Príspevky užívateľa
< návrat spät
Že Tim prezentoval pomoc na konci akce jako zcela dobrovolnou ji těšilo. Kdyby se nakonec rozhodla že jí to tu nedělá dobře, mohla prostě zmizet a nebyl by zklamaný... Onen slíbený talk jí ale byl novou motivací proč zůstat a dávala tomu šanci.
Kettu nevypadal zklamaný z toho, že neměla v plánu tu dnes přednášet. Nepřipadalo jí, že by ji do toho tlačil, když se ani neptal proč, a to bylo... Příjemné. "To máš pravdu, nikdy nevíš co tě potká... A vidět význam v tom všem co okolo nás roste je oči-otevírající zkušenost," souhlasila se zrzkem, přidávajíc k tomu svůj osobní pohled. Nebyl tu aby jí sebral job, to bylo fajn, že se ale vydá na cestu šamana moc nečekala. Nebyl příliš innocent pro takové povolání? No, třeba proto si ho vybral. Bylo kupodivu málo věci, ve kterých vlk mohl být zaměstnán, co nevyžadovalo fyzickou sílu. Beztak si však nedokázala představit, jak se Kettuovi svěřuje s tím, s čím se svěřila Sagemu. "Takže takovou cestu sis vybral, zajímavé," reagovala se zájmem a náznakem překvapení. "Jistě tu nabydeš nové znalosti, ale kdybys někdy potřeboval pomoct s konkrétními rostlinami a jejich účinky... Víš, kde mě najít." Teď tedy doma moc nebývala, ale když jo, tak daleko od zásob s bylinami to nebylo. Upřímně si dovedla představit, jak se zrzek půjde dobrovolně zdrogovat, aby dospěl nějakého těžce představitelného prozření - a to si nemohla nechat ujít.
Čas na debaty se chýlil ke konci, přestože by ho ráda vyzpovídala více. Akce začínala a i ona narovnala hlavu a nasměřovala uši směrem k Timovi a Ikkemu, jak se představil bílý vlk z Ignisu. Přestože jí přišlo zmínění jen některých bylinných příspěvků takhle předem povrchní a disrespektující ke všem ostatním dárcům, rychle tuto nenávistnou myšlenku zahnala zmínka Kultu. Vždycky si říkala, že ve městě budou růst jiné rostliny. A nikdy neměla příležitost tam nahlédnout, samozřejmě. Jen kdysi dávno na samý kraj. Batdog z Kultu. Malachiel. Feier... Pravděpodobně bude taky Ignisan. Pozorně sledovala interakci mezi vlky vpředu snad soustředěněji než vnímala samotná slova o oficiálním zahájení. Bylo to pro ni důležitější si tu udělat přehled o ostatních dokonce víc než nabýt nové znalosti.
Ignisan začal přednášku. Jakožto léčitelce jí základní fakta o těchto triviálních bylinách byla známá, přesto se snažila dávat pozor. V duchu přikyvovala, srovnávala si jeho informace s těma svýma a dokonce i nějaké nové poznatky nabyla. Těch ale příliš nebylo, toto byl základ. Uvědomila si, že mnoho z léčitelských znalostí, které se za léta plnění svého povolání naučila, tu dva hlavní léčitelé hodlali rozdat do plénu jako nějaké reklamní letáčky, a to během jediného dne. Nebylo to až příliš vstřícné vůči kompletním cizincům? Nebylo to naivní? Samozřejmě, že ano. Stejně naivní byla představa, že laik takovouto facku informací pobere během jediného sezení. Přesto si její hlava neodpustila obavy. Co když po tomhle setkání už být léčitelem nebude mít takovou váhu? Co když si smečka řekne, že všichni už to umí a není jich potřeba? Přijde o svou práci? No, kdyby ji všichni najednou z dobré vůle začali dělat za ni, chodili po světě a sbírali kytičky, dokázala si představit, že by se rychle cítila zase kompletně bezcenná. Ale k čertu s tím - její dobré mravy jí radily, že tohle skutečně je pro dobrou věc. Mělo to hromadu rizik, ale bylo to uspořádáno v ideích mediků - chránit zdraví. A každé zdraví mělo být cenné.
