Príspevky užívateľa

Když toužila po společnosti, nečekala ji od modrého vlka z Ignisu, kterého kdysi potkala. V době, kdy byla ještě mladým, silně poznamenaným týnejdžrem, co se ztrácel v životě. Onen strach co zažila při setkání s ním si dobře pamatovala. Snad jen její stromový highground jí dával pocit jistoty, když ji zrovna tento vlk překvapil svou hlasitou poznámkou. Okamžitě se otočila za ním, rozpoznávajíc ten hlas. I on byl mladší, když se viděli naposledy. Dnes už se ale nehodlala krčit, přestože to byl její první instinkt. Naopak, stáhla uši k zátylku a nasadila ostrý pohled. "Tvojí mámu," zavrčela podrážděně, ale neodvrátila se od vlka. Ba naopak, s opatrností se mezi větvemi uvelebila tak, aby se na něj dívala čelem. "Ale budu hádat - je mrtvá nebo jsi ji nikdy nepoznal, Ignisane." Jak se v průběhu věků přesvědčila, většina vlků si nesla nějaké špatné události ve svém životě. Obvykle pro to v srdíčku nalézala soucit a pochopení, vůči smečce ohnivé v tomto však byla slepá. Pootevřela křídla, snad jakoby se snažila ukázat na svou velikost. "Stále jsem neodpustila tobě ani tvé smečce, jen pro informaci. A neplánuji to. Ani moje matka by neodpustila." To nebyla pravda, její matka by odpustila komukoli cokoli, co si budeme. Její obrázek byl v očích její dcery dnes však už přikrášlený. Pokračovala v ne zrovna přátelském přístupu, poukazující na jejich konverzaci v troskách. Rozvzpomínala si, o čem se tam bavili, i když jen matně. "Už se vás nebojím!" Věta, která by za normálních podmínek zněla trapně, okřídlené ale momentálně dodala odvahy.

Přikývla na jeho poznámku o bratrovi. Měl naději, základní lék na všechny strasti, důvod k tomu se snažit jít dál a zvítězit. Vlastně mu ten nevinný optimismus záviděla. Dostane takový každý, kdo se nechá praštit do hlavy? Protože jestli jo... Přála zrzkovi, aby jeho bratr skutečně nebyl daleko a neměli mezi sebou nepěkné vztahy, které by si náhodou nepamatoval. "V pohodě," odvětila na jeho poděkování s pousmátím. Trochu jí připomínalo, proč tohle povolání mimo jiné dělá - pro onen vděk, úsměv a respekt. "Třeba se ti u nás bude líbit a rozhodneš se přidat ke smečce," dodala jen tak mimochodem se zrakem upřeným někam k obloze. Ále samozřejmě nemusíš. Naši narozdíl od jiných zdejších smeček nechávají tuláky na území v míru, dokud nejsou hrozbou." Uvědomila si, že to mohlo znít jako nabádání. Ona rozhodně nechtěla, aby si myslel, že se musí přidat, protože mu někdo pomohl! To už by její pomoc nebyl dobrý skutek, ale vydírání, a taková ona nebyla.
Prst neznámého Přízračného si uložila a jakmile i její společník zahlásil, že je v pořádku, byl čas vyrazit. "Dobrá. Tak pojďme." Mávla ocasem, počkala než se zcela vzchopí k cestě a vyrazila směrem k jihu. Byla připravená mu pomoct, kdyby se svým tělem při chůzi soupeřil. V hlavě měla ohledně rohatého stále otázky, a tak se při cestě chtěla pokusit dostat na ně odpovědi. "Řekni mi něco o sobě, Enkidu." Pobídla ho, nechávajíc mu volnou tlapku s odpovědí, pokud se vůbec rozhodne odpovědět. Zaprvé si myslela, že by to mohlo pomoct jeho paměti, zadruhé upřímně chtěla vědět, koho to vede do smečky.

Ze strany šedého stále neproběhlo uvědomění a Bell si musela v hlavě překopat celou představu o tom, jak to vlastně mezi těma dvěma bylo. Těžká věc pro ni, ale konec konců, její věc to nebyla. "Oh," zaměřila pohled někam jinam, "myslela jsem, že jste..." Ne tvoje věc, Bellanno! Zvědavost se rvala se slušností, ale vzhledem k tomu, jak divné pro ni bylo o vztazích mluvit, přirozeně od tohoto tématu opustila. "To je jedno. Asi blbá otázka, promiň." Smetla to ze stolu. Třeba se o něčem takovém ještě pobaví až doletí na nocoviště.
Ve slunečním světle se obrovské struktury města leskly a upoutávaly veškerou její pozornost. Vždy se tam chtěla podívat, ale chápala, že by to nemuselo dopadnout dobře.

