Príspevky užívateľa


< návrat spät

Strana:  1 ... « späť  27 28 29 30 31 32 33 34 35   ďalej »

Minutka to nejspíše nebyla, ale ani déle jak patnáct minut to netrvalo. Ale co? Sešlo na čase? Lunapark byl klidný a kromě nenápadného děsivého vrzání opuštěných atrakcí i tichý. Modrá vlčka byla se svým výrobkem spokojená. Doběhla za Dovahkiin s cesmínou na řetízku v tlamě s jiskřičkami v očích. Doufala, že se nebude kulťanka zlobit a že se jí to bude líbit. Modrá chtěla, aby si na ni někdo pamatoval a také byl její záměr vlčici poděkovat za chápavost. "To je pro tebe," zavrtěla ocasem, když před ní stála a dívaly se ještě stále trochu nahoru, do jejích očí. Jestli jí to bylo dovoleno, hned svůj dárek i aplikovala - postavila se na zadní, předními se jemně opřela o šedivku a řetízek zahákla za ucho Dovahkiin tak, aby lístky s červenými plody byly hezky na boku její hlavy. Snad poprvé od jejich prvního dialogu zavrtěla ocasem s upřímným úsměvem. Vždycky byla tvořivá mysl se spoustou fantazie. Maminka už tu nebyla, aby její práci ocenila, ale třeba... Třeba to dokážou i jiní. "Líbí se ti?" Nahla hlavu na stranu, když popošla k potoku, kde se v měsíčním světle odrážel obraz.

Nechápala její poznámku ohledně nevycházení z města. Nevěděla, proč by někdo neměl opouštět svou smečku. Byla vychovaná na jiných ideálech než Kiin. A ačkoli její zákony ani zákony tohohle místa neznala, chtěla je respektovat. Už jen kvůli jejímu chování. Nebo kvůli smutku, který cítila. Nechtěla zasáhnout do otevřené rány. I proto se dál nevyptávala na Kult, když její otázka ohledně něho zůstala bez odpovědi. Dál kráčela s hlavou při zemi, pociťujíc noční chlad víc a víc. Třeba jí to všechno někdo řekne, až bude víc při smyslech.
Byla šedivce vděčná za její snahu jí zvednout náladu. Tedy, tak jí to aspoň připadalo. Možná si to opět vše jen představovala, ale připadala jí milá. Trochu jako maminka. Ta vzpomínka ji opět trochu zabolela. Ať už byla od Nihilu daleko jak chtěla, bolest šla vždy s ní. Mělo tohle utíkání smysl? Byla mladá na to cítit takový žal. Vydechla obláček bílé páry, když v matném světle měsíce uviděla jen kousek od toho velkého kulatého stavení zvláštní věc. Nebo - ne tak zvláštní. Zvláštní byla tím, že rostla u ní doma. Pamatovala si tu rostlinu - symbol štědrosti a společnosti, symbol rodiny. Ne její, ale pojilo se to s nějakou roční dobou, kterou sama ještě nezažila. Upřela modrá kukadla na Dovahkiin. Může se ještě chvíli zdržet? Nechtěla zradit její důvěru. "Dovahkiin," špitla tiše. Vlastně nevěděla, co přesně chce říct. "Počkej chvíli, prosím. Jen minutku." Doufala, že už si vydobila takovou důvěru, aby jí to bylo dovoleno. A jestli ano, hned se otočila a rozcválala se k tomu ruskému kolu, kde na ni už z dálky koukaly divoké červené plody cesmíny.
Netušila, jestli je to jedovaté. Kromě malin, jahod, brusinek a jeřabin věděla, že červeným plodům se věřit nedá. Ona je ale jíst nehodlala. Byly to krásné lístky. Utrhla větvičku jimi osetou, rámovanou zelenými listky. Nebyly sice tak krásné, jako u nich v Nihilu, ale stále to byla rostlina, kterou si oblíbila. Rozhlédla se kolem, snažíc se najít ještě něco. Jako straka ve zlatnictví - tohle místo bylo plné věcí a ona spíš než nouzi měla problém vybrat. Tohle místo muselo být kdysi rušné. Po chvíli v jedné kabině kolotoče našla něco zajímavého - řetízek. Jestli to bylo stříbro, těžko říct. Spíše ne. Kov to ale byl. Bellanna položila větvičku a pomocí kamene se postarala o to, aby řetízek držel oběma konci na větvičce. Když byla spokojená, rychle popadla předmět do tlamy a pádila zpět.

