene, nope. Nebyly kompetentní, a to měla pevně rozhodnuté už nějakou chvíli. Snad se na ně Iris nezeptá! Takže ať už chtěla nebo ne, Iris byl snad i se svými issues dobrou volbou.
Její slova měla konečně nějaký dopad a bílý se jal říct víc jak jednu větu. Ach, konečně! Dařilo se už zvládat situaci? Mluv dál, mluv dál, říkala si. To, co týpek říkal, jasně napovídalo, že o sobě nepřemýšlel zrovna v dobrém. "Dobře. Nutit tě nebudu, jen ať víš, že máš tu možnost. Rodina potřebuje bližší přátele... Jako pro tu moji kdysi byla Sasha a Sóren, můžeš být ty pro nás," usmála se. Nejspíš neměl nejmenší tušení, o čem to mluví, protože to bylo tak století zpátky, ale třeba znal aspoň nějaká jména. Nebo lépe - třeba věděl, co to znamená být rodinný přítel. "Ale prosím, neubližuj ani sobě," dodala opatrněji.

Příchod Toshiho ji zprvu znervóznil, ale byla ráda, že tu je. Vypadal, že se poučil a bral to s klidem, takže si trochu oddechla, oplácejíc mu olíznutí drobným úsměvem. I on by měl mít právo vidět vlčata hned nazačátku, ne? Jenže práci udělá ona, on bude jen dřepět a koukat. No, na jejích smíšených pocitech už nesešlo, protože zrození života se začalo dít. V tu chvíli blízkost Toshiho těla vlastně ocenila. Byl podporou, stejně jako Sasha. Vlastně i účinnou, když ležel mlčel.
První vlče se rychle dožadovalo potravy, a máma mu ji vděčně poskytla. Určitě byla dcerka dostatečně silná, když začala projevovat agonistické chování, jakmile se k ní připojil tmavý bratříček. Bellanna se vděčně podívala k Sashe. Jistě to šlo dobře jen díky ní! Vrhla pohled i k Toshimu, který vypadal zrovna tak nadšeně, jako ona. Byli rodičové!! Fakticky byli rodičové! Tohle jí tolik připomínalo vlastní dětství. Přestože si nepamatovala své první okamžiky na světě, bylo jí jasné, že i Luna si tímto musela projít. Moje maminka. Jaká to škoda, že tu nemohly být spolu. Vlastně ji to dohnalo k slzičce... Která se lehko ztratila v té směsici pocitů a výrazů štěstí a strachu. Pro kolik budu maminka já? Dopadala na ni úzkost, že další vlčata nepřichází, i když je zcela jistě cítila uvnitř. "Ano," odpověděla přiškrceně vrchní léčitelce. Bolest cítila, ale tak jako pořád. Spotřebovávalo to cenou energii.
Nakonec se i další vlčata rozhodla vydat na svět. Na prvním matčiny oči okamžitě upoutaly rovnou čtyři výrůstky na zádech. Jen v rychlosti si stihla dcerušku přisunout blíž k sobě a jejím sourozenců, když se dostavilo další vlče. Ačkoli už věděla přesně, co dělat, cítila se hůř a hůř. "Je mi těžko," oznámila malátně. Šedavé vlče s růžkem sice na svět přivedla, ale sama ho už obstarat nedokázala, protože jí hlava neovladatelně klesla na lůžko. Mdloby se snažily zmocnit jejího těla.

Nebýt Sasha tak blízko, asi se rozpláče. Lžu - to se stalo i když Sasha blízko byla. Slané slzičky plnily oči modré vlčky, stékaly dolů a dopadaly na zem. Nemohla si odpustit bolestné myšlenky - co když jsou tohle její poslední slzy? Rozhodně se tak cítila, že by mohla zhynout, hlavně proto, že v podobné situaci nikdy nebyla. Ačkoli viděla a slyšela o pár porodech, vůbec si nebyla jistá, že to poběží hladce, když tentokrát na lůžku leží ona sama. Proti síle přírody byla bezmocná. "Dobře," hlesla a utřela si slzičky, věnujíc zrzavé vystrašený, ale odevzdaný pohled. Teď byla pacientka a musela se s tím smířit. Teď už nesešlo na nikom jiném, teď přišla její role v příběhu. Pokusila se prodýchat, a když to bylo lepší, položila hlavu.

