Príspevky užívateľa

Nebyl to nejlepší nápad, vydávat se dál za hranice smečky. Uvědomovala si nebezpečí, kterému vystavovala sebe, své budoucí potomky i smečku, kterou ponechala jen s jednou léčitelkou. Ale co? Potřebovala chvíli pro sebe, mimo dohled panovnice, Sashy i Toshiho. Právě k troskám zamířila vlastně docela z dobrého důvodu - doufala, že nalezne nějaké materiály, kterými by si mohla lépe zateplit a zkrášlit noru. Už tu byla, kdysi dávno, a ona vzpomínka nebyla zrovna veselá. Ohnivá smečka odtud nebyla daleko, o bezpečnosti se mluvit nedalo. Přísahala si opatrnost.
Jaká to úleva, když vkročila mezi trosky kdysi honosného lidského sídla a střecha nad hlavou zamezila sněhu, aby jí i nadále okupoval kožich. Otřásla se, aby ze sebe dostala sněhové vločky, až z toho její rudý přívěšek lítal kolem. Ticho... Děsivé, neprostupné ticho drásalo smysly a umocňovalo samotu, i přestože se tu pár vcelku nedávných pachů nacházelo. Začala procházet chodbami, pátrajíc po jakémkoli užitečném materiálu.

Pousmála se, když zmínil, že mu Sasha povídala o jejích rodičích. Tak po nich přeci jen někdo odkaz předával, nebyla na to sama. Její zrzavá kamarádka nezklamala. Historie byla přeci důležitá, nemělo se na ní zapomínat. Co když to ale byl i jeden z důvodů, proč bylo tak složité se vymanit z názorů, které jeden dříve zastal? No, Bellanna si na valnou většinu dělala názor svůj, přestože vyslechla i ty cizí. Solova poznámka k vraždě její matky ji přinutila se nad tím zamyslet ještě víc. Úplně interpretoval tu křivdu, kterou cítila kdysi! Vlastně i dnes. Napadlo ji, že i on tuhle nespravedlnost pocítil, když se podobná, zdánlivě nesmyslná vražda v rodině přimíchala do života i jemu. "Ignis? Vrazi, lháři a pokrytci," uvedla narovinu svůj názor s nelítostnou jiskrou v oku. Její zelený společník o nich dle jeho slov začínal pochybovat, tak cítila, že je dobrý čas mu sdělit svoji pravdu. "Jako důvod k ukončení života mojí mámy jim stačil fakt, že vypadala jinak, než normální vlci." Těžko říct, kolik toho z tehdejší tragédie skutečně pamatovala a kolik si toho domyslela. "Primitivní myšlenka, že? Bohužel zahrnuje jak mě, tak tebe," tlapkou poukázala na jeho kožich v zelených odstínech. "Nikdo, kdo se liší, není v bezpečí." Hořkost uvízla v jejím tónu. Tohle už nebyla obava jen z Ignisu, vlastně z každého neznámého. Naznačovala tím samozřejmě i to, že zrovna Solův bratr se mohl setkat s někým takovým.
Připadala si divně, že své niterné nenávisti někomu sděluje takhle otevřeně. Neměla ale co ztratit, ne? Vždyť měla pravdu a doufala, že se jí dostane pochopení. I kdyby běžel za panovnicí, že ve smečce někdo chová nenávist vůči sousední smečce... Tak co? Byla si jistá, že by se dokázala obhájit a jediný, kdo by se pak ukázal být ve špatném světle by byl žalobníček. A možná Voltaire sama, za to, že i po tom všem připouštěla pozitivní vztahy. Tak daleko ale Bellanna ještě nedošla - snažila se příliš neřvat, příliš neupozorňovat. Doteď.
Zelenáčkova další otázka jí zůstala rezonovat v hlavě. Jak se mohlo stát, že se na tuhle otázku sama sebe nikdy nezeptala? "Asi... Jsem se bála, na koho bychom na cestě s neznámým a nejistým cílem mohli narazit." Přiznala, mírně zaskočená. Vlastně byla zbabělec, prostý zbabělec, co myslí jen na svůj malý bezvýznamný živůtek. Samozřejmě že zůstala i kvůli domovu, ale bezpečí... Bylo asi vždycky to hlavní, co ji v Nihilu drželo. Ironické, že se opakovaně ukazovalo, že to zrovna bezpečné místo není. Chtěla se na Sola zeptat na stejnou otázku, ale nakonec tlamu zase zavřela. On měl ještě mámu.
Začatou deep konverzaci neodmítl, k její úlevě. S kapkou sentimentu si poslechla, co měl na srdci. Přikyvovala, když se to hodilo. Takže měl v Nihilu pouta, přiznával, že na tom něco dobrého bylo, že s něčím byl spokojen. Až když začal sklouzávat k té události, neváhala zasáhnout. "... Kdybys tam byl, mohl jsi skončit stejně. Nu-uh. Není to tvoje vina, jasný?" Takže tohle byl přirozený proces, že každý ze špatných věcí vinil sám sebe. Proč to tak muselo být, kdo to vymyslel? Byla to bolest, kterou nepřála nikomu. I ona by bývala byla mrtvá, kdyby vykročila ze své skrýše, když jí maminku mordovali před očima. Nu-uh. "Když procházíš žalem, většinou tě tyhle věci napadnou, a bolí to. Stejně jako představovat si jiné scénáře, snít o lepším konci, případně dumat nad tím, jaké by to bylo, kdybys ty nežil a ten druhý ano. Není chybou toto pociťovat, ale nenechej se tím zahltit. Nikdo není nahraditelný, záleží i na tobě." Opravdu teď nemluvila se svým sourozencem nebo jiným blízkým? Měla pocit, že tady vyříkává všechno, co jí trápí, že je až přehnaně deep. A cítila se... Líp. Na místě jakým byl Nihil neočekávala někoho, s kým by takovou konverzaci mohla vést.

