Príspevky užívateľa

Vypadal jako případ, co své okolí děsí proti své vůli. Jen protože ho příroda udělala jiného. Jen protože byl jiný, tak se bál cizích předsudků. Její prvotní překvapení už vymizelo a začala si užívat rozhovor. "Už jsi takové potkal? Vlky, co ti půjdou po krku za to, jak vypadáš?" Zabrousila do vážnějšího tématu. Předpokládala, že ano. I pro ni to bylo citlivé téma a to kvůli Luně, ale zajímalo ji, jestli si tento vlček neprošel něčím podobným. Vrána k vráně sedá - divný divného si hledá. Kožich nekožich, oba stále byli vlci. Ne každý obyvatel Norestu to tak bral, ovšem, což v ní zanechávalo rozhořčení a vztek. "Toshi?" Podívala se po něm, očividně to jméno znala. Docela milý vlk to byl, co pochytila. Nedivila se, že přivedl nového vlka. "Pokud je některá smečka v těchto končinách zvyklá na jedince jako jsi ty a já... Je to Nihil," pověděla mu upřímně a pohodila hlavou, poukazujíc na své dva růžky. Nevěděla, jak dobře viděl, ale třeba si ještě nevšimnul. Posadila se blíž, ovinujíc si dlouhý ocas okolo tlapek. "Takové máš zatím z Nihilu dojmy?" Naklonila hlavu v otázce. Zajímal ji jeho názor, doufala, že to rozvine.

Povzdychla si. Na jednu stranu to bylo uspokující prcky sledovat, na druhou stranu si uměla představit, jak moc teď byla Sasha mimo, že nejde s nimi. Cítila za ně určitou zodpovědnost, ať už protože hnědou považovala za přítele, nebo kvůli svému věku. Cítil to tak každý starší, že má zodpovědnost za mladé, zranitelné kuličky štěstí? Po očku sledovala Volt. Přestože měla působit jako silný a nezlomitelný panovník, za kterého ji modrá i měla kvůli vystupování - teď jí připadala tak... Ochotná. Otočila se k Teovi, který ještě před minutkou prohlašoval, jak není unavený. Teď ho bolely nožičky. Usmála se. "Tak pozór, poletíme do Přízračných, Teo!" Sklonila hlavu a popadla vlčka za zátylek. Zvedla ho do vzduchu a několikrát se otočila kolem své osy. "Wiiii!" Mluvit s tlamou plnou vlčecích chlupů nešlo, a tak se omezila na jednoduché efekty. Dávala pozor, aby mu neublížila - a kdyby se mu to nelíbilo, nepokračovala by. Když skončila, položila si ho mezi křídla a trošku je pozvedla, aby viděl kolem, ale nemohl přes ně vypadnout. "A teď klidně seď a nech svoje pacičky odpočinout," poradila mu s úsměvem. Váha navíc to stále byla, i když malá - se svou výškou a váhou křídel to takový rozdíl nebyl. Když nebude poskakovat, bez problémů ho do Přízračných donese. Nevypadalo to, že už je to nějak velmi daleko.
Nechtěla zůstat zticha. Trapné ticho mezi dvěmi skoro dospělými členy své výpravy si trochu brala za vinu. Nechtěla, aby si panovnice myslela, že s ní nechce vést... Normální konverzace. "Vaše Veličenstvo?" Začala a s utříbenějším přístupem než před chvílí s Teem se k žluté přiblížila. "Co se očekává od návštěvy Přízračných? Jsou nějaké důvody, pro které je celý pobyt uskutečněn? Myslím... Větší plány mezi smečkami. Jestli můžu vědět, tedy," položila otázku a pozorně vyčkávala na odpověď. Byla běžná znalost, že Přízrační a Nihil měli dobré vztahy - hodlaly z toho ale obě alfy vytěžit víc? To ji zajímalo.

