Príspevky užívateľa

Už překvapení, kterým pro panovnici byla její přítomnost, byla známkou, že něco je špatně. Pro ni. Bellanna se musela zajímat, čistě z dobrého vychování. Z kontextu i nebývale rozrušeněho hlasu panovnice si domyslela, že slova, která jím vyřkla, nebudou úplně pravdivá. O co jí šlo, když se většinu doby snažila vypadat jako kámen a něco víc, soudě dle aritokratického oslovení, to léčitelce nedocházelo, a pokládala to za hloupé. V jejích očích nedělala svému postavení zrovna dobrou pověst... Ale to byl její názor, který rozhodně nehodlala žlutavé vlčici sdělovat. Nepohla se z místa, stála a svými pronikavými očky, ve kterých se zračil soucit, civěla před sebe a dolů na svou malou nadřízenou. "Chápu. Chcete si o tom promluvit?" Nabídla své poradenské služby. Sice to byla její nejméně oblíbená součást její práce, bohužel k tomu ale patřila. Starala se o zdraví smečky - i psychické, když na to přišlo. Velmi ji zajímalo, co by tak mohlo trápit neprůstřelnou tvář Voltaire.

Těšila se na den, kdy bude venčit svá vlčata, učit je základním věcem a prozkoumávání světa. Už aby tu ten byl! Nemohla se dočkat, a kdyby mohla, bez ostychů by zmáčkla tlačítko skip, aby mohla přeskočit to úmorné čekání a bolístky, co ještě měly přijít. No, každý byl jednou vlčetem. Přestože chování Deetrah jí rané stádium vlčí ontogeneze stále připomínalo, musela uznat, že povolání z její domoviny, kterým se pochlubila, bylo zajímavé. A podivně... Důležité? Jeden musel být zodpovědný, aby zjistil a přinesl zpět informace, to jí tvrdil její šedý přítel. Zodpovědnost sama, pousmála se nad tou myšlenkou. "Podzemí? Páni." Už se nedivila, že Deet neprojevila žádný problém s tím pobývat v jeskyni ani na samotce. Nemohla si pomoct, pomyslela i na to, že pacientka má více důvodů se nevrátit zpátky. "Divím se, tvůj kožíšek vypadá, jakože byl stvořený pro slunné dny," ale i pro hlínu, hm. Aby to nebylo vidět, když je špinavá? Krtek! Krtka jí Deet připomínala, teď si to uvědomila. "Takže se ti v Nihilu líbí? Hodláš tu prožít život, nebo se jednoho dne vrátíš do podzemí?" Testovat loajalitu členů nebyla její funkce ani oprávnění, ale rozhodně to patřilo mezi věci, o kterých chtěla vědět... Z různých důvodů. Obvykle bylo těžké vytáhnout z nihilanů nějaký upřímný názor na monarchii či panovnici, takže na to už se přímo neptala.
Pacientka se uložila do pelechu a léčitelka přes ni přehodila přikrývku, aby jí nebyla zima na tělo. Jen co se vykašlala, položila jí na hlavu i obklad z mokrého hadru. "Ovšem," usmála se. Slyšet to prosté děkuju ji tolik potěšilo, že si vzpomněla na skvělou věc. Otevřela pusu a s jiskrou v očích se nadechla. "Pouštní růže!" Ta skvělá kytička, kterou sbírali a mluvili s Timem! Cítila to v kostech, že tohle by mohlo hodně pomoct. "Mám kytku, jejíž výpary čistí dýchací cesty. Dneska v noci se vyspíš, Deet." Pohlédla zpátky na pacientku, odůvodňujíc své prozření. Už se cukala, aby se rozběhla zpátky do nory a začala rozdělávat oheň, protože to rozhodně chvíli potrvá.

