Príspevky užívateľa

S nevinným napětím vlčete upírala oči vzhůru a čekala, co jí bude řečeno. Více než slova skoro zasahoval samotný fakt, že její obvykle klidná a optimistická kamarádka měla nyní tvář zmáčenou slanými pochybnostmi, smutkem a bolestí. To přeci nebylo správně! Ona měla trpět, ona na sebe měla nyní stáhnout hříchy světa, ne Lesley! Osoba, co ji od začátku podporovala, starala se, pomáhala, její slunce v temnotě! Bezmezně jí věřila - ale proč teď hovořila takto? "Co?" Hlesla téměř neslyšeně a zmateně. Pohled na toto místo, kde Kult nechával trpět nevinné, v ní vždy vyvolával husinu. Ale všichni jsme vini, ne? Nevíra byla také hřích! A ona se ho snažila odčinit, jenže teď jí byly připomínány otázky, které si sama pokládala a neuměla pochopit. "Ale, ale- přeci pro lásku boží, musíme si ji zasloužit... Pro víru je čest trpět..." Zakňučela, ale když to slyšela proti jejímu argumentu, vůbec si tím jistá nebyla. K čemu mocné bytosti potřebovaly vidět utrpení, k čemu? Však ho vždy odsuzovala! V Kultu ale bylo třeba dělat mnohem víc, než jen dělat svou práci, byla třeba řádná vytrvalost. Skutečná víra. Zničili ji, že si myslela, že si lásku nezaslouží, pokud nebude platit.
Sklopila pohled. Neměla protiargumentů a tyto se jí zarývaly do hlavy, a netušila, zda to není náhodou jen další test. Poslední soud, co má rozhodnout o životě a smrti. Proč by ale Lesley- Ne. Ani kulťané nebyly tak krutí, aby proti ní vystali její slabinu, aby musela čelit slzám nešťastné vlčice, right? Right?? Náhle si nebyla jistá, kdo trpí více. Nalézala pro tento přístup hluboké pochopení, i když věděla, že by neměla. Jistěže nechtěla trpět, když nebylo dobrého důvodu. Zvedla zrak zase nahoru, když uslyšela vzlyk. I jí oči zamlžil pláč. "Lesley, omlouvám se, prosím neplač kvůli mě, prosím," ty si to taky nezasloužíš! Bylo to jako ledová dýka v hrdle. Hlava jí poklesla, teď nepřítomně hleděla před sebe. "Obávám se, že ta vlčice zemřela v boji o svou svobodu. Měsíce zpátky." Při pokusu zabít královnu Nihilu a očistit rodnou smečku od nespravedlivého chování šlechty prohrála. Byla při tom ztracena její svobodná vůle, chtíč bojovat za to co je správné a ochota stát proti proudu, odvážně až do konce? Jenže.... Co teď bylo správné? Proč každý hovořil něco jiného? Byla zmatená, moc zmatená. Jak krásně její slova popisovala i tuto situaci... Svoboda umírala.

Za mnou? Její důvod příchodu neměly náboženský motiv? Těžké bylo prohlédnout a uvědomit si, že pro Lesley není zklamáním, když byla zklamáním sama pro sebe. Teď ale viděla světlo, a to stálo přímo nad ní, hledící zhůry, ale se svatou pokorou. S nešťastnou grimasou, která na její tvář nepatřila. S milosrdenstvím, které odjakživa patřilo k Bellannině představě o bohu, ale nikdy se neukázalo být pravdivé. Zatím. Věřila v něj dále s naivní trpělivostí - ale co když celou dobu hledala na špatném místě?
Mívala svá přesvědčení, mívala ideály. Kampak ale spěla nyní? Do pekel? A stáhla by s sebou i Aiduina s Lesley, kdyby měla příležitost? Snad celou rodinu? "Křídla," zopakovala s výdechem a podívala se na ně. Visela, trčela kam neměla a pouštěla jí do těla palčivou bolest, že si skoro přála, aby je neměla. Jak by ale mohla! I ona vnímala jejich vlastnictví jako symbol svobody, díky nim se kdysi dávno naučila sebelásce, když ztratila matku. Malými krůčky. "Možná už nikdy nebudu létat. To je můj trest." Se smrtí, která nad ní stála s kosou a otevřenými čelistmi. Pousmála se nad tou ironií. Chtěla říct něco, čím snad svou kamarádku rozveselí, ale ani dosavadní slova se nezdála pomoct, a tak mlčela.
A anděl jí podal ruku a ona vděčně přijala. Hebké pohlazení, dotek lásky, snad i naděje? Zklidnila dech, zavřela očka - bylo to lepší, než s hlavou opřenou o stěnu zírat do otevřeného prostoru bazénu, který se v jejích představách leskl a bublal krví bezmocných vlčat - a usmála se. Kéžby se mohla přivinout více, kéžby pocítila teplo jejího kožichu. O tom mohla ale jen snít. Jenže medový hlas Lesley nezazněl tak sladce, když se znovu ozval. Pohlédla na ni beze změny výrazu. "Co tím myslíš?" Odsuzovala snad činy boží? Bellanna nevypadala, že by teď dokázala vidět za tyto slova, hleděla na Lesley s pokorností jehněte, ale co dál?

