Príspevky užívateľa

Zvědavost asi nebyla to správné "táhnout" co měl na mysli. Osvícení? To znělo jako náboženství. "Osvícený" se přeci používalo jako označení pro někoho, kdo dostal nějaký dobrý nápad, prozřel nebo byl jen fakt velmi moudrý. Všechno, co právě zaznělo, jí hlasitě rezonovalo v hlavě. Měl pravdu - proč se vlastně ptala? "V Nihilu jsem se narodila. Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli se tam chci narodit," odpověděla s pohledem otočeným k zemi. Nebo jestli tam chci zůstat. Tohle bylo konplikované téma. Vyřknout tyhle niterne pocity, co nikomu moc neříkala ani doma... Cítila se líp. Tedy, do chvíle, kdy si uvědomila, nad čím to vlastně přemýšlí. Nihil je tvá rodná smečka, máš jí být věrná! Co by si pomysleli, kdyby věděli, že vůbec bereš takové věci do úvahy? Navíc - Kult?? Co by si myslela Sasha? Musím přestat. "Ale, ehm- žádného osvícení se mi teda zatím asi nedostalo. Asi." Jak by věděla? Zeptala by se, ale odpověď by byla asi podobně kryptická jako předtím.
Lépe se soustředit na ono hledání pastí. V několika už byli úspěšní, tahle velká klec ale vypadala jako oříšek. Pečlivě ji obešla a koukala se pod tlapky, kdyby náhodou bylo ještě něco kolem. Strčila do zrezivělého kovu klackem. Bez reakce. "Jsou to lidské výtvory. Postavili to, aby to zvíře dostali i ven..." Upozornila na to, že to musí mít i nějaký zpětný mechanismus. Otázka byla, jestli ještě bude fungovat. Znovu si to prohlédla, tentokrát se opřela i o konstrukci samotnou. Zavrzala. Pokusila se vzít klacek a stisknout jakousi páčku navršku spadlé klícky ve vchodu, ale byla příliš prorostrá rzí. "Nebo... To můžem rozflákat," navrhla ještě, naznačujíc, že to by vlastně mohla být zábava. Zvedla se a udělala krok zpět, kdyby se Nirix chtěl taky podívat a zvážit možnosti.

Pokrčila rameny nad jeho soucitem. Ani ona Dina příliš neznala a Tea, toho vlka, co umřel, taky ne. Teď ohledně toho byla už klidnější, než předtím - nemůžeme lhát, když se doslechla o vraždě, chytl ji menší amok. Kvůli matce. Naštěstí, tentokrát to aspoň nebyl Ignis.
Její otázka se nesetkala s vřelým přijetím. Jak očekávala, konec konců. Kývla, zůstávajíc zticha. Co v Kultu je, to tam taky zůstane, zopakovala si jeho slova. Znamenalo to, že Nirix nemůže Kult opustit? Měla pocit, že něco podobného říkala tehdy i Kiin. Začínalo to dávat smysl, všechno to co doma tvrdili. Oni to nebyly jen fámy, byla to skutečnost. Jak ale můžu vědět, jestli věřím, když nevím v co? Nějaký ideál? Že se den střídá s nocí? Že za mořem je země? Že existuje svět duchů? "Předpokládám, že byste mi o tom řekli víc jen kdybych se chtěla ke Kultu připojit..." Ano/ne otázka, tím ho snad nenaštve. A nebo se do Kultu může vlk jen narodit. Kiin se tam narodila. Očima bádala na zemi v listí - hledala onen lesk, co před tím. Ty pasti byly z kovu, jak se dozvěděli.
Rudookému se povedlo jednu najít a nějakým způsobem ji i vyřadit. Mírně zmateně se podívala na past, na něj a zpět na past - vždyť se jí ani nedotkl. Vítr. Udělal to magií. Teď věděla o Nirixovi víc, než on o ní, to se asi hodilo. Přecijen stále byl kompletně cizí vlk a ty si ona jen tak k tělu nepouštěla - nedejbože někde v noci, daleko od domova. Její magie zrovna praktická nikdy nebyla, tak by v boji mohla použít účinně leda tak své rohy. Ne, ne znovu. Vybavila si tu zakrvácenou scénu ze smečkového lovu. Musela zavrtět hlavou, aby to zahnala.
I ona kousek dál spotla past. Nebyla to ta klasická čelist, vlastně jen kovový kruh se špagátem, co visel ze stromu. Bylo to však natolik zašlé časem, že Bell stačilo do toho párkrát strčit klackem a kov se pod náporem rzi sám rozpadl na kusy. Co Nirix řekl o Dovahkiin ji samozřejmě nepotěšilo. Sice to bylo dávno, co se potkali, ale byla to dobrá duše a doufala, že ji ještě někdy uvidí. Chvíli mlčela, zpracovávajíc svůj smutek. Opět se potvrzovalo pravidlo - přátelé nikdy nevydrželi věčně. Všichni jednou odejdou. Dívala se po další pasti, zpomaleně. "Díky, žes mi to řekl," hlesla snad po věčnosti mírně chraplavým tónem. Nebreč nebreč nebreč. Slzy zadržela. "Doufám, že se najde." Mezi stromy se zaleskl další obrys - tentokrát šlo o klec. Docela velkou, i liška by se vešla. Vstup byl však zavřený a uvnitř se válely jen kosti ubohého zajíce.

