Príspevky užívateľa

Poslechla si jeho vysvětlení. Nad komunikací s Kirem jí stále zůstával rozum stát, ale postupně pochopila, že to není magie a Toshi ptáčkovi nerozumí doslovně - asi se jen velmi dobře naučil všechno vypozorovat. To dávalo smysl, vždyť i sourozenci občas dokázali předvídat, co ten druhý udělá nebo na co zrovna myslí, když se znali od narození. Škoda, že ona s těmi svými takto vyrůstat nemohla dostatečně dlouho, aby si něco takového zažila. Nejbližší osůbkou jí byla Sasha. "To je pěkné," zasmála se nad jeho příběhem. Roztomilé. Přála mu to. "Taky jsem mívala zvířecího kamaráda, když jsem byla vlče. Černý kapr, uměl..." Zarazila se, protože si uvědomila, že to byl úplně jiný případ. Co by si pomyslel? "Byl to imaginární kamarád. Hra," dopověděla nuceně a pohled přesměrovala někam do dáli. Létající pan Kapr byl dobrej týpek, ale byla to minulost. Naivní, hloupá minulost, bytost stvořená osamělou fantazií vlčete. Samo sebou se už dávno smířila s tím, že pan Kapr nikdy neexistoval a Toshi byl vlastně první mimo rodinu a Sashu, kdo o jeho dřívější existenci věděl.
Cesta měla začít a Bell zase zazářila očka. "Jasný," zazubila se nazpět. Trochu se protáhla a roztáhla křídla. Během několika cvalových skoků už se vznášela ve vzduchu a obkroužila si kolečko, aby se mohla zařadit vedle šedého. Přestože byl přátelský výlet, furt tu měl formálně velet on, když byl výše postavený.

Zasmála se nad její poznámkou. Souhlasila, některé jevy v přírodě skutečně fungovaly divně, že si to vlk jen těžko vykládal. A pak byl zmatený nad vším, protože teorie kvůli té jedné výjimce nemohly být pravdivé. "Neznám nikoho, kdo by to dokázal vysvětlit," zavrtěla hlavou, v hlase tón naznačující záhadu. Netušila, jestli by malá přišla k nějaké inteligentní hypotéze, ale rozhodně nepodceňovala její představivost. Kdoví, třeba zrovna ona jednou na tu záhadu přijde.
Gájelčin argument byl na místě. Bell si musela připustit, že i to se mohlo stát, bohužel rozhodnutí už udělala. Tohle bylo něco, o čem rodiče rozhodně museli vědět - navíc, měla pocit, že by si absence cítění bolesti u své dcery stejně dříve či později všimli. Rozhodnutí o následcích ale nebylo na ní. "To určitě není pravda," pokusila se uklidnit její explozivní pocit křivdy. "Můžu se za tebe přimluvit. Ale! Musíš slíbit, že budeš venku opatrná a budeš na sebe dbát. Vím, že to možná nevnímáš, ale mohla by ses takhle dostat do kritického stavu aniž by sis toho všimla, to bys už více objevovat nemohla." Deal? Snažila se vyhnout tomu, aby vlčeti musela vysvětlovat koncept smrti. Už jí přešla myšlenka, že by to tuto smělou slečnu vyděsilo, ale stále to bylo něco, co jednomu mohlo zatočit hlavou. Nikomu nepřála tak blízké seznámení v tak útlém věku... Jako si zažila ona.
Vlče poslechlo a umývalo si rány. "Mhm," přitakala. Smutné to bylo, ale realitu jeden změnit nemohl. Vlastně... Vytvořit vlastní můžu. Blýskl jí hlavou geniální nápad. Šedá necítila bolest fyzicky, ale co když... Tenhle plán by mohl být trochu morálně špatný, ale třeba by to fungovalo. Další věc, o které musela mluvit s Aikanem a Brisou, jejími rodiči.
I ona si v potoce vyčistila tlapku a nabrala do ní kašičku z bylinek. Popošla zpátky k vlčeti, sedla si a zkušeným okem zkontrolovala, že pacientka vše vyčistila. Pokud ne, ještě jí k tomu dopomohla. Následně žádala tlapku, aby její nejhorší ránu pokryla léčivou směsí. "Připomínáš mi bratra," napadlo jí náhle. Usmála se nad tou vzpomínkou. "Vždycky rád objevoval a ničeho se nebál. Jednou se ale dostal do velkého problému. Chceš slyšet příběh, jak se do Svatyně v kopcích nad norou smečky dostala ta kamenná socha?" Asi by litovala svého rozhodnutí mladé tuhle vědomost nabídnout, protože pravda byla temnější, než na pohled vypadala... Ale dobré vzpomínky na rodinu, které si jen málokdy vybavovala bez přerušení těmi tragickými, byly hřejivé pro duši.