Nehrnula se dopředu aby si byliny zblízka prohlédla, zůstala sedět. Krátce se ale podívala na svého zrzavého společníka, jestli on půjde. Že je bílý léčitel slepý si pořádně spojila až s jeho poznámkou. A dávalo to smysl. Přestože nechtěla odsuzovat vlka kvůli handicapu, už teď rychle byla schopna vymyslet situace, kdy by mu slepota neumožňovala pořádně plnit svou práci. Očividně byla vůči Ignisanům zaujatá a kritická, ale teď se snažila na věc aspoň trochu nahlížet hlavně z perspektivy své profese - a neodpustila si myšlenku, že když už popularizovat umění bylin, proč takto šifrovaně. Chtěla vstát a bílého vlka doplnit dokud byla myšlenka žhavá, ale nakonec tlamu zase zavřela. Mohla si být jakkoli jistá svými slovy, ale tolik očí na sobě mít nechtěla. Pokud si jí ignisané dosud nevšimli a nespojili si dvě a dvě, tímto by se zcela jistě vystavila přímé palbě.
Pomalu by si začínala myslet, že tahle vlčice nebyla princeznou Nihilské monarchie, ale zvědavým vlčetem. Překvapovalo ji, jak odlišně se chovala teď tu s ní a jak oficiálně se chovala na plese - byla to součást její výchovy? No, kdyby Bell dnes nebyla otrávená od základu, asi by pěkná gesta ocenila mnohem upřímněji. Gesto ohledně zaměstnání navíc ale rozhodně neoceňovala, doufala, že to princezna odmítne. Ale toto byl aspoň kompromis, nebude nucena celou dobu trávit s ní... To bylo fajn. Připadala si oproti ní jako nemluvná myš, která ani neumí slovy správně vyjádřit myšlenku. Pokud tedy zrovna nemluvila o léčitelství, že. "Jistě, dnes večer můžu," odvětila, předstírajíc spokojenost a to, že s tím nemá absolutně žádný problém. "Takže v lese za Nekonečnými pláněmi po západu Slunce? Třeba u lesní říčky?" Navrhla. Tak trochu doufala, že tam zaletí, řekne princezně všechno je ok, spi tady, a zase poletí domů. Nemohla si totiž představit, jak by její mysl zareagovala na to, že spí ve Hvozdě, kde potkala tu ignisanku... Ach jéje, úplně se jí z toho ježila srst.
Bellanna byla poslední dobou na cestách sice docela často, takže to měla okolo docela prozkoumané a když Rivera popisovala svou cestu, tak nějak věděla, kam to míří. To se hodilo - kdyby se nevracela nebo by volaly její povinnosti ať už dělá já nevimco, věděli by, kde ji hledat. Přikývla. "Ráda slyším, že neplánujete navštívit okolí města. Jejich přilehlý les je plný lidských pastí. I přesto vám doporučím opatrnost, budete daleko od smečky... Skutečně nechcete doprovod?" Nenáviděla se hned jak to řekla. Ona přeci neměla čas chodit na výletíky! Výletík s princeznou, to jí z nějakého důvodu nahánělo ještě větší paniku než další společný lov. Její plán hledat Norestské endemity ji zaujal. "To by bylo perfektní, jistě by se nám hodilo lépe poznat zdejší flóru a faunu." Tak princezna přeci jen nevyrážela na výlet jen tak pro zábavu, ono to mělo nějaký smysl. Těžko ale říct, jestli to byl její hlavní záměr nebo side quest. "Nicméně, pokud byste u vody narazila na jakékoli byliny, které poznáte, byla bych vděčná, kdybyste je vzala také, nebo si aspoň zapamatovala jejich vzhled a lokaci," dovolila si podat návrh. Bylinky skoro nic nevážily, jistě by to nebyl velký problém. Postroj byl připevněn a musela přiznat, že Rivera ještě s těmi svými chrániči tlap vypadala skutečně jak velký túrista nebo bylinkář. Jen klobouk k dokonalosti!
S nadšením malé vlčice se nemohla ztotožnit, ale přesto ji aspoň trošku zahřálo u srdce, že někdo optimistický na světě ještě existuje. Pokud to tedy nepředstírala, samozřejmě. Kéžby i ona nacházela tak upřímnou radost pro to, co dělala. "Kam vůbec máte namířeno? Zmiňovala jste tři noci, ale konkrétněji?" Vzhledem k tomu, že nejspíš bude poslední osobou, která před tímhle nebezpečným výletem princeznu vidí, hodlala se přesvědčit o tom, že nemá v plánu nějaké solidní blbosti. Třeba si to nakráčet do města nebo do Ignisu... Protože tam by ji Bell zachraňovat určitě nešla, ať už by si kdo chtěl říkal co chtěl. Stále však cítila jistou zodpovědnost - kdyby se náhodou princezna nevrátila, vina by kvůli tomuhle všemu padla na ni, a tomu se chtěla rozhodně vyvarovat. Že ji Rivera pochválila za její práci to čekala, ale přesto ji to potěšilo. Vždycky si myslela, že léčitelé si zaslouží více úcty a po tom, co potkala Tima, si to myslela ještě víc. Kývla. "Samozřejmě," odpověděla na její prosbu a vrhla se pro popruh. Proutěná pouzdra už na něm byla natažena, takže to stačilo připevnit. Opatrně přistoupila blíže k princezně a přehodila jí to přes záda, pak se natáhla pro druhý popruh a upevnila s ním postroj ještě okolo krku, aby pouzdra nepadaly.
