Príspevky užívateľa

Kakost zafungoval, vlk se probouzel. Změnila se hloubka jeho dechu a brzy vydal i zvuk. Byl živý, to bylo pozitivní. Jak moc, to se uvidí. "Esh sh sh! Nikam nespěchej," namítla na jeho pokus se přetočit a tlapku mu položila na bok, aby mu dala vědět, že to myslí vážně a mohla případně korigovat zbrklé pohyby předem. Sice si nemyslela, že by někam mohl utéct nebo něco vyvést, byl solidně mimo, ale dokud nevěděla, co mu bylo, co se stalo a s kým to vlastně mluvila, nemohla ho nechat plavat. Ze znalostí samozřejmě věděla, že se po chvíli v bezvědomí nesměl rychle zvednout, protože by ho to docela určitě poslalo zpátky. A taky nesměla vylučovat to, že mohl mít něco s páteří, proto nechtěla, aby se hýbal. To by měla ale štěstí, kdyby něco takového musela řešit! Ze zranění páteře totiž nebylo úniku, v přírodě znamenala jistou smrt. Rána na jeho hlavě ale napovídala k tomu, že tohle naštěstí takový případ nebude.
Jeho otázka ji trochu překvapila, ale nebyla v těchto situacích nevšední. Dezorientace často provázela probouzení. "Na to jsem se chtěla zeptat já tebe," uchechtla se s nadsázkou a posadila se k němu. Jestli to řekl jen tak nebo to opravdu nevěděl, to se teprve měla dozvědět. "Probudil ses z bezvědomí, jsi v Dormanském lese. Jak se cítíš? Co tě bolí?" Začala prohlídkou. Profesionálně, hned k věci. Trpělivým, klidným tónem. Potřebovala ho rozmluvit, zjistit co nejvíc. Křídlem si mezitím přisunula bylinky, které nasbírala.

Říká se tomu character development, čeho se tu dnes Bell chtěla pokusit docílit. Jak konkrétně? Třeba se znovu smířit se smrtí matky, přijmout zodpovědnost za to, co tu navykládala vlčici z Ignisu nebo si logicky a racionálně uvědomit, co vlastně chce. Ale záleželo na tom? Spíše ne. Ven šla pod záminkou, že jde hledat bylinky. Přestože sklad smečky už byl vybaven slušným množstvím lékařského materiálu na zimu, jasněže stále měla pocit, že stále dělá málo. Možná taky jen chtěla vypadnout z území smečky. Zase. Že se jí dnes do cesty postaví nečekaná záchrana života opravdu nečekala, neměla to v plánu a vlastně by se tomu bývala i ráda vyhla.
Její pozornost od stromové kůry a vlastních myšlenek upoutal poryv větru, ze kterého byla cítit krev. Krev nikdy není dobrým znamením - a kodex léčitele jí nabádal k tomu se zajímat. Jelikož tu necítila pach Ignisu, doufala, že to projednou nebude s ohnivou smečkou nijak souviset. Urychleně se tedy dala na stopu, která jí zavedla k nepěkné podívané. Neunikla jí krev na zemi, ale větším problémem bylo tělo neznámého vlka. "Tak to si děláte srandu," utrousila nevěřícně. Trochu otráveně, trochu vyděšeně. Vypadalo to jako něco, co nechtěla řešit, ale taky ji přepadl strach o život neznámého. Snad instinkt. Rychle se přesunula k bezvládnému tělu a zkušeným okem zkontrolovala jeho stav. Dýchá! To byla úleva. Nebylo to nijak životaplné dýchání, ale nebyl mrtvý. Podle malé ranky na hlavě mohla hádat, že ho praštili do hlavy. Mohl mít otřes mozku! Musela konat rychle.
Rozhlédla se po okolí a během velmi krátké doby si sehnala, co se dalo - jitrocel, nějakou kůru s jehličím, bělomech, řebříček a dokonce měla štěstí na kakost. Právě ten hodlala použít k probuzení pana praštěného, protože tahle drobná bylinka fakt nehorázně smrděla. Položila mu ji před čumák. "Probuď se, ospalče," zamumlala, zatímco přiložila rozemletý jitrocel na jeho hlavu a překryla ho mechem. Teď měla čas si pořádně prohlédnout i zbytek jeho těla. Na zátylku ranka, na zubech krev. Cizí? Pokud se tu fakt s někým porval, mohl být nebezpečný. Růžky měl teda pěkný. Hodlala si dávat pozor.