Měla plný respekt a uvědomění na to, aby se držela rohatému nablízku. Pochopitelně se po úrazu nepohyboval tak rychle, takže byla připravená ho podepřít a trpělivě postupovala kupředu s ním. Jeho prohlášení, že už ve smečce byl, brala jako dobré znamení. Bude vědět co a jak, pochopí hierarchii... Na druhou stranu, podle toho, co se od něho zatím dozvěděla si nebyla jistá, jaké nátury ta jeho bývalá smečka byla. "Dokud budeš schopný respektovat pravidla, tak je to fajn," podotkla jen tak mimochodem. Ne že by ho podezírala, že by to nedokázal.
Rozpovídal se o své minulosti, a tak ho nechala mluvit. To bylo zajímavé téma, viděla v tom potenciál k zjištění kým byl a o jaké vzpomínky asi přišel, případně poskytnout nějaký klíč k tomu, jak je obnovit. Nebo důvod, proč je nechat zaváté časem. Tiše poslouchala. Neměl jednoduché dětství, ukázalo se. A taky byl vyučeným rváčem, to dávalo smysl. Měla by se bát? "Těžké rodinné vztahy, huh," podívala se po něm, jakoby sama měla co k tomu říct. Měl kompletně jiný příběh než ona, stále jí ale připadalo, že určité smutné události se ve světě... Podezřele často opakují.
Jeho náhlá změna k lepšímu jí přišla podezřele jednoduchá. Bylo toto normální u pacientů s amnézií, že si okamžitě vytvořili nové představy o světě? Možná jo a právě tu zjišťovala více o neprobádané medicíně! "Je možné, že se setkáš s takovými, kteří si tě pamatují z dob, na které jsi ty zapomněl. V takovém případě ti radím... Snažit se vyřešit situaci v klidu. Pokud si myslíš, že ses změnil k lepšímu, možná by bylo dobré tuto svou stránku prozkoumat?" Navrhla. Sebepoznání a seberozvoj, to byla zajímavá součást psychologie. Domnívala se, že správné testy by řekly o tomhle nejvíce, ale že by nějaké znala, to ne. "Opovaž se ale v Nihilu vrátit k zabíjení. To bych musela zabít já tebe, a to nechceš ty ani já." Vyslovila to s náhlou zahřklostí v hlase, téměř jako výhružku. Aby bylo jasné, že to myslí smrtelně vážně. Pak se ale pousmála. Možná byla léčitelkou, aby si o ní ale někdo myslel, že je naivní, to by nedovolila.

Díky magickému přívěsku jí nebylo zima, přesto však cesta do tábora Přízračných znamenala spoustu kroků sněhem. Jaká to úleva, že mířili do sucha! U ní doma v tomhle počasí byla většina vlků k nalezení buď na lovu nebo právě někde v noře, tak jen doufala, že onen Roihu opravdu bude poblíž a nebudou ho muset hledat po všech čertech. Ne že by neuvítala více času s strávených léčitelskými debatami s Timem, takovou jistě vedli i po cestě, ale už opravdu chtěla tělu dopřát zasloužený odpočinek. Byla vděčná, že ji tu Přízrační nechají strávit noc. Vlastně si připadala důležitě, že má to privilegium tu být, byť jen na pracovní cestě. "Uvidíme," pousmála se na poznámku poukazující na náturu pacienta číslo jedna. Zopakovala si, co se o něm dozvěděla - nevděčný, zřejmě trochu divoký a ne úplně upřímný s událostmi minulosti. Dostala od Tima úplně teaser na zajímavou konverzaci!
Při příchodu do přítmí nory se jako vždy na zastavila na prahu, střepala si sníh z nohou a křídel a rozhlédla se, aby včas zmerčila místní a nezapomněla je obdařit slušným pozdravem. Brzy našli jedince, který měl být jejich hledanou osobou. Představovala si ho asi trochu jinak... "Zdravím," vyřkla po vzoru tmavého medika, vedle kterého se postavila. Stála narovnaná, ocas ukázněně u země, v očích jistá vážnost. "Jsem Bellanna, léčitelka z Nihilské smečky. Ráda tě poznávám, Roihu." Nezapomněla na drobné formalitky, přestože se jí hnusily. Něco jí říkalo, že ani žíhaný do takových věcí nebude úplně zapálený. Pak se odmlčela, nechávajíc prostor Timovi, aby to uvedl - však toto byl jeho pacient, on byl expert na to, jak mu to správně podat. Asi se nestává často, že by vám donesli část vašeho těla.

