Príspevky užívateľa

Očekávala takovou otázku. Opět si nebyla jistá, že to vlče pochopí, ale tak hodala jí to dokázat. "Dívala jsi se někdy na oblohu? Ta stříbrná koule, to je měsíc. Ten může za to, že se v průběhu měsíce postupně hladina zvedá a zase klesá, podle toho, jak zrovna vypadá." Samozřejmě ani ona nevěděla přesně, jak to funguje. Těžko říct, jestli vlci vůbec znali pojem magnetické pole nebo věděli, že žijí na obrovském tělese ve vesmíru. Sama by to vysvětlila magií - ale neměla nejmenší ponětí, jak to funguje. To z toho dělalo to "dospělácké" téma - nebyla na to jasná odpověď.
Šedá vypadala, že jí vůbec nedochází koncept bolesti a na tváři Bell se prohloubila obava. Je možné, že se narodila bez možnosti ji cítit? Odmlčela se, přemýšlejíc nad tématem. Dávalo by to smysl, když celou dobu popírala, že něco cítí, byla schopná běžet s krvácející tlapou a ani nemrkla, když ránu myly... Ostatní léčitelé se jí ale nikdy nezmiňovali, že by něco takového bylo v vlků vůbec možné! Vlastně se o tom nezmiňovali nikdy. I její další slova to akorát potvrzovala. Nelíbil se jí tón vlčete - brala to jako něco dobrého. No, léčitelka rozhodně ne. "Ghaa'yel, myslím, že tvoje tělo reaguje na fyzické podněty trochu jinak, než u ostatních vlků," vyřkla svůj soud zcela vážně, vyjadřujíc, že nad tím by se rozhodně neměla radovat. "A to je... Nebezpečné. Potřebuju mluvit s tvými rodiči, až to ošetříme, ano?" Radši by to probrala nejdřív se Sashou, ale upřímně netušila, jestli se jí povede ji vůbec najít. Možná se stále zaučovala, ale přece to už dělala spoustu let! Snad ji léčitelský smysl neklamal.
"Prohlédni si své tělo. Vím, že tě to netrápí, ale zranila ses víc, než cítíš. Svět okolo je sice opravdu zajímavý, ale nesmíš zapomínat na sebe, vždycky se pořádně prohlídni, když někde spadneš, může toho krvácet víc," poukázala na její zadní nohu a bok. Pokynula jí, ať to taky opláchne v potoku. "Rostliny na všechno rozhodně neexistuje," odhalila jí realitu. Jak by to všem ulehčilo život, kdyby existovaly, ale bohužel, minimálně takové nikdy neodhalili. "Ale my léčitelé umíme používat přirozené vlastnosti rostlin k léčení." Všetečných otázek byl najednou celý pytel. Usmívala se nad vlčí nevědomostí. Zvědavost, ta lehko dokázala vládnout úsudku. A taky jednoho lehko dostala do problémů. Nad otázkou o stromě pokrčila rameny a pak zavrtěla hlavou. "Vlci se dožívají jen okolo patnácti let." Pokud je někdo nezabije.