Nikdy nedokázala určit, jestli je princezna na ostatní hodná protože chce a záleží jí na nebo protože chce mít kamarády a její modrá krev jí to krapet komplikuje. Zkrátka u ní nemohla snadno určit, jestli veškerá ta milá gesta myslí skutečně tak mile - ale vzhledem k tomu, že tohle dělala odjakživa, buď v tom byla setsakramentsky dobrá, nebo tohle byla skutečně její pravá tvář. Bellanna o sobě nemohla říct, že by ukazovala pravou tvář. Měla sice vesměs dobré úmysly a záleželo jí na dobru věci, ale pak měla i ty temnější myšlenky řízené záští, smutkem a vztekem, který v ní zkrátka zakořenil už dávno. Věděla, že tuhle svou část světu venku ukázat nemůže. Nemůže si dovolit být upřímná a říkat, co si myslí, protože to už by ji povýšit nechtěl nikdo. Princezna byla z královské rodiny - a ta mohla za to, že se stále nedočkala uznání, které si od smečky zasloužila. Možná proto ji její slova uvnitř tak akorát namíchla. Jak se mám? Donutila jsi mě vstát a pracovat dřív, než jsem měla v plánu, tak se mám. Někteří z nás mají trvalé povinnosti a nemají čas lítat po světě za zábavou. "Ale vůbec ne, to je v pořádku, rádi pomůžeme," odvětila na její otázku s úsměvem a narovnala hlavu. "Mám se dobře, děkuji za optání. A vy?" Strohá odpověď, ale opravdu neměla náladu na víc. Natáhla se mezi svá křídla pro zásoby, co vzala s sebou a položila je před princeznu. "Cestovní balíčky. V tomto jsou čtyři dávky směsi na zasycení - v případě potřeby zaženou hlad a dodají sílu, abyste mohla déle objevovat, skutečné maso ale nenahradí. Doporučuji zajít na lov, až hlad skutečně dostanete," začala instruktáž. Mluvit o tom, co zná, bylo překvapivě mnohem jednodušší než se princezně otevírat se svým životem. Přešla k druhému balíčku. "Tady jsou bylinky pro první pomoc, v případě, kdybyste si ublížila. Jitrocel na rány nebo štípance, dubová kůra proti zanícení, heřmánek na imunitu... Taky je tam místo na jiné věci, kdybyste náhodou narazila na užitečné rostliny."
Princeznino oznámení, že vyráží na výlet Bellanně rozhodně nedělalo lepší den. Před zimou byla spousta práce se sháněním zásob a jejich uskladňováním a tohle jí přidávalo jen další zbytečnou starost navíc. Byla docela šťastná náhoda, že ji princezna vůbec zastihla! No, nelíbil se jí celý ten plán, ale nemohla se slovem panovnické rodiny nesouhlasit. Připravila dva balíčky a vydala se na místo, kde se měly potkat. Už byla očekávána. "Vaše Výsosti, dobré ráno," pozdravila jakmile se přiblížila a uctivě se poklonila. Znali se mimo obvyklou smečkovou existenci i z lovu loni - a bohužel pro milou Bell z něho neměla na triku zrovna nejlepší vzpomínku. Byla si jistá, že malá vlčice a vlastně všichni, co se lovu účastnili, si museli pamatovat ten hrozivý obraz, kdy vyřídila soba svými rohy a krev byla... Všude. Kompletně všude. A to ani nedodáváme, že celé tohle klanění jí bylo značně proti srsti. Dělala to jen proto, že to pravidla smečky vyžadovala.