A tak na svět přišla vlčata. I přes původní obavy to šlo zatím docela hladce. Fakt, že všechna novorozeňata měla malá křídla a dokonce tři malý růžek, to neulehčoval, ale s tím se nedalo nic dělat. První přišla na svět šedá, životaschopná samička. Bell vydechla štěstím a rychle si ji přivinula k sobě, aby se mohlo její vlče poprvé napít. A hlavně, aby cítila, že se skutečně hýbe, hřeje a chce žít. Její vlče. Opravdu se to dělo, opravdu se klonovala!! Neodpustila si tázavý pohled směrem k Sashe - dělám to dobře? Je v pořádku? Má to takhle vypadat? Bývala by si na tu otázku odpověděla sama, nebýt zaměstnaná dalším příchozím. Druhý se na svět dostavil chlapeček. Byl o dost tmavší než jeho sestra. Jak se asi dobarví o pár dnů později? I jeho si nárokovala. Když pár dlouhých minut nepřicházelo další vlče, začala se bát. "To nejsou všechny," namítla nervózně. Byla unavená, opravdu unavená, ale snažila se, hrozně se snažila. Drželo ji vědomí, že práce ještě není hotová. Musí být statečná. Žádné slovo podpory by ale jistě neodmítla.

Iris se zase vzdálil. Možná by modrá i znovunabyla pocitu bezpečí, nebýt temných oblak, co se silněji rozpohybovaly okolo tlapek vlka z lebkou. Doufala, že to nemá žádný efekt na vlčata. To by mu zrovna nepoděkovala. A kdyby mělo... Aspoň by věděla, koho vinit, a na koho se do konce života mračit. Ne, že by si to Iris něčím zasloužil.
No, civěla na něj, vlastně nevědíc, co říct. Neříkala to jasně? Nabízela mu možnost trávit čas se svými a Toshiho vlčaty, nemělo to být privilegium? Neměl by z toho každý jásat, děkovat a být šťastný? A mělo ji urazit, když ne? Momentálně ji mátly jak vlastní myšlenky, tak chování společníka. "No," řekla dychtivě. "Ano? Nenabízela bych ti to, kdyby ne." Působila jistě se svojí odpovědí, uvnitř ale samozřejmě měla otázky a obavy. Dle jejího názoru mohl vlčata hlídat jen ten, co tomu skutečně dával duši. Co chtěl hlídat vlčata. "Ale chci, abys ke mně byl upřímný," dodala náhle, rychleji, než by nad tím stihla déle přemýšlet.