Tak nebyla se znalostmi ohledně světa na tom úplně mizerně, ukázalo se. Nebo začátečnické štěstí? No, tu rodinu Timovi začínala trochu závidět. Byl by to můj bratr býval dotáhl tak vysoko, kdyby zůstal? Na vévodu? Vévodkyně Bellanna nebo lady Bellanna, to jejím uším samozřejmě neznělo zle. Bohužel jediná vzpomínka na samolibý xicht panovnice všechny hezké vyhlídky zaháněla. "Guláš? Jaké to pěkné jméno," zasmála se. Neunikl jí point věty, na poznámku o pomocníkovi přikývla. Ani jí by nevadil někdo bystrý do týmu, jenže zájemci se jaksi nenacházeli. Mohla jen čekat, jestli jednou na její práh nějaký přijde.
Tak Přízrační na tom byli ještě lépe. Brala zpět své jen. Snad aspoň Brisina vlčata budou silná, však už tak mladí nebyli... I když o tom posledním pochybovala, o Ar'Kadienovi. To byl ten typ, co celou zimu stráví s rýmičkou v léčitelském koutku. "Vlastně máme v Nihilu ještě jeden zajímavý případ," vzpomněla si, "jedno vlče se ukázalo mít nějakou poruchu, necítí bolest. Je to zvláštní, slyšel jsi o tom někdy?" Možná by tohle mělo být lékařské tajemství? Ach, k čertu s tajemstvími, když se tím mohla dozvídat nové věci. Neměla co ztratit žádostí o radu, mohla jen získat. Neprozrazovala jména a byli spojenci, ne? Měla pár nápadů, třeba ten s horkými prameny, ale znát další pohled by mohlo pomoct. Na otázku ohledně vlčat jen souhlasně pokrčila rameny. Samozřejmě že to nebyl dobrý nápad, ale dále tuto konverzaci rozvádět nechtěla, protože by nebyla objektivní.
"Díky," zavrtěla ocasem na přání úspěchu. Třeba se Enkidu sám jednou rozhodne jít navštívit sever a Přízračné. Jak by to asi dopadlo? No, třeba si udělá představu při konverzaci s Roihem, ke kterému zamířili. Projednou se naladila na pozitivní notu - mohla by to být zábava. "Jo, nepotřebuješ jmelí? Sebrala jsem cestou," podívala se ke svému opasku, kde na každém boku měla hezký chomáč parazitické rostliny. Vlastně je sbírala i s vizí, že aspoň něco přinese Přízračným za dárek, když už přicházela na neohlášenou návštěvu. Nedokázala si představit, jak by Timothée lezl do vysokých korun, ve kterých tahle věc rostla... Ale pozorujíc ho, byla si docela jistá, že by si poradil.

Jeho první reakce na tyto zprávy pro ni byla momentálně snad ještě důležitější než vlastní obavy. Sama trochu znejistěla, když v ten úvodní moment vypadal více zmateně než vesele. Co když ta vlčata nebude chtít? Co když si vše rozmyslel? Co když-... Šok byl ale pochopitelný a když se proměnil v radost s vrtěním ocasu, tyto myšlenky opustila. Samozřejmě i její mysl svírala hromada vcelku racionálních úvah, proč tohle mohlo způsobit mnohé komplikace. "Toshi, Toshi," s pozvednutou tlapkou mu pokynula, že klídek. Sama potřebovala, aby jí ho někdo poskytl. Nádech, výdech. "Zatím se cítím v pořádku," až na to že teď nebudu moct brát třezalku, uh oh, "ovšem pomoc.. Ano, budu potřebovat, minimálně za pár týdnů. S povinnostmi léčitele a... tíhou navíc nyní nebudu mít čas chodit si lovit či zabývat se dalšími formalitami. V první řadě bych tě ale ráda viděla pravidelně." Zněla vcelku klidně, skromný úsměv na tváři, ocas také ladně zametající ze strany na stranu. Teď v tom byli spolu, s tím nešlo pohnout. O to víc si cenila zájmu šedého... A o to víc se bála i jeho obav. To on měl být tím, co jí vyvrátí všechny strachy.
Povzdechla si, na chvíli upírajíc zraky zpátky do sněhu. Mělo tohle být první, co jejich vlčata uvidí? Dožijí se vůbec svého narození? Dožije se ona jejich narození? "Víš, taky... Jsem vystrašená na smrt. Vím o březosti všechno možný v teorii. Ale v praxi? Bude to o dost těžší, než jsem čekala." Těžké břímě nového života pod její modravou srstí zatím vidět nebylo, přesto jí to způsobovalo mráz na zádech. Pravá dospělost, vypadalo to takhle? Možná v minulosti pomáhala březím vlčicím Nihilu, ale nikdy se nemusela v tomto stavu starat sama o sebe i o smečku.
Iris o tom nevěděl. Toshiho ta otázka překvapila, Bell překvapila jeho odpověď. Anebo vlastě ne - Toshi a vztahy, to bylo takové složité, všimla si. Teď to mělo být ještě komplikovanější. "Myslím, že bychom si o tom měli popovídat i s ním. Radši si to ujasnit, než nechat prostor domněnkám. Oba víme, že ta vlčata nejsou z pravé lásky... Ale chci a vyžaduji, aby v prostředí lásky vyrůstala." Momentálně jí nezáleželo na tom, kdo všechno zdrojem té lásky bude, ale ona hodlala udělat vše. Celý jejich vztah, to bylo nejdůležitější, na tom se mělo vše zakládat už jen kvůli vlčatům. Přestože jí Toshi posledně řekl, že Iris je jen kamarád, nechtělo se jí tomu věřit. Připadala si v právu si nárokovat více jeho času, ale nějaké výčitky z toho pramenily taky. Podívala se po Irisovi.