Co se týkalo jejích znalostí o Přízračných, nebylo jich mnoho. Nebo to si asi myslela, protože nikoho odtamtud neznala. Možná pár jmen se jí spojovalo i s tváří, ale že by to byla nějaká hlubší známost, to ne e. Zatímco Nihil sídlil u moře, v teple, v kytkách, jejich spojenecká smečka byla tam někde daleko na severu, usazená na úpatí hor. U jezera. Pamatovala si to, protože se účastnila oné vzdělávací akce, co tehdy smečky uspořádali. Aspoň něco. Pak, že asi měli něco s hvězdama. Ne, že by chápala co. Ale Sage s Leonem, šamani Nihilu, měli taky něco z hvězdama. Byli všichni Přízrační takoví šamani? No, kdyby smázla veškeré vědomosti a přišla s kompletně čistým papírem ptát se tohoto týpka na otázku šamanství, asi by se ani nezeptala. On vypadal úplně normálně - jako milý hoch se srdíčkem, ani ne s kompletně přírodní srstí, ani ne s kompletně "nepřírodní" srstí, jak tomu kdosi rád říkal. Byl od všeho trochu, tak akorát, soudě dle vzhledu. Průměrný týpek. Tak by teda odhadovala. Dobře ale věděla, že první dojem rozhodně neni všechno a že vzhled je vlastně plně poslední věc, na které záleží. Musela poznat sama, o koho se jednalo. A třeba bude i překvapená!
"Už jsem si začínala myslet, že jste si přišli někam založit provizorní kemp, aby jste to měli blíž k místu plesu," zareagovala na jeho vysvětlení. Humor. Tohle by fakt nebylo dobré místo. Navíc, rozhodně to nebylo o moc blíž Nihilu než území Přízraků. Možná tak pár kilometrů. Když vlk nebral v potaz křídla, ovšem.
Mladý pán, vlastně podobného věku, se dal do řeči. Přiznával, že moc nikoho od Nihilu neznal. Tak to byli na stejné vlně. A zjistila, že byli už na dvou stejných vlnách - on byl totiž léčitel. I proto se usmívala už předtím, než začala mluvit. "Bellanna, léčitelka z Nihilu. Těší mě," opětovala představení a sledovala jeho tvář, aby viděla reakci pěkně v živém přenosu. Možná očekávala moc, tohle se jí ale ještě nestalo! Potkat kripl bábu co není z její smečky, navíc takhle v terénu! Samozřejmě se okamžitě začala obávat, že pokud dojde na sečtělou debatu o bylinkách a léčení, bude zaostávat. Oni jí totiž doma ten oficiální titul ještě nedali, z bůhví jakých důvodů. Pracovala na svých vědomostech od mala! "Na to, že jsme spojenci, vzdálenost mezi našimi smečkami není zrovna vhodná na rychlé zareagování, to máš pravdu," přiznala. Nikdy neměla důvod o tom víc přemýšlet, nikdy nenastala nutnost. "Ani já neznám příliš vašich... Byla jsem sice na tom, tom... Výměnném pobytu, ze zvědavosti, ale pamatuju si jen jméno Ryumee, vaší... Další léčitelky." Že vlastně Tim a Ryumee byli jedna rodina, to si absolutně nedávala dohromady. Jak taky, žejo. Ani to si nikdy nepotřebovala pamatovat.

