Príspevky užívateľa

Jakmile viděla, že vlče hodilo hubu, nejspíš kvůli jejímu volání z výšky, zalitovala svého činu. Jéje, co když za tohle dostane vyhubování od její matky? To nechtěla! Na druhou stranu, ať už to bylo na místě nebo ne, připadalo jí vtipné, jak neohrabaná ta šedá koule byla. Nebýt vychovaná v mírumilovné smečce, kde každý všem má pomáhat, patrně by si na takovém nešikovném bezmocném tvorovi smlsla několika přesně mířenými nadávkami. No, ještěže měla dobré úmysly a dnes nikomu den ničit nechtěla.
Ani nestihla pořádně přivinout křídla k tělu a mladá paní už stála před ní, oznamujíc svůj důvod. "Teče ti krev?" Zopakovala, snažíc se mladé dát najevo, že se o to zajímá a rozhodně jí plánuje pomoct. Nejspíš hledala pozornost, když tak pobíhala po louce - a jakmile Bell zřela důvod, vůbec se nedivila. Ona packa byla nepěkně sedřená až do krve a ještě k tomu byla plná špíny. Stačil jediný další pohled z výšky na zbytek šedého tělíčka a mohlo jí být jasné, že toho asi bude víc. Jaktože chodí? A nebulí? Mě v tomhle věku muselo slyšet celé údolí, když jsem řvala! Mít tak čas, asi nad tím přemýšlí hlouběji, ale první musela udělat nutné. "Neboj se, jsem léčitelka, pomůžu ti. Jak se ti to stalo?" No, to bylo asi docela očividné, ale Bell chtěla, aby zraněná mluvila, aby se odreagovala. "Vezmu tě k vodě a opláchneme to, ano? Jak se jmenuješ? A máš tu někde blízko rodiče?" Menší potok tekoucí z hor byl hned blízko, tak k němu urychleně hodlala zamířit. Škoda, že stejně jako Toshi nenosila lahev s vodou. To bych vlastně mohla. Mohla. Bez optání jemně popadla vlče do zubů a rozklusala se směrem k vodě. Bývala by byla vzlétla, ale na to už byl náklad docela velkej.

Zima se pomalu blížila. Bylo to vidět na přírodě a cítila to i ve vzduchu - byl chladný. Vyrážet ráno na okružní let okolo hor už znamenalo riskovat námrazu na peří. Bylo už nutné se na nepřívětivé období připravovat, a tak Bellanna pilně pracovala, aby v noře měli dostatečnou zásobu bylinek. Letěla zrovna z luk za teritoriem Nihilu s menším svazkem přivázaným na krku. Nenašla vše, co chtěla, ale ještě dnes měla v plánu jiné věci, takže to zabalila předčasně. Přeletěla hory, vzdušný proud ji nadnesl o něco výše... A co po sebou nevidí, malá šedá tečka proti zemi. A pohybovala se. Škvrně! Napadlo ji a mírně sklopila křídla, aby se dala do klesání. Už se zbavila své puberťácké nenávisti ke všem miminům, takže šance si s nějakým popovídat nebo ho něco naučit ji vlastně velmi lákala. Navíc - co tu dělalo tak samo? Nebylo to nebezpečné? Rozhlídla se, jestli okolo neuvidí rodiče.
"Vlče!" Zavolala na malou, když se přiblížila k zemi. Utíkala a Bell přemýšlela proč - žádného predátora z výšky nezaznamenala. Možná nějaká nevinná hra? Přistála, vyvolávajíc tím malý poryv větru.

No to ani ona nevěděla, jestli to nazývat šermem. Máchal ale s klackem a to je vlastně tyč, tak jen hádala, že to funguje stejně. O zbraních věděla docela tutový - vzpomínala si leda tak na svého bratra, Hérita, který vždy pobíhal po teritoriu smečky s klackem v tlamě a hrál si na rytíře. Pousmála se nad tou vzpomínkou. Kéž by těch hezkých bylo víc, aby přehlušily ty ojedinělé tragické. Na jeho vysvětlení nahla hlavu na stranu. Takže oni někde existovaly i reálné zbraně a on asi věděl kde. Co to bylo za týpka? "Co s tou zbraní hodláš dělat, až se tak stane?" Zeptala se se zájmem. Legit ji zajímalo, proč by si jeden pořizoval zbraň. Byl to nějaký zvyk? Očekávaná odpověď by byla "pro obranu". Sama Bellanna vlastně taky vlastnila zbraň, jen si to do loňského podzimu neuvědomovala. Rohy na její hlavě byly vcelku smrtelnou zbraní.