Cenila, že nemusela být venku, že se tohle odehrávalo v jeskyni. Zářivá běloba sněhu jí po hodinách v šeru jeskyně vypalovala oči, přesto se nezastavila a na kraj došla, za Toshim a Irisem. Neunikla jí překvapená reakce srsti šedého. Nechtěli být rušeni? Too bad, ona nesla důležité zprávy. "Ano," odpověděla Toshimu prostě, stále však nezvedla pohled. Nechtěla Irisovi do očí říkat "běž pryč, chci mluvit s tvým, eh... kamarádem?", proto byla vděčná, když si se sám odvelil za zbytkem smečky. "Děkuju ti." Teprve teď posadila a upřela oči do těch Toshiho, ukazujíc to pravé, co cítila - grimasu zhořklou starostí. Nadechla se, ovinula si ocas okolo tlap a do tváře se jí opět vrátila soudnost. "Vlčata. Musíme si promluvit o vlčatech." Poněkud nudné téma, ne? Sázela ale na to, že šedý věděl, co tím myslela. Musel vědět. Každý měl pravdu - právě teď, když zírali ven na sníh, vcelku veselé členy smečky za sebou v noře, o kterých nevěděla jestli všichni přežijí zimu, právě teď opravdu nebyl dobrý čas. "Budeme rodiče." Hledala v jeho tváři jakýkoli náznak emoce - v té její se totiž začal formovat úsměv a slzička štěstí. Štěstí, strachu i zmatení.
Trochu se uvolnila. Říct to nahlas bylo osvobozením, ale i závazkem. "Nevěděla jsem, jestli jsi už Irisovi říkal," utřela si tvář, odůvodňujíc svůj poněkud vymáhavý požadavek soukromí.

Modrá vlčice nebyla daleko, vlastně se vyskytovala přímo v prostorech smečkové nory, když došlo na smečkovou aktivitu. Už asi potřetí vyhodnocovala stav jejich zásoby bylin v léčitelské noře, snad jakoby jí někdo měl něco čornout. No, vlastně dělala i něco užitečného pro sebe - připravovala si balíčky bylinek pro správný průběh čekání na vlčata. Samozřejmě že se právě teď veškerými léčitelskými aktivitami vyhýbala davu, který slyšela v jiné části úkrytu. Nakonec se mentálně nakopla a dorazila.
Radost z otiskávání tlapky na zeď ji opustila už kdysi, když si uvědomila, že ten pěkný zážitek tady už nikdy se svou rodinou nezažije. Její malá vlčecí tlapka se v jeskyni stále nacházela - vždycky ji to přivádělo do rozpaků. Ale co, musela si zvyknout. I proto zamířila přesně na druhou stranu, daleko od toho obtisku. V kontrastu s princeznou Riverou a Deetrah, které vypadaly, že je to opravdu baví, Bellanně se na tváři úsměv neukázal. Měla starostí nad hlavu. Bezmyšlenkovitě zamířila za Toshim, přestože viděla, že tráví čas s Irisem. Namočila tlapku do jiné barvy než oni a ledabyle ji otiskla na stěnu do prázdného prostoru nedaleko od nich. "Irisi, ahoj. Toshi," oslovila dva okřídlence, aniž by se jim podívala do tváře. Tohle byla asi ta nehorší chvíle na to vytahovat jejich soukromé záležitosti, že? No, její mysl tížily natolik, že to potřebovala vyřešit teď. "Toshi, musíme si promluvit." Řešit dospělé věci dospěle, pomoc. Nemohla si odpustit mírně steskný pohled po Ghaa'yel, respektive po jejím mládí.

Od té doby, co napadl sníh, nebylo příliš dnů, co by si modrá léčitelka Nihilu dopřála nějaký soustavnější odpočinek. Přerovnávala sklad, vytvářela směsi, chodila sbírat to co se ještě dalo a samozřejmě se snažila vlky smečky nadopovat nějakými léky na imunitu, jak jíporadil Tim při její nedávné návštěvě Přízračných. Byla z téhle návštěvy vcelku nadšená - odhalila více o Enkidovi, tulákovi s amnézií, který teď sídlil na území smečky, něco nového o bylinkách a rohatém medicovi samotném, a pak samozřejmě něco o jeho smečce. Cesta tam i zpět ale už nebyla jednoduchá a zeovna dnes se jí extrémně nechtělo vstávat a jít cokoli dělat, natož venku ve sněhu. S mírně nevrlou náladou se tedy pobrala k úkolu, který jí ještě nepřišel tak složitý: Donést sušené byliny z léta do nory smečky. Ty, co skladovala v jeskyni na nejjižnějším konci severních hor.
Mimo buž docela odrbané kapsy na bylinky si nesla ještě červený náhrdelník, co záhadným a nemálo nepříjemným způsobem získala nedávno. Rozhodně ale sloužil dobře - zatím se nemusela strachovat o zimu, to bylo pro léčitelku velmi důležité. Nečekala, že bude mít na své misi společnost, ale došlo jí, že to tak asi bude, když zaznamenala světlou žlutou srst ve sněhu před sebou. Zpozorněla. Nemusela v mysli dlouho pátrat po shodě, tohto nemohl být nikdo jiný, než sama Voltaire. Bell se kousla do jazyka. Malá vlčice vypadala, že je jí její pozice naprosto ukradená. Nebo je mrtvá? "Vaše Veličenstvo!" Bell přidala na kroku, v očích starost. Svou nechuť s panovnicí interagovat odložila stranou, toto mohla být akutní situace. Pokud už nebyla Volti vzhůru, neváhalado ní tlapkou strčit. Jen tak přiměřeně. "Jste v pořádku?" To byla možná hloupá otázka, ale správná odpověď na ni mohla vysvětlit věci velmi rychle a ušetřit jí práci. Ne, že by zrovna od věčně vážné panovnice čekala nějakou velkou sdílnost.