Hlas jejího anděla strážného už nebyl nesmlouvavý, jako předešlé dny, a uvědomovala si to jen pomalu. Zavřela tlamu, když se ozvala žádost, ale hlavu nezvedla. Nezaslouží si přeci pohled do Lesliných krásných očí, nezaslouží si ani její přítomnost. A pak její kamarádka řekla něco, co by od dozorčích zcela nečekala. Opatrně k ní zvedla pohled. "Nejsi tu... Abys mi řekla... Že se mám modlit?" Hlesla trochu zmateně. To dělali všichni, ne? Dělal to Ossian a rezonovalo jí to hlavou téměř neustále jako komár nad postelí. Měla prchavou dětinskou naději, že tu Lesley byla kvůli jinému důvodu, ale víc nevyslovila. Viděla to snad v tváři vlčice lesknout se slzu? Sklonila hlavu.
Narozdíl od jiných jí byla tato společnost příjemnou. Natolik, že když se přiblížila k okraji, Bell se začala sápat na nohy, aby mohla popojít blíže. Neovládala je, to bylo vidět - stejně jako neovládala svou hlavu. "Není to v našich silách, stavit se vůli boží." Špitla se zatnutými zuby. Jak by mohlo? Byli prostými smrtelníky - prožívali radost, smutek, vztek, křivdu, bolest, hlad i žízeň, zatímco Hati sledoval. Jeho pohled byl pronikavý, jeho moc všemohoucí... A přesto neudělal nic, aby nevinní nebyli potrestáni. Musela být tedy vinna. Možná vším, možná ničím. Každý byl v něčem vinný. "Měla bych být vděčná, že jsem mohla žít svůj život v této víře, ale... Já se jen bojím." Smrt tu každý glorifikoval jako moment vykoupení, ale kdo jí hleděl do očí, ba kdo zažil dotek záhrobí... Neviděl bránu nebeskou. Bellanna napůl došla, napůl se doplazila ke kraji bazénu, pod Lesley, a znaveně se opřela o stěnu.

Jak hrozně se cítila, takhle vypadat před Lesley. Měly spolu stát ve štěstí a přátelství, Bellanna jí chtěla ukazovat jen to nejlepší, co mohla nabídnout, ale nyní nemohla. Zklamala, zklamala znovu - a tušila, že tím nechtěně hází stín lží na slova o tom, že není zlá. Nešťastně sklopila hlavu. Věděla, že žádat o odpuštění je důležité jen boha, ale na vztazích s vlky jí stále záleželo. Odpusť mi, prosím. Aiduin byl v bezpečí, to jí přineslo aspoň mírnou útěchu. "Omlouvám se," vyřkla. Hlava visela na krku jako duše bez těla. Byla unavená, velmi unavená, ale věděla, že nesmí spát ani se poddat bolesti, co jí svírala tělo. "Omlouvám se, zhřešila jsem. Myslím... Že to nebyla moje chyba, to ta koruna,-" zavřela oči, ale zase je rychle otevřela. "Já- Ne. Není možnost obhajoby, to mi jasně řekli. Omlouvám se, musíš být zmatená -já jsem taky, nerozumím tomu, nerozumím, promiň mi." Bylo jí špatně ze sebe sama. Poslouchat vlastní výmluvy už bolelo stejně jak poslouchat cizí odsouzení, a čím více to zmiňovala, tím těžší ta slova byla. Klesala na dno, klesala k mínění většiny, že to skutečně byla její chyba a měla by pykat. "Lesley, já nechci umřít." Pípla a slzičky jí stekly po tváři. Toho se teď bála. Pro záchranu vlastního života jeden udělal cokoli, když měl pro co žít.