Přiznávala - říct mláděti do očí "jsi škvně a na tohle nemáš dost velký mozek" by asi opravdu bylo rude. Na chvíli se odmlčela. Dokázala se vcítit do obou stran - jak do neuhasitelné zvědavosti vlčete, tak do snahy o výchovu od rodičů. Kterou stranu si měla teď vybrat? Chtěla vlčeti vysvětlit, že všechno má svůj čas, ale zároveň neznít jen jako další dospělák, proti kterým šedivka nejspíš taky vedla revoltu. "Rodiče to s tebou určitě myslí dobře - některé věci by tě v tomhle věku jen zbytečně rozptylovaly od krásy světa a jeho objevování, není lepší si chvíli počkat? Taky jsem byla rozený dobrodruh, ale věř mi, že jsem ráda, že jsem už od mala nevěděla o rozestavění světa, proč se hmyz navzájem požírá nebo čím to je, že hladina moře ustupuje a zase zvyšuje." Nebo jak funguje smrt, že je nezvratná a bolestivá. Nebo nespravedlnost toho, jak všichni odchází... Už už čekala, že bude litovat toho, že udala nějaké příklady.
"Copak ti není nepříjemné běhat s do krve rozedřenou tlapkou?" Zeptala se na její prohlášení. Mohla to myslet doslovně nebo jen byla vlče a snažila se prokázat svou nezávislost? Možné bylo i obojí. Začínalo jí docházet, že se slečinkou něco nebude dobře, ať už fyzicky nebo ve výchově. Zatím si to ale nedokázala vysvětlit. Tohle by přece mohly způsobit i hormony. Nikdy by ji nenapadlo, že zrovna ona, nejvíc lame léčitelka v okolí (jak si připadala), by měla tu zodpovědnost takovou věc řešit a odhalit. "Ta voda je horská, ledová... Mělo by ti být nepříjemné pod ní držet tlapku déle než chvíli, živá tkáň má nutkání pak brnět nebo i vypovědět službu. A v té ráně by to mělo pálit. To je taková ostrá, bodavá bolest, jakoby ti někdo tu část pálil zaživa. Necítíš to?" Použila docela tvrdý slovník, ale samozřejmě to podala jemně, nechtěla Ghaa'yel strašit. Ani jí nechtěla vyloženě říkat, že s ní je něco špatně, když si tím sama nebyla jistá. Škoda, že neměla přístup k jejímu cítění - třeba by jí to řeklo víc.
Čekala podobnou otázku a vlastně... Úplně nevěděla, jak odpovědět. Ne protože by to převáděla do jazyka srozumitelnému laikovi, ale protože vědu za tím nějak podrobně neznala. "No. Některé rostliny jsou od přírody obdařené jiným složením než ty ostatní... A když se správně použijí, mají pozitivní vliv na vlčí tělo," vysvětlila, ačkoli si nebyla jistá, jestli to vlče učiní zrovna moudřejším. Kamenem rozmašírovala poslední list a celou zelenou kašičku shrnula na hromádku. "Dokážeš si opláchnout i další místa, kde jsi odřená?" Třeba by mohla být happy, že je užitečná. Ochotně si poslechla, kde se jí nejvíc líbilo.. Ani se nedivila, že už byla všude možně a vlastně ji i překvapilo, že ještě nezmiňovala loď nebo moře. Nedivila by se, kdyby těch pár kilometrů tam zaběhla. "Ten velký strom dříve stál vzpřímeně, jako každý jiný strom," zavzpomínala, "sahal až do oblak. Jmenuje se Tisíciroční."

Že to čekala! Nakráčela si to do nebezpečí bez požehnání rodičů, no to byla pohroma. Navenek po ní hodila káravý pohled, uvnitř se smála. Ona to dělala taky - jen matka byla natolik pozorná, že to bylo těžký. To Hérit byl ten špatný vliv, který je s Amiášem tahal ven do neznáma. Tmavý bratr za to taky zaplatil rohem. Byla Ghaa'yel další verze jejího bratra? Mohla by být nebezpečná svému okolí, i když ne naschvál? "Oni můžou být pomalí, ale dozvíš se toho víc, když chodíš s někým. Starší většinou hodně ví a ví zajímavé věci," poradila jí. Pochopila, že ostatní asi znamenalo sourozenci nebo rodiče, co se snažili jít příkladem a doufali, že jejich vlčata je budou kopírovat. No, tady šedivka ne, zřejmě. "Navíc, chodit s někým znamená, že na takové zranění nebudeš sama." Zatím nepoužila ona slova "buď opatrná", protože tušila, že by to stejně nemělo efekt. Určitě už jí to někdo říkal, když byla taková neřízená střela.
"Umět výt je užitečná dovednost. Až se příště zraníš, určitě první zkus zavýt," bylo jí jasný, že u vlčete znělo vytí spíš jak mučení lišek, ale jakýkoliv zvukový signál by byl přeci lepší, než aby s otevřeným zraněním pobíhala po okolí. Copak si vůbec neuvědomovala, co to s ní udělá?
Čekala vyjeknutí nebo pláč, když ponořili tlapku pod vodu, ale nepřišlo nic. Bell se Ghaa'yel mírně zmateně podívala. Po chvíli cítila, jak jí tlapka začíná mrznout, ošetřovaná ale vypadala, že si veškeré reakce nechává pro sebe. Nebo jich není schopná? "Studí to? Můžeš mi popsat, co cítíš?" Jestli jsou vyjadřovací schopnosti vlčete dostatečné k tomu aby byly relevantní pro diagnózu, to nevěděla, ale doufala v to. Ta nejhorší rána už byla očištěna, takže modrá vlčice tlapku své pacientky zase osvobodila. Sama se zvedla, sebrala balíček bylinek, co si přinesla a rozbalila ho. Chvíli pátrala - a našla! "Čuchni si. Cítíš to? Tahle rostlina se jmenuje tymián. Dovede vyčistit rány." Bylinku šedivce podala přímo k čumáku, aby nemusela nikam chodit. Pak si ji položila na větší kámen s víceméně plochou stranou, přihodila k tomu další rostlinky (jednu dokonce chvíli hledala v okolí, ale řebříček roste všude, takže neměla nejmenší problém) a začala zpracovávat léčivou kašičku.
Tvrzení, které Gája vypustila z tlamy, by mohla říct i stará babka a význam by to mělo stejný. Pobavilo ji to, nevěděla, proč ji to napadlo. "Takže chodíte na procházky? A kde se ti zatím líbilo nejvíc?" Zeptala se, nechávajíc vlče mluvit. Ona měla práci.