Bellanna byla na cestě navštívit Přízračné. Měla s sebou něco, co jim nejspíš patřilo - nebo konkrétně, někomu z nich. Bohužel pro ni, brzký příchod zimy jí z této výpravy dělal docela výzvu. Minula přítok řeky Igny a pokračovala dál na sever, snažíc se aspoň trochu popoletět, ale nic příjemného to nebylo. Používání křídel už skoro nebylo ani výhodou, ba naopak, měla větší plochu, kterou bylo nutno chránit před chladem. Otravné! Byl z ní akorát tak jeden velký rampouch kdykoli, kdy letěla příliš vysoko nebo dlouho. Osud zatím jejímu přání o mírné zimě příliš nevyhověl. Sníh pokryl úplně vše, vše bylo nechutně bílé a bolely z toho oči.
Rozhodla se přistát a opět jít pěšky. Měkce dosedla někam na pobřeží, nedaleko stromů. Krátký průzkum okolí jí odhalil jmelí v koruně jednoho z nich. To se může hodit na krevní tlak! Ovšem že jí okamžitě napadlo využití, byla léčitelkou. Nečekala, že by touto dobou ještě něco rostlo. Proto ještě vynaložila energii k vzlétnutí a nějak se posadila do rozsochy stromu, aby rostlinku posbírala a připevnila na svůj opasek. Pozdravilo ji přitom zuřivé pípání sýkorky, kterou nejspíše vystrnadila z jejího úkrytu. Oh. Sorry né sorry. Jakmile měla hotovo, podívala se dolů. To ticho bylo docela nepříjemné. Tak ráda by tu měla někoho bližního, čas by hned utíkal rychleji.

Překročili hory? Tak to bude ze severu... Nebo ze západu. Ne, nevěděla, odkud by tak asi mohl přicházet. Za Kotlinou nikdy nebyla a prostor hor okolo Ignisu pro ni byl velkým no-no. Co na tom ale záleželo? Zrzek netušil, kde by jeho Gilgáš mohl pobývat, takže to bylo také pasé. Hrozně ráda by se o týpka postarala a pomohla mu najít bratra i ztracené vzpomínky, ale věděla, že upínat se k tulákovi by byla hloupost. Přesto jí napadlo řešení, jak získat čas. "Duh, je podzim, jestli jste přišli na jaře a nejste úplně bratři co by drželi stále u sebe, tak může být kdekoliv. I za hranicemi Norestu, daleko odtud." Cítila nutnost ho uvést do reality s dávkou kyselé upřímnosti. Nepamatoval si svou historii, to byl teď jeho hlavní problém. Nebo to si aspoň modrá myslela. "Vemu tě k nám do Nihilské smečky, je to jen kousek odtud. Budeš si tam moct odpočinout, nabrat síly a třeba přijdeme na to, aby sis vzpomněl na víc... Z toho, co od tebe slyším, trpíš amnézií druhého stupně." A já se o tomhle potřebuju poradit s někým zkušenějším, protože takhle bravurně se praštit do kebule se doma jakživ nikomu nepovedlo. Nemohla přiznat své nedostatky nahlas, žejo. Skutečně měla za to, že procházka po známých končinách a další rozebírání matných vzpomínek by mu mohlo pomoct obnovit aspoň nějaké to procento informací a vjemů, o které přišel. Čím dřív po úrazu, tím líp. Trochu se bála, co za cápka to byl, ale teď a tady vítězila její dobrá vůle pomáhat.
Úplně zapomněla, že nedokončila tu myšlenku se smečkami. Zřejmě nevěděl nic ani o nich. "Přízrační jsou jedna z těch smeček. Sídlí na severu u hor a jsou to vesměs dobří, učení vlci. Pak je v Norestu Kult, ten sídlí v opuštěném lidském městě a nikdo, kdo nepatří k nim, nesmí dovnitř..." O Kultu se možná kdysi dávno nic nevědělo, ale stačilo, aby se zprávy rozkřikly. Neznala o co jim jde, jak jako smečka fungují ani co to vlastně vyznávají - a že to napínalo její zvědavost - ale chápala, že kulťané nechtějí návštěvy. Taková zpráva by se šířit měla, dle jejího názoru. Proto se rozhodla před městem varovat i Enkida. "A mimo Nihilu, kam patřím já, je tu ještě Ignis. S těmi se nepřátelíčkuj, to jsou prolhaní bastardi, jde jim jen o krev." Poslední větu řekla o něco méně formálně a tišeji. Byl to její ostrý názor a doporučení pro něj, přestože to nebylo úplně racionální... Ale o tom se neměl dovědět. Samozřejmě že mu o tom musela říct a doufala, že si její slova pan zapomnětlivý vezme k srdci. Bylo to špatné, že se snažila pro svou věc získat další vlky? Bylo ještě horší, že verbovala někoho, kdo zrovna prodělal mozkové trauma?
Onen prst, který se bez zbytku těla válel v krvi opatrně zabalila do velkých listů, zavázala a přidala ke zbytku svých drobných zavazadel. Byla sem původně sbírat, konec konců. Hodlala si to schovat... A možná, možná se pokusit poodhalit víc k téhle věci návštěvou Přízračných. Ne, že by tam měla nějaké kamarády- vlastně měla, Tima! Třeba by věděl. A už měla výmluvu k dalšímu cestování. Došla zpět k pacientovi, který tvrdil, že je mu líp. Zbytek jeho ranek nestál za řeč, hlavním předmětem jejího zájmu byla hlava. "Vidíš jasně? Žádné šmouhy, žádný dvojitý obraz?" Položila mu ještě kontrolní otázku.