Problémy se stávaly závažnějšími, než by si kdokoli přál. Zima nepolevovala, i nadále vytrvale útočila. Nemoc, se kterou nedávno ošetřovala členku smečky, Deetrah, se jí ani v nejmenším nelíbila. Netušila, jestli je to reálné nebo si její hlava vymýšlí, když se dneska ráno sama probudila s pocitem, že jí je trochu zle. Nebylo to nebezpečné pro její vlčata? Co když si svou prací zničila život? Neměla radši zůstat mimo dění, sedět na zasloužené mateřské? No, strach o sebe a své potomky měla, téměř chorobný, ale zahnával to pocit, že dělá, co může. Ani dnes nemohla minout honbu za možným řešením jednoho z jejich problémů, přestože zrovna se vztyčenou hlavou nepřicházela.
Na Sashu se ale těšila. Každá hodinka s ní jí připomínala, že za svět je ještě stále má smysl za svět bojovat. I kdyby si zrovna neměli co říct, mlčenlivé zdržování se u zrzavé vlčice stále bylo hřejivým momentem. Dnes to ale nebyl ten případ, práce měly skutečně nad hlavu. Modrá si nesla na krku rudý talisman a tři prázdné pytlíčky na bylinky. Silně doufala, že se budou vracet s plnými, že uspějí ve své honbě za svítivou rostlinou, kterou ona sama neznala - Sasha ale ano, a to rozhodně dávalo naději. Nebylo na škodu tento výlet vykonávat navečer, přestože to obvykle opravdu nebyl dobrý čas na chození ven, obzvláště v zimě. "Ahoj Sasho," usmála se, když se dostavila. Vypadala unaveně a ten měsíc těhotenství už byl trochu znát, zatím ale nic, co by jí bránilo v tom vykonávat svou práci. Nebo to si aspoň myslela. Pohánělo ji odhodlání a radost z výpravy. "Takže, jaký je náš cíl?" Přešla rovnou k věci, a pokud Sasha rovnou zavelela směr, ani nezastavovala na nějaký pokec. Uvědomovala si, že zatímco ji pro teď pomáhal rudý amulet, zrzečka spoléhá asi jen na svůj kožich.

Její výčet bylinek byl přecijen užitečný. Z výběru, co jí Deet dala, už si uměla docela jednoznačně vybrat. "Řeřicha se používá spíše na trávicí soustavu, ale je i dobrá na vitamíny. Řebříček se používá na všechno možné, sázím na něj." Říkala si to spíše pro sebe, ale rozhodně nijak potichu. Občas to ty myšlenky prostě chtělo převést do slyšitelného jazyka, když se v tom vnitřním prostředí odehrával zmatek. Nebo jen chtěla flexit? I to je možné. Nicméně měla podrobný plán, co s případem tady velké špatné nemoci udělá, a první věcí na seznamu bylo se postarat o pohodlí pacientky samotné. "Trpělivost, Deetrah. Bude to zase dobré." Teoretizování o tom, jak se už teď chová jak máma, ji přiměla k uvědomění, že s tímhle povoláním je vlastně máma celé smečce. Kolik vlčat vlastně budu mít já? Dvě? Dvě by byly krásné. Dokázala by je uhlídat, ale ani by se necítili špatně, kdyby je museli z pracovních důvodu nechat někde samotné, měli by jeden druhého. Nechat je někde jen dohledem, samozřejmě. Přemýšlejíc o tom... Byla by Deetrah vhodným dohledem? Zatím neměla ten pocit.
Vzala s sebou ještě hadřík, který cestou dipla do vody. Obklad, co pak pacientce dá. "Aww, děkuji," zareagovala na oplacenou pochvalu. "Jak jsi se vůbec dostala k Nihilu? Vypadáš mladě." Krátké seznamování, než přeruší práci neuškodí, však? Samozřejmě ji ke slovům nenutila, věděla, že ta nemoc jí to zrovna příjemné dělat nebude. Když v noře míjeli obytnou část, pobrala nějakou výstelku a nějakou náhodnou kůži, a hodila si to na hrb, jak by někteří řekli. Nosit věci magií bylo sice pohodlnější, ale začínala mít pocit, že jí z toho bolí hlava. "Tady to vypadá dobře." Vhodné místo nalezeno. Stranou od ostatních, ale nedaleko od ordinace. Ticho a klid. Dokonce i voda tu stékala z jedné stěny, jeden by žízní neumřel. Položila výstélku do jednoho rohu. "Tvé dočasné bydliště." Nebylo to nejlepší, co by mohlo být, ale snaha byla. Usmála se.