Polkla. Srdíčko jí začínalo závodit, jak se jí na mysl dostávalo víc a víc starostí. Jedině Sasha to mírnila, a tak se modrá vlčice donutila místo na prostor plný vlků podívat na ni. Dovedla si představit, kolik starostí se honilo hlavou jí - a přesto byla ochotná jí ujistit o tom, že všechno proběhne v pořádku. Byla takový maják klidu a komfortu. Bell to skutečně uklidňovalo a s chabým úsměvem kývla na její slova. Proč se tedy modrá tolik bála i přesto, že šly spolu? Možná nečekala, že by ji zrovna malinká Sasha dokázala ochránit, možná... A spíš, bála se, co by udělala pravda. Nebyla si jistá, že je připravená svým chybám čelit. Musela s tím však jít na povrch. Věděla, že jí to udělá líp, když to Sashe řekne. Úzkostlivě se rozhlédla, kontrolujíc, že jsou sami a nejistě popošla až k vlčici. Toto bylo jen pro její uši - nikdo jiný to slyšet nesměl.
"Sasho, já... Nedávno jsem potkala jednu ignisanku," vyřkla nervózně s očima zabodnutými do země. Přšlápla. Bude se zlobit, že jí tohle tajemství nesvěřila? Co když ji napadne, že jí nesvěřila už více tajemství a řekne si, že před ní není upřímná? Nechtěla, aby jejich přátelství skončilo, to by nezvládla. Ono "nezvládání" bylo bohužel i příčinou toho, proč jí všechno neříkala. "Asi... Jsem omylem zapřísáhla, že pomstím matku." V jejím hlase bylo poznat, že si tím rozhodně nebyla jistá a že něco takového rozhodně nechtěla udělat. Ani netušila, jestli to tehdy myslela vážně nebo ne - emoce byly... No, komplikovaný. Samozřejmě toho litovala a bála se následků. O krok ustoupila a hrábla do hlíny, bojíc se podívat hnědé vlčici do očí. Co by tam viděla? Opovržení? Strach? Vztek?

Bellanna se k místu konání plesu vydala po boku se Sashou, její náhradní matkou dobrou kamarádkou. Hnědá pro ni vždycky bývala velkým vzorem, takže nejlepší osoba, se kterou by na ples mohla jít. Původně zamýšlela i nad tím jít s Toshim, ale tušila, že ten partnera pro událost už dávno má. Navíc, musel by požádat on ji, přece. Vytáhla Sashu z velmi šlechetných důvodů - napadlo ji totiž, že společenská událost by pro hlavní léčitelku mohla být dobrým rozptýlením od faktu, že jí nedávno umřel syn. Jen tak přijít, pokecat s pár náhodnými vlky, úplně zapomenout na strasti života a povinnosti, dozvědět se zajímavé věci a třeba si i s někým zatancovat. Bohužel Bell to cítila úplně jinak. Nihilský ples byla událost, která jí už nejeden den způsobovala nepěkné sny a nenechávala ji spát. Nebo, přesněji - tyto strastí jí nezpůsobovala ona událost sama, koncept plesu se jí vlastně velmi líbil, chtěla poznat nové vlky, jenže... Jenže. Byly pozvání všichni vlci, známí i neznámí, tuláci i smečky. Všechny smečky. Včetně Ignisu.
Přestože se to snažila před Sashou skrýt, byla v rozpacích. Cítila strach a zlost a smutek, vše bublající uvnitř jako neřízená střela. Strach ale momentálně přebíjel to všechno ostatní - panikařila. Přes Lunu už se docela dostala, to přece bylo fakt dávno, ale co ten nedávný indicent, o kterém řekla jen šamanovi? Co když ji ohniví uvidí, poznají a všechno to praskne? Co když se ji rovnou pokusí zabít? Zpomalila, až se zastavila, prázdný výraz v tváři. "Sasho," hlesla, oči zabodlé na místě, kde už se mezi vyzdobenými stromy míhali přicházející vlci. Bylo to ještě docela daleko - mimo doslech, v přítmí stromů. "Já to nezvládnu. Nemůžu tam jít... Ignis..." Ani nedokázala dokončit větu, aby dávala smysl. Sasha mohla tušit proč - nevěděla ale druhou část příběhu, který se teď momentálně Bell v hlavě přehrával ve smyčce. Byla pěkně nastrojená, na přívěšcích z mušlí a hvězdic si opravdu dala záležet... A přesto vypadala, že by to mnohem radši otočila, protože jí to způsobovalo značný stres.