Byl tu ten den. Den, kdy měla přivést na svět své a Toshiho vlčata. Ona tedy samozřejmě nevěděla, že to má být právě tento den, sedmnáctého února dvatisícedvacetčtyři, ale na to, že už tak poslední tři dny nedobrovolně stepovala na doflusnou vzdálenost od léčitelského koutku, to bylo pro brzy-matku velmi intenzivní znamení. Téměř si začínala myslet, že je to jen další prokletá fáze těhotenství, že to trvá tak dlouho. Emoce samozřejmě jak na horské dráze, svůj nepokoj už se ani nesnažila zakrývat. Každé kopnutí zevnitř ji děsilo, snad ani klidného spánku si nedopřávala. A nejhorší pocit ze všeho byl, že už tomu nemohla zabránit, nemohla odvrátit porod, ani ho nemohla posunout na příští pátek nebo pátek potom. Žádné tlačítko ctrl+z, prostě nemohla změnit osud. Jenže co když bylo jejím osudem tady a teď zemřít? Ještě nebyla úplně zdravá po nemoci. A co hůř, co kdyby zemřela její vlčata, která tak pracně a tak dlouho nosila pod srdcem? Stresu bylo hodně a Bellanna si s ním nedokázala poradit dobře.
A přesto se hrozně těšila, až vlčata přijdou. Až tu s nimi bude ležet, poslouchat jejich maličká tlukoucí srdíčka a zahřívat je vlastním tělem. Dojímalo ji to k slzičkám už teď, a to ji ještě čekalo to nejhorší. Ale byla ready. Aspoň materiálně. Bylinky pro jakoukoli situaci, která mohla nastat, si připravila dopředu, a neodpustila si je třeba šestkrát denně zkontrolovat, že tam skutečně jsou všechny, ty správné a v dobrém stavu. I svou kolegyni léčitelku nevšedně se vším konzultovala... Sasha. Sasha byla nablízku. Věrná, věrná kamarádka. Lepší, než si zasloužila. Vlastně nerozuměla, proč jejímu nitru znatelněji neulevovala už ani přítomnost a vlídná slova zrzavé.
Ležela v léčitelském koutku, na pěkné kožešině, co si pro sebe nárokovala. Točila by se a přerovnávala by její snopce srsti, být vůbec schopná vstát. Ach ne. Přicházelo to. "Sasho!" Zavolala naléhavě. Byla z toho úplně v háji a rozhodně tu nechtěla být sama. "Toshi?" I na šedého zavolala, i když méně hlasitě. Jistě se nacházel v okolí, ale vlastně nevěděla, jestli ho tu chce. Týpek z toho byl taky nervózní, viděla jeho reakce, a asi by ji zrovna neuklidnilo, kdyby takové chování prováděl i teď. Aby mu docela omylem něco neuhryzla, kdyby se přiblížil. V téhle bryndě byla konec konců i díky němu. "Já se hrozně bojím." Svěřila se Sashe s kňučením. Věděla, co má dělat, o tom dostala instrukce také s předstihem, ale skutečně to udělat teď znělo nepředstavitelně.

Slyšet tak lady Bellánna myšlenky Ghaa'yel, asi by za ní nakráčela, jen aby ji ve všem podpořila. Možná i k plivání by se přidala! Skutečně, ani novopečená vévodkyně Nihilské smečky nebyla zrovna nadšená z toho, že se koná svatba uprostřed zimy. Měla tisíc věcí na práci, tisíc věcí, o které se strachovat, a teď ještě toto? I když to měla být uvolňující akce, na ni měla zcela opačný efekt, co akorát podporoval její nevyřešené anger issues. Snad jen díky určitému uspokojení z toho, že je o příčku výše v hierarchii se donutila udržet si víceméně klidnou tvář a neprotestovat až tolik, když se i přes své pokročilé stádium březosti vypravila do jeskyně na druhém konci pohoří. Jít vychozenou cestičkou od ostatních řešilo aspoň tenhle problém. Musela tam jít, byla to svatba samotné královny. Vlastně - jak by se té líbilo, kdyby začala rodit uprostřed ceremoniálu?
Nemoc už ji netrápila tolik, díky léku a odpočinku - jenže upřímně už ani nerozeznávala, co je chřipka a co vedlejší účinky čekání vlčat. Ach, proč panovnice neposlechla rozum v tu dobu, co byl skutečně potřeba? Kdyby se optala na její názor včas, možná by tady vůbec nemuseli být.
Posadila se někam dozadu. S kruhama pod očima si chvíli prohlížela přítomné. Nihilané. Pacienti. Přízrační. Vlastně jí na chvíli svitlo, že uvidí Tima... Ale tmavého medica nikde neviděla, a tak se vrátila ke grimase unavené zklamané matky. Její oči místo ženicha či nevěsty zaměřily rampouchy na vrchu jeskyně. Ježišmarjá! Co kdyby spadly? Nebála se o Voltaire, členy smečky ani o Přízračné, spíše zcela sobecky o sebe. A o svá vlčata. Lékárničku s sebou neměla, co by dělali? Rozhodně z nich nespustí pohled, když už o nich ví.