Advent 3

Mrňous byl sice mrně, ale některé věci už mu naneštěstí docházely. Kolik dalšího mu v té hlavičce taky docházelo a ona o tom nevěděla? Uvědomila si, že nemá tušení. Klidně by mohl pojmout podezření. Nad jeho obviněním se jen zamračila a se snahou přesvědčit ho o opaku jeho tvrzení zavrtěla hlavou. Slova vhodná k obhajobě však nenašla. Co by mu řekla? Že se rozhodně mýlí? Když byl dost inteligentní na to, aby mu to došlo, asi by i to prokoukl. Radši konverzaci otočila jinam a vykročila na mýtinu, kde bylo na řádění místa i sněhu dost. "Stavět chceš? Tak jo!" Snažila se svým vyjadřováním přiblížit jeho řeči, ačkoli ji to začínalo otravovat. Držet úsměv, který není pravý... Bolelo. Nejspíš hnědému záviděla, že své mládí trávil takhle. Připomnělo jí to časy, kdy i ona s matkou, otcem i sourozenci hrála zábavné hry. Ani nepotřebovali sníh na to se bavit. "Co postavit... Želvu? Víš, co je želva?" Uprostřed mýtiny zabodla čumák do země a opsala šišoid, označujíc místo, kde jako budou stavět. Začala tam hromadit sníh, bílý ledový sníh.

Advent 2

Unavím ho a sám bude chtít domů, uklidňovala se. Půjde to, půjde. Corey nic netušil a jen si chtěl hrát, rychleji se ho zbaví, když mu vyhoví. Sníh byl k hraní přece dobrý a hlavně jednoho dost vyřídilo, když už byl celý od té mazlavé bílé hmoty, roztékající se pod tlapami do nechutné mokré břečky. Zimu Bellanna nemusela. Nevadila jí, ostatní by dokonce řekli, že neobvyklé barvě jejího kožichu velmi slušela. Stále to však souviselo s mrazivými dny a ještě mrazivějšími nocemi, ve kterých nešlo podnikat náročné a dlouhotrvající fyzické aktivity. Jednu hru navíc ale zvládne. Ještě stihne, co za hranicemi chtěla. Věděla, že chtěla jít dělat něco, co by dělat neměla. Bylo to zakázané. Co by se stalo, kdyby na to přišli? Nejspíš nic. Už neměla, co ztratit. Nebo žila v domnění, že to tak je. Poslední dobu se chovala chladně a udržovala si od vlků ve smečce odstup. Nemohla si být jistá, že není sledována, přesto se přes rameno nedívala, jakoby si ani nebyla jistá, kam její cesta vede. Pod vlivem své tvrdohlavosti nechtěla zastavovat. Kývla na Coreyho, který se jal pronásledování. Doběhla kousek na lesní mýtinu zatopenou sněhem, než si uvědomila, že vlče za ní značně zaostává. Otočila se a rychle ho hledala mezi stromy. "Ááá, už mě máš!" Zavrtěla ocasem a přikrčila přední nohy, aby ho přivítala po jeho hrdinném brodění sněhem. "Co takhle něco postavit, Corey? Nebo po sobě můžeme házet sníh," navrhla mu.