Bell začínala být z celého toho "nabila jsem si držku, ale běžela jsem si pro pomoc" zmatená. Věděla sice, že pro vlčata často neplatí fyzikální zákony, ale co zákony přírody? To už jí mozek nebral. Ale první zajistí první pomoc, pak může vyzvídat zbytek. Odpověď asi na dotaz, jestli to bolí, totiž rozhodně uspokojivá nebyla.
Rozhodně to byla zajímavá slečna, to se muselo nechat. Tenhle zážitek úplně přiměl Bell zapomenout, že vlastně dneska ještě plánuje! Tolik byla ponořená do práce. A na rozdíl od dřívějška, vlče už v jejích očích nepředstavovalo jen malé slintající zvíře bez kapky inteligence, ale i roztomilého a vtipného společníka. Takhle se cítily matky? Ještěže Ghaa'yel ochotně spolupracovala a měla nějaké vychování, dokázala si představit, že kdyby běhala okolo jako šváb a neměla špetku taktu, asi by si svůj zájem zase rozmyslela. Jména jejích rodičů jí potvrdila fakt, že její matkou byla ona bílá vlčice, druhé jméno bohužel neznala. Nespojila si to s tmavým kožichem vlka, co tu teď občas chodil po okolí. "A dovolili ti rodiče jít samotnou k horám?" Přestože to bylo mířené jako malé pokárání, usmívala se. Jindy by mluvila docela jiným tónem, ale s vlčetem šla veškerá její ostrá upřímnost a trapný jouky do háje.
Chvála se jí líbila, to pochopila - ale Bell měla na mysli trochu víc té negativní kritiky, než říkala. To samozřejmě nemohla vyslovit nahlas, to se musí předávat jemně. Nechtěla malou rozbrečet nějakým nevhodným slůvkem. Vždyť jak statečná musela být, že doteď neuronila ani slzu? "Vždycky je lepší si pomoc přivolat než riskovat další zranění. Umíš už výt?" Kdoví, jestli by ji někdo slyšel, údolí bylo rozlehlé - ale rozhodně to byl lepší nápad než se zraněnou tlapou pobíhat a někoho hledat. Byl nejvyšší čas se pustit do práce. "Teď to bude trochu studit a pálit. Musíme z té rány dostat tu špínu, víš. Nemusíš se bát," instruovala šedivku, zatímco její zraněnou tlapku podepřela tou svou a strčila ji přímo pod tekoucí vodu. Horská voda byla ledová, takže si dokázala představit diskomfort, jaký to musel být, když se tam strčí otevřená rána. Zatímco umývali, sledovala nejen ránu, ale i tvář vlčete. "A co, máš nějaké sourozence? Ráda prozkoumáváš, vidím." Udržovat konverzaci, to by taky mohlo pomoct.