Ve městě bylo mnoho, co mohlo ublížit, ale tomu už se naučila vyhýbat - jenže tohle přišlo ze směru, ze kterého by to absolutně nečekala. Netušila, co přesně se stalo, ale probrala se v dávení. Prskala vodu, snažíc se popadnout dech, a tušila, že je něco špatně. Hodně špatně. Kštice na hlavě byla totiž pryč, křídla nebyla přivázaná k zádům. "Co?" Zaúpěla, když se nějak zbavila vody v hrdle, a přišlo další překvapení. "Cože?!" Musela svůj údiv zopakovat, protože rozhodně neslyšela svůj vlastní hlas, nýbrž hlas někoho, na koho... Neměla v posledních okamžicích nejlepší vzpomínky. V šoku pohlédla na své tělo a do okolí a padla na ni tíže. Vždyť vůbec nebyla ve své kůži! A nebyla ve městě! Pro Hatiho ránu, co se to dělo?
Hodnou chvíli zírala na svou novou tvář v hladině řeky. Kettu. Byla teď Kettu. Proč? A... Jak? Nechtěla se ptát - až příliš jí to připomínalo událost z nemocnice, a za to platila tělem i duší doteď. Doteď. Teď byla někým jiným a smrděla smečkou, kterou se pokusila očistit od nespravedlnosti. Znamenalo to, že Kettu je nyní na jejím místě? Nervózně se ohlédla, netušíc, kam se vydat, ale nakonec zvítězila touha zjistit, jak se věci mají v bývalém domově.

>> Nihil

Nyní se skutečně ztraceně cítila. Svět ztrácel smysl a její stav to podtrhoval. Jak jednoduché přitom bylo chytnout se provazu, co jeden házel, že? Tím nyní byla víra. Víra a mlhavá vidina, že zase bude líp, že vše půjde odčinit. Že uvidí syna, že uvidí své přátele. Ossian ji bezpochyby nasadil brouka do hlavy za ty měsíce i nyní - modlila se, leč to tak asi vůbec nevypadalo. Co jiného mohla dělat? "Jsou tu a budou vždy, proč musí nářky výt- Ne, ne, ale hříšníky musí stihnout trest, tak pán přeci káže." Mumlala dál. Hlas jí kolísal, ale v tichu noci byl i tak slyšet.
Škubla sebou, když uslyšela hlas. Rychle zvedla zraky k původci oslovení, nesouc v tváři zoufalství. Srdíčka na chvíli vyděšeně tlouklo. Už neměla v očích jiskřičky jako při jejich běžných setkání - teď měla od štěstí skutečně daleko. "Lesley?" Zabralo to pár sekund, než byla schopná ze sebe vydat odpověď. Nebo svou kamarádku zprvu nepoznávala? "Lesley, já- já-," přitáhla si tlapku k tělu. Co měla říci? "Oni-." Polkla a sklonila hlavu. Ne, obhajování přeci nemělo smysl, to už dokázali jiní. Lesley byla také věřícím, a modrá věděla, že po ní nemůže chtít podporu, ať už byly jakkoli dobré kamarádky. Toto měl být trest. Trestal pán je obě? "Je Aiduin v pořádku?" Syn byl její motivací, ale bylo těžké ji vidět. Takhle dlouho od něj nikdy nebyla.

