Príspevky užívateľa

Bellanna se opět jednou cítila být sama. Poslední doba dopadala na její zdraví zase silně - obzvláště zpráva o smrti Miry, hlavní léčitelky Nihilu. Zelenou usměvavou vlčici pokládala za vzor, sama chtěla dosáhnout takové úrovně v oboru, chtěla být stejně respektována a žít šťastný život... No, možná v příští reinkarnaci. Řekla by si, že už je zvyklá, že osoby, na které se upne, odcházejí, ale byla by to lež. Bolelo to vždycky stejně. Ten pocit prázdnoty v srdci, hezké vzpomínky najednou pod černobílým filtrem. No, aspoň byla víc potřeba jako léčitelka. Mírně jí svítalo, že by si svou pilnou prací mohla vypracovat lepší místo i ten respekt jak ve smečce, tak ve funkci.
Byla tu sbírat bylinky. Sice ještě byla astronomická zima, ale nějaká ta stébla trávy už vylézala. Rostliny byly sice zamrzlé, ale vlastně docela v dobém stavu. Dělala si hromádku u stromu na jedné z mýtin. Proměnlivý, ale docela příjemný větřík čechral její vlnitou srst, zatímco zpoza mraků občas zahřály paprsky slunce. Pokládala na hromádku svazek kopřiv, když ucítila cizí pach. Něčím jí byl povědomý. Nemusela ho ale analyzovat, aby jí instinkt rychleji než rozum donutil zanechat toho, co dělala, přikrčit se a s tváří zamrzlou hrůzou skenovat okolí. Snažila se nevydat ani zvuk. Vlastně... Ani nemohla.

Vidina nějaké společné aktivity zněla dobře. Bell ale chtěla začít docela z jiného soudku, trochu rozvířit adrenalin. Možná ukázat, že je lepší, než se o ní říká, ať už se říká cokoli. Samozřejmě svůj akrobatický kousek měla proplánovaný, jelikož se hned pod úrovní útesu srovnala do pozice, kdy letěla přímo dolů s břichem směrem k pevnině, křídla částečně roztažená, ale v aerodynamickém tvaru, ready kdykoli roztáhnout je do celé své slušné velikosti. No a k jejímu překvapení Toshi skutečně krok byl ochotný držet, jelikož se objevil vedle. Překvapivě jeho poznámku slyšela a poznamenala si ji do paměti pro později. "Když fouká vítr proti skalám, musíš se dostat co nejdál pomocí váhy, zbytek ovládáš až dole co roztáhneš křídla!" Nebylo moc času a rychlost neumožňovala to popsat lépe, a tak dobrovolně mírně zrychlila tím, že křídla přivinula blíže k tělu. Chtěla se dostat před šedého, aby mu tu techniku ukázala. Křídly řídila svůj směr tak, aby už nepadala volným pádem, postupně vyvažovala - až dole ale křídla úplně roztáhla, dostala se o pár metrů dál do moře kvůli setrvačnosti a pak křídla pootočila tak, aby ji podebral vítr. Samo to pak vyneslo zase pár pěkných výškových metrů nahoru a ona se rozhlížela, kde a jak je na tom její společník.