Povídání o hvězdách

Jestli si něčeho všmla, tak to byl fakt, že z Přízračných mělo jen málo vlků křídla. Už jejich výprava z Nihilu jich měla víc než celá tato smečka. Finn, tak se jmenoval ten jejich vlk, který je měl a zároveň je dnes měl přiučit něco o hvězdách. Brala to jako zajímavé téma - sice ho zatím moc nechápala, ale to že byla celá smečka vystavěna na této kultuře, muselo mít důvod. Hvězdy byly pěkné, nakonec. Byla mezi nimi maminka.
Přišla a vzala si z hromady uloveného hraboše. Snídaně. Snad nebude nikoho pohoršovat, že bude při poslouchání čerpat energii pro den. Pak se mlčky přidala k ostatním, připravená vnímat.

Dvě vlčata a samotná panovnice Nihilu. To byla její společnost, jejich skupinka, když se vydali na cestu k Přízračným. Ačkoli Bell už by mohla být hravě považována za dospělou a dělala vše, aby tak i vystupovala, panovnici patřil její vděk za to, že se k této akci mohla připojit. Ráda se učila nové, i když se tvářila, že všechno dokáže. Její tyrkysové oči sledovaly rozjařená vlčata Sashy, její dobré rodinné přítelkyně. Kráčela kousek po boku Voltaire, napřímeně, křídla sklopena na zádech. Nepotřebovala svou možnost létat využívat, když ostatní pár křídel nevlastnili. Beztak si připadala spíše jako jejich matka, než jedno z vlčat - asi kvůli tomu, že nad nimi všemi čněla skoro o dvě hlavy. Přítomnost panovnice jí naplňovala nervozitou. Nebylo to tak, že by nenašla společnou řeč, spíš pociťovala smíšené pocity, ve kterých se nevyznala, natož aby je dovedla vyjádřit.
Skotačivé vlče se ptalo, jak daleko to ještě je. Sama nevěděla přesně, ale došla k němu a sklonila k němu hlavu. "Ještě kousek to je, Teo. Jsi unavený? Můžu tě chvíli nést," navrhla vlčeti s úsměvem.

Cítila se docela trapně, že se svým stářím seděla po boku ostatních vlčat. Rio sice už byla větší, ale dva potomci Sashy byli velmi mladí. Mohla být svým věkem blíž k samotné Ryumee? Ta taky vypadala mladě. Snažila se netvářit kysele. Vlčata byla fajn, vlastně je měla docela ráda, ale právě teď měla pocit, že ji možná budou trochu omezovat. Brala učení možná až moc vážně a proto doufala, že si s Ryumee domluví soukromou lekci. No, ostatní chtěli taky. Ani se nedivila. "Ahoj Sluníčko, usmála se na příchozí vlče. Zvedla tlapku a rozčepýřila s ní Solovu malou hlavičku.
No, vydali se dál. "Pojďte," pokynula ostatním Nihilčanům a s mávnutím ocasu se vydala směr léčitelská jeskyně. Cestou dohnala léčitelku, aby jí mohla jít po boku. "Ryumee? Nevím, jestli jsi někdy byla u nás na jihu, ale... Rostou tu stejné rostliny? Případně i jiné... Plodiny, třeba krystaly?" Měla zvědavé otázky. V hlavě se jí znovu ozvala myšlenka, kterou jí tam zasadil Toshi. Léčení krystaly. Věděla Estrelačka něco i o tom?
Došli do jeskyně. Bell natiskla svá velká modrá křídla víc na tělo, aby bylo dost místa pro všechny. Chvíli si prohlížela místo a na zmíněném králíkovi se zastavila. Kamarád? Nesloužili náhodou králíci jako jídlo? No, nehodlala to komentovat. Brzy dostali první misi. Zaujatě se dívala na bylinky srovnané v jeskyni. "Mák!" Vyhrkla, jakmile měla možnost. Zpětně se trochu proklínala za ten tón. "Zrna se... Používají na zmírnění bolesti či horečky," odůvodnila svůj výběr jednoduše už méně angažovaným tónem.

