Príspevky užívateľa

Už se tak nějak probrala z původního transu, a tak si všímala, co to povídá. "Ber na mě. Jsem jedna z Nihilských léčitelek," přiznala s úsměvem. Doufala, že to nevyznělo jako sebechvála, to by nerada. Měla ale pocit, že tenhle týpek je docela v pohodě. Jaké vůbec léčí vlci města? Mají jiné způsoby? Roste tam vůbec něco? Otázka, ktera poháněla její zvědavost - připadalo jí ale, že by bylo neslušné se ptát. Snad někdy jindy.
Jeho poznatky si vyslechla a přikývla. Čekala, že se bude snažit i odradit od hranic, ať už to bude jakýmkoli způsobem. Přiznával však jistou neznalost svého území, to nečekala. No, město bylo rozhodně o dost větší než Nihil, tak se ani nedivila. Vlastně až teď si všimla, že červenooký vlastní křídla. Chvíli mlčela, přemýšlejíc o čem vlastně mluvit. Hleděla někam do lesa ponořeného ve tmě. "Jsem Bellanna," řekla nakonec. "Nechceš... Jít zneškodnit další tyhle věci?" Měla k nim sice respekt, ale nemohly se u ní zapřít mírné sebevražedné sklony. Nebezpečí ji lákalo - pokud teda nešlo o Ignis. Brr.

S tlapkou pevně přitisklou k hrudi a ocasem staženým mezi nohama jen vyděšeně hleděla na to, co jí právě málem lapilo do pasti. Ovšem, že se lekla, hlavně toho zvuku - a zpětné uvědomění, co by ten pažravý kov udělal s její tlapou, to zrovna nepomáhalo k uklidnění. Ještě se s takovou věcí nesetkala. Měla za to, že reálný úmysl ublížit mají jen špatní vlci.
Když k ní přispěchal cizí vlk, byla ještě mírně otřesená, že se na něj ani neotočila a neprohlédla si jeho tvář. Jeho slova však vypovídala o starosti a zájmu. "Jo... V pohodě," odpověděla s výdechem a konečně se podíval na onoho týpka, co se tak mile zajímal. "Díky." Až teď si uvědomila, že je noc a že noc je stejná doba, co se setkala se svou městskou kamarádkou - musel být z města. Smrděl jinak. Za co vděčím té ochotě? "Okolo mé smečky se tyhle věci nikdy neválely... Byly by schopny způsobit ohromnou infekci. Možná by mohly být i důvodem k amputaci, kdyby se do toho někdo chytil," opatrně se sklonila, aby si tu věc prohlédla. "Je jich tu víc? Okolo města?" Snad se nedotkla citlivého tématu. Vlastně, vůbec nevěděla, jak s tím týpkem má mluvit! Byla opatrná.

Pocity modré vlčice s tímhle místem docela vajbily. Vždycky se jí tahle jiho-západní část Norestu líbila, i když ji mnozí měli za prázdnou a nezajímavou. Možná to ji přitahovalo - i její emoce byly často o samotě, zklamání, smutku a strachu. Přesně to, co by řekla o tomto lese, kdyby měla odhadovat autorův záměr. Kdyby Bell mohla a věděla, co ji čeká, taky by si při narození byla bývala zvolila pro svůj kožich nějaké méně saturované barvy. Hnědé, šedé... Černou, možná. A asi by se obešla bez těch otravných chlupů na hlavě, co se stejně neovladatelně kroutily jak hadi a jakýkoli pokus je urovnat končil nezdarem. Rohy by kdysi bývala taky ráda vynechala ze svého vzezření, ze zkušeností ale věděla, že jí to dokáže zachránit život. Taky to vypadá to nebezpečně, mít na hlavě dva meče. Vzhledem k tomu, že mnozí vůči ní ztráceli respekt kvůli nepřírodní barvě, byla za ně ve výsledku vděčná. Co by se vlastně stalo, kdyby o ně někdy přišla? Bolelo by to?
Zrovna se zastavila a urovnávala si peří na křídlech, když jí pozdrav uvědomil o cizí přítomnosti. Ajéje, zase musela mít myšlenky úplně jinde, když vlka ani neslyšela přicházet. Otočila hlavu a zřela tmavého chlapce s růžky. "Pěkný den i tobě," pozdravila nazpět s mírným úsměvem. Vypadal přátelsky. To byla správná energie, kterou potřebovala někde nasát. Doma to nešlo z mnohých důvodů, tak kdekoliv jinde. Byl docela smol. Když nasála vzduch, uvědomila si, že ten pach dobře poznává. Spojenecká smečka přece - byl z Přízračných. "Že na takovém místě potkám někoho z vaší smečky by mě nenapadlo... Myslím tím- že je to daleko," trochu zazmatkovala se slovy. Tak rychle přepnout z vnitřního monologu do srozumitelného jazyka bylo náročné.