Slabost i nadále doprovázela její tělo. Slabost, kterou tak nerada viděla a ještě neraději sama pociťovala. Zrazovala tím všechny své sliby, co dala do éteru své mrtvé mamince - že nebude truchlit, že bude dobrá, šťastná a silná dcera, protože přesně to by si rodiče pro své vlče přáli. Zůstala opřená o chladnou stěnu jeskyně, víčka pevně u sebe, jakoby se i styděla se na sebe podívat. Ne, nechtěla se vidět a nechtěla, aby ji viděl někdo jiný. Dříve se jí dařilo si takovou epizodou projít na místě, kde to nebylo tak kriticky nápadné, dnes to přišlo náhle a jako bouře. Co by řekla takové panovnici, kdyby přišla do místnosti? Popadl by ji vztek a vyřkla by přesně to, co cítila, nebo by se sebrala, odletěla a radši se dál topila nejen ve své misérii, ale i v následcích svých činů?
Cizí pozornosti se skutečně nevyhnula. Všimla si jí ale až v momentě, kdy se jí ta hebká srst známé povahy dotkla. Stačilo to a vůně, aby si uvědomila, že to je Sasha. Stará dobrá Sasha, přítelkyně jejich rodiny, pro malou Bell odjakživa docela idol. Byla tady, aby ji zachránila, vytáhla z té studny slz. Problémem bylo, že modrá si nedokázala představit, jak z toho. Připadala si, že své dospělácké kamarádce takhle jen přidělá starost a zbytečnou vrásku na obličeji, zároveň věděla, že pokud ji tu měl někdo najít, nemohl si osud vybrat lépe. "Sash,-" Vzlyk pohltil její zlomená slova. Oči neotevřela, jen tlapkou vyhledala rameno hnědé vlčice a objala ji v pevném sevření. Tělíčko vysoké okřídlené vlčice se nekontrolovatelně třáslo. "Pr... Promiň," vysoukala ze sebe a položila hlavu na její rameno. Ach né, ona opravdu nechtěla Sušenku takhle zdržovat a stresovat! Ta měla své problémy, měla svoji rodinu, o kterou se musela starat. Jako správná kamarádka by to měla chápat... Místo toho ji tu teď držela v pevném sevření a zatěžovala ji ještě svými problémy, které si nedokázala vyřešit v klidu jen vlastním zaviněním. Její tělo nebylo ochotné se uklidnit nebo vyslovit smysluplná slova. Tak to cítila.

Pokud něco bylo pravdy na tom, že spadlý strom starý přes tisíc let si pamatuje všechny, kdo u nich trávili čas a je kvůli tomu jakýmsi slabým bodem mezi realitami živých a mrtvých, asi by sem Bellanna chodila častěji věřit a hledat mezi oblázky ve vodě odraz své matky. Nebo také ne? Nebyla náhodou osudná příhoda důvodem, proč tyto věci docela odmítala? Nebylo by vůbec chabým argumentem, že kdyby potkala někoho podobného Luně, jak si ji pamatovala, všechno to zlé by se jí do té dospělé, ale zmatené a nezkušené hlavičky vrátilo ve větší síle. Možná v duchu na ty pověry věřila a proto se tomuto místu docela vyhýbala... Nebo jen bylo příliš prosluněné, příliš pěkné a optimisticky vypadající na to, aby tam jen tak bez výčitek svědomí chodila a vibovala. To se nehodilo, když přesně takový popis rozhodně neodpovídal tomu, jak se většinu času cítila.
Pravým důvodem, proč sem dnes zamířila byla věc docela náhodná. Letěla kolem, nijak ve výšinách, vlastně dostatečně blízko na to, aby si všimla velmi výrazně rezavé srsti, co docela sama u stromu pobývala. Malý kožíšek to byl, aby byla přesnější. Opsala jednu kružnici už docela při zemi, než to poslední chvíli zase zvedla, aby přímo před dotyčným docela s přehledem a ladností přistála přímo na obrovském kmeni onoho spadlého stromu. "Ahoj!" Pozdravila ho energicky a pohodila rohatou hlavou. Vlastně netušila, kde se v ní ta energie bere, na takové konverzace. Možná to bylo tím, že asi ještě neměla šanci mluvit s vlčaty, se kterými si nezničila vztah už předem. Její názor na ně se také trochu lišil od té doby, co byla dospívajícím puberťákem. "Jsi tu nový?" Položila otázku, snažíc se ignorovat vyskakující vykřičníky ve své hlavě.

