Príspevky užívateľa

První otázka zůstala bez odpovědi, až ta druhá vyvolala reakci. Ne pozitivnější, ale aspoň díky tomu lépe tušila, že právě v tomto tématu skví ten problém. Posadila se. Ne protože by úplně chtěla, to bříško se ozývalo a ona nechtěla stát déle, než musela. Už zastávka tady byla neplánovaná, přestože jí nehodlala ukončit bez přijatelného východiska téhle situace.
Irise obdarovala chvilkou ticha. Rozmýšlet, co říct, jí dávalo zabrat. Tolik proměnných, o kterých nevěděla nic! Mohla začít mluvit o jednom tématu, ale bála se, že to mohla misdžadžnout. No, aspoň jí došlo, že jde o psychickou bolest, co popisoval. Kdyby ne, snad by si došel za léčitelem, ne? "Nevím," pípla a sklopila ouška, přiznávajíc, že nerozumí. "Ale ráda bych pochopila... Kdybys byl ochotný sdílet." Ticho teď nebylo jejich nepřítelem ani trapnou výplní času, nýbrž časem zpracování. Projevem solidarity a vlídnosti. Trpělivost, musela mít trpělivost. Sama si prožila podobné krize duše, i když z kompletně jiných důvodů.

Zatímco její rudý amulet hřál a zajišťoval jí aspoň trochu tepla, Irisův stav mrazil až v kostech. Měla za to, že ujištění o reálnosti ho mělo uklidnit, a ono to udělalo přesný opak. Na jednu stranu se chtěla otočit a odejít, protože trpělivost pomalu prchala, na druhou věděla, že ho tady takhle nemůže nechat. Že ale ucukl před ní, před ní! Jako kdyby byla monstrum. Někdo, kdo činí zle. Nestvůra. Být to ignisan, asi přejde do ofenzívy, ale u vlka, kterého měla považovat za spojence... Jak měla reagovat? Měla pocit, že tohle bylo osobnější. Tady jí nepomůžou ani léčitelská privilegia. Až Irisův zřejmě-pohled směrem k jejímu bříšku jí donutil couvnout a změnit strategii. Udělala krok či dva zpátky, nechávajíc bílému prostor. "Udělala jsem něco zle?" Vyslovit tohle bylo jako přiznávat svoji chybu, a to se jí nesmírně hnusilo. Přesto ovládala svůj výraz dokonale - hrát ustaranou, starostlivou vlčici, co se bojí o vlka před sebou. "Jde o Toshiho?" Ach, tomuhle tématu se chtěla vyhnout. Bylo to... Komplikovanější, než by chtěla. Ne téma, které byla úplně připravená rozebírat, přestože o něm mnohokrát přemýšlela.

Neovládat se, asi má na tváři pěkně zmatený výraz typu hrabe ti? K jejich štěstí měla pět a pět pohromadě, víceméně. Ne natolik, aby nebyla z Irisova chování zmatená ani uvnitř, ale dostatečně natolik, aby nepřimrzla k zemi, když z něj vyšla první slova. "Ano, Bellanna," potvrdila mu. Asi by se normálně usmála, ale teď na to nebyl vhodný moment. Nepoznával ji? Halucinoval? Ajéje, další problémek k řešení. Vydechla, hledíc na tmavé chomáče okolo jeho tlap. Bylo by riskantní se přiblížit? Posledně při lovu jim pomohly... Snad ne. "Jsem stejně reálná jako tvůj strach." Samozřejmě nevěděla, že pro Irise je svým způsobem ona sama ztotožněním toho strachu. Mluvila klidně, se soucitem v hlase. Pomalu nakračovala směrem k němu, ve snaze se přiblížit natolik, aby se ho mohla aspoň tlapkou dotknout. "Děje se něco?" Zopakovala otázku.