Ve smečce bylo fajn vědět, za kým jít, když si nabijete čumák, přiotrávíte nebo někomu omylem rozbijete držku a snažíte se to napravit. Přestože věřila, že Sol nikdy neměl důvod se zajímat o zbytek týmu, když jeho máti mu jistě poskytovala všechnu péči, co potřeboval, jeho neznalost ji udivovala. Byla to náhoda nebo skutečně chyba smečky, že se takové informace nešířily? Asi by jí vzteky praskla žilka, že opět někdo nedoceňuje její náročnou práci, kdyby teď byla sama, ve společnosti se nad těmi myšlenkami ale víc nepozastavovala. Možná to řekl jen tak, protože nevěděl, co říct. Že by byl sociálně neschopný, to by ji nepřekvapovalo, ani ona nevyhovovala popisu stereotypního společenského vlka. "Bellanna," opravila ho bez váhání. Viděla, že z toho měl trochu stresík, tak se snažila svou klidnou tváří vyjádřit, že jí to nevadí. "Dcera Lady Luny a Sira Orsona." Ta jména mu nejspíše nic neříkala, přesto je zmínila. Třeba mu někdy máma vyprávěla o dřívějších dnech.
Otevřít to téma býval i pro ni velký strašák a občas stále měla epizody, kdy se jí draly slzy do očí, ale ne dnes. Teď byla v takovém rozpoložení, že by někomu velmi ráda řekla o všem, co ji na světě štvalo, co komu křivdila a že ji to všechno kolem nanejvýš štvalo. Dívala se na něj, když mluvil. To, co popisoval, jí bylo tak neskutečně děsivě známé, že se jí na tváři objevila soustrast a musela přesměrovat oči jiným směrem. "Rozumím," řekla jen. Zahleděla se někam nad moře. On působil, že se tady sesype, tak neměla problém říct i něco o sobě a dát mu to privilegium, že někdo neanalyzuje každou grimasu, která se na jeho xicht dostane. "Moje matka byla zavražděna, když jsem byla ještě vlčetem. Ignis se o to postaral," začala, v hlase smíření, zášť i smutek zároveň. Fakt, že se tomu stalo před jejíma očima schválně vynechala. Nechtěla, aby to znělo, že jeho smutek ze ztráty rodiny není validní, protože na tom byl někdo hůř. Ztratil bratra, nebylo to podobné? "Otec neunesl ztrátu své partnerky a odešel, jeden z mých bratrů ho brzy potom následoval. Ten druhý zmizel bezestopy pár týdnů po něm." Amiáš nikdy s nikým moc nemluvil, takže i kdyby jeho odchod byl plánovaný, dovedla si představit, že by se nenamáhal o tom někomu říct. Taky někde mohly ležet jeho kosti, protože se mu stala nehoda. Nikdo nevěděl... A přestože nevědomost bolela, možná to tak bylo lepší.
Na chvíli se odmlčela. Vůbec by ji nevadilo, kdyby chvíli jen seděli v tichu, ale nechtěla mysl svého společníka nechat odvandrovat, protože věděla, kam by to nejspíš bylo - do země smutku. "Upřímnou soustrast za tvého bratra." Teď když věděl i o příběhu její rodiny, doufala, že bude ochoten v této debatě pokračovat. Měli toho společného tolik! Nebo aspoň tu jednu zásadní věc - oba se potýkali s fenoménem opuštění. "Nebudu ti říkat, ať máš naději, že se ti vrátí otec se sestrou, protože se to pravděpodobně nestane, ale... Máš kvůli tomu pocit, že tě provází prokletí a každý, na kom ti kdy záleželo, jde pryč? Ale řeknu ti tajemství," teď už se jeho směrem otočila. "Není to tvoje vina." Možná se pletla o jeho vnímání situace, ale doufala, že ne. Tohle potřebovala slyšet ona kdysi dávno a nebyl nikdo, kdo by jí takové ujištění poskytl. Monarchie nedokázala chránit své členy, stejně jako neplnila svou funkci v tom si je udržet.