TW: Smrt, krev, angst, halucinace a nesmysly

Chvilka samoty byla příjemnou změnou po všech těch akcích, které se smečky nedávno tak najednou rozhodly uspořádat. Ne, že by byla vyloženě proti, nápad nebyl špatný, ale jako obvykle to v ní vyvolávalo smíšené pocity. Podzim postupoval, zima se blížila rychle a práce bylo nad hlavu - proto tu dnes byla. Pouze sbírala byliny. Byla užitečná, respektive se aspoň snažila. Kráčela krajinou s křídly složenými na zádech a rozhlížela se po místě k přenocování. Slunce zrovna zapadlo, zamířila k lesu. Vzhledem k tomu, že už tu párkrát byla, neměla velké obavy. Navíc, v okolí žádný čerstvý pach jiných vlků necítila - jistě bylo vše v pořádku, aspoň se o tom přesvědčovala. Neměla náladu na hloupé komplikace.
Tma ale padla rychle. Vetřela se mezi stromy a navodila na tomto obvykle mírumilovném místě nepříjemnou atmosféru. Tmaví ptáci seděli v korunách a sledovali každý pohyb nihilské vlčice. Ta se zastavila, jen aby jim věnovala nezaujatý pohled. Náhle na ni však začalo padat uvědomění - něco není v pořádku. Srst na zátylku se jí zježila, jak ucítila onen děsuplný chlad. Co se to dělo? Byla v ohrožení? Stačilo zvednout hlavu k obzoru, aby spatřila možný důvod těchto iracionálních pochodů. Svit rudého měsíce ukazoval svět v barvách krve. V barvách, které v ní samy o sobě evokovaly smrt a utrpení. A Bellanna nemohla odolat - přikrčila se, zmatená a vyděšena touto abnormalitou. Byla to iluze? Nebo volání? Mělo takhle vypadat ono "znamení", o kterém jí povídal vlk z Kultu? Na jednu stranu v takové podívané viděla nesmírnou nádheru, na tu druhou v ní toto místo budilo respekt. Strach. Slabost v končetinách ji donutila udělat krok zpět. A pak hromadu dalších. Už ale bylo pozdě - její končetiny neposlouchaly a cit z nich vyprchal stejně rychle jako ono naivní domnění, že je v bezpečí. Vědomí upadalo do tmy stejně rychle jako její tělo bezvládně spadlo k zemi.

Vůně jarní traviny. Hřejivé pohlazení paprsků slunce. "Mami! Podívej!" Zvolal vysoký hlásek. Byl veselý. Plný naděje. Mladý. Její majitelku netrápila žádná z těžkých myšlenek, které by běžně zatěžovaly dospělého. "Chytila jsem motýla!" Čisté nadšení z hlasu vlčete přetrvávalo. Vrtění ocasu rezonovalo vzduchem. Všechny vjemy byly tak nepřirozeně umocněné, až na zrak - ten se stále hrabal v temnotě. Vědomí se ale postupně vzpamatovávalo. Tohle si pamatovala, tady už byla. Toto zažila. "Zlatíčko, ten je krásný! Dobrá práce! Ale nezraň ho, ano?" Medový hlas lady Luny se přiblížil. Chválila své milované dítko. Chválila malou Bellannu. "Neboj, neublížila jsem mu. Nikdy bych nikomu neublížila," odpověděla. Teprve teď se obraz rozjasnil. První, co její oči spatřila, byla lesklá žlutá křídla odlétajícího motýla. A za nimi... Modrá srst její maminky. Její vlnité vlasy, její ohnutý roh. Seděla na louce obsypané květy a hleděla přímo na ni s nevyslovenou vlídností. S hrdostí. "Mami..." Promluvila Bellanna, tentokrát už dospělá. Ona sama. Hlas se jí třásl. Obrovský knedlík se jí zasekl v krku a slzy stékaly po lících. Nečekala, že ji ještě někdy uvidí. Ji, lady Lunu, její milovanou, krásnou maminku - vypadala tak živě! Skoro jakoby mohla...
Její tělo dychtící po objetí jen propadlo prázdnem a skončilo na trávě. Zvedla hlavu, zmateně se rozhlédla. Lokace, kde se teď nacházela, jí byla též známá. Místo, kde byla zaplacena cena nejvyšší. Kde skončila ta iluze pěkného života. Den, kdy se jí zbořil svět. "Schovej se, zlatíčko. Tady. Zůstaň tady, dobře?" Hlas Luny se ozval znovu, ale tentokrát se v něm ozývala obava. Strach, nervozita. Nebyla si jistá tím, co dělá, ale jedno věděla jistě - musela chránit svou dceru. A pak odešla. Zrzečka sebou trhla ve vyděšení. "NE! Ne! Už tě neopustím! Mami, zůstaň se mnou!" Její prosby vyslyšeny nebyly. Bylo pozdě. Bolestný křik její matky se ozval s ohlušující hlasitostí a zarýval se až do morku kostí se stejnou intenzitou jakou kdysi. Trval dobu, která se zdála být věčností Vlastně to byla identická scéna. Krev. Spoustu krve. Modravá srst, útržky těla i jeho vnitřní části ležely roztroušeny v trávě všude po okolí. Ne... Bylo to jen v její hlavě. Jen v její hlavě! Nesměla se podívat tím směrem. Nechtěla to vidět znovu.
Mrknutí - byla v jeskyni. Nihilská nora. "Je to její vina!" Orsonova frustrace se drala napovrch. Byl zničený ztrátou své milované. Jeho potomci, nyní bez matky, seděli natisknutí na sebe a sledovali, jak jejich otec přechází po místnosti. Co si měli myslet? Co měli dělat?
A pak najednou hleděla do tváře Machiavellimu, králi Nihilské monarchie. Byla opět malá, bezmocná, slabost pulzovala jejím tělem a nedokázala mluvit. Těžko mohla popisovat to, co se stalo, když doteď nikdy neviděla smrt. Nikdy neviděla krev. Sklonila hlavu, zavřela oči. Svět se jí zhoupl. "Ona, ona..."
Točila se jí hlava. Vytrvalé pískání jí trhalo nervy na kusy. Hlavu jí tentokrát nepohlcovaly jiné vjemy - stála v tmavém nekonečnu, sama. V tichosti. Na čem stála nebylo důležité. Rozhlížela se kolem, ale prázdno bylo vytrvalé. Věčné. Musela uběhnout věčnost, než se objevila známka, že toto není konec příběhu. Hloupý, trapný konec příběhu, ze kterého si nikdo nic nevyvodí. "Budeš tu jen stát, Bellanno?" Hluboký hlas samice se ozval zpoza ní. Těžko říct, proč si zprvu myslela, že se jedná o Sashu. Možná naděje. Postava před ní ale rozhodně nebyla Sasha. Bytost mnoha odstínů, tvarů a textur se vlnila v prostoru. Jen těžko šlo odlišit, kde začíná a kde končí, dokud se nezhmotnila. Tmavomodrá srst, křídla s vnitřním peřím barvy červánků a jasně bílé oči, které se dívaly přímo na ni. Hlava neznámé vlčice byla vejpůj přeťata křivou bílou čarou, která na jejím čele formovala polámaný měsíc. "Co?" Vydechla Bell. Nechápala. Byla si jistá, že tuto osobu ještě nikdy nepotkala, a přesto jí byla tolik povědomá... Povědomá typu "znám tě celý život". "Proč utíkáš?" Zeptala se vlčice a posadila se. Byla klidná. Věděla vše. "Um," hlesla Bell zaraženě, "kdo jsi?" Odpovědí jí bylo ale jen ticho. Stačila chvíle a opět si připadala sama. Skoro, jakoby si celou dobu povídala se sebou. Šílela? Vymyslela si právě kompletně novou osobu, aby se necítila sama? No, nepřipadala si v kontrole.
A další skok. Rvala se. Adrenalin jí koloval krví a cítila takový vztek, jako ještě nikdy. Šedá srst prosáklá igniským pachem se nacházela v jejích čelistech. "Smrt je to jediné, co si zasloužíš! Zničili jste mi život! Je to vaše vina! VAŠE!" Téměř nepoznávala svůj hlas. Neovládala, co jí vychází z úst. Ani to, co dělala. Kožich vražedkyně rvala na kusy, až kolem stříkala krev. Její dva rohy byly od krve, její tlapky byly od krve. Ustoupila, oddechujíc, hledíc na své dílo. Bylo dokonáno. Ve svém nitru hledala to, pro co sem přišla - pocit úlevy. Ten se ale nedostavil. Zvedla zrak od svých tlapek. Před ní neležela vražedkyně její matky, nýbrž Luna samotná. Byla zpět a začala si vzpomínat na všechny podivné mikroskoky, kterými prošla. Vše vedlo sem. "Ne." Zavrčela a zavřela oči. Když je otevřela, v kaluži krve ležela ona sama. Bellanna. Křídla v nepřirozené poloze, peří zkrabacené, rohy zlomené. Tentokrát to ale čekala. Začínala chápat. "Není to moje vina," řekla pevně, přesvědčena o pravdivosti svých slov. I když, čert s pravdivostí. Byla to její pravda - a i když byla ověnčená záští, bolestí a krví, existovala. Podívala se na žlutého vlka stojícího vedle sebe. "Je tvá. Ty bys měl zaplatit." Přivřela oči, vycenila tesáky. Panovník nihilské monarchie se jen usmál. Bylo mu jedno, co řekne. V jeho očích byla jen poddaná. Stále vlče, co se nikdy nezotavilo. Byla ničím. Její slovo nemělo váhu. Co by ale mělo? Zavrčela. Zavrávorala. Ztrácela krev z rány ve svém boce. Nechtěla ji ošetřit. Brzy sama spadla k zemi. Posledním vjemem, který dokázala zpracovat, byla vůně bylin. Pohlcující.