Kde byly dny, kdy se bála na cokoli v oboru pořádně šáhnout bez dohledu zkušenější léčitelky? No, daleko v minulosti. Teď už si byla jistá tím, co dělá, byla si jistá svými vědomostmi a pochopila, že i experimentální léčba není na škodu, jak jí kdysi vnuknul Toshi. Vědět, že i Deetrah umí léčit, přestože jiným způsobem, asi by to její momentální sebevědomí nějakým rozhodilo. Ona by ocenila někoho, kdo by jí pomáhal a radil, ale taky si užívala, když měla řešení problémů jen pro sebe. Přišla si užitečně. Že opravdu pomáhá. Při řeči o endemitech vlčího kraje si vzpomněla i na princezninu cestu za dobrodružstvím, vlastně i na svítící prvky na plese. Úplně jí blikla žárovka v hlavě. Nemohly to být ty rostliny, které hledá? Nebo tu svítilo kdecos? Musí se zeptat vlků, co to připravovali, co to bylo, případně kde to najde. List vlků, se kterými potřebovala mluvit, se nebezpečně prodlužoval... A přestože skákala radostí z další zajímavé záhady, dovedla si představit, že než všechny najde a prohodí s nimi slovo, taky lehne. Ať už nemocí nebo kvůli vlčatům.
Písmenka byla rozhodně dobrou nápovědou. "Říká ti něco třeba... Šafrán? Šeřík, šalvěj, šťovík... řebříček, řepík, řeřicha?" Přišla si jako vlče, co se učí vyslovovat, ale vsadila se, že takovému by se s každým tím názvem nevybavila ani hrstka informací. Prokletí léčitelů, hm? Už nikdy se nepodívají na louku a neuvidí jen kytky.
Nedivila se obavám pacientky, ale musela se zamyslet, jak jí to říct, aby to neznělo zle. Měla sklony věci říkat narovinu v náhodných situacích, toto naštěstí nebyla jedna z nich. "Ještě nějakou chvíli to nebude příjemné, ale věřím, že se vyléčíš. A budeš zase běhat jako rybička." Prosím neběhej jako rybička. Usmála se, snažíc se jí dodat naději. "Není nemoci, na kterou by neexistoval aspoň nějaký lék." Na tuhle ho právě teď neměla redy, aspoň ne ten, jehož existence jí byla odhalena. Ale nevadí, bude pracovat s tím co má a co zná. Nebyla omezená ani alergiemi, přestože si nebyla jistá, že by Deetrah vůbec věděla, kdyby nějakou měla. No, zatím se prošla po místnosti a přesunula několik bylinek na svou pracovní plochu. Ty, co na ní předtím ležely, tlapkou shrnula na stranu. "Taky ti budeme muset najít jiné místo v noře. Takové, abys tam měla klid a ticho pro odpočinek." Místo, které bude izolované od ostatních, aby se jim to tady nerozmohlo. Pokud se to ještě nestalo. Toto vlastně mohli jít udělat hned, protože nad bylinkami potřebovala ještě trochu přemýšlet a neustávající kašlík pacientky v místnosti, kde sama trávila spoustu času, ji znervózňoval. To asi nebyl zdravý pocit. "Pojďme," vybídla ji a postavila se blíž, aby kdyžtak mohla rychle podpořit v chůzi. "Máš pěkné parůžky, mimochodem." Nemohla si nevšimnout její nevšední koruny, ale až teď si vzpomněla, že na to chtěla upozornit. Třeba to poskytne rozptýlení.