Advent 1

Brzy se dozvěděla, že tak neznámý původ kroky ve sněhu neměly. Mohlo jí dojít, že malý ruch vznikne jen pod malým vlkem. A tohle vlče znala - to byl ten prcek kterého potkala v propadlišti! Nebyl to tehdy příliš dobrý začátek pro vztah. Přemýšlela nad tím však pozitivně - furt to bylo štěně, určitě si to pamatovat nebude. Aspoň ne tak, aby jí to řekl. Co se týkalo přístupu, to už si nebyla jistá. Překvapeně se narovnala, když se vynořil z hromady sněhu. Ani nestihla pochopit, co dělá tak blízko hranici a navíc tak daleko od úkrytu, protože už se dožadoval pozornosti. Zamrkala. Nemůže tu s ním ztrácet čas! Svět za hranicí čekal. Pár minut. Nebyla sice v dobrém rozpoložení a ani se nepovažovala za vlče, které ztrácí čas hrami, ale nemohla odmítnout. Jeho prostá slova byla jasnou pozvánkou ke hře. Protočila nad tím očima, ale nenechala vlče bez reakce. "No to teda!" Přinutila se k zasmání a rozešla se k vlčeti. Škoda, že i v lese bylo sněhu tolik. Nebo... Šlo by toho přece využít! "Tak dobře. Ale jen chvíli, ano? Pak se vrátíš domů," hodila po něm očkem, i když to nejspíš z toho jančení kolem nezaznamenal. Hravě po něm štěkla a rozběhla se cvalem pryč.

Nesměli z území. Připadalo jí to tak... Neférové. Ty celodenní výlety ji držely v plusové náladě, proč by k čertu dělala jinak? Nařízení je ale nařízení. S panovníkem se něco stalo, proto celé to divadlo. Štrádovala si to lesem. Docela nevinná věc, jelikož to vypadalo, že prostě shání něco k jídlu, skutečnost byla trochu jinde. Snažila se najít místo, kde hranice nebude střežená. Místo, kudy bude moct utéct... Za tuláky. Byli zajímaví, měli co dát. Hlavně ten tmavý parchant, kterého z neznámého důvodu obdivovala. Než-li se však dostala přímo k hranici, její pozornost upoutalo křupání sněhu. Nervózně se rozhlédla, aby zjistila, že to není tak blízko. Má ještě čas vyklouznout? Asi ne. Kousla se do jazyka a těkala pohledem od hranice k zdroji zvuku. Nakonec se rozhodla hrát bezpečně a vydala se za neznamým. Když se dostala na místo, odkud se to ještě před chvílí ozývalo, viděla jen bílo. Zamrkala a rozhlédla se. Cože?

Snažila se odignorovat paniku z toho, že se jí mohlo povést zabít vlče výše postavených. Netvař se na mě takhle! Já za tvůj hloupý krok nemůžu, pomyslela si naštvaně, ačkoli ji někde vzadu žralo svědomí, že to její vina ve skutečnosti byla. Kdyby nebyla tak troufalá a do rokle neskočila, nemusela by teď tady to vlče, které muselo být z jejího dvojího chování vskutku zmatené, uklidňovat. Nebo uklidňovala spíš sebe? No, příliš se jí nedařilo ani jedno. Netušila, jak má jednat s vlčetem, co si dál dělalo své s trávou. Jak k němu měla mluvit, aby poslouchalo? Sama na chvíli zaváhala a udělala krok od něj. Chladný podzimní vzduch na promáčené srsti byl nepříjemný. Pokud tu zůstanou takhle déle, možná dlouho zdraví nevydrží. Musí s tím něco udělat. "Ano, voda je studená," přitakala. Odpovědi zřejmě nedostane - byl ještě příliš mladý. Aspoň že se sám dokázal vydrápat na nohy. Bohužel nějaká ta voda skončila na ní. Nadechla se a vydechla. Trpělivost. "No... Já jsem Bellanna," pokusila se o jiný přístup a přikrčila se před hnědého. "To je moje jméno. Bellanna. Jaké je tvé jméno?" Usmála se. Třeba to půjde. Nebo taky ne. Doufala v tu první možnost, jelikož trpělivost neměla příliš vyvinutou.