Její snahy zatím nepadly na úrodnou půdu. Velký chlupatý pán se sice zastavil, nepřešel přes ní jak auto přes zvěř na silnici, ale že by nějak extrémně vnímal, to neuměla určit. Jeho oči byly téměř prázdné, mimika žádná, jak z toho měla cokoli usuzovat? Jen matná znalost Irise jí mohla radit, o co mu vlastně jde, ale ne, že by na ni spoléhala. Neznat jeho tvářičku tak dlouho, asi by se bála. Mírně nadzvedla obě obočí, pokračujíc tuto konverzaci beze slov. Jeho náhlý pohyb ji přiměl také na sekundu stáhnout svaly, ale z místa se nepohla. "Irisi," řekla, snažíc se znít citlivěji, "je něco špatně? Budeš se mnou mluvit?" Nabídla by svou pomoc, ale nemyslela si, že je na to vhodná chvíle. Možná ho o tom bude muset přesvědčit svými činy.

Modrá léčitelka si samozřejmě pomyslela mnoho věcí, když její zvolání nevyvolalo žádnou reakci u příjemce, na kterého bylo směřováno. Je mu zle? Vnímá? Ignoruje? Hraje dramatického? Trochu přidala do kroku, aby to zjistila co nejdříve. Neviděla mu do tváře, ale nevypadal zrovna při síle. Až blíž si všimla, že mu tečou divně barevné slzy. Nebo krev? "Irisi!" Zopakovala naléhavěji, když byla blíž. Přicházela z boku a neváhala by mu skočit do cesty, kdyby stále dostatečně nezareagoval. Měla na jazyku ostřejší narážky, ale nechala si je pro sebe. Pro případ, že si procházel něčím, čemu nerozuměla. Na tváři se jí zračil vlastně celkem ustaraný, ale rozhodný výraz.

Takže. Měla nemocnou pacientku, čekala vlčata a počasí bylo stále jaksi nanic. Žádná obleva, nic takového, i sluníčko se ukazovalo výjimečně. Velký špatný! Jeden už jen z toho měl stále blbou náladu, ale ani na to modrá léčitelka neměla čas. Ani na řešení svých komplikovaných vztahů jí téměř nezbývala mozková kapacita. Nezabývala se vztahy tolik jako jiní, ale věděla, že některé věci potřebují více komunikace. Nebyla hloupá, jen... Jí nezbýval čas to řešit. Nevěděla, že dnes jí osud do cesty přivane příležitost.
Až takhle daleko k pramenům přicházela z pracovních důvodů. Nesla si přes hřbet čtyři skleněné lahve, co princezna přinesla ze Staré lodi. Hodlala do nich naplnit minerální vodu, aby nemocní v úkrytu měli další léčivý prostředek na ten bolavý krk. Příjemné místo toto v zimě bylo - z pramenů stoupala mohutná pára a sálalo z ní teplo. I sníh byl okolo měkčí, nebezpečnější na uklouznutí. Nechtěla riskovat pád, když byla těhotná, že? A přesto tu neviděla další vlky. Asi jim to nestálo za tu cestu do kopce. Nedivila se - jéžiš, ta štreka! Bellanně už velké fyzické aktivity úplně příjemné nebyly.
Nebylo divu, že bílého kožichu opodál si všimla až po chvíli. I pach jí napověděl - to nemohl být nikdo jiný, než Iris! Sledovala ho, a jeho bezduché motání se jí vůbec nelíbilo. Co dělal tak daleko od dění? Oh ne- Souviselo to s Toshim a vlčaty, které si nyní nesla pod srdcem? Na moment tupě hleděla jeho směrem, než ze sebe urychleně sundala lahve a vydala se za ním. "Irisi!" Zavolala. Nebyla úplně připravená, ale asi by si měli promluvit.