Neviděl ji jako necycválané přerostlé děcko ani jako vlka s angry issues, dobrý! Zamávala ocasem. Nečekala, že zrovna s kulťanem si bude v tomto rozumět. Ale nakonec... Oba byli vlci. Oba se potýkali s emocemi a oba v životě naráželi na strasti hodné terapie. "Že?! Kdybych tohle udělala doma, mysleli by si, že jsem rozbitá, ne že se léčim. V Nihilu má být každý... Přátelský, milý a schopný se se vším bez mrknutí smířit." Nemohla věřit, že to říkala, obzvlášť takovým tónem. Že opět kritizovala svůj domov. Tentokrát nad výčitkami svědomí ale máchla tlapou. Byla to pravda. Její pravda, za kterou si hodlala stát.
Střásla z dlouhé srsti na svých tlapách hlínu, zatímco mluvil. Takže Kult přecijen mohl udělat výjimku a jít se s nevěřícími pobavit! Měla ohledně toho smíšené pocity. Na jednu stranu, mohlo by to docela rozhodit pohodovou morálku, když přijdou vlci s kompletně jinou ideologií... Na tu druhou, Nirix se připojí. A jestli všichni kulťané byli jako Nirix, takoví pure a v pohodě, vlastně by to mohla být zábava. I ona teď dostala větší motivaci se k plesu připojit. "No, rozhodně jste zvaní, slyšela jsem," postavila se, "ráda tě uvidím, když se rozhodneš připojit. Myslím, že máte šanci tak lépe poznat vlky mimo vaše město... Ne všichni jsou špatní." Tak to zní extrémně sluníčkářsky a nevěříš v to ani ty. Co to meleš? "No... Budu muset jít. Nihil ještě musí pár věcí připravit, když ples pořádá." A to samozřejmě znamenalo, že i Bellanna musí přiložit tlapku k dílu. Nalovit občerstvení museli. Vlastně, co hosté? Hodlali přinést taky nějaké dary? Nepamatovala si první ples natolik, aby byla schopna říct, jestli se to dělalo.
"Bylo... Fajn s tebou uklízet les," pousmála se, než roztáhla křídla, odhalujíc tím zářivé barvy svého peří. Po krátkém rozběhu se vznesla směrem k obloze. Vstříc dalším zítřkům.

Že se nechtěl přidat ji trochu zklamalo, ale budiž. Měla to za aktivitu, která by jim třeba dala takovou tu dobrou vzpomínku stylu "a pamatuješ si, jak jsme tam rozbíjeli tu klec??", nad kterou by se dalo smát. I teď se modrá nechtěně zasmála nad tou myšlenkou. Ale budiž, bude rozbíjet dál sama.
Nešlo o to, co to s klecí udělá, šlo o to, že vykonávat takovou aktivitu je zábava. Ani ona nečekala, že takováhle hrubá, téměř barbarská metoda s klecí moc udělá. Ale udělala a klec po několika dalších kreativních ranách, které se musely rozléhat po širém okolí, přestala držet svou integritu docela a k zemi popadaly jen pláty mříží. Otočila se k Nirixovi. Vlastně teď docela dlouho mlčeli. Co si o ní teď musel myslet? "Víš, je to... Uspokojující, projednou něco ničit místo toho, abys to musel spravovat. Protože o tom má profese je." Odůvodnila to. Teď vypadáš úplně crazy, girl. Nejen jakože mentálně, ale i fyzicky. Co tohle udělalo s tvojí srstí? Urovnala si peří, pak všechny kusy rezavého kovu seskládala na hromadu a poté zahrabala do země. Tam nikomu neublíží.
Na chvíli si potřebovala sednout, než budou pokračovat. V tu si ale vzpomněla na všechno, před čim se tady vlastně rozptylovala. Jéje, ples! A ona ještě neměla nic přes sebe. Vlastně si nebyla jistá, že tam chce jít, když tam měl být i Ignis. "Bude se vlastně Kult letos účastnit plesu?" Dovolila si otázku. To by možná i znamenalo, že Nirixe nevidí naposled!