"Dino de Mal," potvrdila. Jasně, že ho znala. Sice ne zrovna osobně, nikdy s ním slovo hodné zmínky neprohodila, ale věděla, že to byl mistr léčitel. Společně s Mirou a Sashou. "Odešel, někdy v zimě. Měl tři vlčata. Jedno šlo s ním, druhé bylo... Zavražděno. Nedávno." Ach ach, nějaká tragédie v tom přecijen byla a v jejím hlase se to odrazilo. Věděla, že by mu asi nemusela říkat tolik, protože mu to k ničemu nebude, ale... Koho by to poškodilo? Kulťané stejně zůstávali ve městě. Nebo - tohle bylo vlastně poprvé, co nějakého potkávala venku, v divočině.
Neřekla by, že je zrovna ochranářský typ. Neměla problém některé typy vlků nechat napospas kdejakému nebezpečí nebo jim flusnout do xichtu - na druhou stranu, nikdy se jí nelíbilo, když za to pak platila ona nižší vrstva společnosti, co byla ráda, že je ráda. Hati. O tom se Kiin nezmiňovala. Jejich vůdce, snad? Něco jí říkalo, že do tohoto monologu by se neměla zapojovat. Počkat. Nevěřící? "Nazval jsi mě... Nevěřícím. Co to v terminologii Kultu znamená? Smím-li se ptát, ovšem. Kdyžtak mě ignoruj." Zvědavost vítězila, ale ptala se velmi opatrně. Snad jakoby ji měl sežrat za takové otázky. Ale snad ne, když viděl, že byla dobrá duše a z vlastní vůle se tu snažila pomoct. Z žádného vyššího důvodu, ne ne. Přecijen se chtěl připojit, na což se usmála a mávla ocasem.
Ona věc, ke které se k zemi sklonila, byl klacek. Chvíli ho hledala v té tmě, ale našla vyhovující. Nehodlala znovu riskovat tlapu, svoje tlapy měla ráda. Rozhlížela se kolem, jak tak kráčeli lesem. Na zem skrz listy prosvítalo stříbrné světlo měsíce. Pak přišla ta otázka. Vlastně nevěděla, jestli bylo předtím moudré se zmiňovat. Co kdyby ji to dostalo do potíží, kdyby to Nirix předal svému vůdci? "Dovahkiin." Jméno za jméno. "Ztratila jsem se tehdy na cestách. Odrostlejší vlče. Pomohla mi přežít noc." Že tehdy utíkala od domova kvůli žalu ze smrti matky, o tom pomlčela.

To byl kompliment! Pro smečku, samozřejmě, ne pro ni. Byla ale pravda, že v nemocničním zázemí jiných smeček absolutně neměla přehled. Nejvíc věděla asi o Přízračných, protože tam byli při výměnném pobytu a samozřejmě to byli spojenci. O Ignisu nevěděla nic a ani vědět nechtěla. No a Kult byl záhadou. Měla vlastně šanci získat něco užitečného z tohohle vlka? Původně to nebyl záměr, ale nemohla si nalhávat, že není zvědavá. "Třeba budu vědět, když mi povíš jeho jméno," navrhla. Koho mohl znát? Už to bylo nějakou dobu, co samce léčitele postrádali. Vlastně si uvědomila, že by pro něj nemusela mít dobré zprávy.
Všimla si jeho zaváhání ohledně představení. Nakonec se ale dozvěděla jeho jméno. Nirix, tedy. Kývla hlavou s úsměvem na znak, že ji taky těší. Jeho otázka byla docela oprávněná. "Nevím," zamumlala téměř neslyšitelně a zadívala se do země. Vlastně nevěděla, proč to chtěla jít udělat. Teda, neměla nějaký dobrý smysluplný důvod. Měla by přiznat minulost? Zvedla zrak zpět k Nirixovi. "Jsem léčitelka. Pokud existuje možnost, jak omezit, aby se tu o to někdo zranil, záleží mi na tom. Ať už je to tulák nebo jeden z vašich." Její slova nakonec zněla i sebejistě. Nebyla to lež, koneckonců. Nemohla přiznat, že v Nihilu jí zatím nezvedlo level profese, protože by pak vyzněla směšně, ale snad měla pravdu, ne? Kdyby se někdo o tomhle zranil, léčitele by potřeboval zajisté. "A... Měla jsem u vás kamarádku. Kdysi dávno." Přiznala tišeji, když odvrátila tvář a rozhlížela se po něčem na zemi.

