Príspevky užívateľa

Vrčení šedé značilo už to, čeho si stihla všimnout - nepřicházela ve vhodnou chvíli. Asi ani ona by nebyla ráda, kdyby ji někdo vyrušil od oběda, navíc kompletně neznámá osoba. Nevšedně vypadající osoba, navíc. Byl to přirozený pud šelmy, bát se o to, že by ho někdo snědl. Bellanna nikdy o potravu díky smečce nouzi neměla, přestože byla pravda, že ne vždy vzhledem ke svému psychickému stavu byla schopna sníst tolik, co by vlčice v jejím věku měla sníst. Trpělivě čekala, zatím se dívala kolem. Na krajinu, na les na konci planiny a na hory za ním. Tam někde leží Ignis, pomyslela si těžce. Jak na její zprávu hnědé vlčici asi reagovali? Plánovali ji... Zabít? Srst na zádech se jí zježila a pohled sklopila.
Zrovna ve chvíli, kdy zpozorovala mezi stébly zelené trávy užitečnou bylinu, v periferii uviděla pohyb a okamžitě pozornost nasměrovala tím směrem. Otázka nebyla položena zrovna přátelsky, ale asi to ani nemohla čekat. Těkla pohledem po krvi na její tlamě. Kdo byla takhle vlčice? Co takový tulák dělal v běžném životě? "Sbírala jsem bylinky pro smečku... Ale je pěkný den. Vlastně hledám společnost," vyřkla s nepatrným úsměvem. Držela si samozřejmě odstup, respektovala cizí osobní prostor. Netušila, jestli je toto vůbec správný přístup k tulákovi, každopádně se potřebovala odreagovat. Přivést na jiné myšlenky, nemyslet na smečky - jak jinak, než konveerzovat s někým, kdo žije na vlastní pěst? Bellanna kupodivu na svůj věk upřednostňovala společnost vlčic. Kdyby zde dnes zahlédla samce, pravděpodobně by dál sbírala bylinky.

Na kvetoucích loukách u úpatí hor se nacházela jeskyně, ve které Bell a její sourozenci strávili první dny života. Byly to krásné jarní dny plné kvítí a vůní... A kdykoli sem modrá vlčice v tomto období zavítala, vzpomínala si na to všechno. Občas s úsměvem, občas se slzami v očích. Dnes sem zamířila znovu pod kamufláží cesty za bylinkami. Malou hrstičku jarního kvítí odložila ve vchodu a vešla do nory. Nebylo to tu udržované, všude se válely šutry a mech se rozrůstal po stěnách. Dnes už by se tu patrně tak dobře spát nedalo. Ne o samotě. Pamatovala si toto místo mnohem větší. Dřepla si, hledíc do zdi před sebe. Dlouhý ocas okřídlené se položil do vchodu, bráníc tím dalším ke vstupu. Občas jí bylo líto, že nemůže svojí hlavou o takovou zeď bouchnout jako jiní vlci. Bránily jí v tom dva dlouhé rohy po matce. Tak ráda by to v tuhle chvíli udělala! Stále cítila silné rozhořčení z nedávného setkání s vlčicí ohnivé smečky a nevěděla, jak všechny ty zmatené signály pocházející z její mysli uklidnit. "Co mám dělat, mami?" Povzdechla si tiše a na chvíli zavřela očka. Jakoby se měla Luna objevit v té zdi, jakoby na ni teď měla zavolat k večeři... Bohužel věděla, že to se nestane. Tolikrát už takhle doufala. Přesto sem chodila.