Jasně, že to něco bylo, a že to možná bylo vážnější, ale nebyla si ochotná přiznat, že by ji to mělo omezovat v práci. Chtěla říct neboj se o mě nebo uzdravím se, dát vědět, že se o své pacienty postará. Je to fajn! Ať se neobávají, ona to měla vše pod kontrolou. Naprosto.
"Mhm," zamumlala. Deetrah skutečně měla v péči, a docela sebejistě by trvrdila, že i stabilizovaně. "Pravděpodobně. Rychle se to šíří. Ty i já se na další dny připojíme k Deetrah na marodce, abychom nespali se smečkou." Tohle pro ni bylo těžší přikázat sama sobě než jinému členu smečky, ale věděla, že to tak bude lepší. Bezpečnější pro smečku. Jenže stála smečka za to riziko, když byla v sázce její vlčata? Nikdy. Rozpolcení, vnitřní konflikt teď modrá léčitelka prožívala téměř kdykoli měla chvilku nad něčím přemýšlet.
Šaman s kytkou zrovna nepomohl. Z tváře se jí nadšení trochu vytratilo, čekala něco jako "omg, jo, to je ona", ale stále ovládla svůj výraz. V duchu se ovšem uraženě šklebila stylem omgkčemujsikdyžtukytkuaninepoznáš. Hormony! Asi. Snad. "Nevadí," pokrčila rameny s úsměvem a vrátila se ke stolku, kde kytku položila. Asi nemělo cenu se mu vyhýbat jako čert kříži, když byla nakažená taky, ale z cizího kašle přecijen měla mírné tiky a radši se držela dál. "Myslím si, že má nejlepší účinky v noci, kdy září. Zatím se mi nepovedlo z ní dostat léčivou látku, je... Žahavá." Svítící květiny ji popálily už několikrát, proto s nimi manipulovala jen magií. "Šly jsme pro ně se Sashou až do Dormanského lesa." Tolik práce, tak to muselo být ono, ne? Proč to ale vlastně říká? Kettu se tu byl léčit, ne poslouchat, kolik práce dělá, i když patrně nemá. "No, prohlídnu si tě. A potřebuju od tebe slyšet, co přesně se vám stalo s těmi tuláky. Deetrah mi moc o jejich příznacích neřekla." Z těch dvou sázela, že Kettu je ten inteligentnější.

Její stav byl prozrazen, měla smůlu. Až tak očividné bylo, že je taky nemocná, nemělo tedy cenu to dál skrývat. Zůstala opřená o svůj stolek, několik levandulí jí kvůli pohybu spadlo na zem. Uklidila je zpátky na své místo svou novou magií, zatímco druhým uchem poslouchala svého nového pacienta. Ani si to nestihla prohlédnout, jak jí myšlenky létaly všude možně. Koncentraci, Anno, koncentraci. Pohled zaměřila zase na něj, nasazujíc odborný pohled, jak jen to šlo. "To nic není," mávla tlapkou nad svým stavem a pokusila se zatlačit přicházející kašel. Neúspěšně. "Už jsem čekala, kdy se ukážeš. Deetrah mi řekla o tom vašem setkání s tuláky. Doufala jsem, že mi o tom řekneš víc." Chtěla slyšet všechno, samozřejmě - a něco se dozvěděla hned. Jakoby jí četl myšlenky, bez ostychů dostala zbytek receptu! "Tak šalvěj měl být ta poslední přísada!" Vlastně ji tato zpráva nadchla, a sice to nevyslovila úplně mega nahlas, spíše pro sebe, ale rozhodně jí zazářilo v očích. Přešla ke svým pečlivě srovnaným zásobám, očima pátrajíc po bylinkách, které vyjmenoval. Najít ty speciální nebylo těžké, měla je zabalené v hadříku. Po setkání se s nepříjemnými účinky je však zatím na léčení ještě nepoužila. "Říká se jim zářivník. Jsou to ty, o kterých vám řekli?" S tím hadřík magií rozvinula a přešla ke Kettuovi, aby mu je ukázala. Snad potvrdí, že jsou to ty správné. Šly kvůli nim se Sashou až někam daleko za Nekonečné pláně! A nebylo jich úplně mnoho, co vypadalo použitelně. Kytičky překvapivě nesvítily - jejich drobné, mrazem postižené květy byly hnědé.