Teprve jak si šedou prohlížela, docházelo jí, čí by mohla být. Podle znaků na tváři a na rameni pravděpodobně dámy Brisy, vlčice, kterou znala jen od vidění. Odkud ale to tmavé zbarvení? Pokud dobře znala Nihil, kromě Toshiho se tu nikdo s tak tmavou srstí nenacházel. Když nepočítala Rio, samozřejmě, protože to by bylo fyzicky nemožné. A Toshi by byl nemožný morálně, vždyť měl Irise! Bohužel. Příběh, který Ghaa'yel vypověděla Bell spíš přihrál na mysl ještě víc otázek než předtím, než aby je zodpověděl. Nabila se a běžela hledat pomoc? Jak to bylo možný, vždyť ta rána vypadala mizerně! "Takže jsi utíkala i s krvácející tlapou? Bolí to?" Zeptala se se starostí, soustředíc se primárně na svou povinnost. Asi si dokázala představit, že by vlk kvůli adrenalinu nevnímal bolest, ale tohle bylo vlče, pro to by fyzické podměty přece měly být přední, ne? Nebo nerozuměla vlčatům.
Takže rodiče poblíž nebyli, achich. No, aspoň jí nikdo nebude s kritickým pohledem koukat přes rameno, až se problém pokusí vyřešit, jako zodpovědný dospělý vlk. "Já jsem Bellanna, Ghaa'yel, těší mě," usmála se. Zvláštní to měla slečna jméno, ale nehodlala ho komentovat. Vydali se na cestu. "A jak še jmenuje máma a táta?" Skrz srst se mluvilo blbě, ale snad tomu bylo rozumět. Spoléhala na to, že bude chtít povídat, vlčata přece vždycky chtěla povídat. Třeba se dozví i důležité informace, třeba komu rozbité vlče vrátit, až ho opraví.
Potok byl blízko, takže tam byli rychle. Okřídlená vlčice položila vlče na zem přímo u malého vodopádku a sundala si z krku balíček bylinek, aby se jí nemotal pod tlapky při práci. Teprve teď se podrobně podívala na její přední tlapku, která byla jasným pacientem číslo jedna. "Dobře jsi udělala, že jsi chtěla najít pomoc. Do takové rány se snadno dostane infekce, když ji co nejdřív neošetříš... Ale příště radši zůstaň na místě, když chodíš se zraněnou tlapou, akorát ji víc namáháš a bude se hůř uzdravovat," pověděla slečně. Actualy si projednou připadala inteligentní a ne jakože něco předstírá - skutečně o tom něco věděla! Bylo by to jinak, kdyby jí teď po boku stála Sasha, Mira nebo Dino, to by se asi stresem propadla a něco by zkazila. Vlče nic neví - nebude tušit, kdyby něco zkazila! Sladká svoboda.

Jakmile viděla, že vlče hodilo hubu, nejspíš kvůli jejímu volání z výšky, zalitovala svého činu. Jéje, co když za tohle dostane vyhubování od její matky? To nechtěla! Na druhou stranu, ať už to bylo na místě nebo ne, připadalo jí vtipné, jak neohrabaná ta šedá koule byla. Nebýt vychovaná v mírumilovné smečce, kde každý všem má pomáhat, patrně by si na takovém nešikovném bezmocném tvorovi smlsla několika přesně mířenými nadávkami. No, ještěže měla dobré úmysly a dnes nikomu den ničit nechtěla.
Ani nestihla pořádně přivinout křídla k tělu a mladá paní už stála před ní, oznamujíc svůj důvod. "Teče ti krev?" Zopakovala, snažíc se mladé dát najevo, že se o to zajímá a rozhodně jí plánuje pomoct. Nejspíš hledala pozornost, když tak pobíhala po louce - a jakmile Bell zřela důvod, vůbec se nedivila. Ona packa byla nepěkně sedřená až do krve a ještě k tomu byla plná špíny. Stačil jediný další pohled z výšky na zbytek šedého tělíčka a mohlo jí být jasné, že toho asi bude víc. Jaktože chodí? A nebulí? Mě v tomhle věku muselo slyšet celé údolí, když jsem řvala! Mít tak čas, asi nad tím přemýšlí hlouběji, ale první musela udělat nutné. "Neboj se, jsem léčitelka, pomůžu ti. Jak se ti to stalo?" No, to bylo asi docela očividné, ale Bell chtěla, aby zraněná mluvila, aby se odreagovala. "Vezmu tě k vodě a opláchneme to, ano? Jak se jmenuješ? A máš tu někde blízko rodiče?" Menší potok tekoucí z hor byl hned blízko, tak k němu urychleně hodlala zamířit. Škoda, že stejně jako Toshi nenosila lahev s vodou. To bych vlastně mohla. Mohla. Bez optání jemně popadla vlče do zubů a rozklusala se směrem k vodě. Bývala by byla vzlétla, ale na to už byl náklad docela velkej.