<< Zelený les

Proplížit se porostem neslyšně pro ni nebyl problém. Měla určitý trénink, o kterém se radši jiným nezmiňovala. S jejím zbarvením byla dovednost pohybovat se bez vydávání zvuků důležitá, jelikož zvěř by si jí při špatném kroku na špatném podlaží vskutku lehce zpozorovala. Toshiho připomínka, že jsou ta zvířata pozorná, ji vskutku neuklidnila. Zařadila se vedle něho, na druhou stranu od Irise. Úplně nebyla ráda, že si o bahnitou půdu ušpiní srst, ale co mohla dělat, s tímhle měla počítat. Ony sobi sama viděla jen jednou z dálky, proto zrovna příliš znalostí neměla. Malé stádo pěti jedinců si prohlédla a s nelibostí se zaměřila na jejich paroží. Z těch třech, kteří pár takových vlastnili, vypadali dva docela mladě. Pokud tedy pro tahle zvířata platilo stejné pravidlo jako pro jiné kopytníky, mohli odhadnout jejich věk. "Ten vpravo s velkým parožím bude starší a možná vůdce stáda, měli bychom si na něj dát pozor," přidala i svou poznámku, přestože si připadala, že cokoli, co řekne, bude oproti Toshiho očividným zkušenostem docela zbytečné. Tato informace by byla cenná, kdyby mohli rozeznat, kteří z nich jsou samice. Hádala, že silnější členi stáda by se při útoku semkli kolem slabších. "Na ty bez paroží půjde zaútočit i ze vzduchu, ležící by mohl být pomalejší," shrnula svá doporučení a podívala se na šedého.

Na její otázku zazněla odpověď. Přestože to nebyl žádný konkrétní postup, spíše udělej si sám a nebuď blbec strategie, no doufala, že to dokáže splnit. Pokládala se za inteligentní bytost, konec konců. Natolik, že si občas říkala, jak někteří členi Nihilu stejné kvality tolik nepobrali. Vlastně se cítila jako černá ovce. Čím to bylo? Zážitky? Toshi měl přeci podobné a fungoval dobře. Dokonce na vyšší pozici, kterou mu... Záviděla. Barva srsti? Vzhled? Ve smečce byli i podivnější, viz přítomný Iris, jehož za Toshim utíkajícímu zadku věnovala jen nezaujatý pohled. Co bylo tedy jejím problémem? Podívala se naposledy na svůj odraz ve vodě, než se i ona dala do pohybu, přes potok a dál během po boku okřídlených společníků. Povzbudivému pohledu princezny se vyhla s neutrálním výrazem na tváři. Nějak se snažila s ní nenavazovat oční kontakt už od začátku této lovecké výpravy.

>> Pláň posledních sobů

Kdyby byla Bellanna více při smyslech, asi by se při sledování svých společníků na následující operaci soustředila hlavně na podivnou dynamiku Toshiho a bílého. Něco mezi nimi jiskřilo a vlk by to téměř cítil ve vzduchu. Dcera Luny tomu teď však příliš velkou pozornost nevěnovala. Jak protože něco jako láska ji patrně ještě nějak výrazně neosvítilo, tak protože její ostrý pohled přitahovala Rivera. Excentrická, optimistická princezna Nihilu. Těžko říct, co se jí odehrávalo v hlavě, že když pozorovala její interakci s Arxim, mávla svým dlouhým ocasem a urychleně otočila hlavu jiným směrem. Běh jí příjemně uvolnil tělo, ačkoli se jí nelíbilo, že nedostala privilegium uzavírat skupinu. Kam odletěli všichni ptáci? Hleděla při cestě do korun, pokládajíc si filosofickou otázku.
Jak zastavili u říčky, sešla pár metrů po proudu pryč od ostatních a chvíli hleděla na svůj odraz v zurčící vodě. Mělo to nějaký smysl, že po matce zdědila tolik? A nakolik se změnila, co ji naposled viděla? Vzhledově nijak, ale uvnitř. Co leží uvnitř? Jaký má toto smysl? Zamračila se na svůj odraz a sklonila hlavu, aby se napila. Hlavu zvedla až když Arxi navrhl další postup. Bell chvíli nechápala, jestli polovičkou myslí Toshiho skupinu či společníka. Na tváři jí na moment zavládlo zmatení, ale rychle to zase dala do pořádku. "Jaký je plán teď?" Zeptala se a posadila se. Potřebovala minutku se vzpamatovat z běhu, ale jistě bude brzy připravena jít prozkoumávat, jak se očekávalo.