Probudila se postupně. Slunce vycházelo, tma byla pryč - a trvalo jí dlouho si uvědomit, že všechno to divné vnímání bylo pryč. Teď už si byla docela jistá, že se v realitě. Nebo ne? Co se stalo? Nechápala. Matně si vybavovala, jak se sem dostala a stále se třásla z představ, které se jí honily hlavou. Pryč. Musíš pryč. Tohle nešlo! Rozběhla se odtud. Domů.

Její teorie byla správná. Samozřejmě že byla. Neříkala si "Sashina kamarádka" nadarmo, actualy se o její život zajímala, i když mohla vypadat lhostejně. Byla ten typ osoby, co o vás ví mnoho z vytrvalého sledování, ne z jedné konverzace. Nenapadlo ji, že by Solovi nazpátek měla dát i své jméno. Ne protože by si snad myslela, že jména nemocniční služby ve smečce každý zná, spíš na to zapomněla. Položil otázku, tak ho nechtěla nechat čekat. "Sasha byla mé rodině něčím jako tetičkou... Kdysi, když tu byli. Dnes ji považuji za kamarádku. A je má nadřízená léčitelka, mimo jiné," pousmála se. Když byl váš kamarád i váš učitel, něco v úkolech bylo jednodušší, něco ale naopak zase těžší. Bylo těžké poznat, kde je končí práce a kde začíná přátelství. Či naopak. "Tvoje rodina je na tom podobně jak má... Také všichni odešli?" Absolutně neměla náladu na small talk, a tak bez jakýchkoli zábran rýpla do toho, co měli společné. Zůstali sami.