Bellanna se nevydávala mimo území své smečky tak často, přestože k tomu měla možnost. Byla ale pravda, že když už byla na území, radši se pohybovala někde mimo shluky veselých Nihilských vlků. Přestože se smečkou nesla ponurá nálada kvůli úmrtí Miry a odchodu jiných, stále si připadala, že se trápí nejvíce. Incident, ve kterém se dostala do křížku s vlčici z Ignisu, už byl pár dní za ní, pocity ale přetrvávaly čerstvé. Měla vztek, strach a cítila nutkání se pomstit, zároveň však věděla, že neví, co dělá. Nechtěla se přibližovat k místu onoho setkání, dokud si to nějak nevyjasní sama se sebou.
Bylinky ale sbírat musela. A protože na loukách nížiny nerostlo vše, s vnitřní neochotou se vydala za kopce. Letěla nad planinou, sledujíc zelenou pod sebou. Někdy jí to vše připadalo tak monotónní, bez smyslu, bez cíle. Zelená měla být barvou zdraví a nového života, Bellanna v ní ale už dlouhou dobu nic neviděla. Omnoho zajímavější se jí jevila být tmavá skvrna na té zelené - šedá, okřídlená. Klesla, obletěla půlkruh a s ladností přistála. Necítila pach Ignisu, takže se rozhodla, že projednou zkusí navázat interakci. Mezivlčí vztahy byly důležité, říkali. "Zdravím," pozdravila, na tváři mírný úsměv. Rozešla se k neznámé, snažíc se zjistit, co to dělá. Pach krve jí to napověděl brzy, proto se zastavila. Něco tu bylo divné - a nebyl to jen fakt, že ten zajíc byl čerstvě mrtvý. Obvykle byla zvyklá schovávat vše za tenkou maskou falešných emocí, teď je ale z nějakého důvodu pociťovala silněji. "Oh, promiň." Nemínila rušit, proto nasměřovala pohled jiným směrem.

Život bez křídel by byl rozhodně zlý. Možná měla ráda zemi, ale možnost létat... Dávala dojem volnosti, svobody. Takové, kterou její psychika jen těžko dosáhla běžnými způsoby. Co by si už uměla představit by byl život bez rohů. Její magie sice byla nadmíru zajímavá, ale ten bolehlav? Mít na lebce dva dlouhé výrůstky a nemoct si kvůli tomu opřít hlavu čelem o zeď bylo docela nanic. Zůstala mlčet na jeho poznámku. V tomto nesouhlasili, ale to bylo v pohodě. Sice byla nerada odbyta, ale v této konverzaci s Toshim jí připadalo, že mají už tak hodně společného. Křídla, držení se při zemi, traumatickou minulost... Jistě by se našlo i více. Snad mu jen záviděla tu zajímavou práci.
Poslechla si jeho historku o učení létání. Že ji nikdy nenapadlo si najít tuláka, co by ji naučil létat! Žádnou Amayu totiž z Nihilu neznala. Ale ono to takhle asi nejspíš nefungovalo, vždyť ji Toshi znal. "Moje křídla byla dlouho natolik malá, že to nevypadalo, že kdy poletím... Ale vyrostla. Základy mě naučila maminka, než..." Větu nedokončila, z očividných důvodů. Celé to měla před očima stále velmi živě, přes tvář ji na chvíli projel smutek, dívala se do vln pod nimi. Rychle se otřepala a zase se usmála, vyhledávajíc pohled šedého vlka. "Co teď? Ukážeš mi nějaké ty rytířské fígle?" Navrhla. Sice si užívala vítr v křídlech, ale rozhodně by neopovrhla společnou aktivitou.