Dnes byla jedna z těch pěknějších nocí - měsíc zrovna zářil a odrážel se od zářivého sněhu, až měl jeden z dobré viditelnosti pocit, že je ve skutečnosti den. Připomínalo jí to domov, ale ne v nešťastném stýskání na slunečné dny, spíše v uvědomění, že i její současné umístění má své krásy. Byla to konec konců Hatiho vůle, aby tu skončila, a přestože cesta byla trnitá, vedla do světla božího.
Povedlo se jí v ulovit v dolním městě kunu, co musela být stejně hladová jak kulťané, že se uchýlila k tomu zabloudit na půdu smečky. Bellanna došla k nábřeží a sešla dolů po schodech, aby mohla v klidu pojíst. Věděla, že Aiduin teď není doma, a tak mu případně schová. Lehla si na molo do měsíčního světla a sklonila hlavu. "Hati, přijmi mé nejvyšší díky za tento štědrý pokrm. Do tvé moci svůj osud vkládáme, tebe uctíváme. Sláva tobě, našemu pánu." Pojedla a udělala pár kroků k řece, aby se v tichosti napila. Musela pro to probořit vrstvu ledu.
A pak se stalo něco, co asi nikdo nemohl čekat.

Toto byla srdcervoucí situace! "Já vím," řekla soucitně, když Abraxas failnul pokus ze sebe vydat nějaká slova objasňující situaci. Ta vlčice byla mrtvá a nemohli s tím nic dělat - musela spadnout z výšky, a to jeden nevyléčil, ani kdyby měl všechnu vůli boží, obávala se. Otevřela tlamu, aby něco řekla, ale to se objevil Ossian. Jistěže k tomu měl přímočarejší postoj a zajímalo ho první vystavování světlu. Jak... Zbytečné. Nevhodné. Ale nutné, bylo to boží přikázání. Se staženými oušky se podívala po Ossianovi a pomohla mu strhnout plachtu. Nezmohla tomuhle neštěstí předejít. Byla to její chyba? Další špatná věc, co se stala v její blízkosti od té doby, co napadla mesiáše. Co to znamenalo? Byl to jen další test nebo znamení? Nebo vůbec nic?
Jakmile chlapci dostali tělo do stínu, čapla po něm, aby jim s tím pomohla. "Je mi to líto," pověděla tlumeně a pohlédla na oba vlky. Chtěla mladíkovi nabídnout útěchu, ale dostala úkol, a tak se ho s menším zpožděním vydala splnit. Nemohla se vydat do města, v cestě stálo sluneční světlo, a tím se rozhodně nehodlala ušpinit, ale aspoň vystoupala výše a znovu hluboce zavyla. Volala mesiáše. Pak se ale otočila a vrátila se zpět. Zkontrolovala po cestě svého synka, aby mu vysvětlila situaci, kdyby byl náhodou vzhůru.

Pár nocí a dnů už od začátku jejího trestu uplynulo. Jistě se tu pár vlků vystřídalo, trestaná vlčice už ale sotva vnímala, kdo to zrovna byl. Stejně jen stáli a zvýši hleděli na její utrpení. Neměli tušení, jaké to je. Dláždění na dně bazénu bylo chladné a tělem zima prostupovala jako ledové ostří. Překvapivě už tento několikátý den Bellanna neshledávala zimu - ba ani bolest z nepěkných zranění, co utržila - tím nejhorším, čím si procházela. Možná ani všechny ty bouřivé a bolestivé myšlenky na její situaci a snahu z ní vytěžit nějaký osobní i náboženský smysl nebyly to nejhorší. Nejhorší byl bezpochyby hlad a žízeň. Nesměla na jídlo a vodu ani pomyslet, nesměla porušit Hatiho vůli, ale měla pocit, že síla z ní prchá každou minutou, které se pocitově stávaly hodinami. Zjistila, že po spánku přichází ještě větší hlad a s tím bolest, a tak... Přestala spát. Bála se, že pokud zavře oči, už je neotevře.
Ležela kdesi v prostoru na dně bazénu, kam světlo díky stromům obvykle napadalo, schoulená do klubka. Křídla měla natažená za sebe. Slzy jí už vyschly - teď dělala vše, aby se udržela při životě. Musela žít - pro svého syna, pro své přátele. "...Protože až se zvednou ze země a podstoupí poslední pouť ke konci světa, přežijí a očistí se ve tvé náruči. A my budeme stát, vítězní vedle tvého trůnu, požehnáni pravdou a milosrdenstvím." Cosi mumlala a jen bůhví, zda tomu rozuměla či odkud se to vzalo. Na tom ale nezáleží. Na čem záleží? Nevšimla si, že se tu objevil další dozorce. Ach, jak to před svou nejlepší kamarádkou vypadala? Zbídačeně, nešťastně, šíleně? Bojovala. "Jsme ztraceni, ztraceni... Čeká nás smrt, jen smrt, jen smrt a věčné utrpení. Není cesty úniku a... a... Tak ať! Ale- krev bližního neproliješ!" Tlapkou si přejela po hlavě, snad aby ji utišila.