Od té doby, co za ní přišla první pacientka s nemocí, se necítila dobře. Nějakou dobu si to jen vsugerovala přes svou paranoiu, ale od nedávna se sama probouzela s podrážděným dýchacím ústrojím. Nic hrozného, protože se trvale dopovala směsmi na podporu imunity a nikdy neměla přílišné zdravotní problémy, ale rozhodně to pociťovala a bylo to vidět. Únava, ta únava! A příchod vlčat nebyl už tak daleko. Bála se. Nevěděla, co to může udělat s jejím zdravím v průběhu těhotenstvím, a o co hůř, nevěděla, co to může udělat jejím vlčatům, ke kterým jako správná matka cítila velmi silné pouto už teď. Nesmělo se jim nic stát.
Hlava tvrdohlavá ale své pracoviště opustit nechtěla. Poskytovalo jí to zabavení a vlastně i trochu radosti, jistoty. Bylo to její místo. Místo, které dobře znala, a kde si zřídila i místo na spaní. Když se jí ten den ukázal další pacient na prahu, zrovna v polospánku ležela u svého třídící plochy, bylinky všude. Jejich vůně pomáhala na bolesti i strasti. Aromaterapie. Nečekala příchozí hlas, ale neměla energii na to rychle zvednout hlavu, jako obvykle. Zvedla a obrátila ji proto docela pomalu. Křídla si jen minimálně urovnala na zádech, aby vypadala trochu reprezentativně. Čert to vem, stejně vypadáš jako mrtvola. No, snažit se mohla. "Hm?" Její ospalá očka nalezla zrzavého šamana. Nebyla to návštěva vážená jako panovnice, vlastně ani neočekávaná, protože o Kettuově podíle na nějaké té mimosmečkové akci slyšela, ale stále ji to trochu překvapilo. "Kettu, ahoj," urychleně vytasila chabý pozdrav. Pocity žárlivosti se jí vybavily znovu, i když věděla, že chlapci už nemá co závidět. "Co... co,- pšík. Co pro tebe můžu udělat?" Zeptala se. Samozřejmě, že se postará o jakéhokoli člena smečky.

Žádný protest se nekonal, jak by mohla očekávat. Buď byla Deet skutečně dobrým pacientem, jak se tvářila, nebo jí jen bylo tak špatně, že by přijala jakoukoli pomoc. Tak se konec konců... Tvářila taky. Bell chvíli přemýšlela nad tím, jaké by to bylo žít v podzemí se sourozenci a dobrovolně je i vše známé opustit. Ne dlouho, ovšem, měla na mysli mnohem víc věcí. Hlavně z nemoci si dělala větší a větší starost. Co když se to rozšíří? Co když se nakazí taky? Nikdy se nedozvěděla, jaká rizika by přešla na její vlčata, ale možná to tak bylo lepší, protože by se strachovala ještě víc. Ona se teď musela postarat nejen o sebe a svá vlčata, ale i o zdraví celé smečky. Byli její zodpovědností. Nebyla na to sama, ani si tak nepřipadala, ale měla sobecký pocit, že je to její quest. Přijala proto preventivní opatření. Hodlala se postarat o všechno. "Ať je ti brzy líp." Ještě se na flekatou baronku usmála, než jí skutečně nechala v klidu odpočívat. Sama si odešla udělat lék na imunitu a také pro zasloužený odpočinek.