Asi by jí na dramatické odporování osudu něco řekla, ale příchozí kašel jí momentálně dělal větší starosti, než nespravedlnost světa. Tím se mohli trápit jindy. Jen pokývala hlavou a své myšlenky nerozváděla. Deet se s takovým zdravotním problémem očividně nemluvilo snadno, a tak jí nechtěla zatahovat do bezpředmětné konverzace. Nevypadala jako někdo, kdo by za normálních okolností zrovna šetřil své hlasivky, a tak třeba udělá dobře, když jí nebude poskytovat zbytečná témata dožadující se jejího názoru.
Nadšení bylo předčasné, ale potěšilo ji, že tím pacientku uklidnila. Někdo jí věřil, že ho uzdraví, a ona nehodlala zklamat. Trochu měla pocit, že hovoří s vlčetem. Nebo se já začínám chovat jako máma? Ještě aby se do toho hormony míchaly! Zatímco možnost vzpomínání s ukazováním neuspěla kvůli neznalosti, přeci jen se jí dostalo nějaké solidní informace. Musela se nad tím zamyslet. "Hmm, zajímavé, neznám... Ale lady Sasha by mohla vědět. Zeptám se jí." Co se týkalo endemické flóry, tu neměla zdaleka zvládnutou tak dobře, jako běžné léčivky. Zkušenější léčitelka by však třeba věděla... A bůhví, třeba jí do skladu Sasha i dala, jen už nesvítila. "Mnoho norestských rostlin a zvířat má údajně zvláštní vlastnosti." Ani by se nedivila, kdyby ona svítící rostlina měla moc uzdravit jakoukoli nemoc. "Tak já zajdu i za ním, pokud si nevzpomeneš," navrhla na zmínku Kettua. Stejně by měla zrzka vyšetřit také, když ty nemocné tuláky viděli spolu. A... Izolovat je od zdravých.
Ani krček pacietky na tom nebyl nejlépe, když ho pečlivě prohlédla. Dokonce projevoval i příznaky, které předtím na nemocných neviděla. Bell se co nejdřív zase odtáhla, kývla, že může tlamu zase zavřít, a nadechla se. "Není divu že tě škrábe v krku, máš to pěkně podrážděné. A ty skvrnky..." To byla záhada, že jí to přimělo k zamyšlení. Dělala tohle normální chřipka? "Musíme dostat infekci z tvých dýchacích cest. Dám ti nějaké léčivo, co ti je pomůže pročistit, budeš odpočívat a pít vodu z pramenů, kterou ti přineseme." Minerální voda nebyla příliš chutná, ale ze svých výzkumů vypozorovala, že není vůbec špatným pomocníkem při boji s podrážděným krkem. Modrá se odebrala těch pár kroků zpět mezi srovnané bylinky a začala se dívat po určitých kouscích. "Jsi na něco alergická?" Zeptala se pro jistotu.

Ona za tím byla nějaká větší událost, nějaké pochodování za hranicemi. Ne, že to by bylo špatně, ale ona si myslela, že teď je rizikové třeba všechno, jak všichni rádi říkali. Hlavně rozhodnutí mít vlčata, hm? Jejím výrazem projelo šokované překvapení, když se dozvěděla, že nějaký ten tulák tam venku zemřel. Argumentem mohlo být něco jako však je zima, přežije jen nejsilnější, ale takový ona musela hodit za hlavu, když byla ve hře i nemoc. Její sféra vlivu. Už jí hlava kroužila nad představami o morové epidemii, zamrkáním se ale vrátila do reality. "Mhm. To je mi líto, že jste mu nemohli pomoct. I to se bohužel stává." Vyjádřila svou soustrast, snažila se ale stále znít, že není žádná hrozná pohroma. Však nějaká nákaza neznamenaloa, že by takový osud měl postihnout i Deet nebo nikoho jiného. Má vlčata. Stres to v ní vyvolávalo, to nepochybně.
Podrobnější popis příznaků se hodil, a tak přikyvovala. "Určitě mám něco, co ti s tím pomůže," ujistila ji. Nemoct spát... Brr, to znala, i když z jiných důvodů. Nepřála to nikomu. Spánek byl při nemoci velmi důležitý, to vlk regeneroval. Další zajímavá informace přišla hned vzápětí, a ta zase podnítila v tváři léčitelky zájem. "Znala lék? To by se hodilo." Ne, že by sama nedokázala sestavit dobré léčivo, ale pokud už nějaký jiný léčitel prošel celým procesem testování, rozhodně to mohlo být spolehlivější. No, kdyžtak se mohla zeptat Kettua. "Poznáš je, kdybych ti je ukázala?" Zeptala se. Měla tu bylin dost, ale trvalo by to dlouho, je projít všechny.
Dech pacientky nebyl nic dobrého. Měla teorii, že by ta nemoc mohla být i na plicích, a to by rozhodně neulehčovalo situaci. I její tělo bylo rozpálené - další důkaz, že se v jejím těle odehrává boj s nemocí. Hlavu zase zvedla. "Ááá," vyzvala ji k otevření pusy. Rozzářila své rohy, aby měla trochu světla, a zadržela dech. Sice si nikdy nepotvrdila, že tahle metoda funguje, ale za opatrnost nic nedá.