Jak se to vlastně udělalo při prvním plese, když se smečky scházely z širého okolí? Spalo se někde v lesích? Nekonečné pláně byly možná trošku blíž než letošní Zelený les, ale furt to pár desítek kilometrů bylo, minimálně ze severu. Tehdy byla příliš mladá na to, aby ji tyhle věci vůbec napadly, natož aby se jimi musela zabývat. Vždycky to beztak organizovali ti větší, "dospělejší". Jakoby někdo měl právo říkat, kdy se jeden stane dospělým! Všichni by měli vědět, že onen věk v letech je něco úplně něco jiného než mentální věk, který se u každého lišil. Tak třeba Bell dospěla mnohem dřívě v tématech týkajících se smrti, ale poradit si se svými vlastními emocemi, traumatem a vůbec tak nějak pochopit smysl vztahů a rodiny, to jí dělalo problémy. Byla chodící chomáč trust issues, přestože to vétšinou dobře zakrývala tím sluníčkářským úsměvem, co ji naučili doma.
A přesto, Bellanna se na ples netěšila. "Jsem si jistá, že kdybyste chtěli přijít dříve a před plesem si třeba ještě odpočinout, umýt se nebo se nastrojit, Nihilu to vadit nebude," pokrčila rameny a krátce hodila očkem někam nad stromy. "Stálo by to za domluvu, ale." Kdyby najednou na území nakráčela celá smečka, i když spojenecká, bylo by to fakt divný. Navíc neohlášeně. To oni dva ale samozřejmě nevěděli, jak to ti tam nahoře mají v plánu, že. Byli jen ti níže postavení, jen doktoři. To ale neznamenalo, že by nemohli zajistit dobrou věc.
Jeho nadšení ohledně doktorství rozhodně bylo hmatetelné, tak se i její tvář docela rozzářila a několikrát zamávala ocasem. Ded inside, samozřejmě. Prosím nemluv o kytkách, prosím nemluv o kytkách- Oh. Mluvíš o kytkách. Okay. "Páni, a tak daleko pro ni jsi ochotný jít. Přízrační mají dobré mediky, vidím," pochválila ho. "Myslím, že dokud nejdeš do tohohle povolání, nepoznáš, co je to to pravé nasazení." Ještěže mohla spoléhat na své komunikační skills. Takhle se snad nebude vyptávat, k čemu ta pouštní růže je. On to dobře věděl. Ona? Právě teď jí to trochu šrotovalo v hlavě. "Můžu se připojit?" Sice měla na jazyku, co by mu řekla, kdyby se zeptal, co tu dělá ona, protože si to právě vymyslela, ale doufal, že se na to nezeptá. Co by řekl nazpět? "Sbírej ty černé, zeštíhlují?"
Když vyřkl jméno ohnivé smečky, kousla se do jazyka. Asi by zasyčela, být kočka. Že tam jsou pozvané všechny smečky, včetně nich, to jí poslední dny dělalo vrásky na čele. Vlastně to byl i důvod toho, že nespala a musela se pokaždé zdrogovat bylinkama, aby vůbec byla další ráno schopna vstát a makat. Reakci na toto proto radši nechala stranou. Ještě by se jí zvedl tlak. Boha jeho, vo ty budeš dělat na plese? Chceš tam vůbec jít?
"Tvá sestřenice? Páni, takže jsi taky součástí toho... Rodu?" Popravdě si vůbec nevybavovala jméno. Tehdy to neznělo jako něco, co by mělo cenu si pamatovat. "Jaké to je, pracovat pod svou příbuznou?"