Toulat se okolo kultu prý nebylo zrovna bezpečné. To jí kdysi říkala maminka. Jenže pak se jednou šla přesvědčit sama, v době, kdy byla nejníže. A to ji donutilo nad tímto lehkým, odsuzujícím tvrzením více přemýšlet - byli vlci města tak strašliví, jak povídali? Ty, které poznala, svým vzezřením tvrdili opak. Třeba si to všechno Norest jen vyložil špatně.
Bellanna měla respekt k tomu, že do města se nesmí. Dnes ale potřebovala najít pár věcí. Lidské výtvory, takové, které by sama nevymyslela. A kde jinde hledat, než v blízkosti největšího lidského výtvoru v širém okolí? Dorazila do lesa, přistála a dala se do hledání. Většina stezek byla zarostlá hustou bující vegetací - už víc jak desetiletí tu ruka člověka nepůsobila. Byla vůbec šance, aby našla, co hledala? Zastavila se jen na chvíli, když v dálce spatřila ono kolo lunaparku. Kraj města za řekou, místo, kde potkala tu šedou vlčici. Možná to už dneska bude muset vzdát - Slunce zapadlo a svět se nořil do tmy. Rozešla se však dál. Po chvíli chůze si všimla mezi listím něčeho blískavého. Došla k tomu, opatrně rozhrnula listí. A - PRÁSK! Kovové čelisti podivného výtvoru scvakly. Jen tak tak stihla uhnout nepěknému zranění. Co to do háje je?!

Dnes to nebyl dobrodružný duch, co Bell vytáhl z bezpečí domova, nýbrž nutnost jít nasbírat nějaké bylinky. Přelétala nad krajem, hledala cokoliv užitečného a pěkná místa si ukládala do paměti. Už podruhé ale musela přistát - energie selhávala, křídla bolela. Nikdy tolik nelétala, obvykle preferovala cestu po všech čtyřech. Že by si konečně začínala uvědomovat, že křídla jsou nesmírně užitečná a je promarněné ulehčení života je nevyužívat. Snad i sem tam občas pomyslela na to, že z ní její rohy, modrá barva a křídla nečiní ohavnost, chybu existence nebo nižší rasu, ale něco lepšího. Dříve to odvrhla jako zcestné myšlenky - dnes byl však její pohled jiný.
Rozhodla se na pár momentů uložit mezi stromy a poslouchat okolní přírodu. Křídla natáhla kolem sebe, aby se protáhla po dlouhém letu. Hlavu položila na tlapy, zavřela oči a jen poslouchala.

Posledními dny léta už bylo znát, že nastává podzim. Noci byly chladnější, deště častější a zvířata se chovala jinak. Ptáci se začali shlukovat do velkých hejn, připraveni cestovat přes moře na jih. Sledovala je jak sedají na stromy, debatují v řečí vlčím uším cizí a zmateně poletují kolem, jakoby hledali své mladší sourozence, co se ztratili v hlučném davu. Když dnes letěla z Nihilu směrem ke městu, přemýšlela nad tím, jaké by to bylo absolvovat tu cestu přes moře s tolika okřídlenými tvory po boku. Co by čekalo na druhé straně? Byl tam někde... Domov?
Dnes nebyl jeden z těch dnů, kdy se Bellanna topila v krizi existence. Ani nebyl jeden z těch dnů, kdy by bezstarostně lítala po loukách a sbírala bylinky. Snad souhra osudu mohla za to, že se z cílové destinace místo nějakého zajímavého místa okolo města stala lokace osamělá a ne zrovna bující životem. Procházela se mezi holými, nemocnými stromy, sledujíc jejich větve natolik zaujatě, že si ani pod tlapy nedívala. "Tady chcípnul pes," zamumlala svůj poznatek. V nitru lesíka už ani ti ptáci nebyli - jakoby se tomu tady z nějakého důvodu vyhýbali. Doprovázelo ji jen hrozné, ponuré ticho.