Oba byli otevření změnám kurzu, takže pokud by na cestě chtěli, měli možnost změnit trajektorii za každým zajímavým jevem. Tak průzkumy fungovaly, ne? Tak si to aspoň představovala, že má vlk nějaký základní cíl mise a pak chodí tam, kam se mu zachce. Dříve si myslela, že tak funguje i život, ale osud ji mnohokrát vyvedl z omylu. Změna byla přirozená, i když se ne každému mohla zamlouvat. No, třeba se na cestě nedozví jen ona víc o jeho profesi špeha, třeba bude mít možnost i jemu něco říct o léčitelství. I když, co si budem, nebyla ohledně svého povolání nejvíce motivovaná a necítila, že by měla potřebu se tím chlubit. Jen kdyby se objevila trapná chvíle, může říct nějaký random fakt. Ne. Špatný nápad. Bylo by to ještě trapnější.
Sledovala šedého komunikovat s černým ptákem a zasmála se, když dostala odpověď. "Ty mu rozumíš?" Byl naučený odezírat z Kirových posunků nebo skutečně věděl, co říká? Možná magie. Roztomilé. "No, těší mě, Kire," odvětila zpátky, i když si přišla nadmíru vtipně, že mluví na ptáka. Úsměvná situace, ale cítila, že Toshi bude za zájem jen rád. Jinak by společníka nebral, že. "Povíš mi víc?" Mrkla na Toshiho a pomalu se rozešla směrem k západu. Možná to byla pro jejich cestu kompletně irelevantní informace, ale Bell celou tuto akci brala spíš než jako misi za... Poznávací zájezd.

Viděla na něm nadšení, to bylo pozitivní. Třeba se jí bude dařit taky naladit na dobré vlny. V to upřímně doufala, opět byl čas, kdy cítila, že opravdu potřebuje vypadnout z území smečky. Na pár dnů, minimálně. Oplatila mu úsměv. Den byl před nimi a brzy se dozvěděla, že šedý nemířil na žádné malé cíle, skutečně se hodlal věnovat většímu průzkumu. Naznačoval, že to nemá celé naplánované, byla ráda, že dával prostor i jí. "To zní fajn. Vlastně jsem se tě chtěla zeptat, jestli se nestavíme i u trosek." Na tom se shodli, že se podívají i na Othamu. Chtěla se tam podívat... Z osobních důvodů, převážně. Chytit atmosféru starých časů. Jestli Toshiho táhl taky nějaký takový důvod nebo čistá zvědavost, to jí taky zajímalo. "V Kotlině potřebuju navštívit některá místa, kde rostou bylinky. Sasha mě poslala sbírat," odůvodnila svoji výstroj a krátce pohlédla i na jeho. Tušila, že jeho lahev je naplněna vodou k pití, to bylo praktické, že s ní i umí ovládat, to už nevěděla. "Kdo je tvůj ptačí kamarád?" Pokývla směrem k ptáčkovi. Snad ještě nikdy neviděla, že by se takto ptáci k vlkům chovali.