Jeho tón svědčil o tom, že na čtyři smečky si trochu vzpomínal. Možná nebylo ztraceno vše, dobrá zpráva, třeba se o něm ještě něco dozví. Jeho odpověď o čase příchodu byla ale docela zdrcující. Čekala den, možná týden, ale půl roku? Nebo myslel dokonce loňské jaro? No to podrž, za tu dobu se mohl dostat do tolika konfliktů a ona se nejspíš nedozví o žádném z nich. Tiše si povzdechla. "Poslouchej, můžeš Gilgá-... Svému bratru, věřit? A nevíš, kde by se mohl nacházet? Někdo by na tebe po takovém úrazu měl dávat pozor, ale jestli by ti mohl ublížit, tak tě do jeho péče svěřovat nebudu." Starala se až moc? Možná. Její rezignovaný tón tomu moc nenapovídal. Měla své práce dost, ale nehodlala ho nechat plácat se v nebezpečí. Také si až pozdě uvědomila, že označení pro jeho bratra je nejspíš přezdívka. Gilgáš? Divné jméno.
Usmála se na jeho lichotku, ale nechala ji bez verbální reakce. Žvýkal si svou meducínu, tak se rozhodla trochu porozhlédnout kolem, aby měl trochu klidu. Přičichla si k místu, kde byla krev. Mezi štiplavou železitou vůní nalézala i pach jiné smečky. To mohl být problém. "Máš špatnou historii s Přízračnými, Enkidu?" Podívala se po něm s mírným podezřením. Kdyby tu našla krev ignisana, možná by jí to i přinášelo radost, toto ale rozhodně nebyl důvod k jásotu. Ježiškote, snad tady nepomáhala nějakému kriminálníkovi. Kousek dál v trávě nalezla něco ještě podivnějšího, zřejmě produkt té rvačky, která rohatého poslala do amnézie. Malý kus organického materiálu. Strčila do toho tlapkou a brzy pochopila, na co se dívá. Nasadila zaražený znechucený škleb, než ji napadlo, co se zbloudilým prstem krémové barvy dělat. "Jak se cítíš?" Směřovala otázku k pacientovi po chvíli, zatímco hledala nějaké větší listy.

Nirix nevypadal, že by se o akce v jeho smečce chtěl dělit, ale aspoň přiznal, že nějaké mají. Jaké? To bylo ponecháno její fantazii. Z přeletů kolem města věděla, že se tam nachází budovy nejrůznějších tvarů. Jak ráda by to prozkoumala! Musela ale respektovat hranice. Bylo možné, že sem kropenatý ani nechtěl jít a byl poslán svou smečkou, aby to ohlédl. Všechna ta smečková pravidla, jednomu by se z toho dělalo zle. Chtěla se s týpkem bavit o životě upřímně a nezávazně, jemu to ale nedovolovali.
Naklonila hlavu na stranu nad jeho zmínkou chabého šíření informací. "Svět venku je plný užitečných informací, když po nich jeden trochu pátrá," pokrčila rameny. Nepřišlo jí to jako logická věc, schválně se otáčet zády k novým znalostem. Jak vlci Kultu získávali nové, jestli vůbec nekomunikovali s okolím? Spoléhali jen na nové členy?
Souhlasil s prohlídkou, a tak se rozešla směrem k odpočinkové zóně, kde budou mít klid od zraků a slechů jiných, ale stále uvidí na parket. Už byla noc a květiny s ohněm krásně osvětlovaly mýtinu. Po cestě se nacházel prostor s jídlem, tak Nirixovi nabídla, že si může vzít něco k snědku. Sama vlivem stresu hlad neměla, poočku stále sledovala vlky z Ignisu. Jakmile dorazili, posadila se. "Dovahkiin mi dala tento," ukázala mu flakónek se sušenými zbytky rostlin, který si nesla na krku. Vzala si ho speciálně kvůli tomu, že očekávala Nirixe. Byla to pěkná vzpomínka i teď, když věděla, že její šedá kamarádka je pryč. "Co tě vůbec přivedlo do Norestu, Nirixi? Nebo jsi se v kultu už narodil?" Nahodila téma. Nemuseli stále mluvit jen o svých smečkách, že.

Vzhledem k tomu, že tmavohnědý nenesl pach žádné ze smeček ani náznakem, věřila jeho slovům. Dokonce jí sám potvrdil, že je tulák. "Jsi v Norestu. Jsou tu čtyři smečky, já jsem z té na jihu, co sídlí u moře," dala mu malý kontext. Tak trochu doufala, že jestli v okolí pobýval déle a jen vlivem rány zapomněl, mohla by rychlou připomínkou informací zachránit ztracené vzpomínky. "Jaké bylo roční období, když jste sem s bratrem přicházeli? A máš s ním dobrý vztah?" Stále se snažila vyzjistit víc. Že měl nějakého příbuzného bylo fajn, byla to jiskra naděje, že bude mít pacienta komu předat. Jenže rodinné vztahy bývají komplikované a kdyby si bratři šli po krku, naopak by to mohlo být špatné rozhodnutí.
Týpek vůbec nereagoval tak, jak by si představovala od rváče. Dokonce ji napadlo, že on tím agresorem v tomhle konfliktu nebyl, že se jen bránil... Ale nemohla si takhle domýšlet. Může to být jenom ztrátou paměti. Možná zapomněl i na svou osobnost? Slyšela o takových případech, nikdy se ale nesetkala s někým, kdo by tím prošel. Bylo to podlé, že chtěla využít tohohle výmazu, aby mu vsugerovala, že rvaní je špatné? No, možná, ale dělala to jen z těch nejlepších důvodů. A vlk souhlasil. "Přesně tak," pochválila jeho přemýšlení. Řešit konflikt slovy, tak se to má dělat. Na jeho ofrňování nad lékem se zatvářila dotčeně. "Ano? Jestli se chceš zbavit bolesti v hlavě, sníš to rád a dobrovolně. Jak říkám, jsem léčitelka, nemám nejmenší motivaci tě trávit." Hlídal si záda, to bylo dobře. Poslední větu už vyslovila spíše s humorem. Čekala, než si směs bylinek vezme.
Takže Enkidu se jmenoval. Zapamatovala si to jméno pečlivě do paměti, jistě se bude hodit. Trochu jí spadl kámen ze srdce, že mu nemusela vymýšlet jméno nové. "Bellanna." Oplatila mu pousmání.