Už se tak nějak probrala z původního transu, a tak si všímala, co to povídá. "Ber na mě. Jsem jedna z Nihilských léčitelek," přiznala s úsměvem. Doufala, že to nevyznělo jako sebechvála, to by nerada. Měla ale pocit, že tenhle týpek je docela v pohodě. Jaké vůbec léčí vlci města? Mají jiné způsoby? Roste tam vůbec něco? Otázka, ktera poháněla její zvědavost - připadalo jí ale, že by bylo neslušné se ptát. Snad někdy jindy.
Jeho poznatky si vyslechla a přikývla. Čekala, že se bude snažit i odradit od hranic, ať už to bude jakýmkoli způsobem. Přiznával však jistou neznalost svého území, to nečekala. No, město bylo rozhodně o dost větší než Nihil, tak se ani nedivila. Vlastně až teď si všimla, že červenooký vlastní křídla. Chvíli mlčela, přemýšlejíc o čem vlastně mluvit. Hleděla někam do lesa ponořeného ve tmě. "Jsem Bellanna," řekla nakonec. "Nechceš... Jít zneškodnit další tyhle věci?" Měla k nim sice respekt, ale nemohly se u ní zapřít mírné sebevražedné sklony. Nebezpečí ji lákalo - pokud teda nešlo o Ignis. Brr.

S tlapkou pevně přitisklou k hrudi a ocasem staženým mezi nohama jen vyděšeně hleděla na to, co jí právě málem lapilo do pasti. Ovšem, že se lekla, hlavně toho zvuku - a zpětné uvědomění, co by ten pažravý kov udělal s její tlapou, to zrovna nepomáhalo k uklidnění. Ještě se s takovou věcí nesetkala. Měla za to, že reálný úmysl ublížit mají jen špatní vlci.
Když k ní přispěchal cizí vlk, byla ještě mírně otřesená, že se na něj ani neotočila a neprohlédla si jeho tvář. Jeho slova však vypovídala o starosti a zájmu. "Jo... V pohodě," odpověděla s výdechem a konečně se podíval na onoho týpka, co se tak mile zajímal. "Díky." Až teď si uvědomila, že je noc a že noc je stejná doba, co se setkala se svou městskou kamarádkou - musel být z města. Smrděl jinak. Za co vděčím té ochotě? "Okolo mé smečky se tyhle věci nikdy neválely... Byly by schopny způsobit ohromnou infekci. Možná by mohly být i důvodem k amputaci, kdyby se do toho někdo chytil," opatrně se sklonila, aby si tu věc prohlédla. "Je jich tu víc? Okolo města?" Snad se nedotkla citlivého tématu. Vlastně, vůbec nevěděla, jak s tím týpkem má mluvit! Byla opatrná.