Že to flekatá myslela dobře, to chápala. "Když si to utřeš do srsti, někde se pak otřeš a rozneseš to. Já se tu o čistotu postarám, to je v pořádku." I ona se pousmála, však to nemyslela špatně. Měla teď pomocníka k práci, magii, tak si mohla dovolit to tady udržovat ještě na vyšší úrovni. To jí dřív tlapky nedovolovaly. No, dali se do práce. Už první informace, které dostala, byly znepokojivé - pár dnů? Vlastně se nebylo čemu divit, prostě to asi bylo infekční, v zimě se všechny nemoci šířily rychle a nebyly zrovna přátelské. O to víc znepokojivé bylo, že to měl potenciálně i Kettu, zrzavý šaman. "Pravděpodobně. Povíš mi o nich víc? Jak vypadali, měli podobné příznaky?" Co kdyby to byl nějaký její známý a měl problémy? Jo počkat, ona mimo smečku moc přátel neměla. Zatímco se ptala, zasoustředila se magií na hadr ležící na zemi a pokusila se s ním utřít onen hlen, co si pacientka zapracovala do srsti na hrudi. Pak hadr zase položila a popošla k vlčici. "Poslechnu si tvůj dech a podívám se ti do krku." Sice si byla docela jistá, že je to prostě chřipka, na to byla připravená, ale radši se podívá, aby se neřeklo, že zanedbává své povolání. Taky hodlala změřit teplotu, přesvědčit se, jestli nemá horečku. Pokud vlčice spolupracovala, léčitelka sklonila hlavu a přiložila ji na její hrudník.

Léčitelka jméno uhádla, tím z ní spadla trochu nervozity. Absurdní, že socializace jí způsobovala větší stres než její řemeslo, že? No, v léčitelství věděla, o čem mluví, zato když si měla vycucat z prstu něco o počasí, to byl problémek. Zajímavý medicínský příklad ale vítala vždycky. Než-li by stihla flekatou baronku opravit se jménem, k čemuž už otevírala tlamu, zase ji rychle zavřela, protože pacientka vykašlala ošklivý soplík. Před takovým rokem by ohrnula nos a nazvala to nechutným, teď ale hned věděla, že tohle nebude žádná zábavička. Měli tu nemoc, pravou a zřejmě ošklivou nemoc. "Oh, Deetrah, neutírej to, však je to infekční," nestihla ji zastavit, ale svůj nesouhlas musela vlídným tónem vyjádřit. "Posaď se támhle." Naznačila jí k jednomu koutu, které bylo trochu odstíněné od uložiště bylinek. Zřejmě tu měli případ nemoci, a ona si chtěla udržet pracoviště co nejvíc čisté. Otočila se právě ke svému nářadíčku, rozzářila svůj roh a magií vzala jeden z hadrů, co jí přinesla princezna, že by se mohly hodit. Namočila ho ve vodě a utřela s ním místo, kde Deet vrhla onen soplík. Mezitím samozřejmě věnovala plnou pozornost tomu, co pacientka říkala. "Tak se na to podíváme," řekla ochotně, přestože uvnitř nebyla zrovna nadšená. Samozřejmě, že chtěla dělat svou práci, vždyť o tom dala přednášku i Toshimu, jak je to důležité, ale nemohla si odpustit úzkostlivé myšlenky i na své zdraví. "A jsem Bellanna." Dovolila si ji konečně opravit. Přisedla si k pacientce a hadr položila před ní, aby kašlala do něho. "Takže, Deetrah. Potřebuju, abys mi řekla všechno, co ti hlas bude dovolovat. Kdy ty příznaky začaly? Setkala ses s někým, kdo měl podobné?" Měla spoustu otázek, ale ctila pravidlo dvou otázek. Víc bylo obvykle příliš i na ni.