Zima se pomalu blížila. Bylo to vidět na přírodě a cítila to i ve vzduchu - byl chladný. Vyrážet ráno na okružní let okolo hor už znamenalo riskovat námrazu na peří. Bylo už nutné se na nepřívětivé období připravovat, a tak Bellanna pilně pracovala, aby v noře měli dostatečnou zásobu bylinek. Letěla zrovna z luk za teritoriem Nihilu s menším svazkem přivázaným na krku. Nenašla vše, co chtěla, ale ještě dnes měla v plánu jiné věci, takže to zabalila předčasně. Přeletěla hory, vzdušný proud ji nadnesl o něco výše... A co po sebou nevidí, malá šedá tečka proti zemi. A pohybovala se. Škvrně! Napadlo ji a mírně sklopila křídla, aby se dala do klesání. Už se zbavila své puberťácké nenávisti ke všem miminům, takže šance si s nějakým popovídat nebo ho něco naučit ji vlastně velmi lákala. Navíc - co tu dělalo tak samo? Nebylo to nebezpečné? Rozhlídla se, jestli okolo neuvidí rodiče.
"Vlče!" Zavolala na malou, když se přiblížila k zemi. Utíkala a Bell přemýšlela proč - žádného predátora z výšky nezaznamenala. Možná nějaká nevinná hra? Přistála, vyvolávajíc tím malý poryv větru.

No to ani ona nevěděla, jestli to nazývat šermem. Máchal ale s klackem a to je vlastně tyč, tak jen hádala, že to funguje stejně. O zbraních věděla docela tutový - vzpomínala si leda tak na svého bratra, Hérita, který vždy pobíhal po teritoriu smečky s klackem v tlamě a hrál si na rytíře. Pousmála se nad tou vzpomínkou. Kéž by těch hezkých bylo víc, aby přehlušily ty ojedinělé tragické. Na jeho vysvětlení nahla hlavu na stranu. Takže oni někde existovaly i reálné zbraně a on asi věděl kde. Co to bylo za týpka? "Co s tou zbraní hodláš dělat, až se tak stane?" Zeptala se se zájmem. Legit ji zajímalo, proč by si jeden pořizoval zbraň. Byl to nějaký zvyk? Očekávaná odpověď by byla "pro obranu". Sama Bellanna vlastně taky vlastnila zbraň, jen si to do loňského podzimu neuvědomovala. Rohy na její hlavě byly vcelku smrtelnou zbraní.

Polkla. Srdíčko jí začínalo závodit, jak se jí na mysl dostávalo víc a víc starostí. Jedině Sasha to mírnila, a tak se modrá vlčice donutila místo na prostor plný vlků podívat na ni. Dovedla si představit, kolik starostí se honilo hlavou jí - a přesto byla ochotná jí ujistit o tom, že všechno proběhne v pořádku. Byla takový maják klidu a komfortu. Bell to skutečně uklidňovalo a s chabým úsměvem kývla na její slova. Proč se tedy modrá tolik bála i přesto, že šly spolu? Možná nečekala, že by ji zrovna malinká Sasha dokázala ochránit, možná... A spíš, bála se, co by udělala pravda. Nebyla si jistá, že je připravená svým chybám čelit. Musela s tím však jít na povrch. Věděla, že jí to udělá líp, když to Sashe řekne. Úzkostlivě se rozhlédla, kontrolujíc, že jsou sami a nejistě popošla až k vlčici. Toto bylo jen pro její uši - nikdo jiný to slyšet nesměl.
"Sasho, já... Nedávno jsem potkala jednu ignisanku," vyřkla nervózně s očima zabodnutými do země. Přšlápla. Bude se zlobit, že jí tohle tajemství nesvěřila? Co když ji napadne, že jí nesvěřila už více tajemství a řekne si, že před ní není upřímná? Nechtěla, aby jejich přátelství skončilo, to by nezvládla. Ono "nezvládání" bylo bohužel i příčinou toho, proč jí všechno neříkala. "Asi... Jsem omylem zapřísáhla, že pomstím matku." V jejím hlase bylo poznat, že si tím rozhodně nebyla jistá a že něco takového rozhodně nechtěla udělat. Ani netušila, jestli to tehdy myslela vážně nebo ne - emoce byly... No, komplikovaný. Samozřejmě toho litovala a bála se následků. O krok ustoupila a hrábla do hlíny, bojíc se podívat hnědé vlčici do očí. Co by tam viděla? Opovržení? Strach? Vztek?