Občas si říkala, že by bylo pěkné, mít takový rod. Další jméno za jménem, trochu delší chvíli na zazáření při představování. Skutečný důkaz o sounáležitosti. Její rodina sice měla symbol mušle, ale byl tu někdo, kdo by o tom skutečně věděl, když jich tu takových nebylo víc? Připadala si jako trn v oku, jako poslední seschlý rohlík v chlebníku. Zapomenutá myšlenka. I to malé vlče před ní znělo více jako šlechtic než ona, přestože si byla jistá, že by si takový šlechtický titul zasloužila. O to víc ji zasáhla slova, která vyřkl potom. Držela si úsměv na tváři, ale uvnitř s ní momentálně popadl vztek. Jistě by dávalo smysl, kdyby za ty tři dlouhé roky byla na pozici vévodkyně jako její matka... Jenže ono to tak nebylo. Z nějakého důvodu si začínala myslet, že ji ti, co to tu řídí, ze srdce nenávidí, protože ona se skutečně snažila. Byla u každého dění, plnila svoji funkci. Báli se jí snad? Čekali, co udělá? Kettu možná na chvíli schytal je prázdný pohled v jejích tyrkysových očích. "Jen paní," odpověděla jednoduše. Nechtěla se bavit o postaveních, způsobovalo jí to zbytečný stres.
Možná byl její kožich přeci jen to nejhezčí, co vlastnila. Ježiš, co by se stalo, kdyby jí někdo četl myšlenky? Asi by se dozvěděl nepěkné věci. Zavrtěla ocáskem na známku díků. "Tvůj kožíšek je taky krásný. Barva zapadajícího Slunce..." Máš velké štěstí, že ne barva denní oblohy. Přirozené barvy... Bývají lépe přijímány. Jeho příběh o příchodu zněl jako něco, co se vlastně stalo omylem. Rodiče tu s bratrem neměl, byli sami. Pocítila lítost. Ach, proč jen tolik mladých nemělo ideální život? Představovala si, že zrovna v Nihilu to tak bude mít každý, ale osud měl jiné plány. Měla chuť ho obejmout a nepustit, chudáček malý, ve světě bylo tolik zlého! Musíš se ovládat. Je to cizí vlče. "Jistě si tu rychle zvykneš... Nihil ti může být novým domovem, pokud ho přijmeš. Ráda ti pomůžu a seznámím tě se smečkovými tradicemi, když budeš chtít... A! Tady v údolí je ideální prostředí na létání," pod vlivem myšlenky otočila hlavu k obrovskému kmeni stromu a pak zpět na zrzka. Připadala si trochu jako matka. Proč kruci? Toto nejsem já. "Dokážeš ta svá už používat?" Bell vlastně netušila, kdy se obvykle vlčata učí létat. Její křídla totiž byla zpočátku mrňavá, zakrnělá - učila se létat... Těsně před tím, než Luna... Zavrtěla hlavou, odhánějíc myšlenku.

Prchala sama před sebou. Setkání s hnědou ignisankou v ní ani po přeletu celých Nekonečných plání nenechávalo klidu. Nikdy by netušila, že v sobě bude za již dávné dávné udalosti nacházet tolik žalu a hněvu, nikdy by se neotočila k myšlence někoho zabít. Časy se ale měnily. Modrá vlčice se stále víc poutala ke své představě o světu a seděla ve svém moři slz, přestože měla šanci kdykoli odejít. Fakt, že svým zbrklým jednáním posedlým emocemi nejspíše zrovna nezlepšila mezismečkové vztahy ji neuklidňoval. Jen co vystoupala nad koruny stromů Dormanského lesa i s bylinkami v tlamě, jen co ji opět obklopila samota, místo té falešné síly začala vnímat jen slabost. Plakala. Co to udělala? Co ji to napadalo, vyhrožovat někomu vraždou? Kde v sobě nacházela takovou zášť a proč ji ventilovala tímhle způsobem? Nikdy předtím nikomu ublížit nemínila...
Zaparkovala na prvním místě v Nihilské smečce, které uviděla. Svatyně se v jejím životě stala dobrým útočištěm - nacházela se na samotě v horách, byl tu krásný výhled, socha rodinného přítele a... Maminka ji tu poprvé učila létat. Přistála neohrabaně. Přes slzy neviděla. Ledabyle odhodila balíček čerstvých jarních bylinek na zem a došla ke kamenné soše Sórena, u které se svalila na zem. Asi by si o jeho tlapy opřela čelo, bohužel rohy jí to nedovolovaly, a tak se opřela aspoň stranou hlavy. "Co to dělám?" Zasípala a těžce polkla. Věděla, že takto se to stát nemělo.
A stejně tak tu neměla teď ležet jak hromádka neštěstí a brečet. Byla dospělou vlčicí a hrdou členkou smečky. Takhle správný člen smečky nevypadal. "Je to v pořádku. Drž to pohromadě," vydechla ve snaze se uklidnit. Ještě aby ji někdo takhle viděl, to by byla ostuda! Jediný, komu se kdy pořádně dokázala otevřít, byla Sasha. Povedlo se jí zahnat slzy, přestat vzlykat, ale zůstala ve stejné pozici, soustředíc se jen na frekvenci svého dechu.