Bellanna neměla příliš co říct k tomu, že oba organizátoři lovu byli rádi, že něco takového vzala. Jistě, ani ona nechtěla, aby se něco stalo. Opravdu nechtěla, aby se něco stalo. Co by ale neudělala pro body k dobru? Kdyby na zlé došlo, všichni by se obraceli k ní a ona o sobě moc dobře věděla, že lépe reaguje, když je na situace připravená. Na lov v podstatě šla, aby si ozvláštnila život. Chtěla zažít akci, cítit adrenalin, cítit horkou krev a pot. Ráda by projednou cítila bolest fyzickou místo té psychické, ano. Proto jen přikývla, když ji oslovili.
Přidal se Nicolas a k jejímu překvapení se přidala i Rivera, princezna Nihilu, sestra Voltaire. Bell na ni chvíli hleděla s neurčitou emocí na tváři. Byla rozčílená, že jde i zástupce královské rodiny? Nebo se bála o zdraví princezny? "Dobré ráno, princezno," zopakovala v podstatě stejnou frázi co Toshi, s mírným překvapením v hlase, ale také s úctou a skloněním hlavy. Co ji však překvapilo více byl fakt, že už se nepřidal nikdo další. Šli na lov kopytníků v... Šesti? Čtyři z nich sice měli křídla, ale taky tu byla princezna a Iris, u kterého upřímně netušila, jak moc vůbec umí lovit.
Instrukce jim brzy předal Toshi. Vrhla pohled na oblohu - možná mírně toužila po tom chvíli letět, vyhnout se stínům lesa, ale nakonec tu myšlenku zavrhla. Vnímej. Plánu vcelku rozuměla a stejně se hodlala držet poblíž Toshiho, který pro ně bude mít další instrukce... Až přijde čas. Vlci se dali do pohybu - a Bellanna dlouho neváhala, následovala je. Držela se vzadu.

Nebyla by Bellanna Bellanna, kdyby se s odhodlaností útočícího tygra nechytila jakékoli šance se prokázat. Toshi povýšil, ona byla stále baronem. Na jednu stranu mu to velmi přála, na tu druhou... Byla unavená. Myslela si, že si vyšší pozici zaslouží více než někdo, kdo se v Nihilu nenarodil a i přes zklamání monarchie v jisté části svého života ve smečce setrval. Cítila závist. Raněné ego. Těžko říct, či to bylo touto realitou nebo nočními můrami, které ji v poslední době trápily. I bez Sashina svolení si dávala bylinky na spánek, věděla, že potřebuje fungovat. A dnes obzvlášť - vždyť se sama dobrovolně přihlásila na lov. Bolesti hlavy se nemohla zbavit. Jak letěla směrem místa srazu, před očima se jí nekolikrát docela jasně objevily nepříjemné, temné siluety z jejího snu. Zkřivené tlapy, zlomené krky, temné šmouhy a nesrozumitelné záhrobní hlasy. Protřela si oči. "Vstávej, teď už spát nemůžeš," zamumlava si pro sebe. Doufala, že to rychle přejde.
Zakroužila nad lesem a našla si mýtinu, kde přistane. Složila křídla, porovnala si peří a zkontrolovala, že balíček bylinek, co vzala s sebou, drží na jejím těle. Nepotřebovala dlouho na to aby našla zbytek shromažďující se skupinky lovců. Zatím jich tu moc nebylo, no dva výše postavení šedí vlci byli nepřehlédnutelní. "Dobré ráno," pozdravila přítomné pokývnutím hlavy a postavila se pár metrů od nich. Nepotřebovala, aby spatřili únavu v jejích očích, přestože se ji snažila skrýt. Oslovení tak nějak vypustila. Jak protože Arxi jí o tom už své říkal, tak protože na to ještě nebyla dostatečně vzhůru. "Vzala jsem s sebou pár věcí, co by se mohly hodit v případě, že by se někdo zranil," řekla, nečekajic na vyzvání. Nadzvedla jedno křídlo, aby odhalila onen balíčkek bylinek, co si ovázala k bokům pomocí spletených svazků trav. Věnovala přípravě chvíli než odešla z nory - něco na bolest, něco na rychlejší hojení a také jednodušší obvazy, kdyby se nedejbože něco stalo. Ne, že by nějakou podobnou situaci v praxi už zažila, když nepočítala svá zranění z nedbalosti. "Nicméně primárně tu nejsem jako léčitelka. Jsem připravena lovit," i zabíjet. Chutnat krev. Cítit adrenalin, sílu i chabost, horkou energii. Sklonila hlavu, aby si znovu otřela tvář. Teď hlavně musím dostat z hlavy stupidní myšlenky. Haló, tahle realita, ne ta moje! Žádné sny, žádné... Vnímej. S tou myšlenkou se narovnala a křídlo zase přivinula k tělu, čekajíc na instrukce.