Sedla si. Svá velká křídla měla složená na zádech, ocas si ovinula kolem tlapek. Estrela do Norte? Bohužel nebyla schopná hned na začátku vytvořit nějakou smysluplnou větu, kterým by anulovala svůj neovladatelně trapný pohled. Nevypadalo to však, že by to vlčici vadilo, ta měla totiž zřejmě dobře rozmyšleno, co jim sdělí. Jenom přikývla, když jim bylo řečeno, co se bude dít. Základy zněly nudně, ale hodiny navíc by uvítala. Ryumee vypadala jako někdo, kdo už měl pár let praxi - a tu praxi asi potřebovala nejvíce.
Odněkud se vynořilo vlče Sashy. "Ahoj Teo," usmála se na něj, shlížejíc na něj ze své výšky. Cokoliv, co pocházelo ze Sashy, musela mít ráda. Sasha byla rodinný přítel. Snad poslední, co jí zbyl. Sice Bell nebyla ráda, že neměla ani slovo v tom, koho si Sasha vezme, tenhle prcek ale vypadal dobře. Mlčenlivý, ale to bylo pochopitelné. I ona vlastně příliš nemluvila - to musí napravit. Krátce se ohlédla za Rio, která se na chvíli vypařila, ale pozornost rychle koncentrovala zpět na Estrelačku. "Ano, zajímáme. Já už prošla nějakým tréninkem od naší hlavní léčitelky, ale velmi mě zajímá, jaké způsoby používáte zde," odpověděla na otázku. Možná neříkala kompletní pravdu, nicméně byla přesvědčená, že z učedníků je nejlepší a rozhodně si ve smečce zaslouží povýšení. Podceněně, tak si připadala. V tomto oboru se cítila se svými dosavadními znalostmi docela jistě, ale opakování nikdy neuškodí - a nakonec, tohle bylo úplně jiné místo a třeba mají jiné metody! Rozhodně byla zvědavá, co vše jim vlčice ukáže. "Já bych měla zájem," zareagovala na její nabídku. "Hlavně v praxe mě zajímá. Myslím, situace, ve kterých se to vše posvátné vědění užije." Bellanna si nebyla jistá svojí užitečností, když se zatím nedostala do nějaké život ohrožující situace, ve které by léčitelství využila. Nebo ji k tomu jen nepouštěli? No, třeba jí vlčice dá šanci.

Bellanna se neměla na co vymluvit, aby na kurz léčitelství nešla. Její největší motivací bylo stále přání její matky - ta by si přála, aby se její jediná dcerka věnovala něčemu tak užitečnému jako bylo léčitelství. A ona to nakonec nebyla špatná profese, jen jí chyběl adrenalin, který byl jednou z dalších věcí, které modrá vyhledávala. Byla na učednictví už trochu stará - neodmítala však poznávání Přízračných. Tihle vlci jí přišli zajímaví. A někteří byli i fešní, co tak viděla včera.
Dostavila se na místo a zjistila, že už ji někdo předběhl. Léčitelka téhle smečky už teď čelila nadšené Rio. Modrá se nad tím pousmála. Teď si připadala ještě více dospěle. Tak velkou konkurenci neměla, nakonec. "Zdravím," máchla ocasem a zaměřila svá očka na vlčici. Byla z většiny tmavé srsti, ale zrzavé copánky pěkně oživovaly její kožich. A ty výrazné oči! No, ty copánky. Taky by si nějaké takové mohla pořídit. Její vlasy byly sice vlnité od přírody a už moc nerostly, ale vypadalo by to fešně. "Jsem Bellanna," řekla urychleně, jakmile si uvědomila, že si Ryumee příliš prohlíží.