Jestli něco neměla ráda, tak to, když neměla pravdu. Vyvolávalo to v ní tlak, pocit že na nic nemá, výčitky že je slabý článek týmu. To bylo ale přesně to, co být nechtěla a co v ní dusilo onen vztek jen když na to pomyslela, ostatně jako... Více věcí. I proto docela nepřítomně hleděla na větve keře před sebou, když jim Toshi vysvětlovat své poznatky. Ona ta stvoření neznala, takže ji to ani nějak nepřekvapovalo, že byli trošku jiní. Jak dokázal Toshi vyčíst z jednoho pohledu i to, jaké mezi sebou ta zvířata měla vztahy? To asi už bylo nějaké slušné umění. Až když zmínil její jméno, zvedla zrak. Na mladého tedy nepůjdou, aby zachovali nějakou rovnováhu v přírodě, co pochopila. Aby tihle sobi nebyli těmi posledními, co tu žijí. "Měli bychom pohnout, jestli nechceme, aby se mezitím přesunuli dál. Neměli bychom pak takový moment překvapení," druhou větu dodala trochu tišeji. Hlídkující sob obcházel stádo. I ona už čekala na plán, který šedý pravděpodobně už měl dávno v hlavě, přestože se jich ptal. Došlo jí, že se je snažil něco naučit, jelikož toto byl vlastně jejich první společný lov, no modrá vlčice dneska trošku disociovala. Snažila se si něco zapamatovat, ale myšlenky byly hlučné.

Vítr v křídlech bylo něco, co ji dokázalo pročistit hlavu. Ne vždy - občas byly myšlenky příliš silné, hlava příliš hlučná - ale ve většině času to byl spolehlivý postup. Sice se bála létat příliš vysoko kvůli nepředvídatelným proudům větru, které její velká křídla snadno vykolejila z kurzu, ale výhled za to mnohdy stál. Snad už brzy bude jaro a léto a všechno bude kvést, na slunečnou louku byla vždycky lepší podívaná! A měsíc v noci, ten byl také fascinující. Jeho stříbrná zář jakoby viděla až do nitra duše.
Sledovala šedého, jak provádí stejný manévr. Balancovala na své pozici, ale když se vznášel kolem, otáčela za ním hlavu. Zvládl to dobře. "Ano!" Mohla jenom souhlasit. Cítila radost, tu upřímnou, kterou dlouho necítila. Sdílet zážitky s ostatními... Asi jí to chybělo. "Křídla na zemi teda často překážejí, ale teda... Občas si říkám, jak smutné by bylo je nemít a nemoct zažívat tohle." Musela mluvit trochu více nahlas, aby přehlušila vlny pod nimi, ale to pro ni nebyl problém. Nemít křídla... Uměla by bez nich ještě žít? Nikdy neměla problém chodit pěšky, i to nahnalo krev do žil, ale s křídly bylo všechno blíže. Usmívala se. Připadala si mladší, když byla tady ve vzduchu - ale taky silnější, zkušenější, než kdysi. Mávla křídly a jejich chvilkovým sklopením a nakloněním váhy udělala dvojitou vývrtku. Pak zase křídla roztáhla a pomalu vyrovnávala, aby se dostala zase do původní pozice vedle Toshiho. "Wohoo!" Povedlo se jí značně více uvolnit. Podívala se na svého společníka. "Jak jsi se naučil létat, Toshi?" Zpět k rozhovoru. Můžou přeci pokračovat i ve vzduchu.