Odpočinek jí neměl být souzen. Ne teď, ne tady. Zaslechla nějaké zvuky a otevřela oko - jenom jedno - aby se podívala, jestli ten zdroj stojí za pozornost. První si myslela, že vidí havrana. Ti se tu obvykle zdržovali a i teď je zpovzdálí slyšela krákat. Přestože živý tvor byl tmavý, byl to vlk - a mladý, snad ani ne dospělý. No vida, asi bude mít společnost. Tentokrát ji to ani nijak nevadilo - hlavní energii už zpět načerpala. Byl to tulák? Nejspíš. A když spatřil, že tam jen tak leží, vypadal, že úplně nechce konverzovat. Tedy, nepřišel ji vzbudit. To byla buď známka slušnosti nebo asociálnosti, vyberme si. "Pozoruhodný... Šerm?" Promluvila nahlas, když zvedla svou rohatou hlavu. Křídla přivinula k sobě, tlapky nechala uvolněně natažené před sebou. Nevěděla přesně, jak to jeho mávání klackem pojmenovat, protože to nikdy neviděla. Třebas se ale poučí. Pokud je to užitečné, chci to umět. Asi by bylo poněkud vtipné se učit od mladšího, ale... Už byla níž. Byla daleko od domova.

Jasně že ne, ale jde o princip. Dospívající vlk má mít možnost dělat svá rozhodnutí... Ne navždy dělat to, co si přáli jeho rodiče. Funny, že léčitelství její primární volba povolání nebyla. Bylo to přání Luny a ona ho naplňovala, i když už tu nebyl nikdo, kdo by ji za takový šlechetný ideál pochválil. Jinak by se asi bývala stala rytířem, jako chtěl Hérit. Respekt ostatních? Nemyslela si, že by ho někdy měla. Od té události... Měla pocit, že se jí panovnice spíš obává. Žádné vyšší postavení, žádný vyšší vděk za věrnou službu. I tuto myšlenku odehnala. Nesměla se teď zbytečně rozčílit. Nirix by tomu stejně nerozuměl. Nejspíš.
Nezavíral před ní dveře - to bylo vlastně dobré znamení. Kdyby se stalo něco fakt špatnýho, třeba by v Kultu našla domov. Rodinu. Nebo kdyby změnila názor. Usmála se.
Souhlasil! Už se bála, že bude takový ten opatrný typ, co radši všechno rozšroubuje, i když to trvá hodiny, než aby s tím udělal rychlý proces a šel dál. "Tak ustup," naznačila mu tlapkou, ať udělá pár kroků zpět a vlastně docela s jiskřičkami v očích se pustila do realizace svého nápadu. Bellanna nebyla žádná slabá tyčka - byla vysoká a vlastně i dobře osvalená, jen to pod její vlnitou srstí nešlo vidět. Projednou byla ochotná se i zašpinit. Vzala onen pevnější klacek, provlékla do otvory mezi dráty klece tak, aby se tam dobře zaklínily. Volný konec popadla pevně do zubů. Doufala, že ta věc proti tomu nemá nějaké zvláštní obranné mechanismy - ale snad by nemuselo, zkoumali to oba a důkladně. Pak zvedla klec zapomoci klacku do vzduchu, otočila se o půl osy a silou mrštila klacek i s klecí na blízký strom. Ozvala se slušná rána. "Woo!" Nemohla skrývat nadšení. Projednou něco ničit místo spravovat, to byla vlastně dobrá terapie. Klec spadla na zem, docela zdeformovaná. Otočila se na Nirixe. "Zkus to taky," navrhla mu.