Její vizionářská vidina toho, že i ta nesrozumitelná fakta o životě vysvětlí, donutila léčitelku k úsměvu. Nechtěla jí brát vidiny, samozřejmě - bylo dobře, že měla sny. Takový optimismus bylo něco, co ji samotnou už opustilo.
Návštěva rodičů nebyla kompromisem, ale hotovou věcí. Ghaa'yel odmlouvala, ale nakonec vypadala, že to pochopila. Vypadala. Jestli to tak bylo, to byla otázka. Moc dobře si pamatovala na pocit, kdy rodičům sama řekla malou lež, aby jí něco prošlo. Nebylo to často, protože ona chtěla být nejhodnějším vlčetem, ale stalo se. No, ošetření bylo hotové. Bell sbalila zbytek bylinek, co si přinesla a nepoužila a pověsila si je na krk. Musí je potom donést do skladu. Byla připravena vyrazit. Jen říct ten nostalgický příběh. "Už tu nejsou, ale měla jsem dva bratry. Narodili jsme se tady, stejně jako ty," usmála se. Měly něco společného. "Můj bratři se jednoho dne zatoulali do sousedního lesa a narazili na rozzuřeného medvěda. Jeden z nich chtěl bojovat a zle by padl, kdyby nezasáhl tehdejší nejvyšší rytíř - mistr Sóren. Pomocí své kamenné magie medvěda zahnal, sám ale zaplatil cenou nejvyšší. Proměnil se do kamene. Výhled, který je dnes od Svatyně bylo to poslední, co spatřil." Bylo to strašidelné? No, snažila se to vyprávět jako pohádku s velkým hrdinou. Možná si něco přikrášlila, aby to bylo pochopitelnější.
Pohádek měl být ale konec. Pokud měla jakožto léčitelka řešit situaci šedivčina zdravotního stavu, znamenalo to, že by se měla dát do práce. Té bylo mnoho. "Chceš se proletět?" Navrhla jí a pootevřela křídla, aby si je protáhla. Nechtěla, aby se zraněnou tlapkou trajdala dál, byla její povinnost ji dopravit domů. Doufala, že krátkou vzdálenost s nákladem ještě zvládne.

Že Tim prezentoval pomoc na konci akce jako zcela dobrovolnou ji těšilo. Kdyby se nakonec rozhodla že jí to tu nedělá dobře, mohla prostě zmizet a nebyl by zklamaný... Onen slíbený talk jí ale byl novou motivací proč zůstat a dávala tomu šanci.
Kettu nevypadal zklamaný z toho, že neměla v plánu tu dnes přednášet. Nepřipadalo jí, že by ji do toho tlačil, když se ani neptal proč, a to bylo... Příjemné. "To máš pravdu, nikdy nevíš co tě potká... A vidět význam v tom všem co okolo nás roste je oči-otevírající zkušenost," souhlasila se zrzkem, přidávajíc k tomu svůj osobní pohled. Nebyl tu aby jí sebral job, to bylo fajn, že se ale vydá na cestu šamana moc nečekala. Nebyl příliš innocent pro takové povolání? No, třeba proto si ho vybral. Bylo kupodivu málo věci, ve kterých vlk mohl být zaměstnán, co nevyžadovalo fyzickou sílu. Beztak si však nedokázala představit, jak se Kettuovi svěřuje s tím, s čím se svěřila Sagemu. "Takže takovou cestu sis vybral, zajímavé," reagovala se zájmem a náznakem překvapení. "Jistě tu nabydeš nové znalosti, ale kdybys někdy potřeboval pomoct s konkrétními rostlinami a jejich účinky... Víš, kde mě najít." Teď tedy doma moc nebývala, ale když jo, tak daleko od zásob s bylinami to nebylo. Upřímně si dovedla představit, jak se zrzek půjde dobrovolně zdrogovat, aby dospěl nějakého těžce představitelného prozření - a to si nemohla nechat ujít.
Čas na debaty se chýlil ke konci, přestože by ho ráda vyzpovídala více. Akce začínala a i ona narovnala hlavu a nasměřovala uši směrem k Timovi a Ikkemu, jak se představil bílý vlk z Ignisu. Přestože jí přišlo zmínění jen některých bylinných příspěvků takhle předem povrchní a disrespektující ke všem ostatním dárcům, rychle tuto nenávistnou myšlenku zahnala zmínka Kultu. Vždycky si říkala, že ve městě budou růst jiné rostliny. A nikdy neměla příležitost tam nahlédnout, samozřejmě. Jen kdysi dávno na samý kraj. Batdog z Kultu. Malachiel. Feier... Pravděpodobně bude taky Ignisan. Pozorně sledovala interakci mezi vlky vpředu snad soustředěněji než vnímala samotná slova o oficiálním zahájení. Bylo to pro ni důležitější si tu udělat přehled o ostatních dokonce víc než nabýt nové znalosti.
Ignisan začal přednášku. Jakožto léčitelce jí základní fakta o těchto triviálních bylinách byla známá, přesto se snažila dávat pozor. V duchu přikyvovala, srovnávala si jeho informace s těma svýma a dokonce i nějaké nové poznatky nabyla. Těch ale příliš nebylo, toto byl základ. Uvědomila si, že mnoho z léčitelských znalostí, které se za léta plnění svého povolání naučila, tu dva hlavní léčitelé hodlali rozdat do plénu jako nějaké reklamní letáčky, a to během jediného dne. Nebylo to až příliš vstřícné vůči kompletním cizincům? Nebylo to naivní? Samozřejmě, že ano. Stejně naivní byla představa, že laik takovouto facku informací pobere během jediného sezení. Přesto si její hlava neodpustila obavy. Co když po tomhle setkání už být léčitelem nebude mít takovou váhu? Co když si smečka řekne, že všichni už to umí a není jich potřeba? Přijde o svou práci? No, kdyby ji všichni najednou z dobré vůle začali dělat za ni, chodili po světě a sbírali kytičky, dokázala si představit, že by se rychle cítila zase kompletně bezcenná. Ale k čertu s tím - její dobré mravy jí radily, že tohle skutečně je pro dobrou věc. Mělo to hromadu rizik, ale bylo to uspořádáno v ideích mediků - chránit zdraví. A každé zdraví mělo být cenné.
Nehrnula se dopředu aby si byliny zblízka prohlédla, zůstala sedět. Krátce se ale podívala na svého zrzavého společníka, jestli on půjde. Že je bílý léčitel slepý si pořádně spojila až s jeho poznámkou. A dávalo to smysl. Přestože nechtěla odsuzovat vlka kvůli handicapu, už teď rychle byla schopna vymyslet situace, kdy by mu slepota neumožňovala pořádně plnit svou práci. Očividně byla vůči Ignisanům zaujatá a kritická, ale teď se snažila na věc aspoň trochu nahlížet hlavně z perspektivy své profese - a neodpustila si myšlenku, že když už popularizovat umění bylin, proč takto šifrovaně. Chtěla vstát a bílého vlka doplnit dokud byla myšlenka žhavá, ale nakonec tlamu zase zavřela. Mohla si být jakkoli jistá svými slovy, ale tolik očí na sobě mít nechtěla. Pokud si jí ignisané dosud nevšimli a nespojili si dvě a dvě, tímto by se zcela jistě vystavila přímé palbě.