Až zpětně si uvědomila, že její volba slov ohledně donešených bylinek byla špatná. Teď musela před Timem znít jak nějaký závislák! Pocit kontroly se zase zhroutil k zemi, těžko ale říct, kolik ho tam někde uvnitř dneska bylo. Tvář přetvářky se jí dařilo držet mnohem hůř. Medik Estrelák jí poděkoval za příspěvek na což se jen usmála, jeho druhý příspěvek k tématu už jí ho ale z tváře smyl. "Uuuuh, to je v pohodě, nepřišla jsem přednášet, spíš to nechám na tobě," zareagovala urychleně. Narozdíl od nich nebyla připravená tu něco říkat, i když by si patrně měla dost o čem říct s jinými léčiteli. Pochybovala, že všichni vlci, kteří sem dnes přišli, byli léčitelé. To by bylo přeci příliš jednoduché si najít s kým prohodit slovo o práci - a tak život přece nefungoval. Nic nemohlo být tak jednoduché. "Ale po akci si ráda popovídám. Můžu zůstat třeba i kdybys potřeboval pomoct to tady pak uklidit a tak." Přece jen mu nabídla kompromis. Téma psychotických účinků a mentálního zdraví bylo rozhodně zajímavé téma a nechtěla si nechat utéct příležitost o tom mluvit i s dalšími odborníky.
A společnost si vyhledala vcelku rychle. Okřídlený zrzoun pro ni sice byl nechtěnou konkurencí, ale stále ho vnímala jako ultimátní kiddo. To ji uklidňovalo. Udělá chybu a o svou slávu přijde, to si myslela. Nebo v to tajně doufala. Nebylo to tak dávno, co se přidal do smečky. Jeho leknutí ji povzbudilo. Roztomilé."Ahoj," s úsměvem mu oplatila pozdrav. Větu rád tě vidím už mu oplatit nedokázala. Nechtěla lhát jemu ani sobě, minimálně slovy ne. Zrzkova otázka opět zasáhla její připravenost, teď už ale věděla, co odpovědět. "Neměla jsem to v plánu." Přiznala jednoduše. Odpověděla bych, kdyby mě někdo vyzval? Šla bych dobrovolně sdílet vědomosti s nepřítelem? Bylo to sobecké, přijít a o nic se nepodělit, když ostatní se dělili? Měla za to že ne, když to bylo nutné pro její psychické zdraví. O zdraví přece toto setkání bylo. Hodlala ale dávat ten největší pozor, protože Ignisu stále nevěřila ani čumák mezi očima a nedivila by se, kdyby se pokusili tu všechny poučit o nějakém "zázračném" léku, který by ve skutečnosti byl jedem... "Přišel ses poučit jen tak nebo to má hlubší význam?" Zeptala se naoplátku jeho a obtočila si ocas okolo tlapek, aby jí na něj náhodou nikdo nešlápl. Léčitelem se při svém povýšení nestal, o tom by věděla.
Pokrčila rameny. S tím, co si vedení jejich smeček usmyslí, nemohli nic dělat, ale shodli se na tom, že to předají. Nikdo jim přeci nemohl upřít právo mít dobré nápady, obzvlášť když ty nápady byly užitečné pro obě smečky. Bohužel měla pocit, že její nápady panovnici nikdy zrovna neoslnily a jako vedlejší efekt si v sobě akorát pěstovala rostoucí zášť. Možná byl čas si promluvit z očí do očí, vážně a jako dospělí.
Když byla Bellanna vlčetem, tíhla ke všem druhům povolání stejně - dokonce si zprvu myslela, že bude rytíř, stejně jako Hérit, a že společně s ním budou běhat po světě, bojovat se zlými příšerami a hrdinsky chránit svět. Bohužel příšery nosily různé kabáty a časem pochopila, že mnoho z jejích pěkných snů není reálných, natož splnitelných. Studovat bylinky a starat se o nemocné vlky byla užitečná a vcelku klidná práce, která sice čas od času stresující byla, ale vlk mohl bez problému vycestovat po záminkou sbírání léčiv a nikdo se neptal. "Já se léčitelkou stala na přání mé matky," sdělila mu naoplátku. Bylo jí líto, že ke svému povolání necítí až takové pouto jaké tady popisoval on, ale zase nebylo to tak, že by se od léčitelství kompletně distancovala. "Ale souhlasím s tebou, je to zodpovědnost. Co mnozí neví je, že k tomu patří kromě základních znalostí bylinek a starání se o nemocné třeba i cestování a výzkum, jeden má v tomhle povolání spoustu příležitostí k poznávání." Jistě měli v něčem společné pohledy na věc, modré vlčici však v hlavě stále rezonovaly pochyby o sobě samé. Dávala do toho povolání skutečně kousek sebe? A vůbec, chtěla?