Nikdy neměla tu temnotu za něco hmotného. Vlastně o ní doteď ani nepřemýšlela. Co to bylo? Byla to budoucnost, kterou mohla mít? Nebo její temná stránka, která bude opakem toho, v co byla vychována? Nelíbilo se jí to. Udělala krok dozadu, když ji tmavý vlk nazval bezvýznamnou bytostí. To bylo to, co si o ní myslel? Vlastně... Se nedivila. Kdyby tu nebyl, asi by znovna nešťastně seděla u útesu a nevěděla, jak se z toho melanchonického stavu vyhrabat. Jenže... Tohle nepomáhalo. Měla co dělat, aby mu uvěřila. Aby se donutila vůbec uvěřit tomu, co řekl, po tom, jaké divadlo ztropil. Když řekl, že se té temnotě může vyhnout, nastražila uši. To už znělo lépe. Nechtěla se nechat stáhnout k zemi, chtěla být silná. Pro rodinu, pro smečku. Jestli tohle bylo to, co mohl nabídnout, možná by tomu šanci i dala. "Co může být?" Optala se jednoduše. Netušila, že právě může dělat životní rozhodnutí.

Had. Úlisný, podlý a neohleduplný had to byl, tak ho viděla. Jeho slova nebyla uklidňující ani přátelská, na což nebyla zvyklá. Čelila teď kruté realitě a emoce se v ní jen zmítaly. Emoce, které si teprve osvojovala a nevěděla, co s nimi. Posedly ji a dělaly si co chtěly, aniž by s tím něco mohla udělat. Vztek ji nutil vzdorovat, strach utéct. Byla plna rozporu, a tak se zasekla někde mezi. Modrý nedělal dobře, že cílil do otevřené rány té bezbranné a slabé osoby, která teprve objevovala své morální zásady. "Je ti tohle dítě rovnocenným soupeřem?" Probodla ho pohledem. Tolik zdůrazňoval své ego a přesto si tím, co právě dělal, protiřečil. Snad se ho chtěla zbavit, jelikož jí to nebylo příjemné. Pochopila už, že snažit se ho umlčet nemá žádný efekt. Musela změnit taktiku, aby se odtud dostala. Pak ale promluvil o jejím otci. "Je dobře, že z Ignisu odešel," vzpomněla si na historii, o které jí rodiče říkali. Nebýt toho činu, možná by nebyla na světě. Avšak... Nebylo by to tak lepší? Co kdyby její matka nemusela být teď mrtvá, kdyby Orson tu smečku neopustil?
Udělala malý krok dozadu. Když zavrávorala a tlapa jí sjela do prázdna, zjistila, že už není, kam couvnout. Cítila, jak jí srdce začalo bušit, v krku knedlík. Nebude mluvit a ten modrý idiot se určitě začne nudit a odejde. Nedokázala se soustředit na něj i na své emoce najednou. Potřebovala chvíli na to to pochopit.