Kdyby se hledělo na stereotypy, modrá vlčice by byla asi typický Nihilčan. Světlá, čistá, upravená s přívěškem blízkého moře... Možná jen úsměv by chyběl, stejně jako kompletně pacifistické myšlenky. No, možná naštěstí jí do hlavy nikdo neviděl. Číst v nich, jeden by dostal depku. No, dnes si úsměv neodpustila - potkala přeci vlče, a jistě její reputaci pomůže, když se k němu bude chovat... Jako typický člen této smečky.
Chvíli se na něj dívala z výšky z pozice na kmeni spadlého stromu, ale hned jak se představil, křídla zase na chvilku roztáhla, aby si několika záběry pomohla na zem. "Ráda tě poznávám, Kettu! Mně říkají Bellanna," usmála se a pohodila hlavou, aby z očí dostala otravné zrzavé pramínky vlasů. Se svýma dlouhýma nohama byla mnohem vyšší jak vlče, a tak se snažila aspoň nedržet tu její typickou vzpřímenou polohu, která ji obvykle opticky dělala ještě vyšší. "Skutečně ne, já jsem v Nihilu vyrostla. Do smečky patřím od narození, toto je má rodná zem," ach, maminko, kdybys mě tak mohla vidět. Byla bys pyšná? Zrzavý sice nebyl zdejší, ale vypadal, že krásně splňuje příklad onoho typického člena Nihilu. A dokonce měl i křídla! Třeba bude novým parťákem pro okružní lety. Na jeho salvu zvědavosti nadzvedla obočí v pobavení. "Ach, děkuji! Je to zbarvení srsti, ale jo, asi to má připomínat hvězdy." Bylo to nějaké znamení osudu? Pokud si vzpomínala, matka měla na sobě takových flíčků minimum. Myšlenky na matku bolely, a tak je rychle odehnala. Na jeho otázku ohledně urážky s úsměvem zavrtěla hlavou. Na její poměry sice mluvil hodně, ale nu což, už se do toho sama namočila. Kdyby to nebylo snesitelné nebo měl blbé otázky, prostě ho pověsí na krk někomu jinému. "Ty a bratr jste k nám přišli sami? A jak se ti tu zatím líbí, prozkoumáváš?" Optala se.