Zasmála se. Předvídat vítr? Nebyl právě ten reprezentativou nepředvídatelnosti? Prvních pár sekund nad tím nepřemýšlela ani jako nad možností, no když začal popisovat své poznatky s mořskými větry, přehodnotila svůj předčasný závěr. Dívala se dolů do vln. Byla pravda, že i ona trénovala. Trénovala tvrdě. Létala mezi skalami, kde i méně silný vítr kvůli malé šířce kaňonu nabral značnou rychlost a směr, který jednoho snadno dostal na ostrou skálu, kde rozhodně skončit nechtěl. Názor učení za pochodu pravděpodobně převzala od svého otce, Orsona. Nebála se tvrdě narazit, nebála se bolesti. Ne té fyzické. Měla by mu také říct o svých poznatcích? Do jisté míry se obávala, že by si potom myslel, že se snaží až příliš. Možná bude lepší, když pomlčí a využije toho, že jsou podobného stáří. "S naší velikostí se lesem moc neproletíme... Ty patří jiným opeřencům," konstatovala. Ptáci byli malí, no i tak rychlí jako šídla. Jaké by to bylo být ptákem?
"Hmm," obrátila oči k nebi, přemýšlejíc nad jeho nabídkou, "zaměřovala jsem se na obratnost, když jsem sama trénovala, určitě tě taky můžu něco naučit." Už při svých slovech roztáhla křídla. Odhalila tím svá zcela jinak zbarvená spodní peří - zářivě tyrkysová, veselejší barva byla náhle Toshimu viditelná natolik, že by mohl lehce rozeznat i tmavší konce a drobné, bílé šmouhy zdánlivě připomínající padající hvězdy. Modrá vlčice se protáhla. "Když o tom přemýšlím, nelétám často s někým po boku," uvědomila si. "Proletíme se a pak mi ukážeš jak být mistem nenápadnosti?" Navrhla.
Už vícekrát se přesvědčila, že při vzlétání je lepší nepřemýšlet. Přistoupit ke kraji je jednoduché, ale jakmile se jeden podívá dolů, rozmyslí si to. Zpanikaří a v horším případě svaly přestanou fungovat. Lepší nevědět a nechat instinkty vyřešit situace ve chvíli, kdy nastanou. Bellanna udělala pár kroků ke kraji skály tyčící se nějaký ten kousek nad vlnami a podívala se na Toshiho. "Udržíš krok?" V očích jí blískla výzva, no to už se postavila na zadní a s roztaženými křídly a pohledem stále na Toshim své tělo nechala pozadu volným pádem zvolit cestu dolů.