Sice pořádně nerozuměla tomu, čemu se to teď dívala na tvář, ale věděla, že je to živé. Každá živá bytost si zasloužila šanci, pokud to nebyl Ignisan. On byl vysoký, huňatý a... Zatím nechápala, co to vlastně bylo zač. Kdyby býval nepromluvil, možná by při takhle blízkém pohledu neřekla, že se jedná o vlka. Nasadila přátelský úsměv. Řídila se mottem: Když se bojíš, máš vztek nebo tě někdo neskutečně sejří, usmívej se. Nikdo pak nebude vědět, co si myslet. Pro člena Nihilu byl úsměv klasický - měl být veselý a mírumilovný. Bellanna ho obvykle používala jako zástěrku toho, co cítila uvnitř. "Ooh, děkuji," odpověděla skoro dojatě a zvedla tlapku ke své hrudi. Pak ji opět položila. Bílý nevypadal, že by byl příliš zvyklý mluvit. Bál se jí? Nebo se bál závěrů, které by si o něm druzí mohli udělat? "Měla bych se bát? Jakože... Vypadáš jako nezemšťan, ale očividně rozumíš a mluvíš. Jsi nový ve smečce?" Zkusí ho rozmluvit. Třeba se pak přestane chovat jako zmoklé štěně a dostane z něj nějaké užitečné informace.

Šedý potvrdil její domněnku a k jejímu překvapení se uklonil. Úplně nechápala toto gesto - nebyl on ten výše postavený? Ona byla sotva tři roky stará. Kupodivu se jí ale toto gesto zalíbilo. Vyjadřovalo respekt. Po jeho vzoru udělala to samé - poklonila se a zvedla při tom tlapku, jako koně na přehlídce. "Ovšem, dobře," zareagovala na jeho apel, aby to oslovovala pouze jménem. Měla vychování, pravidla znala a velmi se snažila, aby v očích výše postavených vypadala dobře. Pokládala za dobré oslovení použít aspoň při prvním setkání. Sice by si přála, aby toto setkání začalo trochu jinak, ale jeho přístup jí přinášel uklidnění. Usmála se.
Přišlo na otázku, co dělala. Doufala, že se tomu vyhne řečí o bylinkách, které sháněla, ale nemělo cenu lhát, když ji viděl. Respektive, neříkat celou pravdu. Podívala se na svá křídla a všimla si nápadných znaků. Oklepala se, aby je dostala pryč. Nadechla se a vydechla. "Ano. S mými křídly zatím nejsem... Sžitá. Zatím přicházím na to, jak fungují a toto místo mi dovoluje to prozkoumat," odpověděla mu na otázku. Zkoumala tvrdě, co si budeme. Nešetřila se. Nebylo to tak, že by vůbec nelétala - naopak, uměla dost od Xenna, ale fakt, že její křídla byla dostatečně velká pro let o dost později než u normálních vlčat ji posouval o krok zpět. "Kam máte namířeno?" Vyřkla najednou, snažíc se odvést řeč jinam než ke svým selháním.

Změnit budoucnost k lepšímu, zopakovala si jeho slova v hlavě. Velmi ráda by sama přispěla, tu lepší budoucnost Nihilu zaručila, jenže nevěděla jak. Měla pocit, že byla stále brána jako to malé vlče, co ztratilo rodiče. Občas se cítila stejně ztracená jako oni, ačkoli věděla, že její místo je zde. I ona se na chvíli zadívala do dálky. Obzor byl stejně prázdný jako její nitro. Jejich řeč se dostala k tématu povolání. Že byl Toshi špeh, to nevěděla. "Léčitelství," odpověděla i jemu. Je to to, co by máma chtěla, abych dělala, pomyslela si, ale už to nevyslovila nahlas. Ve skutečnosti ji velmi štvalo, že byla stále na učedníkovi, když už se učila nějakou chvíli. Neměla příliš trpělivosti a z jejího pohledu si zasloužila být oceněna. "Zatím jsem se stejně nedostala do situace, ve které bych své znalosti použila," pousmála se se sarkasmem v hlase. "Co obnáší být špehem?" Pohled opět věnovala šedému.