Přijal její nabídku společnosti, tak po jeho boku zamířila kamkoli, kam zrovna mířil. Vypadalo to, že se téma debaty na chvíli přesune na rodinu a tyhle věci, což pro ni sice bylo taky touchy téma, ale asi těžko najdeme něco, co nebylo. Ona se mile ráda dozvídala o životech jiných, náhodou! Patřilo to k poznávání, tak proč ne. Co si budeme, nutně potřebovala známosti a kamarády, nehodlala si nechat utéct příležitost. Timothée se rozpovídal o rodu. Když se zamyslela, vlastně nad touhle stránkou rodinného života nikdy nepřemýšlela. Celá myšlenka povyšovat jméno své rodiny nad ty jiné a prezentovat se tím... Jí přišla svazující a zbytečně formální, neproduktivní. Možná se ale mýlila a byla otevřená ke změně názoru. "To zní jako komplikované rodinné vztahy," pousmála se. "Ale musí to být fajn, žít s rodinou nablízku. Mně kromě rodinné kamarádky už nikdo nezůstal a tetu se strýcem jsem ani nepoznala, přestože mi bylo kdysi řečeno že žijí ve vaší smečce." A tam už nežili, byla to doba a nikdo ta jména nezmiňoval, když tam loni byli. Navíc, měla za to, že by své příbuzné poznala, kdyby je viděla - matka přeci nemohla být jediný vlk na světě s modrým kožíškem, rohem a křídly, ne? Dřív po své rodině v Norestu pátrala, ale už to vzdala. Nemělo cenu se hnát za duchy.
"Kolik vás teď ve smečce je? Máš hodně vlků o které se přes zimu starat?" Změnila téma. Doufala, že chladné období bude letos mírné stejně jako loni, byl to její první rok plně ve funkci.
Vůbec se neměla za experta v lásce, ale nemohla si odpustit zájem. Na to jak moc toužila po tom být milována už od malička a byla to jedna ze základních potřeb každého, vlastně sama příliš zkušeností neměla. Byla už dlouho dospělá a ani neměla partnera či partnerku! Její mladší já by se svíjelo v cringe agónii, její současné já to už neřešilo. Ne každému byla láska přána. Překvapovalo ji, že Toshi nepochopil její posunek a na moment se nad svou myšlenkou pozastavila. Byla to nevhodná otázka? Na samce určitě byl, když přiznal, že se mu líbil její bratr. Nebo to měla být jen lichotka? Nechtěla se ho dotknout, zároveň nemohla nechat otázku bez odpovědi. Rázem bylo tak trapné se o tom bavit, ajéje. "Blízcí... Jako jestli je tvůj přítel." Dokončila větu a s očekáváním se na něj dívala. Kir se zatím rozhodl si udělat z Toshiho dopravní prostředek.
Blížili se k městu.
Mít ona tolik práce jako museli mít organizátoři téhle akce s jejím uspořádáním, asi si místo účasti vezme lopatu, vykope hrob a zahrabe se hluboko pod zem. A to je docela zajímavý postřeh, protože nikdy neměla problém s vystupováním před publikem, i když je pravda, že k tomu neměla moc šancí. Zkrátka - měla k Timečkovi velký respekt, že se do toho pustil. Přesto ji zrovna nepotěšilo, že ři jejich milém pozdravu vyslovil její jméno. Cuklo jí v koutcích, pohledem na sekundu těkla směrem k bílému léčiteli z Ignisu a obecně k vlkům z té smečky. Snad nikdo nezaznamenal jejich malou konverzaci, vsadila by se, že stále byla na jejich hledáčku po tom incidentu s Artemis. Doteď doufala, že aspoň její jméno jim bylo neznámé. A snad bude i nadále. "Nemohla jsem si nechat takovou událost ujít, přeci," pokrčila rameny. To není pravda a ty to víš, pomyslela si, úsměv si však na tváři držela i když tmavý přebral její balíček a podíval se na jeho obsah. Sice už si chtěla najít nějaké dobré místečko na přednášku, ale jeho poznámka o kozlíku upoutala její pozornost. Tak neměli společné jen povolání, dokonce i závislosti! "Brala jsem bylinky s uklidňujícími účinky, na spánek, proti stresu... Myslím, že je to v dnešní době důležitá součást první pomoci, umět si poradit se špatnými stavy," ať už s cizími nebo vlastími, vysvětlila. Říkám já. Ironické. Ne, reálně, kde bych bez toho byla teď? Věci mohly být vždycky horší, a tak byla ve výsledku ráda za své vědomosti. Díky nim ani nemusela se svými problémy nikoho otravovat. Mluvit o tomhle s léčitelem jejího věku bylo... Jiné, příjemnější než mluvit o tom s kýmkoli jiným. Možná by si měli povídat častěji. "Kozlík také ráda užívám! Funguje ale pořádně až dlouhodobě. A levandule je skvělá na aromaterapii."