Netrvalo dlouho než zjistila, že soustředit se na magii s tolika zvuky, pachy a myšlenkami nebylo nic jednoduchého, a tak to vzdala. Šustění trávy ji však přimělo natočit tím směrem jedno ucho a ze zjištění, že se onen zvuk rychle blíží se jí zježila srst na zádech. Doufala, že ji tráva skryje. Přesně to se taky stalo - k jejímu překvapení na ni ale ten kdosi málem šlápnul. To už zvedla hlavu a zírala směrem k oné kouli hnědé a zelené srsti, uvědomujíc, že dotyčného zná. Být dnes při normálních smyslech, asi by při takovéhle situaci už dávno stála v bojové pozici s rohy připravenými prolít krev, dnes však postrádala chuť i motivaci jak k akci, tak k obraně. "V pohodě," pokrčila rameny. Nevšední začátek konverzace, ale dobře, pomyslela si. Vlastně by si myslela, že vlček bude pokračovat dál, ale jakmile si spojila dvě a dvě dohromady, došlo jí, o koho konkrétního jde. Viděli se přeci spoustukrát, když patřili do stejné smečky. "Ty jsi syn Sashy, Sol, že?" Zůstala ležet, jen srovnala své tlapky do nějaké příjemnější pozice.

Blížil se podzim. Přesněji, on už časný podzim byl. Modrá vlčice po dnech práce se sbíráním bylin cítila vyčerpaně, takže si dala pohov. Taky protože na ni zase šly emoce, které zrovna dvakrát světu ukazovat nechtěla. Ležela s hlavou na tlapkách na kraji louky mezi stébly vysoké trávy a dívala se do vln pod sebou. Ona nepředvídatelná předvídatelnost vln byla poetická, seděla ke vzpomínkám na staré dobré časy, které se jí zase honily hlavou. Kolik lístků kopretiny musel vlk utrhnout, než byla k nepoznání? Jak moc extrémní události musely nastat, aby se jeden změnil? Čím si takové věci vlci zasloužili? Uvědomovala si, že nebyla jediná, ovšem celý ten vír pocitů vždycky každého stáhl k přemýšlení nad sebou. Ať už to znělo jakkoli sobecky. Vydechla obláček teplého vzduchu a na moment zavřela oči. Možná by mohla znovu navštívit pláně snů...

Když pomineme rodinné výlety kdysi dávno a výjimečné akce, Bellanna obvykle cestovala sama. Se svými křídly byla schopna urazit větší vzdálenosti za kratší čas a nejen že by ji ostatní zpomalovali, taky měla strach, že by její komunikační schopnosti zklamaly ve špatnou chvíli nebo by udělala něco stupidního, kvůli čemu by ji pak ostatní viděli ve špatném světle. I proto pro ni bylo rozhodnutí se tentokrát na průzkum lomeno sběr bylin vydat se společností zkrátka... Revoluční. Toshi měl také křídla, posledně se v jeho přítomnosti bavila a jistě měli společného mnohem víc... Jen o tom mluvit. Pociťovala trému, když se blížila. Vzala si s sebou dva váčky na bylinky, jeden si přivázala kolem krku, druhý přehodila přes kořen pravého křídla, (protože kdyby okřídlení vlci nosili tašky přes rameno, určitě takhle, change my mind). Přeletěla hory a už při klesání zaznamenala šedou srst. Nejspíš už čekal. Přistála kousek od něj a popošla blíž. "Ahoj," pozdravila ho a nemohla nevěnovat zvědavý pohled i tmavému ptákovi na jeho hřbetu. "Takže... Kam máme namířeno první?" Vůbec nevěděla, jak začít mluvit, tak plácla první blbost, co ji napadla. Když opomineme trému, těšila se.

Bylo ironické, že přítomnost někoho koho potkala pár dnů zpátky jí dělala větší radost než přítomnost většiny nihilčanů? Možná ne, když vememe v potaz, že si uvědomovala, že přišel z takové dálky i přestože byla nevěřícím, ať to znamenalo co chtělo. Přišel kvůli jejímu pozvání, byl tady, dokázal že je i přes svou víru vlastně fajn týpek. Zasloužil si trochu důvěry. Nepřekvapilo ji, že o plesech moc nevěděl. "Nemáte společenské akce?" Fakt, že by neměli svoje setkání by ji překvapil už trochu víc, i když jí docházelo, že myslí asi mezismečkové akce. "No, vítej na Nihilském plese," pověděla symbolicky, "obvykle bývá každý rok. Zváni jsou všichni, myslím že je to dobrá příležitost se dozvědět o tom, kdo okolí vůbec obývá." Byla by radši, kdyby všichni zváni nebyli, ale s tím nemohla nic dělat. Kult pozván byl a... Nirix stejně přišel sám, jak se ukázalo. Trochu ji to zklamalo, měla plány. Ale nevadí! "Všimla jsem si," uculila se na jeho poznámku. Kult je společenský asi tak jako já po dni mluvení s vlky. "Chceš si to tu prohlídnout?" Navrhla. Popravdě nevěděla, co se společníky na plese dělat mimo tance, na který ještě nebyl vhodný čas... Když byla mladší tak to bylo jednoduchý, stačilo se držet mámy.