Toshi při svém samoučení špeha nenarazil na problémy, zdálo se. To mohlo znamenat dvě věci - buď byl nesmírně chytrý nebo manipulovat ostatními bylo jednodušší než se zdálo. Vyslechla si jeho přiznání o létání s pohledem zakotveným na něm. Měla v očích soucit, ale ne lítost. V jeho očích spatřovala upřímnost, když se jejich pohledy setkaly. Zdálo by se to být ironií, že by vlk s křídly nerad létal. O ní se to říct nedalo - létání milovala, křídla měla po mamince - ale také cítila ten strach. Pokaždé, když se vznesla do vzduchu, vlna adrenalinu ji připomínala, že i křídla můžou každou chvílí přestat fungovat. Pokývala hlavou. Rozuměla tomu. "Je pravda že nikdy nemůžeš předpovědět, jakým směrem bude vítr vát," připustila, "moje křídla byla dlouho tak malá, že by mě neunesla ani kdybych chtěla. Až později mi Luna ukázala, jak je používat, ale než jsem to stihla pochopit, byla pryč. Nenapadlo mě zajít za Arxim abych se to neučila... Sama," zvedla hlavu k obloze. Jo, to měla udělat. Tehdy to ale nešlo. Bylo těžké mluvit s kýmkoli, kdo měl zuby a drápy. "Obvykle létám blíž zemi, je to... Bezpečnější. Musí se ale připustit, že mít křídla znamená 10x rychlejší cestování." Výhody to mělo. I ona ale mnohdy volila delší a bezpečnější cestu. Létat ve špatném počasí? Ne. Pokud to není hodně nutné, ne.
"Ano! Prosím, ukaž mi vše z toho, bude ze mě mistr nenápadnosti," vyjádřila se k jeho nabídce s mírným nádechem humoru. Byla zvědavá, co jí šedý vlček předvede nebo řekne a byla připravená asistovat či si nové dovednosti rovnou zkusit. Pamatovala si, že se jí během Nihilské karantény podařilo vyplížit z území aniž by byla viděna, ale nikdy jí nikdo nepověděl, že to má i nějakou vědu. Ráda se poučí ze svých chyb.

Nora Nihilské smečky byla výjimečně prázdná. Po stěnách místy tekla voda, venku sněžilo a nebylo už zrovna teplo. Přesto uvnitř, v matném bílém světle dopadajícím na zem úkrytu zvenčí těsně k jejím tlapám, seděla shrbená postava. Touto dobou v zimě měli být vlci spolu, radovat se ze sněhu a projevovat si lásku, nebylo to nějak tak? Ji všechna ta dobrá nálada minula. Jestli to mělo stále stejný důvod jako její obvyklé stavy vzpomínání nebo důvod jiný, to už bylo v tuto chvíli na pohled těžké určit. Seděla před stěnou, na které se rýsovaly otisky tlapek. Mezi nimi byl i ten její. Zvedla tlapku, aby ji na otisk přiložila. Porovnání bylo znatelné - modrá okřídlená vlčice teď byla straší. Byla dospělá. Očekávala by, že už bude mít dospělácké myšlenky a všechny problémy ji opustí a nahradí je problémy dospěláků, ale některé věci se žel... Stále táhly. Její problém byl asi to, že si nikdy vyloženě neřekla o pomoc. Cítila se hrozně. Vše to opět dopadalo. Byla obklopena smečkou a stejně se cítila sama. Měla přátele, ale myslela si, že je to lež. Odváděla práci pro léčitele, ale připadala si neschopně. Byla v nejšťastnější smečce v Norestu, ale šťastná... Nebyla. Bála se Ignisu, bála se vlků s narážkami směrem k vlkům jiných barev a tvarů. Naprosto sobecky se bála o svůj život více, než o životy vlků okolo. Naprosto sobecky přemýšlela nad tím, jak moc by to už nezvládala, kdyby z jejího života odešla ještě další důležitá osoba. Za ty teď považovala Sashu jakožto rodinnou přítelkyni, Miru jakožto fejn učitelku a teď vlastně docela i Toshiho a Irise, ti jí byli sympatičtí. Naprosto sobecky si přála, aby mohla vrátit čas, na vše zapomenout a žít život tak, jak to mělo v normální rodině a v normální smečce být. Proč byl osud nespravedlivý? Proč se s tím musela potýkat ona? Proč musela Luna zemřít a všechen zbytek rodiny vypařit do čistého vzduchu?
Tlapka jí sjela z otisku tlapky dolů. Očka se jí zaplňovala slzami. Přivřela oči a zavrtěla hlavou. Nebudu brečet. Taková být nechci. Nechci myslet jen na sebe. Ať se však snažila jak chtěla, slané kapky smutku se jí z tyrkysových oček ronily jen víc a víc. Proč tu Luna nestála s ní a obě s úsměvem na tváři nevzpomínaly na vlčecí léta? Proč nedokázala vymazat obraz její příšerné smrti ze své mysli ani po letech, proč se to vše vracelo, i když už si myslela, že se přes to přenesla? Myslela si, že čas vyléčí, ale intenzivní vzpomínání jí přinášelo jen bolest. Neudržela to víc, začala vzlykat. Nedokázala reguloval svou hlasotost. Bolest. Cítila mrazivé prázdno na hrudi, jakoby jí někdo svíral srdce v železných pařátech, jakoby ho někdo vyrval z těla a uschoval si na poličce, aby se mohl kochat svým úspěchem. Úspěchem v podobě mladé vlčice, která se nedokáže vypořádat sama se sebou, uvězněná v kruhu sebeobviňování, lítosti a pocitu opuštění. Tou postavou zodpovědnou za to vše byl v očích Bellanny vrah. Ignis. Ignis za to mohl. A v druhé řadě... Všichni.
"Nemůžeš aspoň jedou ukázat známku spravedlnosti?!" Zcela frustovaným hlasem vykřikla. Celým tělem se navalila na stěnu, jakoby ji chtěla porazit. Drápy při tom omylem přejela po zdi a i přes otisk své tlapy, zanechávajíc tam mělkou rýhu. "Proč..." nemůžu mít normální život? Sesunula se na zem, pokračovala ve vzlykání a schoulila se do klubíčka, křečovitě si držíc všechny končetiny co nejvíce na těle. Všechny svaly v jejím těle se chvěly a byly stažené.
Nedokázala s tím nic dělat.