Zvědavost asi nebyla to správné "táhnout" co měl na mysli. Osvícení? To znělo jako náboženství. "Osvícený" se přeci používalo jako označení pro někoho, kdo dostal nějaký dobrý nápad, prozřel nebo byl jen fakt velmi moudrý. Všechno, co právě zaznělo, jí hlasitě rezonovalo v hlavě. Měl pravdu - proč se vlastně ptala? "V Nihilu jsem se narodila. Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli se tam chci narodit," odpověděla s pohledem otočeným k zemi. Nebo jestli tam chci zůstat. Tohle bylo konplikované téma. Vyřknout tyhle niterne pocity, co nikomu moc neříkala ani doma... Cítila se líp. Tedy, do chvíle, kdy si uvědomila, nad čím to vlastně přemýšlí. Nihil je tvá rodná smečka, máš jí být věrná! Co by si pomysleli, kdyby věděli, že vůbec bereš takové věci do úvahy? Navíc - Kult?? Co by si myslela Sasha? Musím přestat. "Ale, ehm- žádného osvícení se mi teda zatím asi nedostalo. Asi." Jak by věděla? Zeptala by se, ale odpověď by byla asi podobně kryptická jako předtím.
Lépe se soustředit na ono hledání pastí. V několika už byli úspěšní, tahle velká klec ale vypadala jako oříšek. Pečlivě ji obešla a koukala se pod tlapky, kdyby náhodou bylo ještě něco kolem. Strčila do zrezivělého kovu klackem. Bez reakce. "Jsou to lidské výtvory. Postavili to, aby to zvíře dostali i ven..." Upozornila na to, že to musí mít i nějaký zpětný mechanismus. Otázka byla, jestli ještě bude fungovat. Znovu si to prohlédla, tentokrát se opřela i o konstrukci samotnou. Zavrzala. Pokusila se vzít klacek a stisknout jakousi páčku navršku spadlé klícky ve vchodu, ale byla příliš prorostrá rzí. "Nebo... To můžem rozflákat," navrhla ještě, naznačujíc, že to by vlastně mohla být zábava. Zvedla se a udělala krok zpět, kdyby se Nirix chtěl taky podívat a zvážit možnosti.

Pokrčila rameny nad jeho soucitem. Ani ona Dina příliš neznala a Tea, toho vlka, co umřel, taky ne. Teď ohledně toho byla už klidnější, než předtím - nemůžeme lhát, když se doslechla o vraždě, chytl ji menší amok. Kvůli matce. Naštěstí, tentokrát to aspoň nebyl Ignis.
Její otázka se nesetkala s vřelým přijetím. Jak očekávala, konec konců. Kývla, zůstávajíc zticha. Co v Kultu je, to tam taky zůstane, zopakovala si jeho slova. Znamenalo to, že Nirix nemůže Kult opustit? Měla pocit, že něco podobného říkala tehdy i Kiin. Začínalo to dávat smysl, všechno to co doma tvrdili. Oni to nebyly jen fámy, byla to skutečnost. Jak ale můžu vědět, jestli věřím, když nevím v co? Nějaký ideál? Že se den střídá s nocí? Že za mořem je země? Že existuje svět duchů? "Předpokládám, že byste mi o tom řekli víc jen kdybych se chtěla ke Kultu připojit..." Ano/ne otázka, tím ho snad nenaštve. A nebo se do Kultu může vlk jen narodit. Kiin se tam narodila. Očima bádala na zemi v listí - hledala onen lesk, co před tím. Ty pasti byly z kovu, jak se dozvěděli.
Rudookému se povedlo jednu najít a nějakým způsobem ji i vyřadit. Mírně zmateně se podívala na past, na něj a zpět na past - vždyť se jí ani nedotkl. Vítr. Udělal to magií. Teď věděla o Nirixovi víc, než on o ní, to se asi hodilo. Přecijen stále byl kompletně cizí vlk a ty si ona jen tak k tělu nepouštěla - nedejbože někde v noci, daleko od domova. Její magie zrovna praktická nikdy nebyla, tak by v boji mohla použít účinně leda tak své rohy. Ne, ne znovu. Vybavila si tu zakrvácenou scénu ze smečkového lovu. Musela zavrtět hlavou, aby to zahnala.
I ona kousek dál spotla past. Nebyla to ta klasická čelist, vlastně jen kovový kruh se špagátem, co visel ze stromu. Bylo to však natolik zašlé časem, že Bell stačilo do toho párkrát strčit klackem a kov se pod náporem rzi sám rozpadl na kusy. Co Nirix řekl o Dovahkiin ji samozřejmě nepotěšilo. Sice to bylo dávno, co se potkali, ale byla to dobrá duše a doufala, že ji ještě někdy uvidí. Chvíli mlčela, zpracovávajíc svůj smutek. Opět se potvrzovalo pravidlo - přátelé nikdy nevydrželi věčně. Všichni jednou odejdou. Dívala se po další pasti, zpomaleně. "Díky, žes mi to řekl," hlesla snad po věčnosti mírně chraplavým tónem. Nebreč nebreč nebreč. Slzy zadržela. "Doufám, že se najde." Mezi stromy se zaleskl další obrys - tentokrát šlo o klec. Docela velkou, i liška by se vešla. Vstup byl však zavřený a uvnitř se válely jen kosti ubohého zajíce.