Pomalu by si začínala myslet, že tahle vlčice nebyla princeznou Nihilské monarchie, ale zvědavým vlčetem. Překvapovalo ji, jak odlišně se chovala teď tu s ní a jak oficiálně se chovala na plese - byla to součást její výchovy? No, kdyby Bell dnes nebyla otrávená od základu, asi by pěkná gesta ocenila mnohem upřímněji. Gesto ohledně zaměstnání navíc ale rozhodně neoceňovala, doufala, že to princezna odmítne. Ale toto byl aspoň kompromis, nebude nucena celou dobu trávit s ní... To bylo fajn. Připadala si oproti ní jako nemluvná myš, která ani neumí slovy správně vyjádřit myšlenku. Pokud tedy zrovna nemluvila o léčitelství, že. "Jistě, dnes večer můžu," odvětila, předstírajíc spokojenost a to, že s tím nemá absolutně žádný problém. "Takže v lese za Nekonečnými pláněmi po západu Slunce? Třeba u lesní říčky?" Navrhla. Tak trochu doufala, že tam zaletí, řekne princezně všechno je ok, spi tady, a zase poletí domů. Nemohla si totiž představit, jak by její mysl zareagovala na to, že spí ve Hvozdě, kde potkala tu ignisanku... Ach jéje, úplně se jí z toho ježila srst.

Bellanna byla poslední dobou na cestách sice docela často, takže to měla okolo docela prozkoumané a když Rivera popisovala svou cestu, tak nějak věděla, kam to míří. To se hodilo - kdyby se nevracela nebo by volaly její povinnosti ať už dělá já nevimco, věděli by, kde ji hledat. Přikývla. "Ráda slyším, že neplánujete navštívit okolí města. Jejich přilehlý les je plný lidských pastí. I přesto vám doporučím opatrnost, budete daleko od smečky... Skutečně nechcete doprovod?" Nenáviděla se hned jak to řekla. Ona přeci neměla čas chodit na výletíky! Výletík s princeznou, to jí z nějakého důvodu nahánělo ještě větší paniku než další společný lov. Její plán hledat Norestské endemity ji zaujal. "To by bylo perfektní, jistě by se nám hodilo lépe poznat zdejší flóru a faunu." Tak princezna přeci jen nevyrážela na výlet jen tak pro zábavu, ono to mělo nějaký smysl. Těžko ale říct, jestli to byl její hlavní záměr nebo side quest. "Nicméně, pokud byste u vody narazila na jakékoli byliny, které poznáte, byla bych vděčná, kdybyste je vzala také, nebo si aspoň zapamatovala jejich vzhled a lokaci," dovolila si podat návrh. Bylinky skoro nic nevážily, jistě by to nebyl velký problém. Postroj byl připevněn a musela přiznat, že Rivera ještě s těmi svými chrániči tlap vypadala skutečně jak velký túrista nebo bylinkář. Jen klobouk k dokonalosti!