1

Hry byly v plném proudu a přišel čas, aby se i ona pokusila zmocnit titulu. Přestože už se už pěkně dlouho snažila dokázat, že se za ty roky života o léčitelství už naučila dost a je tedy hodna větší důvěry a zodpovědnosti v tomhle oboru, stále měla pocit, že ta jí nebyla darována. Učila se od Sashy, od Miry... Teď se potřebovala blísknout! Na druhou stranu, necítila motivaci. Buď tohle vyhraje Sasha, protože je prostě skvělá a vše ví, nebo to dají mladé Rio, protože své vědomosti do okolí řve více. Nebo ne? Vlastně tu vlčici neznala natolik, aby to dokázala s jistotou tvrdit. Tak jako tak to ale byla konkurence, proti které nemohla bojovat. Nechtěla bojovat. Že se po vyřčení úkolu rozhodla skutečně zvednout a někam se vydat hledat vše potřebné způsobila spíše náhodná myšlenka, že aspoň projeví snahu. Opět. A neposledně - potěší maminku tam někde v nebíčku, že stále věrně slouží smečce.
Zadání znělo jednoduše - najdi lék na nepříjemné sezónní postižení. Alergie. Aby prý panovnici neteklo z nosu. Zvedla se z místa klidně, nikam nespěchala - léčistelství nebylo řemeslo, které by se mohlo uspěchat. Minimálně léčení nemocí, tam šlo o správné složení, dávkování a techniku. Pěšky se vydala směrem k bohatým horským loukám, v hlavě si projížděla seznam všech možných bylin, co by mohly účelu pomoct. Plánovala udělat odvar nebo kašičku, dle toho, na jaké byliny bude mít štěstí. Rozhodně potřebovala najít heřmánek - to byla známá léčivá bylina (dokonce pro Nihil symbolická, jak estetické) a léčitel s ní nemohl nic zkazit. Tedy, pokud by ona alergie nebyla zrovna na heřmánky. Proč jsem se nezeptala na příznaky podrobněji? Aaaa! No, snad nebude příliš trapné, když za Voltaire později ještě zajde. Když ji najde, tedy. Ale tak, stejně potřebovala sehnat základ. Dále by se hodila horská borovice kvůli jehličí a meduňka nebo tymián. Mateřídouška, případně. Po tomhle se rozhlížela, když se na horskou louku konečně vydrápala. Mohla použít křídla? Jo. Ale nepoužila, zatím. Letět nahoru se zdejšími větry by bylo náročné, zbytečně by se vysílila před cestou dolů. Navíc, připadalo jí to fér - ostatní léčitelé párem vzdušných pomocníků neoplývali.

Zrzavá srst byla jejím útočištěm i dál. Odmítala se pustit, křečovitě se držela snad té poslední věci, co jí poslední dobou sem tam přinášela radost. Tu pravou radost. Tu radost, pro kterou žijete, pro kterou chcete jít spát a znovu se probudit, abyste ji mohli znovu zažít. Jak Sušenka řekla, tak Bell dělala - plakala, plakala, až jí z toho bylo trapně. A pak už jí z toho ani trapně nebylo, pak už jí bylo jenom smutno. Ani slovy to nedoprovodilo, protože nevěděla, co říct. Neměla Sashe přece nic za zlé - vždyť ona za nic nemohla a Bell věděla, že si musí dávat pozor, aby od sebe neodehnala ani ty poslední vlky, co v ní ještě dokázali vidět tu špetku dobra. Postupně povolila stisk, jak z ní emoce tak snadno vysály veškerou sílu - teď už se jen bezvládně opírala, zoufala si nadále jen v hlavě. Ta rozbouřená hladina se ale uklidňovala a nejvíc tomu napomohl právě konejšivý hlas, objetí a tlapka dobré známé na hlavičce, tak, jako to dělala maminka.
Když už to bylo možné a ticho se jí zdálo příliš dlouhé, otevřela očka. "Nejsem šťastná, teto," vysoukala ze sebe prázdným, ztrápeným hlasem zlomené vlčice, kterou nikdo nenaučil, jak dospět. "A chybí mi máma... A táta. Hérit, Amiáš..." Tiše se přiznala, přestože věděla, jak dětinsky to bude znít. Přestože toho bylo víc a bylo značně nepřesné se zmiňovat jenom o tom, byl to hlavní pramen jejího smutku. Všechno se to slévalo do jedné řeky. "Mám pocit, že jsem se narodila na špatném místě ve špatnou dobu. Nemůžu za to a stejně s tím musím žít? Kde je spravedlnost?" Než že by z ní vyzněl vztek, který si nosila a dusila ve svém nitru, jen citovala a v bezvládné melancholii komentovala své myšlenky. Já chci domů.