Ať už byl jakkoli mužný či silný, nevěřila mu. Zranil ji. Choval se hloupě. Neměl úctu, kterou si zasloužila. Na jeho slova o síle se jen zamračila, vrhajíc na něj ukřívděný pohled. Takový ten uražený, když dítěti někdo nedá to, co chce. Egoista. Taková být nechci. Proč tu ještě zůstávala? Možná se bála, že kdyby se rozhodla utéct, dohnat by ji a napadl zezadu. Dráždil ji, ale připomínal jí, jak malá a bezmocná je v tom se bránit. Nedělalo jí to dobře. "Proč bych se chtěla přidat k někomu, kdo má pletky s temnotou?" Zabručela, vyjadřujíc své opovržení. Ani nevěděla, co za temnota může znamenat, ale určitě to bylo něco zlého, co měla zakázané. To není správné, musím nějak vycouvat. Ale jak, aniž by ho nějak nenaštvala? Další slova, která řekl, ji ale překvapila. Jakoby vskutku věděl, co se jí stalo, jakoby jí četl v mysli. Podívala se po něm nevěřícně, ale s určitou lítostí i s porozuměním. Mlčela a hleděla na něj. Náhle viděla ztrápeného vlka, zlomeného životem, který se rozsypal. A zase složil, ačkoli na špatné místo. Poznamenaný jizvami na těle i na duši. "Co bych měla dělat?" Vyřkla nakonec klidně. Snad ji konečně začínalo zajímat, co Xenn má na srdci.

Mladá dáma byla na cestě od Svatyně. Byla tam rozjímat, přemýšlet. Jako to dělala poslední... Měsíce? Opět se jí hlavou honily zlé myšlenky, ale cvičením letu se jí zatím vždy dařilo potlačit je do ústraní. Dnes to bohužel příliš nešlo. Pokroky přicházely pomalu, křídla ještě nebyla tak silná. Už zvládala plachtit, ale zvednout se z povrchu jedním máchnutím křídlem, o tom bude mohla ještě nějakou dobu jenom snít. Mířila k noře. Chtěla se už uložit ke spánku, i když bylo ještě brzo. Ráno chtěla vyrazit zase pryč, mimo Nihil. Co jí však teď nedocházelo byla přítomnost královských vlčat v úkrytu. Ta by mohla její plány na chvíli narušit. Snad i docela vesele skákala z kopce dolů po kamenných výstupcích. Snažila se si při tom pomoct křídly. Téměř dole však uklouzla a rozmázla se jen kousek od smečkové nory.

Měla spoustu důvodů být naštvaná. Aspoň si to myslela. Nejspíš by pokračovala v nekontrolovatelném ječení, kdyby si neuvědomila, že kříčet na vlče není úplně tak v pořádku. Na ni maminka nikdy nekříčela. Co je se mnou? Když si ulevila, na tváři jí pro změnu zaplál strach. Tentokrát už ne z toho, že se vlčeti něco stane, to nyní už byla ochotná to ohlídat. Bála se sama sebe. Toho, co řekla. Co ji přimělo po někom takhle vyjet? Nikdy se jí to nestalo. Je to mrně. Nebude si to pamatovat. Nic neřekne. Přístup vlčete k těm slovům jí davala naději, že to tak vskutku bude. Záleželo jí na tom, co si ostatní myslí. A hlavně smečka, kterou se snažila držet v nevědomí o svém psychickém stavu a kontaktech mimo smečku. Sledovala, jak se mládě svalilo do trávy a začalo ji žrát. "To není roztomilý," nadzvedla obočí a povzdychla si, ale nic proti jeho hravému gestu neudělala. Ať si tu trávu klidně žere, když mu chutná. Jedovatá nebyla, takže jí to bylo docela jedno. Pomáhala v trávení. Ještě jednou se oklepala, jak se jí zima opírala do promáčeného těla. "Jak se jmenuješ, povíš mi to?" Nahla se k němu, snažíc se znít mile a přátelsky. Nihilské vlče. To musí být jedno z kralovské rodiny!