Dřepla si na zadek. Tlapky se jí od únavy třásly a stále jí z hrdla vycházelo tlumené přerušované vrčení, jak oddechovala. Zavřela oči. Věděla, že problémem není samotná dráha, že tu by snad proletět dokázala, kdyby měla správné podmínky a rychle reagovala. Problém byl v ní, jako obvykle. Tohle se stávalo, když nedokázala emoce držet pod pokličkou. Náhodně v čase, občas se prostě přestala snažit, ačkoli chtěla. Ztratila kontrolu. Impulzy jí zaslepovaly jak úsudek, tak běžné chování. Nabít ji zpět bylo těžké a měla pocit, že to poslední dobou akorát sílí. Mohlo to být tím, že teď mělo být výročí, kdy se to stalo? Zklamání se v ní náhle přeměnilo v čirý vztek a drápy zaryla do balvanu před sebou, zanechávajíc v něm bílé šrámy. Zvuku máchajících křídel si přes svou hlasitou mysl nevšimla.
Že vlastně není sama zjistila až když na ni v tuto chvíli neznámý vlk promluvil. Zamrazilo ji. Ne z toho, že tu byl cizí vlk, spíše z toho, že ji mohl vidět v její slabé chvilce. Očividně ji znal a to znamenalo, že je pravděpodobně ze smečky. Také na to smrděl. Otočila se obratem, snažíc se vypadat, že má všech pět pohromadě. Křídla u těla, přímý postoj. Obvykle na území i na akcích nosila neutrální, ale chladnou masku na tváři, tak přesně tu se snažila napodobit i teď. Prach na její běžně krásné čisté srsti a odřeniny říkaly něco jiného. "Ano... Ano, Bellanna," vyblila ze sebe chabá slova. Šedého vlka poznala. Byl výše postavený - a i když byli mimo smečku, reputace pro ni byla velmi důležitá. Hej, začni se chovat! Normálně, prosím, pomyslela si směrem k sobě, když místo další odpovědi docela bez ducha hleděla vlkovi do tváře. "Vy jste sir Arxi, že? Ráda vás potkávám." Do jejího tónu už se vrátil klid. Minimálně snaha tak působit z ní přímo křičela.

Dobře, tak ho neprobudila kompletně, jelikož zareagoval docela rychle. Odpočíval nebo rozjímal, pravděpodobně. Mladší člen Nihilu - nebylo divu, možná přehodnocoval svá životní rozhodnutí. Nebo se učil chodit v nových šlépějích a potřeboval oddech. Asi byla příliš zvědavá a potřebovala naplnit svou spokojenost, než aby ho v té aktivitě podpořila. Začínala si vybavovat, kde na podobnou bílou kouli narazila. Na nějaké smečkové záležitosti? Asi. Nemohla zakrýt překvapení, když jí omylem ukázal svou tvář. Ne zděšené, se odtažité překvapení, jen překvapení. Viděla mnoho, ale vlka jako byl tento ještě ne. Jakmile se odvrátil, snad leknutím se jejího leknutí, udělala malý krůček dozadu. Ne kvůli němu, spíš ji zaujaly černé chomáče. Magie? "Co? To dneska vypadám až tak špatně?" Vyslovila s mírným pobavením, nenechávajíc na svém hlase znát předešlé překvapení. Kdo by se podíval, určitě by v Bellanně nespatřil někoho ošklivého. Mohla být modrá, okřídlená a mít dva rohy, ale také měla dlouhou, čistou, místy kudrnatou srst a pevný, elegantní postoj. "Nejdu si tě dát k snídani," dodala a posadila se.

Relaxovala. Skoro zapomněla, jak pěkné to je, když je vlku teplo a ani se nemusí těsnat s jinými v noře. Sashu sice ještě tolerovat dokázala a měla ráda ji i její vůni, ostatním už se ale radši s fyzickým kontaktem vyhýbala. Ne, že by je neměla ráda - vyloženě nenávist v tomto momentě k nikomu asi necítila, ačkoli byli takoví, kterými tiše a za rouškou přetvářky opovrhovala. Ryla asi třetí usmívající se tvář do kamene před sebou, když si všimla přicházejícího tvora. Přes stoupající páru rozeznávala jen obrysy. Má jít rušit? Vypadalo to, že se to přišlo zakuklit, ne mluvit. Po chvíli jí ale nedalo. Když jsou spolu na jednom území, proč by ho měla nechat bez pozornosti. Sasha říkala, že si má jít dělat kamarády, tak ji třeba bude moct potěšit. Zvedla se, během pár cvalových kroků se odlepila od země a během pár sekund opět přistávala, tentokrát před velkou hordou bílých chlupů. Mohla poznat, že ho už potkala, dle pachu. "Dobré ráno," vyřkla nahlas místo pozdravu. Nejspíš ho budila, tak ať to nebere jako útok.