Nedokázala si ani představit, jaké má její emotivní a iracionální chování momentálně na mladého dopad. Nebyl jí přeci ani za nic podobný - nikdo nebyl, nikdo by nepochopil. Nebo ano? Po tom, co se dnes stalo, si ještě víc připadala jako páté kolo od vozu, jako někdo, kdo do kolektivu přátelských a vlídných vlků Nihilské smečky nepatří asi stejně jako ryba nepatří na souš. Sivý se jmenoval Sage, jak tušila. Vskutku potomek Miry, stejně snaživý, jako jeho matka - kdyby se bývala vlkovi do očí podívala víc a neklopila svůj zrak hanbou a strachem z... Odsouzení? Nepochopení? Možná by i viděla, že se opravdu snaží udržet správný přístup v takových situacích, který... Možná sám ještě ani neznal. Kdyby se bývali potkali za jiných okolností, pokládala by jeho šamanské umění patrně za něco, z čeho by mohla čerpat pro vlastní léčitelské techniky, teď si dělala ale jen malé naděje, že by jí smysly umožnily jasně vnímat.
Přesto udělala těch pár kroků za Sagem a s tentokrát už neskrývanou bolestí v očích (co jí sem tam náhodně mlžila obraz a nutila popotáhnout, což patrně narušovalo svaté ticho oné tajemné chvíle) sledovala, co provádí. Když se opět otočil, do zorného pole vlčice ukotveného na zemi se dostala ona kost s listem kopřivy. Běžně by si v rámci bylinkářské praxe v duchu zopakovala: co to je, na co se to používá a kde to roste - dnes ale viděla jen zelený blob barvy na matné zemi, zdánlivě nepodstatné identity a původu. I kdyby to bylo něco jedovatého, nebyla by to bývala v tuhle chvíli rozeznala. Příkaz zněl: Sněz to. Dělají to ostatní vlci, když je jim mizerně a stresují se se vším, s čím můžou. Jako ty, hm? Pak ale došla jiná myšlenka - ne, že by si nepřiznávala, že by se ostatní vlci nestresovali a neměli to těžké (ačkoli na cizí bolest neměla nyní ani pomyšlení, ať už pramenila z kterékoli hory), teď konkrétně měla spíš pocit, že si takovou péči za své činy nezaslouží.
Bell i nadále mlčela a tupět zírala na list kopřivy, zatímco šaman mluvil. Kdo ví, co se jí hodilo hlavou. Možná opravdu přemýšlela nad tím, co říká - léčit si komplexy rytím do kostí? To znělo jako víceméně dobré rozptýlení, přestože pochybovala o jejich funkčnosti. Co k tomu, byla teď v té fázi, kdy pochybovala úplně o všem. Od základů. Tak ráda by mu poděkovala, že začal mluvit a nenechal ji v tichosti jejích mučivých myšlenek, ale na obvyklý přístup neměla náladu ani energii. "Já, já..." Pokusila se o slova, ale hlas se jí bortil na jazyku jako domeček z karet. Zavřela oči, uši přitiskla pevně na zátylek. Nádech, výdech. Tak mu to řekni! Ještě chvíli mlčela a soustředila se na svoje dýchání, než se jí povedlo navázat. "Nerozumím tomu, nerozumím sobě..." Vyhrkla to ze sebe v jednom dechu, jakoby se jednalo o horký vzduch. Až teď zase otevřela oči a svůj nyní značně vyděšený a zoufalý pohled obrátila na bílého, zatímco se sesunula do sedu. Ach, do čeho ho to namočila? Ani to už nemělo cenu zpytovat. Přišel, namočil se - bude trvat, než se usuší, tak ať už je namočen řádně.
"Znáš ten pocit, když si myslíš, že víš, jak se stavíš ke svým problémům z minulosti, ale zjistíš, že ty problémy vlastně přetrvávají dodnes a nemáš jak se k nim stavět, protože v nich stále přímo plaveš? A zjistíš to teprve v moment, kdy takovým stojíš tváří v tvář?" Slzy jí nepřestávaly téct, ale aspoň už dokázala zformovat víceméně srozumitelnou větu. Své tyrkysy zabodla zpět na list kopřivy na dobu, která se zdála být další věčností.
"Můžu tě obejmout?" Popotáhla, neodvažujíc se o to žádat i pomocí navázání očního kontaktu.