Rok byl dlouhá doba, takže by se nedivila, kdyby to bylo úplně jiné. Na druhou stranu byla za tuto zkušenost ráda - území Přízračných pro ni nebyla velká neznámá, jako kdysi. Teď, když znala Tima, to už rozhodně nebyla ani "ta spojenecká smečka na severu", ale actualy místo, kde žili další fajn vlci. "Lex? To je u vás jako zástupce vládnoucího?" Matně si vybavovala informace o jejich hierarchii, ale úplně jasné to nebylo. Že každá smečka měla pojmenování postavení dělané po svém bylo sice pěkné, ale komplikovalo to nějaké to vzájemné chápání. Ryumee ale teda už nebyla medik, to byla asi důležitá informace. "Tak to jí gratuluju. Jsi rád, že máš to místo teď pro sebe nebo je to více stresující, na to být sám?" Modrá sama nikdy nezažila situaci, kdy by byla ve smečce jediným léčitelem. Nihil býval smečkou přeléčitelovanou, a sice bylo pravdou, že většina z těhle vlků odešla, stále ale měla Sashu. Skoro jí připadalo, že zrzečka už musí být stará jak svět. Bylo to ale pěkné, mít se na koho obrátit, na druhou stranu omezující, protože neměla tu pravou autoritu. Nebo se jí to aspoň zdálo.
Horkou vodou, zopakovala si. To by dávalo smysl - kdyby růže měla záminku, že je dobré teplé počasí, třeba by rozkvetla ochotněji. Teplo navíc podporovalo aroma. Na její stupidní joke v jeho tváři nezaznamenala žádné opovržení, vlastně přiznal, že na tom něco je. Netušila, že takové společné fetování je u Přízračných defacto základem bytí, když přeháníme. "Máte teď takové? Oslabené členy?" Zeptala se. Záněty už žádná sranda nebyly, to souhlasila, a taky ohledně toho zvážněla. "Nihil má na tuhle zimu jednoho seniora a tři mladé. Je nás teď málo." Stavy byly stresující. Měl pravdu, že panovnice do této kategorie ohrožených nespadala, ale takto to prostě bylo - panovnice měla dostat, co chce, vždycky. Drnkalo jí to na nervy, ale byla tomu tak naučena a nesměla oponovat. "A vlastně jednu březí vlčici, brzy." Uvědomila si. Na malý počet členů měli vlastně docela problém, obzvlášť, když tou březí byla velmi produktivní léčitelka. Ona.
"Myslím, že Enkidu si svého bratra najde sám. Přestože má útočiště v Nihilu, nemůžu mu bránit se toulat," i když se mi to nelíbí a výsledky můžou být neprůkazné. Bylo to pravé dilema - první nad ním nechtěla trávit čas, měla toho na práci spoustu i bez nějakého náhodného tuláka, teď to ale bylo zajímavější a zajímavější a ona měla motivaci vědět o všem.
Teď byla otázka, zda jít za Roihem. Timothée do toho nevypadal úplně hrr, ale jeho lékařská zodpovědnost zvítězila. "Léčitelství není vždycky vděčná práce, no jo no," povzdechla si s úsměvem. Soucítila s jeho pohledem. "Tak to bychom měli jít, aby si ještě něco pamatoval. Já to z něj ráda vypáčím, když mi to povolíš." S jemným humorem navrhla, aby se odebrali za pacientem číslo jedna.