Manipulace. Kdyby to tak jen nazývala, asi by přiznala, že ji to zajímá a že jí to i trochu jde. Bylo to umění, někoho přemluvit, to uznávala - že se okolo toho staví celá profese, kterou by si asi bývala byla zvolila spíše, to se jí asi kvůli zařazení u léčitelů už od nízkého věku nějakým způsobem vyhnulo. Při Toshiho slovech pozorovala, jak popisoval své učení. Spoustu se naučil sám a zřejmě mu to šlo. Pohodila ocasem. Co to cítila? Obdiv? Závist? Křivdu ze strany monarchie? Lítost nad tím, že Toshi musel přicházet na věci sám? Možná si sem tam zobrazila sebe a svůj neutišitelnou nespokojenost, kterou nedovedla zcela pojmenovat. "Stalo se ti někdy, že jsi při tom svém učení neuspěl? Nějaký přešlap, setkání s tvrdou realitou, názorné poučení o tom, co nedělat?" Zeptala se. Jakmile se odchýlili od její osoby, vlastně vypadala, že si konverzaci užívá. Měla extra jiskřičky v očích, přestože si držela uvolněnou elegantní pózu.
Se svým návrhem se k jejímu překvapení přepočítala. Těžko říct, jestli to bylo Toshiho malé sebevědomí neb fakt, to, co tvrdil, ale nehodlala se ptát. Chovám se teď jako vlče? Uvědomění, že by to tak mohlo být, na její tváři způsobilo sekundovou paniku a narovnala se. Tak působit nechtěla. Jak to zaonačit, jak to odůvodnit? "Hm... A můžeš mě naučit něco jiného?" Nejspíš by ocenila něco s pohybem, ale lov zvládala a bojovat očividně nechtěl. "Zmiňoval jsi útěk a tak," zakroužila tlapkou. To ji vlastně docela zajímalo. Měl v sobě útěk nějakou vědu?