Její pokusy získat jednoznačné odpovědi na své otázky selhávaly i nadále. Tak to... Vzdala. Ať už nechápal její pohnutky nebo o nich nechtěl mluvit, nechtěla ho nutit. Koho by aspoň trochu neštvalo, že někdo jejich kamaráda zaměstnává i v době, co se má věnovat jim? Bylo to o prioritách - a Bell doufala, že Toshiho prioritou bude rodina, ta pokrevní. I natolik, že na chvíli zanechá práce. Ona měla ale co říkat že? Čekala vlčata a stejně se nezodpovědně starala o nemocné. Odmítala přestat pracovat, protože neměla do čeho píchnout.
Musela se dost držet, aby udržela vlídnou grimasu. A ještě víc, aby neucukla, když se Iris a jeho velká nevšední hlava sklonila, aby se přesvědčila o vlčatech. Obvykle by sama věnovala soustředění tomu, aby vnímala své potomky a užívala si představu, že už tak za měsíc tu budou s ní, ale to jí teď nešlo. Nechat někoho se k nim přiblížit jí už teď šlo proti srsti. Byl to instinkt nebo vada? Žůžovláska sledovala velmi pozorně, dokud zase nezvedl hlavu a nevzdálil se. To se zase narovnala a ovinula se svým ocasem. "To jsou, děkuju," usmála se. Ještě aby nebyly! Sice to nebylo příjemné, ale aspoň věděla, že se do světa těší. "Vlastně jsme s Toshim doufali, že nám je občas pomůžeš hlídat." Vzpomněla si. Museli mít opatřené strýce a tetičky, ne? Život rodičů bude náročný, pokud to mělo být aspoň trochu podobné tomu, co si pamatovala ze svého mládí. Jak vůbec měla vypadat výchova? Co když bude dělat něco špatně?

Vypadalo to, že její domněnka nepadla na úrodnou půdu. Na co myslela? Samozřejmě že to nešlo. Jenže co pak ta jejich věčná soudržnost, bylo to fakt jen přátelství, jak jí Toshi vytrvale tvrdil? Nebyla by to ona, kdyby pak také nežárlila, že šedý tráví čas jinde, než s ní a jeho budoucími potomky. "Myslím... Je ti líto, že Toshi má teď v životě další pouto, nebo...?" Byla na dobré cestě k osvětlení celé situace! Jen by to však stále ráda slyšela z jeho úst, jeho slovy, protože si tím nebyla jistá.
Na jeho nataženou tlapku chvíli civěla, obdařujíc ho krátkým trapným tichem. Chtěl se přiblížit k vlčatům, chtěl je cítit... Určitě v tom není žádná lest? "Jistě, pojď," usmála se místo toho a posadila se líp, aby měl možnost si drobečky poslechnout. Už se sem tam ozývali, proto nerada chodila na dlouho ven.

Její zmatení sice přetrvalo, ale už nacházela potřebnou trpělivost, aby to teď a tady zvládala. To je přeci jedna z hlavních vlastností matky, ne? Být trpělivá, netlačit, dávat tomu čas a používat hlavně pozitivní reinforcement, ne trest. Iris ale nebyl vlče, ale dospělý, a to se tenhle úkol zdál být těžší. "Bude... Proto jsem chtěla, aby se stal otcem těch mých," souhlasila tiše. Ne, že by ji občas neštvala jeho zapálenost, starostlivost a panika, ale... Bude dobrý otec. Neznala nikoho jiného, kdo by mohl být lepším. Navíc - a nerada si to přiznávala - po něm vlčata snad zdědí přírodní barvy. Měli šanci na to být normální, ne nechtěně středem pozornosti kdekoliv, kam přijdou. Ne jako ona a Iris, bizárky světa.
"Děkuju," pousmála se i na jeho druhou poznámku, ale věděla, že tímhle si asi úplně nepomohl, soudě dle tmavých mračen. Možná vyslovil jen to, co si myslel, že má vyslovit. Co bylo vhodné vyslovit. Ať už Bellanna nechtěla zbytek slyšet jakkoli, tohle neřešilo situaci. "Ale... Nečekal jsi, že Toshi bude chtít mít vlčata s někým jiným, než s tebou?" Opatrně vyslovila slou domněnku.