Pokus o útěk se nekonal, takže to vypadalo, že bude klid. Určitě nebyl typickým pacientem, které ošetřovala, už tím že se jednalo o tuláka. Z týpka vypadlo, že si moc nepamatuje. Tím hasla její naděje, že se dozví, co přesně se tu stalo. Jeho zmínka o bratrovi jí o množství zapomenutých informací moc neřekla, ale dle jeho tónu mohla hádat, že prožíval nějaký stupeň amnézie. "Odkud jste s bratrem odcházeli? Byli jste v nějaké smečce?" Položila otázku. Kdyby roháče znala, asi by dokázala říct, jak vážné to s ním bylo. Teď bohužel musela spoléhat na jeho slova.
Popis jeho stavu jí řekl dost na to, aby mu předepsala pomoc. "Ne, nepobil ses se mnou, našla jsem tě tady ležet," řekla zcela vážně. Věta "samice nebiju" ji docela dopalovala. Kdyby ses rval se mnou tak skončíř hůř, troufalče. Začínala tušit, že měl úplně vysmažený mozek. Přecijen, pokud se tady porval a soupeři zajistil zranění takové, že to vypadalo jakoby tu vylili víno, nemohl být žádný svatoušek. Soudila tak podle stavu svého pacienta, který neměl zranění, co by něco takového mohlo způsobit. Neměla by běžet najít spíš toho druhého vlka? Každopádně, jestli si moc nepamatoval své osobnostní rysy, viděla v tom šanci je ovlivnit. "V první řadě bys neměl bít nikoho, chytráku. Kdybych nebyla nablízku, mohl jsi dopadnout zle. Jsem léčitelka. Rozžvýkej tohle." Přistrčila mu malinkou hromádku bylinek. Obsahoval vrbovou kůru pro tlumení bolesti, nějaké mladé jehličí a řebříček pro lepší chuť a proti infekci. "Jak se jmenuješ?"

Kakost zafungoval, vlk se probouzel. Změnila se hloubka jeho dechu a brzy vydal i zvuk. Byl živý, to bylo pozitivní. Jak moc, to se uvidí. "Esh sh sh! Nikam nespěchej," namítla na jeho pokus se přetočit a tlapku mu položila na bok, aby mu dala vědět, že to myslí vážně a mohla případně korigovat zbrklé pohyby předem. Sice si nemyslela, že by někam mohl utéct nebo něco vyvést, byl solidně mimo, ale dokud nevěděla, co mu bylo, co se stalo a s kým to vlastně mluvila, nemohla ho nechat plavat. Ze znalostí samozřejmě věděla, že se po chvíli v bezvědomí nesměl rychle zvednout, protože by ho to docela určitě poslalo zpátky. A taky nesměla vylučovat to, že mohl mít něco s páteří, proto nechtěla, aby se hýbal. To by měla ale štěstí, kdyby něco takového musela řešit! Ze zranění páteře totiž nebylo úniku, v přírodě znamenala jistou smrt. Rána na jeho hlavě ale napovídala k tomu, že tohle naštěstí takový případ nebude.
Jeho otázka ji trochu překvapila, ale nebyla v těchto situacích nevšední. Dezorientace často provázela probouzení. "Na to jsem se chtěla zeptat já tebe," uchechtla se s nadsázkou a posadila se k němu. Jestli to řekl jen tak nebo to opravdu nevěděl, to se teprve měla dozvědět. "Probudil ses z bezvědomí, jsi v Dormanském lese. Jak se cítíš? Co tě bolí?" Začala prohlídkou. Profesionálně, hned k věci. Trpělivým, klidným tónem. Potřebovala ho rozmluvit, zjistit co nejvíc. Křídlem si mezitím přisunula bylinky, které nasbírala.