Klid cizinky byl natolik stálý, že si Bell začínala uvědomovat, že tu je ta hysterická ona. Měla své názory, měla svůj plán, měla na toto jasné stanovisko... Ne? Proč prostě nešlo jít a udělat to, co chtěla? Proč nemohla dostát tomu, co sama sobě kdysi slíbila, proč bylo tak těžké o tomto jednat s někým, kdo jí vracel jen neutrální argumenty? Proč jí ten tolik let vroucí vztek nedodával dostatek síly, kterou potřebovala? Ten hrobový, nesmlouvavý klid, který hnědá tak vytrvale vyzařovala, ve výsledku měl za následek jediné - okřídlená byla ještě víc zmatená o svém vlastním přesvědčení. Poprvé od začátku tohohle setkání se tázala sama sebe - je toto skutečně to, co chci? Zprávě o tom, že by se Ignis změnil ovšem nevěřila. Vlastně i kdyby k tomu byla ochotná, odpuštění by si to v jejích očích nevysloužilo. Dokud ta smečka existovala, asi nenalezne klidu. Nikdy nenalezne klidu. Tolikrát přemítala, jaký by život mohl být, kdyby matka nezemřela, vždycky ji to však dostalo do větších hloubek. Obklopena svým žalem, sebelítostí a zoufalstvím by byla schopna zoufalých činů. Byla? Přestože chtěla odpovědět, chtěla připomenout, že vinu bere celá smečka, přestože se možná skládá z jiných vlků, hlas jí selhal. Místo toho jí oči vyronily pár dalších slz. Polkla, ignorujíc jejich přítomnost, zrak však z Artemis nespouštěla. Svaly měla napnuté, ale třes doteď nepřestal.
Následující akce hnědé ji vykolejila snad ještě víc. Nepřišel odpor, nepřišly výhružky ani nadávky. Toto bylo kompletně něco jiného, než čekala. Smíření. Na zničené tváři nihilské se emoce měnily jak na horské dráze, teď však převládlo zmatení. "Ano," potvrdila její slova, ale ne tak jistě, jak by si přála. Hnědá jakoby neměla pud sebezáchov, jakoby se možné smrti nebála... Nebo příliš dobře věděla, jak na její situaci. No, fungovalo to. Vzhledem k tomu, že Bellannu její tělo doteď nezačalo lépe poslouchat a v hloubi se stále bála, že by mohla právě teď a tady dopadnout stejně jako Luna, přestože měla mnohem lepší přirozené zbraně jak vlčice, nepřicházel pro ni otevřený konflikt v úvahu. Těkala pohledem ze strany na stranu. Dluh musí být splacen, pomyslela si, doufajíc, že jí to dodá sílu. Když konečně drobek našla, zlostně švihla ocasem a mírně se napřímila. "Nemluvím za Nihil. Toto je osobní," začala pevným hlasem, přestože její tělo stále nejevilo ani nejmenší známku nějakého vyrovnání. Musela dát najevo, že Nihil v tomto zapojený nebyl. Byl to její boj. Právě teď nebyla připravena ho dobojovat, ale jednou. Jednou. "Tvá smečka za své hříchy zaplatí. Život za život. Krev za krev," zavrčela, "matka za matku." Nevěděla, kolik matek ta smečka má, ale díky získaným informacím teď jednu znala. Přestože se s ní nedokázala utkat teď a tady, ať už to mohlo vypadat jakkoli zbaběle, chtěla, aby se Ignis bál. Chtěla, aby se zamysleli nad svou minulostí, chtěla, aby přemýšleli nad svou odpovědností za cizí životy. Nad svojí stopou. Takovou informaci, že životy jejich vlčic jsou v přímém ohrožení ze strany vzrostlé vlčice, která je očividně v takové bolesti, že bude v nejhorším konat i proti zásadám své smečky? To si mezi sebou museli předat. Ano. Určitě. "Přijdu si pro ten život osobně." Z nějakého důvodu jí ta výhružná slova, která vypouštěla z tlamy, dodávala odvahu. Sama sobě dávala naději, že bude chvíle, kdy se dočká pomsty.
Udělala pár kroků dozadu, nenávistný pohled doprovázející hnědou. Až pak docela náhle rychle popadla bylinky, roztáhla křídla a bez jakékoli ladnosti, vlastně docela neohrabaně, se rozletěla lesem a nad koruny.