Jejich konverzace tady bohužel dlouho trvat nemohla, o pozornost Přízračného léčitele měli zájem i jiní. Pohled tyrkysových očí padl na bílou vlčici s nápadnými vějíři peří (Euraidd), která také přistoupila s příspěvkem bylinek. Bellanna si nemohla odpustit chvíli jen se zájmem a obdivem hledět jejím směrem, než se donutila rozejít se pryč. Až o pár kroků později si uvědomila, že to co právě zažila byl zcela neplánovaný nával gay paniky. Dokonce se zapomněla rozloučit s Timem! Achich.
Zpět do reality ji vtáhl pach Ignisu, který značně zesílil. Zastavila se a sledovala přicházející ze všech stran. Teď už jich bylo moc, musela si najít společnost, aby nevypadala jako socka. Fakt jich nebylo málo, ajéje. Zaznamenala Sashu, Irise, nějaké Přízračné co jistě někdy někde potkala a dokonce i toho zvláštního týpka se zlatým nosem (Rikusi). Ten se ale zřejmě bratříčkoval s Ignisany, takže bohužel pasé na pokus o další kontakt. Nemusela se dlouho rozmýšlet jestli se vydat za svou zrzavou tetou, ta si totiž společnost už našla. En-ten-týky... Zrzek. Původně za ním nechtěla, ale Kettu byl zkrátka blízko. A bylo to škvrně, i když už velké, stále nedospělé. Vykročila a zezadu k němu přistoupila. Natáhla se k jeho uchu. "Boo." Nemínila ho vyděsit, na tváři měla vlastně hravě podlý úsměv. Byl to pozdrav. Neznali se sice dobře, ale přeci.
Když se Bellanna o konání léčitelského workshopu dozvěděla, bylo jí jasné, že tam bude muset. Oficiální Nihilské léčitelstvo bylo momentálně na nízkém počtu, takže byla její účast jakožto její součásti v podstatě samozřejmá, očekávaná a povinná. Byla pravda, že potřebovali nové znalosti jako sůl, zvlášť když tu Nihilští mistři Dino ani Mira už nebyli. Za normálních okolností by se na takovou akci těšila, učení jí bylo za správných druhým nejlepším únikem od reality, jenže... Jenže tohle nebyla akce smečková, opět byli zváni všichni vlci z širého kraje, včetně Ignisu. Jakoby ples nebyl dostatečným výdajem energie na udržení se v klidu! Bylo příliš brzo.
Letěla od jihu, v tlamě pečlivě svázaný balík rostlin. Jeho součástí byla například sušená třezalka, levandule, kozlík nebo dokonce šištice chmelu - její oblíbené byliny působící na spánek a špatné duševní stavy. Sama na sobě s jejich účinky v posledním roce docela experimentovala, takže měla i vlastní poznatky, které mohla sdílet. Kvůli tomu sem ale nepřišla a doufala, že to po ní nikdo chtít nebude. Původně chtěla vzít nějaké jedovaté rostliny, její nejoblíbenější - ale když se na ně pár dní zpět dívala a představovala si, jaké reakce by její poměrně obsáhlá kolekce mohla sklidit, zase od tohohle plánu opustila.
Z výšky si stihla spěšně prohlédnout vlky, co se sem tak nějak trousili. Nebylo jich moc ani málo - ale na počtu nezáleželo, modrou vlčici jen přítomnost pachu ohnivé smečky přiměla zježit srst na zádech a mít se na pozoru. Vlky kultu poznala už na dálku snad líp než by poznala jakoukoli známou tvář - byli zahaleni v pláštích, stejně jako její známý na plese. Možná to byl komunikační šum nebo zapomněla na jména pořadatelů, každopádně spatřit tam dole mezi vlky i tmavý kožich Timothého jí mírně zvedlo náladu. Opsala ve vzduchu poslední půlkruh, bez problému přistála a složila křídla k tělu, vydávajíc se blíže k centru dění. Asi na ní bylo docela znát, že není úplně ve své kůži - rozhodně nepůsobila tak uvolněně jako obvykle a na tváři si nesla mdlý, nepřístupný výraz. Co byla schopna zaznamenat, jako obvykle tu vypadala nejvíc mimo mísu - ale pryč byl stud nebo strach před opovrhováním, zapřísáhla se, že dnes hlavu z tohoto důvodu neskloní. Byla hrdá na své dědictví. Přestaň. Myslet. Bylo náročné se odprostit od smíšených pocitů, které byť jen z přítomnosti zde cítila. Teď neměla Sashu po boku a ani Toshiho zatím nikde neviděla. Vlastně z Nihilu zaznamenala jen zrzavý kožich Kettua, který jí momentálně připomínal tak akorát to, že je kariérním zklamáním. Děcko nemělo žádné právo být výše v hierarchii jak ona! Ale to nahlas říct nemůže, že.