Bellanna se k místu konání plesu vydala po boku se Sashou, její náhradní matkou dobrou kamarádkou. Hnědá pro ni vždycky bývala velkým vzorem, takže nejlepší osoba, se kterou by na ples mohla jít. Původně zamýšlela i nad tím jít s Toshim, ale tušila, že ten partnera pro událost už dávno má. Navíc, musel by požádat on ji, přece. Vytáhla Sashu z velmi šlechetných důvodů - napadlo ji totiž, že společenská událost by pro hlavní léčitelku mohla být dobrým rozptýlením od faktu, že jí nedávno umřel syn. Jen tak přijít, pokecat s pár náhodnými vlky, úplně zapomenout na strasti života a povinnosti, dozvědět se zajímavé věci a třeba si i s někým zatancovat. Bohužel Bell to cítila úplně jinak. Nihilský ples byla událost, která jí už nejeden den způsobovala nepěkné sny a nenechávala ji spát. Nebo, přesněji - tyto strastí jí nezpůsobovala ona událost sama, koncept plesu se jí vlastně velmi líbil, chtěla poznat nové vlky, jenže... Jenže. Byly pozvání všichni vlci, známí i neznámí, tuláci i smečky. Všechny smečky. Včetně Ignisu.
Přestože se to snažila před Sashou skrýt, byla v rozpacích. Cítila strach a zlost a smutek, vše bublající uvnitř jako neřízená střela. Strach ale momentálně přebíjel to všechno ostatní - panikařila. Přes Lunu už se docela dostala, to přece bylo fakt dávno, ale co ten nedávný indicent, o kterém řekla jen šamanovi? Co když ji ohniví uvidí, poznají a všechno to praskne? Co když se ji rovnou pokusí zabít? Zpomalila, až se zastavila, prázdný výraz v tváři. "Sasho," hlesla, oči zabodlé na místě, kde už se mezi vyzdobenými stromy míhali přicházející vlci. Bylo to ještě docela daleko - mimo doslech, v přítmí stromů. "Já to nezvládnu. Nemůžu tam jít... Ignis..." Ani nedokázala dokončit větu, aby dávala smysl. Sasha mohla tušit proč - nevěděla ale druhou část příběhu, který se teď momentálně Bell v hlavě přehrával ve smyčce. Byla pěkně nastrojená, na přívěšcích z mušlí a hvězdic si opravdu dala záležet... A přesto vypadala, že by to mnohem radši otočila, protože jí to způsobovalo značný stres.

Neviděl ji jako necycválané přerostlé děcko ani jako vlka s angry issues, dobrý! Zamávala ocasem. Nečekala, že zrovna s kulťanem si bude v tomto rozumět. Ale nakonec... Oba byli vlci. Oba se potýkali s emocemi a oba v životě naráželi na strasti hodné terapie. "Že?! Kdybych tohle udělala doma, mysleli by si, že jsem rozbitá, ne že se léčim. V Nihilu má být každý... Přátelský, milý a schopný se se vším bez mrknutí smířit." Nemohla věřit, že to říkala, obzvlášť takovým tónem. Že opět kritizovala svůj domov. Tentokrát nad výčitkami svědomí ale máchla tlapou. Byla to pravda. Její pravda, za kterou si hodlala stát.
Střásla z dlouhé srsti na svých tlapách hlínu, zatímco mluvil. Takže Kult přecijen mohl udělat výjimku a jít se s nevěřícími pobavit! Měla ohledně toho smíšené pocity. Na jednu stranu, mohlo by to docela rozhodit pohodovou morálku, když přijdou vlci s kompletně jinou ideologií... Na tu druhou, Nirix se připojí. A jestli všichni kulťané byli jako Nirix, takoví pure a v pohodě, vlastně by to mohla být zábava. I ona teď dostala větší motivaci se k plesu připojit. "No, rozhodně jste zvaní, slyšela jsem," postavila se, "ráda tě uvidím, když se rozhodneš připojit. Myslím, že máte šanci tak lépe poznat vlky mimo vaše město... Ne všichni jsou špatní." Tak to zní extrémně sluníčkářsky a nevěříš v to ani ty. Co to meleš? "No... Budu muset jít. Nihil ještě musí pár věcí připravit, když ples pořádá." A to samozřejmě znamenalo, že i Bellanna musí přiložit tlapku k dílu. Nalovit občerstvení museli. Vlastně, co hosté? Hodlali přinést taky nějaké dary? Nepamatovala si první ples natolik, aby byla schopna říct, jestli se to dělalo.
"Bylo... Fajn s tebou uklízet les," pousmála se, než roztáhla křídla, odhalujíc tím zářivé barvy svého peří. Po krátkém rozběhu se vznesla směrem k obloze. Vstříc dalším zítřkům.