Konečně se na ni usmála situace a došlo jí, o co bílému jde. Tentokrát řekl více jak dvě a půl slova a z kontextu si spojila, že to celé souvisí s Toshim... Takže i s ní. Ono to bohužel tak úsměvné nebylo. Mimo lítosti z jeho bolesti Bellannou projely i ony tak známé pocity ohrožení. Hrozba, že by snad otce jejích vlčat někdo mohl vzít navždycky, stejně jako jí vzali zbytek rodiny. To není tento případ, pomyslela si. "Bolí tě to, že Toshi bude otcem? Že bude mít vlčata?" Vyřkla to nahlas, aby se ujistila, že nad tím už uvažuje správně. Uvažování to ovšem nebylo příjemné - však takhle to znělo, že je na vině i ona. A že to, co si nosí pod srdcem, někdo nechce. Nemínila nikomu ublížit, ne nechtěně, protože tam pro to neměla rychlé odůvodnění.

Jo, tak na tuhle otázku nevěděla odpovědět jemu ani sobě. Vydala ze sebe přemýšlivé hmm, než myšlenky splácala do slov. "Nevím, ale nemyslím si. Nic, co se tam stane, se neprojeví v realitě, zůstanou jen vzpomínky. A mně se po návštěvě toho světa dělá špatně, teda." Tady zamlčovala více než mnoho. Ale těžko se mluvilo o něčem, čemu nerozuměla, že? Třeba ta temná entita, která se objevovala napříč jejími sny... A vlastně i v realitě. Mohla být nebezpečná i ostatním? Svěřit tohle Kettuovi - nebo vlastně komukoli - asi se cítí jak slušný magor. Musel to být další výplod její hlavy nebo právě vedlejší efekt magie. Naháněl strach, ale neškodil. Snad. Zatím. Musela se přesvědčovat o tom, že není reálný.
Když vize vůbec zmínil, znamenalo to, že už nějaké měl. A jeho nynější slova napovídala, že ne zrovna dobré. "Viděl jsi něco hodně špatného?" Zeptala se opatrně. Měla by si dělat starost o jeho zdraví, nejspíš, ale reálně ji velmi zajímalo, co všechno s tím může vidět. Pokud to vůbec byla magická síla a ne výmysly jeho mysli, že. I ty by se ale asi měly léčit. Přikývla na jeho překvapení. "Říkali mi, že vize, jak jim šamansky říkáte, můžou ukazovat různé věci. Přemýšlel jsi nad tím, že by to mohly být i náhledy, co se mohly nebo mohou stát, ale nemusí?" Pokračovala se svou malou lží, na tváři udržujíc vcelku fascinovaný výraz. Předstírat, že o tom hodně ví a zná, by mohlo zapůsobit, si myslela. Kettu nemohl být tak chytrý a vyvolený, aby viděl skutečnost, aniž by se o ní poctivě dozvěděl, ne? Kde by v tom byla spravedlnost? Čím by si to zasloužil? Bezpochyby by byla jeho prostá existence hrozbou, kdyby to bylo skutečné. Usmála se na přijetí nabídky.
Fňukání nečekala, tak ho zatím přešla. Jediný pohled do krku stačil na to, aby našla příznaky, které popisoval. Skvrny na jazyku byly zřejmě typické pro tuto nemoc. Jakmile dokončila prohlídku, odporoučela se zpátky ke svým bylinkám. "Rozhodně máme všichni stejnou nemoc, ale nejsi na tom tak špatně, jako Deetrah. Budeš dýchat páry z pouštní růže, v klidu odpočívat v teple a... Ráda bych ti dala tu bylinkovou směs, kterou jsi mi řekl, ale... Tu svítivou rostlinu neznám natolik, abych ti mohla zaručit, že to nebude mít vedlejší efekty." Ať už jí bylo přiznávat nevědomost nepříjemné jakkoli, pacient by měl být seznámen se svou léčbou. Bell k zrzkovi natočila hlavu, sledujíc jeho reakci.