S nadšením malé vlčice se nemohla ztotožnit, ale přesto ji aspoň trošku zahřálo u srdce, že někdo optimistický na světě ještě existuje. Pokud to tedy nepředstírala, samozřejmě. Kéžby i ona nacházela tak upřímnou radost pro to, co dělala. "Kam vůbec máte namířeno? Zmiňovala jste tři noci, ale konkrétněji?" Vzhledem k tomu, že nejspíš bude poslední osobou, která před tímhle nebezpečným výletem princeznu vidí, hodlala se přesvědčit o tom, že nemá v plánu nějaké solidní blbosti. Třeba si to nakráčet do města nebo do Ignisu... Protože tam by ji Bell zachraňovat určitě nešla, ať už by si kdo chtěl říkal co chtěl. Stále však cítila jistou zodpovědnost - kdyby se náhodou princezna nevrátila, vina by kvůli tomuhle všemu padla na ni, a tomu se chtěla rozhodně vyvarovat. Že ji Rivera pochválila za její práci to čekala, ale přesto ji to potěšilo. Vždycky si myslela, že léčitelé si zaslouží více úcty a po tom, co potkala Tima, si to myslela ještě víc. Kývla. "Samozřejmě," odpověděla na její prosbu a vrhla se pro popruh. Proutěná pouzdra už na něm byla natažena, takže to stačilo připevnit. Opatrně přistoupila blíže k princezně a přehodila jí to přes záda, pak se natáhla pro druhý popruh a upevnila s ním postroj ještě okolo krku, aby pouzdra nepadaly.

Nikdy nedokázala určit, jestli je princezna na ostatní hodná protože chce a záleží jí na nebo protože chce mít kamarády a její modrá krev jí to krapet komplikuje. Zkrátka u ní nemohla snadno určit, jestli veškerá ta milá gesta myslí skutečně tak mile - ale vzhledem k tomu, že tohle dělala odjakživa, buď v tom byla setsakramentsky dobrá, nebo tohle byla skutečně její pravá tvář. Bellanna o sobě nemohla říct, že by ukazovala pravou tvář. Měla sice vesměs dobré úmysly a záleželo jí na dobru věci, ale pak měla i ty temnější myšlenky řízené záští, smutkem a vztekem, který v ní zkrátka zakořenil už dávno. Věděla, že tuhle svou část světu venku ukázat nemůže. Nemůže si dovolit být upřímná a říkat, co si myslí, protože to už by ji povýšit nechtěl nikdo. Princezna byla z královské rodiny - a ta mohla za to, že se stále nedočkala uznání, které si od smečky zasloužila. Možná proto ji její slova uvnitř tak akorát namíchla. Jak se mám? Donutila jsi mě vstát a pracovat dřív, než jsem měla v plánu, tak se mám. Někteří z nás mají trvalé povinnosti a nemají čas lítat po světě za zábavou. "Ale vůbec ne, to je v pořádku, rádi pomůžeme," odvětila na její otázku s úsměvem a narovnala hlavu. "Mám se dobře, děkuji za optání. A vy?" Strohá odpověď, ale opravdu neměla náladu na víc. Natáhla se mezi svá křídla pro zásoby, co vzala s sebou a položila je před princeznu. "Cestovní balíčky. V tomto jsou čtyři dávky směsi na zasycení - v případě potřeby zaženou hlad a dodají sílu, abyste mohla déle objevovat, skutečné maso ale nenahradí. Doporučuji zajít na lov, až hlad skutečně dostanete," začala instruktáž. Mluvit o tom, co zná, bylo překvapivě mnohem jednodušší než se princezně otevírat se svým životem. Přešla k druhému balíčku. "Tady jsou bylinky pro první pomoc, v případě, kdybyste si ublížila. Jitrocel na rány nebo štípance, dubová kůra proti zanícení, heřmánek na imunitu... Taky je tam místo na jiné věci, kdybyste náhodou narazila na užitečné rostliny."

Princeznino oznámení, že vyráží na výlet Bellanně rozhodně nedělalo lepší den. Před zimou byla spousta práce se sháněním zásob a jejich uskladňováním a tohle jí přidávalo jen další zbytečnou starost navíc. Byla docela šťastná náhoda, že ji princezna vůbec zastihla! No, nelíbil se jí celý ten plán, ale nemohla se slovem panovnické rodiny nesouhlasit. Připravila dva balíčky a vydala se na místo, kde se měly potkat. Už byla očekávána. "Vaše Výsosti, dobré ráno," pozdravila jakmile se přiblížila a uctivě se poklonila. Znali se mimo obvyklou smečkovou existenci i z lovu loni - a bohužel pro milou Bell z něho neměla na triku zrovna nejlepší vzpomínku. Byla si jistá, že malá vlčice a vlastně všichni, co se lovu účastnili, si museli pamatovat ten hrozivý obraz, kdy vyřídila soba svými rohy a krev byla... Všude. Kompletně všude. A to ani nedodáváme, že celé tohle klanění jí bylo značně proti srsti. Dělala to jen proto, že to pravidla smečky vyžadovala.