Že se nechtěl přidat ji trochu zklamalo, ale budiž. Měla to za aktivitu, která by jim třeba dala takovou tu dobrou vzpomínku stylu "a pamatuješ si, jak jsme tam rozbíjeli tu klec??", nad kterou by se dalo smát. I teď se modrá nechtěně zasmála nad tou myšlenkou. Ale budiž, bude rozbíjet dál sama.
Nešlo o to, co to s klecí udělá, šlo o to, že vykonávat takovou aktivitu je zábava. Ani ona nečekala, že takováhle hrubá, téměř barbarská metoda s klecí moc udělá. Ale udělala a klec po několika dalších kreativních ranách, které se musely rozléhat po širém okolí, přestala držet svou integritu docela a k zemi popadaly jen pláty mříží. Otočila se k Nirixovi. Vlastně teď docela dlouho mlčeli. Co si o ní teď musel myslet? "Víš, je to... Uspokojující, projednou něco ničit místo toho, abys to musel spravovat. Protože o tom má profese je." Odůvodnila to. Teď vypadáš úplně crazy, girl. Nejen jakože mentálně, ale i fyzicky. Co tohle udělalo s tvojí srstí? Urovnala si peří, pak všechny kusy rezavého kovu seskládala na hromadu a poté zahrabala do země. Tam nikomu neublíží.
Na chvíli si potřebovala sednout, než budou pokračovat. V tu si ale vzpomněla na všechno, před čim se tady vlastně rozptylovala. Jéje, ples! A ona ještě neměla nic přes sebe. Vlastně si nebyla jistá, že tam chce jít, když tam měl být i Ignis. "Bude se vlastně Kult letos účastnit plesu?" Dovolila si otázku. To by možná i znamenalo, že Nirixe nevidí naposled!

Jak se to vlastně udělalo při prvním plese, když se smečky scházely z širého okolí? Spalo se někde v lesích? Nekonečné pláně byly možná trošku blíž než letošní Zelený les, ale furt to pár desítek kilometrů bylo, minimálně ze severu. Tehdy byla příliš mladá na to, aby ji tyhle věci vůbec napadly, natož aby se jimi musela zabývat. Vždycky to beztak organizovali ti větší, "dospělejší". Jakoby někdo měl právo říkat, kdy se jeden stane dospělým! Všichni by měli vědět, že onen věk v letech je něco úplně něco jiného než mentální věk, který se u každého lišil. Tak třeba Bell dospěla mnohem dřívě v tématech týkajících se smrti, ale poradit si se svými vlastními emocemi, traumatem a vůbec tak nějak pochopit smysl vztahů a rodiny, to jí dělalo problémy. Byla chodící chomáč trust issues, přestože to vétšinou dobře zakrývala tím sluníčkářským úsměvem, co ji naučili doma.
A přesto, Bellanna se na ples netěšila. "Jsem si jistá, že kdybyste chtěli přijít dříve a před plesem si třeba ještě odpočinout, umýt se nebo se nastrojit, Nihilu to vadit nebude," pokrčila rameny a krátce hodila očkem někam nad stromy. "Stálo by to za domluvu, ale." Kdyby najednou na území nakráčela celá smečka, i když spojenecká, bylo by to fakt divný. Navíc neohlášeně. To oni dva ale samozřejmě nevěděli, jak to ti tam nahoře mají v plánu, že. Byli jen ti níže postavení, jen doktoři. To ale neznamenalo, že by nemohli zajistit dobrou věc.
Jeho nadšení ohledně doktorství rozhodně bylo hmatetelné, tak se i její tvář docela rozzářila a několikrát zamávala ocasem. Ded inside, samozřejmě. Prosím nemluv o kytkách, prosím nemluv o kytkách- Oh. Mluvíš o kytkách. Okay. "Páni, a tak daleko pro ni jsi ochotný jít. Přízrační mají dobré mediky, vidím," pochválila ho. "Myslím, že dokud nejdeš do tohohle povolání, nepoznáš, co je to to pravé nasazení." Ještěže mohla spoléhat na své komunikační skills. Takhle se snad nebude vyptávat, k čemu ta pouštní růže je. On to dobře věděl. Ona? Právě teď jí to trochu šrotovalo v hlavě. "Můžu se připojit?" Sice měla na jazyku, co by mu řekla, kdyby se zeptal, co tu dělá ona, protože si to právě vymyslela, ale doufal, že se na to nezeptá. Co by řekl nazpět? "Sbírej ty černé, zeštíhlují?"
Když vyřkl jméno ohnivé smečky, kousla se do jazyka. Asi by zasyčela, být kočka. Že tam jsou pozvané všechny smečky, včetně nich, to jí poslední dny dělalo vrásky na čele. Vlastně to byl i důvod toho, že nespala a musela se pokaždé zdrogovat bylinkama, aby vůbec byla další ráno schopna vstát a makat. Reakci na toto proto radši nechala stranou. Ještě by se jí zvedl tlak. Boha jeho, vo ty budeš dělat na plese? Chceš tam vůbec jít?
"Tvá sestřenice? Páni, takže jsi taky součástí toho... Rodu?" Popravdě si vůbec nevybavovala jméno. Tehdy to neznělo jako něco, co by mělo cenu si pamatovat. "Jaké to je, pracovat pod svou příbuznou?"