Z tiché fascinace z levitující žlutavé kytičky s pěknými listy ji vytrhly kroky. Otočila hlavu ve chvíli, kdy návštěva pozdravila - a hle, byla to ta malá vlčka s růžky. Ta, ze které obvykle vyzařovala vcelku pozitivní nálada. Dnes vypadala... Všelijak, jen ne normálně. "Dobrý den," oplatila pozdrav a postavila se, aby vlčici přivítala čelem. Někdo sem určitě šel s problémy! Překvapivě z toho měla docela radost. Je to špatně? "Deetrah, že?" Pamatovala si jména členů smečky celkem obstojně, musela mít přehled. Měla na jazyku něco jako ty fakt nevypadáš dobře nebo tě přejelo stádo koní nebo co, ale udržela si vážnou tvář a donutila se nepoukazovat na očividné. Musí mít milý přístup! Jako Sasha. Položila mochnu na svůj rádoby stolek k dalším bylinkám, se kterými zrovna něco kuchtila. "S čím za mnou přicházíš?" Jala se vyzvídat. Vlastně už bylo načase, aby někdo přišel s těmi pravými zimními zdravotními problémy. Ale co když se také nakazí?

V životě se jí nenaskytlo mnoho příležitostí zažít gay panic situace. Většina jejích přátel byla opačného pohlaví, a i když nad tím nikdy úplně nepřemýšlela, uvědomovala si, že to jedno zvláštní setkání s Tessou Grace v ní zanechalo zvláštní pocity, na které si teď z nějakého důvodu vzpomínala. Chtěla se propadnout do země za to, jak trapně vyřkla své myšlenky nahlas, to vůbec neměla ve zvyku! Kde bylo sebeovládání, kam odešel rozum? Na druhou stranu... Svá slova by zpátky nevzala, barevná tulačka si je zasloužila. Nepůsobila jako nebezpečí a její reakce modrou nepochybně přiměla zrudnout v líci taky, přestože to nebylo viditelné. Nervózně přešlápla na místě, když se jí kompliment vrátil, úsměv na tváři. "Oh, oh! Děkuju, takhle mi ještě nikdo neřekl..." Možná máma kdysi dávno, ale rozhodně ne nikdo jejího věku. Vlastně nikdy neslyšela příliš lichotek podobného rázu svým směrem. Cítila ohledně toho lítost, ale o to větší radost z ní vzbuzoval fakt, že jí takto uznala nějaká náhodná tulačka. Byla to vůbec náhoda? "Moc mě těší, Lesley. Já jsem Bellanna. Léčitelka z Nihilské smečky," oplatila představení, stále neschopna zahnat úsměv a tvářit se normálně. Byl jen zvyk, že zmínila i svou alma mater - vlastně jí přišlo, že zrovna tohle by pro Lesley nemuselo být zajímavé, a že by si projednou mohla najít kamarádku, aniž by se do toho motalo jakékoli zázemí. Taky se ale mohla mýlit. "Ne ne, vůbec nerušíš! Hledala jsem tu nějaké užitečné věci. Umm... Můžu tě poprosit o pomoc?" Z nedostatku komunikačních schopností v takovéto situaci se uchýlila k první možnosti rozptýlení a naznačila na víko truhlice, kterou se před chvílí neúspěšně pokusila otevřít. "Nejsi paní domácí tady, že ne? Doufám, že to já nejdu nevhod." Mluvila rychleji než stíhala přemýšlet. Jaké vtipné by to bylo, kdyby tu vlastně kradla? Lesley by klidně mohla být hradní dámou! Nebo půvabnou bílou paní!