Říká se tomu character development, čeho se tu dnes Bell chtěla pokusit docílit. Jak konkrétně? Třeba se znovu smířit se smrtí matky, přijmout zodpovědnost za to, co tu navykládala vlčici z Ignisu nebo si logicky a racionálně uvědomit, co vlastně chce. Ale záleželo na tom? Spíše ne. Ven šla pod záminkou, že jde hledat bylinky. Přestože sklad smečky už byl vybaven slušným množstvím lékařského materiálu na zimu, jasněže stále měla pocit, že stále dělá málo. Možná taky jen chtěla vypadnout z území smečky. Zase. Že se jí dnes do cesty postaví nečekaná záchrana života opravdu nečekala, neměla to v plánu a vlastně by se tomu bývala i ráda vyhla.
Její pozornost od stromové kůry a vlastních myšlenek upoutal poryv větru, ze kterého byla cítit krev. Krev nikdy není dobrým znamením - a kodex léčitele jí nabádal k tomu se zajímat. Jelikož tu necítila pach Ignisu, doufala, že to projednou nebude s ohnivou smečkou nijak souviset. Urychleně se tedy dala na stopu, která jí zavedla k nepěkné podívané. Neunikla jí krev na zemi, ale větším problémem bylo tělo neznámého vlka. "Tak to si děláte srandu," utrousila nevěřícně. Trochu otráveně, trochu vyděšeně. Vypadalo to jako něco, co nechtěla řešit, ale taky ji přepadl strach o život neznámého. Snad instinkt. Rychle se přesunula k bezvládnému tělu a zkušeným okem zkontrolovala jeho stav. Dýchá! To byla úleva. Nebylo to nijak životaplné dýchání, ale nebyl mrtvý. Podle malé ranky na hlavě mohla hádat, že ho praštili do hlavy. Mohl mít otřes mozku! Musela konat rychle.
Rozhlédla se po okolí a během velmi krátké doby si sehnala, co se dalo - jitrocel, nějakou kůru s jehličím, bělomech, řebříček a dokonce měla štěstí na kakost. Právě ten hodlala použít k probuzení pana praštěného, protože tahle drobná bylinka fakt nehorázně smrděla. Položila mu ji před čumák. "Probuď se, ospalče," zamumlala, zatímco přiložila rozemletý jitrocel na jeho hlavu a překryla ho mechem. Teď měla čas si pořádně prohlédnout i zbytek jeho těla. Na zátylku ranka, na zubech krev. Cizí? Pokud se tu fakt s někým porval, mohl být nebezpečný. Růžky měl teda pěkný. Hodlala si dávat pozor.

TW: Smrt, krev, angst, halucinace a nesmysly

Chvilka samoty byla příjemnou změnou po všech těch akcích, které se smečky nedávno tak najednou rozhodly uspořádat. Ne, že by byla vyloženě proti, nápad nebyl špatný, ale jako obvykle to v ní vyvolávalo smíšené pocity. Podzim postupoval, zima se blížila rychle a práce bylo nad hlavu - proto tu dnes byla. Pouze sbírala byliny. Byla užitečná, respektive se aspoň snažila. Kráčela krajinou s křídly složenými na zádech a rozhlížela se po místě k přenocování. Slunce zrovna zapadlo, zamířila k lesu. Vzhledem k tomu, že už tu párkrát byla, neměla velké obavy. Navíc, v okolí žádný čerstvý pach jiných vlků necítila - jistě bylo vše v pořádku, aspoň se o tom přesvědčovala. Neměla náladu na hloupé komplikace.
Tma ale padla rychle. Vetřela se mezi stromy a navodila na tomto obvykle mírumilovném místě nepříjemnou atmosféru. Tmaví ptáci seděli v korunách a sledovali každý pohyb nihilské vlčice. Ta se zastavila, jen aby jim věnovala nezaujatý pohled. Náhle na ni však začalo padat uvědomění - něco není v pořádku. Srst na zátylku se jí zježila, jak ucítila onen děsuplný chlad. Co se to dělo? Byla v ohrožení? Stačilo zvednout hlavu k obzoru, aby spatřila možný důvod těchto iracionálních pochodů. Svit rudého měsíce ukazoval svět v barvách krve. V barvách, které v ní samy o sobě evokovaly smrt a utrpení. A Bellanna nemohla odolat - přikrčila se, zmatená a vyděšena touto abnormalitou. Byla to iluze? Nebo volání? Mělo takhle vypadat ono "znamení", o kterém jí povídal vlk z Kultu? Na jednu stranu v takové podívané viděla nesmírnou nádheru, na tu druhou v ní toto místo budilo respekt. Strach. Slabost v končetinách ji donutila udělat krok zpět. A pak hromadu dalších. Už ale bylo pozdě - její končetiny neposlouchaly a cit z nich vyprchal stejně rychle jako ono naivní domnění, že je v bezpečí. Vědomí upadalo do tmy stejně rychle jako její tělo bezvládně spadlo k zemi.