Nepřišla poslouchat příběhy o cizím životě. Otázku položila spíše jako uvaděč pro to, aby jí sdělila svůj problém. Hnědá k její zlosti svou smečku skutečně milovala. A přesto se zdála být tak klidná... Mohlo to být tím, že nevěděla o tom, co udělali? Nebo se snažila sobeckým osobním štěstím přehlédnout globální problémy, bez ochoty přijmout zodpovědnost? Co ji zaujalo, byla zpráva, že má vlčata. Byla matkou. Co to dělám? Proč se vůbec pouštím do rozhovoru s členem Ignisu? Nedovol si soucítit! Každý mohl mít špatnou minulost, ji ovšem právě teď zcela sobecky zajímala ta její. Její propastná citová vzdálenost od vlků, kteří se měli za součást ohnivé smečky byla dána jak oněmi událostmi, tak životem před nimi. Celá Nihilská výchova proti nim varovala, obzvláště právě kvůli minulým vztahům. Co věděla, tak měli nejspíš ne zrovna vřelý i s Přízračnými, takže to žádná výjimka nebyla. I sama Luna Ignis ráda neměla a stejně tak vlky žijící ve městě, a jaká matka, taková dcera. Minimálně ohledně těchto, ohledně Kultu měla Bell... Smíšené pocity, ale žádné vyloženě negativní zkušenosti. Zvláštní, že Luny partner u nepřítele chvíli pobýval. Její otec. Ne, že by si u něj kdy všimla chování byť jen podobného Igniskému stereotypu - byl to její milující otec. Byl. Vlčici nechala opět chvíli beze slov. "Tvá smečka chladnokrevně a krutě zavraždila mou matku," zasyčela nenávistně s odhalenými pysky. Aspoň teď se jí povedlo říct celou větu, všechen smutek opět převedla do té negativnější podoby - agrese. Už ne agrese ze strachu, agrese z touhy po pomstě. Přesto měla vlhké oči a po tváři jí stekla slza. "Dlužíte mi její život." Celé rodině dlužili život Nihilské vévodkyně. Celému Nihilu. Bohužel Nihil... S tím nikdy nic neudělal, přestože věděl, kdo za tím tehdy stál. Žádná opatření, žádné rozuzlení. Ticho. Ticho, za které v mladé vlčici postupně vzrůstal vzdor i proti veškerým zásadám, které jí kdy v květinové smečce naučili.

Znovu švihla ocasem. Instinkt z minulosti jí radil prchnout, ale určitá touha po zadostiučení a pomstě v ní vřela stále více. Chtěla, aby za své činy v minulosti vrazi zaplatili, chtěla, aby si prošli tím samým. Nějaká ta výchova jí ovšem říkala, že celé toto je špatně, že situace, která ji vedla do této pozice v čase a prostoru vůbec neměla nastat. Byla to chyba v matrixu, velká chyba. Žel jí změnila život od základů a přestože už to bylo přes dva roky, nepřestávalo ji to ovlivňovat. Její vrčení postupně ustalo, ale své varovné postavení ani ostrý pohled nepovolila. Až teď, když si mírně uvědomovala svět kolem sebe, si všímala, že se vlastně celá třese. Přešlápla. Tlapky ji zcela neposlouchaly, jakoby měly vlastní mysl, opadla z nich většina síly, kterou by bývala mohla využít k akci. Hnědá požádala o vysvětlení a posadila se. Výraz nihilské pomalu povoloval, nechávajíc na povrch opět vyjít známku smutku a nešťastného zoufalství. Nepřítomný pohled a pokračující záchvěvy jejího těla byly jediné, co to ticho provázelo. Hledání vhodné odpovědi v ní vyvolalo jen více vzpomínek. Mluv. Nepřemýšlej. Čím déle budeš čekat, tím bude horší taková slova vyslovit. Zavrtěla hlavou, probouzejíc se z chvilkového transu. "Měla jsi někdy rodinu? Krásnou, šťastnou, milující rodinu?" Zeptala se frustrovaným roztřeseným hlasem, v očích ale opět chladnou nenávist. Její hlas mluvil jinak než tělo, nechávajíc zmatek jak v ní, tak asi i v cizince. Přestože se snažila znít silně, zvuk vycházející z jejího hrdla se tříštil.

Naposledy, co potkala člena ohnivé smečky, stalo se jí něco podobného. Onen šok, neschopnost normálně reagovat. Tehdy byla menší, slabší a teprve čerstvě ovládala svá křídla. Teď? Fyzicky už z ní byla silná vyspělá vlčice, psychicky se bohužel točila stále na tom stejném místě, co se týkalo nepěkných zážitků. Ten modrý idiot tehdy moc nepomohl. Možná i to byl další důvod, proč teď Bellannina nenávist k ohnivé smečce nedokázal zastavit ani klidný, chladný přístup hnědé vlčice. Ta nechtěla nijak škodit, dle jejích slov, ani nevěděla, do čeho se zapletla, bohužel modrá jí nevěřila ani čumák mezi očima. Uklidnit se? Nepřicházelo v úvahu. Přestože výraz jí zrcadlil vztek, stále se mírně, však viditelně, třásla. "V pořádku? V pořádku?! Jak bláhové, že si to o sobě myslíte, vy Ignisané," zavrčela další slova a švihla ocasem. Dopadlovalo ji, jak lehko mohli tito vlci přecházet svou minulost, své hříchy. Nebo o takové vůbec nevěděli? Za ni byla vražda dostatečně velkou věcí, o které by si mezi sebou i barbarská smečka měla předat informaci. "Jsi-li dobrovolně členkou takové smečky, neseš společnou vinu," švihla ocasem. Nacházela v sobě takovou hořkost a vztek, že by se bývala byla hned vrhla cizí po krku, kdyby ji tělo lépe poslouchalo.