Do rozpaků ji přivádělo jak Cielovo vrčení a nevědomost, jestli se každou chvílí nepustí do střetu, tak vlastní ideály. Kdyby šlo je prostě vymazat, jistě by se jí v Kultu žilo lépe. To ale možná tak v alternativním vesmíru - v tomhle musela každý den bojovat a nestála v tom boji sice v celé síle, spíše s trnitými šlahouny v srsti, ale... Stála. Cielovo mlčení mluvilo za vše. "Víš, že mám pravdu," řekla tiše a soucitně mu pohlédla do očí, i když jeho pohled bloudil spíše na sněhu.
Přestávala mít naivní pocit, že vlk se vážně sbalí a půjde, ale zatím měla trpělivost. Skoro. A pak odhalil ony klíčové informace a v tváři se jí objevilo pozitivní překvapení. "Ano," usmála se, "a velmi je miluji, i když už nejsme spolu. Pověz, daří se jim dobře?" Takže Toshi s Ravonnym byli u Přízračných. Kde byly dcery? Myšlenky se jí rozběhly tím směrem, ráda by je viděla, ale... Nesměla. A nesměla tady ani teď být a povídat si s tímto nevěřícím! Přešlápla a asi už potřetí vzhlédla k obloze. Stříbrná zář měsíce pomalu vycházela zpoza mraků a Bellannu něco napadlo. "Vím, jaké to je, ztratit rodinu, ztratit vše, a bolí mě, že se to stává často." Ale co si budeme - s Cielem nesoucítila teď tolik jako s Omarou, soudružkou matkou. Naivní chlapci, velmi naivní. Udělala krok blíž a ztišila hlas, mluvíc s naléhavostí. "Pomůžu ti. Pomůžu ti se znovu vidět s rodinou. Ale musíš slíbit, že uděláš přesně to, oč tě požádám. Riskuju svůj život a mnohem víc, nemáš tušení." Nervózně se ohlédla za sebe. Pokud něco Bellanna za života vypilovala, byla to přetvářka. A vlastně... Co hodlala udělat? Pohlédla Cielovi do očí s bojácným napětím. Byla ochotná riskovat, bude on ochotný spolupracovat? Mají deal?