Vůně jarní traviny. Hřejivé pohlazení paprsků slunce. "Mami! Podívej!" Zvolal vysoký hlásek. Byl veselý. Plný naděje. Mladý. Její majitelku netrápila žádná z těžkých myšlenek, které by běžně zatěžovaly dospělého. "Chytila jsem motýla!" Čisté nadšení z hlasu vlčete přetrvávalo. Vrtění ocasu rezonovalo vzduchem. Všechny vjemy byly tak nepřirozeně umocněné, až na zrak - ten se stále hrabal v temnotě. Vědomí se ale postupně vzpamatovávalo. Tohle si pamatovala, tady už byla. Toto zažila. "Zlatíčko, ten je krásný! Dobrá práce! Ale nezraň ho, ano?" Medový hlas lady Luny se přiblížil. Chválila své milované dítko. Chválila malou Bellannu. "Neboj, neublížila jsem mu. Nikdy bych nikomu neublížila," odpověděla. Teprve teď se obraz rozjasnil. První, co její oči spatřila, byla lesklá žlutá křídla odlétajícího motýla. A za nimi... Modrá srst její maminky. Její vlnité vlasy, její ohnutý roh. Seděla na louce obsypané květy a hleděla přímo na ni s nevyslovenou vlídností. S hrdostí. "Mami..." Promluvila Bellanna, tentokrát už dospělá. Ona sama. Hlas se jí třásl. Obrovský knedlík se jí zasekl v krku a slzy stékaly po lících. Nečekala, že ji ještě někdy uvidí. Ji, lady Lunu, její milovanou, krásnou maminku - vypadala tak živě! Skoro jakoby mohla...
Její tělo dychtící po objetí jen propadlo prázdnem a skončilo na trávě. Zvedla hlavu, zmateně se rozhlédla. Lokace, kde se teď nacházela, jí byla též známá. Místo, kde byla zaplacena cena nejvyšší. Kde skončila ta iluze pěkného života. Den, kdy se jí zbořil svět. "Schovej se, zlatíčko. Tady. Zůstaň tady, dobře?" Hlas Luny se ozval znovu, ale tentokrát se v něm ozývala obava. Strach, nervozita. Nebyla si jistá tím, co dělá, ale jedno věděla jistě - musela chránit svou dceru. A pak odešla. Zrzečka sebou trhla ve vyděšení. "NE! Ne! Už tě neopustím! Mami, zůstaň se mnou!" Její prosby vyslyšeny nebyly. Bylo pozdě. Bolestný křik její matky se ozval s ohlušující hlasitostí a zarýval se až do morku kostí se stejnou intenzitou jakou kdysi. Trval dobu, která se zdála být věčností Vlastně to byla identická scéna. Krev. Spoustu krve. Modravá srst, útržky těla i jeho vnitřní části ležely roztroušeny v trávě všude po okolí. Ne... Bylo to jen v její hlavě. Jen v její hlavě! Nesměla se podívat tím směrem. Nechtěla to vidět znovu.
Mrknutí - byla v jeskyni. Nihilská nora. "Je to její vina!" Orsonova frustrace se drala napovrch. Byl zničený ztrátou své milované. Jeho potomci, nyní bez matky, seděli natisknutí na sebe a sledovali, jak jejich otec přechází po místnosti. Co si měli myslet? Co měli dělat?
A pak najednou hleděla do tváře Machiavellimu, králi Nihilské monarchie. Byla opět malá, bezmocná, slabost pulzovala jejím tělem a nedokázala mluvit. Těžko mohla popisovat to, co se stalo, když doteď nikdy neviděla smrt. Nikdy neviděla krev. Sklonila hlavu, zavřela oči. Svět se jí zhoupl. "Ona, ona..."
Točila se jí hlava. Vytrvalé pískání jí trhalo nervy na kusy. Hlavu jí tentokrát nepohlcovaly jiné vjemy - stála v tmavém nekonečnu, sama. V tichosti. Na čem stála nebylo důležité. Rozhlížela se kolem, ale prázdno bylo vytrvalé. Věčné. Musela uběhnout věčnost, než se objevila známka, že toto není konec příběhu. Hloupý, trapný konec příběhu, ze kterého si nikdo nic nevyvodí. "Budeš tu jen stát, Bellanno?" Hluboký hlas samice se ozval zpoza ní. Těžko říct, proč si zprvu myslela, že se jedná o Sashu. Možná naděje. Postava před ní ale rozhodně nebyla Sasha. Bytost mnoha odstínů, tvarů a textur se vlnila v prostoru. Jen těžko šlo odlišit, kde začíná a kde končí, dokud se nezhmotnila. Tmavomodrá srst, křídla s vnitřním peřím barvy červánků a jasně bílé oči, které se dívaly přímo na ni. Hlava neznámé vlčice byla vejpůj přeťata křivou bílou čarou, která na jejím čele formovala polámaný měsíc. "Co?" Vydechla Bell. Nechápala. Byla si jistá, že tuto osobu ještě nikdy nepotkala, a přesto jí byla tolik povědomá... Povědomá typu "znám tě celý život". "Proč utíkáš?" Zeptala se vlčice a posadila se. Byla klidná. Věděla vše. "Um," hlesla Bell zaraženě, "kdo jsi?" Odpovědí jí bylo ale jen ticho. Stačila chvíle a opět si připadala sama. Skoro, jakoby si celou dobu povídala se sebou. Šílela? Vymyslela si právě kompletně novou osobu, aby se necítila sama? No, nepřipadala si v kontrole.
A další skok. Rvala se. Adrenalin jí koloval krví a cítila takový vztek, jako ještě nikdy. Šedá srst prosáklá igniským pachem se nacházela v jejích čelistech. "Smrt je to jediné, co si zasloužíš! Zničili jste mi život! Je to vaše vina! VAŠE!" Téměř nepoznávala svůj hlas. Neovládala, co jí vychází z úst. Ani to, co dělala. Kožich vražedkyně rvala na kusy, až kolem stříkala krev. Její dva rohy byly od krve, její tlapky byly od krve. Ustoupila, oddechujíc, hledíc na své dílo. Bylo dokonáno. Ve svém nitru hledala to, pro co sem přišla - pocit úlevy. Ten se ale nedostavil. Zvedla zrak od svých tlapek. Před ní neležela vražedkyně její matky, nýbrž Luna samotná. Byla zpět a začala si vzpomínat na všechny podivné mikroskoky, kterými prošla. Vše vedlo sem. "Ne." Zavrčela a zavřela oči. Když je otevřela, v kaluži krve ležela ona sama. Bellanna. Křídla v nepřirozené poloze, peří zkrabacené, rohy zlomené. Tentokrát to ale čekala. Začínala chápat. "Není to moje vina," řekla pevně, přesvědčena o pravdivosti svých slov. I když, čert s pravdivostí. Byla to její pravda - a i když byla ověnčená záští, bolestí a krví, existovala. Podívala se na žlutého vlka stojícího vedle sebe. "Je tvá. Ty bys měl zaplatit." Přivřela oči, vycenila tesáky. Panovník nihilské monarchie se jen usmál. Bylo mu jedno, co řekne. V jeho očích byla jen poddaná. Stále vlče, co se nikdy nezotavilo. Byla ničím. Její slovo nemělo váhu. Co by ale mělo? Zavrčela. Zavrávorala. Ztrácela krev z rány ve svém boce. Nechtěla ji ošetřit. Brzy sama spadla k zemi. Posledním vjemem, který dokázala zpracovat, byla vůně bylin. Pohlcující.