Ta malá chvíle samoty jí stačila na to, aby začala přemýšlet nad tím, co všechno tito vlci měli za sebou. Viděla různé barvy, různé výšky, křídla, rohy, nejzajímavější přívěšky... A uvědomila si, že by vlastně ráda slyšela jejich příběhy. Jak se oni potýkali s problémy, kterým čelila dříve i ona. Měli těžké dětství? Tajili před světem něco? Kolik vlků jim na jejich cestě nadávalo? Jak se dostali do Norestu? Z transu jí vyrušil hlas, za kterým ihned otočila hlavu. Poznávala ten hlas, vždyť s ním vedla konverzaci nedávno! Přesto jí trvalo pár sekund, než vlka pod pláštěm s jistotou rozpoznala. "Nirixi!" Bylo to pro ní milé překvapení tu vidět vlka z kultu, obzvlášť, když si mohla připisovat nějakou tu kapku zásluhy za to, že tu byl. Nemohla ovládnout své oči, ve kterých se zračila otázka - proč ten plášť? Svůj jazyk naštěstí ovládala a ohledně jeho obleku prozatím pomlčela. "To plesy bývají," pousmála se. Aktivita, konverzace, zábava... Přesto měla pocit, že zrovna typ akce, na které by Nirix byl připravený, to nebyla. Však ho neviděla nikde v davu. "Jsou tu... Další vlci z tvé smečky?" Pokud všichni na sobě neměli pláště, pochybovala, že by je rozeznala od běžného účastníka plesu. Navíc, hodilo by se vědět, jak moc svobodně se tu černý bude moct bavit, když byl vázán všemi možnými pravidly. A jestli bude mít šanci poznat i další vlky Kultu.

Kdyby mohla zapomenout nebo prostě jednoduše přejít určité události, rozhodně by se jí žilo líp. Ale kdepak, Bell nad věcmi až příliš přemýšlela. Hlavně nad těmi, ve kterých si vedla špatně, byly choulostivé nebo by se v očích nihilu mohly jevit... Zvrácené. Bylo víc než dost důvodů, proč o nich nemluvit a stejně cítila vinu. Díky sklopenému pohledu si nevšimla patrného překvapení, které Sasha z jejího oznámení projevila. I tak si ho ale představila, představila si všechno, co by zrzavou vlčici mohlo napadnout. Ale ty to nechceš udělat, či? Ta otázka jí zazněla v hlavě několikrát s ozvěnou. Zavrtěla hlavou, v hlavě si svou němou odpovědí ale samozřejmě jistá nebyla. Nechtěla lhát - ale však nelhala, ne? Samozřejmě že na plese nepůjde a nebude páchat šílenosti, to by byla za A sebevražda a B totální hloupost, když si tím vším nebyla jistá.
Na její další otázku přikývla a zvedla zrak. Zavrtěla ocasem, na znak vděku. Sice netušila, jestli v noře dostane promluv do duše, o který rozhodně nestála, přestože by pochopila záměry... No, aspoň teď se ale cítila líp, že to se Sashou sdílela. Už se tolik necítila jako zrádce, že jí to předtím neřekla. "Neříkej to nikomu... Prosím." Ještě tiše vyslovila, než se po boku malé vlčice vydala směrem k ostatním.