Pocity modré vlčice s tímhle místem docela vajbily. Vždycky se jí tahle jiho-západní část Norestu líbila, i když ji mnozí měli za prázdnou a nezajímavou. Možná to ji přitahovalo - i její emoce byly často o samotě, zklamání, smutku a strachu. Přesně to, co by řekla o tomto lese, kdyby měla odhadovat autorův záměr. Kdyby Bell mohla a věděla, co ji čeká, taky by si při narození byla bývala zvolila pro svůj kožich nějaké méně saturované barvy. Hnědé, šedé... Černou, možná. A asi by se obešla bez těch otravných chlupů na hlavě, co se stejně neovladatelně kroutily jak hadi a jakýkoli pokus je urovnat končil nezdarem. Rohy by kdysi bývala taky ráda vynechala ze svého vzezření, ze zkušeností ale věděla, že jí to dokáže zachránit život. Taky to vypadá to nebezpečně, mít na hlavě dva meče. Vzhledem k tomu, že mnozí vůči ní ztráceli respekt kvůli nepřírodní barvě, byla za ně ve výsledku vděčná. Co by se vlastně stalo, kdyby o ně někdy přišla? Bolelo by to?
Zrovna se zastavila a urovnávala si peří na křídlech, když jí pozdrav uvědomil o cizí přítomnosti. Ajéje, zase musela mít myšlenky úplně jinde, když vlka ani neslyšela přicházet. Otočila hlavu a zřela tmavého chlapce s růžky. "Pěkný den i tobě," pozdravila nazpět s mírným úsměvem. Vypadal přátelsky. To byla správná energie, kterou potřebovala někde nasát. Doma to nešlo z mnohých důvodů, tak kdekoliv jinde. Byl docela smol. Když nasála vzduch, uvědomila si, že ten pach dobře poznává. Spojenecká smečka přece - byl z Přízračných. "Že na takovém místě potkám někoho z vaší smečky by mě nenapadlo... Myslím tím- že je to daleko," trochu zazmatkovala se slovy. Tak rychle přepnout z vnitřního monologu do srozumitelného jazyka bylo náročné.

Toulat se okolo kultu prý nebylo zrovna bezpečné. To jí kdysi říkala maminka. Jenže pak se jednou šla přesvědčit sama, v době, kdy byla nejníže. A to ji donutilo nad tímto lehkým, odsuzujícím tvrzením více přemýšlet - byli vlci města tak strašliví, jak povídali? Ty, které poznala, svým vzezřením tvrdili opak. Třeba si to všechno Norest jen vyložil špatně.
Bellanna měla respekt k tomu, že do města se nesmí. Dnes ale potřebovala najít pár věcí. Lidské výtvory, takové, které by sama nevymyslela. A kde jinde hledat, než v blízkosti největšího lidského výtvoru v širém okolí? Dorazila do lesa, přistála a dala se do hledání. Většina stezek byla zarostlá hustou bující vegetací - už víc jak desetiletí tu ruka člověka nepůsobila. Byla vůbec šance, aby našla, co hledala? Zastavila se jen na chvíli, když v dálce spatřila ono kolo lunaparku. Kraj města za řekou, místo, kde potkala tu šedou vlčici. Možná to už dneska bude muset vzdát - Slunce zapadlo a svět se nořil do tmy. Rozešla se však dál. Po chvíli chůze si všimla mezi listím něčeho blískavého. Došla k tomu, opatrně rozhrnula listí. A - PRÁSK! Kovové čelisti podivného výtvoru scvakly. Jen tak tak stihla uhnout nepěknému zranění. Co to do háje je?!

Dnes to nebyl dobrodružný duch, co Bell vytáhl z bezpečí domova, nýbrž nutnost jít nasbírat nějaké bylinky. Přelétala nad krajem, hledala cokoliv užitečného a pěkná místa si ukládala do paměti. Už podruhé ale musela přistát - energie selhávala, křídla bolela. Nikdy tolik nelétala, obvykle preferovala cestu po všech čtyřech. Že by si konečně začínala uvědomovat, že křídla jsou nesmírně užitečná a je promarněné ulehčení života je nevyužívat. Snad i sem tam občas pomyslela na to, že z ní její rohy, modrá barva a křídla nečiní ohavnost, chybu existence nebo nižší rasu, ale něco lepšího. Dříve to odvrhla jako zcestné myšlenky - dnes byl však její pohled jiný.
Rozhodla se na pár momentů uložit mezi stromy a poslouchat okolní přírodu. Křídla natáhla kolem sebe, aby se protáhla po dlouhém letu. Hlavu položila na tlapy, zavřela oči a jen poslouchala.