Tady to začalo. Tady se kdysi poprvé procházela po světě a chutnala, co to život je. Tady se poprve poučila, že tlapky nenesou, když není snahy, nebo že bodláky píchají. Že rodiče jsou posvátní a vždycky jsou nablízku. A tak veselé to bylo vždycky... Tedy aspoň mělo být. Už před nějakou dobou byla svědkem vraždy své matky a nyní ji opustil i zbytek rodiny. Jak se cítila? Zlomená. Slabá. Sama, i když byla obklopena smečkou. Prázdná, i když o jídlo nouzi neměla. Ať dělala co dělala, nebyla to zábava. Vlci ze smečky si mohli všimnout, že sice spala se smečkou v noře, ale brzo ráno se ztrácela a když se večer vrátila, nechtěla s nikým mluvit. Kam chodila? O tom nikdy neřekla celou pravdu.
Právě teď byla na lovu. Číhala na zajíce, sledujíc každý jeho pohyb. Hledal potravu, stejně jako ona. Pomalu se plížila k němu. Téměř už byla připravena vyrazit, když zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Nastala chvíle ticha, než se zajíc dal do běhu, Bellanna za ním. Chtěla roztáhnout křídla a sejmout ho ze vzduchu, ale zakopla a spadla. Smůla. Kořist byla v tahu. "Proč já?" Zůstala ležet v trávě a hlavu si opřela o zem. Kdybych neměla modrou barvu, kdybych nevypadala takhle... Všechno by bylo jednodušší. Neúspěch jen podtrhoval její mizernou náladu.

To vlče by se málem utopilo. Utopilo by se! Nejen, že jí byla zima a byla šokovaná z letu i náhlé ledové koupele, ještě jí mysl varovala, že to, co se stalo, rozhodně není dobré. Mohlo to skončit špatně. Mohl být velký průser. Co by s ní pak dělali? Popravili, vyhnali? Míchaly se v ní různé pocity. Strach, zmatení, vztek. Slabost. Oddychovala, snažíc se uklidnit své splašené srdce, nevšímajíc si hnědého. I ona se začala třást zimou. Bylo to jakoby jí na těle rostl led, pronikal až dovnitř a obaloval orgány. Teprve jeho přátelské gesto ji probudilo z šokovaného transu. Zamrkala, pomalu stěží se postavila a udělala pár vratkých kroků dál, aby se otřepala a dostala ze sebe vodu, co z kapala jak ze zmoklé slepice. Když se otočila, měla v očích podráždění a ten zděšený výraz, když si uvědomujete, že to bylo setsakramentský štěstí, že jste vyvázli živí. "Ty idiote!" Prskla po něm a udělala k němu pár kroků. "Nemůžeš skákat do řeky v tuhle roční dobu! A mohl ses koukat okolo a uhnout, když jsi mě viděl letět." V jejích očích se objevil výrazný vztek. Zvýšila hlas, neuvědomujíc si, že na vlče by se řvát nemělo. Momentálně však opravdu potřebovala vyventilovat to, co se stalo, že si takové věci neuvědomovala.

Že roste do krásy! Zaradovala se, že není jediná, kdo si toho všiml. Rozhodně by to nikdy nenazvala tak, nebyla sebestředná, ale vždycky zahřálo u srdíčko, když někdo jiný takovou větu vyslovil. Komplimenty ráda příjímala stejně jako je ráda darovala. "Děkuju! Tobě to dneska sluší!" Několikrát oběhla hnědou vlčici (ačkoli to bylo spíše poskakování, než běh) a sebrala z trávy luční květinu. Chrpu. Tu potom dala malé vlčici za ucho. "Teď ale ještě víc," usmála se, nepřestávajíc vrtět ocasem. Kytičky měla ráda skoro stejně jako dobrodružství. A ještě víc, když se daly jíst. Takové maliny? Ty měla nejraději. Podzim se ale blížil, a bylo jí od matky řečeno, že tyto rostliny na půl roku odejdou, aby mohly po nějaké době opět znovu dobře chutnat.
"A jak se máš? Nepotřebuješ pomoct? Třeba se sbíráním kytiček?" Bellanna byla seznámena s rolemi ve smečce už dlouho, když se tu i narodila, a tak věděla, co je zaměstnáním kněžny Sashy. Její roli si ovšem představovala trochu jednodušší, než jaká opravdu byla.


Strana:  1 ... « späť  27 28 29 30 31 32 33 34 35   ďalej »