Zatímco šedá vypadala jako rváč a chovala se jako bezkulturec, ona navenek s elegantním postojem a urovnanou dlouhou vlnitou srstí působila jako anděl. Tedy... Pro některé. Vždy se našli tací, kteří ji odsuzovali za barvu její srsti nebo fakt, že vlastnila pár křídel a o co hůř - pár rohů. Modrá byla ale jistý příklad onoho slavného "nesuď knihu podle obalu". Nehledíc na její vzhled, prošla si svým a její duše dozajista čistá nevyvázla. Možná proto se snažila s kompletně cizí vlčicí nějakým způsobem spojit. Věděla, jaké to je, cítit se sám, být zbit světem. Tulácký život zněl tak osamoceně už v základech. Nacházela v sobě lítost... Ale i pochyby. Obavy, že konverzovat s touto vlčicí by nemusel být dobrý nápad. Nejhorší bylo, že nevěděla, jestli je vygenerovala její postižená mysl nebo to byl skutečně racionální impulz.
Nevysvětlený problém s bylinkami v hlase šedé přetrvával i po tom, co jí to vysvětlila. Chtěla na toto odpověď nebo ne? Pokrčila rameny a pohled, který jí předtím na chvíli zakotvil na zemi, se zvedl k přímé odpovědi. "Nihil takto vskutku známý je, ale jako v každé smečce, nejde jen o tu jednu věc," dovolila si uvést na pravou míru, pokrčujíc rameny. Už asi nebylo třeba o květinové smečce mluvit, neměla by-li zájem. Nedělala si naděje, že by nějak dokázala ovlivnit cizinčin názor, když si ho nejspíše utvořila už při té první zmínce se souvislostí se smečkou. Měla něco proti smečkám? A vůbec, měl každý tulák něco proti smečkám?
Její smích asi měl značit to, že nahozené téma ji velmi zaujalo, Bell ale tentokrát řeč svého těla nezastavila. Uši stáhla dozadu a přes oči jí přelétla známka nenalezení správné interpretace. Jakmile ale šedá pokračovala a vypadalo to, že něco na srdci přeci jen má, uši zase narovnala a podivnou mikro vlnu strachu nahradil zájem. "No, neznáš mě," usmála se šibalsky a pohodila ocasem. Byla to výzva. "Nevidím tu nikoho jiného, kdo by mi mohl říct tvůj úhel pohledu," konstatovala. Ona byla ochotná poslouchat a dozvědět se něco o tulácích - něco o téhle konkrétní tulačce.

Tmavý jí přišel divný od začátku, ale když se tak divně zastavil a ještě promluvil, byla si ještě méně jistá tím, s kým to vlastně mluví. Vlk vypadal jako samec, jeho tón by také seděl samci, ale ten hlas a pach? No, jestli se nějak do té konverzace dostanou, bude muset zjistit, co teda dotyčný je. Wau, velmi společenský jedinec. Pogratulovala by jim sarkasticky nahlas, ale neměla náladu. Neměli zájem o rozhovor s podivně vypadající místní, tak nedostanou slušné informace. Vypadali jako cizinec - což by stejně jako validní úsudek nevzala, protože oproti modré, která v Norestu vyrostla, byla spousta vlků v zemi nových.
Složila hlavu zpět na přední tlapy a tyrkysovými zraky sledovala tmavého odcházet. Gratulace, Bell, tady končí tvé sociální schopnosti. Přišla sem rozjímat a odreagovat se, jenže odcházející vlk... To byla ta šance odreagování a právě jí unikala před očima. Docela rychle se zase zvedla - a vydala se stejným směrem jako neznámý, akorát po vyšším břehu. "Kráčíte po krajích Norestu poprvé, že?" Hodila po nich očkem. Třeba se tím někam dostane. A kam mířím já? V životě? Ani já nevím. Ani já...