Posledními dny léta už bylo znát, že nastává podzim. Noci byly chladnější, deště častější a zvířata se chovala jinak. Ptáci se začali shlukovat do velkých hejn, připraveni cestovat přes moře na jih. Sledovala je jak sedají na stromy, debatují v řečí vlčím uším cizí a zmateně poletují kolem, jakoby hledali své mladší sourozence, co se ztratili v hlučném davu. Když dnes letěla z Nihilu směrem ke městu, přemýšlela nad tím, jaké by to bylo absolvovat tu cestu přes moře s tolika okřídlenými tvory po boku. Co by čekalo na druhé straně? Byl tam někde... Domov?
Dnes nebyl jeden z těch dnů, kdy se Bellanna topila v krizi existence. Ani nebyl jeden z těch dnů, kdy by bezstarostně lítala po loukách a sbírala bylinky. Snad souhra osudu mohla za to, že se z cílové destinace místo nějakého zajímavého místa okolo města stala lokace osamělá a ne zrovna bující životem. Procházela se mezi holými, nemocnými stromy, sledujíc jejich větve natolik zaujatě, že si ani pod tlapy nedívala. "Tady chcípnul pes," zamumlala svůj poznatek. V nitru lesíka už ani ti ptáci nebyli - jakoby se tomu tady z nějakého důvodu vyhýbali. Doprovázelo ji jen hrozné, ponuré ticho.

1

Hry byly v plném proudu a přišel čas, aby se i ona pokusila zmocnit titulu. Přestože už se už pěkně dlouho snažila dokázat, že se za ty roky života o léčitelství už naučila dost a je tedy hodna větší důvěry a zodpovědnosti v tomhle oboru, stále měla pocit, že ta jí nebyla darována. Učila se od Sashy, od Miry... Teď se potřebovala blísknout! Na druhou stranu, necítila motivaci. Buď tohle vyhraje Sasha, protože je prostě skvělá a vše ví, nebo to dají mladé Rio, protože své vědomosti do okolí řve více. Nebo ne? Vlastně tu vlčici neznala natolik, aby to dokázala s jistotou tvrdit. Tak jako tak to ale byla konkurence, proti které nemohla bojovat. Nechtěla bojovat. Že se po vyřčení úkolu rozhodla skutečně zvednout a někam se vydat hledat vše potřebné způsobila spíše náhodná myšlenka, že aspoň projeví snahu. Opět. A neposledně - potěší maminku tam někde v nebíčku, že stále věrně slouží smečce.
Zadání znělo jednoduše - najdi lék na nepříjemné sezónní postižení. Alergie. Aby prý panovnici neteklo z nosu. Zvedla se z místa klidně, nikam nespěchala - léčistelství nebylo řemeslo, které by se mohlo uspěchat. Minimálně léčení nemocí, tam šlo o správné složení, dávkování a techniku. Pěšky se vydala směrem k bohatým horským loukám, v hlavě si projížděla seznam všech možných bylin, co by mohly účelu pomoct. Plánovala udělat odvar nebo kašičku, dle toho, na jaké byliny bude mít štěstí. Rozhodně potřebovala najít heřmánek - to byla známá léčivá bylina (dokonce pro Nihil symbolická, jak estetické) a léčitel s ní nemohl nic zkazit. Tedy, pokud by ona alergie nebyla zrovna na heřmánky. Proč jsem se nezeptala na příznaky podrobněji? Aaaa! No, snad nebude příliš trapné, když za Voltaire později ještě zajde. Když ji najde, tedy. Ale tak, stejně potřebovala sehnat základ. Dále by se hodila horská borovice kvůli jehličí a meduňka nebo tymián. Mateřídouška, případně. Po tomhle se rozhlížela, když se na horskou louku konečně vydrápala. Mohla použít křídla? Jo. Ale nepoužila, zatím. Letět nahoru se zdejšími větry by bylo náročné, zbytečně by se vysílila před cestou dolů. Navíc, připadalo jí to fér - ostatní léčitelé párem vzdušných pomocníků neoplývali.