Veškeré senzorické vjemy, jako chlad sálající ze zlatavých okov a zarývající se zuby bratrovy lebky, ji akorát ujišťovaly o tom, že si to nevymýšlí, že je to pravé. Nespí, není ve své magické realitě ani ji někdo neovládá magií. Tohle bude určitě muset ještě nějakou dobu zpracovávat, pokud se vůbec někdy smíří s tím, že se vrátil. Tohle měnilo...Všechno.
Musela popotáhnout, slzy ale ne a ne přestat téct z jejích očí. Jakoby se chtěly vylít, jakoby dlouho čekaly na správnou příležitost. "Tebe taky, Amiáši." Trošku neochotně svého menšího bratra pustila se svého sevření, když si řekl o prostor. Nezapomněla na jeho zvláštní mravy a neměla mu to za zlé, ale slyšet od něj hřejivá slova bylo silným kafem i pro ni. "Jsi mě rozbil," řekla s rozechvěným úsměvem, když se snažila utřít si slzy z očí, ale ono to ne a ne fungovat. Bulela tu jako děcko! Ale nelitovala toho, byla opravdu ráda, že tenhle den přišel. Bratrova tvář na ni konečně vykoukla zpoza medvědí masky. "Vracíš se domů?" Zeptala se s nadějí, aby dala žlutookému nějaké podněty k hovoru, a aby se jí dostalo vysvětlení. Nechtěla slyšet žádnou jinou odpověď než souhlas. Samozřejmě ji napadalo tak milion otázek, ale donutit hlas fungovat byl trošku oříšek. I ona se projednou omezila na jednoduchá slova.

Geny se nezapřely, vypadali jako sourozenci. Barva, vlasy, růžky... Kolik takových vlků na světě existovalo? Žádný z těch pár modrosrstých vyvolených, které za ty roky potkala, nevlastnili takové kvality. Jaký pekelný výtvor by toto byl, kdyby to nebylo skutečné? Co když snila? Nebylo by to poprvé, co se jí zdávalo o rodině. Z této logiky téměř čekala, že se brzy ze sněhu vynoří nějaký nepřítel a člena rodiny jí opět sebere. Proto se okamžitě rozběhla, respektive se o to aspoň pokusila. Ve svalech jí proudilo podivné teplo, napjatá slabost, a ve výsledku se modrému nevydala naproti tak rychle. Slzičky naděje se jí leskly v očích.
Byl to on, byl to Amiáš. Nepotřebovala mu ani vidět pod medvědí lebku, aby poznala svého bratra, jeho pach, chování i zvláštní metody pohybu. Jenže vypadal... Starší. Jeho hříva vyrostla, on vyrostl. Nebylo to malé neschopné vlče, jako kdysi dávno. Ověšen zlatými náramku vypadal spíše jako nějaký kněz. Bell zastavila před ním, napínajíc své zoufalé zraky. Zaslechla jeho slova, ale nedokázala odpovědět - místo toho se mu vrhla kolem krku, aby ho obdařila pevným sourozeneckým objetím. Bulela jak vlče a styděla se za to, ale čert to vem, protože to byly slzy štěstí. Chtěla mu říct tolik věcí, tolik toho měla na srdci, ale slova ne a ne opustit její nitro. "Myslela jsem, že jsi umřel," vysoukala ze sebe nakonec rozbitým hlasem, odmítajíc ho pustit.