Mýtina byla plná vlků. Tolik vlků v životě neviděla. Všichni byli ponořeni do rozhovorů a roztroušeni do skupinek, světlo ohně jasně osvětlovalo okolí. Nejspíš zmeškala uvítací ceremonii. Matně si pamatovala svůj první ples, toto bylo hodně jiné... Až na to množství vlků. Její smysly samozřejmě polapily i pachy, které se míchaly dohromady stejně jako všechny zvuky. Ale byli tady. Ignis. Srdíčko jí mírně závodilo. Bude to dobré. Dnešní večer je v míru, dnešní večer se nemusíš ničeho bát. Ani ujištění sebe sama jí příliš nepomohlo, ale aspoň malou špetku odvahy na to se narovnat a řádně ukázat své mušlemi ozdobené tělo jí to dodalo. Zastavila se na kraji a rozhlédla se po prostoru. Zachytila panovnici i princeznu, Sola, Toshiho s Irisem... Poznávala dokonce i pár Přízračných. Pohled jí zavadil i o modrý kožich vlka s oranžovou čupřinou, ze kterého se jí na moment zježily chlupy a pak i o skupinku vlčat s dospělými blízko ohně. Svítících znaků bílého vlka si nešlo nevšimnout. Za kým ale měla jít... Nebo měla počkat, než si někdo najde ji? To by bylo docela problematické, kdyby si ji našel právě nějaký Ignisan.

Očekávala takovou otázku. Opět si nebyla jistá, že to vlče pochopí, ale tak hodala jí to dokázat. "Dívala jsi se někdy na oblohu? Ta stříbrná koule, to je měsíc. Ten může za to, že se v průběhu měsíce postupně hladina zvedá a zase klesá, podle toho, jak zrovna vypadá." Samozřejmě ani ona nevěděla přesně, jak to funguje. Těžko říct, jestli vlci vůbec znali pojem magnetické pole nebo věděli, že žijí na obrovském tělese ve vesmíru. Sama by to vysvětlila magií - ale neměla nejmenší ponětí, jak to funguje. To z toho dělalo to "dospělácké" téma - nebyla na to jasná odpověď.
Šedá vypadala, že jí vůbec nedochází koncept bolesti a na tváři Bell se prohloubila obava. Je možné, že se narodila bez možnosti ji cítit? Odmlčela se, přemýšlejíc nad tématem. Dávalo by to smysl, když celou dobu popírala, že něco cítí, byla schopná běžet s krvácející tlapou a ani nemrkla, když ránu myly... Ostatní léčitelé se jí ale nikdy nezmiňovali, že by něco takového bylo v vlků vůbec možné! Vlastně se o tom nezmiňovali nikdy. I její další slova to akorát potvrzovala. Nelíbil se jí tón vlčete - brala to jako něco dobrého. No, léčitelka rozhodně ne. "Ghaa'yel, myslím, že tvoje tělo reaguje na fyzické podněty trochu jinak, než u ostatních vlků," vyřkla svůj soud zcela vážně, vyjadřujíc, že nad tím by se rozhodně neměla radovat. "A to je... Nebezpečné. Potřebuju mluvit s tvými rodiči, až to ošetříme, ano?" Radši by to probrala nejdřív se Sashou, ale upřímně netušila, jestli se jí povede ji vůbec najít. Možná se stále zaučovala, ale přece to už dělala spoustu let! Snad ji léčitelský smysl neklamal.
"Prohlédni si své tělo. Vím, že tě to netrápí, ale zranila ses víc, než cítíš. Svět okolo je sice opravdu zajímavý, ale nesmíš zapomínat na sebe, vždycky se pořádně prohlídni, když někde spadneš, může toho krvácet víc," poukázala na její zadní nohu a bok. Pokynula jí, ať to taky opláchne v potoku. "Rostliny na všechno rozhodně neexistuje," odhalila jí realitu. Jak by to všem ulehčilo život, kdyby existovaly, ale bohužel, minimálně takové nikdy neodhalili. "Ale my léčitelé umíme používat přirozené vlastnosti rostlin k léčení." Všetečných otázek byl najednou celý pytel. Usmívala se nad vlčí nevědomostí. Zvědavost, ta lehko dokázala vládnout úsudku. A taky jednoho lehko dostala do problémů. Nad otázkou o stromě pokrčila rameny a pak zavrtěla hlavou. "Vlci se dožívají jen okolo patnácti let." Pokud je někdo nezabije.