Probudila se postupně. Slunce vycházelo, tma byla pryč - a trvalo jí dlouho si uvědomit, že všechno to divné vnímání bylo pryč. Teď už si byla docela jistá, že se v realitě. Nebo ne? Co se stalo? Nechápala. Matně si vybavovala, jak se sem dostala a stále se třásla z představ, které se jí honily hlavou. Pryč. Musíš pryč. Tohle nešlo! Rozběhla se odtud. Domů.

Její teorie byla správná. Samozřejmě že byla. Neříkala si "Sashina kamarádka" nadarmo, actualy se o její život zajímala, i když mohla vypadat lhostejně. Byla ten typ osoby, co o vás ví mnoho z vytrvalého sledování, ne z jedné konverzace. Nenapadlo ji, že by Solovi nazpátek měla dát i své jméno. Ne protože by si snad myslela, že jména nemocniční služby ve smečce každý zná, spíš na to zapomněla. Položil otázku, tak ho nechtěla nechat čekat. "Sasha byla mé rodině něčím jako tetičkou... Kdysi, když tu byli. Dnes ji považuji za kamarádku. A je má nadřízená léčitelka, mimo jiné," pousmála se. Když byl váš kamarád i váš učitel, něco v úkolech bylo jednodušší, něco ale naopak zase těžší. Bylo těžké poznat, kde je končí práce a kde začíná přátelství. Či naopak. "Tvoje rodina je na tom podobně jak má... Také všichni odešli?" Absolutně neměla náladu na small talk, a tak bez jakýchkoli zábran rýpla do toho, co měli společné. Zůstali sami.

Její vizionářská vidina toho, že i ta nesrozumitelná fakta o životě vysvětlí, donutila léčitelku k úsměvu. Nechtěla jí brát vidiny, samozřejmě - bylo dobře, že měla sny. Takový optimismus bylo něco, co ji samotnou už opustilo.
Návštěva rodičů nebyla kompromisem, ale hotovou věcí. Ghaa'yel odmlouvala, ale nakonec vypadala, že to pochopila. Vypadala. Jestli to tak bylo, to byla otázka. Moc dobře si pamatovala na pocit, kdy rodičům sama řekla malou lež, aby jí něco prošlo. Nebylo to často, protože ona chtěla být nejhodnějším vlčetem, ale stalo se. No, ošetření bylo hotové. Bell sbalila zbytek bylinek, co si přinesla a nepoužila a pověsila si je na krk. Musí je potom donést do skladu. Byla připravena vyrazit. Jen říct ten nostalgický příběh. "Už tu nejsou, ale měla jsem dva bratry. Narodili jsme se tady, stejně jako ty," usmála se. Měly něco společného. "Můj bratři se jednoho dne zatoulali do sousedního lesa a narazili na rozzuřeného medvěda. Jeden z nich chtěl bojovat a zle by padl, kdyby nezasáhl tehdejší nejvyšší rytíř - mistr Sóren. Pomocí své kamenné magie medvěda zahnal, sám ale zaplatil cenou nejvyšší. Proměnil se do kamene. Výhled, který je dnes od Svatyně bylo to poslední, co spatřil." Bylo to strašidelné? No, snažila se to vyprávět jako pohádku s velkým hrdinou. Možná si něco přikrášlila, aby to bylo pochopitelnější.
Pohádek měl být ale konec. Pokud měla jakožto léčitelka řešit situaci šedivčina zdravotního stavu, znamenalo to, že by se měla dát do práce. Té bylo mnoho. "Chceš se proletět?" Navrhla jí a pootevřela křídla, aby si je protáhla. Nechtěla, aby se zraněnou tlapkou trajdala dál, byla její povinnost ji dopravit domů. Doufala, že krátkou vzdálenost s nákladem ještě zvládne.