Zrzavá srst byla jejím útočištěm i dál. Odmítala se pustit, křečovitě se držela snad té poslední věci, co jí poslední dobou sem tam přinášela radost. Tu pravou radost. Tu radost, pro kterou žijete, pro kterou chcete jít spát a znovu se probudit, abyste ji mohli znovu zažít. Jak Sušenka řekla, tak Bell dělala - plakala, plakala, až jí z toho bylo trapně. A pak už jí z toho ani trapně nebylo, pak už jí bylo jenom smutno. Ani slovy to nedoprovodilo, protože nevěděla, co říct. Neměla Sashe přece nic za zlé - vždyť ona za nic nemohla a Bell věděla, že si musí dávat pozor, aby od sebe neodehnala ani ty poslední vlky, co v ní ještě dokázali vidět tu špetku dobra. Postupně povolila stisk, jak z ní emoce tak snadno vysály veškerou sílu - teď už se jen bezvládně opírala, zoufala si nadále jen v hlavě. Ta rozbouřená hladina se ale uklidňovala a nejvíc tomu napomohl právě konejšivý hlas, objetí a tlapka dobré známé na hlavičce, tak, jako to dělala maminka.
Když už to bylo možné a ticho se jí zdálo příliš dlouhé, otevřela očka. "Nejsem šťastná, teto," vysoukala ze sebe prázdným, ztrápeným hlasem zlomené vlčice, kterou nikdo nenaučil, jak dospět. "A chybí mi máma... A táta. Hérit, Amiáš..." Tiše se přiznala, přestože věděla, jak dětinsky to bude znít. Přestože toho bylo víc a bylo značně nepřesné se zmiňovat jenom o tom, byl to hlavní pramen jejího smutku. Všechno se to slévalo do jedné řeky. "Mám pocit, že jsem se narodila na špatném místě ve špatnou dobu. Nemůžu za to a stejně s tím musím žít? Kde je spravedlnost?" Než že by z ní vyzněl vztek, který si nosila a dusila ve svém nitru, jen citovala a v bezvládné melancholii komentovala své myšlenky. Já chci domů.

Nedokázala si ani představit, jaké má její emotivní a iracionální chování momentálně na mladého dopad. Nebyl jí přeci ani za nic podobný - nikdo nebyl, nikdo by nepochopil. Nebo ano? Po tom, co se dnes stalo, si ještě víc připadala jako páté kolo od vozu, jako někdo, kdo do kolektivu přátelských a vlídných vlků Nihilské smečky nepatří asi stejně jako ryba nepatří na souš. Sivý se jmenoval Sage, jak tušila. Vskutku potomek Miry, stejně snaživý, jako jeho matka - kdyby se bývala vlkovi do očí podívala víc a neklopila svůj zrak hanbou a strachem z... Odsouzení? Nepochopení? Možná by i viděla, že se opravdu snaží udržet správný přístup v takových situacích, který... Možná sám ještě ani neznal. Kdyby se bývali potkali za jiných okolností, pokládala by jeho šamanské umění patrně za něco, z čeho by mohla čerpat pro vlastní léčitelské techniky, teď si dělala ale jen malé naděje, že by jí smysly umožnily jasně vnímat.
Přesto udělala těch pár kroků za Sagem a s tentokrát už neskrývanou bolestí v očích (co jí sem tam náhodně mlžila obraz a nutila popotáhnout, což patrně narušovalo svaté ticho oné tajemné chvíle) sledovala, co provádí. Když se opět otočil, do zorného pole vlčice ukotveného na zemi se dostala ona kost s listem kopřivy. Běžně by si v rámci bylinkářské praxe v duchu zopakovala: co to je, na co se to používá a kde to roste - dnes ale viděla jen zelený blob barvy na matné zemi, zdánlivě nepodstatné identity a původu. I kdyby to bylo něco jedovatého, nebyla by to bývala v tuhle chvíli rozeznala. Příkaz zněl: Sněz to. Dělají to ostatní vlci, když je jim mizerně a stresují se se vším, s čím můžou. Jako ty, hm? Pak ale došla jiná myšlenka - ne, že by si nepřiznávala, že by se ostatní vlci nestresovali a neměli to těžké (ačkoli na cizí bolest neměla nyní ani pomyšlení, ať už pramenila z kterékoli hory), teď konkrétně měla spíš pocit, že si takovou péči za své činy nezaslouží.
Bell i nadále mlčela a tupět zírala na list kopřivy, zatímco šaman mluvil. Kdo ví, co se jí hodilo hlavou. Možná opravdu přemýšlela nad tím, co říká - léčit si komplexy rytím do kostí? To znělo jako víceméně dobré rozptýlení, přestože pochybovala o jejich funkčnosti. Co k tomu, byla teď v té fázi, kdy pochybovala úplně o všem. Od základů. Tak ráda by mu poděkovala, že začal mluvit a nenechal ji v tichosti jejích mučivých myšlenek, ale na obvyklý přístup neměla náladu ani energii. "Já, já..." Pokusila se o slova, ale hlas se jí bortil na jazyku jako domeček z karet. Zavřela oči, uši přitiskla pevně na zátylek. Nádech, výdech. Tak mu to řekni! Ještě chvíli mlčela a soustředila se na svoje dýchání, než se jí povedlo navázat. "Nerozumím tomu, nerozumím sobě..." Vyhrkla to ze sebe v jednom dechu, jakoby se jednalo o horký vzduch. Až teď zase otevřela oči a svůj nyní značně vyděšený a zoufalý pohled obrátila na bílého, zatímco se sesunula do sedu. Ach, do čeho ho to namočila? Ani to už nemělo cenu zpytovat. Přišel, namočil se - bude trvat, než se usuší, tak ať už je namočen řádně.
"Znáš ten pocit, když si myslíš, že víš, jak se stavíš ke svým problémům z minulosti, ale zjistíš, že ty problémy vlastně přetrvávají dodnes a nemáš jak se k nim stavět, protože v nich stále přímo plaveš? A zjistíš to teprve v moment, kdy takovým stojíš tváří v tvář?" Slzy jí nepřestávaly téct, ale aspoň už dokázala zformovat víceméně srozumitelnou větu. Své tyrkysy zabodla zpět na list kopřivy na dobu, která se zdála být další věčností.
"Můžu tě obejmout?" Popotáhla, neodvažujíc se o to žádat i pomocí navázání očního kontaktu.