Tmavá oblaka kolem jeho nohou chtě nechtě upoutávala její pozornost, ale snažila se na ně tolik nehledět. Těžko říct, jestli její pohledy, tón hlasu nebo řeč těla vůbec vnímal. Těžko říct, jestli vůbec vnímal. Zůstala sedět, soustředíc se jen na svá slova. "No... To, co tě trápí? Myslím, že bychom si o tom měli promluvit." Nechtěla říkat jako dospělí, protože by tím devaulovala jeho problémy, a to v žádném případě nechtěla. Mohlo to být horší, mohl být agresivní a ohrožovat na životě nejen ji, ale i její nenarozená vlčata. Měla by se bát? Zůstala sedět, ocas si ovinula okolo tlapek.

Co když měli vlci nelimitovanou magickou moc, jen ji nedokázali objevit? Přicházela ve správné chvíle? Ale proč tedy zrovna toto byla správná chvíle, když svou práci léčitelky vykonávala už jak dlouho? Teorie měla, ale víc se zajímala o menší obrázek. Své magie a magie ostatních vlků. "Jo, vlastně jo? Můžu tam vytvořit jakékoli prostředí, jakékoli vlky... Vlastně i vzít někoho s sebou," vzpomněla si na to jednou, co tak trochu omylem přibrala do snu bratra. Tehdy s magií uměla asi jako kdyby ryba chodila po souši. Jak by to vypadalo teď? "Možná bych ti to někdy mohla ukázat." Navrhla. Ještě před chvílí by uvažovala, jestli to před Kettuem nezatajit, ale vypadal, že o magiích ví dost, tak proč s někým nesdílet takové čáry. Na někoho, kdo magii údajně nevlastnil, o nich věděl dost.
Když popisoval své vize, samozřejmě, že si vybavila halucinace. Sama se s takovými setkala, jenže ty své fakt za vize považovat nemohla. Byly nepříjemné, nic neříkající. "A už se ti stalo, že by se něco z toho, co jsi viděl, opravdu stalo?" Nevypadal, že by na to měl odpověď, ale zeptat se musela. "Sage ani Leon mi nikdy neříkali o tom, že by měli nějaké důležité vize," řekla spíše mimochodem, tak trochu předstírajíc, že oba bývalé šamany znala více, než ve skutečnosti. Takového Leona viděla třeba jednou, ale Sage... To býval její psycholog. Kettu to vlastně musel mít v práci těžké, že tu ani jednoho neměl. Dalo se tohohle využít? Cítila, že získat si zrzka na svou stranu teď mohlo být... Důležitější, než dříve. "Nicméně. Kdyby sis o těch vizích někdy potřeboval promluvit nebo navodit vyšší stavy mysli... Víš, kde nás se Sashou najdeš. Myslím, že naše povolání od sebe nejsou tak vzdálená, jak se může zdát." A můžeme si pomoct. Vzájemné benefity, hm? Ještěže nečetl myšlenky.
Samozřejmě bylo nadmíru jasné, že s magií teď experimentovat nemůžou, protože nemoc. Když se Bell zase odtáhla od jeho hrudi, zakašlala. "Docela hoříš," utrousila jen, než se jala mu prohlédnout i krk. Tak pane, ukažte své nitro! Aaaaa!