Nějak jí kvůli tomu, co řekla, nebylo dobře. Psychicky. Nechtěla své schůdné myšlenky sdílet s Toshim, před kterým se snažila vypadat schopně a totálně v pohodě. Už tak mu naznačila až příliš, pokud to nebylo něco, o čem monarchie chtěla mluvit. Vyslechla si jeho rady a pousmála se. Nápady měl zajímavé a rozum jí říkal, že to byly cenné pohledy, které stálo za to prozkoumat, jenže ego to bralo jako nepochopení informace a snaha o manipulaci. Myslel to dobře. "Máš zajímavé nápady," pokývala uznale hlavou, "možná něco takového zkusím." Poděkovala mu tak za názor s pousmáním. Co s nimi udělá, to už chtěla rozhodnout sama. Pochybovala, že by dokázala věřit v sílu nějakých náhodných lesknoucích se kamenů nebo hlíny... Ale měsíc byl zajímavý, ten možná měl potenciál. Větší potenciál měla určitě i její magie. Možná by měla ukázat svému okolí to! No, prozatím... Před zimou určitě léčitelská tlapka navíc aspoň kvůli sběru neuškodí, ale pak? I další mladí z Nihilu vypadali, že je to zajímá. Nechtěla být jen dalším z řady. Bude s tím muset něco dělat.
"Takže se učíš získávat informace... Mluvením?" Shrnula si to. Asi si to představovala trochu dramatičtěji - plížení na cizí území, odposlouchávání rozhovorů... Ne, tohle znělo přesně jako Nihil. To dávalo smysl. Určitě to bylo zajímavější a akčnější, než léčitelství, to se mohla vsadit. "Kdo tě tedy učil?" Byla seznámena s tím, že celá ta terminologie rytířů, špehů a dalších šíleností byla docela nová, a tak ji toto zajímalo. Kdo to byl, Azueén? Arxi? Určitě někdo výše postavený. "Hmmm," naklonila hlavu na stranu s pohledem někde na obloze a postavila se. "Jsi ochotný mi něco z tvých rytířských dovedností ukázat?" Navrhla aktivitu. Tvářila se jako kompletně neznalá léčitelka - co by od ní tedy mohl čekat? Pravda byla trochu stranou, ale to zatím netušil.

Jak předpokládala, i on se setkal s nenávistí. Povzdychla si a sklopila pohled v lítosti. Svět byl propletený nenávistí a nebyla šťastná z toho, že se s tím musel potýkat také. Nerozváděl to, ale jistě se mu teď honily hlavou příběhy. Měli něco společného. "Mnoho vlků se bojí toho, co nedokáží pochopit." Podívala se mu do očí. Nebo tam, kde očekávala oči. "Trik je v tom... Nenechat je zvítězit. Nemusíš se bát toho, jak vypadáš. Tvař se sebejistě," na chvíli se postavila a předvedla mu sebejistý postoj. Hlava nahoře, tělo rovně, na tváři klidný, mírný úsměv. Dívala se někam za pramen, pak se otočila zpátky na Irise a opět se posadila. "Nemůžeš změnit jak vypadáš, ale nikdo ti nevezme tvou výjimečnost. To ukazuj - aspoň jak ti to tělo dovolí." Mluvila docela ze zkušenosti. Nechtěla říkat, že je právě kvůli své divnosti lepší než "normální" vlci, včas si uvědomila, že by to znělo povrchně. V nitru věděla, že je to špatné myšlení.
Nihil byl pro Irise určitě ideálním místem. Aspoň pro začátek. Báze pro budování sebejistoty a nějakého toho životního štěstí. Narazila ona nějakým způsobem na strop tohoto štěstí, nebo ji jen příliš ovlivnily události jejího života, že se vlastně necítila šťastná? No, musela to prezentovat dobře. Dělat Nihilu dobré jméno a tak. Třeba se pak i Iris zmíní o ní, až bude mluvit s vyššími! Velmi ráda by si konečně vysloužila pozornost a povýšení. "Dej jim čas. Zvyknou si," dala mu naději. "Toshiho jsi tedy potkal prvního z Nihilu?" Navázala, doufajíc, že jí poví více.