Nebylo běžné, že by Bellanna chodila tak daleko. Věděla, že tu není bezpečno. Ne kvůli Kultu, kterému se vyhnula. Kulťané mimo město nechodí. Spíš kvůli té druhé smečce. Ignis. Své trauma možná zdánlivě překonala, zatím však neměla možnost zjistit, jak by se chovala, kdyby se s někým z ohnivé smečky potkala nyní. A že její chování jakožto dospívající samici bez rodiny a s tragickou minulostí bylo divoké a plné emocí, impulzivní a nerozvážné. Dělala chyby i hlouposti, ačkoli si je buď nepřiznávala, nebo je zakrývala. Možná proto chodila mimo smečku, když věděla, že směsici náhodných výbojů energie už nedokáže ukočírovat. Nestála o to, aby si pokazila svou image v očích královské rodiny a výše postavených. Nihil byl jejím domovem a byla mu věrná i přes všechno, za co systém neprávem vinila.
V Kotlině nasbírala nějaké bylinky a nechala je na jedné ze skal zatížené kamenem, zatímco se vydala trochu trénovat. Velká modrá křídla ještě zcela neposlouchala, jak měla, ale díky Xennovi věděla to, co se nestihla naučit od matky. Kde tomu byl vlastně konec? Neměla nejmenší tušení. Praxe v letu byla stále těžší než teorie, a to jí dělalo problémy. Vytyčila si obtížný cíl: proletět pár desítek metrů dlouhou pár metrů širokou průrvu mezi skalami - a zatím pokaždé se jí nepodařilo vytočit poslední zlom vpravo. Prolétala to popáté, tentokrát velmi odhodlaná to vytočit, ale rychlost ji opět nepříjemně omlela o zeď a téměř i o hranaté výstupky za ní. Přistála tvrdě na trávou porostlé plošině za její dráhou. Opět bez úspěchu. Dopalovalo ji to. "Aghrhraaaa!" Vztekle bouchla do země a zběsile oddychovala. Reflektovala si na nepovedených pokusech své nedostatky a selhání. Třeba to, že nedokázala uchránit matku před jistou smrtí. Zavrtěla hlavou, aby tuhle myšlenku zahnala. Ztrácela naději, ale nebyla ochotná to vzdát. Jen si odpočine.

Podzim v plném proudu, listí všude, obrovská hejna odlétající na jih. Zrovna na jedno takové narazila, když letěla směrem k Větrné louce. Nebylo divem, že si potenciál svých křídel začala uvědomovat teprve nedávno, když tak dlouho byla její křídla natolik malá, že ji nedokázala vyzvednout do vzduchu. Teď létala po boku ptáků a sledovala krajinu. Vzdálenosti byly najednou menší, než se zdály být ze země. Pokud si však měla vybírat, stejně vždy upřednostnila chůzi. Výšky nebyly pěkná věc a stále byla mírně otřesená zkušeností s poryvy větru v Průsmyku. Pod sebou si všimla pramenů. Jednou či dvakrát zakroužila kolem sloupu stoupajícího horkého vzduchu, než se jí podařilo zpomalit a docela ladně přistát na plochém kusu pevniny. Trávy kolem pramenů moc nebylo vzhledem k podstatě tohoto místa. Pěkné místo ta však bylo stále. Barvičky, teplo... Hlavně to teplo. Posadila se u břehu. Vybavily se jí matné vzpomínky na to, jak sem chodila s Héritem.