Co se týkalo jejích znalostí o Přízračných, nebylo jich mnoho. Nebo to si asi myslela, protože nikoho odtamtud neznala. Možná pár jmen se jí spojovalo i s tváří, ale že by to byla nějaká hlubší známost, to ne e. Zatímco Nihil sídlil u moře, v teple, v kytkách, jejich spojenecká smečka byla tam někde daleko na severu, usazená na úpatí hor. U jezera. Pamatovala si to, protože se účastnila oné vzdělávací akce, co tehdy smečky uspořádali. Aspoň něco. Pak, že asi měli něco s hvězdama. Ne, že by chápala co. Ale Sage s Leonem, šamani Nihilu, měli taky něco z hvězdama. Byli všichni Přízrační takoví šamani? No, kdyby smázla veškeré vědomosti a přišla s kompletně čistým papírem ptát se tohoto týpka na otázku šamanství, asi by se ani nezeptala. On vypadal úplně normálně - jako milý hoch se srdíčkem, ani ne s kompletně přírodní srstí, ani ne s kompletně "nepřírodní" srstí, jak tomu kdosi rád říkal. Byl od všeho trochu, tak akorát, soudě dle vzhledu. Průměrný týpek. Tak by teda odhadovala. Dobře ale věděla, že první dojem rozhodně neni všechno a že vzhled je vlastně plně poslední věc, na které záleží. Musela poznat sama, o koho se jednalo. A třeba bude i překvapená!
"Už jsem si začínala myslet, že jste si přišli někam založit provizorní kemp, aby jste to měli blíž k místu plesu," zareagovala na jeho vysvětlení. Humor. Tohle by fakt nebylo dobré místo. Navíc, rozhodně to nebylo o moc blíž Nihilu než území Přízraků. Možná tak pár kilometrů. Když vlk nebral v potaz křídla, ovšem.
Mladý pán, vlastně podobného věku, se dal do řeči. Přiznával, že moc nikoho od Nihilu neznal. Tak to byli na stejné vlně. A zjistila, že byli už na dvou stejných vlnách - on byl totiž léčitel. I proto se usmívala už předtím, než začala mluvit. "Bellanna, léčitelka z Nihilu. Těší mě," opětovala představení a sledovala jeho tvář, aby viděla reakci pěkně v živém přenosu. Možná očekávala moc, tohle se jí ale ještě nestalo! Potkat kripl bábu co není z její smečky, navíc takhle v terénu! Samozřejmě se okamžitě začala obávat, že pokud dojde na sečtělou debatu o bylinkách a léčení, bude zaostávat. Oni jí totiž doma ten oficiální titul ještě nedali, z bůhví jakých důvodů. Pracovala na svých vědomostech od mala! "Na to, že jsme spojenci, vzdálenost mezi našimi smečkami není zrovna vhodná na rychlé zareagování, to máš pravdu," přiznala. Nikdy neměla důvod o tom víc přemýšlet, nikdy nenastala nutnost. "Ani já neznám příliš vašich... Byla jsem sice na tom, tom... Výměnném pobytu, ze zvědavosti, ale pamatuju si jen jméno Ryumee, vaší... Další léčitelky." Že vlastně Tim a Ryumee byli jedna rodina, to si absolutně nedávala dohromady. Jak taky, žejo. Ani to si nikdy nepotřebovala pamatovat.