Narodit se venku by bez kontextu znělo divně, ale Bell samozřejmě chápala, co myslí. Narodit se na vzduchu, pod sluncem nebo hvězdami, obklopen rodinou. Ona toto kdysi měla, a přesto si nikdy po svých nejmladších měsících života nepřipadala být tak optimistické mysli. Nenalézala světlo tam kde nebylo, prostě to bylo těžké. Žít v podzemí? Tam nebylo světlo žádné, ne? Na druhou stranu to znělo jako místo stísněné, kde by jeden trávil čas stále s těmi samými. "Chápu," pousmála se. "Máš nějaké sourozence?" Zeptala se záhy, jen ze zvědavosti. Třeba kdyby se do Nihilu přidalo více krtků, tušila by, z které díry vylezli.
Deet vypadala vesele na oznámení o dobrém nápadu, a tak se léčitelka vcelku rychle odporoučela zase do své pracovny. "Odpočívej," bylo jediným strohým pokynem, co předtím pacientce dala. Musela ale spěchat, aby jí neulétly nápady! Vyrobila si trout na podpal, urovnala ho na zaprášeném ohništi a běžela najít křesací kamínky, které nikdy příliš nepoužila. Teď ale mohla, teď měla magii! Začínala ji z toho ale bolet hlava, a to nebylo dobrým znamením. Oheň se jí povedlo zapálit, ale četné nepovedené pokusy značně testovaly její trpělivost. Dala nechat rozpustit sníh a vodu nechat vařit, zatímco se pobrala ke svým bylinkám. Našla řebříček, heřmánek a diviznu, oddělila si potřebné části a množství a pečlivě zabalila do listů břečťanu, aby se směs dala sníst celá.
Zabraná do práce téměř zapomněla, že se jí na ohništi má vařit voda. Akorát včas tam přispěchala, praskající dříví totiž vypadalo, že se brzy zbortí a voda z želvího krunýře se vylije. Takové práce by bylo ztraceno! No, voda se nevařila, ale horká byla.
A pak se zase vrátila k pacientce. Dramatický příchod se nekonal, protože se musela hodně soustředit, aby nevylila vodu a zároveň udržela lék i seschlou pouštní růži. "Deetrah," oslovila flekatou, pro případ, že by spala. "Mám pro tebe léčbu. Tohle sníš teď, později dostaneš další. Teď ti tu zaliju tuhle kytičku, která bude vonět. Její výpary ti pomůžou s dýcháním." Na svůj rafinovaný plán se cítila hrdá, ale kdoví, jestli to zabere. Jak řekla, tak udělala - s opatrností polila pouštní růži horkou vodou a přistrčila ji blíže k vlčici. Byla tu samozřejmě i zkontrolovat její stav.

Poslední dobou nebylo mnoho dnů, kdy by se dalo procházet po okolí v klidu a míru. Všude sníh, vítr, ticho a zima, jednoho by to dovedlo k šílenství! Ale právě to ticho dneska Bellanna hledala. Už jí zbýval jen tak měsíc do předpokládaného data narození jejích potomků, takže znát to na ní už bylo. Začínala mít pocit, že brzo si nebude moct dopřát ani takovou krátkou procházku. A létání? Toho se musela vzdát už před pár dny. Z toho neustálého posedávání v noře už se cítila jako hřebík zašlápnutý do země. Dnes potřebovala svůj prostor, svůj klid. Na cestu si tedy sbalila jen rudý náhrdelník, aby se udržela v teple. Její plán nevšedně nezahrnoval překvapivě ani žádné hledání, které obvykle na vycházkách zapojovala, aby si dopřála hřejivého pocitu užitečnosti. Vydala se náhodným směrem, kudy to bylo zrovna pohodlné, a tak nějak doufala, že na nikoho nenarazí. Nikdy by ji nenapadlo, že zrovna dnešek si osud vybere jako den, kdy zažije znovushledání s rodinou.
Kráčela podél lesa, kde bylo sněhu méně, když na pláni uviděla postavu, co se líně sunula prostorem. Měla cíl jasný - s nikým neinteragovat, pokud to nebude nutné. Jenže cizinec měl modrou srst, a taková barva vždycky upoutala její zraky. Přehodnocujíc své rozhodnutí, vydala se blíž. A udělala dobře, protože jinak by minula tuto velkou událost. Zastavila se v půli kroku a zůstala civět, když jí přišlo na mysl jméno jejího bratra. Cože? "Uh?" Hlesla, snažíc se krotit všechny myšlenky ve své hlavě, které se právě zvrhly v dezorientovaný chaos.

Prosím slot na další charakter a úkryt pro Bell