Vzhledem k tomu, že v Norestu většinou doteď mimo výjimečných dnů zažívala spíše podmínky mírné, o nějakých velkých mrazech nebo nepříznivostech věděla spíše teorii. Jaké by to reálně bylo, kdyby zamrzly velké řeky nebo bylo sněhu tolik, že by nešlo chodit ani na lov? Křídla na zádech jí v mnohém život ulehčovala, ale proti zimě byla bezradná i nimi. Nebylo radno tohle vše podcenit, to mu dávala za pravdu. Její žádost o nocleh nebyla odmítnuta, i když tušila, že Timothée asi není postavení, aby o tomhle rozhodoval. Trochu se spoléhala na to, že vzhledem ke spojenectví to nebude žádný velký problém. Navíc, mít tak ona věrohodné kamarády mimo smečku, určitě by si je taky vodila domů! "Moc ráda uvidím tvůj sklad!" Zavrtěla ocasem. Zajímalo ji, jakým způsobem si tmavý medic svá léčiva třídí a uskladňuje, ačkoli daleko větším lákadlem byla nějaká prostá vlčí konverzace o životě. Drby taky! Těžko říct, jestli na něco takového bude mít čas. Už teď měla někde uvnitř pocit, že ho určitě vyrušuje od něčeho hrozně důležitého. "Byla jsem u vás kdysi dávno, vlastně tak před rokem... To nám tam něco ukazovala Ryumee. Jsi teď ve smečce medic sám?" O situaci mediců u Přízračných toho vlastě moc najistotku nevěděla, krom toho že Tim byl velice pracovitý a jeho sestřenice byla taky nemálo vzdělaná v oboru. Vsadila by se, že si to Tim v té jejich noře předělal.
Bylinky, sladké bylinky. Heřmánek byl pro Nihilské velmi důležitý - a přestože zrovna tahle symbolika Bellannu v souvislosti s její prací otravovala, neboť si neustále připadala že něčemu dělá reklamu, musela přiznat, že dobrá rostlina to rozhodně byla. Hojná a účinná, jednoduchá na použití. Byla to první léčivka, o které se kdy naučila. Přitakala na jeho poznámku. Až o sekundu si uvědomila význam - však ona nebude moct při čekání vlčat užívat třezalku! Jak mohla zapomenout? Její zásoby kozlíku byly rozhodně menší než ty třezalky. Zvedla zrak od myšlenek až při zmínce pouštní růže. Ta kytička, co měl na workshopu, och ano - ta, kterou šli sbírat v poušti. "Funguje to i v tomhle chladu?" Netušila kolik až toho ta naoko křehká rostlinka vydržela, jen to, že docela snadno chytala plíseň. Malá hodnota to ale určitě nebyla. Větší problém mohl představovat vzduch, jehož mrazivost by teoreticky způsobila rýmičku i při kratším pobytu. Uchechtla se nad vtipnou myšlenkou. "Představ si pět popotahujících vlků jak sedí a nasávají spolu pouštní růži." Taková aktivita zněla vlastně docela zábavně. Úsměv jí z tváře ale záhy opadl, když si uvědomila, že to asi není úplně humor, co by měla ukazovat. "Teda, ono to vtipné není. Ale... No, to je jedno, pokračuj, prosím." Připadalo jí, že ještě chtěl k onomu tématu rad na zimu něco dodat.
Pokývala na jeho zájem. Se zájmem by mu tohle sdělovala, vyšetřování to bylo zajímavé, ale nechtěla mu to slibovat, kdyby se náhodou dostala ke konci dostupných informací příliš rychle. "Svůj život mimo Norest si pamatoval, vyloženě až příchod sem se mu rozmazal, co jsem pochopila. Ale ohledně vzpomínání, ani já jsem si nebyla jistá, že by pro něj bylo bezpečné a dobré, kdyby se rozvzpomněl." To nemělo být její rozhodnutí, ale pacienta se zkrátka nemohla zeptat, jestli chce zpátky své vzpomínky, když ani nevěděl, o čem byly. Ne, že by to uměla. Ale to morální dilema! "Ale myslím, že nejlíp si rozvzpomene právě interakcí s vlky, které už potkal a třeba zapomněl." To dávalo smysl, že by si vlk vybavil aspoň nějaké pocity spojené s danou osobou, když už ne rovnou obrazy z minulosti.
Zatím ten Roihu zněl jako trochu nezkrotná element, to ji ale neodrazovalo. Když to bylo pro dobro věci nebo věci velmi zajímavé, v jejím zájmu, zapomínala na svou častou nechuť s ostatními mluvit. "Určitě bych ho ráda viděla," řekla, "ani jsem netušila, že taková amputace prstu jde přežít bez velkých následků. Navíc, doplnit si příběh by bylo taky fajn... Ale, hm, nebude reagovat špatně na informaci, že jsem pomohla jeho protivníkovi?" To se nemusel nikdy dozvědět, ale tohle už nechávala na Timothéem. Její pacient konec konců Roihu nebyl a lokální doktor měl lepší znalost, kolik by bylo vhodné mu sdělovat.

Následujících pár týdnů, rezonovaly jí myslí starosti. Nakonec jim ale beztak nezbývalo, než se s tím, co mělo přijít, smířit, i kdyby to měly nastat ty největší mrazy, co kdy Norest zažil. "Jestli to bude horší, docela se obávám, že později v zimě nebudu schopná sem docestovat ani se svými křídly," poznamenala, upozorňujíc na to, že ani teď to nebyla zrovna procházka. "To je vlastně další věc. Myslíš, že bych u vás mohla zůstat přes noc?" Zima jí sice nebyla, ale únavu cítila. Kdyby na cestě zpět náhodou potkala někoho, kdo by jí šel po krku nebo se přiřítila sněhová bouře, dost možná by neměla sílu s tím bojovat.
Že Timothée pracoval na sběru důsledně ji ani v nejmenším nepřekvapilo. On svým povoláním žil, co ho znala. I ona pracovala pilněji než loni a předloni. Začínala ale pochyboval o své vlastní připravenosti. Ona botanika a bylinkářství byla věc první, lékařství věc druhá. Ta zahrnovala péči a komunikaci s pacienty, kterou sice v základu zvládala, ale pomyšlení, že za ní místo jednoho kripla za týdně či měsíčně půjde tři a více vlků za den zněla... Vyčerpávajíce. Navíc, když s Toshim plánovali rodinu! "I Nihilský sklad by měl být na zimu patřičně vybaven, troufám si říct," aspoň na tu běžnou. Vždycky se mohlo něco pokazit a téměř jistě se něco pokazí, to bylo přirozené. Dodala to pro ucelenost informací. Jejich smečky byli spojenci, takže jí připadalo důležité to zmínit, byť jen pár slovy.
Její společník nelenil, rozmluvil se o směsích na imunitu. Nějaké to know-how. Nechala ho aby vše řekl, v průběhu přikyvovala. Poslouchat ho tady bylo rozhodně mnohem příjemnější než na workshopu. Nebylo tu nic co by ji rozptylovalo a měla pevný cíl. Zmíněné nabírání váhy jí vlastně donutilo k nějakému prozření. Ani si toho nevšímala, ale na podzim jí instinkt radil více jíst - teď jí to dávalo smysl. Netušila, jestli tohle Sasha mezi smečku roznesla, aby více jedli, modrá to ale zcela jistě opomněla. "To máš pravdu... Se směsí na imunitu, já doteď používala vyvážené množství heřmánku, šalvěje, řebříčku a případně česneku. Nejlépe se mi osvědčil rakytník, ale toho nemám tolik, takže ho zatím šetřím na horší časy, primárně pro vlčata, panovnici a lovce." Vždycky se snažila první sáhnout po bylinách běžných, které se dobře doplňovaly, ale teď věděla, že by mohla využít i jiné plody, které se třeba nedaly použít na nic jiného. Třezalky měla na psychické stavy své soukromé zásoby, takže teď věděla, že zásoby smečkové může použít i pro zvýšení imunity.
Slovo páni bylo docela namístě. Pro ní to bylo velké páni, když tam v háji Enkida v tomhle stavu našla, protože se ztrátou paměti takového rozsahu se ještě nesetkala. Na to měla doma ale naštěstí svou zrzavou tetičku, která věděla, co a jak s větší jistotou, než ona. Jakmile Timothée zmínil experiment, pootevřela tlamičku. To byla vskutku zajímavá úvaha, kterou by ráda prozkoumala! "Víš, že jsem si říkala to samé? A bylo mi blbé o tom vůbec přemýšlet, ale říkala jsem si, že pokud ho postrčím správným směrem, třeba už se v první řadě nikdy nebude muset dostat do takového souboje, který mu způsobil tu ztrátu paměti." Myslila si, že tohle si navždycky nechá pro sebe, ale pokud to někdo měl pochopit, věřila, že to bude právě Timothée. "O psychopata ve smečce opravdu nestojím, takže ho sleduju. Má bratra, takže doufám, že toho jednou potkám také a dozvím se více o jeho rodinném životě. Psychologie není můj obor, ale... Zajímavý návrh, skutečně." Onoho bratra teď měla motivaci najít co nejdřív. Teorii, že vlastnosti jsou vrozené ještě nikdy neprozkoumávala...
Kdyby jí někdo přinesl její ztracený prst, rozhodně by ho pyšně nenosila na krku ani nejásala radostí. Byla by to připomínka špatné zkušenosti, to nikdo nechtěl mít na očích. Přesto byla ráda, že Timothée souhlasil s tím, že zamlčet bezprstcovi tuto informaci není dobrý nápad. "A je doma? Ještě jsi nezmínil, jestli se uzdravil v pořádku." Snažila se nenápadně navrhnout, že by se za ním mohli jít podívat. Taky jí zcela upřímně zajímalo, jestli si z takové ztráty vlk nese trvalé následky, případně jaké. "Může bez prstu chodit?" Uši napřímila, prahnouc po odpovědích.