Slechy přesměrovala na bílého vlka, který zrovna mluvil. Toho viděla na plese! Rozhodně. Ještěže nemohl vidět, jak se na tváři vlčice na sekundu objevil ironický úsměv. Ještě abyste nebyli, pomyslela si kousavě, snažíc se zmapovat si všechny ignisany, co na místě byli. Nechtěla dělat problémy, to rozhodně ne! Stále si však musela přiznat fakt, že by byla radši, kdyby jich kolem nebylo tolik. Co když tohle byla jedna velká past? Léčka? Měla se na pozoru. Zatímco bílý mluvil s nějakým kulťanem, našla si svou cestu za medikem Přízračných. "Ahoj, Timothée," pozdravila ho, pousmála se a mávla ocasem. Pohled jí padl i na velkého bílého vlka s parožím, toho taky viděla na plese, rychle se ale vrátila k panu medikovi. "Kam mám odložit tyhle?" Balíček bylinek si doteď nesla v tlamě a oni v tom tady určitě měli nějaký systém, tak ho nechtěla narušovat. Navíc, hledala důvod začít konverzaci, do které se právě teď zrovna necítila. Ale kdoví! Třeba jí akce přesvědčí o opaku. O konverzaci to tady nakonec bylo a když sem letěla, měla trochu času se na to psychicky připravit.
Někdy informace byly blíž, než by jeden čekal. Lhala by, kdyby řekla, že si o jejich sdílení mezi členy smečky myslí, že to funguje. Že celý ten systém funguje. Žila v Nihilu od narození a poznala jen střípky ze systémů jiných smeček, i to však společně s minulostí stačilo na to, aby měla pochyby. Vždycky to sváděla na svou neupřímnost, když nad tím přemýšlela. Asi zkrátka nebyla typ, co by veřejně vyřvával své názory. Ovzvlášť, když mohly ublížit.
Povídání o minulosti bylo tedy přesunuto na večer, tak se mohli soustředit na přítomnost. Modrá cítila chladný vzduch olizovat její křídla. Ve vzduchu za pohybu byla větší zima jak na zemi. No, aspoň to zatím nevypadalo na déšť. "Aww," zareagovala na jeho přiznání. Možná teď bratrovi trochu záviděla. Tohle přemýšlení o vztazích a rodinách jí do žil vlévalo vlnu nostalgie. Chvíli mlčela, sledujíc povrch pod sebou. "Hej, jste ty a Iris...?" Nemohla si odpustit zvědavou otázku, položila ji radši opatrně. Vždyť je furt někde viděla u sebe!
Zrovna jméno onoho předmětu kultské víry považovala za velký krok v jejich pochopení, ačkoli si vzpomínala, jak se černo-bílý tvářil, když se snažila zjistit víc. Ne zrovna přístupně. Co to ten Hati ale byl? Měla za to, že nějaký jejich vůdce. Mluvil o osvícení. Vazbě, správném času... "Nesmí na Slunce? To by dávalo smysl, Nirix měl na plese plášť," uvědomila si. Netušila, kdo byl Tiam, ale dobré, tak aspoň už znala dvě jména co současně u vlků města působili.
Křivda Toshiho minulosti zasahovala hluboko. Napjatě poslouchala. Dokázala si věrohodně vybavit pocity, které ve své dřívější situaci mohl pociťovat. Ona je znala z jiného zdroje, už nejednou se přistihla, jak si ze zlosti představuje temné scénáře. Takové, které by nejeden prohlásil za zvrhlé, obzvláště u vlka nihilu, který by měl být... Milý, přátelský a mít jen ty nejlepší úmysly. Vidina, že by si o tom mohli popovídat později a pořádně zněla fajn. Málokdy mluvila o své minulosti nějak podrobněji a dokázala si představit, že Toshi to měl podobně. O traumatických událostech se mluvilo špatně. "Ráda se dozvím víc, když to budeš chtít sdílet," řekla po odmlce místo slov jako "to je mi líto" nebo "chudáčku". Jí samotné taková slova po takové době už přišla otravná, když vlkům říkala, že přišla o matku, předpokládala, že to bude mít podobně. Nepotřebovala, aby ji ostatní litovali, byla samostatnou a silnou vlčicí i přes svou minulost. Možná díky ní. "Můžeme si o minulosti popovídat večer před odpočinkem." Ležet a povídat si, to jí znělo jako dobrý relax, kterým zakončit den. Kdyby byli lidi, určitě by se z toho stal čajový dýchánek.