"Dino de Mal," potvrdila. Jasně, že ho znala. Sice ne zrovna osobně, nikdy s ním slovo hodné zmínky neprohodila, ale věděla, že to byl mistr léčitel. Společně s Mirou a Sashou. "Odešel, někdy v zimě. Měl tři vlčata. Jedno šlo s ním, druhé bylo... Zavražděno. Nedávno." Ach ach, nějaká tragédie v tom přecijen byla a v jejím hlase se to odrazilo. Věděla, že by mu asi nemusela říkat tolik, protože mu to k ničemu nebude, ale... Koho by to poškodilo? Kulťané stejně zůstávali ve městě. Nebo - tohle bylo vlastně poprvé, co nějakého potkávala venku, v divočině.
Neřekla by, že je zrovna ochranářský typ. Neměla problém některé typy vlků nechat napospas kdejakému nebezpečí nebo jim flusnout do xichtu - na druhou stranu, nikdy se jí nelíbilo, když za to pak platila ona nižší vrstva společnosti, co byla ráda, že je ráda. Hati. O tom se Kiin nezmiňovala. Jejich vůdce, snad? Něco jí říkalo, že do tohoto monologu by se neměla zapojovat. Počkat. Nevěřící? "Nazval jsi mě... Nevěřícím. Co to v terminologii Kultu znamená? Smím-li se ptát, ovšem. Kdyžtak mě ignoruj." Zvědavost vítězila, ale ptala se velmi opatrně. Snad jakoby ji měl sežrat za takové otázky. Ale snad ne, když viděl, že byla dobrá duše a z vlastní vůle se tu snažila pomoct. Z žádného vyššího důvodu, ne ne. Přecijen se chtěl připojit, na což se usmála a mávla ocasem.
Ona věc, ke které se k zemi sklonila, byl klacek. Chvíli ho hledala v té tmě, ale našla vyhovující. Nehodlala znovu riskovat tlapu, svoje tlapy měla ráda. Rozhlížela se kolem, jak tak kráčeli lesem. Na zem skrz listy prosvítalo stříbrné světlo měsíce. Pak přišla ta otázka. Vlastně nevěděla, jestli bylo předtím moudré se zmiňovat. Co kdyby ji to dostalo do potíží, kdyby to Nirix předal svému vůdci? "Dovahkiin." Jméno za jméno. "Ztratila jsem se tehdy na cestách. Odrostlejší vlče. Pomohla mi přežít noc." Že tehdy utíkala od domova kvůli žalu ze smrti matky, o tom pomlčela.

To byl kompliment! Pro smečku, samozřejmě, ne pro ni. Byla ale pravda, že v nemocničním zázemí jiných smeček absolutně neměla přehled. Nejvíc věděla asi o Přízračných, protože tam byli při výměnném pobytu a samozřejmě to byli spojenci. O Ignisu nevěděla nic a ani vědět nechtěla. No a Kult byl záhadou. Měla vlastně šanci získat něco užitečného z tohohle vlka? Původně to nebyl záměr, ale nemohla si nalhávat, že není zvědavá. "Třeba budu vědět, když mi povíš jeho jméno," navrhla. Koho mohl znát? Už to bylo nějakou dobu, co samce léčitele postrádali. Vlastně si uvědomila, že by pro něj nemusela mít dobré zprávy.
Všimla si jeho zaváhání ohledně představení. Nakonec se ale dozvěděla jeho jméno. Nirix, tedy. Kývla hlavou s úsměvem na znak, že ji taky těší. Jeho otázka byla docela oprávněná. "Nevím," zamumlala téměř neslyšitelně a zadívala se do země. Vlastně nevěděla, proč to chtěla jít udělat. Teda, neměla nějaký dobrý smysluplný důvod. Měla by přiznat minulost? Zvedla zrak zpět k Nirixovi. "Jsem léčitelka. Pokud existuje možnost, jak omezit, aby se tu o to někdo zranil, záleží mi na tom. Ať už je to tulák nebo jeden z vašich." Její slova nakonec zněla i sebejistě. Nebyla to lež, koneckonců. Nemohla přiznat, že v Nihilu jí zatím nezvedlo level profese, protože by pak vyzněla směšně, ale snad měla pravdu, ne? Kdyby se někdo o tomhle zranil, léčitele by potřeboval zajisté. "A... Měla jsem u vás kamarádku. Kdysi dávno." Přiznala tišeji, když odvrátila tvář a rozhlížela se po něčem na zemi.