Odpočinek jí neměl být souzen. Ne teď, ne tady. Zaslechla nějaké zvuky a otevřela oko - jenom jedno - aby se podívala, jestli ten zdroj stojí za pozornost. První si myslela, že vidí havrana. Ti se tu obvykle zdržovali a i teď je zpovzdálí slyšela krákat. Přestože živý tvor byl tmavý, byl to vlk - a mladý, snad ani ne dospělý. No vida, asi bude mít společnost. Tentokrát ji to ani nijak nevadilo - hlavní energii už zpět načerpala. Byl to tulák? Nejspíš. A když spatřil, že tam jen tak leží, vypadal, že úplně nechce konverzovat. Tedy, nepřišel ji vzbudit. To byla buď známka slušnosti nebo asociálnosti, vyberme si. "Pozoruhodný... Šerm?" Promluvila nahlas, když zvedla svou rohatou hlavu. Křídla přivinula k sobě, tlapky nechala uvolněně natažené před sebou. Nevěděla přesně, jak to jeho mávání klackem pojmenovat, protože to nikdy neviděla. Třebas se ale poučí. Pokud je to užitečné, chci to umět. Asi by bylo poněkud vtipné se učit od mladšího, ale... Už byla níž. Byla daleko od domova.

Jasně že ne, ale jde o princip. Dospívající vlk má mít možnost dělat svá rozhodnutí... Ne navždy dělat to, co si přáli jeho rodiče. Funny, že léčitelství její primární volba povolání nebyla. Bylo to přání Luny a ona ho naplňovala, i když už tu nebyl nikdo, kdo by ji za takový šlechetný ideál pochválil. Jinak by se asi bývala stala rytířem, jako chtěl Hérit. Respekt ostatních? Nemyslela si, že by ho někdy měla. Od té události... Měla pocit, že se jí panovnice spíš obává. Žádné vyšší postavení, žádný vyšší vděk za věrnou službu. I tuto myšlenku odehnala. Nesměla se teď zbytečně rozčílit. Nirix by tomu stejně nerozuměl. Nejspíš.
Nezavíral před ní dveře - to bylo vlastně dobré znamení. Kdyby se stalo něco fakt špatnýho, třeba by v Kultu našla domov. Rodinu. Nebo kdyby změnila názor. Usmála se.
Souhlasil! Už se bála, že bude takový ten opatrný typ, co radši všechno rozšroubuje, i když to trvá hodiny, než aby s tím udělal rychlý proces a šel dál. "Tak ustup," naznačila mu tlapkou, ať udělá pár kroků zpět a vlastně docela s jiskřičkami v očích se pustila do realizace svého nápadu. Bellanna nebyla žádná slabá tyčka - byla vysoká a vlastně i dobře osvalená, jen to pod její vlnitou srstí nešlo vidět. Projednou byla ochotná se i zašpinit. Vzala onen pevnější klacek, provlékla do otvory mezi dráty klece tak, aby se tam dobře zaklínily. Volný konec popadla pevně do zubů. Doufala, že ta věc proti tomu nemá nějaké zvláštní obranné mechanismy - ale snad by nemuselo, zkoumali to oba a důkladně. Pak zvedla klec zapomoci klacku do vzduchu, otočila se o půl osy a silou mrštila klacek i s klecí na blízký strom. Ozvala se slušná rána. "Woo!" Nemohla skrývat nadšení. Projednou něco ničit místo spravovat, to byla vlastně dobrá terapie. Klec spadla na zem, docela zdeformovaná. Otočila se na Nirixe. "Zkus to taky," navrhla mu.