Rozválená jen se společností teplejšího pouštního vánku chtěla původně na takovém místě rozjímat a přemýšlet, jak to dělala obvykle, bohužel svaly si říkaly své. Nemyslela si, že těch pár kilometrů... Desítek kilometrů... Ji tolik unaví. No, unavily. Modrá na sebe byla schopná kompletně zapomenout, když byla zažraná do nějaké věci. Povolit svaly, napolo roztáhnout křídla a zavřít oči byla taková malá spása, která jí konečně nějakým způsobem pomohla. Její odpočinek ale neměl trvat věčně. Cizí pach šimrající do nosních dírek první brala jako vedlejší efekt toho, že začíná usínat a snít, či že se propadá do svého magického světa, když však i uši potvrdily cizí přítomnost, pomalu jedno očko otevřela. A pak i druhé, když si vlastně docela nedaleko všimla vlka - tmavý, žíhaný, křídla. Křídla! Proč byla vždycky tak happy, když viděla vlka s křídly? Zvedla hlavu, chvíli si ho prohlížela, čekala, jestli si nevšimne. Vypadalo to, že ne. Měla ho nechat jít dál? Asi by to bylo moudřejší, ale... Taky by mohl vědět něco užitečného proti Ignisu nebo tak. "Zdravíčko. Procházíte?" Oslovila vlka hovorovým, leč docela vlídným tónem. Vlastně nevěděla, co chtěl říct dál. Měla jsi ho nechat projít a smět dál odpočívat, ty hloupá, hubovala sama sobě. Na tváři si držela zaujatý výraz, hlavu se zahnutými rohy držíc majestátně narovnanou.

Modrá vlčice si za svého života nesla jistou mentální dispozici - vše výrazné, co se jí kdy stalo, si ukládala do paměti, analyzovala a až příliš nad tím přemýšlela. Kdyby bývala věděla, že úplně stejnou schopnost mají i jiní, jen ji tolik nevyužívají, protože minulost změnit nemůžou a smířili se s ní, možná by o tom bývala už dávno s někým mluvila. Její nedávný záchvat totálního neovládání před vlčicí Ignisu ji do toho hlubokého přemýšlení opět uvrhl. Hledala samotu, ticho. Čas se zamyslet nad tím, co bylo špatně. Docela bezmyšlenkovitě z Nihilu to dopoledne vyletěla směrem na západ. Tam, kde bylo město. Ze svých mladých let si o vlcích toho místa nesla několik protikladných tvrzení - matka říkala, že jsou nebezpeční. Nihil říkal, že jsou nebezpeční. A přesto... Právě jedna z nich byla osobou, která jí v době po ztrátě matky nejvíce pomohla. Nezanevřela nad uzavřenou tajemností tamějších obyvatel oči, jako se zdál udělat zbytek. I když nevěděla mnoho.
Přistála u útvaru, který se ze vzduchu zdál být nezajímavý. Křídla si říkala o odpočinek. Jezero se bohužel ukázalo být zcela prázdné... Už léta, nejspíš. Krátce se rozhlédla, než si lehla na vyvýšeninu, která nejspíš bývala břehem. Jen pár minut... Projednou neslyšela žádný vzdálený hlas veselých hovořících vlčků, projednou si nemusela připadat rozbitá. A Ignis? Na ten zde snad také nenarazí.