Nesouhlasně švihla ocasem nad jeho tvrzením. Nemohla nesouhlasit s tím, že město je nebezpečné, ale tady šlo o princip, a v tom byl Cielo vinný všemi způsoby, co existovaly. Provinil se proti právu matky, které bylo svaté! "Tak jen abys věděl... Omara tě nenávidí. Její lásku už nezískáš, pokud mezi vámi někdy nějaká byla." O čemž... Pochybovala. Nepovažovala Omaru za nejbystřejší, ale skutečně, čím ji tato figúra tolik očarovala? "Řekla, že jestli tě znovu uvidí, zabije tě sama." Bellanna byla ochotná mu zlomit srdíčko, aby ho odtud dostala. Notak! Dřív, než někdo přijde!
Nechtěla, skutečně nechtěla dovolit, aby se opakovala historie co s Rue a Suteki - vlčata Kultu, co musela vyrůstat bez rodičů. Kult byl páchnoucí směsicí roztěkaných sirotků, a tu beznaděj Bellanna nerada cítila, leč se jí obzvlášť od neplánovaného útoku na mesiáše opět držela. Neměla ale sílu bojovat za celý Kult - za nejbližší ale ano. Rezignovaně si povzdechla na jeho komentář. "Je vidět, že o nás nic nevíš. Nezní ti lépe budoucnost, kdy vychováš svou dceru a zbytek rodiny poznáš až přijde čas? Prosím, mysli na ně, nedělej jim to ještě horší!" Chtěla po něm rozum a trpělivost - chtěla moc? Nervózně se ohlídla. Věděla, že s tímhle cápkem nemá mluvit, a ani omylem neuznávat jeho zločin, ale zatím spoléhala na to, že... No, že vyhraje. Musí. Ale co když ne? Malovala si to krásně - přesvědčí ho, týpek zmizí a ona půjde domů a zapomene, že tu někdy byla. Tušila, že mluví do zdi, ale musela se aspoň pokusit. "Pustím tě, abys odešel, ale řekni mi - co víš o Toshim, Ravonnym, Seraphině a Fäoline?" Toto byla první a možná poslední příležitost se dozvědět, co se dělo mimo město. Pálilo ji nitro, ale potřebovala to vědět. Potřebovala. Měsíc se nedíval. Skrýval se za mračny, jakoby toto ani vidět nechtěl.

Překvapovala sama sebe chováním, které tu nyní předváděla. Ale bylo to... Automatické. Přivřela oči, když promluvil. Takže se přiznával - byl tu pro vlčata. Jak hloupé, jak strašně hloupé! Chtělo se jí z tohohle mindsetu a naivního komplexu hrdiny brečet, ale tvářila se jako led. "Kdyby ti byla Omara drahá, nekradeš její vlčata," zasyčela výhružně. Její grimasa se rychle změnila. Jen hlupák kradl vlčata matce - mateřské pouto bylo přeci to nejsilnější, co v tomto světě nemyslelo. Švihla ocasem, ale zůstala klidná a zastavila se pár metrů před ním. "Kam jsi Sapphire vzal, zločinče?" Oplatila otázku otázkou, doufajíc, že odhalení další vědomosti ho odradí, když první varování ne. A taky velmi doufala, že jí ta informace sdělena nebude, protože pak by mohla zamlčovat informace, a to by byl ještě horší prohřešek než samotné mluvení s cizím.
Ale nezdálo se, že by se Cielo vzdal. Z tváře jí s povzdychem opadla grimasa tvrďáka a vystřídalo ji nechápání a jistá jiskra zoufalosti. Zmínka vlčat ji bodala u srdíčka, samozřejmě jí to připomínalo někoho blízkého. "Ježišmarja, ty seš hlupák! Nemyslel jsi třeba nad tim že pro tvý vlčata by tvoje smrt byla celoživotním břemenem? Že když tě tu teď zabijem, už je nevezmeš? Nedělej chybu, co udělalo tolik jiných!" Ona z něj byla v šoku! Otec roku, prosím pěkně! Ale uklidnila se a skoro přestala dýchat nad jedním nápadem.

Její tyrkysové oči sledující zpoza skla vyřazeného automobilu zchladly, když vlk promluvil. Byl to Cielo, skutečně. Proklínala všechny vyšší síly, že ho musela první potkat zrovna ona, když s tím nechtěla mít nic společného. Ale budiž - byla to nejen zkouška boží, ale i příležitost. Měla otázky, ale první hodlala vyvrátit iluze Přízračného. Nebo mu je potvrdí? "Hm," komentovala velmi zaujatě. Neměla potřebu mu to vyvracet - konec konců neměla pocit, že s tak pevným postojem vůbec chtěl rozumět a vyvracení by mělo smysl. "A ty sis pro ně přišel, Cielo?" Věděla, kdo byl, a hodlala mu to dát najevo. S ledovým klidem vykročila zpoza auta na otevřenou uličku, aby mu pohlédla do očí. "Očekáváš že budeme věřit zloději? Pokud sis myslel, že o tobě v tuhle chvíli neví celé město, musíš být bláhový." Lhala, očividně. Odradí ho, musí. Sbal se a uteč, prosím! Dřív, než se objeví někdo, kdo tě skutečně bude chtít zabít a ona bude muset sledovat krveprolití.
Cítila se... Nesvá. Mluvit s někým zvenčí, to dlouho nezažila. Snad skoro zapomněla, že svět mimo město existuje a cítila jistý ochranitelský pud vůči svému nynějšímu domovu?