Žíhaný vlček nevypadal z jejich přítomnosti nejvíc nadšeně. Asi ho chápala - vždycky bylo nepříjemné, když za vámi přišli dva na jednoho, navíc jeden z nich neznámý. Mohlo by to vypadat jako nějaká odveta, třeba že ho jdou zmlátit. Musela se uculit na jeho poznámku. Těžké jednat s cizím s tou profesní disciplínou, když se zrovna neodehrávala nutnost lékařské pomoci. Měla chuť ukázat svou sarkastičtější tvář. Timothée naštěstí obratně načnul téma, kvůli kterému tu byli, a modrá se vrátila do objektivní přítomnosti. "Čirou náhodou se mi dostalo příležitosti zachránit jistého zraněného tuláka, se kterým ses zřejmě utkal," začala, zatímco mezi svou cestovní výbavou hledala onen předmět, na který poukazoval Tim. "Věřím, že tohle patří tobě." K tlapkám Roiha posunula zabalený prst. Dáreček? Zajímala ho jeho reakce, ale velmi se snažila si udržet seriózní výraz. Tohle měl být přecijen výslech. Prst, který našla, měl být jeb důkazem, že na celou věc existuje další pohled.

Bellanna začínala přibývat na váze. Zatím to na ní nebylo vidět nijak extrémně, ale změna už pro ni byla znatelná. A hlavně v psychice, božíčku! Stres ji provázel každý den. Z toho, že není dobrá doba na to mít vlčata (což jí vytkl třeba každý, kterého potkala, a rozhodně z toho nebyla nadšená), z toho, že potřebuje více jíst, odpočívat a nevzdalovat se z území... A mnoho dalšího. Těhotenství stálo za starou bačkoru, a to ještě neměla ani blízko k dnu, kdy přivede na svět své potomky. Nutila se k trpělivosti, ke klidu. Toshi se staral, to jí vždycky vykouzlilo úsměv. Velmi často se zdržovala v noře. Když už nemohla běhat po světě a užívat si samotu, upřednostňovala být u středu dění a poslouchat, co se kde šustne. U středu, ne ve středu. V dosahu informací, ale ne nutně v tom kruhu, od kterého se očekávala velká aktivita a obětování pro smečku. To byla věc spíš pro jejího šedivého pří-... otce jejích budoucích vlčat. A vlastně se teď z nějakého důvodu vždycky bála, že by se mohl nevrátit, že by si vše rozmyslel nebo se dostal do problémů... Co by dělala? Přestože jasně vyjadřovala, že vše zvládá, že vše je v pohodě, měla pocit, že i maličkosti by jí zdrtily. Psychicky.
Věnovala se svému léčitelskému útočišti smečkového úkrytu, připravujíc další balíček pro své vlastní zdraví. Docela štěstí, že na to se daly používat bylinky jiné, než ty na běžné problémy, co provázely zimu: chřipky, rýmičky, kašlíčky, omrzliny a tak dále. Zvláštním objevem nedávné doby pro ni byla nová magie. Netušila, jak ono získávání magií funguje, ale za tuto byla sakra vděčná - tolik ulehčovala práci! Zatím sice musela brát jeden předmět najednou a dost se soustředit, ale měla za to, že se to třeba naučí a později to půjde snadno. Po ordinaci tedy sem tam létaly bylinky, když něco dělala. Nemusela díky tomu tolik dbát na hygienu, když se těch léčiv vůbec nedotkla. Dneska měla díky tomu vlastně i dobrou náladu - seděla zády ke vchodu, s usušenou mochnou levitující před čumákem. Jak krásné to bylo, že existovaly bylinky, co jí dokázaly ulevit, že? Nepřišla si divně za to, že je takovým nerdem do různých kytek - ne po poznání medika od Přízračných. Měly své místo v jejím životě, a přestože její léčitelská zkušenost nezačala s pěkným podtextem, teď jí to poskytovala pocit užitečnosti a nějaký ten vnitřní klid, vyvažující ony ostatní problémy.