Šedá straka toho o smečkách zřejmě moc nevěděla, soudě dle její otázky. Nebo nevěděla o sebepéči? Z toho, co z ní zatím Bell viděla, byla šedá srst, zlatě zářící cetky a nekulturní pořádání potravy. Teď si všímala i těch jizev. Čím si musela projít, že ji to tolik poznamenalo na těle? Ještě před chvílí si říkala, že nemůžou být stářím daleko od sebe, ale takovouhle památku na těle by čekala spíše na starém rytíři. Dělala však vše, aby nezírala - ani jí by totiž nebylo příjemné, kdyby na sobě měla takové památky a vlci na ni kvuli tomu hleděli jako přes sklo. "Jmenuje se Nihilská smečka. Léčivé bylinky nám pomáhají vypořádat se s nemocemi, uzdravit zranění nebo obohatit potravu, aby byla výživnější," ochotně vysvětlila a sedla si, stejně jako její společnice. Doufala, že neřekla něco zle - popravdě se jí ale trochu motaly myšlenky. Přisuzovala to blízkosti Dormanu, který jí připomínal nedořešený konflikt v jejím nitru.
Možná na to nešla správně. Toto nebylo žádné Nihilské dítko zvyklé konverzovat o čemkoli a na vše kývnout. A vlastně... Se jí to líbilo. Konečně někdo nový, konečně nový přístup. No, nemůžu ti říct, že s tebou mluvím kvuli vyhýbání se povinnostem a odreagováním se od mého stupidního života, žejo, pomyslela si úsměvně. "Ty... Nejsi velmi zvyklá na to mít společnost, že?" Její závěr byla spíše řecnická otázka. Bylo jí to trochu líto. Nikdo by se neměl cítit sám... Jako ona, když ztratila matku. Možná se ale pletla. Jistě tato vlčice měla někoho, na kom jí záleželo a naopak. "Jaké to je... Být tulákem? Jsi-li tulákem, tedy," její pach nenapovídal tomu, že by patřila k některé ze smeček, které Bell znala.

Pevné sevření Sórenovy nohy ji svým způsobem dělalo dobře. Kdyby nevěděla, jak základní fyzika funguje, asi by se divila, že z kamene najednou cítí teplo. Svým slzami rozžhaveným tělem ho zahřála natolik, že už se jí něco vracelo. Na cizí teplo ráda vzpomínala. Objetí matky, křídlo nad hlavou za deště, kontaktní hry se sourozenci... Postrádala jiskru, postrádala směr a štěstí. Její nitro sžíral rostoucí led, krystalizoval a tvořil trny, vyvolávající další bolest. Pravdou bylo, že cizí záři by potřebovala - aspoň na moment roztavit vše, co ji trápilo, aspoň na moment pocítit klid.
Zcela ponořena do svých myšlenek a snaze dostat dech na nějakou vhodnou frekvenci ani nevnímala, že se do Svatyně přidalo obzvlášť hlučné zadýchané páže. Ono už to teda nebylo žádné mrňavé páže, ale stále měl postavení pážete. Mírně sebou trhla, když konečně přes šum svých myšlenek zaslechla kroky a hned potom zvuk překvapení. Měla se na něj podívat? Když se podívá, uvidí, jak zničená je... Ale když to neudělá, bude jen potvrzovat skleslou řeč svého těla a ještě ignorovat správné chování. Doširoka otevřené oči si rychle utřela tlapkou, nasadila úsměv a s otočením se zvedla tak rychle, že se málem praštila o kamennou hlavu sochy Nihilského hrdiny. "Ahoj," pozdravila prostě. Měla knedlík v krku, který doteď nevnímala, protože nepotřebovala mluvit. Přestože se snažila tvářit mile a vlídně, oči měla stále vlhké, srst nevšedně neurovnanou, úsměv držela jen stěží a hlas měla zeslabený. Tento vlček neměl s jejím problémem nic společného, nepřipadalo jí vhodné, aby o něm věděl. Však ať už říkal cokoliv, a že tomu moc nerozuměla, byla to její vstupenka k nalazení na jinou myšlenku. Nesmí ji promarnit.
"Čtení?" Zeptala se už pevněji. Musela odvést pozornost od svého stavu, od své vlhké tváře. Jak jinak, než nechat druhého mluvit? "Ty jsi šaman, že? Co vy šamané vlastně děláte?" To ji actualy zajímalo. Věděla jen to, co věděla většina Nihilu - a s takovým šamanem vlastně nikdy nemluvila. Sice by takovou příležitost radši dostala za jiné situace, ale i za tohle by měla být vděčná. Měla bys poslouchat a zapomenout na Ignis. Nevydržela to. Úsměv spadl, stejně jako její zoufalý nešťastný pohled spadl k tlapkám malého vlčka. Jakoby ji opět ovál chlad a shodil ten závoj nesoucí poetický název "všechno je v pohodě". Už už si všímala, že to rozhodně pohromadě nedrží, když jí slzy samovolně začaly stékat z očí. No to ne! Ne před neznámým! A není to náhodou vlče Miry? Tvář ji absolutně neposlouchala. Ztrácela kontrolu.