Přiznávala - říct mláděti do očí "jsi škvně a na tohle nemáš dost velký mozek" by asi opravdu bylo rude. Na chvíli se odmlčela. Dokázala se vcítit do obou stran - jak do neuhasitelné zvědavosti vlčete, tak do snahy o výchovu od rodičů. Kterou stranu si měla teď vybrat? Chtěla vlčeti vysvětlit, že všechno má svůj čas, ale zároveň neznít jen jako další dospělák, proti kterým šedivka nejspíš taky vedla revoltu. "Rodiče to s tebou určitě myslí dobře - některé věci by tě v tomhle věku jen zbytečně rozptylovaly od krásy světa a jeho objevování, není lepší si chvíli počkat? Taky jsem byla rozený dobrodruh, ale věř mi, že jsem ráda, že jsem už od mala nevěděla o rozestavění světa, proč se hmyz navzájem požírá nebo čím to je, že hladina moře ustupuje a zase zvyšuje." Nebo jak funguje smrt, že je nezvratná a bolestivá. Nebo nespravedlnost toho, jak všichni odchází... Už už čekala, že bude litovat toho, že udala nějaké příklady.
"Copak ti není nepříjemné běhat s do krve rozedřenou tlapkou?" Zeptala se na její prohlášení. Mohla to myslet doslovně nebo jen byla vlče a snažila se prokázat svou nezávislost? Možné bylo i obojí. Začínalo jí docházet, že se slečinkou něco nebude dobře, ať už fyzicky nebo ve výchově. Zatím si to ale nedokázala vysvětlit. Tohle by přece mohly způsobit i hormony. Nikdy by ji nenapadlo, že zrovna ona, nejvíc lame léčitelka v okolí (jak si připadala), by měla tu zodpovědnost takovou věc řešit a odhalit. "Ta voda je horská, ledová... Mělo by ti být nepříjemné pod ní držet tlapku déle než chvíli, živá tkáň má nutkání pak brnět nebo i vypovědět službu. A v té ráně by to mělo pálit. To je taková ostrá, bodavá bolest, jakoby ti někdo tu část pálil zaživa. Necítíš to?" Použila docela tvrdý slovník, ale samozřejmě to podala jemně, nechtěla Ghaa'yel strašit. Ani jí nechtěla vyloženě říkat, že s ní je něco špatně, když si tím sama nebyla jistá. Škoda, že neměla přístup k jejímu cítění - třeba by jí to řeklo víc.
Čekala podobnou otázku a vlastně... Úplně nevěděla, jak odpovědět. Ne protože by to převáděla do jazyka srozumitelnému laikovi, ale protože vědu za tím nějak podrobně neznala. "No. Některé rostliny jsou od přírody obdařené jiným složením než ty ostatní... A když se správně použijí, mají pozitivní vliv na vlčí tělo," vysvětlila, ačkoli si nebyla jistá, jestli to vlče učiní zrovna moudřejším. Kamenem rozmašírovala poslední list a celou zelenou kašičku shrnula na hromádku. "Dokážeš si opláchnout i další místa, kde jsi odřená?" Třeba by mohla být happy, že je užitečná. Ochotně si poslechla, kde se jí nejvíc líbilo.. Ani se nedivila, že už byla všude možně a vlastně ji i překvapilo, že ještě nezmiňovala loď nebo moře. Nedivila by se, kdyby těch pár kilometrů tam zaběhla. "Ten velký strom dříve stál vzpřímeně, jako každý jiný strom," zavzpomínala, "sahal až do oblak. Jmenuje se Tisíciroční."