Jména jejích sourozenců překvapivě padla na úrodnou půdu. "Znal jsi ho" Řečnická otázka samozřejmě, udivovalo ji to. Že znal zrovna jejího nemluvného bratříčka a né slavného rytíře Hérita, to myslela. Tmavý byl ze tří sourozenců vždycky nejméně společenský, nepochopený a snadno přehlížený. Ne rodinou, smaozřejmě, ale zkrátka byl nenápadnější typ. Asi se potkali už když byl táta s Héritem pryč. Jeho následující poznámka byla ještě větším překvapením, že se jí z toho zatajil dech. "I ty lichotníku!" Zareagovala škádlivým tónem. Tohle byla fullscale pochvala. Naznačoval snad, že je taky pěkná? No, samozřejmě že byla, ale ještě to od nikoho neslyšela. Od nikoho... V jejím věku, co nebyl rodina. "Líbil se ti Amiáš?" Vůbec nevěděla, jestli chtějí jít na tuhle debatu, ale taková příležitost! Už z ní opadla ta původní tréma a dávala najevo, že o drbech rozhodně slyšet chce.
Toshi byl fajn týpek, vlastně ho pokládala za jednoho z těch bližších vlků, které znala, ale stále to neznamenalo, že by mu hned řekla všechno. Vinila sebe, že nebyla schopná se lépe otevřít a dát tomu šanci, ale... Jednou. Jednou snad. Konverzace se na moment přesunula ke Kultu, kam teď měli namířeno. Byla to slušná štreka přes Nekonečné pláně, tak měli čas na konverzaci. "Dříve jsem tam měla kamarádku, ale ta se ztratila. Dneska znám jiného vlka. Byl na plese, jediný kulťan," zahrabala v paměti. Uměla si představit, že by Nirixe taky považovala za bližšího, kdyby je nedělili stupidní zákony smeček. "Vím, že vlci města uctívají nějakého Hatiho, považují své území za svaté a ve dne se příliš neukazují. Co znáš ty?" Samozřejmě věděla trochu víc, ale ne všechno byla schopna si dát do kontextu. Byla to záhada, ten kult. Její zájem o něj byl překvapivě nadprůměrný, lákaly ji záhady. Pokud o té smečce ale někdo bude vědět víc, měla za to, že to bude právě tady pan špeh.
Téma rodiny se ukázalo být pro Toshiho jízlivé. S překvapením sledovala jeho reakci a všimla si i změny v hlase. "Komplikované vztahy, vidím," komentovala se soucitem. S takovými by se mohla ztotožnit. Rodina měla být stabilním zázemím, ne tím, co jednomu motalo hlavu. "Chceš se podělit? Co se stalo?" Cizí příběhy, to bylo zajímavé. Z minula věděla, že šedý je adoptovaný, třeba se dnes dozví víc.
Asi by nebylo slušné neodpovědět nazpátek. "Měla jsem dva bratry, C'Héraitchého a Amiáše. Hérit zmizel s otcem krátce po smrti matky, Amiáš trochu později." Vzpomínky jí přinášely smutek, ale byla ochotná o tom mluvit. Smířila se s tím.
Nečekala nějakou bouřlivou reakci, ale ani nečekala přijetí. Uchechtla se a přikývla. "Byla to sranda." Že si kdysi onoho černého kapra musela vůbec vymyslet mělo důvody a spíš než milé jí to přišlo smutné. Mimo sourozenců moc přátel neměla - nebo brzo odešli. Od smrti matky jen těžko hledala stabilitu v životě, i když se snažila. Těžko se na ostatní upínala. Připadalo jí, že až příliš se toho děje a nic není vyřešeného. A nedá jí to spát, dokud to nebude moct prohlásit za uzavřené. Proto se stalo to, co se stalo, zavzpomínala hořce na setkání s ignisankou.
Oba okřídlení vlci se vznesli k obloze a zamířili směrem k prvnímu cíli. "Ve dne bych tam místní nečekala, ale vím, že mají okřídlené vlky," souhlasila. Nirix se vyjádřil docela jasně o tom, že do města nevěřící nesmí, těžko říct jestli se za území pokládal i vzdušný prostor. A věděla to i od Dovah, že. Škoda, že už ji nejspíš nikdy neuvidím. Podzimní vítr čechral srst a naštěstí nebyl natolik silný, aby jim dělal překážku v jejich cestě. Tyrkysová očka vlčice pohlédla dolů. Jak vysoko chtěli letět? "Máš i... Další sourozence?" Položila rozptylující otázku a přesměrovala zrak na Toshiho. Jeho havran nebyl biologický sourozenec, že.