Modrá léčitelka Nihilu čekala vlčata, a i když to na ní prozatím nebylo úplně extrémně vidět, přiznávala si, že se necítí nejlíp. Potřebovala uspokojovat potřeby své i svých potomků, ke kterým si už teď budovala silné pouto, a to znamenalo hodně jídla. Nemohla samozřejmě chybět u smečkového dění, věděla, že několik vlků ze smečky se rozhodlo vydat na lov. Cítila potřebu být nějakým způsobem užitečná, nelíbila se jí myšlenka, že bude někde celý den ležet. Když mohla normálně fungovat, tak fungovala. Jí samotné se na území smečky poslední dobou nedařilo nalézt potravu žádnou, ale doufala, že lovci budou mít větší štěstí.
Vyhledala je s prostým důvodem. Nebylo to daleko a chtěla je podpořit. Nesla brašnu se základním vybavením pro první pomoc, kterou sestavila z rezervních zásob. Musela se vším šetřit, přeci - ale stále to byla dobrá lékárnička, to ne že ne. Přistála u skupinky. "Ahoj. Bohužel se necítím dobře a nedoprovodím vás na lov, ale přinesla jsem pomůcky první pomoci. Jen pro případ." Stále si velice živě vybavovala loňský lov... Občas se přistihla s pocitem, že sobí krev stále pokrývá přes polovinu její tváře. Nepříjemná zkušenost. Ne dostatečně na to, aby se z ní stal vegetarián, ale oči otevírající. "Obvazy na rány a fixování, ty malé balíčky na bolest." Předala rychlé instrukce a sundala si pracně vyráběnou brašnu, posunujíc ji k vlkům. Věřila, že Iris by věděl, co s nimi dělat, ale Kettu měl zase jistě zručnost šamana. Přemýšlela, že by jim i propůjčila svůj náhrdelník, díky kterému se nemusela tolik obávat zimy, ale oni se pohybem zahřejí. "Přeju hodně štěstí," pousmála se. Ona se hodlala vrátit zpátky na území. Pokud bude mít konečně štěstí, něco uloví cestou. Pokud ne... Půjde v klidu zdolávat svůj vlastní zdravotní stav.

Kamenná zem nebyla příjemným podkladem, mrazila co tlapek snad stejně jako sníh. Jeden by si pomyslel, že žít tady přes zimu mohlo znamenat příjemný úkryt, ale zatím z toho takový pocit neměla. Stísněné, prázdné místo, takové, ve kterém by si i ona dokázala představit duchy tančit či trýznit duše smrtelníků. Zahnat tyto myšlenky bylo složité, ale našla si rozptýlení. Pohledy z oken, různé místnosti... Stará truhlice ve výklenku, zdobená ornamenty, které pravděpodobně bývaly z pěkného kovu. Zapřela se, aby nadzvedla víko, v tu chvíli ji ale čichové buňky upozornily na náznak cizí přítomnosti. Neměla příliš času si onen pach někam přiřadit, protože to už se ozval hlásek cizí vlčice. Bellanně se zježila srst na krku a instinktivně se trošičku přikrčila, až pak se obrátila čelem k cizince. Ostražitost dominovala jejímu výrazu.
"Zdravíčko," pozdravila nazpět automaticky, mírně zaskočená, že se někdo dožaduje její odpovědi. O člena Ignisu se nejednalo, to by ji instinkty upozornily okamžitě. Vlčice, kterou si teď se zájmem prohlížela, vypadala spíše jako cukrová vata. Drobná, na pohled hebká, a hlavně barevná! Nihilská léčitelka zapomněla, nad čím ještě před minutou přemýšlela, vlastně ztrácela obavu, že by mohla být v nebezpečí. "Vypadáš jako obloha při západu slunce," vyslovila náhle s jistým obdivem. Až potom si uvědomila, že taková náhodná poznámka od naprosto náhodné osoby by mohla být pochopená mnoha způsoby. "Promiň, mám na mysli... Že jsem tu nepotkala tolik vlků co by se nám podobalo." Nervózně zamávala ocasem. Její postoj povolil. Společnost navzdory předešlé řeči svého těla vítala.