Že to čekala! Nakráčela si to do nebezpečí bez požehnání rodičů, no to byla pohroma. Navenek po ní hodila káravý pohled, uvnitř se smála. Ona to dělala taky - jen matka byla natolik pozorná, že to bylo těžký. To Hérit byl ten špatný vliv, který je s Amiášem tahal ven do neznáma. Tmavý bratr za to taky zaplatil rohem. Byla Ghaa'yel další verze jejího bratra? Mohla by být nebezpečná svému okolí, i když ne naschvál? "Oni můžou být pomalí, ale dozvíš se toho víc, když chodíš s někým. Starší většinou hodně ví a ví zajímavé věci," poradila jí. Pochopila, že ostatní asi znamenalo sourozenci nebo rodiče, co se snažili jít příkladem a doufali, že jejich vlčata je budou kopírovat. No, tady šedivka ne, zřejmě. "Navíc, chodit s někým znamená, že na takové zranění nebudeš sama." Zatím nepoužila ona slova "buď opatrná", protože tušila, že by to stejně nemělo efekt. Určitě už jí to někdo říkal, když byla taková neřízená střela.
"Umět výt je užitečná dovednost. Až se příště zraníš, určitě první zkus zavýt," bylo jí jasný, že u vlčete znělo vytí spíš jak mučení lišek, ale jakýkoliv zvukový signál by byl přeci lepší, než aby s otevřeným zraněním pobíhala po okolí. Copak si vůbec neuvědomovala, co to s ní udělá?
Čekala vyjeknutí nebo pláč, když ponořili tlapku pod vodu, ale nepřišlo nic. Bell se Ghaa'yel mírně zmateně podívala. Po chvíli cítila, jak jí tlapka začíná mrznout, ošetřovaná ale vypadala, že si veškeré reakce nechává pro sebe. Nebo jich není schopná? "Studí to? Můžeš mi popsat, co cítíš?" Jestli jsou vyjadřovací schopnosti vlčete dostatečné k tomu aby byly relevantní pro diagnózu, to nevěděla, ale doufala v to. Ta nejhorší rána už byla očištěna, takže modrá vlčice tlapku své pacientky zase osvobodila. Sama se zvedla, sebrala balíček bylinek, co si přinesla a rozbalila ho. Chvíli pátrala - a našla! "Čuchni si. Cítíš to? Tahle rostlina se jmenuje tymián. Dovede vyčistit rány." Bylinku šedivce podala přímo k čumáku, aby nemusela nikam chodit. Pak si ji položila na větší kámen s víceméně plochou stranou, přihodila k tomu další rostlinky (jednu dokonce chvíli hledala v okolí, ale řebříček roste všude, takže neměla nejmenší problém) a začala zpracovávat léčivou kašičku.
Tvrzení, které Gája vypustila z tlamy, by mohla říct i stará babka a význam by to mělo stejný. Pobavilo ji to, nevěděla, proč ji to napadlo. "Takže chodíte na procházky? A kde se ti zatím líbilo nejvíc?" Zeptala se, nechávajíc vlče mluvit. Ona měla práci.

Bell začínala být z celého toho "nabila jsem si držku, ale běžela jsem si pro pomoc" zmatená. Věděla sice, že pro vlčata často neplatí fyzikální zákony, ale co zákony přírody? To už jí mozek nebral. Ale první zajistí první pomoc, pak může vyzvídat zbytek. Odpověď asi na dotaz, jestli to bolí, totiž rozhodně uspokojivá nebyla.
Rozhodně to byla zajímavá slečna, to se muselo nechat. Tenhle zážitek úplně přiměl Bell zapomenout, že vlastně dneska ještě plánuje! Tolik byla ponořená do práce. A na rozdíl od dřívějška, vlče už v jejích očích nepředstavovalo jen malé slintající zvíře bez kapky inteligence, ale i roztomilého a vtipného společníka. Takhle se cítily matky? Ještěže Ghaa'yel ochotně spolupracovala a měla nějaké vychování, dokázala si představit, že kdyby běhala okolo jako šváb a neměla špetku taktu, asi by si svůj zájem zase rozmyslela. Jména jejích rodičů jí potvrdila fakt, že její matkou byla ona bílá vlčice, druhé jméno bohužel neznala. Nespojila si to s tmavým kožichem vlka, co tu teď občas chodil po okolí. "A dovolili ti rodiče jít samotnou k horám?" Přestože to bylo mířené jako malé pokárání, usmívala se. Jindy by mluvila docela jiným tónem, ale s vlčetem šla veškerá její ostrá upřímnost a trapný jouky do háje.
Chvála se jí líbila, to pochopila - ale Bell měla na mysli trochu víc té negativní kritiky, než říkala. To samozřejmě nemohla vyslovit nahlas, to se musí předávat jemně. Nechtěla malou rozbrečet nějakým nevhodným slůvkem. Vždyť jak statečná musela být, že doteď neuronila ani slzu? "Vždycky je lepší si pomoc přivolat než riskovat další zranění. Umíš už výt?" Kdoví, jestli by ji někdo slyšel, údolí bylo rozlehlé - ale rozhodně to byl lepší nápad než se zraněnou tlapou pobíhat a někoho hledat. Byl nejvyšší čas se pustit do práce. "Teď to bude trochu studit a pálit. Musíme z té rány dostat tu špínu, víš. Nemusíš se bát," instruovala šedivku, zatímco její zraněnou tlapku podepřela tou svou a strčila ji přímo pod tekoucí vodu. Horská voda byla ledová, takže si dokázala představit diskomfort, jaký to musel být, když se tam strčí otevřená rána. Zatímco umývali, sledovala nejen ránu, ale i tvář vlčete. "A co, máš nějaké sourozence? Ráda prozkoumáváš, vidím." Udržovat konverzaci, to by taky mohlo pomoct.