Zatímco šedá vypadala jako rváč a chovala se jako bezkulturec, ona navenek s elegantním postojem a urovnanou dlouhou vlnitou srstí působila jako anděl. Tedy... Pro některé. Vždy se našli tací, kteří ji odsuzovali za barvu její srsti nebo fakt, že vlastnila pár křídel a o co hůř - pár rohů. Modrá byla ale jistý příklad onoho slavného "nesuď knihu podle obalu". Nehledíc na její vzhled, prošla si svým a její duše dozajista čistá nevyvázla. Možná proto se snažila s kompletně cizí vlčicí nějakým způsobem spojit. Věděla, jaké to je, cítit se sám, být zbit světem. Tulácký život zněl tak osamoceně už v základech. Nacházela v sobě lítost... Ale i pochyby. Obavy, že konverzovat s touto vlčicí by nemusel být dobrý nápad. Nejhorší bylo, že nevěděla, jestli je vygenerovala její postižená mysl nebo to byl skutečně racionální impulz.
Nevysvětlený problém s bylinkami v hlase šedé přetrvával i po tom, co jí to vysvětlila. Chtěla na toto odpověď nebo ne? Pokrčila rameny a pohled, který jí předtím na chvíli zakotvil na zemi, se zvedl k přímé odpovědi. "Nihil takto vskutku známý je, ale jako v každé smečce, nejde jen o tu jednu věc," dovolila si uvést na pravou míru, pokrčujíc rameny. Už asi nebylo třeba o květinové smečce mluvit, neměla by-li zájem. Nedělala si naděje, že by nějak dokázala ovlivnit cizinčin názor, když si ho nejspíše utvořila už při té první zmínce se souvislostí se smečkou. Měla něco proti smečkám? A vůbec, měl každý tulák něco proti smečkám?
Její smích asi měl značit to, že nahozené téma ji velmi zaujalo, Bell ale tentokrát řeč svého těla nezastavila. Uši stáhla dozadu a přes oči jí přelétla známka nenalezení správné interpretace. Jakmile ale šedá pokračovala a vypadalo to, že něco na srdci přeci jen má, uši zase narovnala a podivnou mikro vlnu strachu nahradil zájem. "No, neznáš mě," usmála se šibalsky a pohodila ocasem. Byla to výzva. "Nevidím tu nikoho jiného, kdo by mi mohl říct tvůj úhel pohledu," konstatovala. Ona byla ochotná poslouchat a dozvědět se něco o tulácích - něco o téhle konkrétní tulačce.