Až zpětně si uvědomila, že její volba slov ohledně donešených bylinek byla špatná. Teď musela před Timem znít jak nějaký závislák! Pocit kontroly se zase zhroutil k zemi, těžko ale říct, kolik ho tam někde uvnitř dneska bylo. Tvář přetvářky se jí dařilo držet mnohem hůř. Medik Estrelák jí poděkoval za příspěvek na což se jen usmála, jeho druhý příspěvek k tématu už jí ho ale z tváře smyl. "Uuuuh, to je v pohodě, nepřišla jsem přednášet, spíš to nechám na tobě," zareagovala urychleně. Narozdíl od nich nebyla připravená tu něco říkat, i když by si patrně měla dost o čem říct s jinými léčiteli. Pochybovala, že všichni vlci, kteří sem dnes přišli, byli léčitelé. To by bylo přeci příliš jednoduché si najít s kým prohodit slovo o práci - a tak život přece nefungoval. Nic nemohlo být tak jednoduché. "Ale po akci si ráda popovídám. Můžu zůstat třeba i kdybys potřeboval pomoct to tady pak uklidit a tak." Přece jen mu nabídla kompromis. Téma psychotických účinků a mentálního zdraví bylo rozhodně zajímavé téma a nechtěla si nechat utéct příležitost o tom mluvit i s dalšími odborníky.
A společnost si vyhledala vcelku rychle. Okřídlený zrzoun pro ni sice byl nechtěnou konkurencí, ale stále ho vnímala jako ultimátní kiddo. To ji uklidňovalo. Udělá chybu a o svou slávu přijde, to si myslela. Nebo v to tajně doufala. Nebylo to tak dávno, co se přidal do smečky. Jeho leknutí ji povzbudilo. Roztomilé."Ahoj," s úsměvem mu oplatila pozdrav. Větu rád tě vidím už mu oplatit nedokázala. Nechtěla lhát jemu ani sobě, minimálně slovy ne. Zrzkova otázka opět zasáhla její připravenost, teď už ale věděla, co odpovědět. "Neměla jsem to v plánu." Přiznala jednoduše. Odpověděla bych, kdyby mě někdo vyzval? Šla bych dobrovolně sdílet vědomosti s nepřítelem? Bylo to sobecké, přijít a o nic se nepodělit, když ostatní se dělili? Měla za to že ne, když to bylo nutné pro její psychické zdraví. O zdraví přece toto setkání bylo. Hodlala ale dávat ten největší pozor, protože Ignisu stále nevěřila ani čumák mezi očima a nedivila by se, kdyby se pokusili tu všechny poučit o nějakém "zázračném" léku, který by ve skutečnosti byl jedem... "Přišel ses poučit jen tak nebo to má hlubší význam?" Zeptala se naoplátku jeho a obtočila si ocas okolo tlapek, aby jí na něj náhodou nikdo nešlápl. Léčitelem se při svém povýšení nestal, o tom by věděla.

Pokrčila rameny. S tím, co si vedení jejich smeček usmyslí, nemohli nic dělat, ale shodli se na tom, že to předají. Nikdo jim přeci nemohl upřít právo mít dobré nápady, obzvlášť když ty nápady byly užitečné pro obě smečky. Bohužel měla pocit, že její nápady panovnici nikdy zrovna neoslnily a jako vedlejší efekt si v sobě akorát pěstovala rostoucí zášť. Možná byl čas si promluvit z očí do očí, vážně a jako dospělí.
Když byla Bellanna vlčetem, tíhla ke všem druhům povolání stejně - dokonce si zprvu myslela, že bude rytíř, stejně jako Hérit, a že společně s ním budou běhat po světě, bojovat se zlými příšerami a hrdinsky chránit svět. Bohužel příšery nosily různé kabáty a časem pochopila, že mnoho z jejích pěkných snů není reálných, natož splnitelných. Studovat bylinky a starat se o nemocné vlky byla užitečná a vcelku klidná práce, která sice čas od času stresující byla, ale vlk mohl bez problému vycestovat po záminkou sbírání léčiv a nikdo se neptal. "Já se léčitelkou stala na přání mé matky," sdělila mu naoplátku. Bylo jí líto, že ke svému povolání necítí až takové pouto jaké tady popisoval on, ale zase nebylo to tak, že by se od léčitelství kompletně distancovala. "Ale souhlasím s tebou, je to zodpovědnost. Co mnozí neví je, že k tomu patří kromě základních znalostí bylinek a starání se o nemocné třeba i cestování a výzkum, jeden má v tomhle povolání spoustu příležitostí k poznávání." Jistě měli v něčem společné pohledy na věc, modré vlčici však v hlavě stále rezonovaly pochyby o sobě samé. Dávala do toho povolání skutečně kousek sebe? A vůbec, chtěla?
Přijal její nabídku společnosti, tak po jeho boku zamířila kamkoli, kam zrovna mířil. Vypadalo to, že se téma debaty na chvíli přesune na rodinu a tyhle věci, což pro ni sice bylo taky touchy téma, ale asi těžko najdeme něco, co nebylo. Ona se mile ráda dozvídala o životech jiných, náhodou! Patřilo to k poznávání, tak proč ne. Co si budeme, nutně potřebovala známosti a kamarády, nehodlala si nechat utéct příležitost. Timothée se rozpovídal o rodu. Když se zamyslela, vlastně nad touhle stránkou rodinného života nikdy nepřemýšlela. Celá myšlenka povyšovat jméno své rodiny nad ty jiné a prezentovat se tím... Jí přišla svazující a zbytečně formální, neproduktivní. Možná se ale mýlila a byla otevřená ke změně názoru. "To zní jako komplikované rodinné vztahy," pousmála se. "Ale musí to být fajn, žít s rodinou nablízku. Mně kromě rodinné kamarádky už nikdo nezůstal a tetu se strýcem jsem ani nepoznala, přestože mi bylo kdysi řečeno že žijí ve vaší smečce." A tam už nežili, byla to doba a nikdo ta jména nezmiňoval, když tam loni byli. Navíc, měla za to, že by své příbuzné poznala, kdyby je viděla - matka přeci nemohla být jediný vlk na světě s modrým kožíškem, rohem a křídly, ne? Dřív po své rodině v Norestu pátrala, ale už to vzdala. Nemělo cenu se hnát za duchy.
"Kolik vás teď ve smečce je? Máš hodně vlků o které se přes zimu starat?" Změnila téma. Doufala, že chladné období bude letos mírné stejně jako loni, byl to její první rok plně ve funkci.