No jo, oni byli Přízrační vlastně smečkou v Norestu nejsevernější. Z celoživotního pobývání na jihu, kde v zimě obvykle v údolí ani nezamrzaly řeky, si to skoro neuvědomovala, že někde jinde v doletové vzdálenosti může být o tolik rozdílné klima. Možná zimu podcenili všichni, když byli překvapeni jejím brzkým příchodem. "Myslíš, že je to jen začátek?" Její tvář opustila ta špetka humoru, vystřídala ji starost. Oba byli doktoři - věděli, kolik práce jim připadne na hlavu, kdyby se celé smečky rozhodly onemocnět. A co hůř, co by se stalo, kdyby oni sami onemocněli! Teď se k tomu přidávaly ale i obavy o tu dopravu a jídlo. Musím Toshimu říct, ať ještě něco naloví, kdyby náhodou hůř bylo.
Na profesní talk byla tentokrát připravená. Byla si s tím vším mnohem jistější než když se poprvé potkali. Vlastně ji ono setkání s Timothéem donutilo se hecnout a pokusit se zaplnit všechny ty díry, co ve vědomostech měla. "Na chřipky, zimnice, imunitu, případně omrzliny... Z preventivních důvodů." Materiály měla svoje doma, ale dodatečné informace se hodily vždy. Příbalový leták novým, teoretickým lékům totiž nikdo ještě nenapsal. Chtěla se připravit i na nejhorší, přestože doufala, že k takovému nedojde. Snad tímto tmavému nebrala čas, který by strávil na něčem pro svou smečku - útěchou jí bylo to, že i ona měla co mu nabídnout nazpět.
Její špatný pocit z neangažovanosti na léčitelském workshopu se ukázal být zbytečný. Hlava jí upozorňovala na to, že Timovi to hle opravdu vadit nebude už dříve, ale až teď přiznala, že měla pravdu. Snad jen pro dobro svého svědomí si o tom potřebovala popovídat. Kývla a pousmála se na jeho vlídná slova. "Dobře. Tak já ti o tom řeknu později. Když zbyde čas." Práce první, zábava potom. K ironii věci, téma, které měla téměř na jazyku, se bohužel zrovna zábavným nazývat nedalo. Nevadilo jí ho proto prozatím odsunout stranou.
Už změna v jeho mimice naznačila, že o události s tulákem skutečně něco ví. Ošetřoval druhého účastníka oné rvačky. Připadala si úplně jako v detektivce, jak povídal, protože to začínalo dávat smysl! Jen to vyvolalo i v jejím výrazu jiskru nadšení. Až po pár sekundách si uvědomila, že to je asi nemístné, když se baví o něčím zdraví. "Roihu? A je v pořádku?" Onoho rimora neznala, její starost proto vyplývala čistě ze zájmu léčitele. Jestli mu ale měl návrat jeho prstu udělat radost, pak byla ráda, že ho vzala s sebou a mohla se o to postarat. "Onoho tuláka - Enkidu se jmenuje - jsem našla v Dormanském hvozdě," blíže Ignisu, než bych chtěla být. Informace se tedy asi shodují, hm. "Byl v bezvědomí po úderu tupým předmětem. Když se probral, nevybavoval si nic ze svého života v Norestu, takže asi půl roku. Zmínil, že bojovat umí, ale nebyl mi schopný ani odpovědět na to kde se nachází, natož cokoli o smečkách nebo o tom souboji... Takže se obávám, že kompletní příběh nikdy nedostaneme." No, ale na něco přišli. Byla si docela jistá, že pokud byl Enkidu nebezpečný předtím, na své konfliktní já z velké části zapomněl. To se dalo považovat za pokrok k lepšímu. Řešilo to i záležitost mezismečkových vztahů, doufala - když si týpek nepamatoval nic o souboji, nemohla ho trestat neposkytnutím azylu, přestože se provinil vůči spojenecké smečce, ne? Neměla v diplomatických záležitostech přehled, ale takhle jí to dávalo smysl. "Chceme mu ten... Prst... Předat?" Napadlo ji. Možná svou předešlou větou myslel právě fakt, že ho mohl chtít zpět. Silně pochybovala o tom, že by se dal navrátit do funkčnosti bez pomoci nějaké magie.