Osamělé to území. A děsivé - Bellanna tu vlastně mnohokrát nebyla. Dostala se sem dnes z nutnosti, hledala něco k snědku, a tady u hranic, kde se z okolní divočiny sem tam něco do města zatoulalo, to bylo nejjednodušší. Měla v hlavě nedávnou událost na železnici a promluvu s Omarou, ale od případu se distancovala, když zrovna nešlo o zajištění zdraví těch mláďat. Nemohla za hříchy svých rodičů, zasloužila si lásku boží i tu kulťanů, dle modré vlčice.
Měsíc blokovala mračna, ale na sněhu... Každý kožich zářil. Bellanna zachytila pach narušitele téměř ve stejnou chvíli co spatřila jeho vzorovaný kožich, zrovna když vycházela zpoza vraku osobního auta. Rychle se stáhla zpět, aby se prozatím skryla a skrz okno sledovala. Byl to ten, kdo si myslela, že to je? Panenko skákavá, co má udělat!! Proč zrovna ona? Pokud teď zavyje, vlk uteče, ale pokud s ním promluví, poruší pravidla. Dilema. Nerozmýšlela se dlouho - tuto šanci si nemohla nechat utéct. Cestou sem nezachytila žádného kulťana. "Zpátky na prahu půdy boží?" Pronesla nahlas zpoza auta, ale zůstala na místě.

Žití u Mostu v úkrytu bývalé léčitelky Kultu mělo mnoho úskalí. Bylo to daleko od centra a od veškerého dění, ale oči tu stále byli. Byli devianty - přestože je Bellanna málokdy viděla, pocit že je sledována byl silný a všudypřítomný, obzvlášť po událostech podzimu. Byli pod dozorem, ať už to bylo obrazné pojmenování hovořící o bohu nebo pravdivé. Skoro by řekla že jen obrazné, protože proti jejich bydlení poblíž hranic se nikdo nezdál nic mít.
Den byl časem spánku a ona tedy spala. Ne klidně, ale spala, a to se počítalo. Tentokrát to nebyly krysy, co ji vyrušily - cítila nepatrné otřesy na mostě nad nimi, a s ostražitostí z města vycvičenou ji přinutilo zamžourat po úkrytu. Hlavu měla položenou na svém synovi. Ozývalo se jen cosi vzdáleného, a tak víčka zase zavřela, ale to se ozval ošklivý zvuk rozpadajícího se betonu a vzdálený výkřik. S trhnutím zvedla hlavu a podívala se vzhůru. Strop držel. Rozhodla se to prověřit, a tak se opatrně vyvlíkla Aiduinovi a vykročila ven.
Světlo. Zamžourala na všudypřítomný sníh, co vesele ochotně vlkům noci vypaloval sítnice a vykročila ven. Úkryt byl naštěstí na té straně mostu, kam padal stín, a tak byla ochotná vkročit i za dne. "Huh?" Hlesla, když cizí slova neustávala, vlastně se zvrátila v nešťastné vytí. Někdo tu byl a nebylo to tady ve stínech. Pospíchala pod most na břeh řeky a uviděla je - ležící tělo tmavé vlčice a mládence. Ve slunečním světle. Nemohla jim jím pomoci, aniž by se nedopustila trestuhodného činu. Ale, ale-
Z povahy situace nebylo těžké si vyvodit, že došlo k úmrtí. Nehodě? "Abraxasi?" Oslovila vlka z kraje stínů, v očích i hlase starost. Bylo to vlče Lailah, to, které viděla bojovat o život v bazénech. Vidět cizí smrt nebylo něco, co by mladí měli vidět, a naplňovalo ji to pálícím smutkem. Chtěla se ptát, co se stalo, ale kdoví, co teď chlapec udělá.