Teprve jak si šedou prohlížela, docházelo jí, čí by mohla být. Podle znaků na tváři a na rameni pravděpodobně dámy Brisy, vlčice, kterou znala jen od vidění. Odkud ale to tmavé zbarvení? Pokud dobře znala Nihil, kromě Toshiho se tu nikdo s tak tmavou srstí nenacházel. Když nepočítala Rio, samozřejmě, protože to by bylo fyzicky nemožné. A Toshi by byl nemožný morálně, vždyť měl Irise! Bohužel. Příběh, který Ghaa'yel vypověděla Bell spíš přihrál na mysl ještě víc otázek než předtím, než aby je zodpověděl. Nabila se a běžela hledat pomoc? Jak to bylo možný, vždyť ta rána vypadala mizerně! "Takže jsi utíkala i s krvácející tlapou? Bolí to?" Zeptala se se starostí, soustředíc se primárně na svou povinnost. Asi si dokázala představit, že by vlk kvůli adrenalinu nevnímal bolest, ale tohle bylo vlče, pro to by fyzické podměty přece měly být přední, ne? Nebo nerozuměla vlčatům.
Takže rodiče poblíž nebyli, achich. No, aspoň jí nikdo nebude s kritickým pohledem koukat přes rameno, až se problém pokusí vyřešit, jako zodpovědný dospělý vlk. "Já jsem Bellanna, Ghaa'yel, těší mě," usmála se. Zvláštní to měla slečna jméno, ale nehodlala ho komentovat. Vydali se na cestu. "A jak še jmenuje máma a táta?" Skrz srst se mluvilo blbě, ale snad tomu bylo rozumět. Spoléhala na to, že bude chtít povídat, vlčata přece vždycky chtěla povídat. Třeba se dozví i důležité informace, třeba komu rozbité vlče vrátit, až ho opraví.
Potok byl blízko, takže tam byli rychle. Okřídlená vlčice položila vlče na zem přímo u malého vodopádku a sundala si z krku balíček bylinek, aby se jí nemotal pod tlapky při práci. Teprve teď se podrobně podívala na její přední tlapku, která byla jasným pacientem číslo jedna. "Dobře jsi udělala, že jsi chtěla najít pomoc. Do takové rány se snadno dostane infekce, když ji co nejdřív neošetříš... Ale příště radši zůstaň na místě, když chodíš se zraněnou tlapou, akorát ji víc namáháš a bude se hůř uzdravovat," pověděla slečně. Actualy si projednou připadala inteligentní a ne jakože něco předstírá - skutečně o tom něco věděla! Bylo by to jinak, kdyby jí teď po boku stála Sasha, Mira nebo Dino, to by se asi stresem propadla a něco by zkazila. Vlče nic neví - nebude tušit, kdyby něco zkazila! Sladká svoboda.