Měla špatné tušení, že vítr by mohl později toho dne přinést špatné počasí, ale nechtěla se ohledně toho teď stresovat - ke svému štěstí totiž zanedlouho zaznamenala tmavou srst rohatého medika. Nečekala, že bude mít takové štěstí! Docela se jí ulevilo, že nebude muset řešit nějaké diplomatické hlouposti s vlky, které neznala. Profesní kruh jí v tomto ohledu připadal mnohem vlídnější, než ten smíšený. Bez váhání se mu rozešla naproti. Jeho pozdrav sotva slyšela, a tak si dovolila udělat ještě krok blíž. "Dobrý den i tobě, Timothée," pousmála se. "No, vždycky může být hůř." Komentovala počasí. Vlastně měli dobré podmínky, pokud se nebe nerozhodne seslat další sníh. Úsměvné. Černý naštěstí nedal dost dlouhý čas jejím myšlenkám, aby se zamotaly, a tak byla připravená, když se zeptal na důvod její návštěvy. "Měla jsem v plánu tě navštívit ještě před zimou, ale první sníh přišel nějak brzy," začala. Ale vtipy stranou, její řeč zvážněla. "Mám hned několik věcí. První věc - přišla jsem se se s tebou pobavit o oboru, pokud jsi ochoten sdílet vědomosti. Mám určité způsoby přípravy směsí bylin na zimu, ale zajímal mě další názor." No, snad nebude takovou meducínu na chřipku po takovéhle cestě potřebovat taky. Měla víru, že díky červenému talismanu byla odolnější, ale to taky mohlo být pouhé placebo, protože jí nebyla zima. "Pak jsem se ti chtěla omluvit, že jsem ničím nepřispěla na workshopu. Jako léčitelka, myslím, vědomostmi. Byla to ale velmi pěkná akce. V mé mlčenlivosti byla... Věc osobní, obávám se. Můžu ti to vysvětlit, pokud budeš chtít." Boha jeho, moc mluvíš! A ještě jsi ani neřekla tu nejdůležitější věc! Sama si přišla divně, že najednou produkuje tolik slov. Vlastně už se nevědomky ani nedívala do očí Estreláka, ale někam k jeho tlapkám. Téma osobní bylo vždy těžké na rozebírání, ale vlastně to řekla, protože to chtěla s někým sdílet. "No a nejurgentnější věci, s kterou přicházím - nedávno jsem přijala do péče tuláka, který se nejspíše zapletl do boje s někým od vás. Nedozvěděla jsem se od něj nic, prodělal ztrátu paměti." Jak to říkala, nadzvedla jedno křídlo, aby od svého opasku oddělala malý váček. "Věřím, že tohle patří někomu od vás." Položila ho na zem a odkryla kousek něčeho bělavého. Opravdu se snažila, aby prst pro ni neznámého původu zůstal v co nejlepším stavu - a s konzervací jí chlad docela pomohl. Stále se v duchu ale šklebila nad tím, jak bolestivé by bylo o takový prst přijít a manipulovat s tímto kouskem mrtvé tkáně pro ni bylo nepříjemné. Doufala, že Tim bude mít nějaké vysvětlení a kompletnější informace. Vzhlédla zpět k jeho očím.

Cesta na sever byla v tomhle počasí nanic. Sníh pokrýval celou krajinu a přestože slunce občas osvítilo krajinu, jeho jemný svit nebyl zdaleka tak silný, aby ohřál zem na nějakou příjemnou teplotu. Štěstí, že nedávno získala onen podivný červený amulet, protože co vypozorovala, skutečně věci okolo oteploval. Neměla proto problém s teplotou, prozatím - stále tu však byl problém sněhu a nemalé vzdálenosti, která mezi Nihilem a Přízračnými ležela. Právě za spřátelenou smečkou dnes měla namířeno. Chtěla navštívit Tima, soudruha léčitele, se kterým si docela porozuměla. Byl tím nejbližším ke kamarádovi, kterého u Přízračných znala, nejspíše. Na léčitelském workshopu neměla ani šanci vyjádřit mu svůj obdiv, že takovou věc uspořádal! Kdyby ho znala více a dříve, pravděpodobně by byl jejím idolem v oboru. Nebyla to ale pouhá touha po tom mít kamarády a trochu se jim věnovat, měla samozřejmě i vážnější úmysly. Kromě červeného amuletu si s sebou nesla i dvě menší brašničky a za opaskem měla i nějaké jmelí, co sebrala po cestě.
Své pokusy o to si zkrátit cestu letem už vzdala, když se setkala s přeháňkovým sněžením. Nebylo to příliš efektivní, když vítr vanul ze severu, takže se radši prošla sněhem. Teď bylo jasno - a když konečně zaznamenala, že hranice Přízračných je blízko, srdíčko jí zaplesalo radostí.