Zamrazilo ji ještě víc, když se tlapy hnědé vydaly za ní. Ráda by utekla, ale přestože vysílala signál tlapám, nepohla se z místa ani o píď. Kdyby se pro ni natahovala smrt, měla by stejnou reakci? Nedokázala by se hýbat? Takto se podobnému osudu jako dostihl matku nevyhneš, pomyslela si nešťastně. Nějakou částí začala připouštět, že o to tady nešlo, když se vlčice, pravděpodobně pozorující neovladatelné emoce na tváři okřídlené, zastavila. Hnědá nemohla vědět o ničem, přece. Ne, že to by si Bellanna uvědomovala. Vina v její mysli už dlouho připadala na celou smečku. Zachovat klid?! To se lehce říkalo. Její racionální stránka by asi říkala to samé, kdyby se jí dostalo prostoru k tomu tělo jednou ovládat. Jak jste správně pochopili, nedostalo. Strach a hrůza v její tváři se změnila na zlost a nenávist. Z hrdla se jí linulo tiché varovné vrčení, zatímco několika opatrnými kroky zacouvala ke své hromádce bylinek, zatímco zrak měla stále pevně ukotvený na Artemis. "Nejsem zde abych rozmlouvala s vrahy," procedila skrz zuby další varování plné nenávistné frustrace. Svá slova si nepromýšlela. Vjemy vyvolané událostmi minulosti byly silnější než její zdravý rozum. Zhora přijímala jen intenzivní, nepředvídatelné signály. Ach, tolikrát si promýšlela, co by znovu v situaci setkání s ignisanem dělala - když tady ale stála, realita byla kompletně jiná.

Cizinec se neotočil, mířil i nadále k ní. Možná to dělal celou dobu. Kdyby v ní tato příměs v pachu nevyvolávala automatickou paniku a flashbacky velmi, velmi staré nemilé události, asi by se zvedla a snad i s úsměvem by si šla s takovým tulákem pokecat. Toto ale nebyl tulák. Byla to její noční můra, i když ona noční můra o tom pravděpodobně nevěděla - a vědět nemohla. Když se hnědá vlčice prodrala na mýtinu, mladá nihilčanka nemohla své oči odtrhnout z těch dvoubarevných. Zračila se v nich podobná hrůza, asi jako taková, když vidíte samotnou smrt, definitivní a nevyhnutelnou. Přestože měla dlouhé svalnaté nohy a velká křídla, místo toho, aby pevně stála, držela si to všechno pevně na sobě a krčila se stále na tom stejném místě. Třásla se. Byla si zcela vědoma cizí přítomnosti, každý pohyb ignisanky sledovala s ostrou pozorností, ale jinak nebyla schopna ničeho. Ta smečka... Ta prokletá smečka, ti vrazi! Přestože si moc přála nebýt viděna v takovémhle stavu, obzvláště nepřítelem, nedokázala si pomoct - strach ovládal její tělo, zaslepoval mysl i zdravý rozum. Kdoví, čeho by byla schopná, přestože byla jenom léčitelkou. Zde šly zájmy její smečky stranou. Uši na zátylku, manická a nebezpečná hrůza v očích - modrá vlčice s dvěma rohy na cizinku dokonce vycenila zuby.