Týpek odpověď na její zvídavou otázku vyhrkl celkem rychle, až mu věnovala boční pohled, jestli je jako v pohodě. "Oh." Litovala vlky, co neměli magii, co by jim ulehčovala život. Ale konec konců, ani ona dlouho neměla tu možnost. Její primární magii stále zcela nerozuměla, a vlastně byla z části důvodem, proč měla čas od času takové problémy rozeznat realitu od přeludů a snů. "Mojí první magií bylo tvořit živé sny. Pěkné, ale nepoužitelné." Sice měla pár inovativních nápadů a tohle tvrzení tedy nebylo úplně pravdivé, ale nikdy to nevyloženě nezkoušela. Následky nebyly příjemné. No, kdyby o tom přemýšlela jako o minecraft serveru v creative módu, asi by ve snech trávila mnohem více času.
Kettu byl šaman, a teď si uvědomovala, že to vlastně má něco znamenat. Nevěděla, jak magie fungovaly. Nebo jak fungovaly nevysvětlitelné síly obecně. Vlastně ji to děsilo. Co si ale pamatovala, že Sage jí o žádných vizích nepovídal, když si s ním o jeho práci povídala. "Vize?" To upoutalo její pozornost. Musela si odkašlat, než mohla pokračovat. Tolik otázek! Vlastně bylo hrozně divné se se zrzkem o takovém tématu otevřeně bavit. Obvykle sázela spíš na šarm milé starostlivé léčitelky, než na vlastní touhu se dozvídat drby, ale ne, že by jí to dneska zrovna šlo. "Jakože vidíš, co se kde děje a bude dít? To zní jako čáry dostatečně." Měla by se cítit ohroženě? Mohl šaman odhalit její četná tajemství?
Popis jeho příznaků zněl o něco lépe než co tvrdila Deetrah, ale nevěděla, jak moc je týpek upřímný. Ti vlci! Měli nutkání věci neuvádět na rovinu a tvářit se, že jsou naprosto v pořádku, i když nejsou. Ne, že by ona tuto vlastnost neměla. "No, dobré zprávy pro tebe, předepíšu ti hodně odpočívání," řekla, snažíc se mu pozvednout náladu. Pak se - opatrně, aby ho neohrozila svými rohy - sklonila k jeho hrudníku, přiložila ouško, poslouchala a vnímala jeho teplotu.

Sama v tomhle stavu asi nezvládne ošetřit další. Ne, že by jí bylo nějak extrémně špatně, ale nebylo to vončo. Zavřít se dál od ostatních členů smečky jí nevadilo, jen doufala, že i více obyvatel marodky zvládne udržovat klid. Nechtěla ležet s vlky, co by neustále pořvávali a nenechali ji spinkat, když to zrovna potřebuje jako sůl, že.
Svítivá rostlina jí pěkně trápila mozkové závity. Netušila, jestli zdejší flóra kvůli nevšedním vlastnostem funguje jinak a nechtěla marnit to málo, co měla k dispozici... Ale bude muset. "Jen květy, ale jo," odpověděla. "Naštěstí mám tuhle magii, takže na ně nemusím šmatlat." S tím kytičky telekinézí zase přikryla na stolku. Použije je brzy. Škoda, že Riveře se před zimou nepodařilo o těch zdejších druzích zjistit víc. Ne každý den byl bohužel dnem sklizně a dobrých výsledků. Možná právě žahavá vlastnost květů v kombinaci s hořčejšími vlastnostmi šalvěje a řebříčku by mohla vypálit nemoc? To by dávalo smysl. "Co máš za magie?" Zeptala se vlastně docela mimochodem, ze zvědavosti.
Po jeho slovech o událostech v kaňonu měla jen další důvod ke starostem. Léčitel a umřít na nemoc, co léčí? To znělo jako největší ironie. Bolestivá ironie. Mohlo to potkat ji? Nebo hůř, její vlčata?? "Skvrny na jazyku..." Zamračila se, ale své zneklidnění držela víceméně na uzdě. Deetrah takové měla, vlastně i všechny ty ostatní příznaky. Klidně mohla mít pokročilejší stádium. Ještěže ji měla tady, pod dohledem a v léčbě. "No, a jak se cítíš ty?" Zeptala se na jeho stav a pokynula mu, aby si sednul. "Poslechnu si tvoje dýchání a podivám se ti do krku." Když byli oba nemocní, aspoň mohla k tomu kašlání kolem přistupovat trochu lhostejněji.