Vůbec se neměla za experta v lásce, ale nemohla si odpustit zájem. Na to jak moc toužila po tom být milována už od malička a byla to jedna ze základních potřeb každého, vlastně sama příliš zkušeností neměla. Byla už dlouho dospělá a ani neměla partnera či partnerku! Její mladší já by se svíjelo v cringe agónii, její současné já to už neřešilo. Ne každému byla láska přána. Překvapovalo ji, že Toshi nepochopil její posunek a na moment se nad svou myšlenkou pozastavila. Byla to nevhodná otázka? Na samce určitě byl, když přiznal, že se mu líbil její bratr. Nebo to měla být jen lichotka? Nechtěla se ho dotknout, zároveň nemohla nechat otázku bez odpovědi. Rázem bylo tak trapné se o tom bavit, ajéje. "Blízcí... Jako jestli je tvůj přítel." Dokončila větu a s očekáváním se na něj dívala. Kir se zatím rozhodl si udělat z Toshiho dopravní prostředek.
Blížili se k městu.

Mít ona tolik práce jako museli mít organizátoři téhle akce s jejím uspořádáním, asi si místo účasti vezme lopatu, vykope hrob a zahrabe se hluboko pod zem. A to je docela zajímavý postřeh, protože nikdy neměla problém s vystupováním před publikem, i když je pravda, že k tomu neměla moc šancí. Zkrátka - měla k Timečkovi velký respekt, že se do toho pustil. Přesto ji zrovna nepotěšilo, že ři jejich milém pozdravu vyslovil její jméno. Cuklo jí v koutcích, pohledem na sekundu těkla směrem k bílému léčiteli z Ignisu a obecně k vlkům z té smečky. Snad nikdo nezaznamenal jejich malou konverzaci, vsadila by se, že stále byla na jejich hledáčku po tom incidentu s Artemis. Doteď doufala, že aspoň její jméno jim bylo neznámé. A snad bude i nadále. "Nemohla jsem si nechat takovou událost ujít, přeci," pokrčila rameny. To není pravda a ty to víš, pomyslela si, úsměv si však na tváři držela i když tmavý přebral její balíček a podíval se na jeho obsah. Sice už si chtěla najít nějaké dobré místečko na přednášku, ale jeho poznámka o kozlíku upoutala její pozornost. Tak neměli společné jen povolání, dokonce i závislosti! "Brala jsem bylinky s uklidňujícími účinky, na spánek, proti stresu... Myslím, že je to v dnešní době důležitá součást první pomoci, umět si poradit se špatnými stavy," ať už s cizími nebo vlastími, vysvětlila. Říkám já. Ironické. Ne, reálně, kde bych bez toho byla teď? Věci mohly být vždycky horší, a tak byla ve výsledku ráda za své vědomosti. Díky nim ani nemusela se svými problémy nikoho otravovat. Mluvit o tomhle s léčitelem jejího věku bylo... Jiné, příjemnější než mluvit o tom s kýmkoli jiným. Možná by si měli povídat častěji. "Kozlík také ráda užívám! Funguje ale pořádně až dlouhodobě. A levandule je skvělá na aromaterapii."
Jejich konverzace tady bohužel dlouho trvat nemohla, o pozornost Přízračného léčitele měli zájem i jiní. Pohled tyrkysových očí padl na bílou vlčici s nápadnými vějíři peří (Euraidd), která také přistoupila s příspěvkem bylinek. Bellanna si nemohla odpustit chvíli jen se zájmem a obdivem hledět jejím směrem, než se donutila rozejít se pryč. Až o pár kroků později si uvědomila, že to co právě zažila byl zcela neplánovaný nával gay paniky. Dokonce se zapomněla rozloučit s Timem! Achich.
Zpět do reality ji vtáhl pach Ignisu, který značně zesílil. Zastavila se a sledovala přicházející ze všech stran. Teď už jich bylo moc, musela si najít společnost, aby nevypadala jako socka. Fakt jich nebylo málo, ajéje. Zaznamenala Sashu, Irise, nějaké Přízračné co jistě někdy někde potkala a dokonce i toho zvláštního týpka se zlatým nosem (Rikusi). Ten se ale zřejmě bratříčkoval s Ignisany, takže bohužel pasé na pokus o další kontakt. Nemusela se dlouho rozmýšlet jestli se vydat za svou zrzavou tetou, ta si totiž společnost už našla. En-ten-týky... Zrzek. Původně za ním nechtěla, ale Kettu byl zkrátka blízko. A bylo to škvrně, i když už velké, stále nedospělé. Vykročila a zezadu k němu přistoupila. Natáhla se k jeho uchu. "Boo." Nemínila ho vyděsit, na tváři měla vlastně hravě podlý úsměv. Byl to pozdrav. Neznali se sice dobře, ale přeci.